Harry Potter and the Methods of Rationality (MoR)
(http://www.fanfiction.net/s/5782108/1/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)
Autor: Less Wrong
Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede
Harry Potter a metody racionality
Překlad: Tersa
Gramatická kontrola: Kometa
Něco pro Quirrellmortův fanclub
A dostali jsme vlastní diskuzní fórum - takže všechny domněnky, spekulace...
Konzultační hodiny profesora Quirrella sestávaly z 11:40 až 11:55 v úterý. To platilo pro všechny jeho studenty ve všech ročnících. Už jen zaklepat na dveře stálo jeden Quirrell bod, a pokud si nebude myslet, že je váš důvod hoden jeho času, ztratíte jich dalších padesát.
Harry zaklepal na dveře.
Následovalo ticho. Pak kousavý hlas řekl: „Řekl bych, že zrovna tak můžete vejít, pane Pottere.“
A než se Harry stačil dotknout kliky, dveře se rozletěly a narazily do zdi s tak ostrým křupnutím, že to znělo jako by se něco zlomilo ve dřevě, kameni, nebo obojím.
Profesor Quirrell seděl zakloněný v židli a četl podezřele staře vypadající knihu vázanou v půlnočně modré kůži se stříbrnými runami na hřbetu. Nezvedl oči od stránek. „Nemám dobrou náladu, pane Pottere. A když nemám dobrou náladu, nejsem příjemným společníkem. Pro vaše vlastní dobro, rychle vyřiďte, co potřebujete a vzdalte se.“
Místností prosakovalo chladné mrazení, jako by obsahovala něco, co vrhalo temnotu stejným způsobem, jako lampy vrhaly světlo, a co nebylo plně zastíněno.
Harry se trochu zarazil. Nemám dobrou náladu to tak docela nevystihovalo. Co jen mohlo profesora Quirrella tolik trápit...?
No, k přátelům se jen tak neobracíte zády, když se cítí mizerně. Harry opatrně postoupil do místnosti. „Mohl bych nějak pomoci-“
"Ne,“ řekl profesor Quirrell, který stále nevzhlédl od knihy.
„Chci říct, pokud jste se potýkal s idioty a chtěl byste si promluvit s někým příčetným...“
Nastalo překvapivě dlouhé ticho.
Profesor Quirrell zabouchl knihu a ta s tichým šepotavým zvukem zmizela. Pak vzhlédl a Harry sebou škubl.
„Předpokládám, že inteligentní rozhovor by v tuto chvíli mohl být příjemným pro mě,“ řekl profesor Quirrell tím samým kousavým tónem, jakým Harryho pozval dál. „Vám takový pravděpodobně nepřijde, buďte varován.“
Harry se zhluboka nadechl. „Slibuji, že mi nebude vadit, když mi budete odsekávat. Co se stalo?“
Zdálo se, že chlad v místnosti se prohloubil. „Nebelvír z šestého ročníku seslat kletbu na jednoho z mých slibnějších studentů, zmijozela ze šestého ročníku.“
Harry polkl. „Jaký... jaký druh kletby?“
A vztek na profesorově tváři už nebyl nadále zadržován. „Proč se obtěžovat ptaním na tak nedůležitou otázku, pane Pottere? Náš nebelvírský přítel si nemyslel, že je to důležité!“
„Mluvíte vážně?“ řekl Harry, než se stačil zarazit.
"Ne, mám dnes příšernou náladu z žádného zvláštního důvodu. Ano, mluvím vážně, vy hlupáku! On to nevěděl. Doopravdy to nevěděl. Neuvěřil jsem tomu, dokud to bystrozoři nepotvrdili pod veritasérem. Chodí do šestého ročníku a seslal kletbu spadající do pokročilé černé magie, aniž by věděl, co dělá.“
„Nechcete říct,“ řekl Harry, „že se spletl, že si nějak špatně přečetl popis kouzla-“
„Všechno, co věděl, bylo, že to má být namířeno na nepřítele. Věděl, že to je všechno, co ví.“
A to stačilo, aby bylo kouzlo sesláno. „Nechápu, jak něco s tak malým mozkem dokáže chodit vzpřímeně.“
"Skutečně, pane Pottere,“ řekl profesor Quirrell.
Nastalo ticho. Profesor Quirrell se předklonil a zvedl ze stolu stříbrný kalamář. Začal ho obracet v rukou, hleděl na něj, jako by přemýšlel, jak by mohl umučit kalamář k smrti.
„Byl ten zmijozel vážně zraněn?“ zeptal se Harry.
„Ano.“
„Byl ten nebelvír vychován mudly?“
„Ano.“
„Odmítá ho Brumbál vyloučit, protože to ten ubohý chlapec prostě nevěděl?“
Profesorovy ruce na kalamáři zbělaly. „Snažíte se něco říct, pane Pottere, nebo prostě jenom konstatujete očividné?“
„Profesore Quirrelle,“ řekl Harry vážně, „všichni mudly vychovaní studenti v Bradavicích potřebují bezpečnostní přednášku, ve které se dozví věci tak směšně očividné, že by je nikoho s kouzelnickou výchovou ani nenapadlo zmiňovat. Nesesílejte kletby, když nevíte, co dělají; když objevíte něco nebezpečného, neříkejte o tom hned všem; nevařte pokročilé lektvary po koupelnách bez dozoru; důvod, proč existují zákony proti magii nezletilých, všechny základy.“
"Proč?“ řekl profesor Quirrell. „Ať ti hloupí vymřou, než se stihnou rozmnožit.“
„Pokud vám nevadí ztratit spolu s nimi i pár zmijozelských šesťáků.“
Kalamář v profesorových rukou se vzňal a s příšernou pomalostí se rozhořel, odporné černo-oranžové plameny trhaly kov a zdálo se, že ho po troškách okusují; stříbro se kroutilo, zatímco tálo, jako by se snažilo a nedokázalo uniknout. Doprovázel to tichý skřípavý zvuk, jako by kov ječel.
„Řekl bych, že máte pravdu,“ řekl profesor Quirrell s rezignovaným úsměvem. „Navrhnu přednášku, která se postará o to, aby mudlorození, kteří jsou příliš hloupí k životu s sebou při odchodu nebrali nikoho cenného.“
Kalamář v rukou profesora Quirrella stále planul a ječel, nepatrné kapičky kovu, stále hořící, teď kapaly na stůl, jako by kalamář plakal.
„Neutíkáte,“ poznamenal profesor Quirrell.
Harry otevřel pusu -
„Pokud se chystáte říct, že se mě nebojíte,“ řekl profesor Quirrell, „nedělejte to.“
„Jste ten nejděsivější člověk, jakého znám,“ řekl Harry, „a jedním z nejdůležitějších důvodů, proč tomu tak je, je, že si jednoduše nedokážu představit, že byste někoho zranil, aniž byste k tomu učinil vědomé rozhodnutí.“
Oheň v profesorových rukou zakomíhal a zhasl, a profesor Quirrell opatrně položil zničený kalamář na stůl. „Říkáte ty nejmilejší věci, pane Pottere. Že byste bral lekce v lichocení? Od, možná, pana Malfoye?“
Harry zprostil tvář jakéhokoli výrazu, a až o vteřinu později mu došlo, že zrovna tak by klidně mohl odevzdat podepsané přiznání. Profesora Quirrella nezajímalo, jak váš výraz vypadal, zajímalo ho, který duševní stav ho umožnil.
„Chápu,“ řekl profesor Quirrell. „Pan Malfoy je užitečný přítel, pane Pottere, a může vás toho mnoho naučit, ale doufám, že jste neudělal tu chybu a nedůvěřoval mu s příliš mnoha tajnostmi.“
„Neví nic, u čeho bych se bál, že to vyjde najevo,“ řekl Harry.
„Velmi dobře,“ řekl profesor Quirrell s lehkým úsměvem. „Takže proč jste sem původně přišel?“
„Myslím, že jsem hotov s předběžnými cvičeními v nitroobraně a připraven na tutora.“
Profesor Quirrell přikývl. „Tuto neděli vás odvedu ke Gringottům.“ Zarazil se, pohlédl na Harryho a usmál se. „A mohli bychom si i někam zajít, pokud byste chtěl. Právě mě něco hezkého napadlo.“
Harry, rovněž s úsměvem, přikývl.
Když opouštěl místnost, slyšel, že si profesor Quirrell potichu brouká.
Harry byl rád, že se mu ho podařilo rozveselit.
Zdálo se, že onu neděli si spolu poměrně velké množství lidí šepotalo po chodbách, alespoň tedy tehdy, když kolem nich procházel Harry Potter.
Hodně namířených prstů.
A velké množství dívčího chichotání.
Všechno to začalo u snídaně, když se Harryho někdo zeptal, jestli už slyšel ty novinky, a Harry ho rychle přerušil a řekl, že pokud ty novinky byly napsány Ritou Holoubkovou, nechtěl o nich nic slyšet, ale chtěl by si je přečíst sám.
Ukázalo se, že kopie Denního věštce v Bradavicích nedostává mnoho studentů, a ty výtisky, které pořád ještě nebyly od svých vlastníků koupeny, kolovaly v jistém komplikovaném systému, a že zrovna teď nikdo neví, kdo jeden má...
Takže Harry použil Quietus a pokračoval v pojídání snídaně, svým spolustolovníkům důvěřoval, že pošlou pryč těch mnoho, mnoho tazatelů, a dělal, co mohl, aby ignoroval tu nevěřícnost, ten smích, ty blahopřejné úsměvy, ty soucitné výrazy, ty zděšené pohledy, a ty upouštěné talíře, jak se novinky dozvídali stále noví lidé.
Harry byl poměrně zvědavý, ale vážně si nechtěl to umělecké dílo pokazit tím, že by o něm slyšel z druhé ruky.
Dalších pár hodin si v bezpečí svého kufru dělal domácí úkoly, potom, co svým spolužákům řekl, aby za ním přišli, kdyby někdo našel originální výtisk.
Harry stále ještě nic nevěděl ani v deset hodin, když opouštěl Bradavice v kočáře s profesorem Quirrellem, který seděl vpravo vepředu a momentálně byl ponořen do svého zombie stavu. Harry seděl diagonálně naproti, tak daleko, jak jen kočár dovoloval, vlevo vzadu. I tak měl neustálý pocit zkázy, když kočár drkotal malou cestou vedoucí přes část ne-zapovězeného lesa. To mu docela ztěžovalo četbu, obzvlášť vzhledem k tomu, že to nebyl lehký materiál, a Harry si náhle přál, aby místo toho raději četl jednu ze svých dětských science-fiction-
„Jsme mimo bradavické ochrany, pane Pottere,“ ozval se hlas profesora Quirrella zepředu. „Čas jít.“
Profesor Quirrell s opatrným podepřením vystoupil z kočáru. Harry, na své vlastní straně, seskočil.
Harry zrovna přemýšlel, jak přesně se tam dostanou, když profesor Quirrell řekl: „Chytejte!“ a hodil mu scvrček, který Harry bez přemýšlení chytil.
Obrovský nehmotný hák Harryho chytil za břicho a tvrdě, jen bez jakéhokoli pocitu zrychlení, jím trhnul zpět, a o okamžik později Harry stál uprostřed Příčné ulice.
(Promiň, co to? řekl jeho mozek.)
(Právě jsme se teleportovali, vysvětlil Harry.)
(To se v našem původním prostředí nestávalo, postěžoval si Harryho mozek a dezorientoval ho.)
Harry zavrávoral na nohou, jak se snažil přizpůsobit cihlovému dláždění místo hliněné lesní cestě, přes kterou projížděli. Stále s motající se hlavou se narovnal, zdálo se, že spěchající čarodějky a kouzelníci se trochu zakymáceli, výkřiky prodavačů se mu rozléhaly v uších, jak se jeho mozek pokoušel zařadit místo ve světě, kde by se měl nalézat.
O chvilku později se pár kroků za Harrym ozvalo lupnutí, a když se Harry otočil, spatřil tam profesora Quirrella.
„Vadilo by vám-“ začal Harry zároveň s profesorovým, „Obávám se, že-“
Harry se zastavil, profesor Quirrell ne.
„- musím jít a uvést něco do pohybu, pane Pottere. Vzhledem k tomu, že mi bylo důkladně vysvětleno, že jsem zodpovědný za cokoli, co by se vám mohlo stát, nechám vás u-“
„Novinového stánku,“ řekl Harry.
„Promiňte?“
"Nebo kdekoli, kde si budu moct koupit kopii Denního věštce. Nechte mě tam a budu šťastný.“
Krátce na to byl Harry doveden do knihkupectví za doprovodu několika tiše vyslovených, dvojznačných hrozeb. A prodavači se dostalo méně dvojznačných hrozeb, soudě podle toho, jak se přikrčil, a jak jeho oči nepřestávaly putovat mezi Harrym a vchodem.
Pokud by v knihkupectví vypukl požár, Harry hodlal stát přímo uprostřed plamenů, dokud se profesor Quirrell nevrátí.
Mezitím-
Harry se rychle rozhlédl kolem.
Knihkupectví bylo malé a zašlé, mělo jen čtyři viditelné skříně s knihami, a nejbližší polička, ke které Harryho oči zalétly, byla plná tenkých, lacině vázaných knih s pochmurnými tituly jako Albánský masakr z patnáctého století.
Nejprve to nejdůležitější. Harry přikročil k prodavačovu pultu.
„Promiňte,“ řekl Harry, „jeden výtisk Denního věštce, prosím.“
"Pět srpců,“ řekl prodavač. „Promiň, mladej, ale už mi zbývaj jen tři.“
Pět srpců dopadlo na pult. Harry měl pocit, že by dokázal něco usmlouvat, ale to ho v tuhle chvíli opravdu nezajímalo.
Prodavačovy oči se rozšířily, a zdálo se, že si Harryho poprvé všimnul. „Vy!“
„Já!“
„Je to pravda? Opravdu jste-“
„Zmlkněte! Promiňte, ale celý den jsem čekal, než si to budu moct přečíst sám, místo toho, abych o tom slyšel z druhé ruky, tak mi to prosím prostě podejte, dobrá?“
Prodavač na Harryho chvíli třeštil oči, a pak se mlčky natáhl pod pult a podal mu jednu složenou kopii Denního věštce.
Titulek zněl:
HARRY POTTER
TAJNĚ ZASNOUBEN
S GINEVROU WEASLEYOVOU
Harry Potter vytřeštil oči.
Pomalu, jemně a vážně, jako by nakládal s originálním Escherovým dílem, zvedl noviny z pultu a rozložil je, aby si přečetl...
...o důkazu, který přesvědčil Ritu Holoubkovou.
...o a několika dalších zajímavých detailech.
...a o dalších důkazech.
Fred s Georgem si to se svou sestrou určitě ujasnili? Ano, samozřejmě, že ano. Byl tu obrázek Ginevry Weasleyové, jak toužebně vzdychá nad něčím, z čeho se při bližším pohledu vyklubala Harryho fotografie. To muselo být zinscenované.
Ale jak při všem na světě...?
Harry seděl v laciné skládací židli a už počtvrté si ony noviny četl, když dveře jemně zašeptaly a profesor Quirrell se vrátil do obchodu.
„Omlouvám se za- co to u Merlina čtete?“
"Vypadá to,“ řekl Harry s obdivem v hlase, „že jistý Arthur Weasley byl jat pod kletbu Imperius jedním Smrtijedem, kterého můj otec zabil, a tak byl stvořen dluh vůči vznešenému rodu Potterů, a můj otec požadoval, aby byl splacen zaslíbením tehdy nedávno narozené Ginevry Weasleyové. To tady lidé skutečně dělají podobné věcí?“
„Jak by slečna Holoubková mohla být tak hloupá, aby uvěřila-“
A profesorův hlas se vytratil.
Harry četl noviny vertikálně rozložené, což znamenalo, že profesor Quirrell ze svého místa viděl na text pod titulkem.
Šok na profesorově tváři byl uměleckým dílem, hodným téměř článku samého.
"Nebojte se,“ řekl Harry vesele, „všechno je to podvržené.“
Odněkud z obchodu zaslechl prodavače zalapat po dechu. Následoval zvuk padajícího sloupce knih.
„Pane Pottere...“ řekl profesor Quirrell pomalu, „jste si tím jistý?“
„Docela jistý. Můžeme jít?“
Profesor Quirrell s poměrně roztržitým výrazem přikývl, a Harry noviny zase složil a následoval ho ze dveří.
Z nějakého důvodu teď neslyšel žádný pouliční hluk.
Třicet vteřin šli potichu, dokud profesor Quirrel nepromluvil. „Slečna Holoubková shlédla původní protokoly tajného jednání Starostolce.“
„Ano.“
„Původní protokoly Starostolce.“
„Ano.“
„S tím bych měl problém já.“
„Opravdu?“ řekl Harry. „Protože pokud jsou má podezření správná, tohle bylo provedeno havraspárským studentem.“
„To je nemožné,“ řekl profesor Quirrell prostě. „Pane Pottere... s lítostí musím říct, že ta mladá dáma očekává, že si vás vezme.“
"Ale to je nepravděpodobné,“ řekl Harry. „Abych citoval Douglese Adamse, nemožné v sobě má jistou integritu, kterou pouhé nepravděpodobné postrádá.“
„Chápu, na co narážíte,“ řekl profesor Quirrell pomalu. „Ale...ne, pane Pottere. Může to být nemožné, ale dokážu si představit, že by někdo zfalšoval původní protokoly starostolce. Je nepředstavitelné, že by nejvyšší ředitel Gringottské banky zapečetil falešenou zásnubní smlouvu a slečna Holoubková tu pečeť osobně ověřila.“
„Opravdu,“ řekl Harry, „jeden by očekával, že nejvyšší ředitel Gringottů bude přítomen, když si tolik peněz mění majitele. Zdá se, že pan Weasley byl vážně zadlužen, a tak požadoval dodatečnou platbu deseti tisíc galeonů-“
"Deset tisíc galeonů za Weasleyovou? Za to byste mohl dostat dceru z jedné z urozených rodin!“
„Promiňte,“ řekl Harry. „Teď už se vážně budu muset zeptat, to tu lidé kolem skutečně dělají tenhle druh věcí-“
„Zřídka,“ řekl profesor Quirrell se zamračením. „A mám podezření, že od doby, co Pán zla zemřel už vůbec ne. Takže podle těch novin to váš otec prostě zaplatil?“
„Neměl na výběr,“ řekl Harry. „Ne, pokud chtěl splnit podmínky toho proroctví.“
„Dejte mi to,“ řekl profesor Quirrell a noviny vyletěly z Harryho rukou tak rychle, až ho papír říznul.
Harry si automaticky strčil prst do pusy, a s poměrně šokovaným výrazem se otočil k profesorovi Quirrellovi, aby si postěžoval -
Profesor Quirrell se zastavil uprostřed ulice. Jeho oči bleskurychle přejížděly tam a zpět, zatímco před ním neviditelná síla držela noviny rozložené.
Harry to pozoroval a obdivem zalapal po dechu, když se noviny otevřely na druhé a třetí stránce. A, nedlouho potom, na čtvrtou a pátou. Bylo to jako by ten muž shodil roušku smrtelnosti.
A po znepokojivě krátkém čase se noviny znovu úhledně složily. Profesor Quirrell je sebral ze vzduchu a hodil je Harrymu, který je reflexně chytil. A pak se profesor Quirrell znovu rozešel a Harry automaticky vyrazil za ním.
"Ne,“ řekl profesor Quirrell, „to proroctví mi také nezní tak docela správně.“
Harry přikývl, stále ohromený.
„Kentauři mohli být pod vlivem Imperia,“ řekl profesor Quirrell se zamračením, „to se zdá pochopitelné. Co magie dokáže stvořit, to magie dokáže zneužít, a tak není nemyslitelné, že by Nejvyšší pečeť Gringottů mohla být propašována do cizích rukou. Nepojmenovatelní mohli být napodobeni pomocí mnoholičného lektvaru, bavorská jasnovidka zrovna tak. A s dostatečnou námahou by mohlo být možné zfalšovat protokoly Starostolce. Máte nějakou představu, jak to bylo provedeno?“
„Nemám jedinou možnou hypotézu,“ řekl Harry. „Vím, že to bylo provedeno s celkovým rozpočtem čtyřiceti galeonů.“
Profesor Quirrell se na místě zastavil a otočil se k Harrymu. Na tváři měl naprosto nevěřícný výraz. „Čtyřicet galeonů by zaplatilo schopnému lamači ochran, aby uvolnil cestu do domu, který si přejete vyloupit! Čtyřicet tisíc galeonů by mohlo zaplatit tým světových nejlepších profesionálních zločinců, aby zfalšovali protokoly Starostolce!“
Harry bezmocně pokrčil rameny. „Zapamatuju si to pro příště, až budu chtít ušetřit třicet devět tisíc, devět set šedesát galeonů pomocí nalezení správného zprostředkovatele.“
„Tohle neříkám často,“ řekl profesor Quirrell. „Jsem ohromen.“
„Zrovna tak,“ řekl Harry.
„A kdo je tím neuvěřitelným bradavickým studentem?“
„Obávám se, že to nemohu říct.“
Tak trochu k Harryho překvapení to profesor Quirrell přijal bez námitek.
V zamyšlení kráčeli směrem ke gringottské bance, protože ani jeden z nich nebyl člověkem, který by problém vzdal, aniž by nad ním popřemýšlel alespoň pět minut.
„Mám pocit,“ řekl Harry konečně, „že na to jdeme ze špatného úhlu. Jednou jsem slyšel příběh o několika studentech, kteří přišli do třídy fyziky, a učitelka jim ukázala velký kovový plech blízko ohně. Řekla jim, aby se ho dotkli, a oni si všimli, že kov blíže ohně je chladnější a vzdálenější kov je teplejší. A na to jim řekla, aby zapsali své dohady, proč tomu tak je. Takže několik studentů napsalo 'protože takhle kov vede teplo' a jiní studenti napsali 'kvůli pohybu vzduchu', a nikdo nenapsal 'to prostě vypadá nemožně' a skutečná odpověď zněla, že předtím než studenti vešli do třídy, učitelka plech otočila.“
"Zajímavé,“ řekl profesor Quirrell. „To zní podobně. Je v tom nějaké poučení?“
„Vaše síla jako racionalisty spočívá ve vaší schopnosti být více zmaten fikcí než skutečností,“ řekl Harry. „Pokud jste stejně dobrý ve vysvětlování jakéhokoli výsledku, pak máte nulové znalosti. Ti studenti si mysleli, že mohou použít slova jako 'kvůli vedení tepla', aby vysvětlili cokoli, dokonce i to, že kov na straně bližší k ohni je chladnější. Takže si nevšimli, jak jsou zmatení, což znamenalo, že nemohli být zmatenější podvodem než skutečností. Když mi řeknete, že kentauři byli pod Imperiem, stále mám pocit, že tu něco tak docela nesedí. I po slyšení vašeho vysvětlení stále registruju, že jsem zmatený.“
"Hmm,“ řekl profesor Quirrell.
Kráčeli dál.
„Nepředpokládám,“ řekl Harry, „že by bylo možné skutečně lidi strčit do alternativních realit? Například, že by tohle nebyla naše vlastní Rita Holoubková, nebo že by ji dočasně poslali někam jinam?“
„Pokud by to bylo možné,“ řekl profesor Quirrell poměrně suchým hlasem, „byl bych já stále tady?“
A, zrovna když už byli téměř před obrovským bílým vchodem ke Gringottům, profesor Quirrell řekl:
„Ach. Samozřejmě. Už tomu rozumím. Nechte mě hádat, Weasleyova dvojčata?“
"Cože?“ vyskočil Harrymu hlas o oktávu. „Jak?“
„Obávám se, že to nemohu říct.“
„...To není fér.“
„Já myslím, že je to mimořádně fér,“ řekl profesor Quirrell, když bronzovými dveřmi vešli dovnitř.
Bylo zrovna před polednem, a Harry s profesorem Quirrellem byli usazeni u hlavy a konce dlouhého, širokého, plochého stolu v přepychově zařízené privátní místnosti s důkladně vypolstrovanými lenoškami a křesly podél stěn, a jemnými záclonami, visícími odevšad.
Chystali se dát si oběd v Maryině sídle, o kterém profesor Quirrell řekl, že je mu známé jako jedna z nejlepších restaurací v Příčné ulici, obzvláště pro – hlas mu významně klesl – jisté účely.
Byla to ta nejhezčí restaurace, ve které Harry kdy byl, a vážně ho užíralo, že profesor Quirrell platí jídlo jemu.
První část mise, najít instruktora nitroobrany, skončila úspěchem. Profesor Quirrell Griphookovi se zlým úsměvem řekl, aby doporučil nejlepšího, jakého zná, bez ohledu na výdaje, vzhledem k tomu, že vše platí Brumbál; a skřet se usmál v odpověď. Jisté dávka úsměvů mohla přijít i z Harryho směru.
Druhá část plánu skončila naprostých krachem.
Harrymu nebylo dovoleno vybrat si z trezoru peníze bez přítomnosti ředitele Brumbála, nebo nějakého jiného oficiálního zástupce školy, a profesor Quirrell nedostal klíč od trezoru. Harryho mudlovští rodiče nic takového nemohli autorizovat, protože byli mudlové, a mudlové měli zhruba stejný legální status jako koťata: byli roztomilí, takže by vás zavřeli, kdybyste je mučili na veřejnosti, ale nebyli to lidé. Byla učiněna jistá neochotná opatření pro uznání rodičů mudlorozených jako lidí v limitovaném smyslu, ale Harryho adoptivní rodiče do této legální kategorie nespadali.
Zdálo se, že v očích kouzelnického světa je Harry sirotkem. Díky tomu byli ředitel Bradavic nebo jeho pověřenci uvnitř školního systému Harryho poručníky až do doby, než dostuduje. Harry mohl dýchat bez Brumbálova dovolení, ale jenom tak dlouho, dokud to ředitel specificky nezakázal.
Na to se Harry zeptal, jestli by Griphookovi mohl jednoduše říct, jak diverzifikovat jeho investice mimo zlatých mincí v trezoru.
Griphook mu vrátil prázdný pohled a zeptal se, co znamená 'diverzifikovat'.
Banky, jak to tak vypadalo, neinvestovaly. Banky za roční poplatek uschovávaly vaše zlaté mince v bezpečných trezorech.
Kouzelnický svět neznal pojem akcií. Nebo dividend. Nebo korporací. Obchody vedly konkrétní rodiny svými osobními trezory.
Půjčky poskytovali bohatí lidé, ne banky. I když Gringottovi za poplatek dohlédnou na uzavření smlouvy, a za mnohem větší poplatek i na její plnění.
Dobří bohatí lidé půjčovali peníze svým přátelům s tím, že jim to splatí kdykoli. Špatní bohatí lidé vám účtovali úroky.
Pokud šlo o půjčky, neexistoval žádný sekundární trh.
Zlí bohatí lidé si počítali roční úroky od 20% výš.
Harry se postavil, otočil se k ostatním zády, a opřel si hlavu o zeď.
Zeptal se, jestli potřebuje ředitelovo povolení, aby si mohl založit banku.
V tom bodě se do toho vložil profesor Quirrell s tím, že je čas na oběd, a hbitě běsnícího Harryho vyvedl bronzovými dveřmi od Gringottů, přes Příčnou ulici, do hezké restaurace zvané Maryino sídlo, kde pro ně byla rezervovaná místnost. Majitel vypadal šokovaně, když spatřil profesora Quirrella v doprovodu Harryho Pottera, ale bez námitek je dovedl do místnosti.
A profesor Quirrell záměrně oznámil, že zaplatí účet, přičemž se zdálo, že si docela vychutnává výraz na Harryho tváři.
"Ne," řekl profesor Quirrell servírce, "nebudeme potřebovat menu. Já si dám denní specialitu s láhví Chianti, a pan Potter si pro začátek dá polévku z tlustobřicha, následovanou talířem Roopo kuliček, a melasový pudink jako dezert."
Servírka, oděná v hábitu, který stále vypadal vážně a formálně, i když byl kratší než obvyklý, se uctivě uklonila, vzdálila se a zavřela za sebou dveře.
Profesor Quirrell mávl rukou ve směru dveří a zástrčka zapadla. "Všimněte si té zástrčky uvnitř. Tato místnost, pane Pottere, je známá jako Maryina místnost. Náhodou je odolná vůči všem druhům monitorování, a skutečně myslím vůči všem; Brumbál sám by nedokázal detekovat nic, co se tu děje. Maryinu místnost využívají dva druhy lidí. První druh se angažuje v pokoutních románcích. A ten druhý druh vede zajímavé životy."
"Skutečně," řekl Harry.
Profesor Quirrell přikývl.
Harryho rty se v očekávání otevřely. "Pak by tedy byla škodu tu jen tak sedět a jíst oběd, aniž bysme dělali něco zvláštního."
Profesor Quirrell se zakřenil, pak vytáhl hůlku a švihl jí směrem ke dveřím. "Samozřejmě," řekl, "lidé vedoucí zajímavé životy mají sklony k důkladnější obezřetnosti než záletníci. Právě jsem nás uzavřel uvnitř. Nic neprojde do nebo z místnosti – například skrze tu škvíru pode dveřmi. A..."
Na to profesor Quirrell vyslovil ne méně než čyři různá zaklínadla, z nich Harry žádné nepoznával.
"I to ve skutečnosti nestačí," řekl profesor Quirrell. "Pokud bychom dělali něco skutečně mimořádně důležitého, kromě těchto čtyř by bylo nezbytné seslat ještě dalších dvacet tři kontrol. Pokud by, řekněme, Rita Holoubková věděla nebo uhádla, že sem přijdeme, bylo by možné, že byla v této místnosti pod pláštěm neviditelnosti. Nebo by možná mohla být zvěromágem v nepatrné formě. Existují testy k vyloučení i takových vzácných možností, ale provádět je všechny by bylo namáhavé. Přesto si říkám, zda bych je přeci jen neměl provést, jenom abych vás neučil špatným zvykům?" Profesor Quirrell si zamyšleně poklepal prstem na tvář.
"To je v pořádku," řekl Harry, "chápu a budu si to pamatovat." I když byl trochu zklamaný, že nedělají nic skutečně mimořádně důležitého.
"Dobře tedy," řekl profesor Quirrell. Se širokým úsměvem se zaklonil v židli. "Dnes jste si vedl velmi dobře, pane Pottere. Jsem si jistý, že základní plán byl váš, i když jste delegoval jeho exekuci. Nemyslím si, že po dnešku od Rity Holoubkové ještě někdy uslyšíme. Luciuse Malfoye její selhání nepotěší. Pokud je chytrá, opustí zemi hned, jak si uvědomí, že byla obelstěna."
Harryho žaludkem se začínal šířit nanicovatý pocit. "Lucius stál za Ritou Holoubkovou...?"
"Ach, to jste si neuvědomil?" řekl profesor Quirrell.
Harry nepomyslel na to, co se s Ritou Holoubkovou stane potom.
Vůbec.
Ani v nejmenším.
Ale bude propuštěna, samozřejmě, že bude propuštěna, a klidně může mít děti v Bradavicích, pokud Harry ví, a teď to bylo ještě horší, o tolik horší-
"Nechá ji Lucius zabít?" zeptal se Harry stěží slyšitelným hlasem. Někde v jeho hlavě na něj Moudrý klobouk ječel.
Profesor Quirrell se suše usmál. "Pokud jste s novináři ještě nejednal, věřte mi, že se svět o trochu projasní pokaždé, když jeden zemře."
Harry jediným křečovitým pohybem vyskočil ze židle, musí Ritu Holoubkovou najít a varovat ji, než bude příliš pozdě-'
"Sedněte si," řekl profesor Quirrell ostře. "Ne, Lucius ji nenechá zabít. Ale Lucius dělá život těm, kteří mu slouží špatně, mimořádně nepříjemným. Slečna Holoubková uteče a začne nový život pod novým jménem. Posaďte se, pane Pottere; teď neexistuje nic, co byste mohl udělat, a musíte se naučit jednu lekci."
Harry se pomalu posadil. Na tváři profesora Quirrella byl zklamaný, podrážděný výraz a to ho k zastavení přimělo víc, než slova.
"Občas," řekl profesor Quirrell řezavým hlasem, "se bojím, že vašeho skvělého zmijozelského mozku je na vás jednoduše škoda. Opakujte po mně. Rita Holoubková byla sprostá, odporná žena."
"Rita Holoubková byla sprostá, odporná žena," řekl Harry. Neříkalo se mu to dobře, ale nezdálo se, že by tu byla jiná, jakákoli jiná možná akce.
"Rita Holoubková se pokusila zničit mou pověst, ale já jsem uskutečnil geniální plán, a zničil její pověst jako první."
"Rita Holoubková mě vyzvala. Ona hru prohrála, a já jsem vyhrál."
"Rita Holoubková představovala překážku pro mé budoucí plány. Neměl jsem na vybranou, musel jsem se s ní vypořádat, pokud bych chtěl, aby ony plány uspěly."
"Rita Holoubková byla mým nepřítelem."
"V životě se nikam nedostanu, pokud nebudu ochoten porážet své nepřátele."
"Dnes jsem porazil jednoho ze svých nepřátel."
"Jsem hodný chlapec."
"Zasloužím si speciální odměnu."
"Ach," řekl profesor Quirrell, který se po několik posledních vět benevolentně usmíval. "Vidím, že se mi podařilo upoutat vaši pozornost."
To byla pravda. A i když se Harry cítil, jako by byl do něčeho vmanévrován – ne, to nebyl jen pocit, byl vmanévrován – nemohl popřít, že po vyslovení těch slov a spatření profesorova úsměvu se cítil lépe.
Profesor Quirrell se pomalým a záměrně významným pohybem natáhl do hábitu a vytáhl...
...knihu.
Lišila se od jakékoli jiné knihy, kterou Harry kdy viděl, kraje a rohy byly jasně deformované; neotesané byl výraz, který mu přišel na mysl, jako kdyby kniha byla vysekaná z knižního dolu.
"Co to je?" vydechl Harry.
"Deník," řekl profesor Quirrell.
"Čí?"
"Jedné slavné osobnosti." Profesor Quirrell se zeširoka usmíval.
"Dobrá..."
Profesorův výraz zvážněl. "Pane Pottere jednou z nutných podmínek, aby se z jednoho stal mocný kouzelník, je excelentní paměť. Klíčem k hádance často bývá něco, co jste před dvaceti lety četl na starém svitku, nebo jeden konkrétní prsten, který jste spatřil na prstě člověka, kterého jste potkal jen jednou. Zmiňuji se o tom proto, abych vysvětlil, jak se mi podařilo zapamatovat si tento předmět, a štítek, který u něho byl uvedený, po tom, co jsem o mnoho let později potkal vás. Pochopte, pane Pottere, v průběhu svého života jsem spatřil množství osobních sbírek vlastněných lidmi, kteří si možná tak docela nezasluhovali všechno, co mají-"
"Vy jste to ukradl?" řekl Harry nevěřícně.
"Přesně tak," řekl profesor Quirrell. "Velmi nedávno, po pravdě. Myslím, že tuto konkrétní věc oceníte mnohem více než ten odporný mužíček, který si ji neschovával za žádným jiným účelem, než aby její vzácností dělal dojem na své stejně odporné přátele."
Teď už Harry jednoduše lapal po dechu.
"Ale pokud cítíte, že mé činy byly nesprávné, pane Potter, hádám, že nemusíte přijímat svůj speciální dárek. I když se samozřejmě nebudu obtěžovat natolik, abych tu knihu vrátil zpět. Takže, jak to bude?"
Profesor Quirrell hodil knihu z jedné ruky do druhé, díky čemuž se Harry se zděšeným výrazem bezděčně natáhl.
"Oh," řekl profesor Quirrell, "nebojte se trochy hrubého zacházení. Tento deník byste mohl hodit do ohně, a vynořil by se z něj nepoškozený. V každém případě, čekám na vaše rozhodnutí."
Profesor Quirrell ledabyle vyhodil knihu do vzduchu a znovu ji s úsměvem chytil.
Ne, řekl Nebelvír a Mrzimor.
Ano, řekl Havraspár. Co na slově 'kniha' jste vy dva nepochopili?
To s tou krádeží, řekl Mrzimor.
Ale no tak, řekl Havraspár, nemůžete od nás vážně očekávat, že řekneme ne, a pak se celý život budeme trápit, co to bylo.
Z utilitaristického hlediska to vypadá jako pozitivní síť, řekl Zmijozel. Myslete na to jako na ekonomickou transakci, která pochází z prodeje, jen bez té části s prodejem. Plus, my jsme to neukradli a nikomu nepomůže, když si to profesor Quirrell nechá.
Snaží se tě obrátit k Temnotě! zaječel Nebelvír a Mrzimor pevně přikývl.
Nebuď naivní chlapeček, řekl Zmijozel, snaží se tě naučit Zmijozelu.
Jo, řekl Havraspár. Ať už tu knihu původně vlastnil kdokoli, pravděpodobně to byl Smrtijed, nebo tak něco. Patří nám.
Harryho ústa se otevřela, a pak se tak zarazila, na tváři měl agonizovaný výraz.
Zdálo se, že profesor Quirrell se docela dobře baví. Na jednom prstu balancoval s knihou postavenou na roh, a zatímco si potichu broukal, udržoval ji ve vzduchu.
Ozvalo se zaťukání na dveře.
Kniha zmizela zpátky v profesorově hábitu, a profesor vstal ze židle. Rozešel se ke dveřím-
- a klopýtl, náhle narazil do zdi.
"V pořádku," ozval se hlas profesora Quirrella, náhle o mnoho slaběji než obvykle. "Posaďte se, pane Pottere, je to jen matoucí kouzlo. Posaďte se."
Harryho prsty svíraly kraj židle, netušil, co by měl udělat, co by mohl udělat. Ani se k profesorovi Quirrellovi nemohl příliš přiblížit, pokud nechtěl vzdorovat tomu pocitu Zkázy -
Profesor Quirrell se narovnal, jeho dýchání se zdálo o něco těžší, a otevřel dveře.
Servírka nesoucí tác jídla vešla; a jak rozdělovala talíře, profesor Quirrell pomalu došel zpátky ke stolu.
Ale tou dobou, co se servírka s úklonou vzdálila, profesor Quirrell už znovu seděl zpříma a znovu se usmíval.
Přesto, ta krátká epizoda čehokoli-to-bylo, Harrymu udělala jasno. Nemohl říci ne, ne po tom, co se profesor Quirrell tak obtěžoval.
"Ano," řekl Harry.
Profesor Quirrell výstražně zvedl prst, pak znovu vytáhl hůlku, opět zamkl dveře a zopakoval tři z dřívějších kouzel.
Pak z hábitu znovu vytáhl knihu a hodil ji Harrymu, který ji málem upustil do polévky.
Harry na profesora Quirrella vrhl pocit plný bezmocného pobouření. Tohle jste s knihami, očarovanými nebo ne, dělat neměli.
Harry se zakořeněnou instinktivní péčí otevřel knihu. Stránky mu připadaly příliš tlusté, s texturou nepodobnou ani mudlovskému papíru, ani kouzelnickému pergamenu. A obsah byl...
...prázdný?
"Měl bych viděl-"
"Podívejte se blíže začátku," řekl profesor Quirrell, a Harry (opět s tou bezmocnou, zakořeněnou péčí) otočil blokem listů zpátky.
Písmo bylo zjevně rukopisné, a velmi těžko čitelné, ale Harry si pomyslel, že by se mohlo jednat o latinu.
"Co to je?" zeptal se Harry.
"Toto," řekl profesor Quirrell, "je záznam magických výzkumů mudlorozeného, který nikdy neodešel do Bradavic. Odmítl svůj dopis, a vedl svá vlastní malá vyšetřovaní, která bez hůlky nikdy nedospěla příliš daleko. Z toho popisu na štítku očekávám, že to jméno pro vás bude významnější než pro mne. Toto, Harry Pottere, je deník Rogera Bacona."
Harry téměř omdlel.
Na zdi, kam profesor Quirrell narazil, se blyštily rozdrcené zbytky překrásného modrého brouka.