Harry Potter and the Methods of Rationality (MoR)
(http://www.fanfiction.net/s/5782108/1/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)
Autor: Less Wrong
Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede
Harry Potter a metody racionality
Překlad: Tersa
Gramatická kontrola: Kometa
U malé pěšiny, na kraji ne-Zapovězeného lesa, vedle lesní cesty vedoucí jedním směrem zpět k bradavickým bránám a druhým směrem mizící v dál, stojí chlapec. Nedaleko od něj čeká kočár. Chlapec stojí slušný kus od něj a jeho oči se jen zřídka zatoulají jiným směrem.
V dálce se po cestě přibližuje postava: muž oblečený do profesorského hábitu. Šourá se pomalu s hluboce pokleslými rameny, jeho formální boty za chůze víří malé obláčky prachu.
O půl minuty později, chlapec znovu rychle střelí pohledem, než se vrátí ke svému sledování; a tentokrát jeho pohled ukáže, že se mužova ramena narovnala, jeho tvář nabrala pozorný výraz a jeho boty teď na zem dopadají lehce, prašnou stopu už za sebou nenechávají.
"Dobrý den, profesre Quirrelle," řekl Harry, aniž by spustil oči z kočáru.
"Zdravím," řekl klidný hlas profesora Quirrella. "Zdá se, že si udržujete svou vzdálenost, pane Pottere. Nepředpokládám, že byste si všiml něčeho lichého na našem dopravním prostředku?"
"Lichého?" zopakoval Harry. "Ale ne, nemůžu říct, že bych viděl něco lichého. Zdá se, že je tu sudý počet ode všeho. Čtyři sedadla, čtyři kola, dva obrovští kostliví okřídlení koně..."
Kůží potažená lebka se k němu otočila a zablýskla pevnými, bílými zuby v černé masožravé tlamě, jako by chtěla naznačit, že ani ona si na něj zrovna nepotrpí. Druhá černou kůží potažená kostra koně pohodila hlavou jako by ržála, ale žádný zvuk se neozval.
"To jsou testrálové, náš kočár táhli vždy," řekl profesor Quirrell, zněl poměrně klidně, když vystoupal na přední lavici a posadil se co nejdále doprava jak bylo možné. "Jsou viditelní jen pro ty, kteří viděli smrt a pochopili ji, užitečná obrana proti většině zvířecích predátorů. Hmm. Předpokládám tedy, že když jste přišel před mozkomora, ukázalo se, že vaší nejhorší vzpomínkou je noc vašeho setkání s Tímž-jehož-nesmí-být-jmenován?"
Harry pochmurně přikývl. Byl to správný odhad, i když ze špatných důvodů. Ti, kteří spatřili Smrt...
"Vybavilo se vám tím něco zajímavého?"
"Ano," řekl Harry, "vybavilo." A víc neřekl, protože ještě nebyl připraven vznášet obvinění.
Učitel obrany se usmál svým suchým způsobem a netrpělivě mu pokynul.
Harry překonal onu vzdálenost a s mrkáním vylezl do kočáru. Od konfrontace s mozkomorem pocit zkázy výrazně zesílil, i když předtím pomalu slábl. Zdálo se, že největší vzdálenost, kterou mu kočár od profesora Quirrella dovoloval, už ani zdaleka nestačí.
Pak se kostliví koně daly do běhu a kočár sebou trhl vpřed, na cestě k vnějším hranicím Bradavic. Když se to stalo, profesor Quirrell vklouzl zpátky do svého zombie-modu a pocit zkázy se stáhl, i když se stále vznášel na hranicích Harryho vnímání; nešlo jej ignorovat...
Les ubíhal kolem, jak se kočár táhl vpřed, stromy je míjely rychlostí, která se zdále téměř zanedbatelná v porovnání s košťaty nebo i auty. Harry si pomyslel, že na tak pomalém cestování je něco zvláštně uvolňujícího. Rozhodně uvolnilo učitele obrany, kterému poklesla hlava a z otevřené pusy mu na hábit tekl pramínek slin.
Harry se stále ještě nerozhodl, co má povoleno dát si k obědu.
Jeho výzkum v knihovně neodhalil žádnou známku toho, že by kouzelníci dokázali mluvit s nemagickými rostlinami. Nebo s jakýmikoli jinými nemagickými zvířaty kromě hadů, i když Kouzlo a řeč od Paula Breedlovea obsahovalo pravděpodobně mýtický příběh o zaříkávačce zvané Paní létavých veverek.
To, co Harry chtěl, bylo zeptat se profesora Quirrela. Problém byl v tom, že profesor Quirrell byl příliš chytrý. Soudě podle toho, co řekl Draco, celá ta záležitost s dědicem Zmijozelu byla výbušnina velkých rozměrů a Harry si nebyl jistý zda chce, aby o tom věděl kdokoli další. A v okamžiku, kdy by se zeptal na hadí jazyk, profesor Quirrell by na něj upřel ty své bledě modré oči a řekl: "Chápu, pane Pottere, takže jste pana Malfoye naučil patronovo kouzlo a náhodou promluvil k jeho hadovi."
Nezáleželo by na tom, že by v tom nemělo být dostatek důkazů k lokalizování skutečného vysvětlení jako hypotézy, ani nemluvě o překonání nákladu její priorní nepravděpodobnosti. Ale profesor obrany by to stejně nějak vydedukoval. Harry měl občas podezření, že profesor Quirrell má mnohem více informací než kolik na sobě dává znát, jeho vývody byly jednoduše příliš dobré. Někdy se mu jeho úžasné dedukce povedly, dokonce i když jeho důvody pro ně byly špatné. Problém byl, že Harry nechápal, jak profesor Quirrell může mít extra důkazy o polovině věcí, které uhodl. Jen jednou by chtěl, aby se mu povedla nějaká úžasná dedukce z něčeho, co řekl profesor Quirrell, která by jeho naprosto vyvedla z míry.
"Já si dám čočkovou polévku se sójovou omáčkou," řekl profesor Quirrell servírce. "A pro pana Pottera, talíř Tenormanského rodinného chili."
Harry zaváhal v náhlém zděšení. Prozatím se uchýlil k vegetariánským jídlům, ale ve svém odhodlání zapomněl, že to profesor Quirrell tu objednává – a že by bylo neohrabané protestovat teď -
Servírka se jim uklonila a otočila se k odchodu -
"Ehm, promiňte, je v tom nějaké maso z hadů nebo létavých veverek?"
Servírka ani nemrkla, jen se otočila zpátky k Harrymu a zavrtěla hlavou, znovu se jim zdvořile uklonila a pokračovala v cestě ke dveřím.
(Harryho druhé části se mu pošklebovaly. Nebelvír učinil sarkastický komentář o tom, jak trocha sociálního nepohodlí stačila, aby se uchýlil ke kanibalismu! (zakřičeno Mrzimorem), a Zmijozel poznamenal, jak je hezké, jak je Harryho etika flexibilní, když přijde na důležité věci, jako udržení jeho vztahu s profesorem Quirrellem.)
Potom, co za sebou servírka zavřela dveře, profesor Quirrell mávl rukou, aby zarazil páčku u dveří, pronesl obvyklá čtyři kouzla k zajištění soukromí, a řekl: "Zajímavá otázka, pane Pottere. Zajímalo by mne, proč jste ji položil?"
Harry na tváři nenechal nic znát. "Vyhledával jsem si pár věcí o patronově kouzlu," řekl. "Podle Kouzla Patronus: Kdo ho dokázal, kdo ne ho Godric seslat nedokázal a Salazar ano. Překvapilo mě to, tak jsem si vyhledal onu referenci ve Čtyřech životech moci. A pak jsem zjistil, že Salazar Zmijozel údajně dokázal mluvit s hady." (Časová posloupnost se nerovnala kauzálnosti, nebylo Harryho chybou, pokud to profesorovi Quirrellovi ušlo.) "Další výzkum ukázal, že existuje stará historka o téhle kněžce přírody, co dokázala mluvit s létavými veverkami. Byl jsem trochu znepokojený vyhlídkou, že bych mohl sníst něco, co dokáže mluvit."
A Harry se klidně napil vody -
- zrovna když profesor Quirrell řekl, "Pane Pottere, nemýlím se v odhadu, že jste rovněž hadí jazyk?"
Když Harry dokašlal, položil sklenici s vodou zpátky na stůl, upřel pohled na profesorovu bradu spíše než do jeho očí, a řekl, "Takže tedy jste schopný proniknout nitrozpytem i přes mé nitroobranné bariéry."
Profesor Quirrell se široce usmál. "Vezmu to jako kompliment, pane Pottere, ale ne."
"Já už to prostě neberu," řekl Harry. "Neexistuje žádný způsob, jakým byste z těch vodítek mohl přijít k tomu závěru."
"Samozřejmě, že ne," řekl profesor Quirrell vyrovnaně. "Chtěl jsem vám tu otázku dnes položit v každém případě, a jednoduše jsem si vybral vhodný moment. Měl jsem podezření už od prosince, popravdě-"
"Od prosince?" řekl Harry. "Já to zjistil včera!"
"Ah, takže jste si neuvědomil, že vzkaz Moudrého klobouku byl v hadí řeči?"
Učitel obrany si to i napodruhé načasoval přesně, zrovna když Harry polykal doušek vody, aby propláchl hrdlo po prvním zakuckání.
Harrymu to nedošlo, ne dříve než teď. Samozřejmě, že to bylo očividné ve chvíli, kdy to profesor Quirrell řekl. Ano, profesorka McGonagallová mu dokonce řekla, aby nemluvil s hady na místě, kde by ho někdo mohl vidět, ale on si myslel, že tím myslí, aby ho nikdo neviděl, jak mluví k sochám nebo architektonickým prvkům, které vypadají jako hadi. Dvojitá iluze transparentnosti, myslel si, že jí rozuměl, ona si myslela, že jí rozuměl – ale jak pro všechno na světě -
"Takže," řekl Harry, "jste na mě použil nitrozpyt při mé první třídě obrany, abyste zjistil, co se stalo při zařazování -"
"Pak bych to nezjistil v prosinci." Profesor Quirrell se s úsměvem zaklonil. "Tohle není hádanka, kterou můžete rozluštit sám, pane Pottere, takže vám odhalím odpověď. V průběhu zimních prázdnin jsem byl upozorněn na skutečnost, že pan ředitel vyplnil žádost, aby uzavřená soudní komise přezkoumala případ jistého pana Rubeuse Hagrida, kterého znáte jako bradavického klíčníka a šafáře, a který byl v roce 1943 obviněn z vraždy Abigail Myrtlové."
"Ach, samozřejmě," řekl Harry, "a díky tomu je naprosto očividné, že jsem hadí jazyk. Profesore, při zatracených zmijozelských zmijích -"
"Dalším podezřelým z oné vraždy bylo Zmijozelovo monstrum, legendární obyvatel Zmijozelovy Tajemné komnaty. Což je důvod, proč mě na to jisté zdroje upozornily, a proč to upoutalo mou pozornost natolik, že jsem utratil značné množství peněz na úplatky, abych se dozvěděl podrobnosti onoho případu. Jak se věci mají, pane Pottere, pan Hagrid je nevinný. Směšně očividně nevinný. Je tím nejočividněji nejnevinnějším člověkem kdy odsouzeným legálním systémem kouzelnické Británie, od doby, co bylo zmámení Nevilla Chamberlaina svedeno na Amandu Knoxovou. Ředitel Dippet pobídl studenta pod svou kontrolou, aby pana Hagrida obvinil, protože potřeboval někoho, koho za smrt slečny Myrtlové obvinit, a náš úžasný soudní systém to shledal natolik pravděpodobným, aby potvrdil vyloučení pana Hagrida a zlomení jeho hůlky. Náš současný pan ředitel potřebuje pouze najít nějaký nový důkaz, dostatečně významný, aby se případ znovu otevřel; a bude-li vyvíjet tlak Brumbál namísto Dippeta, výsledek je snadné předpovědět. Lucius Malfoy nemá žádný zvláštní důvod, proč se bát očištění pana Hagrida; tudíž Lucius Malfoy bude klást odpor jen do té míry, do jaké to může dělat beze ztrát, aby k výdajům donutil Brumbála, a Brumbál je jasně odhodlán ten případ projednat tak jako tak."
Profesor Quirrell si usrkl vody. "Ale to jsem odbočil. Novým důkazem, který pan ředitel slíbil poskytnout, je předvedení předtím nezaznamenaného kouzla na Moudrém klobouku, u kterého pan ředitel tvrdí, že osobně určil, že reaguje jen na ty zmijozely, kteří jsou zároveň hadími jazyky. Pan ředitel dále tvrdí, že to nahrává dohadu, že Tajemná komnata skutečně byla otevřena roku 1943, přibližně v té samé době, kdy Ten-Jenž-Nesmí-Být-Jmenován, známý hadí jazyk, navštěvoval Bradavice. Je to poněkud pochybná logika, ale soudní komise může rozhodnout, že to posouvá případ do té míry, aby to vinu pana Hagrida zpochybnilo, pokud něco takového vůbec dokážou říct s vážnou tváří. A tak jsme dospěli k oné klíčové otázce: jak pan ředitel objevil toto skryté kouzlo na Moudrém klobouku?"
Profesor Quirrell se teď lehce usmíval. "Předpokládejme teď, že v letošním přírůstku studentů byl hadí jazyk, potencionální Zmijozelův dědic. Musíte přiznat, pane Pottere, že vyčníváte jako pravděpodobný, kdykoli se jedná o mimořádné lidi. A pokud bychom se dále měli zeptat, komu z nových zmijozelů ředitel přečetl myšlenky týkající se jejich zařazování, pak se nedivte, že vyčníváte ještě více." Úsměv zmizel. "Takže vidíte, pane Pottere, že jsem to nebyl já, kdo napadl vaši mysl, i když po vás nebudu chtít, abyste se omluvil. Není vaší chybou, že jste uvěřil Brumbálovým protestům o respektování vašeho duševního soukromí."
"Máte mou upřímnou omluvu," řekl Harry, tvář bez výrazu. Ta strnulá kontrola ho sama o sobě udávala, stejně jako pot na jeho čele, ale nemyslel si, že by z toho profesor Quirrell něco usoudil. Profesor Quirrell si bude jen myslet, že je nervózní z toho, že byl odhalen jako Zmijozelův dědic, namísto toho, že je nervózní, že by si profesor Quirrell mohl uvědomit, že úmyslně vyzradil Zmijozelovo tajemství... což už se mu nezdálo jako tak chytrý tah.
"Takže, pane Pottere. Pokročil jste nějak při hledání Tajemné komnaty?"
Ne, pomyslel si Harry. Ale abyste udrželi hodnověrnost popření, museli jste se občas vyhýbat i otázkám, u kterých jste neměli, co skrývat... "S úctou, profesore Quirrelle, kdybych nějaký pokrok učinil, není mi tak docela jasné, proč bych vám o tom měl říkat."
Profesor Quirrell znovu usrkl ze své sklenice. "Dobrá tedy, pane Pottere, řeknu vám kolik vím nebo se domnívám. Za prvé, věřím, že Tajemná komnata je skutečná, stejně jako Zmijozelovo monstrum. Smrt slečny Myrtlové byla odhalena až hodiny po jejím skonu, i přestože ochrany měly ředitele informovat ihned. Tudíž byla vražda spáchána buď ředitelem Dippetem, což je nepravděpodobné, nebo něčím, co Zmijozel zabudoval do svých ochran na vyšší úrovni než náleží řediteli. Za druhé, mám podezření, že navzdory oblíbené legendě, účelem Zmijozelova monstra není zbavit Bradavice mudlorozených. Pokud Zmijozelovo monstrum není dostatečně mocné, aby bylo schopné porazit i bradavického ředitele a všechny profesory, nemůže zvítězit silou. Několik utajených vražd by mělo za následek zavření školy, jako se tomu téměř stalo roku 1943, nebo umístění nových ochran. Takže proč Zmijozelovo monstrum, pane Pottere? Jakému pravému účelu slouží?"
"Ah..." Harry sklonil pohled ke své skleničce, snažil se přemýšlet. "Aby zabilo kohokoli, kdo se dostal do té komnaty a nepatřil tam -"
"Monstrum natolik silné, aby porazilo tým kouzelníků, který se dostal za nejlepší ochrany, kterými Zmijozel mohl svou komnatu vybavit? Nepravděpodobné."
Harry se teď cítil trochu pod tlakem. "No, říká se tomu Tajemná komnata, takže možná to monstrum má tajemství, nebo je tajemstvím?" Když už byli u toho, co mělo být tak tajemného na Tajemné komnatě? Harry to téma ještě pořádně neprobádal, zčásti proto, že získal dojem, že nikdo nic neví -
Profesor Quirrell se usmíval. "Proč to tajemství jednoduše nezapsat?"
"Ahhh..." řekl Harry. "Protože pokud to monstrum mluví hadí řečí, zajistí se tak, že jen Zmijozelův pravý dědic to tajemství uslyší?"
"Je dostatečně snadné nastavit ochrany v Tajemné komnatě, aby promluvily hadí řečí. Proč si dávat práci se stvořením monstra? Nemůže být snadné stvořit něco, co žije celá staletí. No tak, pane Pottere, mělo by to být očividné; jaká tajemství mohou být sdělena jen jednou živou bytostí druhé, ale nikdy ne zapsána?"
V tu chvíli to Harry pochopil, a srdce se mu návalem adrenalinu prudce rozbušilo, dech se mu zrychlil. "Oh."
Salazar Zmijozel byl opravdu velmi mazaný. Dost mazaný na to, aby našel cestu, jak obejít Merlinův interdikt.
Mocná magie nemohla být šířena skrze knihy nebo duchy, ale pokud byste dokázali stvořit dlouhožijící dostatečně rozumné stvoření s dostatečně dobrou pamětí -
"Připadá mi velmi pravděpodobné," řekl profesor Quirrell, "že Ten-jenž-nesmí-být-jmenován začal nabírat svou moc s tajemstvími získanými od Zmijozelova monstra. Ony Zmijozelovy ztracené vědomosti jsou zdrojem neobyčejně mocné magie Vy-víte-koho. Odtud pramení můj zájem o Tajemnou komnatu a případ pana Hagrida."
"Chápu," řekl Harry. A pokud by on sám mohl najít Zmijozelovu Tajemnou komnatu... pak by všechny ztracené vědomosti, které lord Voldemort získal patřily i jemu.
Ano. Přesně takhle ten příběh měl pokračovat.
Přidejte k tomu Harryho mimořádnou inteligenci, trochu původního magického výzkumu a pár mudlovských raket, a výsledný boj bude naprosto jednostranný, což bylo přesně tak, jak ho Harry chtěl.
Harry se teď usmíval, a šlo o velmi zlý úsměv. Nová priorita: Najít všechno v Bradavicích co alespoň vzdáleně připomíná hada a zkusit na to mluvit. Začít se vším, co už zkoušel, jen tentokrát použít hadí řeč namísto angličtiny – přimět Draca, aby ho pustil do Zmijozelských místností -
"Nevzrušujte se příliš, pane Pottere," řekl profesor Quirrell. Jeho tvář teď byla bez výrazu. "Musíte přemýšlet dál. Jaká byla poslední slova Pána zla ke Zmijozelskému monstru?"
"Cože?" řekl Harry. "Jak by to kdo z nás mohl vědět?"
"Představte si tu scénu, pane Pottere. Nechte vaši představivost doplnit detaily. Zmijozelovo monstrum – pravděpodobně nějaký velký had, aby s ním byl schopen mluvit jen hadí jazyk – sdělilo všechny své vědomosti Tomu-jenž-nesmí-být-jmenován. Předá mu Salazarovo konečné požehnání a varuje ho, že Tajemná komnata musí zůstat uzavřená, dokud se neobjeví další Salazarův potomek dostatečně mazaný, aby ji otevřel. A ten, který se stane Pánem zla, přikývne a řekne mu -"
"Avada Kedavra," řekl Harry, náhle mu byl špatně od žaludku.
"Dvanácté pravidlo," řekl profesor Quirrell tiše. "Nikdy nenechávejte zdroj své síly tam, kde ho někdo jiný může najít."
Harryho pohled klesl na ubrus, který se zbarvil do truchlivého vzoru černých květin a stínů. Nějak mu to připadalo... příliš smutné, než aby si to mohl představit, Zmijozelův velký had chtěl lordu Voldomortovi jen pomoci, a lord Voldemort jednoduše... bylo na tom něco nesnesitelně žalostného, jaký druh člověka by něco takového udělal bytosti, která mu nenabídla nic než přátelství... "Myslíte si, že Pán zla by -"
"Ano," řekl profesor Quirrell prostě. "Ten-jenž-nesmí-být-jmenován za sebou nechal značné množství mrtvol, pane Pottere; pochybuji, že by si tuto odpustil. Pokud tam byly nějaké artefakty, které mohly být přesunuty, Pán zla by je s sebou rovněž vzal. V Tajemné komnatě stále může být něco, co stojí za vidění, a tím, že to najdete se prokážete pravým Zmijozelovým dědicem. Ale nedělejte si příliš velké naděje. Mám podezření, že všechno, co najdete, budou pozůstatky Zmijozelova monstra v tichosti spočívající ve svém hrobě."
Chvíli seděli v tichosti.
"Mohu se mýlit," řekl profesor Quirrell. "Nakonec, je to jen odhad. Ale přál jsem si vás varovat, pane Pottere, abyste nebyl příliš vážně zklamán."
Harry krátce přikývl.
"Jeden by až mohl litovat vašeho dětského vítězství," řekl profesor Quirrell. Jeho úsměv se pokřivil. "Pokud by Vy-víte-koho žil, mohl byste ho přesvědčit, aby vás naučil část z těch znalostí, které měly být vaším dědictvím, od jednoho Zmijozelova dědice k druhému." Onen úsměv se pokřivil ještě víc, jako by se vysmíval té očividné nepravděpodobnosti, dokonce i s ohledem na premisu.
Osobní poznámka, pomyslel si Harry s lehkým chladem a stopou vzteku, nezapomenout extrahovat své dědictví z mysli Pána zla, tím či oním způsobem.
Nastalo další ticho. Profesor Quirrell hleděl na Harryho, jako by očekával, že se ho na něco zeptá.
"No," řekl Harry, "když už u toho jsme, mohl bych se zeptat, jak si myslíte, že celá tahle záležitost s hadím jazykem vlastně -"
Ozvalo se zaťukání na dveře. Profesor Quirrell varovně pozvedl prst, pak dveře mávnutím otevřel. Vstoupila servírka nesoucí obrovský tác s jejich jídly jako by nic nevážil (což byl pravděpodobně také ten případ). Profesorovi Quirrellovi dala mísu zelené polévky a sklenici jeho obvyklého Chianti; před Harryho postavila talíř s proužky masa namočenými v těžce vypadající omáčce, plus sklenici jeho obvyklé melasové limonády. Potom se uklonila – zvládla, aby to vypadalo jako upřímný respekt namísto zběžného rozloučení - a odešla.
Když byla pryč, profesor Quirrell znovu pozvedl prst na znamení ticha, a vytáhl hůlku.
Potom provedl jistou sérii inkantací, kterou Harry poznal a která ho donutila, aby se prudce nadechl. Byla to série a pořadí, které používal pan Bester, plná řada dvaceti sedmi kouzel, které jste měli seslat, než jste promluvili o něčem skutečně velmi důležitém.
Pokud se rozhovor o Tajemné komnatě nepočítal jako důležitý -
Když profesor Quirrell skončil – seslal třicet kouzel, tři z nich Harry předtím neslyšel – učitel obrany řekl, "Teď na nějakou chvíli nebudeme vyrušeni. Dokážete udržet tajemství, pane Pottere?"
Harry přikývl.
"Vážné tajemství, pane Pottere," řekl profesor Quirrell. Jeho oči byly soustředěné, jeho tvář vážná. "Takové, které by mne potenciálně mohlo poslat do Azkabanu. Zamyslete se než odpovíte."
Na chvilku Harry netušil, proč by ta otázka měla být těžká, když uvážil svou rostoucí sbírku tajemství. Pak -
Pokud by tohle tajemství profesora Quirrella mohlo poslat do Azkabanu, znamená to, že udělal něco nelegálního...
Harryho mozek provedl pár kalkulací. Ať už to bylo jakékoli tajemství, profesor Quirrell si nemyslel, že se jeho nelegální skutek špatně projeví v Harryho názoru na něj. Tím, že to tajemství neuslyší nemůže nic získat. A pokud by odhalilo, že s profesorem Quirrellem je něco špatně, pak by Harrymu rozhodně prospělo o tom vědět, i pokud slíbil, že to nikomu neřekne.
"Nikdy jsem neměl příliš úcty k autoritám," řekl Harry. "Legální a vládní autority v to počítaje. Zachovám vaše tajemství."
Harry se nenamáhal ptát se, jestli ono odhalení stojí za nebezpečí, které by představovalo pro profesora Quirrella. Učitel obrany nebyl hloupý.
"Pak musím otestovat, zda skutečně jste Zmijozelovým potomkem," řekl profesor Quirrell a zvedl se ze židle. Harry, pobídnut spíše reflexem a instinktem než obezřetností, se rovněž postavil.
Rozmazaná skrvna, posun, náhlý pohyb.
Harry v polovině přerušil vyděšený úskok zpět, musel zamávat rukama, aby neupadl, do krve se mu dostal náhlý příval adrenalinu.
Na druhém konci místnosti se kroutil metr vysoký had, jasně zelený s komplikovanými bílými a modrými vzory. Harry toho o hadech nevěděl dost, aby ho rozpoznal, ale věděl, že 'jasně zabarvený' znamená 'jedovatý'.
Onen neustálý pocit zkázy ironicky zeslábl poté, co se bradavický učitel obrany proměnil v jedovatého hada.
Harry ztěžka polkl a řekl, "Zdravím – ah, hssss, ne, aha, zdravím."
"Takže," zasyčel had. "Ty mluvíš, já sslyším. Já mluvím, ty sslyššíš?"
"Ano, sslyším," zasyčel Harry. "Jssi zvěromág?"
"Očividně," zasyčel had. "Třicet ssedm pravidel, číslo třicet čtyři: sstaň sse zvěromágem. Všichni rozumní lidé to dělají, pokud mohou. Tudíž, velmi vzácné." Hadovy oči byly rovné plochy usazené v temných důlcích s ostrými černými zorničkami v temně šedých polích. "Tohle je nejbezpečnějšší způsob, jak mluvit. Chápeš? Nikdo z jiných nám nerozumí."
"Ani pokud jssou hadími zvěromágy?"
"Ne, pokud ssi to Zmijozelův dědic nepřeje." Had vydal sérii krátkým zasyknutí, které Harryho mozek přeložil jako sarkastický smích. "Zmijozel není hloupý. Hadí zvěromágové nejssou to ssamé jako hadí jazyky. To by byla velká chyba v plánu."
No, to rozhodně nahrávalo tomu, že mluvení s hady je osobní magie, ne, že jsou hadi rozumné bytosti s jazykem, který je možné se naučit -
"Nejssem regisstrován," zasyčel had. Temné hlubiny jeho očí zíraly na Harryho. "Zvěromág mussí být regisstrován. Tresst je dvouleté vězení. Udržíš mé tajemsství, chlapče?"
"Ano," zasyčel Harry. "Nikdy bych neporuššil sslib."
Zdálo se, že had ztuhl, jako by v šoku, a pak se opět začal vlnit. "Příjdeme ssem za ssedm dnů. Přinesss plášť se kterým projdešš neviděn, přinesss otáčecí hodiny kterými projdešš časem -"
"Ty to víšš?" zasyčel Harry v šoku. "Jak -"
Znovu ona série krátkých zasyknutí, která se překládala jako sarkastický smích. "Do mé první třídy jssi přišel zatímco jssi sstále byl v jiných, ssrazil jssi nepřítele koláčem, dvě koule paměti -"
"Zapomeň na to," zasyčel Harry. "Hloupá otázka, zapomněl jssem, že jssi chytrý."
"Na to je hloupé zapomenout," řekl had, ale to zasyčení neznělo uraženě.
"Otáčecí hodiny jsou omezené," řekl Harry. "Nemohu je použít před devátou hodinou."
Had škubl hlavou, hadí přikývnutí. "Mnoho omezení. Zamčeny jen na tvé použití, nemohou být ukradeny. Nemohou přenésst jiné lidi. Ale had ve váčku, myslím, půjde. Myslím, že je možné udržet otáčecí hodiny nehybné uvnitř sschránky, bez narušení ochran, zatímco ty kolem otočíšš sschránku. Otesstujeme za ssedm dní. Dále o tom nebudeme mluvit. Nikomu neřeknešš nic. Neprojevíšš žádné známky očekávání, žádné. Rozumíšš?"
Harry přikývl.
"Odpověz nahlasss."
"Ano."
"Udělášš, jak jsem řekl?"
"Ano. Ale," Harry vydal rozřesené zasípání, které jeho mysl do hadího jazyka přeložila jako váhavé 'Ahhh', "Nesslibuji, že to udělám, ať je to cokoli, neřekl jssi -"
Had se zachvěl, což Harryho mysl přeložila jako přísný pohled. "Ssamozřejmě, že ne. Podrobnossti probereme na dalšším setkání."
Rozmazaná skrvna a zvrácený pohyb, a profesor Quirrell opět stál na místě. Na chvíli se zdálo, že se učitel obrany kolébá, stejně jako se kolébal had, a jeho oči byly chladné a ploché; pak se jeho ramena narovnala a opět byl člověkem.
Aura zkázy se vrátila.
Profesorova židla se pro něj posunula zpět, a on se posadil. "Není důvod, proč by tohle mělo jít do odpadu," řekl profesor Quirrell, když zvedl lžíci, "i když momentálně bych dával přednost živé myši. Chápejte, jeden nikdy nedokáže naprosto oddělit mysl od těla, které nosí..."
Harry se pomalu posadil a začal jíst.
"Takže Salazarův rod přece jen neskončil s Vy-víte-kým," řekl profesor Quirrell po chvíli. "Zdá se, že mezi naším skvělým studentstvem se už začaly šířit zprávy, že jste Temný; zajímalo by mne, co by si mysleli, kdyby to věděli."
"Nebo kdyby věděli, že jsem zničil mozkomora," řekl Harry a pokrčil rameny. "Myslím, že všechen ten poprask utichne až příště udělám něco zajímavého. Hermiona ale má problémy, zajímalo by mě, jestli byste pro ni neměl nějakou radu."
Učitel obrany v tichosti polkl několik lžic polévky, a když znovu promluvil, jeho hlas byl podivně jednotvárný. "Opravdu vám na té dívce záleží."
"Ano," řekl Harry tiše.
"Předpokládám, že to proto vás dokázala vyvést z Mozkomorova vlivu?"
"Více méně," řekl Harry. To prohlášení bylo jistým způsobem pravdivé, jen ne přesné; nebylo to tak, že by jeho vysáté já něco cítilo; bylo zmatené.
"Když jsem já byl mladý, žádné podobné přátele jsem neměl." Stále ten samý, emocí prostý hlas. "Zajímalo by mne, co by se z vás stalo, kdybyste byl sám?"
Harry se otřásl než se stačil zarazit.
"Musíte jí být velmi vděčný."
Harry jen přikývl. Ne tak docela přesné, ale pravdivé.
"Tady je tedy něco, co bych ve vašem věku udělal, kdybych měl pro koho-"