AGAINST ALL ODDS
AUTOR: Roni Black
ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/1821933/1/Against_All_Odds
NAVZDORY VEŠKERÉ NADĚJI
PŘEKLAD: Florence
BANNER: Jimmi
STAV: autorka souhlasila s překladem
Kapitola jedenáctá – Když se láska probouzí
Další den Draco přišel znovu. Tentokrát ho dovnitř pustila Ginny a omluvila se přitom za to, že mu ona, Harry, Ron i Lenka lhali, když se přistěhoval zpátky.
„To je v pořádku,“ přerušil ji ještě předtím, než stačila dokončit větu. „Vážně si kvůli tomu nedělej starosti. Nebyla to tvoje chyba, dělali jste jenom to, co vám Hermiona řekla.“
„Jsi si jistý?“ ujišťovala se Ginny.
„Samozřejmě.“
Daniel vyšel ze svého pokoje. „Tati!“ vykřikl a běžel Draca obejmout.
„Ahoj, synu,“ odpověděl mu Draco s úsměvem. „Jak ses měl dneska ve škole?“
„Dobře,“ řekl mu a oba si sedli na gauč. „Učitelka byla celkem naštvaná, že jsem včera nebyl ve škole. Ale pak Joey Turner – je z mojí třídy – začal jednoho kluka mlátit, takže na mě zapomněla.“
„Tak to jsi měl štěstí, kamaráde,“ ušklíbl se Draco. „Pamatuju si, že jednou v Bradavicích jsem přišel pozdě na lektvary a starý profesor Snape mi nic neudělal. Byl jsem jeho oblíbenec. Ale když jsem přišel další den na Přeměňování, které učila McGonagallová, tak jsem musel zůstat po škole.“
Daniel se zasmál a zrovna v té chvíli vešla dovnitř Hermiona.
„Ahoj všem,“ pozdravila s úsměvem.
„Ahoj, mami,“ zavolal na ni Daniel z gauče. Draco jejím směrem s úsměvem kývl, ale pokračoval v rozhovoru se svým synem.
„Vypadá tak šťastně,“ zašeptala Hermiona Ginny.
„To ano,“ přikývla jí kamarádka. „Konečně vypadá jako normální šťastné dítě. Jsem ráda, že jsi mu dovolila znovu vídat Draca. Nejlepší rozhodnutí, co jsi mohla udělat.“
Hermiona se podívala na pohovku a usmála se. Ti dva vypadali tak spokojeně, začala se kvůli tomu cítit šťastně. Její syn konečně našel otce.
„Víš ale, že potřebuje i něco jiného, že?“ vytrhla ji z myšlenek Ginny.
„Co potřebuje?“
„Ty to víš.“
„To teda nevím.“
Ginny pokrčila rameny a na chvíli se odmlčela. Hermiona se otočila a pokračovala v pozorování Draca a Daniela. Znovu začali hrát Řachavého Petra. Draco zjevně řekl něco vtipného, protože Daniel se smál na celé kolo.
Z myšlenek ji znovu vytrhla Ginny. Zašeptala jí do ucha: „Kdy si to konečně přiznáš, Hermiono?“
„Přiznám co?“
„Přiznáš si, že ho miluješ,“ odpověděla ji Ginny. „Je to tak jasné! Můžeš skrývat pravdu, jak chceš, ale mě neobelžeš.“
Hermiona cítila, jak rudne rozpaky. „Pšššt!“ zašeptala rozzuřeně Ginnyiným směrem. Popadla svoji kamarádku za zápěstí a odvedla ji do kuchyně.
„Co to má sakra znamenat?“ zeptala se, jen co za nimi zavřela dveře.
„Není to tak těžké. Každý slepec by viděl, že od něho nemůžeš odrhnout oči. No ták, jsi do něho celá žhavá!“
„Nejsem! Je otec mého dítěte, takže jistě, že se na něj dívám, abych viděla, jak se chová k Danielovi.“
„Ale nebuď směšná. Stará se o Daniela úplně úžasně a ty to víš. Koukáš se na něj, protože je SEXY!“ škádlila ji Ginny.
„Není SEXY,“ pohrdavě se usmála Hermiona. „A jen pro připomínku – je zasnoubený. Za pár měsíců se bude ženit. Nejsem tak hloupá, abych se zamilovala do zasnoubeného muže.“
„Ale jsi.“
Hermiona si hlasitě povzdechla. „Ginny, říkám ti to naposledy, nejsem do Draca zamilovaná. Moje láska k němu zmizela spolu s ním před jedenácti lety.“
„Tak proč jsi od té doby nebyla na žádném rande? No?“
Hermiona ztichla. Připomněla se jí otázka, kterou jí položil Daniel – ta ze včerejšího večera, koukal se na ni svýma velkýma modrýma očima a zeptal se jí: „…byla bys asi šťastnější, kdybys s někým byla, ne?“
„Nechtěla jsem místo, které patří Dracovi, zaplácnout jiným mužem,“ odpověděla Ginny. „Daniel má jen jednoho otce, Draca, nikdo by ho neměl nahrazovat.“
„Tys nechtěla nahradit Draca,“ odpověděla jí Ginny pomalu, „ty jsi chtěla Draca…“
Hermiona si uvědomila, jak moc jí Ginny rozumí, a znovu zčervenala.
„Nechtěla!“ protestovala. „Nemyslela jsem to tak! Nechtěla jsem nahradit Draca v Danielově životě, ne ve svém!“
„A tím si jsi jistá?“ znovu se jí vybavila Danielova otázka: Mami, miluješ pořád taťku?
Hermiona na tu otázku neodpověděla. Nevěděla, jak by měla. Nebyla si svou odpovědí jistá. Samozřejmě, že Draca už NEMILOVALA. Bylo tomu už jedenáct let, co ji opustil. Jak by člověk mohl milovat někoho, koho jedenáct let neviděl?
Když byl Draco v zahraničí, byla si Hermiona jistá, že k němu už nic necítí. Myslela na to, jakou ji způsobil bolest, ale i ta bolest v průběhu let vybledla. Ale teď, když se vrátil zpátky, její jistota ohledně jejích pocitů se ztratila… Zamilovala se do něj i přes to, co se stalo, znovu? Nebo ho milovala celou dobu a prostě o tom jen nevěděla? A nejhorší otázka: co má teď dělat? Byl zasnoubený, zamilovaný do někoho jiného. Neměla žádnou naději.
Hermiona obrátila své oči plné bolesti na Ginny, ta na ni kývla. „Já vím, co chceš říct,“ zašeptala. „Nemůžeš mi to prozradit.“
„To se nemělo stát!“ vrhla se Hermiona Ginny do náruče.
„Ale stalo se,“ prohlásila Ginny jemně. „Vy dva jste měli souzeno být spolu a mít Daniela. Ale ta zatracená práce v Americe to všechno to zkazila. A teď si sebou přitáhl tu hloupou blondýnku, která ho zaslepila, takže nevidí pravdu.“
„A jaká je pravda?“
„Pravda je, že vy dva jste stvořeni jeden pro druhého. A jednoho dne si to Draco uvědomí taky. A já jen kvůli Danielovi doufám, že ten den přijde brzo.“
~*~
„Hermiono, můžu přijít zase zítra?“ zeptal se jí Draco potom, co Daniel usnul na pohovce, a ona ho doprovázela ven z bytu.
„Daniel je zítra na narozeninové oslavě, neřekl ti to? Jeho nový kamarád, s kterým si včera začal povídat, ho pozval.“
„Vím, řekl mi to,“ odpověděl jí. „Je skvělé, že má ve třídě kamaráda. Jsem za něj vážně šťastný. Ale stále bych rád přišel.“
„Vážně?“ svraštila Hermiona obočí. „Kvůli čemu?“
„Vlastně s tebou chci mluvit. Však víš, o Danielovi. Chci se s ním stýkat, co nejvíce to půjde, ale nechci chodit každý den sem, tak se možná nějak domluvíme.“
„Dobře,“ souhlasila. „Budu doma zítra v šest. Když přijdeš v sedm, udělám večeři.“
~*~
Draco přišel přesně v sedm, Hermiona už měla večeři hotovou, tak si společně sedli a snědli ji.
„Za prvé,“ začal Draco, „všechny ty roky jsi vychovávala Daniela sama. Ne jen vychovávala, ale taky jsi ho podporovala finančně bez pomoci zvenčí. Vím, že to je ten důvod, proč tolik pracuješ. Ale on je i můj syn. Už jsem prošvihl deset let jeho života a nic už to nevrátí zpátky. Prosím, nech mě, abych vám mohl pomoct s penězi. Dám ti každý měsíc částku peněz ze svých zdrojů. Tak budeš moct s Danielem trávit víc času. Nebudeš muset tolik pracovat.“
Hermiona se na něj podívala. První, co prolétlo její myslí, bylo zranění její pýchy – financovala Daniela deset let, rozhodně byla schopná to dělat i dál! Ale když se podívala do Dracových očí, které ji o to tolik prosily, zapomněla první myšlenku.
„Děkuji ti, Draco,“ odpověděla s úsměvem. „To by bylo skvělé.“
Draco se úlevně usmál. „Je tu ještě jedna věc, na kterou se chci zeptat. Podívej, nechci sem chodit každý večer. Mám taky nějakou práci doma a taky mám snoubenku…“ Hermiona si skousla ret, ale Draco si toho nevšiml a bez přestávky pokračoval, „…mám snoubenku, které jsem teď nevěnoval moc pozornosti. Vlastně od doby, co jsem poprvé potkal Daniela. Takže se tě chci zeptat: můžu si k sobě vzít Daniela na každý druhý víkend?“
Hermiona mírně pootevřela ústa. Ta myšlenka, že by ji měl Daniel každý druhý víkend opustit a jít k Dracovi, což by ji zanechalo samotnou v bytě, ji děsila.
„Ale – ale…“ zamumlala, „to bych pak tady zůstala sama.“
Dracův výraz se změnil. „Máš pravdu, na tohle jsem nemyslel,“ souhlasil. „Dobře, tak bych si ho nevzal na celý víkend. Ale co sobota? Přijdu sem párkrát během týdne, ale o sobotě bych vážně chtěl, aby byl u mě. Tak by se mohl seznámit s Christinou. Můžu?“
„…dobře,“ souhlasila zdráhavě. Uvědomovala si, že má Draco pravdu, ale celý den…
Přesně v tom okamžiku vletěla oknem do pokoje sova a pustila Hermioně na hlavu obálku. Hermiona otevřela obálku, přečetla si dopis a vyskočila na nohy.
„Co se děje?“ zeptal se jí Draco.
„Tohle je zpráva z Munga. Potřebují mě tam,“ odpověděla mu Hermiona, zatímco si nandávala kabát.
„Na jak dlouho?“
„Myslím, že to nebude víc jak hodina. Počkal bys tady pro případ, že by se Daniel vrátil? A ještě jsme neskončili s tím rozhovorem. Vrátím se tak brzy, jak jen budu moci. Ahoj!“ a přemístila se.
Draco se cítil v celém tom prázdném prostoru sám. Na chvíli jen zíral. Pak si povzdechl a sám dojedl večeři.
Možná bych si mohl procvičit Řachavého Petra, pomyslel si, potom co dojedl, ale bez Daniela se mu nechtělo. Podíval se kolem a uvědomil si, jak prázdně a depresivně to místo vypadalo bez Hermiony a Daniela.
Vypadalo to přesně tak, jako před jedenácti lety. Draco se zvedl a přešel přes kuchyň do obýváku. Byl stejný, tedy s rozdílem, že Hermiona koupila nové křeslo a nějaké polštáře na gauč. Jeden z nich vypadal vyrobený malým dítětem, Draco hádal, že ho vyrobil Daniel ve školce nebo na výtvarce ve škole.
Draco se šel podívat do koupelny, která zůstala úplně stejná, a pak jeho oči upoutaly dveře od Hermioniny ložnice.
Tam bych neměl chodit, pomyslel si příkře. To je její pokoj, nechce mě tam, už nejsem dál její přítel.
Ale pak se mu v hlavě ozval i jiný názor. Jen se tam podívám, jestli se tam něco změnilo, řekl si. Nic špatného se nemůže stát, jen se rychle podívám. A ona se to vůbec nemusí dozvědět.
Nedělej to, Draco, varoval sám sebe s rukou na klice. Nedělej to…ne!
Ale dveře už otevřel a Draco vkročil dovnitř, porozhlédl se s očima otevřenýma dokořán.
Jeho oči dopadly na postel. Byla to ta samá postel pro dva, na které on sám spal už tolikrát. Vlastně – uvědomil si – tohle je pravděpodobně to místo, kde jsme počali Daniela…
Draco si sedl na hranu postele. Ani skříně se nezměnily. Zatímco přemýšlel, sáhl na jeden ze šuplíků a jen tak bezmyšlenkovitě ho otevřel. Pak ho zase zavřel a otevřel ten uprostřed. Nakonec se přesunul až na ten spodní, který šel otevřít jen těžko.
„Sakra!“ zaklel. Naštěstí věci se s jeho prudkým drhnutím nevysypaly. Chtěl ho okamžitě zase zavřít, ale jeho oči něco zachytily.
Zastavil se. S třesoucími prsty to vytáhl ven.
Byla to malá krabička na šperky, tmavě modrá barva se zlatými linkami. Připadala mu nějak povědomá, vážně povědomá…ne, to ne. Nemohlo to být to, co ho napadlo. Nemohla si to nechat po všechny ty roky…
Třesoucími prsty otevřel krabičku a uvnitř, uvnitř našel diamantový náramek. Ten samý, který dal Hermioně před deseti lety, den před tím, než přijal práci v Americe.
„Páni,“ zamumlal a náramek vytáhl. Proč by si to nechávala? Možná jako památku? Byla přeci tak naštvaná, že odešel, proč by si na něj chtěla nechávat památku?
Ne pokud…
No, možná to tu jen nechala a zapomněla na to. Ale to by nebyla pak Hermionou.
Ale já mám teď snoubenku, pomyslel si zoufale. Nemohla si to nechat! Moje bývalá přítelkyně si nemohla nechat šperk, co jsem jí kdysi dal. Co by řekla Christine, kdyby to věděla?
Měl bych jí to vůbec říkat?
A pak si uvědomil, že ani nechce, aby to věděla. Chtěl, aby si to Hermiona nechala, aby… na něj nezapomněla.
Proč? Proč by na něj neměla zapomenout? Přece už ho nemilovala. Nemilovala, že? To nevěděl, věděl jen, že by chtěl, aby…
Ne! NE! To teda nechci! Protestovala Dracova mysl. Já teď miluju Christine. Budu si ji brát, ne Hermionu, ale ji. Takže to znamená, že mě Hermiona už nemůže milovat a já nemůžu milovat ji!
Ale miluju ji, pomyslel si. Nad svým hrozivým zjištěním ztuhl. Ale pak… už se mu tak hrozné nezdálo…