Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kousavý lednový vzduch skučel kolem obrovských holých kamenných stěn, které značily fyzické hranice bradavického hradu, šeptal a pískal divnými tóny, když vál kolem zavřených oken a kamenných vížek. Čerstvě padlý sníh už byl z většiny odvátý, ale příležitostné skvrny roztátého a znovu zmrzlého ledu byly stále přilepené ke kameni a třpytily se odraženým slunečním světlem. Z dálky to muselo vypadat, jako by Bradavice mrkaly stovkami očí.

Draco se otřásl z náhlého poryvu větru, a marně se pokusil přitisknout tělo blíže ke kameni, který připomínal led a voněl jako led. Nějaký jeho naprosto zbytečný instinkt byl přesvědčen, že co chvíli bude odfouknut z vnějších bradavických hradeb a nejlepším způsobem, jak tomu zabránit, by bylo začít sebou házet v bezmocném reflexu a možná se pozvracet.

Draco se velmi usilovně snažil nemyslet na šest pater prázdného vzduchu pod ním a místo toho se soustředit na to, jak zabije Harryho Pottera.

"Víte, pane Malfoyi," řekla mladá dívka vedle něj konverzačním tónem, "kdyby mi jasnovidec řekl, že jednoho dne se budu konečky prstů držet hradní zdi, snažit se nekoukat se dolů, nebo nepřemýšlet, jak hlasitě by máma ječela, kdyby mě viděla, neměla bych nejmenší ponětí, jak se to mohlo stát, až na to, že to byla vina Harryho Pottera."

Dříve:

Dva spojenečtí generálové společně překročili Longbottomovo tělo, jejich boty dopadly na podlahu v téměř dokonalé synchronii.

Teď už stál mezi nimi a Harrym jen jediný voják, zmijozelský kluk jménem Samuel Clamons, který zsinalou rukou svíral hůlku namířenou vzhůru, aby udržel prismatickou stěnu. Chlapec přerývavě dýchal, ale jeho tvář ukazovala to samé chladné odhodlání, kterým svítily oči jeho generála, Harryho Pottera, který stál za prismatickou stěnou na slepém konci chodby vedle otevřeného okna, s rukama záhadně ukrytými za zády.

Bitva byla směšně obtížná na to, že měli přesilu dva na jednoho. Mělo to být jednoduché, Dračí armáda a Sluníčkový regiment se při trénincích snadno spojily, bojovaliy spolu už dost dlouho na to, aby se navzájem velmi dobře poznaly. Morálka byla vysoká, obě armády věděly, že tentokrát nebojují jen za sebe, bojují za svět bez zrádců. Navzdory překvapeným protestům obou generálů trvali vojáci spojené armády na tom, že se budou nazývat Dramionským Slunčím Argimentem, a vytvořili si záplaty pro svůj znak – smajlíka v plamenech.

Ale Harryho vojáci si začernili svůj vlastní znak – nevypadalo to jako barva, spíš jako by tu část své uniformy spálili – a skrze všechna vyšší patra Bradavic bojovali se zoufalou zběsilostí. Zdálo se, že ten chladný vztek, který Draco občas viděl v Harrym, si našel cestu do jeho vojáků - bojovali jako by nešlo o hru. A Harry vypráznil celou svou zásobu triků, na podlahách a schodištích byly malé kovové kuličky (Grangerová je identifikovala jako "kuličková ložiska"), díky kterým byla cesta neschůdná dokud je neodstranili, až na to, že Harryho armáda už trénovala koordinovaná vznášející kouzla, a dokázala své lidi vznést rovnou nad překážky, které vytvořili...

Do hry nebylo možné přinést žádná zařízení zvenčí, ale během hry jste si mohli přeměnit cokoli, pokud to bylo bezpečné. A to prostě nebylo fér, když jste bojovali proti klukovi, který byl vychován vědci a věděl všechno o věcech jako jsou kuličková ložiska, skateboardy a bungee lana.

A tak to došlo až sem.

Přeživší spojeneckých sil zahnali poslední zbytky armády Harryho Pottera do slepé uličky.

Weasley a Vincent se vrhli na Longbottoma najednou, pohybovali se zároveň jako by to trénovali týdny místo hodin a Longbottom je nějak dokázal zaklít oba předtím, než sám padl.

Takže teď už zbývali jen Draco, Grangerová a Padma a Samuel a Harry a podle Samuelova výrazu už jeho prismatická stěna o mnoho déle nevydrží.

Draco už měl hůlku namířenou na Harryho, čekal až prismatická stěna spadne sama od sebe; neexistoval žádný důvod, proč by měl vyplýtvat prorážecí kletbu. Padma namířila hůlku na Samuela, Grangerová na Harryho...

Harry stále držel ruce za zády namísto toho, aby zamířil hůlkou a hleděl na ně s tváří, která by klidně mohla být vytesaná z ledu.

Mohl to být blaf. Pravděpodobně nebyl.

Nastalo krátké, napjaté ticho.

A pak Harry promluvil.

"Teď tu jsem padouchem já," řekl mladý chlapec chladně, "a pokud si myslíte, že to padouchové vzdávají snadno, šeredně se mýlíte. Poražte mě, když bojuju doopravdy a já zůstanu poražen; ale prohrajte a tohle celé vás příště čeká znovu."

Natáhl ruce dopředu a Draco si všiml, že na nich má podivné rukavice, se zvláštním našedlým povrchem na konečcích prstů a přezkami, které rukavice pevně poutaly k zápěstí.

Sluníčková generálka vedle Draca zděšeně zalapala po dechu a Draco, aniž by se ptal proč, vypálil prorážecí kletbu.

Samuel klopýtl a unikl mu výkřik, ale stěnu udržel; a pokud by Padma nebo Grangerová vypálily teď, vyčerpaly by své síly natolik, že by klidně mohli prohrát.

"Harry!" zakřičela Grangerová. "To nemůžeš myslet vážně!"

Harry už byl v pohybu.

A když se vyšvihl z otevřeného okna, jeho chladný hlas pronesl, "Následujte, pokud se odvažujete."

Ledový vítr skučel kolem nich.

Dracovy ruce začínaly být unavené.

...ukázalo se, že předchozího dne Harry Grangerové pozorně předvedl, jak přesně přeměnit něco do rukavic, které měl právě na sobě, a které používaly cosi zvaného 'gekonské štětiny'; a jak připevnit přeměněné kusy toho samého materiálu k špičkám jejich bot; a Harry s Grangerovou zkusili, v nevinné dětské hře, trochu si pošplhat po zdech a stropě.

A, rovněž předchozího dne, Harry Grangerovou zásobil impozantním množstvím přesně dvou dávek lektvaru hladkého pádu, který si měla "jen pro případ" nést ve váčku.

Ne snad, že by je Padma chtěla následovat. Ona nebyla šílená.

Draco opatrně odlepil pravou ruku, natáhl ji kam až jen mohl a znovu ji položil na kámen. Grangerová vedle něj udělala to samé.

Lektvar hladkého pádu už vypili. Bylo to na hranicích pravidel hry, ale lektvar nebude aktivován, pokud by jeden z nich skutečně nespadl, a dokud nespadli, předmět nepoužívali.

Profesor Quirrell je sledoval.

Byli naprosto, úplně, dokonale v bezpečí.

Harry Potter, na druhou stranu, zemře.

"Zajímalo by mě, proč to Harry dělá," řekl generálka Grangerová přemítavým tónem, když s protáhlým lepkavým zvukem pomalu odlepila špičky prstů ze zdi. Její ruka pleskla zpátky dolů skoro okamžitě jak se zvedla. "Budu se ho na to muset zeptat, až ho zabiju."

Bylo úžasné, kolik se toho ukázalo, že mají společného.

Dracovi zrovna teď nebylo do řeči, ale skrz sevřené zuby zvládl procedit: "Mohla by to být pomsta. Za to rande."

"Vážně," řekl Grangerová. "Po takové době."

Přilepení. Plesknutí.

"Jak sladké," řekla Grangerová.

Přilepení. Plesknutí.

"Asi si najdu nějaký skutečně romantický způsob, jak mu poděkovat," řekla Grangerová.

Přilepení. Plesknutí.

"Co má proti tobě?" řekla Grangerová.

Přilepení. Plesknutí.

Studený vítr skučel kolem nich.

Mohli byste si myslet, že bude příjemné mít zase půdu pod nohama.

Ale pokud tou půdou byla nakloněná střecha s hrubými taškami, které na sobě měly podstatně víc ledu, než kamenné stěny a vy jste po ní běželi vysokou rychlostí...

Pak byste se tragicky mýlili.

"Luminos!" zakřičel Draco.

"Luminos!" zakřičela Grangerová.

"Luminos!" zakřičel Draco.

"Luminos!" zakřičela Grangerová.

Vzdálená postava při běhu uhýbala a kličkovala, ani jedno kouzlo nezasáhlo, ale doháněli ho.

Dokud Grangerová neuklouzla.

V retrospektivě to bylo nevyhnutelné, ve skutečném životě nebylo doopravdy možné běžet po zledovatělé, svažující se střeše takovou rychlostí.

A, rovněž nevyhnutelně, protože se to stalo bez jakéhokoli přemýšlení, se Draco otočil a popadl Grangerovou za pravou ruku a chytil ji, až na to, že už byla příliš vyvedená z rovnováhy, padala a Draca táhla s sebou, všechno se to dělo tak rychle -

Následoval tvrdý, bolestivý pád, jak nejen Dracova ale částečně i její váha dopadla na kraj střechy, a kdyby dopadla jen o trochu blíže kraji, mohli by to zvládnout, ale místo toho její tělo opět sklouzlo, nohy jí uklouzly a druhou rukou se zběsile pokusila něčeho zachytit...

A tak se stalo, že Draco skončil s rukou Grangerové v pevném sevření, zatímco její druhá ruka svírala kraj střechy, a špičky Dracových bot se zarývaly do mezery mezi taškami.

"Hermiono!" zaječel Harryho vzdálený hlas.

"Draco," zašeptala Grangerová a Draco shlédl dolů.

To mohl být omyl. Pod ní bylo hodně prázdného vzduchu, nic než vzduch - byli na kraji střechy, která vybíhala z hlavní bradavické zdi.

"Přijde mi na pomoc," zašeptala dívka, "ale nejdřív na nás na oba sešle luminos, to si v žádném případě neodpustí. Musíš mě pustit."

Měla to být ta nejlehčí věc na světě.

Je to jen mudlovská šmejdka, jen mudlovská šmejdka, jen mudlovská šmejdka!

Ani nebude zraněná!

...Dracův mozek právě neposlouchal nic z toho, co mu Draco říkal.

"Udělej to," zašeptala Hermiona Grangerová, oči jí planuly bez nejmenší stopy strachu, "udělej to, Draco, udělej to, zvládneš ho porazit sám, my musíme vyhrát, Draco!"

Slyšel zvuk běžící postavy, přibližovala se.

No tak, buď racionální...

Hlas v Dracově hlavě odpudivě připomínal lekce Harryho Pottera.

...dovolíš svému mozku, aby ti vedl život?

Později 1:

Dafné Greengrassovou stálo hodně úsilí, aby zůstala zticha, když tu historku Millicent Bulstrodeová znovu vyprávěla ve zmijozelské dívčí společenské místnosti (útulném místě v podzemí, položeném pod bradavickým jezerem, kde ryby plavaly kolem každého okna a kolem byly pohovky, na které jste si mohli lehnout). A to hlavně proto, že, dle Dafnina názoru, to byla dost dobrá historka i beze všech těch Millicentiných vylepšení.

"A potom co?" zalapaly po dechu Flora a Hestie Carrowovy.

"Generálka Grangerová se na něj podívala," řekla Millicent dramaticky, "a řekla, 'Draco! Musíš mě pustit! Neboj se o mě, Draco, přísahám, že budu v pořádku!' A co si myslíte, že Malfoy udělal pak?"

"Řekl 'Nikdy!'," vykřikla Charlotta Wilandová, "a chytil ji ještě pevněji!"

Všichni poslouchající dívky kromě Pansy Parkinsonové přikývly.

"Ne-e!" řekla Millicent. "Pustil ji. A pak vyskočil a zastřelil generála Pottera. Konec."

Následovalo omráčené ticho.

"To nemůže!" řekla Charlotta.

"Je to mudlovská šmejdka," řekla Pansy zmateně. "Samozřejmě, že ji pustil!"

"No, pak ji tedy Malfoy vůbec neměl chytat!" řekla Charlotta. "Ale jakmile ji chytnul, musel ji držet dál! Obzvlášť tváří v tvář blížící se jisté zkáze!" Tracey Davisová, sedící vedle Dafné, přikyvovala v pevném souhlasu.

"Nechápu proč," řekla Pansy.

"To protože nejseš ani trošičku romantická," řekla Tracey. "Krom toho, nemůžeš jen tak pouštět holky. Kluk, který takhle pustí holku... by pustil kohokoli. Pustil by tebe, Pansy."

"Co tím chceš říct, pustil by mě?" řekla Pansy.

Dafné už nedokázala odolat. "Však víš," řekla temně, "jednoho dne si u svého stolu jíš snídani a z ničeho nic tě Malfoy pustí, a ty padáš z vrcholu Bradavic! Přesně tak!"

"Jo!" řekla Charlotta. "Je to vrhač čarodějek!"

"Víte, proč padla Atlantida?" řekla Tracey. "Protože ji někdo jako Malfoy pustil, proto!"

Dafné ztišila hlas. "Po pravdě... co když to byl Malfoy kdo způsobil, že Hermiona, chci říct generálka Grangerová, vůbec uklouzla? Co když je jeho cílem donutit všechny mudlorozené zakopnout a spadnout?"

"Chceš říct- ?" zalapala po dechu Tracey.

"Přesně tak!" řekla Dafné dramaticky. "Co když Malfoy je – dědicem Zmijoslezu?"

"Příští Pán pádu!" řekla Tracey.

To byla příliš dobrá hláška, než aby si ji kterákoli z nich dokázala nechat pro sebe, takže do setmění putovala po celých Bradavicích a dalšího rána se z ní stal Jinotajův titulek.

Později 2:

Hermiona si dala záležet na tom, aby toho večera do jejich obvyklé učebny dorazila s hezkým předstihem, aby už mohla být na místě a klidně si v křesle číst knížku až Harry dorazí.

Pokud by existoval způsob, jakým by se dveře mohly otevřít omluvně, tak se právě teď otevřely.

"Um," řekl hlas Harryho Pottera.

Hermiona si dál četla.

"Je mi to, no, líto, nechtěl jsem, abys doopravdy spadla ze střechy nebo tak..."

Po pravdě to byl docela vzrušující zážitek.

"A já, ehm... nemám moc zkušeností s omlouvami, padnu na kolena, jestli chceš, nebo ti koupím něco drahého, Hermiono, nevím, jak bych se ti za to měl omluvit, co bych mohl udělat, prostě mi to řekni?"

Dál v tichosti četla svou knihu.

Také neměla nejmenší ponětí, jak by se Harry mohl omluvit.

Právě teď jen cítila zvláštní druh zvědavosti, co by se stalo, kdyby ještě chvíli pokračovala ve čtení.