archiv.hpkizi.sk
Kapitola 19 Snape a Hermiona
Heart with no companion
Článok poslal užívateľ: Jimmi - 25.01. 2012
Téma: Heart with no companion
Jiřina
nám napísal:

Heart with no companion

Napísala : Michmak

Přeložila: Jiřina

Beta-reader: Jacomo

Art credit: : Jonathan3333autor banneru: Jimmi

Je po válce, Voldemort je poražen. V závěrečné bitvě se Hermiona Grangerová zcela nečekaně vrhne před Severuse Snapea, takže ji zasáhne neznámá kletba, kterou na něj vyslal Lucius Malfoy. Díky tomu leží v kómatu v nemocnici U svatého Munga a její stav je už několik měsíců beznadějně stejný. Pokusy o zjištění, jakou kletbu Lucius použil, selhávají a za Hermionou chodí pravidelně už jen jeden člověk. Ačkoliv vlastně ani pořádně neví, proč to dělá, každý večer přichází Severus Snape a usedá k Hermioninu lůžku...

Poviedku v originálnom znení nájdete na adrese:

http://www.fanfiction.net/s/2056132/19/Heart_With_No_Companion



 

Kapitola 19 Snape a Hermiona

Severus Snape věděl, že pravděpodobnost, že se jim všem třem podaří vrátit se z Hermioniny mysli, je velmi malá. Také si uvědomoval, že by byla nulová, kdyby jim Potter nepomáhal.

I když věštění z čísel nebyl jeho nejoblíbenější předmět, byl v něm docela dobrý. V každé jednotlivé soustavě rovnic, kterou v posledních sedmi hodinách propočítával a měnil přitom tu či onu proměnnou, se jim všem třem podařilo uniknout jen v jednom případě. V jednom případě z padesáti. Kurzy opravdu nebyly dobré.

S povzdechem vstal od stolu a zamířil do koupelny. Naplnil malé umyvadlo studenou vodou a opláchl si obličej. Pak se podíval do zrcadla.

Skoro sám sebe nepoznával. Oči měl hluboko zapadlé, pokožku tak bledou, že byla téměř průsvitná a tak pevně vypnutá přes vyzáblý obličej, že očekával, že lícní kosti proříznou bledou kůži. Několik dnů se neholil a černé vlasy spadající mu přes obličej s tou alabastrovou bledostí ostře kontrastovaly. Vypadal jako sama smrt.

Už několik dnů si byl vědom svého zhoršujícího se vzhledu – vždyť téměř umíral hlady – ale nedokázal se přimět, aby se najedl venku, tedy mimo Hermioninu mysl. Vlastně ani neměl hlad. Jedl s ní, když ji navštěvoval, a i když věděl, že nic z toho není skutečné, přece jen ho to sytilo. Věděl, že si o něho Albus dělá starost. A také Nettie. I Minerva a Sybilla vyjádřily své obavy, ale on se prostě nemohl přimět něco s tím dělat, a tak se jen vymlouval.

„Jím,“ říkal jim. „Zkoumání kletby mi zabírá většinu času. Až bude Hermiona volná, věci se vrátí k normálu – věřte mi.“

A co na to mohli říct? Co mohli udělat? Neměli na výběr, museli mu věřit. Nemohli ho přinutit, aby jedl.

Obličej měl stále mírně vlhký a chladný, jak se rychle omyl. Došel k šatníku a rychle se převlékl, vzal si čistou lněnou košili, pak vestu a navrch redingot a upravil si manžety.

Když se vrátil ke svému stolu, rychle stočil listy s výpočty, svázal je tenkou koženou šňůrkou a zasunul mezi stůl a stěnu. Ostatní na stole položené papíry urovnal do úhledné hromádky. Pak z ní vytáhl obrázek Hermiony a položil ho na vrcholek sloupce, spolu s jedním zapečetěným dopisem pro Albuse a druhým pro Hermionu.

Snape byl muž, který věřil, že je nutno být připraven.

Vrhl poslední pohled po svém apartmá a uvědomil si, že to je vše. Osvobodí Hermionu a přitom sám prohraje. Zašeptal ‚nox‘, a když světlo pomalu pohasínalo, otočil se na patě a vydal se dolů chodbou k Hermioniným místnostem. Potřeboval si promluvit s Potterem někde, kde by je Hermiona nezaslechla.

Severus nebyl zcela přesvědčen, že se Potter bude řídit jeho pokyny. Říkal tomu chlapci, že má dostat Hermionu ven, bez ohledu na to, co se bude dít s ním – a Harry to slíbil udělat. A přece… nebylo v Potterově povaze, aby někoho opustil, i když by to měl být někdo, koho neměl rád, jako třeba Snapea. Dělá to ta jeho nebelvírská nátura, předpokládal Snape. Každému by to připadalo statečné, ale Snape takové chování považoval za pošetilé. Bylo nemožné zachránit všechny, i když Potter si vždy myslel opak. Teď by ten mladý chlapec měl poznat, že někdy je nutné ztratit jednoho, aby mohli být zachráněni ti, kteří jsou důležitější. A Hermiona důležitá byla – pro něho ještě víc, než si myslel, že kdy bude. Jestli si někdo zasloužil záchranu, byla to ona.

Myšlenky na svou záchranu se vzdal se již dlouho předtím. Věděl, kým byl, co dělal – věděl, co by byl ještě schopen udělat, kdyby bylo potřeba. To vědomí mohlo být trpké, ale nebylo tomu tak, protože se vlastně cítil zachráněný.

Byl vykoupen její láskou, její vírou v něho. Její polibky ho očistily a osvobodily a uvědomil si, že bez ohledu na to, co se stane, jestli vyvázne spolu s Hermionou nebo ne, v tom nejdůležitějším smyslu zachráněn už vlastně je, i když ten společný drahocenný čas trval jen krátce.

A nyní byl zde, stál vedle Hermionina bezvládného těla, obklopen lidmi, o kterých věděl, že jsou jeho přátelé. Jak ironické, že lásku a přátelství našel příliš pozdě, než aby to něco změnilo. Samozřejmě byl vděčný za Albusovo pevné objetí a Nettiiny slzy, ale to nezmění dnešní výsledek. Jeho jedinou útěchou bylo, že nikdo z nich nebude Hermionu vinit kvůli jeho oběti – rozuměli mu, možná už i dříve, a budou chápat, proč se takto rozhodl.

Dělalo mu starosti, že se už ani nemusí soustředit na vstup do Hermioniny mysli – nyní to pro něho bylo tak snadné jako dýchání. Pomyšlení, co je prokletí schopné s ním provést, aniž by si cokoliv uvědomoval, bylo hrozné. Vstup byl bezbolestný, nemusel vynaložit žádné úsilí, bylo to jako přejít z jedné místnosti do druhé. Cítil, jak se Potter chopil jeho ruky, když mu to přikázal, a soustředil se na vtažení mladého muže dovnitř. Trvalo to déle, než mělo, cítil, jako by proti Potterovi existovala jakási bariéra a on ho skrze ni protahoval. Ani se neujistil, jestli je Harry úplně uvnitř, a vydal se hned přes foyer.

Něco nebylo v pořádku. Hermiona tam nebyla.

„Hermiono!“ zavolal. „Říkal jsem ti, ať tu na nás čekáš. Kde jsi?“

Žádná odpověď, jen ozvěna jeho hlasu se odrážela prázdnou chodbou. „Hermiono! “

V uchu se mu ozýval Sybillin hlas, zbavený veškeré tělesnosti a podobný bzučení komára. „Severusi, tvá aura se mísí s Hermioninou tak jako předtím. Barvy ale zůstávají silné. U Harryho žádná změna.“

Sotva registroval, co Sybilla říká. Podíval se dolů k pasu, viděl, že spojení mezi ním a Potterem silně pulzuje, ale spojení, které ho mělo poutat k Hermioně, je sotva viditelné. První spojení vyzařovalo teplé žluté světlo, ale to k Hermioně bylo tenounké a vypadalo jako vysušená pupeční šňůra. Zkusmo zatáhl, aby zjistil, jak drží, a ulevilo se mu, když ucítil, že lehce pulzuje pod jeho prsty.

„Snape,“ volal Potter, „co se děje?“  Mladík opustil okraj foyeru a navzdory instrukcím směřoval ke středu a blíže k němu.

Snape se obrátil k Potterovi. „Zůstaň, kde jsi! Už jsi zapomněl, co jsem ti říkal?“

„Kde je Hermiona?“ odpovídal Harry. „Proč tu není?“

„To chci zjistit.“ Snape se znovu podíval na to slabé spojení a začal sledovat, kam vedlo. „Zůstaň tady – a ani se nehni.“

Chodba byla tmavá, plná stínů, které se zdály být ještě horší, když Snapeovo zamumlané ‚Illumina‘ zažehlo pouze každý druhý svícen. Vzduch byl vlhký a hutný, každý nádech jakoby pokrýval hrdlo slizem. „Hermiono!“ zavolal, když postupně otevíral dveře, vedoucí do prázdných místností. „Hermiono!“

S každým krokem vpřed méně vnímal Sybyllin hlas, stále méně si byl vědom mladíka, se kterým byl spojený, a více vnímal zápach rozkladu a hniloby, které plnily chodbu. Hermionina mysl vypadala hůře, než ten první den, kdy ji našel ve své učebně lektvarů, napůl šílenou ze samoty – nyní cítil opuštěnost a prázdnotu, jako by tu Hermiona nikdy nebyla.

Potlačil náhlou paniku, která se ho začala zmocňovat a zvedala mu žaludek, spolkl hořkou žluč, která mu stoupala do hrdla. Uvědomil si, že je vyděšený.

Jeho spojení s Potterem se protáhlo a ztenčilo na sílu rybářského vlasce, ještě pulzovalo tlumeným světlem, ale vypadalo jako nehmotné. Spojení s Hermionou slabě zářilo a sílilo, jak postupoval dále v její mysli. Stále však neměl tušení, kde Hermiona je, nebo co se děje.

V dálce slyšel neustálý zvuk dopadajících kapek, citlivým nosem vnímal vlhkou plíseň a stojatou vodu, občas se ozvalo něco jako zasténání. Ať se snažil, jak chtěl, nemohl pochopit, že tyto tmavé a zatuchlé prostory bývaly místem, kde mu bývalo v její mysli tak dobře – Hermiona byla přece v Bradavicich, ne v Azkabanu.

Ne v Azkabanu.

V Azkabanu…

Snape se zastavil a opět se rozhlédl kolem sebe, tentokrát pomaleji, jak ho ohromilo náhlé poznání. To už nebyla Hermionina mysl – a ani jeho, alespoň ne úplně. Zatímco Hermionou vytvořené objekty zůstávaly, překryly je jeho vzpomínky na návštěvu u Draca. Teď jen dvacet kroků? Nebo třicet? – a najde místnost, ve které čekal, když stráž odešla pro Draca.

Odkapávání bylo hlasitější, ozývalo se strašidelně, jak pleskalo na mechem pokrytou břidlici. „…Kapání nikdy nepřestává… nikdy…,“ šeptal mu Dracův hlas do ucha, „Nechci už být tak sám…“

„Ve skutečnosti tady nejsi,“ mumlal Snape. „Je to vše jen v mých vzpomínkách.“

„Jsem tu… Vždy jsem tu byl a čekal… čekal na tebe, drahý Severusi, čekal na tebe, čekal…“ Hlas, o kterém si myslel, že patří Dracovi, byl s každou zašeptanou slabikou stále hlubší a měnil se na hlas jeho otce.

„Luciusi, ty jsi blázen,“ sykl Snape do temnoty. Šílený smích se rozezněl kolem něho.

„Ty jsi něco udělal, Severusi, něco, co by Brumbálovi patolízalští psi neměli dělat… uvařil sis lektvar, že? A teď mě hledáš, můj drahý, drahý Severusi, konečně jsi ke mně přišel, abys byl můj…“

Ten hlas, nyní silnější, se mu pohyboval kolem ramen, lechtal po straně krku a přejížděl mu kolem páteře. Luciův hlas byl šílený až k slabomyslnosti, nechutná napodobenina Dracovy nepříčetnosti.  A zněl mnohem nebezpečněji, než kdy dříve.

Ty jsi jen politováníhodný a ubohý duch muže, který za svého života dovedl být daleko patetičtější,“ posmíval se mu Snape. „Nejsem tu kvůli tobě, ani tady nechci zůstat. Kde je Hermiona a co jsi s ní udělal?

„Poražen, Severusi?“ broukal si hlas a balancoval na hraně hrůzostrašného a chladného smíchu. „Ty nevíš, že vše vypadalo, jako kdybys to udělal ty… Mudlovská mysl je tak ohyzdná… špinavá, hrozná, nečistá, ubožácká a falešná…“ Jak Lucius mluvil, jeho hlas se zdvojil, pak se opět rozděloval, až Severus slyšel pouze polyfonní kdákání, rychle sílící a ozvěnou se odrážející kolem něho. Byl to zvuk naprostého šílenství.

Severus se zastavil a zadíval se na řadu uzavřených a železem pobitých dveří kolem sebe. Svíjející se stíny lnuly k jejich pokřivenému povrchu a pronikaly jejich trhlinami. Každé dveře lákaly příslibem osamělé a hrůzostrašné smrti.

Tohle není její mysl. A nikdy nebyla. Nehraj si se mnou, Luciusi, s tím u mne nepochodíš.“

Hlas – Lucius či kletba – neodpovídal, jen se mu stále smál. Snape vydechl a znovu zatáhl za své spojení s Hermionou. Na konci chodby, za čekárnou pro návštěvníky Azkabanu, uviděl dveře do svého soukromého apartmá a vykročil k nim.

Jak chutné špinavé potěšeníčko, pracovat s její myslí,“ ozval se náhle Lucius hlasem plným škodolibosti a zvláštním druhem pýchy.  „Je jako hračka, tak snadno se s ní dá manipulovat.“

Snape se nechtěl rozčilovat a zabývat se hrátkami s prokletím. Místo toho prudce otevřel dveře do svého apartmá a vešel. Vše bylo tak, jak to včera v noci zanechal. Když se podíval na stůl, zpozoroval, že tam nejsou dopisy, které zanechal pro Albuse a Hermionu. „Nevíš všechno,“ zamumlal si pro sebe. „Kde je, Luciusi?“

„V posteli, kde jsem ji zanechal,“ zasmál se hlas. „Taková sladká malá kočička – a ona sní o tobě, můj Severusi… ty můj, můj…“

Snape se snažil zůstat klidný a opatrně se přesunul k ložnici a otevřel dveře.

Ležela na jeho posteli, omotaná šedými řetězci, které vypadaly nehmotně jako mlha. Oči měla zavřené, jakoby spala, ústa pootevřená, a šedý úponek se snažil proniknout dolů jejím hrdlem.

Severus zíral a cítil, jak se v něm zastavil dech. „Hermiono!“

„Mám ji, Severusi, vždy jsem ji měl, je tvou součástí, budu vás mít nyní oba, nikdy se neosvobodíš, je tvou součástí, částí tebe…“

Luciovy hlasy k němu šeptaly, tlačily se mu do uší, aby mohly obklopit jeho mysl, jejich síla byla až hypnotická. Snape cítil, jak mu údy zachvacuje zvláštní strnulost. Bylo by tak snadné položit se vedle ní a nechat se také ovinout tou šedotou. Nemohl bez Hermiony žít, nemohl by bez ní odejít…

„Tak je to správné, Severusi, jen pojď blíž… pojď blíž… zapomeň na propojení… ty nejsi Theseus… zůstaň s tou, kterou miluješ… nikdy ji neopusť… nikdy…“

Snape nyní stál u kraje postele. Luciova kletba mu svůdně zněla v uších a pobízela ho, aby podlehl. Ruka se mu nevědomky sevřela kolem spojení mezi ním a Hermionou. Vlákno stále slabě pulzovalo. A to k Harrymu bylo téměř neviditelné.

Vlákno.

Spojení.

Snape zvedl volnou ruku a připojil ji k druhé, která svírala spoj vedoucí k Hermioně, a pevně ho uchopil. Jeho prsty na vteřinu mihotavé vlákno křečovitě sevřely, a pak ho naráz přetrhly.

Hermiona se posadila na posteli a začala křičet.

Všude kolem nich prokletí rozzlobeně syčelo. „To nebude fungovat, Severusi… Budu vás mít oba… takhle se nemůžeš osvobodit…“  Jako by chtělo zdůraznit svůj názor, řetězce se kolem Hermiony utáhly pevněji, svíjely se jako živí hadi a stáhly ji tvrdě zpátky na postel.

Hermiona pohlédla na Severuse, hlas měla slabý a vystrašený. „Severusi co… co se děje?“ Chabě bojovala s pouty, kroutila se a svíjela na pokrývce.

Snape pohnul pravou rukou směrem k hábitu, ale pak ji spustil podél těla. „Nevzpírej se, Hermiono,“ přikázal jí a modlil se, aby to bylo správné rozhodnutí.

„Na co ji potřebuješ?“ zeptal se nahlas a s opovržením. „Proč chceš mudlovskou šmejdku, když můžeš mít mne?“

Šedá pouta povolila své kroutící se sevření a jakoby ztichla a uvažovala. Začala pomalu uvolňovat Hermionu, několik hledajících úponků se plížilo přes postel tam, kde stál Severus. „Nabízíš se výměnou, Severusi?“ syčela kletba hladově.

„Dobrovolně,“ potvrdil, ale bojoval s nutkáním ustoupit o krok, když se k němu úponek doplazil a začal ho hladit po celé délce těla.

Z lůžka se na něho dívala Hermiona, oči zmatené a rozšířené, ale v jejich hnědých hlubinách se rodilo porozumění. Když se pouta uvolnila natolik, aby se mohla pohnout, sklouzla pružně na druhou stranu postele a stále sledovala Severuse. Doufal, že všemu porozumí z jeho očí.

„Tak dobře… dobře…“ broukaly Luciovy hlasy výsměšným tónem, „obětovat se pro čubku… tak jednoduché, tak slabošské… pojď ke mně, Severusi, čekal jsem na tebe…“

Když se mu první pouto obtočilo kolem levé paže, Snape byl připraven. Sáhl volnou rukou do hábitu a vytáhl krátkou dýku, která se zlatě blýskla místností. Obloukem jí několikrát mávnul skrz mlhu a pocítil silné uspokojení, když prokletí vyrazilo hlasitý a nelidský výkřik bolesti.

Vedle něho už stála Hermiona, na těle jí ulpívalo jen několik kousků mlhy, a byla připravena k okamžitému útěku. Snape se otočil, chytil Hermionu za ruku a táhl ji ke dveřím pokoje a pak chodbou. Jak běželi, strhával z ní zbytky pout. Za sebou slyšel hřímání kletby: „Zabít ho, zabít ho, zabít ho, zabít ho!“

Hermiona se ještě úplně nevzpamatovala, klopýtala jak polámaná loutka, které zbyla jen polovina vodicích provázků. Slyšel cupot tisíců potkanů, vzteklé syčení stovek hadů a věděl, že kletba nabrala dostatek sil k jejich pronásledování.

Od posledního šedého pouta osvobodil Hermionu právě, když vpadli do foyeru.

„Neohlížej se!“ křičel na ni, „Nepřestávej utíkat! Jsi se mnou, v bezpečí. Jsi v bezpečí!“ Vzhlédl, když slyšel Pottera volat její jméno, a zjistil, že mladík se zcela bezdůvodně pohybuje směrem k nim.

 „Do prdele, zůstaň, kde jsi, Pottere! Říkal jsem ti, ať se nehýbáš!“

„Harry!“ vykřikla náhle Hermiona a jak se snažila postoupit kupředu, táhla Severusovu paži překvapující silou. Jejich rychlost se ale po vstupu do foyeru značně zmenšila. Prokletí jim stále nechtělo dovolit odejít.

„Ta šedá… přichází. Pospěšte si!“ slyšel zase Sybillino hlasité volání plné obav. Podařilo se mu postrčit Hermionu před sebe, zachytit ji do uvolněného spojení k Harrymu, a jak se k němu blížili, připoutal ji mezi nimi posuvnou smyčkou.

Vzduch kolem nich se chvěl mrazem, při každém výdechu se tvořily ledové krystalky. Zároveň mu připadalo, jakoby se prodíral přes bahno, chladné a nemilosrdné, ulpívající na něm při každém kroku. Potter se nyní snažil o návrat zpět ke vchodu, popotahoval za jejich spojení, jako by je mohl přitáhnout pouhou silou vůle.

Foyer se zbarvoval do stříbřitě šedé, z chodby se dral vítr silou severáku a skučel tisícem Luciových hlasů, bláznivě omílal kolem dokola: „On nás napálil, on nás napálil, on nás napálil… musíme ho dostat, musíme ho dostat, musíme ho dostat…“

Hermiona plakala, slzy jí umrzaly na tváři, vlasy jí divoce vlály, snažila se dostat se k Potterovi přes odpor hustého vzduchu, ale kletba začínala získávat převahu.

Byli tak blízko. Tak blízko. Potter nyní stál téměř u východu – kdyby jen Snape mohl k němu dostat Hermionu, alespoň by ti dva byli v bezpečí. Slíbil jí… ale ještě se nechtěl vzdát. Ne, pokud by to znamenalo už ji nikdy nevidět.

Byla tady jen jedna možnost – jedna jediná. Zvedl ruku, ostří jeho skryté dýky se zatřpytilo ve vzduchu. Zlatá, barva nejvyššího dobra – a přeťal spojení mezi sebou a Potterem.

Výsledek se dostavil okamžitě. Prokletí začalo syčet a kdákat jakoby v triumfu a Hermionu to jako gumovým lanem prudce vymrštilo kupředu, přímo k Potterovi.

Hustý vzduch kolem nich náhle zmizel a Snape se rozběhl co nejrychleji. Viděl, jak Potter uchopil Hermionu do náručí a přitiskl si ji k hrudi. „Hermiono, ach, Hermiono!“ vykřikl vítězně mladík.

„Sakra vypadněte už odsud!“ zavolal na ně a v duchu Potterovi sliboval šestinásobné prokletí, kdyby se ten mlaďoch hned neprobral a nedal do pohybu, zatímco je kletba momentálně vyřazená. Nebyl totiž schopen odhadnout, jak dlouho bude Potter moci zůstat v Hermionině mysli bez spojení s ním.

Hermiona se obrátila, aby se na něho podívala, a když viděla, jak daleko je od nich, oči se jí rozšířily obavami. „Ne bez tebe!“ naléhala, „Pospěš si, Severusi, rychle!

Jako na potvrzení Sybilla, jejíž hlas ztichl, když Severus přeťal spojení k Harrymu, nyní křičela: „Dostaň se pryč, Severusi! Nevidím… ztrácím tvé barvy, hned se vrať!“

Cítil, jak se to po něm natahuje, a pokusil se zvýšit tempo. „Utíkejte, Pottere! Popadni ji a dostaň ji pryč!

Mladík se konečně rozhoupal, popadl Hermionu a hodil si ji přes rameno, otočil se a rozběhl k východu. Snape mohl vidět, jak s ním Hermiona zápasí, jedna pěkně umístěná rána způsobila, že ji Potter málem upustil.

„Severusi!“ volala, „Severusi!“

Šedé pouto se náhle zhmotnilo z podlahy, omotalo se kolem jeho nohy a způsobilo, že padl k zemi. „Máme ho, máme ho, máme ho…“

Pryč, Pottere! Dostaň ji odsud pryč!“ zavolal opět a sekal zběsile dýkou po úponcích, které ho obklopily.

Potter se zastavil a položil Hermionu.

Prokletí bylo škodolibé, zpívalo Severusovi do ucha a ozvěnou mu znělo hlavou, hlasy prostupovaly všemi jeho póry. Pouta kolem jeho kotníků se utáhla a začala se sunout výše po jeho nohou. „Také ji dostaneme… chutné soustíčko… špinavou mudlovskou šmejdku…“

„Můžeš mít mě, ty krvavá bestie!“ zavrčel Snape a stále ještě divoce bojoval. „Dej jim pokoj a nech je jít! Pottere! Vypadněte – vem ji odsud pryč!“

Tělo měl připoutané k podlaze. Cítil, jak se mu pouta ovíjejí kolem nohou i těla a přitahují ho k chladnému kameni. Paže jen o vlásek unikaly pokusům prokletí úplně ho ovinout. Ale byla to předem prohraná bitva.

Hlava se mu zvrátila dozadu, když se mu šedý pramínek ovinul kolem krku. Zvedl obě ruce a sevřel to tenké vlákno, z hrdla se mu dralo frustrované vrčení. Snadno přetrhl úponek, pak ale zjistil, že má levou paži připoutanou k boku silnějším poutem a další mu obtáčí hruď. Pokusil se ho přetnout dýkou, trochu ho poškodil, ale hluboko uvnitř věděl, že prokletí si s ním jen pohrává a jeho zápas o osvobození si vychutnává.

„Teď jsi náš, Severusi… nevzpouzej se… vzdej to… vzdej to… ona tě opustila, Severusi, mudlovská šmejdka tě nechává umírat… pojď s námi… pojď…“

Snape zavrčel, když jeho rameno bolestivě dopadlo na tvrdou podlahu. Pouta mu už kompletně omotala celé tělo, svíjela se jako živé bytosti, chvěla se a stahovala, jak se ujišťovala o své moci nad kořistí. Cítil jejich mrazivé sunutí po krku, po tvářích, po čele. Pak se mu z hrdla vydral tlumený výkřik a svět zčernal.

Hermiona Grangerová zuřila a zároveň měla strach. Severus jí lhal – chtěl obětovat sám sebe, aby ji zachránil – ale nač by jí to bylo. Odmítala jít bez něho.

Netušila, co se během minulých hodin stalo. Poslední věc, kterou si pamatovala, než ji Severus začal nějakou plesnivou chodbou táhnout pryč, bylo, jakoby jen před chvilkou, usínání v jeho posteli, kdy si přestavovala, jaké by to bylo uléhat a mít ho vedle sebe.

A přece to nemohlo být před chvílí, protože tu byl Harry a ona běžela zpět k Severusovi. Jeho tělo nyní bylo téměř celé pokryté šedými řetězy, stejnými, jaké ji poutaly, když se probudila.

Srdce jí tlouklo adrenalinem a strachem – nechtěla odejít bez Severuse. Nemohla přijmout svůj život výměnou za jeho. Milovala ho, nechtěla bez něho žít. Odmítala se ohlédnout na Harryho, aby viděla, zda je ještě tam, když vše nejdůležitější v jejím životě bylo před ní. „Nebudu Eurydika,“ přísahala si. „Ani Severus, ani já se nevzdáme svého života – můžeme se zachránit navzájem.“

Když se dostala blíž, mohla slyšet prokletí, jak se směje. Severus byl omotán šedavými úponky, jeho oči byly mezerou mezi řetězci sotva vidět. Když náhle trhnul hlavou, náhle je zahlédla. Byly prázdné a neživé.

Nemůžeš ho zachránit,“ syčelo prokletí Luciovým hlasem, „pitomá mudlovská šmejdko, jak je snadné s tebou manipulovat…“

Nech ho jít!“ žádala Hermiona klečíc vedle Severusova těla a prudce trhala za mlhavé řetězy, které ho obklopovaly.

„Nikdy!“ zasyčelo prokletí. „Je můj, stejně jako ty… navždy až do konce věků…“

„Je můj!“ odsekla Hermiona. „Nemůžeš ho mít.“

Mám vás oba,“ odpovědělo jízlivě. „Už se nemůžete osvobodit… Jsi tu také připoutána, ty špinavá pitomá děvko…“

Hermiona se na prokletí vrhla s obnoveným odhodláním. Prsty zahnutými jak drápy odtrhávala řetězy, svírající Snapea. „Já se nevzdám!“ vykřikla zuřivě jak lítice.

A prokletí se smálo. „Nemůžeš vyhrát,“ poškleboval se hlas „použil jsem tě, abych ho dostal… je to všechno tvá chyba… hloupé děvče…“

Najednou ale Severus opět bojoval, Hermionin hlas a úsilí ho osvobodit ho probudily z omámené otupělosti. „Ne…“ vydechl, když sebou při slovech kletby Hermiona trhla, „to není pravda…“

Luciův hlas se stával hypnotizující, řetězce se kroutily a lapaly Hermionu za lokty a poutaly ji ke Snapeovi. „Je to pravda, je to pravda…“ pozpěvovaly. „Byla návnadou… krmil jsem její sny… sytil její srdce… přiměl jsem ji se do tebe zamilovat, je takový patetický blázínek… myslíš, že by tě mohla milovat bez mého přičinění…“ Jak prokletí hovořilo, šeď se šířila a ovíjela ji kolem ramen, pronikala vlasy. „Ty ho nemiluješ, ty ho nemiluješ…“

„Miluji,“ trvala na svém, i když ji šedá obklopovala stále víc a víc. „Miluji! Nevěř tomu, co říká, Severusi! Mé srdce neovlivňuje prokletí… kdybych tě nemilovala, utekla bych s Harrym. Přerval jsi spojení a uvolnil mne, nepamatuješ? Kdyby mě prokletí nutilo tě milovat, mé city by se ztratily, když jsi přerušil spojení.“

Severus stále bojoval, ale mohla vidět jeho oči. Byly nekonečně smutné, plné bolesti, jako by všechny sny, které kdy měl, byly zničené. Věřil kletbě.

Přestanu se bránit, když ji necháš odejít,“ šeptal zlomeně, „nepotřebuješ ji, když máš mne.

„Ušlechtilý, tak ušlechtilý,“ posmívalo se Luciovo prokletí. „Nikdy ji nepustím… Mám vás oba… zrádce a jeho děvku…“

„Severusi,“ prosila Hermiona a slzy jí stoupaly do očí. Podařilo se jí prorazit přes šeď a uchopit jeho ruku. „Podívej se na mne. Můžeme s tím bojovat! Slíbil jsi mi, že mne odsud dostaneš, a nikdy jsi žádný slib neporušil. Musíš mne osvobodit a já nepůjdu bez tebe. Miluju tě, Severusi, miluju. Bohové, bohové, pomozte prosím…“

„Jak mne můžeš milovat,“ odporoval Severus zlomeně a odtahoval se od ní do změti řetězců, „když jsem tě tak hrozně zklamal?“

„Nezklamal!“ protestovala energicky. „Ty jsi mne zachránil. A zopakuju ti to ještě jednou, ty jsi mne zachránil. A teď tě chci zachránit já. Lucius nás může porazit, jen když ho necháme! Je to elementární magie. Láska je mocnější než nenávist – a já tě miluji. Věř mi, že ano!“

Také tě miluji,“ odpovídal Severus, ale jeho hlas byl unavený, odpověď automatická.

Šedá kolem nich pulzovala a chichotala se, stahovala Hermionu hlouběji do svíjející se hmoty. „Miluji tě, Severusi,“ opakovala Hermiona s rozšířenýma očima, když jí jeho prsty náhle sevřely ruku.

„Také tě mám rád, Hermiono.“

„Blázni,“ zašeptalo prokletí, „neznáte lásku.“

„Já ji znám,“ odsekla Hermiona. „Já ano. Miluji ho. Nemůžeš nás mít.“

Nemůžeš nás mít,“ zopakoval Severus. „Ne, když jsem konečně našel to, pro co stojí za to žít.“

Řetězce kolem nich se zachvěly a začaly slábnout. „Nemáte nic… nic… vy bezmocní blázni!“

Ano, Severusi,“ trvala na svém Hermiona,uchopila ho za ruce a vší silou je stiskla. „Buď se mnou. Zůstaň se mnou, prosím. Nevzdávej se, nenech ho vyhrát, společně ho můžeme porazit!“

Snapeovy paže byly najednou volné a objímaly ji, nechal ji, aby ho táhla pryč od prokletí, které se scvrkávalo a mizelo v podlaze. „Hermiono…“

„Ne, ne, ne, ne…“ prokletí se pokoušelo křičet, ale ochabovalo a zanechávalo halu prázdnou a mrazivou.

Stáli, přitisknuti k sobě, uprostřed vstupní haly. Hermioně stékaly slzy a Severus je jemně otíral a pak se k ní sklonil a s úlevou se políbili. Po chvíli se od ní odtrhnul, usmál se a uchopil pevně její ruku do své a zamířili ke vchodu.

„Tak pojďme a žijme, miláčku.“

Hermiona cítila, jak ji zalévá teplé světlo, a vyšla ven ze svého vnitřního světa.

Nejprve ji udeřil krutý, oslepující jas. Zamrkala nad jeho intenzitou a uslyšela z levé strany vybuchovat hlasité a šťastné výkřiky. Než si stačila uvědomit, co se děje, náhle zjistila, že je drcena v teplém objetí, které jí vymačkávalo všechen vzduch z plic.

„Hermiono!“ Harryho hlas měla blízko u ucha, zamrkala a uviděla kamenný strop osvětlený sluncem. „Dostala ses ven! Vrátila ses! Ach, Hermiono!“

„Pane Pottere!“ ostrý hlas uťal Harryho nadšení a Hermiona cítila, že zleva zmizelo teplé tělo jejího přítele.

Pomalu otočila hlavu, cítila, jak tím dlouho zapomenutým pohybem ji brní svaly i nervy. Byla opravdu venku. Vše skutečně vnímala, poprvé za tak dlouho. Slzy se jí hromadily v koutcích očí, když se podívala na Harryho, na jeho brýle, sedící mu nakřivo a do jeho zelených očí, přetékajících šťastnými slzami.

„Harry,“ řekla chraptivě a lehce zakašlala.

„No, no, nechte ji odpočinout, pane Pottere. Ach, slečno Grangerová, měli jsme takový strach. Tady, napijte se, drahá, bude se vám lépe hovořit.“

Někdo jí podal šálek až ke rtům a chladná tekutina jí sklouzla do hrdla a uklidňovala dlouho nepoužívané hlasivky. Známý obličej se na ni dolů usmál, orámovaný hnědými, na skráních prošedivělými vlasy. Ale vzhled nevadil, Netiin hlas by poznala kdekoliv.

Hermiona si olízla rty a usmála se. „Nettie,“ pozdravila ji tiše. „Kde…?“

Pohyb po její pravé straně ji přiměl se podívat dolů. Zjistila, že její pravá ruka zůstala pevně sevřená v mnohem větší ruce, s dlouhými prsty a vlhkou dlaní, která svírala tu její. Rovné černé vlasy byly rozhozené po jejím předloktí, pár pramenů jí spočívalo na břiše. Černě oblečené tělo se zachvělo a hlava se pomalu zvedla, s tváří od ní odvrácenou.

„Severusi,“ vydechla Hermiona a stiskla ruku, která ji svírala.

Snape otočil hlavu, černé oči široce rozevřené a jiskřící, téměř jako by byl překvapen, že vidí Hermionu vzhůru a hovořící. Slabě se na něho usmála, ale on jí úsměv neopětoval. Jen se zpříma posadil, ruku jí ale nepustil.

„Dokázal jsi to,“ prohlásila a chtěla, aby mu z očí zmizel nevěřící pohled. Byla šťastná, že ty oči znala tak dobře, že i ve skutečném světě vypadají stejně jako předtím v její mysli. „Dostali jsme se ven, zachránil jsi mne.“

Do zorného úhlu jí vstoupil profesor Brumbál, když přešel na Snapeovu stranu. Položil mu kostnatou ruku na rameno, s úlevou ho poplácal a v koutcích těch barvínkově modrých očí bylo něco, co mělo podezřele blízko k slzám. „Výborná práce, chlapče,“ blahopřál.

Hermiona se přistihla, že se usmívá, a dobře věděla, že ten výraz na její tváři možná vypadá divně. Snape vypadal hodně vyčerpaně – pod očima měl tmavé kruhy a vlasy se mu slepovaly do mastných pramenů. Vypadal daleko hůř, než kdy v její mysli, ale na tom sotva záleželo. Byl to stále obličej muže, kterého milovala.

„Severusi, ty vypadáš opravdu žalostně,“ škádlila ho.

Zdálo se, že zareagoval, ale ne tak, jak čekala. Náhle se od ní odtáhnul, pustil její ruku, jako by pálila, a rychle vstal z okraje postele.

Hermiona dostala strach a zamrkala. „Severusi…?“

„Slečno Grangerová,“ přerušil ji škrobeně, „jsem rád, že vás vidím v pořádku. Zdá se, že zásah byl úspěšný.“

„Co to sakra blábolíte, Snape?“ vyštěkl Harry z druhé strany a mračil se.

„Severusi…“ začal Brumbál ve snaze o uklidnění.

„Sklapněte, Pottere. Jsem v pořádku, Albusi, jen jsem trochu unaven… z…“ Snape se zamotal a oči se mu náhle rozostřily. Ze rtů mu vyšlo malé zasténání, a pak se složil dopředu a přistál neladně na Hermionině posteli.

Nettie se vrhla kupředu a rychle Snapea prohlédla, vzala ho za zápěstí a pak mu položila ruku na čelo. „Vyčerpání,“ prohlásila za několik vteřin.

Hermiona těžce vydechla úlevou.

„Bude muset na ošetřovnu,“ pokračovala Nettie. „Potřebuje minimálně jeden den nerušeného odpočinku a najíst se skutečného jídla.“ Oči se jí omluvně střetly s Hermioninýma. „Tak moc se kvůli vám zanedbával, má drahá“.

Hermiona s porozuměním přikývla a pravou ruku zlehka položila Severusovi na temeno. „Prosím, postarejte se o něho, Nettie. Přijdu ho navštívit, hned jak se budu cítit schopna pohybu.“

Ošetřovatelka se usmála. „Myslela jsem si, že to řeknete.“ Obrátila se k Harrymu. „Dejte na ni pozor, vezmu profesora Snapea k Poppy.“

Mávnutím hůlky zvedla Nettie Severusovo tělo z postele a nechala ho tiše klouzat směrem k letaxovému krbu. Hermiona se usadila zpět do polštářů na posteli a potlačila nutkání se nahlas rozesmát. Severus byl opravdu tvrdohlavý, ať už zde, nebo v její mysli. Jen doufala, že ji nenechá zase čekat několik měsíců, než jí dovolí, aby ho políbila.

Naštěstí, zdálo se, že Hermiona nebude muset čekat tak dlouho. Když se Snape další den probudil na ošetřovně, to první, co uviděl, byla Hermiona, stočená poblíž něho v křesle a čtoucí si jeden z nejnovějších výtisků učebnice kouzel. Usmála se na něho, dotkla se jeho ruky, pak tváře a vlasů. Dotek byl známý, ale přesto pro něho tak nový, protože byl součástí reálného světa.  Když byla blízko něho, srdce se mu rozechvívalo a bušilo tak podivným a závratným způsobem. Stále pro něj bylo těžké uvěřit, že ho ta skvělá kouzelnice miluje.

Zůstala u něho a mluvila s ním, většinu konverzace obstarávala sama, až se jí začal znovu otvírat. Když přišlo jídlo, sama ho vidličkou krmila, usmívala se a škádlila ho kvůli jeho nevrlým pohledům, které na ni vrhal, když mu krájela maso na malé, snadno rozkousatelné kousíčky. Jak odpoledne pokročilo, Snape ji nechal sedět blíž, a nakonec se jí sám jemně dotknul. Bylo to jen letmé pohlazení po vlasech, ale ona to ucítila a zazářily jí oči, a pak mu vtiskla polibek na zarostlou tvář. V tu chvíli věděl, že mu odpustila, že o ní pochyboval.

Za dva dny už novinky věděla celá škola. Oslava návratu daleko předčila všechna očekávání. Albus se překonal a stoly ve Velké síni se prohýbaly pod váhou dobrot. Bradavičtí studenti, kteří nikdy předtím neviděli svého mistra lektvarů šťastného, znepokojeně sledovali, jak často se usmívá na ženu po svém boku, na legendární Hermionu Grangerovou, zázračně zbavenou prokletí, které ji drželo na lůžku po dobu téměř dvou let.

Nettie Pomfreyová a Harry Potter dostali čestná místa vedle Snapea a Hermiony. Každou chvilku se Nettie Pomfreyová nakláněla přes Snapea, aby něco řekla Hermioně, nebo poklepala profesora po ruce, jako by se chtěla ujistit, že tam opravdu je.

Potter se pro změnu ani jednou na Severuse nezamračil, a ani Severus se nezamračil na něho. Když se za několik dní proslechlo, že ti dva skutečně při osvobození slečny Grangerové spolupracovali, mnozí tomu ani nemohli uvěřit.

Nebylo velkým překvapením, když o pár týdnů později profesor Snape a slečna Grangerová oznámili své zasnoubení. Když se profesor Snape rozhodl vzdát výuky a věnovat se soukromému výzkumu, Albus Brumbál a Minerva McGonagallová byli první, kdo mu gratulovali a řekli, že už bylo načase, aby se věnoval tomu, co vždy chtěl dělat.

Severus a Hermiona si koupili malý domek kousek od Prasinek, se skvělou laboratoří, ve které mohli společně pracovat. Domek byl dost blízko Bradavicím, aby lákal návštěvníky, ale zároveň i dost daleko, aby nikdo nezneužíval jejich pohostinnost.

Během svých tříměsíčních líbánek cestovali po světě – Severus vzal svou mladou ženu na místa, která vždy navštěvoval sám: k pyramidám do Egypta, k ruinám Atlantidy, k Velké čínské zdi, do mayských knihoven a také do Řecka – kde se Hermiona přesvědčila, že Severus o své nechuti k opalování v plavkách opravdu nežertoval.

Severus Sape, dříve zatracovaný bastard, bývalý Smrtijed a špión, kdysi umaštěný netopýr, nyní přeměněný v milujícího muže, konečně poznal, jaké to je být přijímán lidmi, na kterých mu záleží nejvíce.

A Hermiona Granger-Snapeová? Žila šťastně až do smrti.

 

Poznámka autorky:

Mark Knopfler – Pohádka lásky

Pojď, má lásko, povím ti příběh

O chlapci a dívce a jejich lásce

Jak ji miloval tak mnoho

A jak byla kouzelná

Stalo se to před dávnými a dávnými časy

Kdy věci nebyly tak složité

On uctíval půdu, po níž kráčela

A když se zahleděl do jejích očí, zmocňovala se ho posedlost

Má láska je jak z pohádky

Ale tak skutečná, jako cit, který cítím

Má láska je jak z pohádky

Ale tak skutečná, jako cit, který cítím

skutečná, jako cit, který cítím

Láska byla silnější než temné síly

A princ znal kouzlo,

jak ve spánku zmámit a ukrást

srdce z její hrudi

Má láska je jak z pohádky

Ale tak skutečná, jako cit, který cítím

Má láska je jak z pohádky

Ale tak skutečná, jako cit, který cítím

skutečná, jako cit, který cítím

Řekl: Nevíš, že tě miluji tak moc

A skládám své srdce k tvým nohám?

Řekla: Nevíš, že pohádky

Vždy končí šťastně?

Pak ji k sobě vyzdvihl, stejně jako v pohádkách,

A na jeho hřebci odcválali pryč

Má láska je jak z pohádky

Ale tak skutečná, jako cit, který cítím

Má láska je jak z pohádky

Ale tak skutečná, jako cit, který cítím

skutečná, jako cit, který cítím

 



Užívateľské meno:
Heslo:
Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ako anonymný užívateľ nemôžete posielať komentáre, prosíme zaregistrujte sa
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Re: Kapitola 19 Snape a Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: myska111 - 25.01. 2012
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Tak to je konec? Krásný závěr, jak láska zvítězila nad kletbou. A Severus a Hermiona žili spolu šťastně až do smrti a všichni byli šťastní. Lucius taky podcenil sílu lásky. Krásná pohádka. Těším se na další překlady.

Re: Kapitola 19 Snape a Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: SaraPolanska - 25.01. 2012
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Přiznám se, že jsem se neudržala a dočetla v originále, protože to prostě nešlo - čekat. Nešlo trpět, jestli se z toho dostanou nebo ne. Já jsem tedy čekala, že nedostanou. Že tam Severus zůstane a docela mě překvapilo, když jsem kapitolu tehdy dočetla. Ano, láska je silnější než smrt a odpuštění je mnohem lepší, jak nenávist. Děkuji za úžasný překlad, ještě by měl být epilog? Pak se tedy vyjádřím k celé povídce. Ach, jdu s blaženým úsměvem a slzou v oku snít. :-)

Moc pěkné. Lucius nikdy lásku neměl a tak nemohl vědět, co to vlastně je... Závěr je krásný, ale on to vlastně ještě není celý konec...
Děkuji

Tak tomu říkám napětí až do konce příběhu. Ještě v polovině kapitoly jsem nevěřila, že se z toho dostanou. Myslela jsem, že Hermiona se za Snapem vrátí a zůstanou spolu uzavřeni v její mysli. Jsem ráda, že to vybojovali, zazvonil zvonec, pohádky je konec. A ještě bude epilog? Jsem zvědavá, čí úhel pohledu historii uzavře.
Díky, toto bude jedna z povídek, ke které se ráda vrátím.

Uf, už sem se bála, že se z toho nedostanou. :)

Re: Kapitola 19 Snape a Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: popik-hipik - 26.01. 2012
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Úžádná povídka a ještě lepší překlad. Děkuji za překlad, protože bych si sama nikdy nemohla přečíst povídku v originále, protože neumím anglicky Takže mockrát děkuji. Opravdu je mi líto, že tato povídka končí, ale doufám, brzo se objeví něco nové a stejně dobré

Take se pripojuji k tem, co v dobry konec uz ani neverili... O to vic me prekvapilo, ze zaver byl doslova pohadkovy. Na muj vkus najednou trosku sesekany (kdyz porovnam s zbylym textem), ale kdo by tem dvoum nepral, aby zili stastne az do smrti? Spravne, nikdo!!;-)
Nejen proto opet dekuji za preklad, povidka byla hezka!

Díky za kapitolku. Až na samotný závěr - zasnoubení, domeček, líbánky etc. - který je najednou hodně sladký a bezproblémový (prostě z mého pohledu je to takové trochu zbytečné potuplování už stejně šťastného konce, ale za to nenese překladatelka nejměnší vinu) - má celá povídka pro mě velmi příjemnou atmosféru - trochu tajemna, nejistoty, patřičné napětí. Líbily se mi přechody z mysli do mysli - ten motiv vnitřního Azkabanu - zdařilé! Moc hezké - ještě jednou děkuji.

Tak veľmi som chcela ďalšiu kapitolu tejto poviedky a teraz keď je tu, je mi smutno. Táto poviedka ma priviedla na tieto stránky. Lúčim sa s ňou so zmiešanými pocitmi. Na jednej strane som veľmi rada, že sa skončila tak krásne a na strane druhej mi je ľúto, že skončila. Cítim nejakú nostalgiu.
Táto posledná kapitola je neskutočne napínavá, celý čas som zatínala päste a takmer nedýchala. Trochu som mala strach, že sa mi koniec nebude páčiť, že Severus tam zostane, ale všetko skončilo rozprávkovo. Ďakujem všetkým dievčatám za túto poviedku, hlavne Komete, ktorá ju začala prekladať (dúfam, že si už v poriadku) a jej bete Eli a potom aj ostatným Jiřinke, a Jacomo, ktoré ju dokončili a samozrejme Jimmi za perfektný banner a za tieto stránky.


Re: Kapitola 19 Snape a Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: teriisek - 28.01. 2012
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Moc pěkné, děkuju za překlad. Tuhle povídku jsem si užila, hodně se mi líbila Nettie, škoda, že se nevyskytuje častěji. Ten konec mi přišel trochu rychlý, ale byl to happy end, jak má být, krásně sladký. Díky, že jsi se toho ujala a dopřeložila to, jsem moc ráda, že jsem si to mohla přečíst!

Re: Kapitola 19 Snape a Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: anetan007 - 29.01. 2012
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Jsem z toho více než zmatená. Než jsem se se dostala k 1.kapitole, všude okolo jsem četla výkřiky čtenářů, kteří se rozhodli pro překlad z aj sami, aby se dozvěděli, jak to dopadne, a ty výkřiky říkaly, že to skončí špatně. Nevím jak pro ně, ale pro mě je tohle příjemný konec. Neumím se to vysvetlit, buď neumí překládat z aj, nebo opravdu nevím... :/
Re: Kapitola 19 Snape a Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: anetan007 - 29.01. 2012
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Aha... začínám si číst v originále epilog.

Romantika ako prasa!!! Ja viem, to nie je práve romantické, ale je to pravdivé a úprimné. Krásny príbeh plný zloby, krutosti, samoty, priateľstva a lásky, namiešaný poctivo a dôkladne, presne ako ten najdelikátnejší elixír.
 
Veľký potlesk pre autorkin cit a fantáziu a obrovský aplauz pre preklad. Klobúk dolu, dámy.

Prehľad článkov k tejto téme:

Michmak: ( Jiřina )30.01. 2012Epilog: Nettie
Michmak: ( Jiřina )25.01. 2012Kapitola 19 Snape a Hermiona
Michmak: ( Jiřina )11.01. 2012Kapitola 18 Harry
Michmak: ( Jiřina )10.01. 2012Kapitola 17 Hermiona
Michmak: ( Jiřina )19.11. 2011Kapitola 16 Nettie
Michmak: ( Jiřina )30.09. 2011Kapitola 15 - Snape
Michmak: ( Jiřina )19.09. 2011Kapitola 14 - Hermiona
Michmak: ( Jiřina, Kometa )11.05. 2011Kapitola 13 Snape
Michmak: ( Jiřina, Kometa )09.04. 2011Kapitola 12 Nettie
Michmak: ( Kometa )02.04. 2011Kapitola 11. Hermiona
Michmak: ( Kometa )14.08. 2010Kapitola 10. Snape
Michmak: ( Kometa )14.06. 2010Kapitola 9. Nettie
Michmak: ( Kometa )20.02. 2010Kapitola 8. Hermiona
Michmak: ( kometa )02.02. 2010Kapitola 7. Snape
Michmak: ( Kometa )12.12. 2009Kapitola 6 Hermiona
Michmak: ( kometa )23.11. 2009Kapitola 5 Nettie
Michmak: ( kometa )12.11. 2009Kapitola 4 Snape
Michmak: ( kometa )30.10. 2009Kapitola 3 Hermiona
Michmak: ( kometa )23.10. 2009Kapitola 2 Snape
Michmak: ( kometa )21.10. 2009Kapitola 1 Nettie
. Úvod k poviedkam: ( kometa )13.10. 2009Úvod k poviedke