archiv.hpkizi.sk
Kapitola 14 - Hermiona
Heart with no companion
Článok poslal užívateľ: Jimmi - 19.09. 2011
Téma: Heart with no companion
Jiřina
nám napísal:

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended.

Heart with no companion

Napísala : Michmak

Přeložila: Jiřina

Beta-reader: Jacomo

Art credit: : Jonathan3333, autor banneru: Jimmi

Je po válce, Voldemort je poražen. V závěrečné bitvě se Hermiona Grangerová zcela nečekaně vrhne před Severuse Snapea, takže ji zasáhne neznámá kletba, kterou na něj vyslal Lucius Malfoy. Díky tomu leží v kómatu v nemocnici U svatého Munga a její stav je už několik měsíců beznadějně stejný. Pokusy o zjištění, jakou kletbu Lucius použil, selhávají a za Hermionou chodí pravidelně už jen jeden člověk. Ačkoliv vlastně ani pořádně neví, proč to dělá, každý večer přichází Severus Snape a usedá k Hermioninu lůžku...

Poviedku v originálnom znení nájdete na adrese:

http://www.fanfiction.net/s/2056132/14/Heart_With_No_Companion



Kapitola 14 - Hermiona

Čekat, než se k ní Severus vrátí, bylo peklo. Přirozeně věděla, že musí odcházet – nemohl v její mysli trávit celý den, ale stále nenáviděla ty chvíle, kdy ji opouštěl.

Měla podezření, že její nelibost pramení ze dvou důvodů – první a nejdůležitější byl ten, že ho milovala a že se cítila neuvěřitelně prázdná, když nebyl blízko ní. Druhý důvod byl trochu nejasný, ale v podstatě se dal zjednodušit na obavu, která se jí zmocňovala při každém jeho odchodu - strach, že se nevrátí.

Nebylo to tím, že by mu nevěřila. Věřila. Věděla, že pokud to bude možné, vždycky se k ní vrátí. Ale zároveň si uvědomovala, že jeho schopnost vracet se může pominout, a to ji děsilo.

Nettie byla samozřejmě zlatíčko – když po Severusově odchodu poklízela u Hermiony v pokoji, mluvila k ní a obracela se na ni s drobnými poznámkami.

„No, má drahá,“ konstatovala, „nikdy jsem neviděla nikoho tak vyvedeného z míry po jediném polibku! Škoda, že to nefungovalo. Vím, že to profesora Snapea… Severuse…  mrzelo.“

Během řeči natřásla Hermioně polštáře, a pak ji pohladila po vlasech.  „A potom vás navštívil na docela dlouho, že? Ani se neobtěžoval sníst sendvič nebo si vypít čaj, co jsem mu připravila. Můžete mu připomenout, aby jedl, drahoušku? Je tak zaujatý tím, co dělá, že někdy zapomíná. A on si nemůže dovolit ztrácet na váze – už takhle je hubený až až.“

Hermiona začala protestovat, že spolu obědvali, pak si ale uvědomila, že se to vlastně nepočítá, i když jí to připadalo tak reálné. Měli společně krásný piknik v zahradě u skleníků a probírali další možnosti a nápady, jak dál postupovat při pokusech o zrušení Hermionina prokletí, když „pohádkový polibek“‘ už vyloučili.

„Já věděl, že to nebude fungovat,“ zopakoval Snape, když porcoval pomeranč, který vytáhl z košíku.

Také jsem věděla, že nebude,“ souhlasila Hermiona a usmála se na něj. „Ale byl to jediný způsob, jak tě přimět, abys mne políbil.“

Nato se ušklíbl a lehký ruměnec mu stoupal vzhůru po krku, když zamumlal něco o postranních úmyslech. Pak se na ni podíval a usmál se. Když byl s ní, usmíval se častěji – a pokaždé, když se to stalo, se v ní zatajil dech. Nikdy by si nemyslela, že úsměv bude jeho přísným rysům tak slušet. Pokud neměl rty stažené do obvyklého úsměšku, působily ve skutečnosti docela plně a smyslně a hluboké rýhy po stranách orlího nosu nenaháněly takový strach a mohly být považovány za vrásky od smíchu.

Samozřejmě ho nikdo nemohl pokládat za pohledného muže – už kvůli těm rokům sebenenávisti a naprosté lhostejnosti k vlastnímu fyzickému vzhledu – ale byl to přitažlivý muž, zemitě smyslný a lákavý. Když to spojila s naprostou brilantností jeho mysli, nedokázala si představit, že by mohla najít někoho jiného, kdo by jí více vyhovoval. Podle ní to byl ve všech ohledech ideální muž – a pro ni dokonalý.

Pomeranč, který mezi ně rozdělil, jedli v přátelském mlčení. Pak opět promluvila: „Severusi, a jak tedy budeme dál postupovat s tím prokletím?“

Ještě vlastně nevím,“ přiznal.

Pohádky selhaly.“

Ano. Ale my se nevzdáme, Hermiono.“

Co když žádný lék nenajdeme? Co pak?“ Při té otázce se jí třásl hlas. Když Snape prsty ještě lepkavými od pomeranče něžně obrátil její obličej k sobě, povzdechla si.

Najdeme ho. Malfoy byl chytrý, ale nebyl chytřejší než ty nebo já. My na to přijdeme, Hermiono.“ Jeho hlas zněl silně a jistě a oči napjatě studovaly její tvář.

Nemůžeš se tím zabývat donekonečna,“ protestovala, „máš svůj vlastní život.“

Snape ji znovu pohladil po tváři, a pak vážně odpověděl: „Ve skutečnosti nemám. Učím bandu pitomých děcek lektvary a jedna špatná složka přidaná v nesprávnou chvíli mě může kdykoliv zabít. Být znám jako Smrtijed mi také sociální postavení nevylepšilo…

„Bývalý Smrtijed!“ přerušila ho Hermiona, ale Snape jen pokrčil rameny.

Bývalý nebo ne, to mi v očích veřejnosti na důvěryhodnosti nepřidá. Ne že by mi na tom nějak záleželo,“ dodal, když viděl, že ho zase chce přerušit. „A jediný člověk, se kterým chci trávit čas, jsi ty. Nejlepší způsob, jak naložit se životem, je ti pomáhat. Ty jsi můj život, ty hloupé děvče.“

Jeho slova pro ni byla vyznáním i slibem. „Budeš mi někdy muset přestat tak říkat,“ zašeptala rozechvěle, trochu naklonila tvář a pohlédla na něho zpod řas, „nebo bych ti taky nemusela věřit.“

„Hermiono…“

„Jen mě prosím znovu polib, Severusi. A teď nebudeme myslet na tu hloupou kletbu. Už jsem z toho unavená. Zítra můžeme začít znovu od začátku.“

„Žádné další pohádky.“

„Žádné další pohádky,“ souhlasila a usmála se, když se naklonil, aby ji jemně políbil. „I když chci žít šťastně až do smrti.“

Zbytek odpoledne strávili v zábavné konverzaci nebo ve stejně příjemném mlčení. „Nikdy bych si nepomyslel,“ škádlil ji Severus během cesty podél břehu jezera, „že umíš být zticha. Docela šokující zjištění.“

A kdo by si pomyslel, že obávaný mistr lektvarů má ve skutečnosti pod vší tou černí opravdové srdce,“ oplatila mu vlídně. „Já tedy určitě ne.“

Později se vraceli do sklepení, Hermiona si nesla boty v ruce a zanechávala na podlaze mokré šlépěje. Severus ji zavedl do útulné pracovny, kterou ještě neznala. Uvítal je hořící oheň v krbu, poličky na stěnách přetékaly množstvím knih. Před krbem stála velká měkká pohovka a Snape s Hermionou se do ní přímo zabořili. Byla ráda, že opět usedl vedle ní a ne do křesla opodál.

Musíš mít ledové nohy,“ zašeptal, když ji vzal kolem ramen. Usmál se a Hermiona cítila, jak jí zabořil nos do vlasů.

Nejsou na tom tak zle. A bylo nádherné se takhle procházet kolem jezera. Nikdy jsem si neuvědomila, jak daleko za Bradavice jezero sahá.“

Až půjdeme příště, měli bychom si vzít košíky a nasbírat podél břehu nějaké kořínky. Musím si doplnit zásoby žaberníku.“

Hermiona souhlasně zamumlala, opřela se o Severuse a natočila se tak, aby ho mohla obejmout. Pod uchem slyšela pravidelný tlukot jeho srdce a spokojenost se jí rozlila celým tělem jako balzám. „To byl můj nejkrásnější den.“

Ale zítra zpět k výzkumům,“ poznamenal Snape. „Musíme si projít každý aspekt dnešního – testu – a zjistit, jestli jsme se něco nedozvěděli.“

Povzdechla si: „Asi ano.“

Hermiono, když jsem tě… líbal… jak jsi to cítila? Zevně, ne tady ve tvé mysli.

Vlastně jsem necítila nic konkrétního, Severusi. Věděla jsem, že to děláš – mohla jsem cítit tlak tvých rtů na mé. Pamatuji, jak byly horké… a pak jsi byl tady se mnou a já to přestala sledovat.“

A tys mě – nijak nevtáhla?

Ne. Kdybych se uměla natáhnout ven a takhle tě popadnout, tak bych tě nikdy nenechala odcházet,“ škádlila ho. „Nenávidím tvé odchody.“

Jaký je to pocit, když tě jdu navštívit – předtím, než se ocitnu tady – cítíš nějaký pohyb, když vstupuji do tvé mysli? Třeba nějaký náraz?

Hermiona se kousla do rtu. „Předtím jsem o tom nepřemýšlela. Normálně jsem tak šťastná, když tě vidím, že jsem tomu nevěnovala pozornost. Vím jedině, že když nejsi zde, tak se cítím – prázdná. Tak jedině to mohu popsat – že jsem nějak neúplná. Teprve když jsi tady, jsem to opravdu já.“

Po těch slovech ji Severus bezděčně přitisknul k sobě. Pak se ale odtáhl a začal se zvedat. Nedokázala rozeznat, jestli ho její slova rozrušila nebo ne, ale poznala, že se ji chystá opustit.

 „Zůstaň,“ zašeptala.

Nemohu.“

Můžeš.“

„Potřebuji přemýšlet, Hermiono, dokud mám ještě vše čerstvě v paměti. A kromě toho, Albus mě dnes večer čeká ve Velké síni u večeře. Asi už mám zpoždění.“

„Slib mi, že se vrátíš.“

Vrátím se.“

Zůstala sedět na pohovce před krbem velmi dlouho a nechala se unášet myšlenkami, když tu ji najednou napadlo, že vůbec neví, kde je. Nikdy předtím v téhle místnosti nebyla, a vlastně ani v žádné jí podobné.

Na její vkus zde bylo vše trochu tmavé, čokoládově hnědá a tmavozelená jsou barvy, jaké vyhovují mužům. Ozdob bylo v místnosti pomálu, žádné bezcenné drobnosti nebo nepořádek, jen čisté linie a ležérní elegance, která jí nějak připomněla Severuse. Za pohovkou, kde seděla stočená, byly pod klenutým obloukem další dveře a v duchu se ptala, co leží za nimi.

Už to bylo několik měsíců, co byla na průzkumech – ten poslední ji přivedl do místnosti s obrázky Rona a matky. A také profesora Snapea, v jeho nejlepší jedovaté a sarkastické náladě. A od té doby žádnou výpravu nepodnikla.

Zvláštní,“ zamumlala si pro sebe, když natahovala skrčené nohy a vstávala. „To jsem zvědavá, kam vedou.

Jediný způsob, jak to zjistit, Hermiono,“ ozval se její vnitřní hlásek, „je těmi dveřmi projít.

Nechci zase mluvit s obrazy mrtvých,“ odpověděla si. „Je to příliš deprimující.“ Přesto pokračovala v cestě a opatrně zatlačila do dveří, aby se otevřely.

Prostor za nimi byl tmavý, jediné osvětlení pocházelo z místnosti za jejími zády, odkud plameny z krbu vrhaly roztřesené stíny po stěnách.

Illumina!“ zašeptala Hermiona a vstoupila do tmy.  Když se rozzářily svícny na zdi, zalapala po dechu.

Byla v ložnici. Střed místnosti zabírala velká postel s nebesy pokrytá černočernou prošívanou dekou. V rohu stálo malé nízké křeslo a přes něj byly přehozené černé učitelské hábity. Nalevo od postele těsně u zdi byl malý stolek s brýlemi na čtení, nejistě spočívajícími na hřbetě rozevřené knihy kouzel. Napravo u zdi se vypínala velká mahagonová skříň. Její dveře byly otevřené, jakoby někdo ve spěchu odcházel a zapomněl je zavřít. Uvnitř viselo několik černých redingotů, řada pečlivě složených černých plátěných kalhot a zásoba bílých košil, jakým Severus dával přednost.

Byla v jeho místnostech, v jeho ložnici. A předtím s ním seděla na jeho pohovce, před jeho krbem. Otočila se na podpatku a rychle se vrátila do obývací místnosti, k policím s knihami, ze kterých si náhodně jednu vybrala a otevřela ji. A tam, na vnitřní straně desek, bylo napsáno jeho důvěrně známým ostrým písmem: Severus Snape.

Když se ve zmatku rozhlédla po místnosti, všimla si stolu, který dříve nezpozorovala, protože byl v malé vedlejší alkovně. Na jeho desce se vršily pergameny a v rohu leželo několik pohozených brků. Přistoupila ke stolu, v rukách stále knihu, kterou vzala z police, a uvědomila si, že je to vlastně jen menší verze stolu z učebny lektvarů. Byla překvapená, že pergameny byly tak pomíchané, zatímco ve třídě jí vždy připadalo, že Severus mívá všechny své věci srovnané až úzkostlivě.

Hermiona,“ přečetla své jméno, „kouzlo živé smrti – AnimulaSomnis… v latině použit mužský rod. AnimulaeSomnusi, ženský rod v latině… Stvořil Malfoy kletbu přímo pro mne? Lze vytvořit protilék?

Jak se opatrně probírala pergameny na stole, uvědomila si, že jsou pokryty poznámkami, které si udělal při zkoumání prokletí, byly tam i odkazy na knihy, které prostudoval.

Ve spodní části hromady zahlédla menší, dost pomačkaný pergamen. Opatrně ho vytáhla, pozorně si ho prohlédla a usmála se. Byla to perokresba jejího obličeje, propracovaná věrně až do poslední neposlušné kudrlinky vlasů. Do rohu Severus naškrábnul své iniciály a pod ně napsal „Moje Eurydika“.

Hermioně téměř vytryskly slzy nad tou prostou výmluvností – jediný obrázek, nakreslený Severusovou vlastní rukou, jí ukázal, že je krásná a milovaná. Uctivě ho zasunula zpět na jeho místo, pomalu se vrátila k pohovce a zabořila se do ní. Hlavou jí vířily otázky.

Severus měl v její mysli své místnosti. Byla si zcela jistá, že to nejsou jen tak nějaké pokoje – ale přímo jeho, s jeho knihami a vším, co mu patří. Všechny podrobnosti tvořily příliš komplexní celek, než aby to mohlo být jinak, až na to, že u něho nikdy předtím nebyla. Neměla ponětí, jak jeho pokoje vypadají nebo kde se nacházejí, tak jak je možné, že jí vznikly v mysli, vytvořené do nejmenšího detailu, stejně jako její vlastní ložnice?

Když si vše zpětně promýšlela, vzpomněla si na předchozí procházku kolem jezera, po cestě, kterou nikdy dříve nešla, ale on ji očividně znal. Přišly jí na mysl ostatní případy – věci, kterých si nikdy předtím nevšimla, ale nyní, když na ně vzpomínala, jí připadaly divné. Ten den v učebně lektvarů, když psali své nápady na tabuli, Severus ji požádal, aby mu podala malou baňku ohnivé whisky, kterou schovával v dolní zásuvce stolu. Udělala to a vůbec se nepozastavila nad tím, že o ní věděl, když ona sama ne.

U jedné pěšinky, kterou procházeli v zahradách, byla mramorová socha, na kterou si vůbec z dřívějška nevzpomínala, ale Severus ji ujistil, že nyní tam je. A v knihovně byla skrytá polička, kterou jí ukázal – dočasně kolem ní ukončil ochranná kouzla, aby se pro ni zviditelnila. Když se podivila nad tím, jak se znenadání objevila, spokojeně se na ni ušklíbl: „Zdá se, že tvá pověst vševědky dnes utrpěla. Madam Pinceová vždy věřila, že nejlepší je schovávat věci na obvyklých místech. Některé z těchto knih jsou tak vzácné, že zde v Bradavicích máme jejich jediný známý exemplář. Snad se v některé z nich najde něco, co by osvětlilo tvůj stav.“

Možná se podobné věci děly od začátku. Vzpomněla si, že hned ten první den, kdy ji nalezl, vykvetly kolem nich drobné červené kvítky, pokryly podlahu lektvarové učebny a prorůstaly mezerami mezi kameny. Vždycky si myslela, že byla tak přemožena emocemi, až prostě zapomněla, že si je tam stvořila – ale teď si uvědomila jinou možnost – třeba je tam přiměl vykvést Severus. Pochybovala, že si tu schopnost vůbec uvědomoval, ale zdálo se, že je může vytvářet věci v její mysli stejně snadno jako ona, a existence těchto soukromých místností to dokazovala.

Nemohla se dočkat, až se po večeři vrátí a bude mu moct říct, co v jeho nepřítomnosti zjistila. Věděla, že ani ti nejtalentovanější nitrozpytci neuměli vstupovat jiným do mysli a vytvářet tam nové vzpomínky nebo umělé konstrukce; tak jak to, že Snape to uměl? A proč tyto konstrukce přetrvávaly i po jeho odchodu? Veškerá logika tvrdila, že takhle to být nemůže – a přece to tak bylo. Hermiona si byla jistá, že to vše nějak souvisí s kletbou a byla svým objevem právem nadšena. Byla si jista, že to je další klíč.

Opět vyskočila z pohovky, rozhodla se na Snapea počkat v přední části své mysli, odkud ho mohla zahlédnout, hned jak se vrátí. Byla tak rozrušená, že nemohla zůstat sedět, procházka jí udělá dobře.

Došla téměř na místo, když uslyšela, jak se s třeskem otevřely dveře. Vyhlédla ze svých očí a zjistila, že ji Nettie musela přestěhovat z ložnice do obývacího pokoje, aniž by si toho všimla. Byla tak pohroužená do svých objevů, že nevěnovala pozornost tomu, co se dělo kolem ní. Zadoufala, že jí Nettie celou dobu nepředčítala, neměla by možnost ji požádat, aby začala znovu.

Divila se, proč Severus dveře tak rozrazil, a pak ho konečně uviděla. Tvář měl bílou, normální bledost ještě zvýrazňovaly dvě jasně červené skvrny na tvářích a jiskřící černé oči. Pevně svíral něčí paži oblečenou v rukávu z tenké látky, s jejíž fialovou barvou kontrastovala bělost kloubů jeho sevřené ruky.

Hermioně trvalo několik vteřin, než si uvědomila, komu přesně ta fialově oděná paže a záplava chřestících korálku patří, a při tom zjištění málem zaúpěla. Co k čertu tady dělá profesorka Trelawneyová?

Byla tou poslední osobou, kterou by Hermiona čekala tady v podzemí, a už vůbec ne vlečenou Severusem, až na ní chřestily korálky a vlasy za ní neuspořádaně poletovaly dost podobně jako Hermionina hříva. Několik dalších profesorů spěchalo za Trelawneyovou a Snapeem, oči plné očekávání a ústa překvapením otevřená, když byla profesorka jasnovidectví téměř vhozena do Hermionina pokoje.

V jejím obvykle nenuceném hlase zněla panika, zatímco se Severusovi omlouvala za… něco… Hermiona opravdu netušila, co se děje.

„Severusi, profesore Snape – prosím, moje ruka… kdybych věděla, že vaše reakce na má slova bude tak bouřlivá, nikdy bych o tom nemluvila! Prosím, odpusťte…“

„Tak zmlkněte už, Sybilo,“ odsekl Snape, „vždyť vás nechci zabít!“ Hermiona si byla jistá, že v té větě na konci vypustil dovětek „zatím“, a se zájmem sledovala, jak popostrčil profesorku Trelawneyovou kupředu. „Jaké barvy vidíte, když se podíváte na Hermionu?“

Jeho hlas byl napjatý vzrušením, které mátlo Hermionu, když přistupovala blíže do popředí své mysli, aby mohla lépe posoudit, co se děje. Trelawneyová se zdála stejně zmatená jako Hermiona, i když v jejích očích zůstalo ještě trochu strachu.

„Barvy?“ Hlas se jí mírně třásl a pomalu mrkala. Oči pod tlustými čočkami brýlí se zdály neuvěřitelně obrovské a podobné kravským.

„Ano, barvy,“ odpověděl Snape netrpělivě. „Její aura, ženská! Co vidíte?“

„Hmm… ach ano, její aura.“ Hermiona pobaveně sledovala, jak si profesorka jasnovidectví upravuje své šály a do obličeje se jí vkrádá bezvýrazný záhadný výraz, o který se pokoušela – a vždy neúspěšně – během svých hodin. Když se obrátila k Hermioně a upřela na ni zrak, její hlas získal snové tóny, které vždy nasazovala při svých prohlášeních jakoby ve velkém soustředění, a začala si pro sebe mumlat: „Bože. Ó bože… Ó můj… Velmi neobvyklé.“ Hermiona toužila, aby mohla obrátit oči v sloup – byla si jistá, že by tu starou podvodnici vystrašila k smrti.

Trelawneyová se konečně obrátila zpět k Severusovi. „Obávám se, že její aura je šedá, jak asi již víte, podle otázky, kterou jste mi předtím položil ve Velké síni.“

Snape strnule přikývnul. „Nejsou tam žádné jiné barvy – jen ta šedá?“

„Jen ta šedá,“ potvrdila Trelawneyová, „je mi to líto, ale zdá se, že slečna Grangerová tam není. Její duše se oddělila od těla.“

„Já to věděla!“ zamumlala nahlas Hoochová. „Ona tam není.“

Snape se na Hoochovou ani nezamračil, i když zavrčel: „Je tam a v pořádku, sám jsem s ní mluvil, vy všetečná ženská.“ Černé oči intenzivně blýskly po Hermioně, než se zase rychle podíval na Trelawneyovou. „Je má aura stále – jak jste říkala u večeře?“

Žena se k němu otočila a přikývla: „Vaše barvy pulzují kolem vás, Severusi. Nikdy jsem neviděla dokonalejší auru.“

Hermiona sledovala Severuse, jak v tichém zamyšlení spojil prsty a přiblížil je ke rtům. V pozadí slyšela některé další profesory tiše hovořit mezi sebou, i když je nemohla vidět, protože právě nebyli v jejím zorném poli. Ale to jí nevadilo, více ji zajímalo sledovat Snapea. Téměř mohla slyšet, jak jeho mozek pracuje na plné obrátky; cítila vzrušení, které z něj vyzařovalo, když přesunul svůj pohled z Trelawneyové na ni.

„Sybilo… řekněte mi, jestli se má aura během několika následujících minut změní,“ požádal profesorku, popošel k Hermioně a zahleděl se jí do očí. Tentokrát i ona cítila vtahování, o kterém se dříve zmiňoval – náhlý impuls, který vydalo její tělo vůči jeho, když se vnořil do jejího pohledu.

„Severusi, co se děje?“ hned se ho ptala. „Proč je tady Trelawneyová?

Popadl ji pevně za ramena. „Já to hned vysvětlím, Hermiono… jen vydrž.

Dokonce i když s ní mluvil v její mysli, slyšela ho mluvit s Trelawneyovou. „Jsem teď s Hermionou, Sybilo. Co vidíš?“

„Vaše aura… vaše aura se mění, Severusi!“ Trelawneyová už nepoužívala nezvučné tóny jako při čtení, místo toho zněl její hlas trochu nevěřícně. „A také se obtáčí kolem aury slečny Grangerové… a barvy… ta šedá…“

Tak co se děje?“ zašeptala zase Hermiona, ale Severus neodpovídal. Místo toho přikazoval Trelawneyové: „Řekněte mi přesně, co vidíte, Sybilo.“

„Vypadá to, jako by se vaše aura mísila s její… že se o ni dělíte… nevím, jak to popsat! Je nyní uvnitř vaší aury, a vy v její… obě je překrývá šedá, vaše barvy se zakalují, ale stále tam jsou, jen… nějak slabší.“ Trelawneyová se ve zmatku odmlčela. „Jak je to možné?“

Jak je to možné?“ opakovala Hermiona.

Snape se chmurně na Hermionu usmál, a ona viděla stejný deprimující úsměv na jeho tváři i mimo svou mysl. „Protože Lucius Malfoy byl vždycky prevít,“ odpověděl jim oběma. „Jeho kletba byla stříbrošedá.“

Jeho prohlášení způsobilo ohromené ticho, jak uvnitř Hermioniny mysli, tak v jejím pokoji. První promluvila profesorka Trelawneyová. „Šedá kletba? Ale kletby nikdy nejsou šedé. Vždycky mají barvu – třeba zelenou, nebo modrou… dokonce i červenou.“

Šedá,“ zamumlala Hermiona, „jsem šedá.

„Sybilo, jak můžeme navrátit barvu do Hermioniny aury? A když by se to podařilo, osvobodila by barva jejího ducha? Zlomilo by to kletbu?“ Hermiona cítila vibrovat vzduchem naléhavost jeho otázek, i když jí pak do ucha zašeptal: „Nemůžu uvěřit, že se na zlomení kletby ptám právě Sybily Trelawneyové.

„Nikdy dříve jsem o tom neslyšela,“ odpověděla tiše Trelawneyová. „Šedá aura. Myslím, že existuje způsob, jak obnovit barvy, ale musel byste všechny barvy zavést v přesných poměrech, abyste dostal její auru do rovnováhy ještě dříve, než by se sama vyladila do vlastních odstínů. Pokud si dobře vzpomínám, aura slečny Grangerové byla vždy převážně žlutooranžová a naznačovala její inteligenci a věrnost, se silnými stopami fialové pro její magické schopnosti a temně zelené pro její vědeckou skepsi. Nebyla přístupná oněm úžasným silám nutným k věštění.“

Hermiona si odfrkla.

To by mohl být přelom, ve který jsme doufali,“ usmál se Severus. Stiskl jí ruku a pak se zeptal Trelawneyové: „Jak dostaneme její auru do rovnováhy?“

Profesorka Trelawneyová se na něj zadívala v úžasu a vyhýbavě rozhodila rukama: „Je mi líto, Severusi, opravdu. Ale to nevím.“

Když Trelawneyová odešla, následována ostatními profesory, byla Hermiona vyčerpaná. Severus současně hovořil jak s ní, tak s profesorkou jasnovidectví téměř celou hodinu a kladl otázku za otázkou. Hermiona s ním těžko držela krok, poněkud ji mátla skutečnost, že mohl současně vést dva rozhovory. Teprve když už si nemohl vzpomenout na další otázku, kterou by profesorce jasnovidectví položil, poděkoval jí za její čas a omluvil se za způsob, kterým ji táhl sklepeními.

Trelawneyová se pousmála. „Věděla jsem, kam jdeme, Severusi. Vždyť víte, že mám vnitřní oko.“ Pak vstala a důstojně odešla. Ostatní profesoři ji jeden po druhém následovali, ale všichni se se Snapeem loučili s přáním dobrého večera. S Hermionou se rozloučila jedině profesorka MCGonagallová, která odcházela poslední.

„Severusi,“ zeptala se váhavě, „opravdu si myslíte, že je to správná cesta? Nerada bych vás viděla zklamaného.“

Snape jen přikývl. „Dává to smysl, Minervo. Slyšela jsi, co říkala Trelawneyová o našich překrývajících se aurách.“

„Ano, ale – uvědomuješ si, že to řekla Sybila? Odkdy věříš něčemu, co tvrdí ona?“

„Je to jediná věc, která právě teď dává smysl, Minervo. Jediná.“

Profesorka McGonagallová si povzdechla, a pak Severusovi jemně stiskla rameno. „Oceňuji, o co se pokoušíš, Severusi, ale nedělej si přehnané naděje. Je to už dva roky, co jsme Hermionu ztratili. Nikdo ti nebude vyčítat, jestli hledání léku vzdáš.“

„Není ztracená, je tady,“ odpověděl Severus neústupně. „Já si ji nepředstavuji.“

Minerva se obrátila a zahleděla se na Hermionu. Její obličej náhle zestárnul a zkrabatil se obavami a účastí. „Samozřejmě, že je, Severusi. Samozřejmě. Přeji dobrou noc. A dobrou noc i tobě, Hermiono.“

Kéž by ti věřila,“ přála si tiše Hermiona, když sledovala Minervina záda vzdalující se při odchodu z místnosti. „Ale já ti věřím.“

Snape se na ni ušklíbl a jemně si ji přitáhl do náruče. „Myslím, že jsme na něco přišli, Hermiono. I když nejsem rád zavázaný té bláznivé Trelawneyové, myslím, že dnes nám neocenitelně pomohla. Jsem si jistý, že barva kouzla byla součástí kletby – musíme teď jen zjistit, jak to zvrátit.“

Škoda, že Malfoy není stále naživu, abys s ním mohl promluvit,“ souhlasila Hermiona. „Nebo že nenechal nějaké poznámky.“

Nejsou žádné poznámky,“ odpověděl Snape, „už jsem se díval – vše bylo zničeno buď bystrozory nebo lupiči, kteří vyplenili Malfoyovo sídlo a vypálili ho do základů potom, co vešlo ve známost, že Lucius a celá rodina patřili ke Smrtijedům.“

Na chvíli se kolem nich rozprostřelo ticho, a pak Severus, skloněný k jejím vlasům, dodal: „Ale možná by mohl něco vědět Draco. Lucius byl ten typ, který by před svým synem, před tím malým patolízalem, dával najevo škodolibou radost.“

Draco žije?“ nedůvěřovala Hermiona. „Myslela jsem, že zemřel s ostatními.“

Snape zavrtěl hlavou. „Ne, ještě neměl Znamení zla. Je ještě naživu – a v samovazbě v Azkabanu, kde má zůstat po zbytek svého života.“

Můžeš ho navštívit?“

Ne bez Albusovy velké protekce. Doufal jsem, že budu schopen vše vyřešit bez doprošování, ale zdá se, že nemáme na výběr. Ráno promluvím s Albusem, jak zařídit návštěvu.“

Hermiona byla tím vším tak zaujatá, že si vzpomněla teprve po Severusově odchodu na svou vlastní novinu: že on dokáže vytvářet nové věci v její mysli stejně snadno jako ona sama.

Poznámka autorky:

Ho-ho, za polovinou příběhu se objevily další prvky zápletky! Připadám si jak želva z Ezopovy bajky – vytrvalost pomáhá pomalým vyhrát závod.

Aury jsou zábavné věci, když je poznáte – existuje o nich několik zajímavých a poučných webových stránek. Čerpala jsem své informace z mnohých z nich, jestli se chcete dozvědět více, dejte si do googlu „Význam barev aury“.

No a Eurydika je ženská postava z nádherného řeckého mýtu o Orfeovi a Eurydice. Přečtěte si ten příběh, jestliže ho neznáte, nebudete zklamány.

A nakonec smutná píseň. Tahle je jedna z mých oblíbených, od Billy Joela, a jmenuje se „A tak to chodí“.

V každém srdci je místo

Bezpečná a pevná svatyně

Která hojí zranění z lásek minulosti

Dokud nepřijdou nová

Mluvil jsem k tobě opatrně

Tys mi odpovídala bez přetvářky

A přece jsem řekl příliš mnoho

Mé mlčení je má sebeobrana

A pokaždé když jsem držel růži
Vnímal jsem jen její trny
A tak to chodí A tak to chodí

A brzy odejdeš i ty

Ale pokud mé mlčení tě přiměje odejít
Pak to bude má nejhorší chyba

A to místo budu sdílet s tebou

A v tvé moci bude mé srdce zlomit

To je důvod proč mám zavřené oči

To kvůli tomu co vše jsem viděl

A tak to chodí A tak to chodí

A ty jediná to víš

A tak bych si vybral být s tebou

Kdybych si mohl vybírat

Ale ty se můžeš také rozhodnout

A můžeš mé srdce zlomit

A tak to chodí A tak to chodí

A ty jediná to víš


Užívateľské meno:
Heslo:
Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ako anonymný užívateľ nemôžete posielať komentáre, prosíme zaregistrujte sa
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Re: Kapitola 14 - Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: lucky - 19.09. 2011
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Nádhera, jsem moc ráda,že s touhle povídkou pokračuješ, díky.

Re: Kapitola 14 - Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: marci - 19.09. 2011
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Nádhera! Jsem tak ráda, že s touhle povídkou pokračuješ (pokračujete).
Pokud si vzpomínám, hrozně mě vytáčelo, že k Hermioně nikdo kromě Sebveruse nemluvil. Tak to trvá... Že je Severusovo vědomí tak nějak v Hermionině je zajímavé. Ach ano - Sybilla a její vnitřní oko - vděčná postava ff :-)
Díky moc a moc za krásný překlad a za vytrvalost ;-)

Re: Kapitola 14 - Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: teriisek - 19.09. 2011
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Koukám, že měli oba úspěšný den! I když je mi Severuse pořád strašně líto, mrzí mě, že mu nikdo nevěří:( I když momentálně mám pocit, že se spíš přiklánějí k tomu, že si ji představuje, než že by věřili, že jim lže, což je koneckonců taky posun. Díky moc za překlad, těším se na další kapitolu!

Re: Kapitola 14 - Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: Gift - 19.09. 2011
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Souhlasim, jsem moc rada, ze takhle povidka pod vedenim pokracuje:-).
Moc se mi libi, ze autorka vymysli stale nove a nove veci, prestoze se musim priznat, ze rozneznely Severus me ted tak trosku zacina nudit. Kazdopadne uz se mooc tesim na dalsi kapitolu:-)- diky za preklad!;-)

Re: Kapitola 14 - Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: denice - 19.09. 2011
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Děkuji za další kapitolu, toto je opravdu příjemné překvapení. Jsem ráda, že Severus a Hermiona mohou být aspoň takhle spolu. Líbilo se mi, jak vlekl Trelawneyovou celým sklepením, musela být vyděšená k smrti. Chudák Draco v Azkabanu na doživotí? To je jediná slabá část jinak krásné kapitoly.

Re: Kapitola 14 - Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: enedaka - 19.09. 2011
pěkný díl

Re: Kapitola 14 - Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: myska111 - 19.09. 2011
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Moc pěkná  a zajímavá kapitola. To s těma aurama je dobré. Doufám, že Draco jim pomůže zjistit co to bylo za kletbu. Těším se na pokračování.

Re: Kapitola 14 - Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: Zuzana - 20.09. 2011
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Konečne je tu kapitola poviedky, ktorá ma priviedla na tieto stránky a ktorú milujem. Dúfam, že Kometa je v poriadku...
Myslím, že aj keď ten bozk nepomohol úplne, predsa len bol na niečo dobrý :) aspoň na dušu ako taký balzam. Celkom ma prekvapilo, že sa mohla Hermiona prechádzať po Severusových komnatách a dokonca mohla vidieť aj tú kresbu. Bolo to nádherné a ja som sa rozplývala pri tom nápise :)
Nápad s aurou je perfektný, len som zvedavá ako sa s tým kúzlom vysporiadajú. Ach to bude zase dlhé čakanie. Strašne som zvedavá ako pomôže Draco. Škoda že je v Azkabane, je mi ho ľúto, možno keby pomohol vrátiť Hermionu  zrušiť otcove kúzlo, mohol by dostať milosť.
Ďakuje za krásny preklad, a dúfam v novú kapitolu čím skôr. Ale aj ak bude čakanie dlhšie, nevadí na túto poviedku si rada počkám.

Hurá!!!
Chytrejší...bože...nebyť tej nehody, že to schytala ona...a že sa do seba zamilovali...peklo, presne, ako malfoy plánoval. Napadajú ma samé najvulgárnejšie výrazy, aké poznám a ani tie mi nestačia. Byť necromanter či čo, oživím ho a za zabijem (niekoľkokrát), ale tak kruto, že by dúfal, že najbližšie sa jeho duša už rozpadne, aby to nemusel zažívať opäť....toľko k môjmu pacifizmu. Má svoje hranice.
Prešla už taká dlhá doba, odkedy som to prečítala (koniec myslím, viem ako to dopadne)  a stále sa s tým úplne nedokážem vyrovnať, aj keď... v podstate majú rozprávku...ale zovrie sa mi hrdlo a je do plaču, keď na to myslím. Dúfam, že to nikdy nezistili (pôsobilo to, akoby nie, ale ako si mohli vysvetliť tú chvíľu, keď ich Potter oddelil? Sviniar). Och bože, jedna z najkvalitnejší, ale aj najkrutejších a najsmutnejších a naj-na-revanie poviedok.

Re: Kapitola 14 - Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: beruska1 - 20.09. 2011
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
krásné, konečně se k něčemu dostali

Re: Kapitola 14 - Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: zuzule - 20.09. 2011
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Páni! Tak žeby byli konečně na správné stopě? Mno uvidíme. Moc díky!

Re: Kapitola 14 - Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: siria - 24.09. 2011
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
po více než čtvrt roce další kapitolka a zase užasná....jen doufám že na další nebudeme muset čekat další čtyři měsíce....

Re: Kapitola 14 - Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: tigy - 25.09. 2011
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Snamione FF poviedkam som sa doteraz vyhybala, nakolko som si tuto dvojicu dost dobre nevedela predstavit, ale som rada ze som sa rozhodla precitat si prave tuto, pretoze ma chytila az natolko, ze som sa rozhodla necakat na preklad dalsich casti, ale docitala som ju v originali, aby som vedela, ako sa to skonci   Ale kedze nie som v angline uplne doma, tesim sa, ked pribudnu preklady dalsich casti a ja si precitam aj to, co mi v originali uniklo....
Super praca

Re: Kapitola 14 - Hermiona (Hodnotenie: 1)
Od: Katherine - 21.10. 2011
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Nějakou dobu jsem teď tuto povídku nesledovala, jelikož jsem už moc nedoufala, že by byla dokončena. Jsem vážně mooooc ráda, že pokračuje :) Hned běžím na další kapitolu. Díky! :)

Prehľad článkov k tejto téme:

Michmak: ( Jiřina )30.01. 2012Epilog: Nettie
Michmak: ( Jiřina )25.01. 2012Kapitola 19 Snape a Hermiona
Michmak: ( Jiřina )11.01. 2012Kapitola 18 Harry
Michmak: ( Jiřina )10.01. 2012Kapitola 17 Hermiona
Michmak: ( Jiřina )19.11. 2011Kapitola 16 Nettie
Michmak: ( Jiřina )30.09. 2011Kapitola 15 - Snape
Michmak: ( Jiřina )19.09. 2011Kapitola 14 - Hermiona
Michmak: ( Jiřina, Kometa )11.05. 2011Kapitola 13 Snape
Michmak: ( Jiřina, Kometa )09.04. 2011Kapitola 12 Nettie
Michmak: ( Kometa )02.04. 2011Kapitola 11. Hermiona
Michmak: ( Kometa )14.08. 2010Kapitola 10. Snape
Michmak: ( Kometa )14.06. 2010Kapitola 9. Nettie
Michmak: ( Kometa )20.02. 2010Kapitola 8. Hermiona
Michmak: ( kometa )02.02. 2010Kapitola 7. Snape
Michmak: ( Kometa )12.12. 2009Kapitola 6 Hermiona
Michmak: ( kometa )23.11. 2009Kapitola 5 Nettie
Michmak: ( kometa )12.11. 2009Kapitola 4 Snape
Michmak: ( kometa )30.10. 2009Kapitola 3 Hermiona
Michmak: ( kometa )23.10. 2009Kapitola 2 Snape
Michmak: ( kometa )21.10. 2009Kapitola 1 Nettie
. Úvod k poviedkam: ( kometa )13.10. 2009Úvod k poviedke