Preklady fanfiction Harryho Pottera

Ten, kdo ví

Kapitola čtvrtá

Ukážu ti, jak se pro mě stal život zázrakem.

Dar Williams – The One Who Knows

ooo

Draco přecházel přede dveřmi tak zběsile rychle, že to vypadalo, že každou chvíli prošlape podlahu. Zastavil se a snažil se zjistit, co se děje za sklem.

„Čau, Malfoy,“ ozval se zdvořilý – tudíž nepříjemný hlas.

Otočil se, aby zjistil, že přichází Ron s jeho manželkou Lunou. „Weasley,“ ani se nesnažil skrýt svou nevrlost.

„Jak je?“ zeptal se Ron a natáhl ruku. „Nebo spíš co je důležitější, jak je na tom Hermiona? Gratuluji, mimochodem. Přinesl jsem cigarety.“

Draco tohle nechtěl dělat, nechtěl dělat tyhle přátelské věci. I když si myslel, že s Ronem přátelé jsou. Chtěl být uvnitř té místnosti. „Díky,“ zamumlal.

„Co děláš venku, Draco?“ zeptala se Luna bezstarostně, Ron mu věnoval tázavý pohled.

„Já… no… ona mě vykopla ven.“

Ron vybuchl smíchy, zatímco Luna se na něj podívala se zájmem. „Vykopla tě?“ zakoktal Ron přes slzy smíchu.

Dracovo zamračení se prohloubilo.

„Proč?“ zeptal se.

„Něco o tom, že bych měl nechat léčitele dělat jejich práci. Řekla, že mě potom pustí dovnitř,“ řekl a stočil svůj pohled opět na dveře, „ale to už bylo před dvěma hodinami.“

Ron se pomalu začal uklidňovat. „Jsem si jistý, že tě pustí dovnitř nebo zpět, kamaráde. Nepotrestala by tě tak tvrdě.“

„V to můžu jen doufat,“ odpověděl se zlostí.

Chtěl ještě něco říct, ale uslyšel, jak se k nim blíží větší skupina lidí. „Sakra,“ zamumlal. Poslední věc, kterou potřeboval, by bylo, aby všichni Weasleyovi, Hermionina rodina i jeho matka věděli, že byl vyhozen, byť jen dočasně, z místnosti. „Jdu na záchod,“ oznámil Ronovi.

Ušel přesně tři kroky, když z místnosti vykoukla sestřička. „Pane Malfoy?“

V mžiku byl zpátky u dveří. „Ano?“

„Můžete dovnitř.“

Nemusela mu to říkat dvakrát, málem ji porazil ve snaze dostat se dovnitř.

Hermiona seděla na posteli, byla u ní její matka. Když ho Hermiona uviděla, její oči zaplavila úleva. Paní Grangerová ji políbila na čelo a Draca při odchodu z místnosti poplácala po rameni. I přes všechny ty léčitele a sestřičky, nedokázal vnímat nic jiného, než svou milovanou.

„Draco,“ řekla a zoufale se natáhla po jeho ruce. Hned k ní přistoupil, tak blízko, jak jen mohl, a ruku jí podal. „Je mi líto, že jsem tě donutila odejít.“

„Šššš, je to v pořádku, lásko. Už jsem tady.“

„Chtěla jsem, aby ses vrátil, hned jak jsi odešel. Ale oni řekli, že ne.“

„Hermiono, je to v pořádku. Co pro tebe můžu udělat?“ zeptal se na vážkách mezi pobavením z jejího zoufalého obličeje a touhou kolébat jí v náručí.

„Jen mě drž za ruku a mluv na mě a…“

Do Merlinových koulí, pomyslel si Draco, když mu Hermiona stiskla ruku. Ačkoli výraz „stiskla“ se zrovna nehodil, možná by se dalo spíš použít „rozdrtila“ nebo „zlomila“.

Po chvíli ho konečně pustila ze svého železného svěráku. Strnule si protáhl prsty a podal jí druhou ruku.

„Promiň,“ řekla a pak se zasmála. „Jsi celkem roztomilý, když tě něco bolí.“

„To je teda hezké,“ odpověděl jí s falešnou zlostí.

„Už by to nemělo dlouho trvat,“ ujistila ho. „Říkali, že to bude brzy.“

„Dobře. Já už stejně nikam nepůjdu.“

„A necháš dělat léčitele jejich práci?“

Opatrně se na ní podíval. „Jen jsem myslel, že…“

Další kontrakce jí vyhnala všechny myšlenky z hlavy. Když skončila, Hermiona ztěžka dýchala.

„Draco, oni vědí, co mají dělat.“

„Já… dobře.“ Políbil jí na tvář, odsunul jí vlasy, sklouznuté do obličeje a políbil ji ještě na čelo.

Brzo se ukázalo jako velmi relativní pojem. Hermiona mu ještě další dvě hodiny drtila ruku takovou silou, že si myslel, že brzy sám ztratí vědomí. Díval se na ni a viděl, jak se jí obličej svírá bolestí. Všechno ostatní měl rozmazané. Lidé v místnosti spěchali, ale jemu se to zdálo jako ve zpomaleném filmu. Vzdáleně si uvědomil, jak někdo v místnosti křičí: „Tlačte! Tlačte!“ pak najednou její ruka v jeho ochabla. Podíval se na ni, usmívala se a plakala v tu samou chvíli. Místnost se ponořila do ticha a pak…

Ozval se pláč dítěte.

Slzy mu zalily oči, ale v tu chvíli mu to bylo úplně ukradené. Po pár okamžicích, kdy je sestřička ujistila, že je dítě v pořádku, se u nich objevil léčitel s růžovou věcí zabalenou v bílé dece.

„Paní a pane Malfoyovi, gratuluji vám. Máte krásnou, zdravou holčičku.“

Hermiona brečela, když si od léčitele přebírala dítě – jejich dceru. Draca zachvátil úžas. Dívka. Mrňavý, malý človíček, kterého pomohl vytvořit. Dívka. Do Hermiony se zamiloval poměrně rychle, ale to nebylo nic v porovnání s tímhle – okamžitě pocítil lásku ke svému dítěti.

„Oh, Draco,“ zašeptala Hermiona. „Podívej, co jsme vytvořili.“

Nemohl promluvit. Zatímco Hermiona držela v náručí jejich dceru a tiše (na ni broukala, on se jal starat o svojí ženu. Otřel jí čelo chladnou, vlhkou žínkou, ujistil se, že je přikrytá, odhrnul jí vlasy z obličeje, sklouznuté do obličeje a políbil ji na čelo.

Hermiona se na něj podívala. „Řekni něco.“

Dracovi problesklo hlavou, jak moc Hermionu miluje. Myslel na to, co by byl schopný udělal, kdyby se jí něco stalo. Na to kolik bolesti by způsobil komukoli, kdo by se jí jen pokusil ublížit a teď se to ještě desetkrát znásobilo díky jejich dceři. Jejich malé holčičce. Cítil se tak malý a zbytečný.

„Miluji tě,“ to bylo vše, na co mohl myslet a pokusil se jí tím sdělením vše vysvětlit. Asi to pochopila, protože se usmála a sáhla po jeho ruce.

„Už jste vybrali jméno?“ zeptala se jich sestřička, která držela v ruce brk a ozdobný pergamen.

Draco se podíval na Hermionu, ta přikývla.

„Gemma,“ řekl. „Gemma Elenwë Malfoy.“

„To je moc hezké,“ poznamenala sestřička a jala se psát jméno do slavnostní listiny. Zastavila se. „Er… možná byste to radši měl napsat vy.“

Draco přikývl a přesunul se ke stolu, aby vůbec poprvé napsal jméno své dcery. Ruka se mu mírně chvěla, když namáčel brk do tmavé lahvičky. Než se vůbec dotkl pergamenu, zvedl oči k Hermioně, která ho intenzivně pozorovala.

„Miluju tě,“ oznámila mu.

Přikývl a najednou se mu to zdálo lehčí. Když skončil, podal brko zpět sestřičce a vrátil se k Hermioně.

„Je nádherná,“ řekl a váhavě se dotkl malé ručky. Pousmál se. „Já ani nevím, co říct.“

„Já také ne,“ zašeptala. „Draco?“

„Hmm?“

„Zbožňuju už její jméno.“

„Já taky. Je úžasná, že?“ řekl tiše. Pak se pousmál a dodal. „I když to jsem měl samozřejmě vědět. Je další z dlouhé řady úžasných a pozoruhodných Malfoyovských miminek.“

„Před ní jsi byl úžasné miminko ty, samozřejmě.“

„Samozřejmě, je skoro tak stejně hezká, jako jsem byl já.“ Na tváři se mu objevil arogantní úsměv. Po té se naklonil k Hermioninu uchu.

 „Je moje hvězdička, ale ty už navždy budeš mým srdcem.“

                                                                                                ooo

Poznámka autorky: Gemma je hvězda a to jméno znamená „drahokam“.  Elenwë je postava z knihy Sillmarion od J. R. R. Tolkiena.

Poznámka překladatelky: Taky vám to jméno přijde úžasné? Jestli já někdy budu mít dceru tak se bude muset smířit s podobným šíleně nádherným jménem… ale nikdy ji nebudu oslovovat jako hvězdička, vážně nikdy.

Moc se omluvám, že se s Tím, kdo ví ozývám až po tak dlouhé době, doufám, že jste nezapomněli děj (jestli ano, tak je to jedno, protože jsou kapitoly přeházené, takže děj je vám stejně k ničemu). Pokud vás to potěší, tak teď už snad kapitoly měly vycházet bez delších prodlev.

Děkuji betě lucky.