Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Srdce bez společníka

Kapitola 15 - Snape

Srdce bez společníka
Vložené: Jimmi - 30.09. 2011 Téma: Srdce bez společníka
Jiřina nám napísal:

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended.

Heart with no companion

Napísala : Michmak

Přeložila: Jiřina

Beta-reader: Jacomo

Art credit: : Jonathan3333, autor banneru: Jimmi

Je po válce, Voldemort je poražen. V závěrečné bitvě se Hermiona Grangerová zcela nečekaně vrhne před Severuse Snapea, takže ji zasáhne neznámá kletba, kterou na něj vyslal Lucius Malfoy. Díky tomu leží v kómatu v nemocnici U svatého Munga a její stav je už několik měsíců beznadějně stejný. Pokusy o zjištění, jakou kletbu Lucius použil, selhávají a za Hermionou chodí pravidelně už jen jeden člověk. Ačkoliv vlastně ani pořádně neví, proč to dělá, každý večer přichází Severus Snape a usedá k Hermioninu lůžku...

Poviedku v originálnom znení nájdete na adrese:

http://www.fanfiction.net/s/2056132/15/Heart_With_No_Companion

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Kapitola 15. – Snape

I bez mozkomorů  byl Azkaban stále hrozné místo. Když Severus procházel s doprovodem nižšími úrovněmi pevnosti, přitáhl si hábit blíže k tělu a snažil se nevnímat trvalý pocit neštěstí, vyzařující z každého kamene.

Návštěvní místnost, do které ho zavedli, byla málo osvícená a nezařízená, výjimku tvořil jen hrubě tesaný dřevěný stůl a dvě židle. Bylo ironické, že Dracův osud se tak podobal Hermioninu; ona byla uvězněna ve své mysli a Draco byl odsouzený strávit zbytek života na samotce, bez styku s okolním světem a bez kontaktu s lidmi.

Neúprosný Starostolec potrestal ve své moudrosti Draca stejným osudem, jaký Luciova kletba způsobila Hermioně. Snape si pomyslel, že v tomto případě by smrt byla možná milosrdnější.

Z dálky slyšel neustálé kapání, citlivým nosem  vnímal zápach vlhké plísně a stojaté vody, chvílemi zaslechl sténání. Ať se snažil, jak chtěl, nemohl uvěřit, že ten kdysi tak nebezpečně elegantní mladý Draco, chlapec, kterého znal téměř od narození, žije na takovém místě. Lucius, bůh ho zatrať, se nejspíš obracel v hrobě.

„Odkdy mi povolili návštěvy?“ slyšel bručet Draca, když ho přiváděla početná doprovodná stráž a chodba vracela zvuk jejich kroků jako ozvěna. „Říkali přece: žádné návštěvy – nikdy! Myslíte, že je to někdo, kdo chce sepsat můj životopis? Nikomu nedovolím, aby vydělával na mém uvěznění, slyšíte?“

Snape vstal, prsty pevně sevřel desku stolu a čekal, až Draco vstoupí do místnosti.

Chlapec vypadal až na oblečení stále úplně stejně. Platinově světlé vlasy byly trochu delší, ale pořád mu spadaly přes vysoké aristokratické čelo. Na rtech měl stále známý pohrdavý úšklebek a oči stejně ledově modré. Bylo zřejmé, že úzkostlivě dbal o čistotu – nehty měl krátce zastřižené a dokonale čisté. I v tom šedém vězeňském oblečení se pohyboval s nejvyšší elegancí.

Draco se na něj chvíli mlčky díval, obočí zdvižené a na rtech otcův obvyklý úšklebek. „Profesor Snape. Kéž bych mohl říci, že mne překvapuje, když vás vidím naživu, ale bohužel by to byla lež. Špatné zprávy se šíří rychle, a to i přes zdi silné jako tyhle.“

„Jak se máš, Draco?“ začal Snape zdvořile, když se oba posadili na jednoduché dřevěné židle.

Malfoy bezstarostně mávl rukou. „Ubytování není zcela takové, na jaké jsem zvyklý, ale strážím se obvykle daří udržet plebs venku. Proč jsi tady? Vím, že to není z obavy o mé blaho, kmotře.“

Poslední slovo jako by vyplivnul. Snape si povzdechl a naklonil se kupředu. „Byl bych ti pomohl, kdyby to šlo, Draco. Naneštěstí tvůj otec na tebe měl mnohem větší vliv, než jsem kdy měl já. Je mi líto, že jsi tady, ale jsem rád, že jsi přežil konečnou bitvu.“

„Jsi zrádce.“

„Jak pro koho.“

Chvíli seděli tiše, pak Draco přerušil mlčení: „Otec ti věřil. Já jsem ti věřil! Jak jsi mohl…“

„Tvůj otec mi nevěřil, chlapče. Stěží mne toleroval a naše city byly vzájemné, věř mi. Pokud jde o tebe, co jsi čekal, že udělám? Že ti řeknu, že jsem dvojitý agent a že pracuji pro Brumbála? Hned bys běžel za tatínkem a já bych byl mrtvý dřív, než by slunce zapadlo.“

Draco se ušklíbl. „Možná běžel, ale to nikdy nebudeš vědět jistě, že? Třeba bych tě překvapil.“

Snape přikývl a potom odpověděl. „Možná, ale na to jsem nechtěl spoléhat. Je mi líto, Draco.“

Mladší muž si odfrkl. „Víš, jaké to je, dřepět tady? S nikým nemluvit, nic nedělat. Ani ke čtení mi nic nedají. V nočních hodinách stěny sténají. Slyším skálu praskat a naříkat, vyprávět příběhy, o které se nikdo nezajímá. Neustále zde někde kape voda… poslouchej…“ Jeho hlas se vytratil, hlava se sklonila k jedné straně, a Snape mohl opět slyšet ozvěnu dopadajících kapek, které si všiml dříve. Draco se zachmuřil. „V noci je kapání ještě hlasitější. Nikdy nepřestává – nikdy. Skoro dva roky jsem neviděl sluneční světlo. I vzduch chutná plesnivě, a když si stěžuji strážím, ignorují mě nebo se mi smějí. Kéž bych radši měl Znamení zla, alespoň bych byl mrtvý a ne zavřený v téhle pekelné díře, kde přicházím o rozum!“

„Draco, já…“ začal Snape, ale byl rychle přerušen.

„Nech si to, Snape. Vím, proč jsi tady.“ Ušklíbl se mladík a jeho oči se v mihotavém světle svíčky ostře zaleskly. „Chceš se něco dozvědět o té otcově kletbě.“

Snape mlčel.

Draco se rozesmál: „S tím ti nepomůžu. Nevím, jak to udělal.“

„Ale věděl jsi o tom.“

„Samozřejmě, že věděl! Opravdu si myslíš, že by můj otec – Lucius Malfoy – někdy promarnil příležitost pochlubit se svou důmyslností?“ Dracův tón byl výsměšný, jeho smích se změnil ve výbuchy škytavého řehotu a oči se mu divoce třpytily. „Měl jsi pravdu – opravdu tě nenáviděl. Začal pracovat na tom prokletí, ještě než se dozvěděl, že jsi zrádce. Chtěl ji na tebe vrhnout, a pak tvrdit, že tě vyřadil nějaký bystrozor. Chtěl, abys zmizel ze scény.“

„A místo mne zasáhl Hermionu.“

„Ohó, tak Hermionu? Héér – mííí – oů – nůůů…“ protáhl mladík jméno v posměšném nápěvu. „Pitomou mudlovskou šmejdku. Aspoň se Luciovi podařilo zbavit svět její existence.“

„Nezemřela, Draco. Je jen uvězněna ve své mysli. Mluvil jsem s ní.“

Draco se usmál. „To myslíš vážně, nebo ses nám nakonec zbláznil, Severusi?“

Snape pokrčil rameny. „Jsem si jistý.“ Podíval se na chlapce a snažil se odhadnout, jak pokračovat dál. „Doufal jsem, že bys mi mohl říct, co o té kletbě víš.“

„Vím, že ji nikdy neosvobodíte, jestli to je to, o čem uvažuješ. Je to neprominutelná kletba.“

„Ale nebyla určena pro ni, ale pro mne.“

„Kdybych byl tebou, tak bych na to nezapomínal.“ Dracův hlas byl škodolibý, zlomyslný i lehkomyslný zároveň. „Otec byl důmyslný muž.“

„Tvůj otec byl záludný psychopat.“

Draco se ušklíbl. „Vždyť to říkám. Takže, Severusi… povídej mi o Hermioně… zachvěješ se, když se jí dotkneš?“

Snape neodpověděl, ale ztuhl a zamyšleně přimhouřil oči, když se mladý muž začal opět smát: „Je to v ní, víš. A je to hladové, Severusi… tak hladové.“

Mladík už neřekl nic jiného, dokud stráž neprohlásila, že je čas k návratu do cely. Když ho zvedli na nohy, jeho oči vyhledaly Snapeovy a náhle byly truchlivé a zoufalé. „Kéž bys mi přinesl lektvar, abych se mohl zabít. Nechci už být tak sám.“

„Draco…“ začal Snape, ale zjistil, že nemůže pokračovat. Vysoký mladík, kterého měl před sebou, už nebyl ten malý kluk, kterého si přál chránit. Byl příliš podobný svému otci.

„Nakonec ti to dojde, Severusi… uvidíš. Můj otec vlastně vyhrál!“

* * *

Když Severus zase stál na pobřeží a pozoroval, jak se azkabanská věznice rýsuje v dálce přes clonu mlhy, tlumeného světla a protimudlovských kouzel, zjistil, že se mu nechce hned se vracet do Bradavic. Albus tam na něj čeká, aby si vyslechl nějaké užitečné informace z tohoto setkání, ale vjemy byly příliš čerstvé a ještě se mu nepospojovaly do souvislostí.

Potřeboval přemýšlet. Draco mu pomohl mnohem více, než si uvědomoval.

Podvědomě si v paměti vybavil cíl a přemístil se z mlhavého pobřeží pryč. Objevil se uprostřed krajiny zalité žlutým slunečním světlem. Nepřekvapilo ho, že se nachází na lukách, kde proběhla konečná bitva. Naposledy tam trhal květiny pro Hermionu ten den před svou první návštěvou u Svatého Munga. Bylo trochu ironické se vrátit zase sem, jako kdyby se všechny volné konce snažily samy spojit do kruhu a vytvořit neodvratné zakončení minulých dvou let.

Bývalé bitevní pole už vypadalo jinak než tehdy měsíc po konečné bitvě, kdy bylo zjizvené a rozryté mnoha prohlubněmi po spalujících prokletích a zbarvené černými kalužemi v místech, kde kdysi leželi Smrtijedi. Nyní bylo porostlé lučním kvítím a trávou vysokou až po kolena. Vůně země a znovu obnoveného života visela těžce ve vzduchu. Když Severus poklekl mezi zelenými stonky, zavřel oči a dovolil si vyvolat z paměti události onoho dne.

Bylo snadné si vzpomenout na divoký řev a křik. Pole kolem něho bylo poseto těly studentů, Smrtijedů a bystrozorů. Ve smrti si byli všichni podobni, potkal je stejný osud bez ohledu na to, ke které straně patřili. Vzduch byl cítit krví a spáleným masem a chuť magie usazující se na patře byla až odporná. Tolik nenávisti, tolik prokletí, tolik magie zneužité krutými emocemi a zlovolnými záměry. Vzduch nad bitevním polem téměř pulzoval bolestí z každého vyslaného zaklínadla.

Vytrvale se pohyboval davem, černý hábit za ním vlál, stříbrnou masku měl téměř zničenou. Sledoval jediný cíl – dostat se po bok Potterovi. Žádný jiný Smrtijed, ani Voldemort sám, nezpozoroval, že Snape není na jejich straně – že si již dlouho předtím uvědomil, že raději zemře pro Dobro, než aby po zbytek svého mizerného života ustupoval nepříčetnému šílenci, který usiluje o zničení světa. Vůbec nelitoval, že se rozhodl předat svou magii tomu otravnému chlapci, a těšilo ho vědomí, že zemře se všemi dluhy splacenými.

Jasně si vybavoval Luciův hlas, rozvášněný a bezcitný, když si konečně uvědomil, že je Snape zradil. Odliv jeho magie k Potterovi pulsoval horkem – mladík ji absorboval rychleji, než to Snape zvládl kontrolovat. Strach, že se změní na motáka, jestli to tak bude pokračovat, byl ale brzy přehlušen naléhavou obavou, aby Potter stačil magii převzít, než se k nim dostane Lucius a přeruší spojení. A pak uviděl Hermionu.

Probojovávala si k němu cestu, zatímco ho magie opouštěla, vlasy divoce rozevláté a oči téměř hořící z neuvěřitelného množství magie využívané její vůlí. Když na to nyní vzpomínal, připadala mu jako krásné ztělesnění pomstychtivého ducha. Zamířila a dva Smrtijedi padli, a pak náhle byla před ním, vrhla se mezi něj a Luciuse, aby zachytila nápor kouzla. Poté mu klesla do náruče. Malfoyův rozzuřený výkřik je obklopil, když ho opustily poslední zbytky magie. Vzpomněl si na několik stříbrošedých pramenů, tenčích než pavučina, které ji obtáčely. Otřely se mu o kůži a zalily ho chladem prostupujícím až do morku kostí, a on si vzpomněl na slova, která mu zněla v hlavě, když se ho ty prameny dotkly – „to je on, to je on, to je on…“

Ještě než ledový chlad dospěl k ruce s hůlkou, začal tok magie mezi ním a Harrym, vedený přes vlákno sdílené moci, dohasínat a postupně slábl, až spojení úplně skončilo.

Vzpomínal si na její oči, prázdné a zakalené, zcela zbavené záře, která v nich byla jen několik okamžiků předtím. Na oči, které mu vracely nevidoucí pohled jak zrcadla zobrazující jeho vlastní chmurnou budoucnost. Chtěl se do nich ponořit, volaly na něho, chtěly po něm, aby se utopil v jejich vyhaslých hlubinách a vše tak ukončil. Ale přes bitevní pole se nesl něčí křik; to Potter, když viděl svého posledního přítele padnout, volal v protiútoku slova síly; slova, která obsahoval všechna přání těch, co chtěli vidět Pána zla mrtvého.

Rázová vlna byla obrovská, zvedla Severuse a Hermionu a smýkla s nimi dál od centra výbuchu. Jeho paže zůstaly nějakým záhadným způsobem sevřené kolem ní, zůstali spolu, když kolem nich Smrtijedi vyráželi pronikavý nářek, jak padali jako mouchy, a jejich hlasy se nesly v agonii nad bitevním polem. Hrůzná bolest se mu šířila tělem jak zběsilý požár a donutila ho pustit Hermionu, zatímco jeho hrdlo křičelo utrpením spolu s ostatními. Každou vteřinu cítil, že jeho vysušené nervy hoří, a pak umírají, každý kousek masa se mění na roztavenou rosolovitou kaši a stéká z jeho kostí.

Ta bolest byla nesnesitelná, horší než Crucio, a při tom všem se její oči na něj upíraly. Cítil v ní i v sobě pozůstatky Malfoyova prokletí a zdálo se mu, že v místech, kde se dotýkají, jeho tělo chladne, i když maso na kostech mu hoří. Uvnitř v hlavě slyšel hlas, volající „chyť ho, chyť ho, chyť ho…“

Snape mrkáním zahnal slzy a potlačil bolestné vzpomínky. Nohy se mu třásly, když se napřimoval, suchá stébla se mu třela o lýtka a zachytávala se lemu jeho hábitu. Poslední věc, na kterou se dobře pamatoval, než ztratil vědomí, se týkala Hermiony; byla to naprostá nutnost dostat ji do bezpečí. Tato myšlenka potlačila bolest a strach. Byl naplněn touhou ji nějak zachránit – zachránit ji, jako ona zachránila jeho. Aniž si toho byl tehdy vědom, soustředil se na její prázdný pohled, nějakým způsobem posbíral poslední špetku své magie a poslal ji odtamtud pryč. A zdá se, že to bylo přímo ke starověké svatyni Calanais*).

* * *

Když se Snape vrátil do Bradavic, byl překvapen, že tam na něho někdo čekal. Hned ve foyeru za hlavním vchodem stála Minerva a usmála se na něj, když prošel velkými dubovými dveřmi.

„Zdravím, Severusi. Šlo to dobře?“

„Tak, jak se dalo čekat,“ odpověděl bez obvyklé hořkosti. Návštěva Cesmínových Luk ho vyčerpala a neměl náladu na zbytečné řeči, když už se opozdil na schůzku s ředitelem.

Pokračoval v chůzi směrem k Brumbálově pracovně, ale byl překvapen, když s ním McGonagallová srovnala krok. „Nevadí, že půjdu s tebou?“

„Když chceš.“

Po chvilce zase promluvila. „Severusi… vím, že jsem ti nepomohla při hledání léčby pro Hermionu, jak bych bývala mohla, ale…“

Snape ji přerušil: „Vím, vím – byla vždy tvá oblíbená studentka a ty jsi pochybovala o mých úmyslech.“ Když to říkal, jeho hlas kupodivu nezněl zatrpkle. Minerva si povzdechla.

„Tak to není, Severusi. Opravdu se o ni zajímám, samozřejmě – ale o tebe také. Jen jsem nechtěla, aby ses nechal pohltit něčím, o čem jsme si všichni mysleli, že je nevyléčitelné. Přiznávám, když jsi nám prvně řekl, že jsi schopen s ní komunikovat, byla jsem – všichni jsme byli – skeptičtí. Ne že bys nám někdy lhal, ale protože ta představa se prostě zdála tak neuvěřitelná. Vždycky jsem si myslela, že tvá snaha pomoct Hermioně je vlastně způsob, jak sám sebe vykoupit, a cítila jsem, že je to zbytečné. Co se toho týče, nemusíš mi nic dokazovat, nikomu z nás.“

„Hezky se to poslouchá, Minervo, ale proč mi to teď říkáš?“ Snape byl opravdu zvědavý. Její slova ho trochu rozhněvala, ale jeho obvyklá kousavá reakce byla velmi zmírněna podvědomou sympatií, kterou k ní vždy cítil.

„Nikdo z nás se k tobě nechoval fér, Severusi. Všichni víme, že sis během boje proti Voldemortovi vytrpěl více než Harry. Je těžké něco měnit po těch téměř dvaceti podivných letech… Zatímco Voldemort byl stále naživu  - i když jsme měli jen podezření, že žije, nemohli jsme to dokázat – musela jsem s tebou jednat s nedůvěrou a posměchem, abych nezvyšovala obavy. A ty ses musel chovat ke studentům a nám ostatním, jak ses choval, aby nikdo nezpochybňoval tvou loajalitu. Myslím, že po dvaceti letech se naše chování k tobě už stalo zvykem. Chtěla jsem se za to omluvit – za to, že jsme tě přiměli domnívat se, že si tě nevážíme. Že jsme odmítali uznat, že válka už je opravdu u konce, a že už nemusíme jednat, jako bychom ti naoko nedůvěřovali. A jsem ráda, že jsi konečně našel někoho, koho, jak se zdá, miluješ.“

Snape se ušklíbl. „I když je to tvá oblíbená nebelvírka? Ne že bych ti něco přiznával.“

„Zvlášť v případě, že jde o ni,“ odpověděla Minerva. „Ona je jediná, co znám, která by s tebou mohla udržet krok v důvtipu a inteligenci.“ Zastavila se a položila mu ruku na paži a tak ho přiměla také zůstat stát. Podíval se na tu kostnatou ruku, lehce zvrásněnou začínajícími pigmentovými skvrnami, a uvědomil si, že Minerva stárne. „Jen mi slib, Severusi, že se neponoříš do jejího zachraňování tak moc, abys ztratil ze zřetele, kdo jsi – a co znamenáš pro spoustu ostatních lidí. Chci Hermionu zpátky – samozřejmě – ale nechci při tom přijít o tebe.“

Její vážná slova způsobila, že se začal cítit nepříjemně. Na to nebyl připravený, dnes ani jindy – nemyslel si, že by mohl zvládnout její řeči o péči a starostech, ani její zjevně od srdce jdoucí omluvy.

„Slib mi to, Severusi.“

„Nemohu, Minervo,“ odpověděl nakonec. „Udělám, co bude nutné udělat, abych osvobodil Hermionu. Už jsem jí to slíbil jako první.“

Starší žena se ušklíbla a chtěla na to něco říct, ale zpoza rohu chodby se vynořily Hoochová a Trelawneyová a s nimi pár starších studentů. Když ho Hoochová spatřila, zablesklo se jí v očích.

„Sybilo!“ řekla jasným, až příliš hlasitým hlasem, „řekni mi, byl už Severus dnes ráno u slečny Grangerové? Jak vypadá jeho aura?“

Snape strnul a vrhl hněvivý pohled na tu teatrální ženskou, ale Trelawneyová moudře neodpověděla. Odměřeně kývnul Minervě, otočil se na podpatku a prošel kolem těch dvou a cítil, jak v něm roste zlost, když zaslechl, jak si studenti tajně něco šuškají.

Zezadu ještě slyšel Minervu, jak říká Hoochové svým nejchladnějším tónem: „Xiomaro, opravdu to bylo nutné?“ Než Hoochová odpověděla, byl už z doslechu.

Bylo dost zlé, že se mu kolegové bez obav vysmívají a pomlouvají ho za zády, ale to, že měli poznámky před studenty, se mu zdálo zcela neomluvitelné. Cítil, jak se zlost, která se neozvala po většinu dne a byla pohřbena pod smutkem a lítostí, zlomyslně rozhořívá a začíná ho ovládat. Když už byl jen dvě chodby od Albusovy pracovny, jeho spravedlivé rozhořčení si hledalo vhodný objekt, na kterém by se vybilo. A pak uslyšel své jméno, takže ztuhl a vklouzl do stínu. Hejno hihňavých mladých studentů se zastavilo pouhých dvacet kroků od něho.

„Myslím to vážně!“ protestovala nahlas jedna dívka – Ravanna Hicklesová, mrzimorka ze třetího ročníku. „Můj bratranec říkal, že je jasné, že ji miloval ještě jako studentku!“

„To určitě ne!“ Další hlas patři Alicii Bonesová, mladší sestře Bertie Bonese. „Snape nikdy nebyl do nikoho zamilovaný. To on nemůže – vždyť je bez srdce.“

„Srdce má každý,“ ušklíblo se třetí děvče, „i ten černej netopejr. Fakt myslím, že je to od něj spíš roztomilé.“

„Je to velmi romantické,“ souhlasila Ravanna s povzdechem. „Je tragédie, že jedinou dívku, kterou miloval, mu vzali, a teď stráví zbytek života vysedáváním vedle jejího lůžka a toužením po ní… Myslím, že je hrdina – a zaslouží si trochu štěstí!“

„Je to bastard.“ Tohle byla Merry Parkinsonová. „A já si myslím, že je to nechutné – vždyť je dvakrát tak starý. Je mi zle z pomyšlení, co by s ní mohl provádět, když je tak zavřená dole ve svých komnatách.“

Ravanna obrátila oči v sloup. „A mně je zle z tebe,“ odsekla, „vždycky si myslíš to nejhorší. Zdá se mi, že je to moc romantické – on je jako pan Darcy.“

„Kdo?“ zeptala se neznámá dívka.

„Z Pýchy a předsudku, brali jsme to při studiu mudlů. Teda, Eugenie, měla bys při vyučování dávat víc pozor!“ pokárala ji Ravenna, a pak se obrátila k ostatním a povzdychla si. „Upřímně řečeno, myslím, že chodí v černém, protože má smutek…“

„Vždycky chodil v černém,“ ušklíbla se Merry, tváře lehce červené zlostí. „A jestli se takhle chová, když je zamilovaný, tak bych ho nechtěla zažít, když má špatnou náladu!“

„Ale zažijete,“ zasyčel Snape ze stínů, než vykročil vpřed a sjel pohledem každou z dívek. „Vy nesnesitelné pitomé žáby! Dost na tom, že musím vás a vám podobné učit každý den a snažit se, abyste nevyhodily do vzduchu a neroztrhaly na kousky sebe, spolužáky nebo dokonce mne! Ale muset tady stát a poslouchat vaše zlomyslné pomluvy a nechutné narážky,“ poslední slova už skoro syčel jako had. „To. Nebudu. Snášet! Padesát bodů dolů za každou z vás a školní trest po dobu jednoho měsíce s Filchem, začátek dnes večer! Vyjádřil jsem se jasně?“

Dívky se chvěly, obličeje ponížením červené. „Ano, pane profesore,“ zamumlaly tiše. Ravenna trochu popošla kupředu: „Je nám to líto, pane.“

„Ne tolik, jak bude, když mi hned nezmizíte z očí!“ zaburácel na ně. Pohled na ně, jak co nejrychleji uhání chodbou, spojený s uvolněnou zlobou, mu pomohl zlepšit náladu. Trochu se ušklíbl a pokračoval k Brumbálově pracovně.

Nesnesitelné, melodramatické dryáčnice se vzbouřenými hormony! Jak se odvažují ho srovnávat s postavou z mudlovské literatury – to si mohla dovolit jedině Hermiona; a jen proto, že na to měla právo. Znala ho tak, jak ho tyhle uculené idiotky neznají a nikdy znát nebudou. Musí si připomenout, aby jí řekl o tomhle vyslechnutém rozhovoru, a jak dívky reagovaly, když se vynořil ze stínu a všechny je překvapil. Byl si jistý, že Hermioně to bude připadat velice zábavné, a protože ani jedna z těch provokatérských hlupaček nebyla z Nebelvíru, nemůže mu vyčítat tu spoustu bodů, které jim sebral. Usmíval se nad tím jen tak pro sebe, až si uvědomil, že je konečně u Brumbálovy pracovny.

Podle toho, jak se dnešek vyvíjel, ani ho nepřekvapilo, že Albus není sám. Byl tam také Potter, a nevypadal, že by měl radost, že ho vidí.

„Jsem zpět, Albusi,“ řekl místo pozdravu a ani se neobtěžoval vzít Pottera na vědomí. „Ale jestli ruším, přijdu milerád později.“

Brumbál se na něj vlídně usmál. „Není třeba, není třeba, Severusi. Posaď se. Nějaké želé?“

„Děkuji, ne. Víš, že nenávidím cukroví.“

„A já ti pořád říkám, že pravidelný příjem těchhle sladkých mňamek ti může zvednout náladu!“ poznamenal Albus v dobrém rozmaru.

Potter si odfrkl a Snape se k němu konečně obrátil a vzal ho na vědomí s obočím výsměšně nadzvednutým. „Máte v úmyslu co nejdřív odejít? Musím něco probrat s Brumbálem a vy rozhodně nejste zván k účasti.“

Potter se na něj zamračil. „Slyšel jsem o vaší auře. Jste prý šťastný. Plný vášně a sexuální energie?“ Chlapec ta poslední slova vyplivl hlasem ochraptělým hněvem. „Co sakra provádíte s Hermionou?“

„Správná otázka!“ odpověděl Snape chladně. „Vždy mě fascinovala nekrofilie, Pottere, a zvlášť dráždivé je mít diváka, jako třeba Nettii Pomfreyovou, když s Hermionou provozuji své ďábelské hrátky.“ Ušklíbl se rozpačitému ruměnci, který se rozléval mladíkovi po tváři, usedl do křesla a začal si upravovat manžety.

„Ujišťuji vás, Pottere – i když nevím, proč bych měl – že mám na srdci pouze Hermioniny nejlepší zájmy. Je nutné nalézt lék na tuto kletbu, a mám v úmyslu to udělat. Není důležité, co si o mně myslíte nebo co já o vás, ale soudím, že se oba můžeme shodnout na tom, že nejdůležitější je zachránit Hermionu. Nemám čas plýtvat svou energií na ujišťování kohokoli, že jí svou pozornost nevnucuji. Vy si stejně budete věřit, čemu budete chtít. A teď, jestli máte nějaké další otázky týkající se mých návštěv u Hermiony, navrhuji vám obrátit se na Nettii Pomfreyovou a mne nechat na pokoji.“

Mladík neodpověděl, jen paličatě stiskl rty a obrátil se na Brumbála. „Budete přemýšlet o tom, co jsme probírali?“

„Není třeba, Harry,“ odpověděl Brumbál, „vůbec není třeba.“

„Tak dobře. Myslím, že půjdu za Nettií.“

„Když už tam budete, Pottere, vyšetřete si chvilku a zkuste si promluvit s Hermionou,“ sarkasticky radil Snape, když Harry vstal a zamířil ke dveřím. „Říká, že už na ni vůbec nemluvíte, a z vašich smutných psích očí a jednotvárného vzdychání má jen deprese.“

Když se dveře konečně zavřely, tak se Snape ušklíbl a pak se obrátil ke starému kouzelníkovi. „Tak Albusi, co kdybys mi místo čaje nabídl sklenku staré Ogdenské? Dnes to byl velmi úmorný den.“

 

Poznámka autorky:

Miluji vaše nápady, které mi posíláte k tomuto příběhu, a ráda bych vám všem ještě jednou poděkovala za neuvěřitelnou podporu – pro vás se mi chce psát ještě lépe a rychleji.

A i když si třeba někteří z vás myslí, že není potřeba na konci takovéto kapitoly uvést píseň o lásce spojené s úzkostí, dovoluji si nesouhlasit! Nikdy není na škodu znát další smutnou píseň – obzvláště tak krásnou jako tato: Too Much Love Will Kill You (Příliš mnoho lásky tě zabije) od Queenů.

Skládám se jen z kousků muže, co jsem býval

Příliš mnoho hořkých slz mne smáčí

Jsem daleko od domova

A všemu čelím sám

A příliš dlouho

Mám pocit, že mi nikdo neříkal pravdu

O dospívání, a jaký boj to bude

Zcela zmaten

Ohlížím se zpět

Kde jsem udělal chybu

Příliš mnoho lásky tě zabije

Když jsi nerozhodný

Rozpolcený mezi novou láskou

A láskou, kterou opouštíš

Směřuješ ke katastrofě

Protože si nevšímáš znamení

Příliš lásky tě zabije

Pokaždé

Jsem jen stín muže, co jsem býval

A zdá se mi, že není východisko

Zvykl jsem si přinášet ti radost

Ale teď tě jen ničím

Jak by sis poradila na mém místě?

Nevidíš, že si nejde vybírat?

Nikde nic nedává smysl

Ať už se rozhodnu jakkoliv

Jsem ten, kdo prohrává

Příliš mnoho lásky tě zabije

Stejně tak jistě jako žádná

Láska vysaje zbytky tvých sil

Přinutí tě prosit a křičet a plazit se

A bolestí se zblázníš

Jsi oběť svého zločinu

Příliš mnoho lásky tě zabije

Pokaždé

Příliš mnoho lásky tě zabije

Udělá tvůj život lží

Ano, příliš mnoho lásky tě zabije

A nebudeš vědět proč

Dáš svůj život, prodáš duši

Ale zase se to stane

Příliš lásky tě zabije

Nakonec…¨

Nakonec.

Poznámky překladatelky:

*) Calanais - nebo také Callanishské kameny - je komplex megalitických staveb na ostrově Lewis v souostroví Vnější Hebridy u západního pobřeží Skotska. Virtuální prohlídka Calanais:

http://www.ferncase.com/calanais/pages/calan15.html

Odkaz na píseň http://www.youtube.com/watch?v=t42DXVvHTxs 

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: margareta - 09.05. 2023
|
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: MasterFlu - 20.02. 2024
|
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Archivované komentáre (pôvodne v archíve)


Re: Kapitola 15 - Snape Od: duch - 14.11. 2011
Super kapitolka......kdy bude další?????

Re: Kapitola 15 - Snape Od: Patolozka - 13.11. 2011
Nádherná povídka a skvělý překlad! Zaujala mne tak, že jsem ji dočetla v originále, ale není to ono:-) Doufám, že ji brzy dokončíte, abych si ji mohla vychutnat celou. Děkuji.

Re: Kapitola 15 - Snape Od: Katherine - 21.10. 2011
Super. Sevovo strhávání bodů se mi fakt líbilo, koneckonců kdo z nás by to na jeho místě neudělal... Škoda, že nemůžeme strhávat body lidem okolo nás, byl by to skvělý způsob, jak se odreagovat a "odměnit" je za jejich chování :D Moc se těším na další kapitolu. Tuším, že tahle povídka bude mít velmi, velmi šťastný konec a to je něco, čeho se v poslední době nemůžu dočkat :) Díky za tyhle dvě nové kapči ;)

Re: Kapitola 15 - Snape Od: anetan007 - 10.10. 2011
Prosím pěkně, asi hlopučký dotaz, ale proč třeba Lucius nepoužil tu kletbu podruhé, když viděl, že zasáhla špatný cíl? x/

Re: Kapitola 15 - Snape Od: anetan007 - 10.10. 2011
Prosím pěkně, asi hlopučký dotaz, ale proč třeba Lucius nepoužil tu kletbu podruhé, když viděl, že zasáhla špatný cíl? x/

Re: Kapitola 15 - Snape Od: myska111 - 02.10. 2011
Moc pěkná kapitola, jen doufám, že Severus už brzy najde způsob jak tu kletbu zlomit. Draca je mi docela líto, divím se, že si ještě udržel zdraví rozum. Díky za kapitolu.

Re: Kapitola 15 - Snape Od: GwenLoguir - 01.10. 2011
To bolo nejako krátka kapitola... Ale ďakujeme ;-)

Re: Kapitola 15 - Snape Od: Zuzana - 01.10. 2011
Obrovské ďakujem za túto kapitolu. Nečakala som ju takto skoro A aj za pieseň, Queen zbožňujem. Je mi neskutočne ľúto Draca. Aj keď v tejto poviedke má rolu hajzlíka, aj tak ho ľutujem a tak trochu dúfam, že mu trest zmiernia, aspoň aby mohol čítať, alebo príjmať návštevy, len kto za ním pôjde? Somm strašne zvedavá na čo po jeho návšteve Severus prišiel. Ako mu Draco pomohol? Alebo len tým, že sa vrátil na to miesto a vybavil si čo sa vtedy stalo? Harry je žiaľ debílek, škoda, už som si začala zvykať (podľa iných poviedok) na rozumného Harryho Trochu mi chýbalo stretnutie s hermionou, ale stretnutie s ohovárajúcimi študentkami bolo skvelé a ten ich trest super. Ďakujem za krásny preklad a teším sa na ďalšiu kapitolu.

Re: Kapitola 15 - Snape Od: enedaka - 01.10. 2011
pěkný díl, doufám, že se Harry trochu srovná a Severus na něco přijde, snad mu Drako přeci jen něco možná neúmyslně napověděl

Re: Kapitola 15 - Snape Od: denice - 30.09. 2011
Jsem strašně smutná z Draca - doživotí? To je děsivé. Ale tak ,jak je popsaný v této povídce, jako zlý, oddaný stoupenec Voldemorta, pro něj už asi nejde nic udělat, leda by mu Severus donesl nějaký smrtící lektvar. A pak to chování kolegů i studentů a Harryho nevraživost, vážně smutná kapitola. Ale pořád doufám ve šťastný konec. Díky. 

Re: Kapitola 15 - Snape Od: Sewrea - 30.09. 2011
Prostě úžasná povídka, a já jsem moc ráda, že kapitolka přibyla tak brzy. Moc děkuji za kvalitní překlad. Nemohu se neusmát nad poslední Severusovou větou k Harrymu Ta je vážně perfektní.

Re: Kapitola 15 - Snape Od: Svetluska - 30.09. 2011
Z Draca šel skoro strach. Tak si říkám, jestli mu ten Azkaban neleze na mozek víc, než je na první pohled vidět. Doufám, že se v dašlích kapitolkách objasní, jak Dracovy řeči Snapeovi pomohly. Díky moc za překlad!

Re: Kapitola 15 - Snape Od: teriisek - 30.09. 2011
Mě tady ten Harry tak sere (s prominutím, nemohla jsem si pomoct)! Ten popis vězení byl skvělý, docela jsem Draca litovala, i když podle toho, co povídal, si ten "pobyt" asi zaslouží... a jsem hodně zvědavá, co Severus z jeho slov vydedukoval. No a Minerva, moje oblíbená Minerva... to, co mu řekla, bylo dojímavé, jsem ráda, že alespoň někdo se k němu začíná chovat normálně. Doufám, že jí to vydrží! Díky moc za krásný překlad, budu se těšit na další kapitolu!

Re: Kapitola 15 - Snape Od: teriisek - 30.09. 2011
Mě tady ten Harry tak sere (s prominutím, nemohla jsem si pomoct)! Ten popis vězení byl skvělý, docela jsem Draca litovala, i když podle toho, co povídal, si ten "pobyt" asi zaslouží... a jsem hodně zvědavá, co Severus z jeho slov vydedukoval. No a Minerva, moje oblíbená Minerva... to, co mu řekla, bylo dojímavé, jsem ráda, že alespoň někdo se k němu začíná chovat normálně. Doufám, že jí to vydrží! Díky moc za krásný překlad, budu se těšit na další kapitolu!

Re: Kapitola 15 - Snape Od: marci - 30.09. 2011
Páni, to bylo super! Návštěva u Draca byla působivá - já už jsem tak "zblblá" z dramione, že mě takovýto "zlý" Draco dost překvapil. Ale - bylo to svým způsobem osvěžující... Sláva McGonagallové. Hoochové bych nejraději podpálila za letu koště pod zadkem :-/ Škoda, že s ní Severus nemůže naložit jako s těmi studentkami   A Harry - no, je to Harry, co dodat. však on prohlédne. Úžasná kapitola - ten popis poslední bitvy a byl nádherný... nebudu spekulovat, co přijde dál a počkám si, počkám.... Díky za krásný překlad.

Re: Kapitola 15 - Snape Od: zuzule - 30.09. 2011
Tak to by mě zajímalo, jak mu Draco těma kecama pomohl... Díky!

Prehľad článkov k tejto téme:

Michmak: ( Jiřina )30.01. 2012Epilog: Nettie
Michmak: ( Jiřina )25.01. 2012Kapitola 19 Snape a Hermiona
Michmak: ( Jiřina )11.01. 2012Kapitola 18 Harry
Michmak: ( Jiřina )10.01. 2012Kapitola 17 Hermiona
Michmak: ( Jiřina )19.11. 2011Kapitola 16 Nettie
Michmak: ( Jiřina )30.09. 2011Kapitola 15 - Snape
Michmak: ( Jiřina )19.09. 2011Kapitola 14 - Hermiona
Michmak: ( Jiřina, Kometa )11.05. 2011Kapitola 13 Snape
Michmak: ( Jiřina, Kometa )09.04. 2011Kapitola 12 Nettie
Michmak: ( Kometa )02.04. 2011Kapitola 11. Hermiona
Michmak: ( Kometa )14.08. 2010Kapitola 10. Snape
Michmak: ( Kometa )14.06. 2010Kapitola 9. Nettie
Michmak: ( Kometa )20.02. 2010Kapitola 8. Hermiona
Michmak: ( kometa )02.02. 2010Kapitola 7. Snape
Michmak: ( Kometa )12.12. 2009Kapitola 6 Hermiona
Michmak: ( kometa )23.11. 2009Kapitola 5 Nettie
Michmak: ( kometa )12.11. 2009Kapitola 4 Snape
Michmak: ( kometa )30.10. 2009Kapitola 3 Hermiona
Michmak: ( kometa )23.10. 2009Kapitola 2 Snape
Michmak: ( kometa )21.10. 2009Kapitola 1 Nettie
. Úvod k poviedkam: ( kometa )13.10. 2009Úvod k poviedke