Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Harry Potter a metody racionality

43. Lidství I.

Harry Potter a metody racionality
Vložené: Tersa - 03.12. 2011 Téma: Harry Potter a metody racionality
Tersa nám napísal:

Harry Potter and the Methods of Rationality  (MoR)

(http://www.fanfiction.net/s/5782108/1/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)

Autor: Less Wrong

Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede

Harry Potter a metody racionality

Překlad: Tersa

Gramatická kontrola: Kometa

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Jemné lednové slunce svítilo na mrazivé louky za Bradavicemi.

Někteří studenti měli volno, jiní byli uvolněni z hodiny. Prváci, kteří se zapsali, teď nacvičovali jisté kouzlo, kouzlo které se nejlépe učilo venku pod jasným sluncem a čistou modrou oblohou, spíše než v uzavřené učebně. Sušenky a limonáda také pomáhaly.

Základní gesta kouzla byla složitá a preciznost byla nutná; škubli jste rukou jednou, dvakrát, třikrát a počtvrté s lehkým nakloněním přesně v těch správných úhlech, posunuli jste ukazováček s palcem do přesné vzdálenosti...

Ministerstvo si myslelo, že je marné snažit se to kouzlo naučit kohokoli dříve, než v pátém ročníku. Byly zaznamenány případy, kdy se ho naučily mladší děti, ale ty byly odmávnuty jako "géniové."

Možná to nebylo příliš zdvořile řečeno, ale Harry začínal chápat, proč profesor Quirrell prohlásil, že ministerská komise pro učební náplň, by kouzelnictvu nejlépe posloužila, kdyby byla využita jako skládka.

No tak byla gesta komplikovaná a jemná. To nebyl důvod, proč jste se je nemohli naučit v jedenácti. Znamenalo to jen, že jste museli být mimořádně opatrní a každou část nacvičovat déle než obvykle, toť vše.

U většiny kouzel, které se učili až starší studenti, tomu tak bylo proto, že vyžadovala větší sílu magie, než by mohl vydat jakýkoli mladší student. Ale kouzlo patronus takové nebylo, nebylo obtížné proto, že vyžadovalo příliš mnoho magie, bylo obtížné proto, že vyžadovalo více než jen magii.

Vyžadovalo vřelé, šťastné city, které jste uchovávali blízko u srdce, milované vzpomínky, odlišný druh síly, kterou jste nepotřebovali pro normální kouzla.

Harry jednou, dvakrát, třikrát a počtvrté škubl hůlkou, pohnul prsty do přesně těch správných vzdáleností...

"Hodně štěstí ve škole, Harry. Myslíš, že jsem ti koupil dost knih?"

"Nikdy nemůžeš mít dost knih... ale ty jsi to rozhodně zkusil. Byl to vážně, vážně, vážně dobrý pokus."

Poprvé, když si na to Harry vzpomněl a snažil se to vložit do kouzla, mu ta vzpomínka vnesla slzy do očí.

Harry zvedl hůlku a mávnul jí, gesto, které nemuselo být přesné, jen rázné a vzdorné.

"Expecto Patronum!" vykřikl Harry.

Nic se nestalo.

Ani nejmenší náznak světla.

Když Harry vzhlédl, Remus Lupin stále studoval jeho hůlku, na jemně zjizvené tváři měl ustaraný výraz.

Konečně Remus zavrtěl hlavou. "Je mi líto, Harry," řekl tiše. "Tvé pohyby hůlkou byly naprosto přesné."

A záblesk světla se neobjevil ani nikde jinde, protože všichni prváci, kteří měli nacvičovat kouzlo patronus, místo toho koutkem oka sledovali Harryho.

Slzy se Harrymu tlačily zpátky do očí a tentokrát nebyly šťastné. Ze všech věcí, ze všech věcí na světě, Harry nikdy nečekal tohle.

Na informaci, že nejste dostatečně šťastný, bylo něco neuvěřitelně zahanbujícího.

Co v sobě měl Anthony Goldstein a Harry ne, že se Anthonyho hůlka jasně rozzářila?

Miloval Anthony svého otce víc?

"Na co jsi myslel, když ses patrona pokusil seslat?" zeptal se Remus.

"Na svého otce," řekl Harry třesoucím se hlasem. "Požádal jsem ho, aby mi koupil nějaké knihy, než pojedu do Bradavic, a on to udělal, byly drahé, a pak se mě zeptal, jestli to stačí -"

Harry se nepokusil vysvětlit moto rodiny Verresů.

"Odpočiň si, než zkusíš jinou vzpomínku, Harry," řekl Remus. Udělal posunek k dalším studentům, kteří seděli na zemi a vypadali zklamaně, zahanbeně nebo lítostivě. "Patrona nebudeš moci seslat, pokud se budeš cítit zahanbeně, že jsi nebyl dostatečně vděčný." V hlase pana Lupina zazněl jemný soucit a Harry na okamžik dostal chuť do něčeho praštit.

Místo toho se otočil a došel k místu, kde seděli ostatní neúspěšní studenti, jejichž pohyby hůlkou byly rovněž prohlášeny za perfektní, a kteří teď měli pátrat po šťastnějších vzpomínkách. Soudě podle jejich výrazů, příliš se jim to nedařilo. Bylo mezi nimi množství modrých hábitů, hrstka červených a jedna osamělá mrzimorská dívka, která stále ještě plakala. Zmijozelové se ani neobtěžovali ukázat, až na Dafné Greengrassovou a Tracey Davisovou, které se stále ještě snažily naučit gesta.

Harry klesl na chladnou mrtvou zimní trávu vedle studentky, jejíž selhání ho překvapilo nejvíc.

"Takže tys to taky nedokázal," řekla Hermiona. Nejprve z louky utekla, ale pak se vrátila, a teprve bližší pohled do jejích zarudlých očí ukázal, že brečela.

"Asi," řekl Harry, "asi bych se cítil o hodně hůř, kdyby se ti to podařilo, jsi ta nejmilejší osoba, kterou jsem kdy potkal, Hermiono, pokud to nedokážeš ty, stále bych mohl, mohl být dobrý..."

"Měla jsem jít do Nebelvíru," zašeptala Hermiona. Několikrát usilovně zamrkala, ale oči si neotřela.


Chlapec s dívkou kráčeli vedle sebe, rozhodně se nedrželi za ruce, ale každý čerpal jistou sílu z přítomnosti toho druhého, sílu, která jim dovolila ignorovat šepoty ostatních prváků, když kráčeli po cestě k bradavické bráně.

Harry patrona nedokázal seslat, bez ohledu na to, jakou šťastnou vzpomínku zkoušel. Zdálo se, že ostatní tím nejsou překvapeni, což to ještě zhoršovalo. Hermiona to také nedokázala. Tím byli lidé velmi překvapeni a Harry viděl, že se jí začíná dostávat těch samých postranních pohledů jako jemu. Ostatní havraspáři, kteří selhali, ty pohledy nedostávali. Ale Hermiona byla Sluníčková generálka a její fanoušci na to pohlíželi, jako by selhala, jako by nějak porušila slib, který nikdy nedala.

Šli do knihovny, aby provedli výzkum na téma patronovo kouzlo. To byl Hermionin, a občas i Harryho, způsob, jak se vypořádat s problémy. Studovat, učit se, snažit se pochopit proč...

Knihy potvrdily to, co Harrymu řekl ředitel; kouzelníci, kteří nedokážou seslat patrona během tréninku, to často dokážou v přítomnosti skutečného mozkomora, pokročí od naprostého neúspěchu k plně tělesnému patronovi. Bylo to proti veškeré logice, mozkomorova aura strachu, by měla ztížit udržení šťastné vzpomínky; ale bylo to tak.

Takže se to rozhodli zkusit ještě jednou, naposledy, ani jeden z nich by si v žádném případě neodpustil poslední pokus.

Nastal den, kdy do Bradavic dorazil mozkomor.

Harry si už dříve přeměnil kámen svého otce, který obvykle spočíval ve formě malého diamantu na prstenu na jeho malíčku, a obrovský šedý kámen vložil zpátky do váčku. Jen pro případ, že až se setká z nejtemnějším ze všech stvoření, jeho magie selže úplně.

Harry se už začínal cítit pesimisticky a to ještě ani nebyl před mozkomorem.

"Vsadím se, že to dokážeš a já ne," zašeptal. "Vsadím se, že tak se to stane."

"Nepřipadalo mi to správné," řekla Hermiona, ještě tišším hlasem než on. "Uvědomila jsem si to, když jsem to dnes ráno zkoušela. Když jsem dělala to mávnutí na konci, ještě než jsem řekla ta slova, nepřipadalo mi to správně."

Harry nic neřekl. Cítil to samé, hned od začátku, i když mu zabralo dalších pět pokusů s dalšími pěti jinými šťastnými vzpomínkami, než si to byl schopen přiznat. Pokaždé, když zkusil mávnout hůlkou, to gesto mu připadalo prázdné; kouzlo, které se pokoušel naučit mu nevyhovovalo.

"Neznamená to, že se z nás stanou temní kouzelníci," řekl Harry. "Spousta kouzelníků, co patrona nedokázala seslat nebyli temní. Godric Nebelvír nebyl temný kouzelník..."

Godric, vítěz nad pány zla, ochránce prostých lidí před šlechtickými rody a mudlů před kouzelníky. Měl spoustu dobrých a věrných přátel a více než polovinu z nich ztratil při některé ze svých snah. Poslouchal křik raněných v armádách, které svolal k obraně nevinných; mladí odvážní kouzelníci se sjednotili při jeho výzvě, a on je později pohřbíval. Až, konečně, když jeho magie ve stáří začínala selhávat, přivedl dohromady tři další nejmocnější kouzelníky své doby, aby z holé země vztyčili Bradavice; jediný velký Godricův čin, který neměl žádnou spojitost s válkou, bez ohledu na to, jak spravedlivou. Salazar, ne Godric, učil první bradavickou třídu bojové magie. Godric učil první bradavickou třídu bylinkářství, magii rostoucího zeleného života.

Až do své smrti nikdy nedokázal seslat patrona.

Godric Nebelvír byl dobrý muž, ne šťastný.

Harry nevěřil v angst, nedokázal vystát knížky o ufňukaných hrdinech, věděl o miliardě lidí, kteří by dali cokoli, aby si s ním mohli vyměnit místo, a...

A na své smrtelné posteli řekl Gordic Helze (protože Salazar ho opustil a Rowena skonala před ním), že ničeho z toho nelituje, a že nemá v úmyslu varovat studenty, aby nepokračovali v jeho šlápějích, že o něm nikdy nikdo nemá prohlašovat, že někoho varoval, aby nepokračoval v jeho špějích. Pokud bylo správné, aby ty věci udělal on, pak nikomu, ani nejmladšímu studentovi v Bradavicích, nebude říkat, aby si zvolil špatně. Ale přesto doufal, že ti, kteří v jeho díle budou pokračovat, budou pamatovat na to, že Nebelvír řekl své koleji, že je v pořádku, pokud budou šťastnější, než on. Červená a zlatá se od té doby měly stát vřelými barvami.

A Helga mu s pláčem slíbila, že až bude ředitelkou, postará se o to.

Načež Godric zemřel a nezůstal po něm žádný duch; a Harry knížku vrátil Hermioně a trochu ustoupil, aby neviděla, že pláče.

Koho by napadlo, že knížka s tak nevinným názvem jako "Kouzlo Patronus: Kdo ho dokázal, kdo ne" bude ta nejsmutnější kniha, jakou kdy Harry četl.

Harry...

Harry tohle nechtěl.

Ocitnout se v té knize.

Nechtěl to.

Zdálo se, že si zbytek školy jednoduše myslí Žádný patronus = špatný člověk, jasné a prosté. Skutečnost, že Godric Nebelvír nebyl schopný patrona seslat, nějak unikla pozornosti. Mnoho lidí o tom nemluvilo, aby respektovali jeho poslední přání, Fred s Georgem o tom pravděpodobně nevěděli a Harry se jim to rozhodně nechystal říct. Nebo se o tom ostatní neúspěšní možná nezmiňovali, protože to tak bylo méně zahanbující, menší ztráta pýchy a respektu - být považován spíše za temného než za nešťastného.

Harry spatřil, že Hermiona vedle něj prudce mrká; napadlo ho, jestli myslí na Rowenu z Havraspáru, která také milovala knihy.

"Dobrá," zašeptal Harry. "Veselejší téma. Pokud se ti podaří plně tělesný patron, jaké zvíře si myslíš, že to bude?"

"Vydra," řekla Hermiona okamžitě.

"Vydra?" zašeptal Harry nevěřícně.

"Ano, vydra," řekla Hermiona. "Co to tvoje?"

"Sokol stěhovavý," řekl Harry bez zaváhání. "Dokáže klesat rychlostí větší než tři sta kilometrů za hodinu, je to nejrychlejší zvíře vůbec." Sokol stěhovavý byl Harryho nejoblíbenějším zvířetem už odjakživa. Byl rozhodnutý stát se zvěromágem jen proto, aby mohl získat tuto formu a létat silou svých vlastních křídel, sledovat zemi pod sebou jasnýma očima... "Ale proč vydra?"

Hermiona se usmála, ale nic neřekla.

A obrovská bradavická brána se otevřela.

Děti chvíli kráčely po cestě vedoucí k nezapovězenému lesu, pak pokračovaly do lesa samotného. Slunce se vznášelo nízko nad horizontem, stíny se prodlužovaly, sluneční paprsky prosvítaly mezi holými větvemi stromů; byl leden a první ročníky přišly toho dne na řadu jako poslední.

Pak se cesta zatočila a změnila směr, a všichni to v té dálce spatřili – mýtinu v lese, suchou zimní půdu, nažloutlou uschlou trávu prozářenou několika malými fleky zbylého sněhu.

Lidské postavy v té vzdálenosti byly stále malé. Dvě tečky slabého bílého světla pocházejícího od bystrozorských patronů, a jasnější tečka stříbrného světla pocházející od toho ředitelova, vedle něčeho...

Harry zamžoural.

Něčeho...

Musela to být čistě jen jeho představivost, protože nemohl existovat žádný způsob, jakým by mozkomor mohl mít vliv přes tři tělesné patrony, ale pomyslel si, že cítí, jak dotek prázdnoty zavadil o jeho mysl, otřel se rovnou o jeho samotný střed, bez nejmenšího respektu pro nitrobranné bariéry.


Seamus Finnigan byl bledý a třásl se, když se znovu připojil ke studentům hemžícím se po zvadlé, zasněžené trávě. Seamusovi se patrona podařilo seslat, ale stále tu byla ta chvíle, kdy ředitel zrušil svého vlastního patrona, a vy jste měli seslat svého, chvíle kdy jste mozkomorovu strachu čelili bez ochrany.

Méně než dvacet vteřin vlivu ze vzdálenosti pěti kroků bylo rozhodně bezpečné, dokonce i pro jedenáctiletého kouzelníka se slabou obranou a stále dospívajícím mozkem. Rozsah, kterým mozkomorova síla působila na lidi se mohl velmi lišit, což byla další věc, které nikdo tak docela nerozumněl, ale dvacet vteřin rozhodně bylo bezpečných.

Čtyřicet vteřin působení mozkomora ze vzdálenosti pěti kroků by mohlo být dost, aby způsobilo trvalé poškození, i když jen u těch nejcitlivějších subjektů.

Byl to tvrdý trénink dokonce i podle bradavických standartů, kde vás učili létat na hippogrifovi tak, že vás na jednoho vyhodili a řekli, ať se do toho dáte. Harry nebyl zastáncem přehnaného ochranitelství, a pokud jste se podívali na rozdíl mezi vyspělostí bradavického čtvrťáka a čtrnáctiletého mudly, bylo jasné, že mudlové své děti svou péči brzdili... ale i Harryho napadlo, jestli tohle už není moc. Ne každé zranění může být později vyléčeno.

Ale pokud v těchto podmínkách patrona nedokážete seslat, znamená to, že se nemůžete spoléhat na to, že se patronem budete moci ubránit; přemíra sebedůvěry byla u kouzelníků ještě škodlivější než u mudlů. Mozkomorové z vás mohli vysát vaši magii a fyzickou vitalitu, nejen vaše šťastné vzpomínky, což znamenalo, že pokud budete čekat příliš dlouho, nebo ten přicházející strach nerozpoznáte, dokud mozkomor nebude dost blízko, aby zaútočil, nemusí se vám podařit přemístit se pryč. (Během svého průzkumu Harry se značným zděšením zjistil, že v některých knihách stojí, že mozkomorův polibek pozře vaši duši, a že to je důvodem pro trvalé bezmyšlenkové kóma, do kterého upadají jeho oběti. A že kouzelníci, kteří tomu věří, mozkomory záměrně používají k popravě zločinců. Bylo jisté, že někteří z těch údajných zločinců byli nevinní, a i pokud by nebyli, ničit jejich duše? Pokud by Harry v duše věřil, pak by... jeho mozek vypověděl poslušnost, nedokázal přijít na vhodnou reakci na něco takového.)

Ředitel, spolu se třemi bystrozory stojícími na stráži, nebral bezpečnost na lehkou váhu. Vedoucím bystrozorem byl asijsky vypadající muž, vážný ale nikoli zachmuřený, bystrozor Komodo, jehož hůlka nikdy neopouštěla jeho dlaň. Jeho patronem byl orangutam tvořený pevným měsíčním světlem, který pochodoval tam a zpět mezi mozkomorem a prváky čekajícími až na ně příjde řada; vedle orangutana se pohyboval jasně bílý panter bystrozora Butnary, muže s pronikavým pohledem, dlouhými černými vlasy svázanými do ohonu a s dlouhou spletenou kozí bradkou. Oba bystrozoři se svými patrony sledovali mozkomora. Na druhé straně od studentů byl odpočívající bystrozor Goryanof, vysoký, štíhlý, bledý a neoholený, sedící na židli, kterou si bez hůlky a beze slova vykouzlil, a nepřítomným, nic neříkajícím pohledem přejížděl celou scénu. Profesor Quirrell se ukázal nedlouho potom, co prváci začali se svými pokusy, a jeho oči se nikdy příliš nevzdálily od Harryho. Maličký profesor Kratiknot, který býval duelovým šampiónem, si nepřítomně pohrával se svou hůlkou; a jeho oči, vykukující z toho obrovského nadýchaného plnovousu, který mu sloužil za obličej, zůstávaly upřené na profesora Quirrella.

Musela to být jen Harryho představivost, ale zdálo se mu, že profesor Quirrell sebou lehce škubl pokaždé, když ředitelův patronus zmizel, aby mohl být otestován další student. Možná si profesor Quirrell představoval stejný placebo efekt jako Harry, proudy prázdnoty otírající se o mysl.

"Anthony Goldstein," zvolal ředitelův hlas.

Harry tiše přešel k Seamusovi, zatímco se Anthony začal přibližovat k zářícímu stříbrnému fénixovi a... čemukoli, co se to skrývalo pod tím potrhaným pláštěm.

"Co jsi viděl?" zeptal se Harry Seamuse tiše.

Hodně studentů Harrymu neodpovědělo, když se snažil posbírat informace; ale Seamus byl Finniganem z Chaosu, jedním z Harryho poručíků. Možná, že to nebylo fér, ale...

"Mrtvolu," zašeptal Seamus, "šedou a kluzkou... dlouho nechanou ve vodě..."

Harry přikývl. "To vidí hodně lidí," řekl. Snažil se vyzařovat jistotu, i když byla falešná, protože Seamus ji potřeboval. "Jdi si dát čokoládu, budeš se cítit líp."

Seamus přikývl a odpotácel se ke stolu s léčivými sladkostmi.

"Expecto Patronum!" zvolal hlas mladého chlapce.

Ozvala se zalapání po dechu, dokonce i od bystrozorů.

Harry se otočil, aby se podíval -

Mezi Anthonym Goldsteinem a klecí se obejvil jasný stříbrný pták. Pták zaklonil hlavu a vydal ze sebe křik, který byl rovněž stříbrný, stejně jasný, tvrdý a krásný jako kov.

A něco v koutě Harryo mysli řeklo, jestli je to sokol stěhovavý, zaškrtím ho ve spánku.

Zmlkni, řekl Harry té myšlence, chceš, aby se z nás stal temný kouzelník?

Jakou to má cenu? Stejně tak nakonec skončíš.

To... nebylo něco, co by si Harry normálně pomyslel...

Je to jen placebo efekt, řekl si Harry znovu. Mozkomor ke mně ve skutečnosti nemůže proniknout skrze tři tělesné patrony, jen si představuju, jaké si myslím, že to je. Až budu mozkomorovi čelit, bude to úplně jiné, a pak mi dojde, že předtím jsem se jen choval hloupě.

Přes Harryho páteř přeběhlo lehké zamrazení, protože měl pocit, že to skutečně bude něco úplně jiného, a to ne zrovna v pozitivním smyslu.

Zářivý fénix se znovu vynořil z ředitelovi hůlky, méně dokonalý pták zmizel; a Anthony Goldsein se začal vracet zpátky.

Ředitel šel s Anthonym, místo toho, aby vyvolal další jméno, patronus zůstal za ním, aby střežil mozkomora.

Harry pohlédl ke směru, kde za zářícím panterem stála Hermiona. Hermiona měla přijít na řadu jako další, ale očividně byla právě odložena.

Vypadala vystresovaně.

O něco dříve Harryho zdvořile požádala, aby se ji přestal snažit odstresovat.

Brumbál se lehce usmíval, když Anthonyho doprovázel k ostatním; usmíval se jen lehce, protože vypadal velmi, velmi unaveně.

"Neuvěřitelné," řekl Brumbál hlasem, který zněl mnohem slaběji než jeho obvyklé hřmění. "Tělesný patronus v prvním ročníku. A pozoruhodné procento úspěchů mezi dalšími mladými studenty. Quirine, musím přiznat, že se vám povedlo dokázat své tvrzení."

Profesor Quirrell naklonil hlavu. "Byl to jen jednoduchý odhad. Mozkomor útočí skrze strach a děti se bojí méně."

"Bojí méně?" zeptal se bystrozor Goryanof ze svého místa.

"To jsem rovněž řekl," řekl Brumbál. "A profesor Quirrell poukázal na to, že dospělí mají více odvahy, ne méně strachu; kterážto myšlenka, přiznávám, mě předtím nenapadla."

"Takto přesně jsem to nevyjádřil," řekl profesor Quirrell suše, "ale poslouží to. A zbytek naší dohody, pane řediteli?"

"Ať je po vašem," řekl Brumbál neochotně. "Přiznávám, že jsem nečekal, že tu sázku prohraji, Quirine, ale prokázal jste svou moudrost."

Všichni studenti se na ně zmateně dívali; všichni až na Hermionu, která zírala ve směru klece a dlouhého, rozpadajícího se hábitu; a Harryho, který sledoval všechny ostatní, protože si představoval, že se cítí paranoidně.

Profesor Quirrell řekl tónem, který nevyzýval k dalším komentářům: "Je mi dovoleno naučit smrtící kletbu studenty, kteří si ji přejí ovládnout. Což jim poskytne značnou ochranu před temnými kouzelníky a jinými škůdci, a je pošetilé myslet si, že jinak žádnou smrtelnou magii neovládají." Profesor Quirrell se odmlčel, jeho oči se zúžily. "Pane řediteli, se vší úctou musím poukázat na to, že nevypadáte dobře. Navrhuji, abyste přenechal zbytek dnešního úkolu profesoru Kratiknotovi."

Brumbál zavrtěl hlavou. "Dnes už jsme téměř hotovi, Quirine, vydržím."

Hermiona přistoupila k Anthonymu. "Kapitáne Goldsteine," řekla jen trochu se třesoucím hlasem, "mohl byste mi dát nějakou radu?"

"Neboj se," řekl Anthony pevně. "Nemysli na nic, na co se tě snaží přimět myslet. Nedržíš před sebou hůlku jen jako štít proti strachu, oháníš se jí, aby jsi strach zahnala, tím způsobem přeměníš šťastné vzpomínky do něčeho pevného..." Anthony bezmocně pokrčil rameny. "Chci říct, tohle všechno jsem slyšel předtím, ale..."

Ostatní studenti se kolem Anthonyho začínali shlukovat se svými vlastními otázkami.

"Slečno Grangerová?" řekl ředitel. Jeho hlas mohl být jemný, nebo jen unavený.

Hermiona se narovnala v ramenou a následovala ho.

"Co jsi viděl pod tím pláštěm?" zeptal se Harry Anthonyho.

Anthony se na Harryho překvapeně podíval, a pak odpověděl: "Velmi vysokého muže, co byl mrtvý, chci říct, měl tvar mrtvoly i její barvu... pohled na něj bolel a já věděl, že je to jen mozkomor, co se ke mně snaží dostat."

Harry pohlédl zpátky na místo, kde Hermiona čelila kleci a plášti.

Hermiona pozvedla ruku do pozice pro první gesto.

Ředitelův fénix zmizel.

A Hermiona ze sebe vydala tichý, žalostný výkřik, škubla sebou -

- o krok ustoupila, Harry viděl, jak se její hůlka pohybuje, a pak se jí ohnala a řekla "Expecto Patronum!"

Nic se nestalo.

Hermiona se otočila a utekla.

"Expecto Patronum!" řekl ředitelův hluboký hlas, a stříbrný fénix se znovu objevil.

Dívka klopýtla a utíkala dál, z jejího hrdla začaly vycházet zvláštní zvuky.

"Hermiono!" zaječela Susan a Hannah a Dafné a Ernie a všichni se k ní rozběhli; zatímco se Harry, který vždy přemýšlel o krok dopředu, otočil na patě a doběhl ke stolu s čokoládou.

Dokonce i zatímco čokoládu cpal do Hermioniny pusy a ona žvýkala a polykala, stále ještě přerývavě dýchala a plakala, její oči vypadaly nezaostřeně.

Nemůže být trvale nepříčetná, pomyslel si Harry zoufale k tomu zmatku uvnitř něj, příšerný strach a smrtelná zuřivost se začínaly splétat do sebe, nemůže být, nebyla mu vystavená ani deset vteřin, natož čtyřicet -

Ale mohla by být dočasně nepříčetná, uvědomil si v tu chvíli Harry, neexistoval žádný zákon říkající, že nemůžete být dočasně zraněni mozkomorem během pouhých deseti vteřin, pokud jste dostatečně citlivý.

Pak se Hermioniny oči začaly zaostřovat a bloudit kolem, dokud se neustálily na něm.

"Harry," zalapala po dechu a ostatní studenti zmlkli. "Harry, nedělej to. Nedělej to!"

Harry se náhle bál zeptat, co nemá dělat. Byl snad v jejích nejhorších vzpomínkách, nebo v nějaké noční můře, kterou teď znovu prožívala v bdělém stavu?

"Nepřibližuj se k němu!" řekla Hermiona. Nátahla ruku a chytla ho za klopu hábitu. "Nesmíš se k němu přiblížit, Harry! Promluvil na mě, zná tě, Harry, ví, že jsi tu!"

"Kdo-" řekl Harry a pak se okamžitě za tu otázku proklel.

"Mozkomor!" řekla Hermiona. Hlas se jí zvedl až k jekotu. "Profesor Quirrell chce, aby tě vysál!"

V náhlém tichu profesor Quirrell přistoupil o pár kroků blíže, víc ale ne (přece jen, byl tam Harry). "Slečno Grangerová," řekl vážným hlasem, "myslím, že byste si měla dát víc čokolády."

"Profesore Kratiknote, nedovolte Harrymu, aby to zkoušel, pošlete ho pryč!"

To už přišel ředitel a vyměnil si znepokojený pohled s profesorem Kratiknotem.

"Neslyšel jsem mozkomora promluvit," řekl ředitel. "Ale přesto..."

"Prostě se zeptejte," řekl profesor Quirrell, zněl lehce unaveně.

"Řekl ten mozkomor, jak se k Harrymu dostane?" zeptal se ředitel.

"Skrze ty nejchutnější kousky," řekla Hermiona, "chce -chce vysát-"

Hermiona zamrkala. Zdálo se, že se jí do očí vrátilo trochu příčetnosti.

Pak se rozplakala.

"Jste příliš statečná, Hermiono Grangerová," řekl ředitel. Jeho hlas byl jemný a jasně slyšitelný. "Mnohem statečnější, než jsem pochopil. Měla jste se otočit a utéct, ne zůstat a pokusit se dokončit své kouzlo. Až budete starší a silnější, slečno Grangerová, vím, že se pokusíte znovu a vím, že uspějete."

"Je mi to líto," řekla Hermiona mezi lapáním po dechu,"Je mi to líto, je mi to líto... Je mi to líto, Harry, nemůžu ti říct, co jsem viděla, nepodívala jsem se na to, neodvážila jsem se na to podívat, bylo to příliš hrozné, než aby to kdo mohl spatřit..."

Měl to udělat Harry, ale zaváhal, protože jeho ruce byly celé od čokolády; a pak se tu objevil Ernie se Susan, pomohli Hermioně z místa kam upadla a odvedli ji k občerstvovacímu stolu.

O pět tabulek čokolády později vypadala Hermiona opět normálně. Došla se omluvit profesorovi Quirrellovi; ale stále pozorovala Harryho pokaždé, když pohlédl jejím směrem. Jen jednou k ní vykročil, ale zastavil se, když ustoupila stranou. Její oči se tiše omlouvaly a tiše prosily, aby ji nechal o samotě.


Neville Longbottom spatřil cosi mrtvého a napůl rozloženého, otékajícího a hnisajícího s tváří jako rozmačkaná houba.

Byla to ta nejhorší věc, jakou kdokoli zatím popsal. Neville byl dříve schopný seslat malý záblesk světla, ale teď se, inteligentně a duchapřítomně, otočil a utekl, místo toho, aby se pokusil seslat patrona.

(Ředitel ostatním studentům nic neřekl, nikomu nepověděl, aby byl méně statečný; ale profesor Quirrell klidně poznamenal, že pokud ten omyl učiníte i potom, co obdržíte varování, v tom momentě se z ignorance stává hloupost.)

"Pane profesore?" řekl Harry tiše, když se přiblížil tak blízko k učiteli obrany, jak si troufal, "co vidíte vy, když -"

"Neptejte se." Ten hlas byl velmi rozhodný.

Harry s respektem přikývl. "Jak zněla vaše původní věta k panu řediteli, mohu-li se zeptat?"

Suše. "Naše nejhorší vzpomínky se s věkem jen zhoršují."

"Aha," řekl Harry. "Logické."

V profesorových očích zablesklo něco zvláštního, pak se podíval na Harryho. "Doufejme," řekl profesor Quirrell, "že v této zkoušce uspějete, pane Pottere. Protože pokud ano, pan ředitel by vás mohl naučit svůj trik, jak pomocí patronů posílat zrávy, které se nedají zfalšovat ani zadržet a vojenskou důležitost něčeho takového není možné přecenit. Byla by to obrovská výhoda pro Legii Chaosu, a jednoho dne, možná, i pro celou tuto zemi. Ale pokud neuspějete, pane Pottere... no, to pochopím."


Morag nejistým hlasem řekla "Ou", a Brumbál ihned vykouzlil svého patrona.

Parvati Patilová seslala tělesného patrona ve formě tygra, většího než byl Brumbálův fénix, ale ani zdaleka ne tak zářivého. Ozval se obrovský výbuch potlesku od sledujících, i když to nebylo tak šokující, jako když se to povedlo Anthonymu.

A pak přišla řada na Harryho.

Ředitel vyvolal jméno Harryho Pottera a Harry se bál.

Harry to věděl, věděl, že selže, a věděl, že to bude bolestivé.

Ale přesto to musel zkusit; protože někdy, v přítomnosti mozkomora, se kouzelníkovi po předešlých naprostých neúspěších může podařit seslat plně tělesného patrona a nikdo nechápal proč.

A protože, pokud se nedokáže ubránit před mozkomory, musí být schopný rozpoznat jejich příchod, rozpoznat jejich vliv na svou mysl, a utéct, než bude příliš pozdě.

Jaká je má nejhorší vzpomínka...?

Harry očekával, že se na něj ředitel podívá znepokojeně, nebo nadějeplně nebo mu dá hluboce moudrou radu; ale Albus Brumbál jej místo toho jen pozoroval s tichým klidem.

Myslí si, že selžu, ale nechce mi uškodit tím, že by mi to řekl, pomyslel si Harry, pokud by měl skutečná slova povzbuzení, pronesl by je...

Klec se přiblížila. Už ztratila lesk, ale skrz naskrz zrezlá zatím ještě nebyla.

Plášť se přiblížil. Byl roztřepaný a protkaný dírami; bystrozor Goryanof řekl, že ještě dnes ráno byl nový.

"Pane řediteli?" řekl Harry. "Co vidíte vy?"

Ředitelův hlas byl rovněž klidný. "Mozkomorové jsou bytosti strachu, a jak tvůj strach z mozkomora zmizí, to samé se stane s děsivostí jejich podoby. Vidím vysokého, štíhlého, nahého muže. Nerozpadá se. Pohled na něj jen trochu bolí. To je vše. Co vidíš ty, Harry?"

...Harry pod plášť nedokázal nahlédnout.

Nebo to tak nebylo, to jen jeho mysl odmítala vidět, co je pod pláštěm...

Ne, jeho mysl se pod pláštěm snažila vidět tu nepravou věc. Harry to cítil, jeho oči se snažily vynutit omyl. Ale Harry se naučil, jak nejlépe mohl rozpoznat ten lehký pocit zmatku, aby automaticky ucukl od domýšlení si; a pokaždé, když jeho mozek začal tvořit lež o tom, co je pod pláštěm, ten reflex byl dost rychlý, aby mu v tom stihl zabránit.

Harry pohlédl pod plášť a spatřil...

Otevřenou otázku. Nedovolil své mysli vidět nic falešného, takže neviděl nic; jako by část jeho zrakové kůry odpovědná za onen signál přestala existovat. Pod pláštěm bylo prázdné místo. Harry nemohl vědět, co v něm je.

Jen to, že je to mnohem horší než jakákoli rozpadající se mumie.

Nespatřitelná hrůza pod pláštěm teď byla velmi blízko, ale zářivý pták z měsíčního světla, bílý fénix, stále stál mezi nimi.

Harry chtěl utéct, jako někteří ze studentů před ním. Polovina z těch, kterým se patronus nedařil, se dnes vůbec neukázala. Z těch co zbyli, polovina utekla ještě než ředitel zrušil svého patrona, a nikdo nic neřekl. Ozvalo se trochu smíchu, když se Terry otočil a odešel ještě před svým vlastním pokusem; a Susan s Hannah, které to zkusily před ním, na všechny zaječely ať zmlknou.

Ale Harry byl Chlapec-který-přežil a ztratil by příliš mnoho respektu, kdyby to vzdal aniž by to zkusil...

Pýcha a tíha očekávání zeslábly a vytratily se v přítomnosti toho, co leželo pod pláštěm.

Proč jsem stále tady?

Nebyla to hanba, že by ho ostatní měli za zbabělce, co drželo Harryho nohy na místě.

Nebyla to naděje na spravení své reputace, díky které zvedl hůlku.

Nebyla to touha ovládnout patronovo zaklínadlo jakožto formu magie, která pohnula jeho prsty do začáteční pozice.

Bylo to něco jiného, něco, co muselo čelit tomu, co leželo pod pláštěm, byla to pravá temnota a Harry musel zjistit, jestli v něm leží síla zahnat ji zpět.

Harry měl v plánu ještě naposledy vyzkoušet vzpomínku na tour po knihkupectví se svým otcem, ale místo toho, v poslední minutě, ho tváří v tvář mozkomorovi napadla odlišná vzpomínka, něco, co ještě nikdy nezkoušel; vzpomínka, která nebyla šťastná a vřelá v žádném normálním smyslu, ale která mu nějak připadala správnější.

Vzpomněl si na hvězdy, vybavil si jejich příšerně jasnou zář a nehybnost v té tiché noci; dovolil, ať ho jejich obraz prostoupí, vyplní každou jeho část jako nitroobraná bariéra přes celou jeho mysl, aby se znovu stal netělesným vědomím v prázdnu.

Jasně stříbrný, zářicí fénix zmizel.

A mozkomor vrazil do jeho mysli jako boží pěst.

STRACH/ CHLAD/ TEMNOTA

Nastal okamžik, kdy se ty dvě síly srazily, kdy mírumilovná vzpomínka hvězdného svitu sama čelila tomu strachu, když Harryho prsty začaly s pohyby hůlkou, nacvičenými do té míry, že se staly automatickými. Ty zářící světelné body v temnotě nebyly vřelé ani šťastné, ale byl to obraz, který mozkomor nedokázal jednoduše prorazit. Protože tiše hořící hvězdy byly obrovské a neznaly strach; osvětlovat chlad a temnotu pro ně bylo přirozené.

Ale byla tu chyba, trhlina, zlomová linie v nehybném objektu snažícím se vzdorovat nepřekonatelné síle. Harry pocítil nával vzteku na mozkomora, že se na něm snaží krmit, a bylo to, jako by uklouzl po mokrém ledu. Harryho mysl začala sklouzávat stranou, do kousavosti, černého vzteku, smrtící nenávisti -

Harryho hůlka dokončila poslední mávnutí.

Nepřipadalo mu správné.

"Expecto Patronum," pronesl jeho hlas, slova prázdná a zbytečná.

A Harry skouzl do své temné stránky, padl do ní, plněji a rychleji a hlouběji než kdy předtím, dolů dolů dolů, jak se kluz zrychloval, když se mozkomor přichytil na jeho odhalené a nechráněné myšlenky a začal se na nich krmit, ujídat světlo. Selhávající reflex tápal po vřelosti, ale i když se mu vybavila představa Hermiony, nebo mámy s tátou, mozkomor ji překroutil, ukázal mu Hermionu ležící mrtvou na zemi, mrtvoly jeho matky a otce, a pak i to bylo odsáto pryč.

V tom vákuu vytanula vzpomínka, ona nejhorší vzpomínka, něco zapomenutého tak dávno, že ony nervové vzory už ani neměly existovat.

"Lily, vezmi Harryho a běžte! To je on!" zařval mužský hlas. "Jděte! Běž! Já ho zdržím!"

A Harrymu to nedalo, musel si pomyslet, v temným hlubinách své temné strany, jak směšně sebevědomý James Potter byl. Zdržet lorda Voldemorta? Čím?

Pak promluvil ten druhý hlas, vysoko položený jako syčení konvice. Bylo to jako by suchý led byl pokládán na každičký Harryho nerv, jako by kovové cejchy zchlazené do teplot tekutého helia byly pokládané na každičkou jeho část. A ten hlas řekl:

"Avadakedavra."

(Hůlka vypadla z chlapcových ochablých prstů, když se jeho tělo začalo zmítat a padat, ředitel, oči rozšířené v panice, začal sesílat svého patrona.)

"Harryho ne, Harryho ne, prosím, Harryho ne!" zakřičel ženský hlas.

To, co zbývalo z Harryho, poslouchalo s veškerým světlem vysátým v mrtvé prázdnotě svého srdce, a přemýšlelo, jestli si myslela, že se lord Voldemort zastaví jenom proto, že ho o to požádala zdvořile.

"Ustup stranou, ženo!" řekl ten ostrý hlas z hořícího ledu. "Nepřišel jsem pro tebe, jen pro chlapce."

"Harryho ne! Prosím... měj slitování... měj slitování..."

Lily Potterová, pomyslel si Harry, zdá se nerozuměla tomu, z jakých lidí se v první řadě stávají pánové zla; a pokud tohle byla nejlepší strategie, jakou dokázala vymyslet, aby zachránila své dítě, pak to bylo její poslední selhání jakožto matky.

"Dávám ti tuto vzácnou šanci utéct," řekl ostrý hlas. "Ale nebudu se obtěžovat natolik, abych tě k tomu donutil, a tvá zdejší smrt tvé dítě nezachrání. Ustup stranou, pošetilá ženo, máš-li v sobě trochu rozumu!"

"Harryho ne, prosím ne, zabij mě, zabij mě místo něj!"

Ta prázdná věc, která byla Harrym, si pomyslela, jestli si Lily Potterová skutečně představovala, že lord Voldemort řekne ano, zabije ji, a pak odejde, aniž by jejímu synovi ublížil.

"Dobře tedy," řekl hlas smrti, teď zněl lehce pobaveně, "Dohodu přijímám. Ty zemřeš a dítě bude žít. Teď pusť svou hůlku, abych tě mohl zabít."

Nastalo odporné ticho.

Lord Voldemort se začal smát, příšerným, pohrdlivým smíchem.

A pak, konečně, hlas Lily Potterové vykřikl v zoufalé nenávisti, "Avada ke-"

Smrtící hlas dokončil jako první, kletba byla rychlá a přesná.

"Avadakedavra."

Oslepující zelená záře označila konec Lily Potterové.

A chlapec v kolébce to spatřil, ty oči, ty dvě rudé oči, které teď, zdálo se, vyzařovaly ještě jasnější rudou, zářily jako miniaturní slunce, naplňovaly celé Harryho zorné pole, když se zapřely do jeho vlastních -


Ostatní děti viděly, jak Harry Potter padá, slyšely jak kříčí, slabým, vysoko položeným křikem, který řezal do uší jako nože.

Potom se objevil oslnivý stříbrný záblesk, když ředitel zahřměl "Expecto Patronum!" a zářivý fénix se objevil.

Ale příšerný křik Harryho Pottera pokračoval dál a dál, dokonce i když ředitel popadl chlapce do náručí a odnesl ho pryč od mozkomora, dokonce i když Neville Longobottom a profesor Kratiknot oba najednou vyrazili pro čokoládu a -

Hermiona to věděla, věděla, když to spatřila, že její noční můra byla skutečná, všechno se to vyplňovalo, nějak se to všechno vyplňovalo.

"Sežeňte mu čokoládu!" požadoval hlas profesora Quirrella, zbytečně, protože malá postava profesora Kratiknota už upalovala k místu mezi studenty, kam běžel i ředitel.

Hermiona sama se dala do pohybu, i když nevěděla, co má v plánu udělat -

"Sešlete patrony!" zakřičel ředitel, když Harryho přinesl za bystrozory. "Všichni, kdo to dokáží! Dostaňte je mezi Harryho a mozkomora! Stále se na něm krmí!"

Nastala chvíle zaraženého děsu.

"Expecto Patronum!" zakřičel profesor Kratiknot a bystrozor Goryanof, a potom Anthony Goldstein, ale napoprvé se mu to nepodařilo, a pak Parvati Patilová, která byla úspěšná, a potom to Anthony zkusil znovu a stříbrný pták roztáhl křídla a zakřičel na mozkomora, a Dean Thomas ta slova zakřičel, jako by byla napsaná ohnivými písmeny a z jeho hůlky se vynořil impozantní bílý medvěd; v linii mezi Harrym a mozkomorem se ocitlo osm zářících patronů, a Harry křičel dál a dál, zatímco ho ředitel položil na uvadlou trávu.

Hermiona patrona nedokázala seslat, tak se rozběhla k místu, kde Harry ležel. V jejím mozku se už něco snažilo uhádnout, jak dlouhá doba uplynula. Bylo to dvacet vteřin? Déle?

Na tváři Albuse Brumbála byl šok a příšerná agónie. Svou dlouhou černou hůlku měl v ruce, ale nepronesl žádná kouzla, jen v děsu shlížel na Harryho zmítající se tělo -

Hermiona nevěděla co dělat, nevěděla co dělat, nechápala, co se děje, a zdálo se, že nejmocnější kouzelník na světě to neví také.

"Použijte svého fénixe!" zařval profesor Quirrell. "Dostaňte ho daleko od toho mozkomora!"

Ředitel beze slova zvedl Harryho do náručí a s prásknutím ohně zmizel, zároveň s náhle se objevivším Fawkesem. Ředitelův patronus hlídající mozkomora se rozplynul.

Děs, zmatek a náhlá změt hlasů.

"Pan Potter by se měl zotavit," řekl profesor Quirrell zvýšeným hlasem, ale teď už opět klidným tónem, "myslím, že to bylo jen něco přes dvacet vteřin."

V tom se zářící bílý fénix znovu objevil, jako by před ně přiletěl odjinud. Stvoření z měsíčního světla přílétlo k Hermioně a zvolalo na ni hlasem Albuse Brumbála:

"Stále se na něm krmí, i tady! Jak? Pokud to víš, Hermiono Gragerová, musíš mi to říct! Pověz mi to!"

Představený bystrozorů se na ni podíval, stejně jako spousta studentů. Profesor Kratiknot se neotočil, mířil hůlkou na profesora Quirrella, který jasně prázdné ruce držel od těla.

Vteřiny míjely, jejich počet se nedal určit.

Nedokázala si na to vzpomenout, nedokázala si tu noční můru vybavit jasně, nedokázala si vzpomenout, proč si myslela, že je to možné, jen, že se bála -

Hermiona si uvědomila, co musí udělat, a bylo to to nejobtížnější rozhodnutí v jejím životě.

Co kdyby se to, co se stalo Harrymu, stalo i jí?

Všechny končetiny jí ztuhly, zrak se jí zatemnil, strach přemohl vše ostatní; viděla, jak Harry umírá, jak máma s tátou umírají, jak umírají všichni její přátelé, takže nakonec, když zemřela ona, byla samotná. To byla její tajná noční můra, o které nikdy s nikým nemluvila, která mozkomorovi nad ní dala moc - tou nejosamnělejší věcí na světě bylo zemřít opuštěn.

Nechtěla se na to místo vrátit, nechtěla, nechtěla v tom uvíznout navěky -

Máš dostatek odvahy pro Nebelvír, řekl klidný hlas Moudrého klobouku v její paměti, ale v kterékoli koleji, kterou ti dám, budeš dělat to, co je správné. Budeš se učit, budeš stát při svých přátelích, ať už si zvolíš kteroukoli kolej. Tak se neboj, Hermiono Grangerová, prostě se rozhodni, kam patříš...

Nebyl čas na rozhodování, Harry umíral.

"Nedokážu si vzpomenout," řekla Hermiona lámajícím se hlasem, "ale vydržte, půjdu znovu před mozkomora..."

Rozběhla se k mozkomorovi.

"Slečno Grangerová!" vykvikl profesor Kratiknot, ale neudělal žádný pohyb, aby ji zastavil, jen dál mířil hůlkou na profesora Quirrella.

"Všichni!" zakřičel bystrozor Komodo tónem vojenského rozkazu. "Dostaňte jí patrony z cesty!"

"KRATIKNOTE!" zařval profesor Quirrell. "PŘIVOLEJTE POTTEROVU HŮLKU!"

V momentě, kdy to Hermiona pochopila, už profesor Kratiknot křičel "Accio!" a ona spatřila, jak se proutek dřeva přibližuje z místa kde ležel, v pozici téměř se dotýkající mozkomorovy klece.


Oči se otevřely, mrtvé a prázdné.

"Harry!" vydechl hlas v černobílém světě. "Harry! Promluv na mě!"

Tvář Albuse Brumbála se nahnula přes jeho zorné pole, které bylo vyplněné vzdáleným mramorovým stropem.

"Jste rozčilující," řekl prázdný hlas. "Měl byste zemřít."

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
 0 komentárov
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Archivované komentáre (pôvodne v archíve)


Re: 43. Lidství I. Od: Samarka - 05.12. 2011
Hluboce se klaním autorce a překladatelce této povídky, protože je nad mé chápání, jak takto skvostné dílo mohlo vzniknout. Strašně se stydím, že jsem doteď nekomentovala...já všeobecně moc nekometuji (přísahám, že to napravím), vzhledem k tomu, že čtu povídky až dokončené (čtu hodně, takže se mi pletou, když nejsou v kuse)...jak čte člověk v kuse, tak hltá děj a nemá tendenci komentovat každou kapitolu...mrzí mě to potom vůči autorům (překladatelům)... Za tento překlad jsem hrozně vděčná, je to moje nejoblíbenější povídka a ostatní jsou bohužel (nebo bohudík za to, že jsem takovou našla) daleko za ní...Je to jedna ze dvou povídek u kterých netrpělivě očekávám každou novou kapitolu. Spousta myšlenek mi promlouvá přímo do duše...a jak bylo v jednom z komentáří nademnou zmíněno...jsem spokojená, ale vyloženě šťastnou vzpomínku si nevybavím...nevadí...tohle zatím stačí...s tím dokážu žít.
Re: 43. Lidství I. Od: Tersa - 05.12. 2011
Díky, komentář od neznámého nicku hned rozjasní den (stejně jako nadchnou ty od hrstky věrných, ale jak kapitoly přibývají a jejich počty řídnou... lehce depresivní, takže tak ). Tahle povídka ani v angličtině není dokončená (btw, je to autor, ne autorka). Sama mám - málo dodržovanou - zásadu, že nedokončená díla nečtu, a o poznání pevnější zásadu, že nedokončená díla nepřekládám, ale... no, tahle povídka je dokonalá. Prostě tak. A pokud mě nějaký komentář potěší nejvíc, pak ten, že jsem jejím překladem někomu zvládla pořádně zlepšit den Těším se na reakci na další dvě kapitoly - jak jsem zmiňovala o komentář výš, myslím, že by mohly mít pořádný...dopad.

Re: 43. Lidství I. Od: nota-e - 05.12. 2011
patrím k čitateľom, ktorí nekomentujú. prepáč. MILUJEM túto poviedku, jej prepracovanosť, ale hlavne tie metódy racionality. myslím, že u mňa prevláda logika, snažím sa všetko racionalizovať, analyzovať... a je tu kopec dobrých myšlienok, ktoré dávajú zmysel aj bez kontextu. úžasná poviedka. MILIÓNKRÁT ĎAKUJEM ĎAKUJEM ĎAKUJEM za preklad. angličtinu síce ovládam dosť dobre, ale niektorým úsekom nerozumiem ani v češtine poriadne, takže s orignálom by bol problém. prečo komentujem práve túto kapitolu? 1.  Nuž aby tá skvelá dušička prekladateľky vedela, že vážne vážne VÁŽNE si cením preklad, že na novú kapitlu netrpezlivo čakám, že klikám na tieto stránky niekoľkokrát denne. 2.  Téma patronus....naozaj som vďačná za každú jednú sekundu svojho života, mám okolo seba úžasných ľudí, môj život má zmysel a SOM spokojná - nemenila by som....a predsa si neviem spomenúť na šťastnú spomienku. pamätám si na šťastné veci, výhry v súťažiach či oslavy s priateľmi, každá chvíľa s krstniatkom  je vzácna a krásna....ale sú to iba hmlisté spomienky. neviem to asi dostatočne vysvetliť....použijem úryvok práve z tejo poviedky:   Podívejte, existuje jedna malá věc zvaná kognitivní disonance nebo, v obyčejném jazyce, kyselé hrozny. Kdyby byli lidé jednou ze měsíc bouchnuti obuškem do hlavy a nikdo by s tím nic nezmohl, brzo by se vyrojily nejrůznější druhy filosofů předstírajících moudrost, jak jste to vyjádřil, kteří by nalezli nejrůznější druhy úžasných benefitů, které přináší bouchnutí do hlavy obuškem jednou měsíčně. Například, že vás to činí otužilejším, nebo šťastnějším v těch dnech, kdy rány nedostáváte. Ale kdybyste přišel za někým, kdo ty rány nedostává, a zeptal se ho, zda by s tím nechtěl začít výměnou za všechny ty úžasné výhody, odmítl by. A pokud byste nemusel zemřít, pokud byste pocházel z místa, kde nikdo ani neslyšel o smrti, a já vám navrhl tenhle úžasný, fantatický, skvělý nápad, že by se lidé scvrkávali a stárli a nakonec by přestali existovat, ihned byste mě nechal odvést do blázince! Tak proč by si někdo kdy mohl myslet, že smrt je dobrá věc? Protože z ní mají strach, protože ve skutečnosti nechtějí zemřít a ta myšlenka je uvnitř pálí natolik, že ji musejí racionalizovat, udělat něco, abych tu bolest potlačili, aby už o tom nemuseli přemýšlet -" tak nejak to je. som spokjná, lebo viem byť vďačná. som vďačná za to, že nechodím bosá, hoci mám len jedny botasky, ktoré nosím celý rok. sú dotrhané a tlačia ma, ale ja nevidím spolužiačky, ktoré majú štyri páry čižiem...vidím ľudí, ktorí chodia bosí. ale nie som úplne šťastná, lebo cítim, že môže byť aj lepšie. tak si túto skutočnosť racionalizujem. a možno je to len tým, že momentálne mám ťažké obdobie. tak strašne silno si prajem, aby som dokázala vyčariť patrona....v duchu. a nejde to. ťažko mi je. nehnevajte sa, že otravujem sebaľútostnými myšlienkami....lenže človek sa niekedy potrebuje vyrozprávať a nemá komu.    
Re: 43. Lidství I. Od: Tersa - 05.12. 2011
Děkuji Ani nevíš, jak to člověk ocení, když jeho snaha dokáže tolik potěšit  Nejlepší odpověď vůbec jakou bych ti mohla dát, je zveřejnění dalších dvou kapitol - také jsem se do překládání hned po přečtení tohohle komentáře dala, a až tohle dopíšu, vrátím se k němu... Tahle série kapitol je výjimečná v tom, že vedle otázek projednou dává i velmi dobrou odpověď. Myslím, že ta by tě mohla povzbudit, možná autor přesně počítal s navozením takového stavu, aby pak 45. kapitola dopadla na úrodnou půdu... V každém případě, moc se těším na tvou reakci na ony další kapitoly (přibydou brzy), chci vidět dojem, jaký vyvolají...
Re: 43. Lidství I. Od: Tersa - 05.12. 2011Re: 43. Lidství I. Od: Tersa - 05.12. 2011
Děkuji Ani nevíš, jak to člověk ocení, když jeho snaha dokáže tolik potěšit  Nejlepší odpověď vůbec jakou bych ti mohla dát, je zveřejnění dalších dvou kapitol - také jsem se do překládání hned po přečtení tohohle komentáře dala, a až tohle dopíšu, vrátím se k němu... Tahle série kapitol je výjimečná v tom, že vedle otázek projednou dává i velmi dobrou odpověď. Myslím, že ta by tě mohla povzbudit, možná autor přesně počítal s navozením takového stavu, aby pak 45. kapitola dopadla na úrodnou půdu... V každém případě, moc se těším na tvou reakci na ony další kapitoly (přibydou brzy), chci vidět dojem, jaký vyvolají...

Re: 43. Lidství I. Od: zelaaa001 - 04.12. 2011
v komentároch na túto poviedku mi už dochádzajú superlatívy, bolo to perfektné. Že bude Harry rozmýšlať nad hviezdami- to som tušila od prvej chvíle ale tipovala som, že to Harry uvidí pod plášťom normálneho muža... a hľa, nakoniec to bol Dumbledore. Trošku ma zarazilo ako Harry odsúdil svoju matku (posledné zlahanie ako matky?- ved v takej situácií sa nedá normálne rozmýšlať, väčšina by začala histericky vrešťať), no chápem, že je to správna reakcia s ohľadom na Harryho charakter v tejto poviedke. Dúfam, že dalšia kapitola bude čoskoro... skvelý preklad, ďakujem.
Re: 43. Lidství I. Od: Tersa - 04.12. 2011
Díky Ne-e, co je pod pláštěm se ještě dovíme... i když je to možné uhádnout už teď. Ale Harry svou matku rozhodně neodsoudil!!! Byl zcela, naprosto pod vlivem své temné stránky, ta cynická bestie, která z něj promlouvala byl Voldemortův viteál v neředěné podobě, v tom myšlení v té době už z Harryho nezbýval ani kousek. Harrymu z podobných myšlenek bude zle.  Sorry, musím ho bránit Jep, další dvě kapitoly by měly být brzo, cca 2-3 dny.

Re: 43. Lidství I. Od: Airiny - 03.12. 2011
Moc děkuji. Velmi zajímavá a napínavá kapitola perfektně přeložená jako vždy. Já bych také patrona nezvládla, nějak mě nenápadá dost šťastná vzpomínka.

Re: 43. Lidství I. Od: Jimmi - 03.12. 2011
Ach, tak to bola nádhera. Zmenila si mi plány na dnešný večer - začítala som do originálu, idú fakt fantastické časti. Preklad nádherný, k tomu niet čo dodať. Len som sa chcela spýtať, či angst sa normálne neprekladá (robí mi to veľký problém pri zaradení poviedok :D) Páni, fakt úžasné! Ďakujem
Re: 43. Lidství I. Od: Tersa - 03.12. 2011
Díky. Tohle byl projednou náročný překlad, potřebuju komentáře Celá série Lidství je tak trochu - o.k., hodně - dechberoucí, pro nejlepší efekt by měla následovat rychle po sobě. Druhou kapitolu už mám - viděla jsi, jak je krátká - půjde zároveň se třetí, hned jak se nasbírá pár komentářů. Nad angst jsem trochu váhala, ale nakonec, je to z němčiny a na literatuře jsme tenhle termín běžně používali, tak proč ho trošku neprovětrat...
Re: 43. Lidství I. Od: Jimmi - 03.12. 2011
Hm, s komentármi je problém. Rodina je vonku, takže konečne idem reagovať na svoje. ALE!!! Nech ťa absolútne nerozhodí, keď ich bude málo. Pretože zo spoľahlivých zdrojov (niektorí sa už dopredu ospravedlnia, že nebudú komentovať, pretože idú na víkend preč a vedia, že ma rozosmutní, keď si komentáre nenájdem), minimálne 5 skalných je mimo. A mimochodom advent, asi nečítaš, ale 21 a 23 si prečítaj (Dramione), prosím. Ja už sa na to teším ako na Vianoce, hlavne na tú 23. Hm, páni, zverejnením Rodiny som sa nejako rozkecala - vrátim sa k tejto poviedke. Dočítala som v origináli po 48. Nejak tam som sa zastavila pri každom pokuse o opätovné prečítanie originálu a potom skočila až nakoniec. Dokonalé! Ja viem, že je to ešte ďaleko, ale tak geniálne vysvetlenené zákonitosti za a proti a všetkého s tým súvisiaceho. Dokelu, nesmiem spojlerovať, takže naozaj si prosím, čo najskôr ďalšie kapitoly. A hneď hovorím, že neverím tomu o Narcisse. (na to nereaguj, to píšem len preto, že predpokladám, že po prečítaní tvojho úžasného prekladu zmením názor). Inak slovíčko angst som nikdy v bežnej reči nepočula, klasifikuje sa tým typ poviedky, ale vhodné naše slovo som nenašla. Páni. Dokonale mi toto a tých pár ďalších kapitol zdvihlo náladu (mám za sebou asi 7 hodín prekladania v kuse). ĎAKUJEM!!!! PS. Som zvedavá, kto si všimne, že je nová kapitola z Rodiny. Tentoraz som ticho Uff, ale 28 má svoje zapeklité miesta. Mne šibe, pletiem piate cez deviate. Sorrryyyy, ale mám takú radosť a náladu ako včera po tých fernetoch Díky za všetko.
Re: 43. Lidství I. Od: Tersa - 03.12. 2011
No, tak takový komentář rozhodně zvedne náladu vyčerpané překladatelce Na doporučované Dramione se těším To víš, moc teď nečtu, protože jsem se postupně stala náchylná na kvalitu - pokud se stane, že skrz autora jasně vidím - a v tom jsem se vytrénovala - jen se naštvu, že plýtvá mým časem. Ale o to víc teď oceňuju kvalitu, našla jsem knihy a autory, pro které bych zabíjela A jsem moc ráda, že tě povídka chytla Po Rodině si něco takového rozhodně zasloužíš. Sama mám za sebou šest hodin překládání, i když jsem to tak neplánovala, najednou mě přepadlo odhodlání nenechat toho, dokud nebude zveřejněno... Hádám, že mi tahle povídka vážně chyběla, a když aktualizace originálu nebyla už skoro tři měsíce, tohle je alespoň dobrá náplast. Jinak 50. - 62. je série TSPE  - mimořádně akční, která ale bude mít důsledky až později, takže člověku nic neujde, když přeskočí k posledním kapitolám... které skrývají lahůdku pro snapeofily Btw, já taky nevěřím tomu o Narcisse (dost možná tomu čtenář ani věřit nemá), ale možná změním názor až to budu překládat

Prehľad článkov k tejto téme:

. Oznamy: ( Jimmi )29.05. 2021Ukončenie prekladu
Less Wrong: ( Tersa )06.05. 201463.SVE, Později, 1.polovina
Less Wrong: ( Tersa )06.05. 201462.SVE, Finále
Less Wrong: ( Tersa )05.11. 201361. SVE, Tajnosti a Otevřenost, jedenáctá část
Less Wrong: ( Tersa )05.11. 201360. Stanfordský vězeňský experiment, desátá část
Less Wrong: ( Tersa )16.07. 201359. SVE, Zvědavost, devátá část
Less Wrong: ( Tersa )03.07. 201358. SVE, Omezená optimizace, osmá část
Less Wrong: ( Tersa )03.07. 201357. SVE, Omezená optimizace, sedmá část
Less Wrong: ( Tersa )01.05. 201356. SVE, Omezená optimizace, šestá část
Less Wrong: ( Tersa )24.02. 201355. Stanfordský vězeňský experiment, pátá část
Less Wrong: ( Tersa )16.02. 201354. Stanfordský vězeňský experiment, čtvrtá část
Less Wrong: ( Tersa )22.08. 201253. Stanfordský vězeňský experiment, třetí část
Less Wrong: ( Tersa )22.08. 201252. Stanfordský vězeňský experiment, druhá část
Less Wrong: ( Tersa )31.05. 201251. Název zamlčen, část první
Less Wrong: ( Tersa )31.05. 201250. Sebestřednost
Less Wrong: ( Tersa )16.03. 201249. Priorní informace
Less Wrong: ( Tersa )16.02. 201248. Utilitární priority
Less Wrong: ( Tersa )04.01. 201247. Osobnostní teorie
Less Wrong: ( Tersa )25.12. 201146. Lidství IV.
Less Wrong: ( Tersa )06.12. 201145. Lidství III.
Less Wrong: ( Tersa )06.12. 201144. Lidství II.
Less Wrong: ( Tersa )03.12. 201143. Lidství I.
Less Wrong: ( Tersa )07.11. 201142. Odvaha
Less Wrong: ( Tersa )03.11. 201141. Přednost zepředu
Less Wrong: ( Tersa )24.10. 201140. Předstírání moudrosti, část druhá
Less Wrong: ( Tersa )24.10. 201139. Předstírání moudrosti, část první
Less Wrong: ( Tersa )07.10. 201138. Smrtelný hřích
Less Wrong: ( Tersa )05.10. 201137. Mezihra: Překročení hranic
Less Wrong: ( Tersa )03.10. 201136. Stav se mění
Less Wrong: ( Tersa )18.09. 201135. Problémy s koordinací, část třetí
Less Wrong: ( Tersa )31.08. 201134. Problémy s koordinací, část druhá
Less Wrong: ( Tersa )07.08. 201133. Problémy s koordinací, část první, 2.polovina
Less Wrong: ( Tersa )05.08. 201133. Problémy s koordinací, část první, 1.polovina
Less Wrong: ( Tersa )05.08. 201132. Mezihra: Osobní bankovnictví
. Fan Art: ( Tersa )23.07. 201129.-31. Fanart
Less Wrong: ( Tersa )23.07. 201131. Skupinová práce, část druhá
Less Wrong: ( Tersa )23.07. 201130. Skupinová práce, část první
Less Wrong: ( Tersa )03.07. 201129. Egocentrická předpojatost
Less Wrong: ( Tersa )03.07. 201128. Redukcionismus
Less Wrong: ( Tersa )27.06. 201127. Empatie
Less Wrong: ( Tersa )21.06. 201126. Zaregistrujte zmatení
Less Wrong: ( Tersa )18.06. 201125. Vyčkejte s předkládáním řešení
Less Wrong: ( Tersa )10.06. 201124. Machiavellská hypotéza inteligence
Less Wrong: ( Tersa )07.06. 201123. Víra ve víru
Less Wrong: ( Tersa )04.06. 201122. Vědecká metoda
. Fan Art: ( Tersa )31.05. 201121. Racionalizace - fanart
Less Wrong: ( Tersa )31.05. 201121. Racionalizace
Less Wrong: ( Tersa )23.05. 201120. kapitola, bonus
Less Wrong: ( Tersa )23.05. 201120. Bayesův teorém
Less Wrong: ( Tersa )21.05. 201119.Odložená satisfakce
Less Wrong: ( Tersa )18.05. 201118. Hierarchie dominance
. Fan Art: ( Tersa )10.05. 201117.kapitola - fanart
Less Wrong: ( Tersa )09.05. 201117.Lokalizování hypotézy, 2.polovina
Less Wrong: ( Tersa )07.05. 201117.Lokalizování hypotézy, 1.polovina
Less Wrong: ( Tersa )04.05. 201116. Laterální myšlení
Less Wrong: ( Tersa )02.05. 201115. Svědomitost
Less Wrong: ( Tersa )30.04. 201114.Neznámé a nepoznatelné
Less Wrong: ( Tersa )28.04. 201113.Kladení špatných otázek
. Fan Art: ( Tersa )28.04. 201111.kapitola - fanart
Less Wrong: ( Tersa )25.04. 201112. Kontrola impulzů
Less Wrong: ( Tersa )24.04. 201111. První a druhé omake složky
Less Wrong: ( Tersa )24.04. 201110. Sebe-uvědomění, část druhá
Less Wrong: ( Tersa )23.04. 20119. Název zamlčen, část první
Less Wrong: ( Tersa )22.04. 20118. Pozitivní předpojatost
Less Wrong: ( Tersa )21.04. 20117. Reciprocita, 2.polovina
Less Wrong: ( Tersa )18.04. 20117. Reciprocita, 1.polovina
Less Wrong: ( Tersa )16.04. 20116. Mylné plánování
Less Wrong: ( Tersa )13.04. 20115. Základní atribuční chyba
Less Wrong: ( Tersa )11.04. 20114. Hypotéza dobře fungujícího trhu
Less Wrong: ( Tersa )10.04. 20113. Porovnávání reality s jejími alternativami
Less Wrong: ( Tersa )10.04. 20112. Vše, v co věřím, je lež
Less Wrong: ( Tersa )10.04. 20111. Velmi nepravděpodobný den
. Úvod k poviedkam: ( Tersa )09.04. 2011Úvod k povídce