AGAINST ALL ODDS
AUTOR: Roni Black
ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/1821933/1/Against_All_Odds
NAVZDORY VEŠKERÉ NADĚJI
PŘEKLAD: Florence
BANNER: Jimmi
STAV: autorka souhlasila s překladem
Kapitola dvanáctá – Je toho tolik, co ti potřebuji říct
Draco věděl, že na něj Daniel čeká, ale ten večer ho nepřišel navštívit. Christine byla hrozně uražená, protože pořád odcházel bez vysvětlení a nedodržoval své sliby, že ji to musel vynahradit.
„Myslíš,“ křičela na něj, její modré oči se zalily slzami, „že můžu žít, tak jak žiju teď? Budeme se brát. Budeš můj manžel! Musím ti věřit a to nemůžu, když nedodržuješ sliby!“
„Omlouvám se,“ zamumlal s očima upřenýma na koberec.
„No, omluva mi nestačí!“ zaječela na něj, slzy jí začali stékat dolu.
Draco k ní přišel blíž a vzal ji za ruce. „Christine, vím, že ti to už nestačí. Ale slibuji, že už se to nestane. Vážně mě to mrzí. Miluju tě a udělá všechno pro to, abych se s tebou udobřil. Co takhle dát si dneska romantická večeři? Jen ty a já?“
Christine na něj chvíli koukala, pak se přes slzy potěšeně usmála. „Dobře,“ odpověděla potichu.
Draco si oddechl a jemně ji políbil na rty. Zatímco ji líbal, pocit tepla se přes něj přelil, a jemu na mysli vytanula jedna vzpomínka…
„Miluji tě,“ řekl Draco a koukal se přímo do teple hřejících čokoládově hnědých očích plných lásky. Měla omotané ruce kolem jeho krku, zatímco jeho ruce spočívali na jejích malých zádech.
„To ti nemůžu vyčítat,“ odpověděla s veselými plamínky v očích. Draco nasměroval své rty na ty její. Na tomto polibku bylo něco jiného – obou se zdál, že letí. Bylo to vášnivé a intenzivní, ale pořád plné lásky.
Oba se od sebe pomalu odtáhli, otevřeli oči a navzájem se na sebe dívali. Když otevřel ty své a viděl Hermionin obličej. Usmívala se na něj, usmál se na ni zpátky a své čelo položil na to její.
Byla to Hermiona. Byla to Hermiona.
Draco líbal Hermionu. Byly to ruce Hermiony, které držely jeho obličej, to její prsty prohrabovaly jeho vlasy, bylo to Hermionino tělo, které se přitisklo k tomu jeho a byla to Hermiona, kterou líbal zpátky. Byla to Hermiona.
Slyšel, jak zasténala do jeho polibku. To mu na tváři vyvolalo malý úsměv, ale pak se mu svět snů zbořil a on tvrdě přistál nohama v realitě.
To nebyla Hermiona.
Nelíbal Hermionu. Tohle byl někdo jiný. Bože! Jen co si to uvědomil, otevřel oči a rychle se odtáhl zpátky. Byla to Christine.
Fuj!
Bylo mu z něho samého špatně. Proč vůbec tuhle ženu líbal? Usmívala se na něj, ale její úsměv byl tak odlišný od toho Hermionina. Nemohl to vydržet. Vyskočil na nohy.
„Co se děje?“ zeptala se Christine svým sladkým hláskem. Draca z něj rozbolela hlava. Doháněla ho k šílenství.
Napadla ho spásná myšlenka. Musí se jí zbavit. Bylo to vlastně, lehké. Ještě ji neřekl o Danielovi. Když ji to řekne teď, rozčílí se a navždy ho opustí a on už nikdy nebude muset vidět její tvář!
~*~
„Ty máš syna?“ zalapala po dechu Christine.
„Já vím, byl jsem taky překvapený.“ Řekl ji celý příběh a snažil se znít jako by ho hrozně mrzelo, že ji to nepověděl už dřív. „Ale jsem teď šťastný,“ dodal, „a budu se stýkat se svým synem i dál.“
„No,“ řekla mu jeho snoubenka, „tomu rozumím.“
Draco na ni jen zíral. Nepředpokládal, že tomu bude rozumět… měla na něj být naštvaná! Měla ho odkopnout!
„To jsem rád,“ zalhal. „Mimochodem, domluvil jsem s Hermionou, že u nás bude zůstávat každou druhou hodinu. Doufám, že ti to nevadí,“ dodal sarkasticky.
Christine si tónu jeho hlasu nevšimla. „Je to v pořádku, Draco,“ odpověděla s kývnutím. „Úplně ti rozumím. Je to tvůj syn, jistě, že se s ním budeš stýkat.“
Draco byl zoufalý a zklamaný. To ta ženská prostě nechápala narážku? Co by měl ještě udělat, aby ho odkopla?
„Odcházím teď,“ řekl, aniž by poznal vlastní hlas.
„Kam?“ zeptala se překvapeně. „Řekl si, že si dneska dáme večeři!“
„Ne dneska,“ odpověděl ji chladně. „Je mi líto, ale budu muset jít.“
„Ale kam? Jdeš znova navštívit Daniela? Můžu jít s tebou? Budu jeho nevlastní matka, takže bych ho ráda poznala.“
Tahle myšlenka Draca jen rozvztekala. Ona nebude Danielovou nevlastní matkou, pomyslel si naštvaně. Daniel má jenom jednu matku a to je Hermiona!
Potřásl hlavou. „Zeptám se jich dneska, jestli tě můžu příště přivést. Nevím, jestli jsou teď připraveni na hosty.“
„Tak proč můžeš jít ty?“
Proč musí být tak nesnesitelná? „Protože já jsem Danielův otec. Můžu ho navštívit kdykoli chci, to mi řekla sama Hermiona,“ odpověděl ji na pokraji výbuchu hněvu a před tím, než mohla Christine cokoli říct, odešel.
Nejdřív vůbec netušil, co dělá. Měl by jít za Danielem nebo by se měl jen projít a myslet na to, co udělat s Christine? Po chvíli přemýšlení si vybral tu druhou možnost. Vždyť Hermioně říkal, že nebude chodit každý den.
Takže místo toho, aby k nim šel, chodil po temných ulicích s žádným cílem před sebou. Kousal si rty a přemýšlel… Jak to, že se jeho pocity tak rychle změnili? Ještě včera si byl jistý, že miluje Christine a chtěl si ji vzít. Teď nemohl snést její přítomnost. Proč? Ona se nezměnila, tím si byl jistý – byla pořád tak povrchní a měla stejný pisklavý hlas, jako když se do ní zamiloval. Nebo ji snad nikdy nemiloval? Byla to vážně láska, to co cítil? Nebo byl prostě jen okouzlen její krásou?
Draco měl dvě vážné známosti před Hermionou: Pansy Parkinsonovu a Julii Dobbsovou. Obě byly ze Zmijozelu a obě byly tak odlišné od Hermiony, ale obě se podobaly Christine. Možná, že potom, co opustil Hermionu se na ní snažil zapomenout, tak moc, že nechodil ani s holkama, které by mu ji připomínali?
Nemělo to ale žádný smysl. Teď už věděl, že i přes tu velkou vzdálenost mezi nimi, stále miloval Hermionu. Kdyby to jen pochopil dřív… nikdy by se pak nezamiloval do Christine.
S myšlenkou na Christine se zachvěl. Nemiloval ji. Nemohl vystát i myšlenku na to, že se ho dotýká. Ne potom, co objevil šanci, dokonce i malou šanci, že i Hermiona k němu něco cítila.
Draco se zastavil ve své chůzi. Uvědomil si, že bez toho, aby nad tím přemýšlel, došel až k bytě Hermiony a Daniela. Potřásl hlavou a otočil se k odchodu.
Vešel do malého parku. Viděl někoho sedět na druhé straně parku. Nevšímal si toho a s hlavou plných myšlenek si sedl na nejbližší lavičku.
Než, ale mohl začít hledat odpovědi, uslyšel něčí kroky. Zvedl oči a všiml si, že ta osoba z druhé strany parku k němu přišla blíž. Byla to žena. Měla útlou a vysokou postavu a s dlouhými kudrlinami.
Ne, pomyslel si, moje představivost si ze mě dělá jen legraci. To zkrátka nemůže být ona…
Ale byla to ona. Hermiona. Draco se postavil a zíral na ni, jako by byla zázrak, nepravdivý sen.
„Draco,“ oslovila ho Hermiona. Nezněla překvapeně, že ho tady vidí. „Daniel na tebe čekal celý večer… Když si byl tady, proč si nepřišel nahoru?“
„Já – já jsem přemýšlel,“ zakoktal se Draco. „Potřeboval jsem být sám a… rozmyslet si nějaké věci… však víš…“
„Vážně? Můžu si zeptat, nad čím si přemýšlel?“
„Jednou ti to řeknu,“ slíbil Draco. „Co tady děláš ty?“
„Šla jsem na čerstvý vzduch,“ odpověděla mu. „Měla jsem v práci těžký den. Chodím sem, když si potřebuji něco promyslet.“
„Takže jsme oba chtěli být sami…“ Draco si sedl zpátky a čekal, že odejde.
„…a teď už sami nejsme,“ dokončila jeho větu. Sedla si vedle něj, její ruka zavadila o tu jeho. Cítila, jak ztuhl a tak rychle svoji ruku stáhla. „Promiň.“
„Ne, to je v pořádku,“ řekl Draco jemně a vzal její ruku do své. Slyšel, jak se jí zrychlil dech… cítil, jak jim projela vlna pocitů, nemohl se už dál ovládat. Nezajímal se o následky. Nezastavil tu myšlenku, která ho napadla… Všechno, co chtěl, bylo před ním. Vzal do svých rukou její obličej a přitáhl si ji blíž k sobě. Své rty přitiskl na ty její, ochutnal je po tak dlouhé době znova. Jedenáct let, jedenáct dlouhých let…