Preklady fanfiction Harryho Pottera

Prudkou dezorientaci, tu pocítil, když z nástupiště Devět a tři-čtvrtě vyšel zpátky do zbytku světa, do světa, o kterém si kdysi myslel, že je tím skutečným. Lidé byli oblečení v obyčejných tričkách a kalhotách, namísto důstojnějších hábitů kouzelníků a čarodějek. Okolo laviček se tu a tam povalovaly odpadky. Zapomenutý pach, výpary spáleného benzínu, byl ostře cítit ve vzduchu. Prostředí stanice King's Cross bylo méně jasné a veselé než v Bradavicících nebo v Příčné ulici; lidé vypadali menší, ustaranější, a pravděpodobně by s radostí vyměnili všechny své problémy za zápas se zlým kouzelníkem. Harry chtěl zakouzlit pulírexo na špínu, a everto na odpadky a, pokud by to kouzlo znal, bublinové kouzlo, aby nemusel dýchat ten vzduch. Ale tady svou hůlku použít nemohl...

Harry si uvědomil, že přesně takové musí být přijet z vyspělé země do země třetího světa.

Až na to, že teď opustil nultý svět, kouzelnický svět uklízecích kouzel a domácích skřítků; kde, za použití léčitelského umění a vaší vlastní magie, jste mohli dovršit sto sedmdesát let, než se na vás věk skutečně začal projevovat.

A právě se dočasně vrátil do nekouzelnického Londýna, mudlovské země, ve které táta s mámou prožijí zbytek svých životů, pokud technogie nepředčí kouzelnickou kvalitu života, nebo se ve světě něco důkladněji nezmění.

Aniž by nad tím přemýšlel, otočil hlavou a oči mu zalétly k dřevěnému kufru, který za ním, nepovšimnutý mudly, pelášil. Jeho klepetavá chapadla mu rychle potvrdila, že ano, celé si to jen nevymyslel...

A pak tady byl ten druhý důvod, proč měl sevřenou hruď.

Jeho rodiče nevěděli.

Nevěděli nic.

Nevěděli, že...

"Harry?" zavolala štíhlá, blonďatá žena, s perfektně hladkou a neposkvrněnou pletí, díky níž vypadala na podstatně méně než na třicet tři let; a Harry si s překvapením uvědomil, že to je magie, předtím ji nerozeznal, ale teď ji viděl jasně. A jakýkoli druh lektvaru, co působil takhle dlouho, musel být neuvěřitelně nebezpečný, protože většina čarodějek by to sama sobě neudělala, nebyly tak zoufalé...

Harrymu začaly vlhnout oči.

"Harry?" zakřičel postarší muž, který si začínal zakládat na bříško, oblečený s okázalou univerzitní nedbalostí v černé vestě přes zeleno-šedé triko, někdo, kdo bude vždy profesorem, ať už půjde kamkoli, někdo, kdo by se stal jedním z nejlepších kouzelníků své generace, pokud by se narodil se dvěma kopiemi toho genu, namísto žádného...

Harry zvedl ruku a zamával jim. Nedokázal ze sebe dostat slovo, ani to nejmenší.

Nepřiběhli k němu, místo toho přišli vyrovnaným, důstojným krokem; protože tak rychle kráčel profesor Michael Verres-Evans, a paní Petunie Evansová-Verresová nehodlala jít o nic rychleji.

Úsměv na otcově tváři nebyl široký, ale jeho otec si na široké úsměvy nikdy nepotrpěl; byl, přinejmenším, tak široký, jaký u něj Harry kdy viděl, širší, než když přišel nový grant, nebo se jeden z jeho studentů uchytil, a širší úsměv už žádat nemohl.

Máma prudce mrkala, jako by se snažila usmívat a moc se jí to nedařilo.

"Takže!" řekl otec, když k němu dokráčel. "Už se ti povedly nějaké revoluční objevy?"

Samozřejmě, že si táta myslel, že jen žertuje.

Předtím, když v Harryho nevěřil nikdo, ho tolik nebolelo, že v něj nevěří vlastní rodiče, předtím, než věděl, jaké to je být brán vážně takovými lidmi, jako jsou ředitel Brumbál a profesor Quirrell.

A tehdy si Harry uvědomil, že Chlapec-který-přežil existuje jen v kouzelnické Anglii, že žádná taková osoba v mudlovském Londýně nežije, že je jen roztomilý, malý jedenáctiletý kluk, co se na Vánoce vrací domů.

"Omluvte mě," řekl Harry třesoucím se hlasem. "Teď se rozpláču, ale to neznamená, že by ve škole bylo něco špatně."

Harry se vyrazil vpřed, a pak se zarazil, nejistý, jestli má nejprve obejmout svého otce nebo svou matku, nechtěl, aby se žádný z nich cítil přehlíženě, nebo si myslel, že je Harry miluje více, než toho druhého -

"Vy," řekl jeho otec, "jste velmi hloupý chlapec, pane Verresi," a jemně vzal Harryho za ramena a postrčil ho do náruče jeho matky, která klečela, a po tváři jí už tekly slzy.

"Ahoj, mami," řekl Harry kolísavým hlasem, "Jsem zpátky." A objal ji, uprostřed těch mechanických zvuků a pachu spáleného benzínu; a začal brečet, protože věděl, že nic se nemůže vrátit zpět, nejméně ze všeho on.

Už se dokonale setmělo a vyšly hvězdy, když se skrze vánoční zácpy dobojovali k univerzitnímu městečku Oxfordu, a zaparkovali na cestě k malému zašle vypadajícímu starému domku, který si jejich rodina držela, aby jí nepršelo na knihy.

Když kráčeli po krátkém pruhu chodníku, který vedl k předním dveřím, minuli několik květináčů obsahující slabá elektrická světla (slabá proto, že se museli dobíjet během dne ze solární energie) a když procházeli, světla se rozsvítila. Těžké na tom bylo najít senzory pohybu, které byly vodovzdorné a spouštěly se přesně v té správné vzdálenosti...

V Bradavicích se takhle chovaly skutečné pochodně.

Vstupní dveře se otevřely a zuřivě mrkající Harry vešel do obývacího pokoje.

Každý centimetr zdi zabírá knihovna. Každá z knihoven má šest poliček, ty jdou téměř až ke stropu. Některé příčky jsou přecpané až po okraj knihami s pevnou vazbou: fyzika, matematika, historie a všechno ostatní. Jiné příčky mají dvě řady paperbacků se science-fiction a zadní řadu knih podloženou kartony nebo dřevěnými deskami tak, aby bylo možné nad přední řadou vidět přebaly zadní řady knih. A to stále ještě nestačí. Knihy přetékají na stoly a pohovky a pod okny vytvářejí malé sloupky.

Domácnost Verresových vypadala zrovna tak, jak ji opustil, jen s větším množstvím knih, což bylo taky tak, jak ji opustil.

A stál tu vánoční stromek, holý a neozdobený dva dny před Štědrým dnem, což Harryho na chvilku zmátlo, než si s hřejivým pocitem v hrudi uvědomil, že samozřejmě, že jeho rodiče počkali.

"Odstranili jsme z tvého pokoje postel, aby bylo více místa na knihy," řekl jeho otec. "Můžeš spát ve svém kufru, správně?"

"Ty můžeš spát v mém kufru," řekl Harry.

"To mi připomíná," řekl jeho otec. "Jak nakonec vyřešili tvůj spánkový režim?"

"Magií," řekl Harry a vyrazil ke dveřím ke svému pokoji, jen pro případ, že táta nežertoval...

"To není žádné vysvětlení!" řekl profesor Verres-Evans zrovna, když Harry vykřikl, "Vy jste si zabrali všechno volné místo v mojí knihovně?"

23. prosinec strávil Harry nakupováním mudlovských věcí, které si nemohl jednoduše přeměnit. Jeho otec byl zaneprázdněný, a řekl mu, že bude muset jít pěšky, nebo jet autobusem, což Harrymu vyhovovalo. Pár lidí v železářství mu sice věnovalo podivné pohledy, ale Harry nevinně řekl, že jeho otec nakupuje poblíž a má velmi naspěch a poslal ho, aby sehnal pár věcí (opatrně přitom držel list s dospěle vypadajícím, napůl nečitelným rukopisem); a nakonec, peníze byly peníze.

Ozdobili spolu vánoční stromek, a Harry dal na vrchol malou tančící vílu (dva srpce, pět scvrčků u Gambola a Japese).

Gringottovi ochotně směnili galleony na mudlovské peníze, ale nezdálo se, že by věděli o nějakém jednoduchém způsobu, jakým přeměnit větší množství zlata do nedaněných, ničím nepodezřelých mudlovských peněz na konkrétním švýcarském bankovním účtu. To zhatilo Harryho plán proměnit většinu peněz, které si ukradl do rozumné směsi 40% mezinárodních indexových fondů a 40% Berkshire Hathaway. Pro nyní Harry své jmění diverzifikoval ještě trochu tím, že se v noci, pod pláštěm neviditelnosti a navrácen v čase, vyplížil ven, a na dvorku zakopal sto zlatých galleonů. To vždycky, vždycky, vždycky chtěl udělat.

Část následujícího dne strávil tím, že odpovídal na otázky, které měl táta k jeho knihám. Většina experimentů, které jeho otec navrhl, byla nepraktická, alespoň prozatím; a z těch ostatních Harry už velkou část udělal. ("Ano, tati, zkontroloval jsem, co se stane, když Hermioně dám odlišnou výslovnost a ona nebude vědět, že byla změněna, to byl úplně první experiment, co jsme udělali, tati!")

Poslední otázka, kterou mu otec položil, potom co vzhlédl od Kouzelnických odvarů a lektvarů s výrazem udiveného znechucení, zněla, jestli vám tohle všechno dává smysl, když jste kouzelník; a Harry odpověděl, že ne.

Načež jeho otec magii prohlásil za nevědeckou.

Harry byl stále ještě trochu v šoku z představy, že někdo ukáže na část reality a nazve ji nevědeckou. Zdálo se, že si táta myslí, že z konfliktu mezi jeho intuicí a vesmírem plyne, že vesmír má problém.

(Ale na druhou stranu, existovalo i hodně fyziků, kteří si mysleli, že kvantová mechanika je divná, namísto toho, aby si mysleli, že kvantová mechanika je normální a divní jsou oni.)

Harry své matce ukázal léčitelův balíček, který koupil pro domácí potřebu, i když většina lektvarů na tátu nebude fungovat. Máma na balíček jen vytřeštila oči, což Harryho ponouklo, aby se zeptal, jestli mámina sestra někdy něco podobného koupila pro dědu Edwina a babičku Elaine. A když máma stále neodpovídala, Harry rychle řekl, že ji to určitě jednoduše nikdy nenapadlo. A pak, konečně, utekl z místnosti.

Lily Evansovou to pravděpodobně nenapadlo, to na tom bylo smutné. Harry věděl, že spousta lidí má tendenci nepřemýšlet o bolestivých tématech, stejně jako mají tendenci nepokládat záměrně ruce na rozžhavená kamna; a Harry začínal mít podezření, že většina mudlorozených rychle získá zvyk nepřemýšlet o své rodině, která stejně zemře dříve, než se dočká svého prvního století.

Ne snad, že by Harry měl v úmyslu dopustit něco takového, samozřejmě.

A pak už se schylovalo k večeru, a oni vyrazili za štědrovečerní večeří.

Ten dům byl obrovský, ne podle bradavických standartů, ale rozhodně podle toho, co jste si mohli dovolit, pokud váš otec byl ctihodným profesorem snažícím se žít v Oxfordu. Dvě patra cihel zářících v zapadajícím slunci, s okny nad okny a jedním vysokým oknem, o dost vyšším než by sklo mělo být, které označovalo jeden obrovský obývací pokoj...

Harry se zhluboka nadechl a zazvonil.

Ozvalo se vzdálené zavolání "Zlato, mohl bys otevřít?"

To bylo následováno zvukem pomalu se přibližujících kroků.

A dveře se otevřely, aby odhalily bodrého muže s tučnými narůžovělými tvářemi a řídnoucími vlasy, oblečeného v modré košili, lehce vypjaté u švů.

"Doktor Granger?" řekl Harryho otec energicky, než Harry stačil promluvit. "Já jsem Michael, toto je Petunie a náš syn Harry. Jídlo je v magickém kufru," a otec udělal neurčité gesto za sebe – náhodou zrovna ne ve směru kufru.

"Ano, prosím, pojďte dál," řekl Leo Granger. Udělal krok vpřed a se zamumláním "Děkuji vám" přijal láhev vína z profesorových natažených rukou, pak ustoupil a mávl směrem k obývacímu pokoji. "Posaďte se. A," sklonil hlavu, aby oslovil Harryho, "všechny hračky jsou dole v suterénu, jsem si jistý, že Herm bude hned dole, jsou to první dveře napravo," a ukázal směrem k chodbě.

Harry se na něj chvíli jen díval, uvědomoval si přitom, že svým rodičům brání vstoupit.

"Hračky?" řekl Harry jasným vysokým hlasem, oči rozšířené. "Já miluju hračky!"

Jeho matka za ním se zhluboka nadechla, a Harry vyrazil do domu, přičemž zvládl příliš nedupat.

Obývací pokoj byl zrovna tak velký, jak vypadal z venčí, z obrovského klenutého stropu visel mohutný lustr, a vánoční stromek byl tak velký, že musel být přes dveře protažen jen za pomoci hrubého násilí. Nižší část stromku byla promyšleně a pečlivě ozdobena úhlednými vzory červených, zelených a zlatých ozdob, s trochou modré a bronzové; vyšší část, kam by dosáhl jen dospělý, byla nedbale, náhodně ověšena šňůrou světel a fóliovými třásněmi. Chodba pokračovala, dokud nevyústila v kuchyň a dřevěné schody s leštěným kovovým zábradlím vedoucím k druhému patru.

"Páni!" řekl Harry. "To je ale velký dům! Doufám, že se tu neztratím!"

S blížící se večeří se doktorka Grangerová začala cítit poněkud nervózně. Krocan a pečeně, její vlastní příspěvek ke společnému projektu, se pekly v troubě; další jídla přinesli jejich hosté, Verresovi, kteří adoptovali chlapce jménem Harry. Který byl v kouzelnickém světě známý, jako Chlapec-který-přežil. A který byl jediným chlapcem, kterého Hermiona kdy nazvala roztomilým, nebo vůbec zaregistrovala.

Verresovi řekli, že Hermiona je jediným dítětem v Harryho věkové skupině, jehož existenci Harry jakýmkoli způsobem vůbec vzal na vědomí.

Možná, že se o trochu předbíhali, ale oba páry měly neodbytné podezření, že svatební zvony budou na dohled za pár let.

Takže, zatímco Boží hod budou jako pokaždé trávit s rodinnou jejího manžela, Štědrý večer se rozhodli zasvětit setkání s budoucí tchýní a tchánem jejich dcery.

Zvonek zazvonil, zrovna když byla uprostřed nadívání krocana, takže zvýšila hlas a zakřičela, "Zlato, mohl bys otevřít?"

Ozvalo se zaskřípění odsouvané židle, a pak zvuky těžkých kroků jejího manžela, a otvírajících se dveří.

"Doktor Granger?" řekl energický hlas staršího muže. "Já jsem Michael a toto je Petunie a náš syn Harry. Jídlo je v magickém kufru."

"Ano, prosím, pojďte dál," řekl její manžel, následovalo zamumlané "Děkuji vám" které naznačovalo, že byl přijat nějaký dar, a "posaďte se." Pak jeho hlas přeladil do tónu falešného nadšení a řekl, " všechny hračky jsou dole v suterénu, jsem si jistý, že Herm bude hned dole, jsou to první dveře napravo."

Nastalo kratší ticho.

Potom jasný hlas mladého chlapce řekl, "Hračky? Já miluju hračky!"

Následoval zvuk kroků vcházejících do domu, a pak ten samý jasný hlas řekl, "Páni! To je ale velký dům! Doufám, že se tu neztratím!"

Roberta s úsměvem zavřela troubu. Byla trochu znepokojená způsobem, kterým Hermiona ve svých dopisech popsala Chlapce-který-přežil – i když její dcera rozhodně nenaznačila nic takového, že by Harry Potter byl nebezpečný; na rozdíl od oněch temných náznaků v knihách, které Roberta koupila, údajně pro Hermionu, během jejich návštěvy Příčné ulice. Její dcera toho o něm moc neřekla, jen, že Harry mluví jako v knize, a že ano studuje usilovněji než za celý svůj předchozí život, aby se ve výuce udržela před ním. Ale, jak to vypadalo, Harry Potter byl obyčejný jedenáctiletý chlapec.

K předním dveřím se dostala zrovna v okamžiku, kdy její dcera seběhla ze schodů rychlostí, která ani v nejmenším nevypadala bezpečně; Hermiona tvrdila, že čarodějky jsou vůči pádům odolnější, ale Roberta si nebyla tak docela jistá, jestli tomu uvěřila-

Roberta poprvé pohlédla na profesora a paní Verresovi, kteří oba vypadali poměrně nervózně, zrovna, když se chlapec s legendární jizvou na čele otočil k její dceři, a nižším hlasem řekl: "Jsem rád, že se setkáváme o tomto nejjasnějším z večerů, slečno Grangerová." Protáhl ruku dozadu, jako by své rodiče nabízel na stříbrném podnosu. "Dovolte mi představit mého otce, profesora Michaela Verrese-Evanse a mou matku, paní Petunii Evansovou-Verresovou."

A jak Robertě klesla čelist, chlapec se otočil ke svým rodičům a, opět tím jasným hlasem, řekl: "Mami, tati, tohle je Hermiona! Je vážně chytrá!"

"Harry!" zasyčela její dcera. "Přestaň s tím!"

Chlapec se znovu otočil, aby pohlédl na Hermionu. "Obávám se, slečno Grangerová," řekl chlapec vážně, "že jsme byli vykázáni do spletitého zákoutí suterénu. Zanechme tedy dospělé jejich konverzaci, která by bezpochyby prudce přesahovala naše dětské intelekty, a pokračujme v naší diskuzi o implikacích Humeovského projektivismu na přeměňování."

"Omluvte nás, prosím," řekla její dcera velmi pevným hlasem, popadla chlapce za levý rukáv a odvlekla ho do chodby – Roberta se bezmocně otáčela, aby je neztratila z pohledu, zatímco ji míjeli, a chlapec jí vesele zamával – a pak Hermiona chlapce vtáhla do vchodu od suterénu a zabouchla za nimi dveře.

"Ehm, omlouvám se za..." řekla paní Verresová selhávajícím hlasem.

"Já se omlouvám," řekl profesor s přátelským úsměvem, "Harry ohledně těchto věcí dokáže být docela citlivý. Ale hádám, že má pravdu v tom, že by nás jejich rozhovor nezajímal."

Je nebezpečný? chtěla se Roberta zeptat, ale zůstala tiše a snažila se vymyslet ohleduplnější otázku. Její muž se vedle ní pochechtával, jako by to shledal vtipným a ne děsivým.

Nejpříšernější Pán zla v dějinách se toho chlapce pokusil zabít, a spálené zbytky jeho těla nalezli vedle jeho kolébky.

Její možný budoucí zeť.

Robertě se čím dál tím méně chtělo přenechat svou dceru čarodějnictví – obzvláště potom, co si přečetla jisté knihy, dala si pár dat dohromady, a došlo jí, že její čarodějnická matka pravděpodobně zemřela během Grindelwaldova terroru, a ne při jejím porodu, jak její otec vždycky tvrdil. Ale profesorka McGonagallová je po první návštěvě navštívila ještě několikrát, aby "se podívala, jak se slečně Grangerové daří"; a Roberta se nemohla zbavit dojmu, že kdyby Hermiona řekla, že její rodiče s jejím studiem čarodějnictví nesouhlasí, oni by něco udělali, aby je opravili...

Roberta na tvář položila svůj nejlepší úsměv, a dělala, co mohla, aby rozšířila trochu předstíraného vánočního veselí.

Jídelní stůl byl pro šest lidí – ehm, pro čtyři lidi a dvě děti – příliš velký, ale celý byl prostřen ubrusem z luxusní bílé látky, a talíře byly zbytečně vyměněny za drahý servis, který byl alespoň vyroben z nerezové oceli, namísto skutečného stříbra.

Harry trochu činilo problém soustředit se na krocana.

Hovor se přirozeně stočil k Bradavicím; a Harrymu bylo jasné, že jeho rodiče doufají, že Hermioně o Harryho školním životě uklouzne o něco víc, než co jim řekl Harry. A Hermiona si to buď uvědomila, nebo se jen automaticky vyhýbala čemukoli problematickému.

Takže Harry byl v pořádku.

Ale bohužel, Harry udělal tu chybu, že svým rodičům psal o všech možných věcech, které Hermiona svým rodičům neřekla.

Jako například, že je generálkou armády v mimoškolních aktivitách.

Hermionina matka vypadala velmi znepokojeně a Harry se do věci rychle vložil, a pokusil se vysvětlit, že všechna kouzla jsou jen omračující, profesor Quirrell je stále sleduje, a díky existenci magického léčení je spousta věcí mnohem méně nebezpečná, než by se na první pohled zdálo, v kteréžto chvíli ho Hermiona tvrdě nakopla pod stolem. Naštěstí, Harryho otec, který, jak Harry musel připustit, byl v jistých věcech lepší než on, s pevnou profesionální autoritou prohlásil, že on nemá ani ten nejmenší strach, protože si nedokáže představit, že by to dětem dovolili dělat, pokud by to bylo nebezpečné.

Ale to nebylo důvodem, proč měl Harry problém užívat si večeři.

...problém se sebelítostí spočíval v tom, že vám nikdy nezabralo dlouho najít někoho, kdo na tom byl ještě hůře než vy.

Doktor Leo Granger se v jednom okamžiku zeptal, zda ta milá učitelka, která si, zdá se, Hermionu oblíbila, profesorka McGonagallová, jí ve škole dává hodně bodů.

Hermiona, s očividně upřímným úsměvem, řekla, že ano.

Harry se s jistou námahou zvládl zarazit, a ledově neprohlásit, že profesorka McGonagallová by nikdy neupřednostňovala žádného bradavického studenta, a že pokud Hermiona dostává hodně bodů, je to proto, že si zaslouží každý jediný z nich.

O chvilku později nabídl Leo Granger stolu svůj názor, že Hermiona je velmi chytrá a mohla by jít na lékařskou fakultu a stát se dentistkou, kdyby nebylo celé té záležitosti s čarodějnictvím.

Hermiona se znovu usmála, a rychlý pohled Harrymu zabránil, aby nadnesl, že Hermiona by se také mohla stát mezinárodně proslavenou vědkyní, a zeptal se, zda by ta myšlenka Grangerovy napadla, i kdyby měli syna místo dcery, nebo jestli pro ně je nepřijatelné v každém případě, aby si jejich potomek vedl lépe než oni.

Ale Harry se rychle dostával ke svému bodu varu.

A stále více oceňoval skutečnost, že jeho vlastní otec vždy dělal všechno, co mohl, aby podpořil jeho vývoj jako dětského génia a vždy ho vybízel, aby mířil výše a nikdy nezlehčoval žádný jeho úspěch, i přestože dětský génius je pořád jen dítětem. Skončil by v podobné domácnosti, kdyby si máma vzala Vernona Dursleyho?

Harry ale dělal, co mohl.

"A to tě opravdu válcuje ve všech třídách až na létání na koštěti a přeměňování?" řekl profesor Michael Verres-Evans.

"Ano," řekl Harry s nuceným klidem, a ukrojil si další kus vánočního krocana. "A ve většině z nich s přehledem." Za jiných okolností by to Harry tak ochotně nepřiznal, což také bylo důvodem, proč se k tomu, aby to otci řekl, nedostal dříve.

"Hermiona si vždycky ve škole vedla dobře," řekl doktor Leo Granger spokojeným tónem.

"Harry soutěží na celostátní úrovni!" řekl profesor Michael Verres-Evans.

"Drahoušku!" řekla Petunie.

Hermiona se zachichotala, ale díky tomu se Harry ohledně její situace necítil o nic lépe. Nezdálo se, že by to Hermionu trápilo, a to trápilo jeho.

"Necítím se zahanbeně, když s ní prohraju, tati," řekl Harry. Zrovna v tuhle chvíli tomu tak nebylo. "Zmínil jsem se už o tom, že si zapamatovala všechny své učebnice ještě před prvním školním dnem? A ano, testoval jsem to."

"Je pro ni něco takového, no, normální?" zeptal se profesor Verres-Evans Grangerových.

"Ach ano, Hermiona si vždycky všechno pamatuje," řekla doktorka Roberta Grangerová s veselým úsměvem. "Zná všechny recepty ve všech mých kuchařkách zpaměti. Chybí mi tu pokaždé, když dělám večeři."

Soudě podle výrazu na otcově tváři, cítil alespoň část toho, co Harry.

"Neboj se, tati," řekl Harry, "teď už dostává všechen pokročilý materiál, co zvládá. Její bradavičtí učitelé vědí, že je chytrá, na rozdíl od jejích rodičů!"

Posledních pět slov pronesl zvýšeným hlasem, a už v okamžiku, kdy se k němu otočily všechny hlavy a Hermiona ho znovu nakopla, věděl, že to pokazil, ale už toho bylo příliš, prostě příliš.

"Samozřejmě, že víme, že je chytrá," řekl Leo Granger, který začínal vypadat uražen na dítě, které mělo tu troufalost zvednout hlas u jejich jídelního stolu.

"Nemáte tu nejmenší představu," řekl Harry, do hlasu se mu začínal plížit led. "Myslíte si, že čte spoustu knih a je roztomilá, že? Vidíte perfektní vysvědčení a řeknete si, že je dobře, že se jí hezky daří ve škole. Vaše dcera je nejnadanější kouzelnicí své generace a nejjasnější hvězda Bradavic, a jednoho dne, doktore a doktorko Grangerovi, skutečnost, že jste byli jejími rodiči, bude jediným důvodem, proč si vás historie zapamatuje!"

Hermiona, která se klidně zvedla ze svého místa a přešla kolem stolu, si tento moment zvolila k tomu, aby popadla Harryho triko u ramene, a vytáhla ho ze židle. Harry se nechal zvednout, ale když ho Hermiona vlekla pryč, ještě hlasitějším hlasem zvolal: "Je klidně možné, že za tisíc let, skutečnost, že rodiče Hermiony Grangerové byli zubaři, bude jediným důvodem, proč si kdo bude pamatovat zubařství!"

Roberta hleděla směrem, kterým její dcera, s trpělivým výrazem na mladé tváři, právě odvlekla z místnosti Chlapce-který-přežil.

"Strašně se omlouvám," řekl profesor Verres s pobaveným úsměvem. "Ale prosím, nebojte se, Harry takhle mluví vždycky. No nechovají se už jako manželský pár?"

Strašidelné na tom bylo, že se tak chovali.

Harry od Hermiony očekával důraznou lekci.

Ale potom, co ho Hermiona vtáhla do suterénu a zavřela za nimi dveře, otočila se -

- a usmívala se, upřímně, pokud to Harry dokázal odhadnout.

"Prosím nedělej to, Harry," řekla jemným hlasem. "I když je to od tebe velmi milé. Všechno je v pořádku."

Harry se na ni jen podíval. "Jak to dokážeš snést?" řekl. Snažil se mluvit tiše, nechtěl, aby je rodiče slyšeli, ale hlas mu vyskočil ve výšce, když už ne v hlasitosti. "Jak to dokážeš snést?"

Hermiona pokrčila rameny a řekla, "Protože tak by se rodiče chovat měli?"

"Ne," řekl Harry, hlasem tichým a důrazným, "to tedy neměli, můj otec mě nikdy nesnižuje -no, dobře, snižuje, ale nikdy ne takhle-"

Hermiona pozvedla jediný prst, a Harry čekal, sledoval, jak hledá slova. Zabralo chvíli, než řekla, "Harry... profesorka McGonagallová a profesor Kratiknot mě mají rádi, protože jsem nejtalentovanější čarodějka své generace a nejjasnější bradavická hvězda. A máma s tátou to nevědí, a ty jim to nikdy nebudeš schopen říct, ale stejně mě milují. To znamená, že všechno je zrovna tak, jak by být mělo, v Bradavicích i doma. A protože to jsou moji rodiče, pane Pottere, vy nemáte právo něco namítat." Znovu se usmívala svým záhadným úsměvem od večeře a velmi přátelsky se na Harryho dívala. "Je to jasné, pane Pottere?"

Harry stísněně přikývl.

"Dobře," řekla Hermiona, naklonila se a políbila ho na tvář.

Hovor se zrovna znovu stačil rozproudit, když k nim dorazil vzdálený výkřik,

"Hej! Žádný líbání!"

Oba otcové vyprskli smíchy, zrovna v okamžiku, kdy obě matky s identickým výrazem hrůzy vyskočily ze židlí a vyrazily k suterénu.

Když děti přivedly zpátky, Hermiona ledovým tónem říkala, že Harryho nikdo znovu nepolíbí, a Harry rozhořčeným tónem říkal, že Slunce dřív shoří na chladný mrtvý oharek, než by ji znovu pustil dost blízko, aby to mohla zkusit.

Což znamenalo, že všechno bylo zrovna tak, jak být mělo, a všichni se usadili, aby mohli dojíst svou štědrovečerní večeři.