Preklady fanfiction Harryho Pottera

Vědecká prohlášení: Luosha poukázala na to, že ona teorie empatie z 27. kapitoly (používáte svůj vlastní mozek k simulování cizího) není tak docela známým vědeckým faktem. Důkazy zatím tímto směrem ukazují, ale zatím jsme neanalyzovali mozkové obvody a nedokázali to. Na podobnou notu, bezčasové formulace kvantové fyziky (zmíněné v 28.kapitole) jsou tak elegentní, že by mě šokovalo, kdyby se zjistilo, že konečná teorie obsahuje čas, ale také zatím ještě není zavedená.

Poslední dobou, kdykoli slyšela ostatní studenty povídat si o ní a o Harrym, zmocňovala se Hermiony frustrace. Dnešního rána ve sprše zaslechla rozhovor mezi Padmou a Morag, který byl poslední kapkou v už tak velmi přeplněném poháru.

Začínala si myslet, že pouštět se do rivality s Harrym Potterem byl příšerný omyl.

Kdyby prostě zůstala od Harryho Pottera stranou, mohla by být Hermionou Grangerovou, nejtalentovanější akademickou hvězdou Bradavic, která Havraspáru získávala více bodů než kdokoli jiný. Nebyla by tak slavná jako Chlapec-který-přežil, ale byla by slavná sama za sebe.

Místo toho, Chlapec-který-přežil získal akademickou soupeřku, jejíž jméno náhodou bylo Hermiona Grangerová.

A co hůř, šla s ním na rande.

Nápad dostat se s Harrym do Romance z počátku vypadal přitažlivě. Četla podobné knihy, a pokud v Bradavicích někdo byl kandidátem na hrdinčin milostný zájem, očividně to byl Harry Potter. Chytrý, vtipný, slavný, občas strašidelný...

Takže Harryho donutila jít s ní na rande.

A teď byla ona jeho milostným zájmem.

Nebo ještě hůře, jednou z možností na jeho večerním programu.

Dnes ráno byla ve sprachové kabince, právě se chystala zapnout vodu, když zvenčí uslyšela hihňání. A zaslechla, jak Morag mluví o tom, že ta mudlorozená holka proti Ginevře Weasleové pravděpodobně nevyhraje, a jak Padma spekuluje, že Harry Potter by se mohl rozhodnout, že chce obě.

Skoro jako by nechápaly, že to DÍVKY měly na svém večerním programu více možností, a KLUCI o ně zápasili.

Ale ani tohle nebyla ta část, která se ji opravdu dotkla. To se stalo, když z jednoho testu profesorky McGonagallové získala 98 bodů, a po škole se nerozlétlo, že Hermiona Grangerová získala nejvíce bodů ve třídě, ale že rivalka Harryho Pottera dostala o sedm bodů více než on.

Pokud jste se příliš přiblížili k Chlapci-který-přežil, stali jste se součástí jeho příběhu.

Vlastní jste nedostali.

A Hermionu napadlo, že by se mohla jednoduše stáhnout stranou, ale to by bylo příliš smutné.

Ale chtěla získat zpátky to, čeho se nedopatřením vzdala, když se nechala zaškatulkovat za Harryho rivalku. Chtěla být samostatnou osobou a ne Harryho třetí nohou, chtěla toho snad příliš?

Jakmile jste do této pasti spadli, bylo těžké vyškrábat se zpět. Bez ohledu na to, kolik bodů jste získali při vyučování, dokonce i když jste udělali něco hodného speciálního oznámení u večeře, vždycky to jen znamenalo, že znovu soupeříte s Harrym Potterem.

Ale teď si myslela, že na něco přišla.

Na něco, co nebude vypadat, jako by se odrážela na opačném konci Harryho houpačky.

Bude to těžké.

Půjde to proti její povaze.

Bude muset zápasit s někým velmi zlým.

A bude muset požádat o pomoc někoho ještě horšího.

Hermiona zvedla ruku, aby zaťukala na ty příšerné dveře.

Závahala.

Uvědomila si, že je hloupá, a zvedla ruku o něco výše.

Znovu se pokusila zaťukat.

Její ruce se vůbec nepodařilo dotknout se dveří.

A pak se dveře stejně rozlétly dokořán.

"No tedy, " řekl pavouk, dlící ve své pavučině. "To opravdu bylo tak těžké ztratit jeden Quirrell bod, slečno Grangerová?"

Hermiona jen stála na místě s rukou zvednutou a rudnoucími tvářemi. Bylo.

"Dobrá, slečno Grangerová, budu milosrdný," řekl zlý profesor Quirrell. "Považujte to za předem ztracené. Tak, zbavil jsem vás těžké volby. Nejste vděčná?"

"Pane profesore," zvládla ze sebe Hermiona dostat trochu pisklavým hlasem. "Já mám hodně Quirrell bodů, že ano?"

"To skutečně máte," řekl profesor Quirrell. "I když, teď už o jeden méně než dříve. Příšerné, že? Jen si představte, pokud se mi nebude líbit váš důvod, proč jste sem přišla, můžete jich ztratit dalších padesát. Možná vám je odeberu jeden... po druhém... a třetí..."

Hermioniny tváře zrudly ještě více. "Vy jste skutečně zlý, řekl vám to už někdy někdo?"

"Slečno Grangerová," řekl profesor Quirrell vážně, "může být nebezpečné dávat lidem podobné komplimenty, pokud nebyly plně zasloužené. Příjemce by se mohl cítit rozpačitě a nehodně, a mohl by chtít udělat něco hodného vaší chvály. Nuže, o čem jste to se mnou chtěla mluvit, slečno Grangerová?"

Bylo čtvrteční odpoledne a Harry s Hermionou okupovali malý kout knihovny se seslaným tišícím polem, aby si mohli povídat. Harry ležel břichem na zemi s lokty opřenými o podlahu, a hlavou v dlaních, nohama uvolněně kopal za sebe. Hermiona seděla v křesle, které pro ni bylo příliš velké, jako by byla hermioninovskou náplní cukrátka.

Harry navrhl, že by mohli, jako první krok, jen přečíst názvy všech knih v knihovně, a pak by Hermiona mohla přečíst všechna shrnutí jejich obsahu.

Hermiona si pomyslela, že je to úžasný nápad. Nic takového ještě nikdy v knihovně nezkoušela.

Bohužel, v jejich plánu byla malá chybka.

Jmenovitě, oba byli havraspáři.

Hermiona četla knihu s názvem Magická mnemotika.

Harry četl knihu s názvem Skeptický kouzelník.

Oba si mysleli, že jen pro jednou udělají tuto jedinou speciální výjimku, a žádnému z nich nedošlo, že je nemožné, aby kdy dokončili přečtení všech titulů knih v knihovně, bez ohledu na to, jak moc se budou snažit.

Ticho jejich malého koutku bylo přerušeno dvěma slovy.

"Ale ne," řekl náhle Harry nahlas, znělo to, jako by z něj ta slova vyrvali.

Znovu nastalo ticho.

"To neudělal," řekl Harry tím samým hlasem.

Pak slyšela, jak se Harry začal bezmocně hihňat.

Hermiona zvedla hlavu od knížky.

"Dobrá," řekla, "o co jde?"

"Právě jsem zjistil, proč se nikdy nemáš ptát Weasleyů na jejich rodinnou krysu," řekl Harry. "Je to vážně příšerné, a neměl bych se smát, a jsem příšerný člověk."

"Ano," řekla Hermiona upjatě, "to jsi. Pověz mi to taky."

"Dobře, nejdřív pozadí. Je tu celá kapitola věnovaná konspiračním teoriím o Siriusovi Blackovi. Pamatuješ si kdo to je, správně?"

"Samozřejmě," řekla Hermiona. Sirius Black byl zrádce, přítel Jamese Pottera, který Voldemortovi vyzradil místo pobytu Harryho rodičů.

"Takže, ukázalo se, že je tu dost, no, řekněme nezvyklostí, spojených s Blackovým odsouzením do Azkabanu. Nedostal žádný soud, a zodpovědným mladším ministrem, když bystrozoři Blacka zatkli, nebyl nikdo jiný než Kornelius Popletal, náš současný ministr kouzel."

To Hermioně také znělo trochu podezřele, a řekla to.

Harry, vleže na podlaze, s očima upřenýma do knihy, napodobil pokrčení rameny. "Podezřelé věci se stávají v jednom kuse a pokud se zabýváš vymýšlením konspiračních teorií, vždycky si dokážeš najít něco."

"Ale žádný soud?" řekla Hermiona.

"Bylo to hned po porážce Pána zla," řekl Harry vážným hlasem. "Panoval tehdy neuvěřitelný chaos, a když bystrozoři Blacka vystopovali, stál uprostřed ulice, po kotníky v krvi, a smál se. Dvacet svědků vypovědělo, že zabil přítele mého otce jménem Petr Petigrew a dvanáct kolemstojících s ním. Neříkám, že souhlasím s tím, že nedostal soud. Ale mluvíme tu o kouzelnících, takže to není o nic podezřelejší než, já nevím, ty věci, na které upozorňují lidé, kteří se chtějí hádat o tom, kdo zabil Johna F. Kennedyho. No, Sirius Black je prostě kouzelnícký Lee Harvey Oswald. Existují nejrůznější konspirační teorii o tom, kdo ve skutečnosti zradil mé rodiče, a jedním z favoritů je Petr Petigrew, a tady se to začíná komplikovat."

Hermiona fascinovaně naslouchala. "Ale jakou má tohle souvislost s Weasleyovic rodinnou krysou-"

"Počkej," řekl Harry. "Už se k tomu dostávám. Takže, po Pettigrewově smrti vyplynulo najevo, že byl špiónem pro Světlo – ne dvojitým agentem, prostě jen někým, kdo čmuchal kolem a zjištoval věci. V tom byl dobrý už jako teenager, i v Bradavicích měl reputaci ze zjišťování všemožných tajemství. Takže ta konspirační teorie tvrdí, že Pettigrew se ještě v Bradavicích stal neregistrovaným zvěromágem, jeho zvěromágská forma bylo něco malého, takže mohl cupitat kolem a naslouchat všem hovorům. Hlavním problémem tu je, že zvěromágové jsou vzácní, a dokázat to jako teenager by bylo vážně nepravděpodobné, takže ta teorie samozřejmě tvrdí, že můj otec a Black byli neregistrovanými zvěromágy také. A podle té teorie Pettigrew zabil dvanáct kolemstojících, proměnil se do své malé zvěromágské formy a utekl. Michael Shermer uvádí, že se tu dají najít čtyři další problémy. Zaprvé, jen Black věděl, kde mí rodiče jsou." (Harryho hlas byl trochu tvrdý, když to řekl.) "Za druhé, Black byl už od začátku pravděpodobnějším podezřelým než Pettigrew, existuje zvěst, že se Black ještě v Bradavicích pokusil zabít jednoho studenta, a taky pochází z jedné vážně odporné čistokrevné rodiny, Bellatrix Blacková je doslova jeho sestřenicí. Za třetí, Black byl dvacetkrát lepším bojovým mágem než Pettigrew, i když nebyl tak chytrý. Souboj mezi těma dvěma by byl jako profesor Quirrell versus profesorka Prýtová. A za čtvrté, Black stál na ulici a smál se."

"Ale ta krysa-" řekla Hermiona.

"Jasně," řekl Harry. "No, abych to zkrátil, Bill Weasley si usmyslel, že krysa jeho mladšího bratra Percyho je Pettigrew ve zvěromágské podobě."

Hermioně klesla čelist.

"Ano," řekl Harry, "člověk by zrovna neočekával, že Zlý Pettigrew bude žít smutný a marný život jako domácí krysa u nepřátelské kouzelnické rodiny. Buď by byl u Malfoyů, nebo, ještě pravděpodobněji, daleko v Karibiku a po plastické operaci. No, každopádně, Bill svého mladšího brášku Percyho omráčil, znehybnil a popadl krysu, vyslal všechny možné pohotovostní zprávy po sovách-"

"Ale ne," řekla Hermiona, jako by z ní ta slova vyrvali.

"- a nějak se mu podařilo shromáždit Brumbála, ministra kouzel a vrchního bystrozora-"

"To neudělal!" řekla Hermiona

"A samozřejmě, když se tam všichni dostali, mysleli si, že se zbláznil, ale stejně na tu krysu seslali Veritas Oculum, jen pro jistotu, a hádej, co objevili?"

Zemřela by. "Krysu."

"Cukrátko pro tebe! Takže dotáhli chudáka Billa Weasleyho do Svatého Munga, a ukázalo se, že jde o docela normální vypuknutí schizofrenie, někdy se to prostě stane, zvláště u mladých můžu v tom, co bysme my označili za vysokoškolský věk. Byl přesvědčený, že je mu devadesát sedm let, a zemřel, a vrátil se zpátky v čase do svého mladšího já. A na antipsychotika reagoval vážně dobře a už je zase normální a všechno je v pořádku, až na to, že lidi teď už tolik nemluví o konspiračních teoriích o Siriusi Blackovi, a Weasleyových se nikdy nesmíš ptát na jejich rodinnou krysu."

Hermiona se bezmocně hihňala. Bylo to opravdu příšerné a neměla by se smát a byla příšerným člověkem.

"To, čemu na tom nerozumím," řekl Harry potom, co jejich hihňání odeznělo, "je, proč se Black hnal po Pettigrewovi místo toho, aby utíkal tak rychle jak jen dokázal. Musel vědět, že po něm bystrozoři půjdou. Zajímalo by mě, jestli ten důvod zjistili, než ho poslali do Azkabanu? Vidíš, to je zrovna ten důvod, proč lidé, kteří jsou naprosto jednoznačně vinní, stejně procházejí legálním procesem a dostávají soudy."

S tím Hermiona musela souhlasit.

Brzo na to Harry svou knihu dočetl, zatímco Hermiona byla v té své teprve v polovině – ta její byla mnohem složitější než Harryho, ale stejně se kvůli tomu cítila zahanbeně. A pak musela Magickou mnemotiku vrátit zpátky na poličku a odtáhnout se pryč, protože nastal čas čelit té nejpříšernější třídě v Bradavicích, LÉTÁNÍ NA KOŠTĚTI.

Harry ji při její cestě doprovodil, i když jeho vlastní výuka začínala až o hodinu a půl později, jako bojový letoun doprovázející smutné malé vyhlídkové letadélko na jeho cestě k vlastnímu pohřbu.

Chlapec se s ní tichým, soucítícím hlasem rozloučil, a ona odešla na travnatá pole Zkázy.

A následovalo mnoho ječení a téměř-padání a příšerných zavadění o smrt, a zem byla pokaždé na naprosto špatném místě a slunce jí lezlo do očí a Morag jí málem ohlušila a Mandy si myslela, že je nenápadná s tím, jak se pořád snaží být blízko, aby ji mohla chytit, kdyby spadla a ona věděla, že se ostatní studentky smějou jim oběma, ale nikdy Mandy nic neřekla, protože si ve skutečnosti nepřála zemřit.

Po milionech let hodina skončila, a ona se ocitla zpátky na zemi, kam patřila, až do příštího čtvrtka.

Proč se tohle musí učit každý, když jakmile budou dospělí, budou se moci kamkoli přemístit nebo odletaxovat nebo použít přenášedlo, byla pro Hermionu naprostá a neproniknutelná záhada. V dospělosti nikdo doopravdy nepotřeboval létat na koštěti, bylo to jako být nucen hrát vybíjenou v tělocviku.

Alespoň Harry měl tu slušnost být zahanbený z toho, že mu to jde.

Bylo o několik hodin později, a ona teď byla v mrzimorské studijní místnosti s Hannah, Susan, Leanne a Megan. Profesor Kratiknot, na učitele překvapivě ostýchavý, se jí zeptal, jestli by možná náhodou mohla na chvíli pomoci těmto čtyřem s jejich úkolem z formulí, i přesto, že nebyly z Havraspáru, a Hermiona se cítila tak hrdě, že málem pukla.

Hermiona vzala kus pergamenu, vylila na něj trochu inkoustu, roztrhla ho na čtyři kusy, zmačkala je a odhodila na stůl.

Jí by stačilo ho jen zmačkat, ale díky všemu tomu to více připomínalo nepořádek, a to pomáhalo, když jste trénovali své první uklízecí kouzlo.

Hermiona nastražila oči a uši, a řekla. "Dobrá, zkuste to."

"Everto."

"Everto."

"Everto."

"Everto."

Nemyslela si, že zaregistrovala úplně všechny problémy. "Můžete to zkusit ještě jednou?"

O hodinu později Hermiona usoudila, že (1) Leanne a Megan byly tak trochu lajdácké, ale když jim řeknete, aby něco nepřestávaly trénovat, udělají to, (2) Hannah a Susan byly soustředěné a odhodlané až do té míry, že jim musela říct, aby zpomalily, uvolnily se a přemýšlely o věcech, místo toho, aby se tak moc snažily – myšlenka, že ty dvě budou brzy její byla zvláštní – a (3) mrzimorům pomáhala ráda, v celé studovně panovala velmi veselá atmosféra.

Když odešla na večeři, našla Chlapce-který-přežil čtoucího knihu, zatímco čekal, aby ji doprovodil. Polichotilo ji to a také trochu znepokojilo, protože se nezdálo, že by se Harry bavil s kýmkoli jiným kromě ní.

"Věděl jsi, že ve čtvrtém ročníku v Mrzimoru je jedna dívka, co je metamorfomág?" řekla Hermiona, jak mířili k Velké síni. "Dokáže si změnit vlasy do úplně rudé, jako na značce, ne jako weasleyovská rudá, a když se polila horkým čajem, proměnila se v černovlasého chlapce, dokud to zase nedostala pod kontrolu."

"Vážně? Cool," řekl Harry, trochu roztržitě. "Umm, Hermiono, jenom abych se ujistil, víš, že zítřek je posledním dnem k zapsání do armád profesora Quirrella, správně?"

"Ano," řekla Hermiona. "Ony armády zlého profesora Quirrella." Hlas jí zněl trochu vztekle, i když Harry samozřejmě neměl tušení proč.

"Hermiono," řekl Harry podrážděně, "on není zlý. Je trochu temný a hodně zmijozelský. To není to samé jako zlý."

Harry Potter měl pro věci příliš mnoho jmen, v tom byl ten problém. Byl by na tom lépe, kdyby celý vesmír jednoduše dělil mezi Dobro a Zlo. "Profesor Quirrell mě vyvolal před celou třídou, a řekl, abych na někoho vypálila!"

"Měl pravdu," řekl Harry suše. "Je mi to líto, Hermiono, ale měl. Měla jsi střelit na mě, nevadilo by mi to. Bojovou magii se nemůžeš naučit, pokud nebudeš cvičit proti skutečným protivníkům, za pomoci skutečných kouzel. A teď už si v zápasech vedeš dobře, ne?"

Hermioně bylo teprve dvanáct, a tak to věděla, ale nemohla to vyjádřit slovy, nedokázala vymyslet, co by měla říct, aby Harryho přesvědčila.

Profesor Quirrell vybral mladou dívku a přede všemi ji vyvolal a přikázal jí, aby bez provokace napadla spolužáka.

Nezáleželo na tom, jestli profesor Quirrell měl pravdu v tom, že se to potřebuje naučit.

Profesorka McGonagallová by nic takového nikdy neudělala.

Profesor Kratiknot by nic takového nikdy neudělal.

Možná ani profesor Snape by to neudělal.

Profesor Quirrell byl ZLÝ.

Ale nedokázala pro to najít slova a tak věděla, že Harry by jí nikdy neuvěřil.

"Hermiono, mluvil jsem se staršími studenty," řekl Harry. "Profesor Quirrell může být jediným schopným učitelem obrany, kterého za celých sedm let v Bradavicích dostaneme. Cokoli jiného se můžeme naučit později. Pokud chceme studovat obranu, musíme to udělat tento rok. Studenti, kteří se zapsali na tu mimoškolní aktivitu se toho naučí spoustu, podstatně víc než si ministerstvo myslí, že by prváci měli vědět – věděla jsi, že se budeme učit kouzlo Patronus? V lednu?"

"To kouzlo Patronus?" řekla Hermiona, hlas se jí překvapením zvýšil.

V jejích knihách stálo, že se jedná o jedno z nejsvětlejších známých kouzel, zbraň proti stvořením Temnoty, sesílanou čistými pozitivními emocemi. Nebylo to něco, co by čekala, že bude zlý profesor Quirrell učit – nebo že zařídí, aby bylo vyučováno, protože Hermiona si nedokázala představit, že by to kouzlo dokázal seslat sám.

"Ano," řekl Harry. "Studenti se kouzlo Patronus obvykle učí až v pátém ročníku, nebo i později! Ale profesor Quirrell říká, že ministerské rozvrhy byly napsány mluvícími tlustočervy, a že schopnost sesílat Patrona závisí více na emocích, než na magické síle. Profesor Quirrell říká, že si myslí, že většina studentů dělá podstatně méně, než by mohla, a že to tento rok dokáže."

V Harryho hlase byl ten obvyklý tón zbožného uctívání, jako vždy, když mluvil o profesoru Quirrellovi, a Hermiona sevřela zuby a šla dál.

"Po pravdě jsem se už zapsala," řekla Hermiona o něco tišším hlasem. "Dnes ráno. Pro všechno, zrovna jak jsi říkal."

Když už, tak už, znělo to obvyklé rčení.

Krom toho, nechtěla prohrát, a pokud chtěla vyhrát, musela se učit.

"Takže ty tedy budeš v armádách?" Harryho hlas náhle zněl nadšeně. "To je úžasné, Hermiono! Já už mám svůj seznam vojáků, ale jsem si jistý, že mi profesor Quirrell dovolí jednoho přidat, nebo vyměnit-"

"Nepřidám se k tvé armádě," Hermionin hlas byl ostrý. Věděla, že to je rozumný předpoklad, ale stejně ji to rozčílilo.

Harry zamrkal. "Ale v té Draca Malfoye určitě také ne. Takže chceš být v té třetí armádě? Dokonce i když se zatím ještě neví, kdo je jejím generálem?" Harry zněl překvapeně a trochu raněně, a ona mu to nemohla mít za zlé, až na to, že mu to samozřejmě měla za zlé, protože tohle všechno byla jeho vina. "Ale proč ne v té mojí?"

"Přemýšlej o tom," vyštěkla Hermiona, "a možná ti to dojde!"

A pak zrychlila krok a Harryho s pokleslou čelistí nechala za sebou.

"Profesore Quirrelle," řekl Draco svým nejformálnějším hlasem, "musím protestovat proti vašemu zvolení Hermiony Grangerové za třetího generála."

"Hmm?" řekl profesor Quirrell uvolněně se zakláněje ve své židli. "Jen protestujte, pane Malfoyi."

"Gragerová je pro tu pozici nevhodná," řekl Draco.

Profesor Quirrell si zamyšleně poklepal prstem na tvář. "Ale ano, ano to je. Máte nějaké další protesty?"

"Profesore Quirrelle," řekl Harry Potter vedle něj, "s veškerým respektem k mnoha vynikajícím akademickým talentům slečny Grangerové a k bodům, které si spravedlivě vysloužila ve vaší třídě, její osobnost není uzpůsobena k vojenskému velení."

Dracovi se ulevilo, když Harry souhlasil, že ho do profesorovy sborovny doprovodí. A to nejen proto, že pokud šlo o profesora Quirrella, byl Harry obrovským a donebevolajícím učitelovým mazánkem. Draco se také začínal obávat, jestli se Harry s Grangerovou skutečně nepřátelí, už to byla chvíle a ještě stále neudělal žádný tah... ale tohle bylo mnohem lepší.

"Souhlasím s panem Potterem," řekl Draco. "Její zvolení generálem to obrací ve frašku."

"Hrubě řečeno," řekl Harry, "přesto s panem Malfoyem nemohu nesouhlasit. Abych byl přímý, pane profesore, Hermiona Grangerová má přibližně takový úmysl zabít jako miska ovocného salátu."

"To," řekl profesor Quirrell jemně, "není věc, která by mně samotnému unikla. Neříkáte mi nic, co bych nevěděl."

Teď byla řada na Dracovi, aby něco řekl, ale rozhovor se náhle zasekl. Tahle odpověď nebyla mezi možnostmi, na které se s Harrym před příchodem připravili. Co máte říct po tom, co učitel řekne, že ví všechno, co víte vy, a přesto se stále chystá udělat očividnou chybu?

Ticho se natahovalo.

"Je to nějaká intrika?" řekl Harry pomalu.

"Musí všechno, co dělám být nějaká intrika?" řekl profesor Quirrell. "To nikdy nemůžu tvořit chaos jen pro chaos samotný?"

Draco se málem zakuckal.

"Ne ve vašich třídách bojové magie," řekl Harry s klidnou jistotou. "Jinde možná, ale tady ne."

Profesor Quirrell pomalu zvedl obočí.

Harry mu pohled pevně oplácel.

Draco se otřásl.

"Dobrá tedy," řekl profesor Quirrell. "Nezdá se, že by někdo z vás zvážil velmi jednoduchou otázku. Koho bych měl zvolit místo slečny Grangerové?"

"Blaise Zabiniho," řekl Draco bez váhání.

"Nějaké jiné návrhy?" řekl profesor Quirrell poměrně pobaveně.

Anthony Goldstein a Ernie Macmillan, napadlo Draca, než se jeho zdravý rozum vzpamatoval a vyřadil z úvahy mudlovské šmejdy a mrzimory, bez ohledu na to, jak agresivně zápasili. Takže místo toho Draco jen řekl, "Co je špatného na Zabinim?"

"Chápu..." řekl Harry pomalu.

"Já ne," řekl Draco. "Proč ne Zabini?"

Profesor Quirrell pohlédl na Draca. "Protože, pane Malfoyi, bez ohledu na to, jak moc se snaží, nikdy nebude schopen udržet krok s vámi nebo s panem Potterem."

Ten šok Draca málem porazil. "Nemůžete věřit, že Grangerová bude-"

"Vsází na ni," řekl Harry tiše. "Není to jisté. Šance ani nejsou dobré. Pravděpodobně pro nás nikdy nebude představovat slušnou konkurenci, a i pokud ano, zabere jí měsíce, než se naučí jak. Ale v našem ročníku je jediná, kdo má vůbec nějakou šanci nás jednou porazit."

Dracovi zaškubalo v dlaních, ale nesevřel je do pěstí. Ukázat se jako váš podpůrce a pak vycouvat byla klasická podlamovací taktika, takže Harry Potter držel s Grangerovou, a to znamenalo-

"Ale, pane profesore," pokračoval Harry hladce, "já se bojím, že Hermiona bude jakožto generálka mizerná. Teď mluvím jako její přítel, pane profesore. Ta soutež může být dobrá pro Draca a pro mě, ale to, co po ní chcete, není dobré pro ni!"

No tak nic.

"Vaše přátelství k Hermioně Grangerové vás ctí," řekl profesor Quirrell suše. "Obzvláště vzhledem k tomu, že se zároveň dokážete přátelit s Dracem Malfoyem. To je poměrně slušný výkon."

Harry náhle začal vypadat trochu nervózně, což znamenalo, že se pravděpodobně cítil hodně nervózně, a Draco v duchu zaklel. Samozřejmě, že Harry neobelstí profesora Quirrella.

"A pochybuji, že by slečna Grangerová ocenila váš přátelský zájem," řekl profesor Quirrell. "To ona mě o tu pozici požádala, pane Pottere, nikoli já ji."

Na to Harry na chvíli zmlkl. Pak vrhl k Dracovi rychlý pohled, ve kterém se mísila omluva s varováním, zároveň říkající, Promiň, udělal jsem, co jsem mohl a Raději to už nebudeme tlačit dál.

"A pokud jde o to, zda bude mizerná," pokračoval profesor Quirrell, lehký úsměv na rtech, "mám podezření, že si s nástrahami své pozice poradí mnohem lépe, než kdo z vás tuší, a že vám bude schopná konkurovat dříve než si myslíte."

Jak Harry, tak Draco zalapali po dechu.

"Nechystáte se jí radit, že ne?" řekl Draco, naprosto zděšený.

"Nikdy jsem nesouhlasil, že budu zápasit s vámi!" řekl Harry.

Úsměv hrající u profesorových koutků se rozšířil. "Po pravdě, nabídl jsem slečně Grangerové, že se s ní podělím o pár návrhů týkajících se jejích prvních bitev."

"Profesore Quirrelle!" řekl Harry.

"Ach, bez obav," řekl profesor Quirrell. "Odmítla mě. Přesně jak jsem očekával."

Dracovi se zúžily oči.

"No tedy, pane Pottere," řekl profesor Quirrell, "to vám nikdy nikdo neřekl, že zírání je neslušné?"

"Nechystáte se jí tajně pomoci nějakým jiným způsobem, že ne?" řekl Harry.

"Udělal bych něco takového?" řekl profesor Quirrell.

"Ano," řekli Draco s Harrym najednou.

"Jsem raněn vaším nedostatkem důvěry. Dobrá tedy, slibuji, že generálce Grangerové nepomohu žádným způsobem, o kterém nevíte. A teď navrhuji, abyste se oba šli věnovat svým vojenským záležitostem. Listopad se rychle blíží."

Dracovi ty implikace došly ještě než se dveře od profesorovy sborovny stačily dovřít.

Harry jednou pohrdivě mluvil o "jednání s lidmi".

A to teď byla Dracova jediná naděje.

Ať si to neuvědomí, jen ať si to neuvědomí...

"Měli bychom prostě na tu Grangerovou zaútočit rovnou a dostat ji z cesty," řekl Draco. "Potom, co ji rozdrtíme, můžeme zápasit bez jakéhokoli rozptylování."

"No, něco takového vůči ní není fér, ne?" řekl Harry jemně.

"Proč by tě to mělo zajímat?" řekl Draco. "Je to tvoje rivalka, správně?" Pak, přesně s tou správnou kapkou podezření v hlase: "Neříkej mi, že jsi ji doopravdy začal mít rád, potom, co jsi s ní celý ten čas soupeřil..."

"Zakladatelé chraňte," řekl Harry. "Co jen můžu říct, Draco? Jen mám přirozený smysl pro spravedlnost. Grangerová zrovna tak. Má velmi pevné chápání dobra a zla, a na zlo pravděpodobně zaútočí jako první. Se jménem jako ,Malfoy' si o to přímo říkáš, víš."

K ČERTU!

"Harry," řekl Draco zraněně a možná trošku nadřazeně, "to proti mě nechceš bojovat fér?"

"Myslíš místo toho, abych tě napadl až po tom, co ztratíš část sil porážením Grangerové?" řekl Harry. "Hmm, nevím. Možná až mě začne nudit jednoduché vyhrávání, mohl bych celou tu věc s 'fér' zkusit."

"Možná zaútočí na tebe," řekl Draco. "Jsi její rival."

"Ale já jsem její přátelský rival," řekl Harry se zlým úšklebkem. "Koupil jsem jí hezký narozeninový dárek, a to všechno. Svého přátelského rivala nemůžeš takhle sabotovat."

"A co sabotávání šance tvého přítele na spravedlivý boj?" řekl Draco vztekle. "Myslel jsem, že jsme přátelé!"

"Dovol mi to přeformulovat," řekl Harry. "Grangerová by nesabotovala přátelského rivala. Ale to je proto, že má úmysl zabít na úrovni misky ovocného salátu. Ty bys to udělal. Ty bys to rozhodně udělal. A hádej co, já zrovna tak."

K ČERTU!

Pokud by to byla divadelní hra, doprovázela by ji dramatická hudba.

Hrdina, v bezchybně upraveném zeleno-lemovaném hábitu a s perfektně učasanými blonďato-bílými vlasy, čelil zlodušce.

Zloduška, opírající se v jednoduché dřevěné židli, s jasně viditelnými vystouplými předními zuby a toulavými pramínky kaštanových vlasů padajícími jí do tváře, čelila hrdinovi.

Byla středa, 30.října, a první bitva se měla konat v sobotu.

Draco stál v úřadovně generálky Grangerové, místnosti o velikosti menší učebny. (Proč každá z generálovských úřadoven byla tak velká, to Draco netušil. Židle a stůl by mu stačily. Nebylo mu jasné, ani proč generálové vůbec kanceláře potřebují, jeho vojáci věděli, kde ho mohou najít. Pokud jim tedy profesor Quirrell velké kanceláře nepřidělil záměrně, jakožto známku statusu, v kterémžto případě byl Draco pro všemi deseti.)

Grangerová seděla na jediné židli v místnosti jako na trůně, až daleko na druhém konci od vstupních dveří. Uprostřed místnosti mezi nimi se nacházel dlouhý oválný stůl, a čtyři malé kulaté stoly byly roztroušené po stranách, ale jen ta jediná židle, celou cestu až na opačném konci. Místnost měla po jedné stěně okna, a jeden paprsek slunečního světla se dotýkal vlasů Grangerové jako zářící koruna.

Bylo by hezké, kdyby Draco mohl pomalu přejít vpřed. Ale v cestě byl stůl, a Draco ho musel diagonálně obejít a to se prostě nedalo udělat dramatickým a důstojným způsobem. Bylo to záměrné? Pokud by to byl jeho otec, tak určitě ano; ale tohle byla Grangerová, takže určitě ne.

Nebylo kam by se posadil, a Grangerová si rovněž nestoupla.

Draco udržel svou tvář zcela prostou pobouření.

"Dobrá, pane Draco Malfoyi," řekla Grangerová, jakmile se před ní ocitl, "požadoval jste se mnou audienci a já byla tak laskavá, že jsem vyhověla. Jak zní vaše žádost?"

Pojďte se mnou navšívit Malfoyovo panství, otec a já bychom vám chtěli ukázat pár zajímavých kouzel.

"Váš rival, Potter, za mnou přišel s nabídkou," řekl Draco, na tvář vložil vážný výraz. "Nevadí mu prohrát se mnou, ale byl by zesměšněn, kdybyste vyhrála vy. Takže se se mnou chce spojit a ihned vás rozdrtit, nejen v první bitvě, ale ve všech. Pokud to neudělám, Potter chce abych vás zdržel, nebo zaneprázdnil, zatímco se na vás vrhne plným útokem ve svém prvním tahu."

"Chápu," řekla Grangerová, vypadala překvapeně. "A vy mi nabízíte, že mi proti němu pomůžete?"

"Samozřejmě," řekl Draco hladce. "Nemyslel jsem si, že by to, co vám chce udělat, bylo fér."

"Tedy, to je od vás velmi milé, pane Malfoyi," řekla Grangerová. "Omlouvám se za to, jak jsem s vámi prve mluvila. Měli bychom být přátelé. Můžu vám říkat Dráčku?"

V Dracově hlavě se rozezněly poplašné zvonky, ale byla tu možnost, že to myslela vážně...

"Samozřejmě," řekl Draco. "Pokud vám já můžu říkat Hermy."

Byl si pěkně jistý, že spatřil, jak sebou její výraz zakmital.

"Na každý pád," řekl Draco, "napadlo mě, že by si Potter jen zasloužil, kdybychom ho oba napadli a vyhladili ho."

"Ale to by k panu Potterovi nebylo fér, že ano?" řekla Grangerová.

"Já myslím, že by to bylo velmi fér," řekl Draco. "On vám to plánoval udělat jako první."

Grangerová mu věnovala pohled, který by ho možná mohl zastrašit, kdyby byl mrzimorem a ne Malfoyem. "Vy si myslíte, že jsem pěkně hloupá, že ano, pane Malfoyi?"

Draco se kouzelně usmál. "Ne, slečno Grangerová, ale napadlo mě, že to alespoň zkotroluji. Takže, co chcete?"

"Nabízíte mi úplatek?" řekla Grangerová.

"Jistě," řekl Draco. "Mohl bych vám podstrčit galeon, a vy byste po celý rok zápasila s Potterem místo se mnou?"

"Ne-e," řekla Grangerová, "ale můžete mi nabídnout deset galeonů a já napadnu oba z vás rovnoceně, místo jen vás."

"Deset galeonů je spousta peněz," řekl Draco opatrně.

"Nevěděla jsem, že Malfoyovi jsou chudí," řekla Grangerová.

Draco na Grangerovou vytřeštil oči.

Začínal z toho dostávat divný pocit.

Nezdálo se, že by tato konkrétní odpověď měla přijít od této konkrétní dívky.

"No," řekl Draco, "nezbohatnete díky plýtvání peněz, chápejte."

"Nevím, jestli víte, kdo je to dentista, pane Malfoyi, ale moji rodiče jsou dentisti a cokoli pod deset galeonů není hodno mého času."

"Tři galeony," řekl Draco, spíš jen tak na zkoušku.

"Ne," řekla Grangerová. "Pokud vůbec chcete rovný boj, nevěřím, že by Malfoy chtěl rovný boj méně, než chce deset galeonů."

Draco z toho začínal dostávat velmi divný pocit.

"Ne," řekl Draco.

"Ne?" řekla Grangerová. "Tohle je časově limitovaná nabídka, pane Malfoyi. Jste si jistý, že chcete riskovat, že byste celý rok mohl být odporně drcen Chlapcem-který-přežil? To by pro rod Malfoyů bylo pěkně zahanbující, že?"

To byl velmi přesvědčivý argument, takový, který bylo těžké odmítnout, ale nezbohatli jste utrácením peněz, když vám vaše srdce říkalo, že jde o past.

"Ne," řekl Draco.

"Nashledanou v neděli," řekla Grangerová.

Draco se otočil a bez dalšího slova vyšel z kanceláře.

Něco na tom nesedělo...

"Hermiono," řekl Harry trpělivě, "máme proti sobě intrikařit. Mohla bys mě klidně i zradit, a mimo bitevní pole by to nic neznamenalo."

Hermiona zavrtěla hlavou. "To by nebylo hezké, Harry."

Harry si povzdechl. "Myslím, že se vůbec nedostáváš do ducha celé věci."

To by nebylo hezké. Skutečně to řekla. Hermiona nevěděla, jestli se má cítit uraženě, kvůli tomu, co si o ní Harry myslel, nebo jestli se má strachovat, jestli i normálně zní jako taková nedovtipná dobračka.

Pravděpodobně bylo načase změnit téma.

"Každopádně, máš na zítřek naplánováno něco zvláštního?" řekla Hermiona. "Je-"

Náhle se odmlčela, když jí to došlo.

"Ano, Hermiono," řekl Harry trochu napjatě, "jaký je zítra den?"

Mezihra:

Kdysi byl 31.říjen v kouzelnické Anglii nazýván Halloweenem.

Teď z něho byl Den Harryho Pottera.

Harry odmítl všechny nabídky, dokonce i tu od ministra Popletala, která by mohla být dobrá pro budoucí politické laskavosti, a u které měl vážně stisknout zuby a přijmout ji. Ale pro Harryho 31.říjen vždy bude Dnem Kdy Pán Zla Zabil Mé Rodiče. Někde by se měla konat tichá, důstojná vzpomínková akce, ale pokud se tak dělo, nebyl na ni pozvaný.

Bradavice k oslavám dostaly den volna. Dokonce i zmijozelové se neodvažovali nosit černou mimo své podzemí. Byly tu speciální akce a speciální jídlo a učitelé se koukali opačným směrem, pokud někdo běhal po chodbách. Přeci jen, bylo to desáté výročí.

Harry strávil celý den v kufru, aby to nikomu nepokazil, jedl tyčinky místo jídel, přečetl si pár ze svých smutnějších sci-fi knih (žádnou fantasy) a dopis, který napsal mámě a tátovi byl podstatně delší, než obvykle.