Preklady fanfiction Harryho Pottera

Ten, kdo ví

Kapitola šestá

Než přijde odpověď, budu tě dlouho pozorovat.

Nebudu ti to dělat těžší, budu při tobě stát.

Budu zářit jako světlo po cestě, kterou jdeš dál.

Dar Williams – The One Who Knows

ooo

Den před tím, než Lucius Malfoy dostal polibek od mozkomora, ho Draco šel navštívit do vězení. Hermiona se ho k tomu snažila dotlačit už po několik týdnů.V podstatě, od doby, kdy jeho dlouhý proces skončil. Věděla, že vidět Luciuse bude pro Draca těžké a pravděpodobně i bolestivé, ale stejně silně cítila, že to potřebuje a musí udělat. Existovaly věci, které potřeboval svému otci říct, otázky na které potřeboval znát odpovědi. Kdyby tu šanci propásl, mohl by toho litovat celý život. Hermiona Draca znala – nepotřeboval, aby ho trápily další nedořešené věci.

Nabídla mu, že půjde s ním, ale on nikdy nepotvrdil datum. Změnil téma vždy tak rychle, jak jen to bylo možné. Když tam konečně šel, zjistila to jenom díky tomu, že jí poslal odpoledne sovu se vzkazem: Je to hotové.

Hermiona hned všeho nechala a přemístila se do Dracova bytu. Celý jeho domov byl tmavý a ona málem o něco zakopla. Když rozsvítila svojí hůlku, našla uprostřed podlahy nahodile poházené šaty.

Dracův byt byl vždy neskutečně čistý a spořádaný, všechno mělo své místo. Hermioniny obavy vzrostly, když se přiblížila k ložnici. Když si její oči přivykly na šero, všimla se, že celý byt vypadal jako by ho prošli zloději. Rozházené oblečení, rozbité věci, velký nepořádek. Na okamžik zpanikařila, myslela si, že tu je někdo jiný, že je Draco zraněný – nebo ještě něco horšího.

Hermiona musela zastavit své myšlenky a uklidnit se. Zavřela oči a snažila se přimět pomaleji dýchat. Říkala si, že všechno je v pořádku, všechno je v pořádku. Pochopila, že to on sám musel udělat ten nepořádek. Jeho ochranná kouzla byla moc dobrá na to, aby je kdokoli prolomil za méně než den.

Když se dostala před dveře ložnice, zaposlouchala se, ale nic neslyšela.

„Draco,“ řekla a jemně zaklepala. Nic se nestalo.

„Draco,“ zavolala znovu o něco hlasitěji. Pořád nic. Když vyslovila jeho jméno po třetí, myslela, že něco zaslechla, ale když se zaposlouchala, neozval se žádný zvuk. Pokusila se dveře otevřít, ale byly zamčené

„Draco, prosím, odpověz mi,“ volala s mírně hysterickým tónem. „Jen… jen mi něco řekni. Neodejdu, dokud se neozveš.“

Dveře se pomalu otevřely a ona vstoupila do místnosti. Pokoj vypadal jako zbytek bytu – tmavý a neuklizený nebo neuspořádaný. Přes šero, mohla vidět jen hroudu uprostřed postele. Věděla, že je to Draco. Nemohla vidět ani kousek jeho těla, protože byl celý zakrytý peřinou.

„Draco,“ řekla a vykročila směrem k posteli.

„Co?“ ozval se tlumeně otrávený hlas zpod přikrývek.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se.

Neodpověděl hned, teprve až za chvíli se ozval : „Co je to za otázku?“

Měl velmi špatnou náladu, to bylo zjevné. Hermiona se zastavila u kraje postele, blízko jeho hlavy. „Máš pravdu, omlouvám se. Co se stalo?“ zeptala se.

Než odpověděl, nastala další dlouhá pauza. „Snažím se nenadávat, protože si mě požádala, abych nadával méně.“

Hermiona čekala, že bude pokračovat. Když to neudělal, povzdechla si. „Draco, podívej se na mě.“

„Ne.“

„Proč ne?“

„Protože nechci.“

Cítila se, jako by jí praštil. „Draco, pochopila jsem, že jsi naštvaný, unavený a spoustu dalších věcí, ale to není omluva pro to, být hrubý.“

„Tak znovu. Snažím se nenadávat. Ale je mi úplně ukradené, jestli jsem hrubý.“

„Malfoy…“

„Ne. Já budu dělat co chci,“ řekl stále ležící pod přikrývkou. „Budu tady ležet a budu hrubý a ošklivý tak, jak budu chtít. Nemáš vůbec tušení, čím se chystám – čím jsem si prošel. Nechci, aby jsi to věděla. Chci být sám. Nebudu o tom mluvit, nebudu vstřícný. Budu tak sobecký, jak jsem se narodil, tak dlouho, jak budu chtít. A ty se nebudeš točit okolo a nebudeš ze mě dělat toho špatného,“ zastavil se. „Vlastně na to kašlu. Já jsem ten špatný. Takže běž si skučet a stěžovat, jak jen budeš chtít. Ale hlavně mě nech na pokoji. Rozumíš?“

Hermiona byla úplně v šoku. Nikdy s ní takhle nemluvil, nikdy dokonce nezvýšil hlas. Když se hádali, on byl ten tichý a ona ta, co křičela. Rychle jí naplnil vztek, ale věděla, že se muselo stát něco hrozného, když se takhle choval.

Ale nic mu nedávalo právo vybíjet si na ní vztek – i když chtěla pomoct. Předpokládala, že ho to potom bude mrzet.

I když to chápala, její náladu to nezlepšilo. „Fajn,“ odsekla. „Tak se tu klidně válej. Budu ve vedlejším pokoji, kdybys něco potřeboval.“ Založila si ruce a chvíli v tichu čekala, čímž mu dala možnost odporovat.

„Dobře,“ řekl nakonec, znělo to poraženě. Vyrazila z místnosti, a i když chtěla zabouchnout, neudělala to.

ooo

Draco neopustil pokoj po celý den a ani další den, den kdy Lucius podstoupil svůj trest. Hermiona nebyla nijak zvlášť překvapená. Spala v pokoji naproti jeho a všechen svůj čas trávila čtením. Ode dne, kdy šel navštívit svého otce, nic nejedl a nepil.

Ron přišel a přinesl jí několik lektvarových přísad, o které ho sovou poprosila. Zůstal hodinu a povídal si s ní o Dracovi. Ron byl znepokojený jako Hermiona, ale nepřikládal tomu takovou váhu.

„Jen se s tím vyrovnává jinak, než bys to udělala ty,“ řekl. „Nech ho být.“

Odešel, když byl lektvar hotový. Vlila trochu husté, výživné tekutiny do sklenice.

Hermiona se tentokrát při vstupu do jeho pokoje ani neobtěžovala klepat. Ulevilo se jí, že znovu nezamkl. Přesto, že už odbilo poledne, v pokoji byla tma jako v pytli. Hermiona se opatrně vydala k posteli. Vypadalo to, že se posledních čtyřicet osm hodin neobtěžoval ani pohnout.

„Draco?“ řekla jemně, když se dostala ke kraji postele. „Draco, vzbuď se. Lásko, potřebuju ti něco dát.“

Pokrývky se pohnuly.

„Draco,“ řekla o něco hlasitěji.

„Mmm…“ zasténal.

„Draco!“ vykřikla.

„Co?“ zněla jeho naštvaná odpověď.

„Musíš něco vypít.“

„Proč?“

„Protože si poslední dva dny nic nevypil ani nesnědl. Nenechám tě vyhladovět jenom proto, že se chováš jako rozmazlený spratek.“

„Co to je?“

„Je to Energetický lektvar, nahradí jídlo na dva dny.“

Odmlčel se. „Dobře, nech to tady.“

Položila sklenici na noční stolek. Věděla sice, že jeho tvrdohlavost nepramení ze vzteku na ní, ale to ji stejně nezabránilo vydat se rozzlobeně ke dveřím.

„Hermiono?“ zavolal, když k nim došla. To jedno slovo, její jméno, a ten způsob, jakým to řekl – jako by byl malé dítě ztracené v místnosti plné dospělých – umlčelo všechen její hněv.

„Ano?“

„Děkuji ti.“

ooo

Hermiona dala Dracovi lektvar ještě čtvrtý a šestý den. Čtvrtý den se na něj snažila mluvit, ale hned jí řekl, aby odešla. V obou případech nechala lektvar na nočním stolku. Nikdy neviděla ani kousíček jeho těla nebo náznak pohybu.

Ráno sedmého dne začínala být už vážně znepokojená. Draco vůbec nevypadal, že by se lepšil a to už uběhl skoro celý týden. Zvažovala, jestli nemá někoho požádat, aby ho navštívil, ale bylo by to marné. Pokud Draco nechtěl mluvit s ní, věděla, že s někým cizím by už teprve nemluvil.

Ron se zastavil každý den, aby jí zkontroloval a přinesl jí věci, které potřebovala. Nechtěla z bytu odejít ani na malý okamžik, protože by ji Draco mohl potřebovat.

Seděla u stolu a četla Denního Věštce, ale nemohla se soustředit. Její hlava  byla plná starostí a rostoucí bezmoci. Ztratila se v myšlenkách natolik, že ani neuslyšela, když se otevřely dveře od ložnice.

„Dobré ráno,“ řekl a ona leknutím nadskočila.

Hermioniny oči se při pohledu na něj rozšířily překvapením. Trochu zhubnul, ale usmíval se na ni, čerstvě osprchovaný a oholený. Okamžitě vyskočila a pevně ho objala. Několik slz  jí steklo dolů po tváři.

„Draco!“ zašeptala a pohladila ho po temeni hlavy. Pevně ji držel, nejevil žádné známky toho, že by jí chtěl pustit. Nakonec však byla silnější Hermionina potřeba dýchat, než potřeba se nechat držet v jeho náručí. Odtáhla se od něj jen natolik, aby mu viděla do očí.

Stále se usmíval. „Ahoj.“

Myslí jí prolétlo tisíc otázek, když se na něj usmála zpátky. „Co… jak… jsi… oh, jsem tak ráda, že tě vidím!“

Zasmál se a políbil jí na čelo. „Já jsem taky rád.“

„Mohl bys… myslím tím, jestli si můžeme… promluvit?“

Dracův úsměv mírně pohasl, ale přikývl a pustil jí. Sedl si ke stolu, zatímco ona dala vařit vodu. Zhluboka se nadechl a začal. „Já… šel jsem za ní. Měla si pravdu, nebyl bych schopen žít sám se sebou, kdybych to neudělal. Bylo to… hrozné. Není pro to jiné slovo.“

Hermiona mu stiskla ruku.

„Řekl jsem mu toho hodně, všechno, co jsem mu říct chtěl. On tam jen tak seděl. Poslouchal, ale neřekl ani slovo. Když jsem skončil, čekal jsem že… já nevím… že vybouchne. On ale neudělal nic. Jen se na mě podíval, s chladnýma očima, a řekl…“ jeho hlas se zasekl a on od ní uhnul pohledem. „…řekl, že nemá syna.“

Hermionino srdce se zlomilo spolu s tím jeho.

„A pak prostě… odešel.“ Začal brečet, viděla ho, i když se to snažil schovat. Ne moc, žádné hlučné drásající vzlyky, jen pár tichých slz, které spadly na stůl. Vytáhl ruku z její, aby si otřel oči.

Když se na ní opět podíval, měl už oči suché a znovu se usmíval. „Ale udělal jsem to, proč jsem tam šel.“

Potřásla bezradněhlavou. „Nevím, co říct,“ zašeptala.

Draco se na ní usmál a pokrčil rameny. „Řekl jsem o tobě, víš?“ pokračoval. „Řekl jsem, že tě miluji. To byla jediná chvíle, kdy jsem se od něho dočkal nějaké reakce. Napjala se mu žíla na krku a zatnul zuby. Vážně to vypadalo, že k tomu chce něco říct,“ odmlčel se a zavřel oči. „Vážně jsem si přál, aby to udělal.“

„Draco…“ začala.

„Udělal jsem něco zbrklého potom, co jsem z Azkabanu odešel,“ řekl rychle.

„Co?“

Beze slova nastavil svojí levou ruku na stůl. Hermiona zalapala po dechu. Těsně nad zápěstím, vedle velké jizvy se nacházelo malé Znamení zla. Nebylo tak velké, jako to skutečné, které uděloval Voldemort, ale bylo to zcela jednoznačně znamení.

„Vím, že nikdy nezapomenu na to, co se stalo. Ty… vzpomínky, zkušenosti, bolest, důvod toho všeho… potřeboval jsem, aby mi to něco připomínalo. To, čím se stal můj otec… nechci být stejný.“

„To nikdy nebudeš,“ řekla mu pevně.

Usmál se. „Díky, že mi to říkáš. Vážně doufám, že ne, ale… vím, že to někde je, někde ve mně. Skryté.“ Odmlčel se, rukou si zajel do vlasů a pak se na ní intenzivně zadíval. „Jednu věc jsem si ale díky tomu uvědomil.“

„Co?“

„Chci, aby sis mě vzala.“

Její oči se radostně rozevřely. „Vážně?“

„Ano,“ řekl pevně. „Řekni ano.“

„Ptáš se mě právě teď?“ v jejím hlase zaznělo překvapení.

„Ano, ptám se tě právě teď.“

„Ano!“ vykřikla a na tváři se jí objevil obrovský úsměv. „Vezmu si tě, samozřejmě, že si tě vezmu.“

Jeho tvář se uvolnila, znovu se usmál a vzal si její ruku do své. „Dobře. Nemám teď zrovna prsten. Vážně jsem to neplánoval…“

„Nepotřebuji prsten.“

„Dám ti ho brzo, tak brzo, jak to jen bude možné.“

„Dobře.“

„Miluji tě.“

„Já miluji tebe,“  Hermiona se cítila… tak jako nikdy před tím. Nadšená, přešťastná, radostí bez sebe. Velmi rychle si uvědomila, že Draco ještě neskončil. „Co se děje?“

„Nemůžu uvěřit, že jsem strávil v posteli týden. Je mi líto, že jsem se k tobě choval tak hrozně.“

„Už jsem ti to odpustila,“ řekla a potom dodala: „Jestli se můžu zeptat, proč jsi tam byl celý týden? Vážně jsem se o tebe bála.“

Pokrčil rameny. „Truchlil jsem za svého otce. Potom všem… chtěl jsem se jen zahrabat do nějaké hodně hluboké díry a zdechnout tam. Věděl jsem, že by ses naštvala, kdybych to udělal, takže jsem využil plánu B. Zahrabal jsem se do postele a sotva se pohnul.“

Zasmála se. „A jak se cítíš teď, lásko?“

Zvažoval odpověď. „Cítím… cítím se líp. Vážně. Řekl jsem mu všechno, co jsem mu říct potřeboval – myslel jsem, že něco udělá, doufal jsem … strávil jsem celý týden tím, že jsem přemýšlel o něm a o tom, jak mi ničil dětství.“ Podíval se na ni. „Nemyslím si, že mi bude chybět.“

Hermiona se k němu naklonila a jemně ho políbila. „Jsem ráda, že se cítíš líp.“

Usmál se na ní. „Budeme se brát.“

Oplatila mu úsměv. „Nemůžu se toho dočkat.“