Harry Potter and the Methods of Rationality (MoR)
(http://www.fanfiction.net/s/5782108/1/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)
Autor: Less Wrong
Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede
Harry Potter a metody racionality
Překlad: Tersa
Gramatická kontrola: Kometa
Někde, někdy, nějak se něco muselo stát jinak...
PETUNIE EVANSOVÁ si vzala Michaela Verrese, oxforského profesora biochemie.
HARRY JAMES POTTER-EVANS-VERRES vyrostl v domě po okraj přeplněném knihami. Jednou kousl učitelku matematiky, protože nevěděla, co je to logaritmus. Četl Godela, Eschera, Bacha a Úsudek v nejistotě: Heuristika a předpojatosti a první díl Feynmanových Lekcí o fyzice. A navzdory tomu, čeho se každý, kdo ho potkal bojí, se nechce stát příštím pánem zla. Na to byl příliš dobře vychován. Chce odhalit zákony magie a stát se bohem.
HERMIONA GRANGEROVÁ si vede lépe než on v každé třídě s výjimkou létání na košťatech.
DRACO MALFOY je přesně to, co byste očekávali, že se stane z jedenáctiletého kluka, kdyby měl za milujícího otce Darth Vadera.
PROFESOR QUIRRELL si splnil svůj celoživotní sen a vyučuje obranu proti černé magii, neboli, jak svou třídu raději označuje, bojovou magii. Všechny jeho studenty by zajímalo, co se s učitelem obrany pokazí tentokrát.
BRUMBÁL je buď šílený, nebo hraje nějakou nekonečně hlubší hru, která v sobě zahrnuje zapálení kuřete.
ZÁSTUPKYNĚ ŘEDITELE MINERVA MCGONAGALLOVÁ by si potřebovala odskočit do soukromí a na chvíli si zaječet.
Představujeme:
HARRY POTTER A METODY RACIONALITY
Neuhodnete, kam tohle směřuje.
Pár autorových poznámek:
Názory postav se nemusí nezbytně shodovat s názory autora. Harryho úvahy – pokud není pod vlivem své temné stránky – často představují dobrý vzor k následování, obzvláště, když si Harry myslí, že by mohl k podpoře nějakého principu citovat vědecké studie. Ale ne všechno, co si Harry myslí nebo dělá je dobrý nápad. To by jako příběh nefungovalo. A méně vřelé postavy mohou občas nabídnout cenné lekce, ale ty také mohou být nebezpečně dvojsečné.
Pokud vás tahle povídka opravdu baví, zkuste ji doporučovat a šířit dál, čím více čtenářů...
A teď, zpátky k našemu normálnímu programu...
Malá studovna, blízko, ale ne tak úplně v Havraspárských prostorech, jedna z mnoha nepoužívaných místností v Bradavicích. Podlaha z šedých kamenů, stěny z červených cihel, strop z tmavého mořeného dřeva, čtyři zářicí sklěněné glóbosy zapuštěné do zdí. Kulatý stůl, které vypadal jako těžká deska černého mramoru posazená na tlustých černých mramorových nohách, ale ukázalo se, že je velmi lehký, a v případě potřeby ho není těžké zvednout a přesunout. Dvě pohodlně vypolstrovaná křesla se zdála být zaklíněna do podlahy na těch nejnevhodnějších místech, ale jak nakonec zjistili, odpelášila k vám hned, jak jste se nahli v pohybu, který napovídal, že si chcete sednout.
V místnosti také bylo slušné množství létajících netopýrů.
Bylo to místo, které budoucí historici jednou označí – pokud celý tenhle projekt nakonec k něčemu přispěje – jako místo, kde dvěma bradavickými studenty prvního ročníku, započalo vědecké zkoumání magie.
Harrym Jamesem Potterem-Evansem-Verresem, teoretikem.
A Hermionou Jean Grangerovou, experimentátorkou a výzkumným subjektem.
Harrymu se teď už ve třídách vedlo lépe, alespoň tedy v těch, které považoval za zajímavé. Četl více knih a to ne zrovna knihy pro jedenáctileté. Během jedné ze svých extra denních hodin stále a stále procvičoval přeměňování, tu druhou si vyhradil na nitroobranu. Bral užitečné třídy vážně, ne jen každý den odevzdával domácí úkoly, ale i trávil více volného času, než bylo požadováno čtením dalších knih za rozsah vyžadovaných učebnic, chtěl dané přeměty skutečně ovládnout, a ne se jen naučit několik odpovědí na test, chtěl vynikat. Něco takového se mimo Havraspár moc nevidělo. A teď i v Havraspáru jeho jedinými zbylými konkurenty byli Padma Patilová (jejíž rodiče pocházeli z ne-anglicky mluvící kultury, a tudíž ji vychovali se skutečnou pracovní etikou), Anthony Goldstein (z jisté nepatrné etnické skupiny, která získávala 25% všech Nobelových cen) a, samozřejmě, tyčící se vysoko nade všemi jako Titán valící se chumlem maňásků, Hermiona Grangerová.
K tomuto konkrétnímu experimentu jste potřebovali, aby se testový subjekt naučil šestnáct nových kouzel, sám a bez pomoci, nebo opravování. To znamenalo, že testovým subjektem byla Hermiona. Neustále.
Mělo by být zdůrazněno, že v tuto chvíli se netopýři létající kolem místnosti netřpytili.
Harry měl problém s přijetím toho, co to naznačovalo.
"Oogely boogely!" řekla Hermiona znovu.
A znovu se ze špičky Hermioniny hůlky vynořil netopýr. V jednu chvíli prázdný vzduch. V dalším okamžiku netopýr. Zdálo se, že už v okamžiku, co se objevil, mává křídly.
A pořád se netřpytil.
"Můžu s tím už přestat?" řekla Hermiona.
"Jsi si jistá," řekl Harry skrz něco, co mu připadalo jako hrudka v krku, "že možná s trochou dalšího trénování bys ho nedokázala přimět se třpytit?" Porušoval postup experimentu, který si napsal předem, což byl hřích, a porušoval ho, protože se mu nelíbily výsledky, které dostával, což byl smrtelný hřích, za to jste se mohli dostat do Vědeckého pekla, ale na tom mu právě teď tak nezáleželo.
"Co jsi změnil tentokrát?" zeptala se Hermiona trochu unaveně.
"Délku trvání oo, el a e. Má to být 3 ku 2 ku 2, ne 3 ku 1 ku 1."
"Oogely boogely!" řekla Hermiona.
Ojevil se netopýr jen s jedním křídlem a uboze se zhroutil na podlahu, na šedém kameni s sebou pak začal mrskat v kruhu.
"Fajn, jak to má být doopravdy?" řekla Hermiona.
"3 ku 2 ku 1."
"Oogely boogely!"
Tentokrát se objevil netopýr úplně bez křídel a s plácnutím jako mrtvá myš spadl na podlahu.
"3 ku 1 ku 2."
A hle, objevil se netopýr, zdravý a zeleně se třpytící, a vzlétl ke stropu.
Hermiona spokojeně přikývla. "Skvěle, co dál?"
Nastalo dlouhé ticho.
"Vážně? Vážně člověk musí říct Oogely boogely s trváním oo,el a e hlásek v poměru 3 ku 1 ku 2, nebo se netopýr nebude třpytit? Proč? Proč? Pro lásku všeho, co je svaté, proč?"
"Proč ne?"
"AAAAAAAARRRRRRRGHHHH!"
Buch, buch, buch.
Harry delší dobu přemýšlel o povaze magie a navrhl sérii experimentů založených na premise, že doslova všechno, čemu kouzelníci o magii věří je špatně.
Ve skutečnosti jste nemuseli říkat 'Wingardium Leviosa' v přesně tom správném tónu, aby jste něco zvedli, protože, no tak, 'Wingardium Leviosa'? Hodlal snad vesmír zkotrolovat, že jste řekli 'Wingardium Leviosa' přesně tím správným způsobem, a jinak ten brk nevznese?
Ne. Rozhodně ne, když jste se nad tím vážně zamysleli. Někdo, dost možná opravdu předškolní dítě, ale na každý pád nějaký anglicky mluvící uživatel magie si pomyslel, že 'Wingardium Leviosa' zní dost létavě a nadýchaně, a když poprvé sesílal ono kouzlo, ta slova pronesl spolu s ním. A řekl všem ostatním, že je to tak nutné.
Ale (přemýšlel Harry) nemuselo to takhle být, nebylo to zakomponováno do vesmíru, bylo to zakomponováno do vás.
Mezi vědci kolovala jedna stará historka, poučení k opatrnosti, historka o Blondlotovi a Paprscích N.
Krátce po objevení rentgenového záření, význačný francouzský fyzik jménem Prosper-Rene Blondlot – který jako první změřil rychlost rádiových vln a tvrdil, že se šíří rychlostí světla – oznámil objev úžasného nového jevu, Paprsků N, které měly na svědomí lehké zesvětlení obrazovky. Museli jste se dívat velmi pozorně, ale bylo to tam. Paprsky N měly spoustu zajímavých vlastností. Daly se ohýbat hliníkem a daly se soustředit do hliníkového hranolu, aby tak vyprodukovaly zušlechtěné vlákno sulfidu kadmiového, které pak slabě zářilo ve tmě...
Brzy tucty vědců, převážně ve Francii, potvdili Blondlotovy výsledky.
Jiní vědci, v Anglii a Německu, tvrdili, že oni tu slabou záři tak docela nevidí.
Blondlot řekl, že si ten přístroj asi špatně nastavili.
Jednoho dne Blondlot předvedl demonstraci Paprsků N. Světla byla vypnuta, a jeho asistent ohlašoval rozzáření nebo potemnění, zatímco Blondlot prováděl své manipulace.
Byla to normální demonstrace a všechny výsledky vyšly, jak se očekávalo.
I přestože americký vědec jménem Robert Wood pokradmu ukradl hliníkový hranol ze středu Blondlotova přístroje.
A to byl konec Paprsků N.
Realita, řekl jednou Philip K. Dick, je to, co nezmizí, když v to přestanete věřit.
Blondlotův hřích byl v retrospektu očividný. Neměl svému asistentovi říkat, co dělá. Blondlot se měl ujistit, že jeho asistent neví, co se zkouší, ani kdy se to zkouší, před tím než ho požádal, aby popsal jasnost obrazovky. Takhle jednoduché to mohlo být.
Dnes se tomu říká "oslnění" a je to jedna z těch věcí, co moderní vědci berou za samozřejmé. Když děláte psychologický experiment, abyste zjistili, jestli se lidé rozzuří víc, když je praštíte do hlavy červenou trubkou, než když je praštíte trubkou zelenou, neuděláte to tak, že se na subjekty podíváte osobně a rozhodnete, jak "vzteklí" jsou. Pořídíte si fotky, jak dotyční vypadali po tom, co byli praštěni trubkou, pošlete ty fotky panelu posuzovatelů, kteří je ohodnotí na stupnici jedna ku deseti, podle toho, jak rozčílená každá osoba vypadá; a to očividně aniž budou vědět trubkou, které barvy byl kdo praštěn. Po pravdě, neexistuje ani žádný dobrý důvod, proč by posuzovatelé vůbec měli vědět, čeho se ten experiment týká. Rozhodně experimentálním subjektům neřeknete, že si myslíte, že by měly být vzteklejší, když budou praštěny červenou trubkou. Prostě jim nabídnete dvacet liber, vlákáte je do testovací místnosti, praštíte je trubkou – jejíž barva byla rozhodnuta náhodou, samozřejmě, a pořídíte fotku. Vlastně, to mlácení trubkou a pořizování fotek by bylo učiněno asistentem, kterému o té hypotéze nic neřeknete, aby nevypadal napjatě, nemlátil důrazněji, nebo nepořizoval fotky ve vhodném okamžiku.
Blondlot si zničil reputaci omylem toho druhu, který by vám vynesl nedostatečnou a pravděpodobně i posměšný smích odborného asistenta v bakalářských kurzech vědecké praxe... v roce 1991.
Ale tohle se stalo o hodně dříve, v roce 1904, a tak trvalo měsíce, než Robert Wood zformuloval tu očividnou alternativní hypotézu a vymyslel, jak ji otestovat, a desítky dalších vědců se toho chytli.
Více než dvě stě let po tom, co začal věk vědy. Tak pozdě ve vědeckých dějinách to stále ještě nebylo očividné.
Díky tomu bylo klidně možné, že v maličkém kouzelnickém světě, kde věda nebyla moc známá, nikdo nikdy nevyzkoušel tu nejjednodušší, nejočividnější věc, kterou by každý současný vědec zkontroloval.
Knihy byly plné komplikovaných popisů věcí, které jste museli naprosto přesně zopakovat, abyste seslali kouzlo. A, domýšlel se Harry, proces sledování takových instrukcí, ověřování, že je děláte správně, pravděpodobně něco dělal. Nutil vás soustředit se na kouzlo. Kdyby vám jen řekli ať mávnete hůlkou a něco si přejete, pravděpodobně by to tak dobře nefungovalo. A jakmile jste uvěřili, že kouzlo má fungovat určitým způsobem, jakmile jste si ho tak nacvičili, možná už jste nebyli schopni sami sebe přesvědčit, že by mohlo fungovat i jinak...
...pokud zvolíte ten jednoduchý, leč špatný, způsob a zkusíte alternativní formy otestovat sami.
Ale co když jste nevěděli, jak původní kouzlo vypadalo?
Co když jste Hermioně dali seznam kouzel, která ještě nestudovala, vzaté z knihy hloupých kouzelnických žertíků z bradavické knihovny, a některá z těch kouzel měla původní správné instrukce, zatímco u jiných bylo pozměněno jedno gesto, jedno slovo? Co když jste nechali instrukce stejné, ale řekli jí, že kouzlo má stvořit červeného červa, když ve skutečnosti mělo stvořit červa modrého?
No, v tom případě se ukázalo...
...a tady měl Harry problém uvěřit svým výsledkům...
...když Hermioně řekl, aby řekla "Oogely boogely" s délkou hlásek v poměru 3 ku 1 ku 1, namísto správného poměru 3 ku 1 ku 2, stále dostal netopýra, ale už se netřpytil.
Ne snad, že by tu víra byla bezvýznamná. Ne snad, že by záleželo pouze na slovech a pohybech hůlkou.
Pokud Hermiona dostala naprosto nepravdivé informace o tom, co má kouzlo dělat, nefungovalo to.
Pokud jí vůbec neřekl, co má kouzlo dělat, nefungovalo.
Pokud nejasně tušila, co má kouzlo dělat, nebo se mýlila jen částečně, pak kouzlo fungovalo jak bylo popsáno v učebnici, ne jak si myslela, že by mělo.
Harry v tuto chvíli doslova tloukl hlavou do zdi. Ne příliš tvrdě. Nechtěl si poškodit svůj cenný mozek. Ale pokud by neuvolnil trochu frustrace, mohl by se spontálně vznítit.
Buch, buch, buch.
Zdálo se, že vesmír skutečně chce, abyste řekli "Wingardium Leviosa" a chce, abyste to řekli jedním určitým způsobem a nezajímalo ho, co jste si o výslovnosti mysleli vy, o nic víc, než ho zajímalo, co jste si mysleli o gravitaci.
PRÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓČ?
Nejhorší na tom byl ten samolibý pobavený pohled na Hermionině tváři.
Hermiona nebyla ochotna jen tak slepě poslouchat Harryho instrukce, aniž by jí řekl proč.
Takže jí Harry vysvětlil, co budou testovat.
Vysvětlil jí, proč to budou testovat.
Vysvětlil jí, proč něco takového pravděpodobně před nimi nikdy žádní kouzelníci netestovali.
Vysvětlil jí, že má ve svou předpověď slušnou důvěru.
Protože, jak řekl Harry, v žádném případě to nemohlo být tak, že by vesmír opravdu vyžadoval abyste řekli 'Wingardium Leviosa'.
Hermiona poukázala na to, že tak se to psalo v jejích knihách. Zeptala se ho, jestli si opravdu myslí, že ve svých jedenácti letech a po jediném měsíci bradavického vzdělání, je chytřejší než všichni kouzelníci na světě, kteří s ním nesouhlasí.
Harry jí na to poskytl tuto doslovnou odpověď:
"Samozřejmě."
Teď Harry zíral na červené cihly přímo před sebou a přemýšlel, jak prudce by se musel uhodit do hlavy, aby si způsobil otřes mozku, který by narušil formování jeho dlouhodobé paměti a zabránil by mu tak, aby si tohle později pamatoval. Hermiona se nesmála, ale dokázal cítit její úmysl se smát vyzařující z místa za ním jako příšerný tlak na kůži, tak trochu jako vědět, že je stopován masovým vrahem, jen horší.
"Řekni to," řekl Harry.
"Nechystala jsem se," řekl laskavý hlas Hermiony Grangerové. "Nepřipadalo mi to milé."
"Prostě to ze sebe dostaň," řekl Harry.
"Dobrá! Takže jsi mi dal celou tuhle dlouhou řeč, o tom, jak je těžké dělat základní vědu a jak by jsme u toho problému mohli zůstat třicet pět let, a pak jsi najednou očekával, že se nám podaří největší objev v historii magie během první hodiny spolupráce. Ty jsi v to nejen doufal, ty jsi to opravdu očekával. Jsi hloupý."
"Děkuji. Teď-"
"Přečetla jsem všechny knihy, které jsi mi dal, a pořád nevím, jak to nazvat. Přemíra sebevědomí? Mylné plánování? Extra mega Lake-wobegonský efekt? Možná to pojmenují po tobě. Harryho předpojatost."
"Pochopil jsem!"
"Ale je to roztomilé. Taková klučičí věc."
"Chcípni."
"Ále, ty říkáš ty nejromantičtější věci."
Buch, buch, buch.
"Takže, co dál?" zeptala se Hermiona.
Harry si opřel hlavu o cihly. Čelo ho na místě, do kterého se tloukl, začínalo bolet. "Nic. Budu se muset o krok vrátit a navrhnout jiné experimenty."
Během posledního měsíce Harry dopředu pečlivě vypracoval sérii experminentů, která jim měla vydržet alespoň do prosince.
Byla by to skvělá série experimentů, kdyby hned první test nezfalsifikoval celou základní premisu.
Harry nemohl uvěřit, že byl tak hloupý.
"Vlastně se musím opravit," řekl Harry. "Potřebuji zformulovat jeden nový experiment. Dám ti vědět, až ho budu mít, uděláme ho, a já pak navrhnu další. Jak ti to zní?"
"Jako by někdo promrhal strašnou spoustu času."
Buch. Au. Tohle bylo prudší než chtěl.
"Takže," řekla Hermiona. Zaklonila se v křesle a zatvářila se samolibě. "Co jsme dnes zjistili?"
"Já jsem zjistil," procedil Harry skrz sevřené zuby, "že když přijde na skutečně základní výzkum týkající se opravdu matoucího problému, u které nemáš sebemenší ponětí, o co jde, moje knihy o vědecké metodologii nestojí za hovno-"
"Jazyk, pane Pottere! Jsou mezi námi nevinné mladé dívky!"
"Fajn. Ale kdyby moje knížky stály za hovnivála, což je druh brouka, a vůbec ne nic špatného, daly by mi následující cennou radu: Když je tu matoucí problém a vy na něm teprve začínáte pracovat a máte falsifikovatelnou hypotézu, otestujte ji. Najděte si nějaký lehký, jednoduchý způsob, jakým udělat základní kontrolu a hned ji udělejte. Nezatěžujte se navrhováním složité dráhy experimentů, jejíž popis by udělal slušný dojem na grantovou komisi. Prostě co nejrychleji zkontrolujte, jestli se s vaším nápadem nemýlíte, dříve než do něho začnete investovat obrovské množství energie. Jak ti zní tohle poučení?"
"Mmm... dobré," řekla Hermiona. "Ale doufala jsem spíš v něco jako 'Hermioniny knihy nejsou bezcenné. Byly napsány moudrými starými kouzelníky, kteří toho o magii věděli mnohem více než já. Měl bych věnovat pozornost tomu, co říkají Hermioniny knihy.' Mohli bychom mít i tohle poučení?"
Harry svíral čelisti příliš pevně, než aby z nich dokázal vycedit nějaká slova, tak prostě přikývl.
"Skvěle!" řekla Hermiona. "Tenhle experiment se mi líbil. Naučili jsme se z něj hodně a zabral mi jenom hodinu nebo tak."
"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁHHHHHHHHHHHHHHH!"
Ve zmijozelském podzemí.
Nepoužívaná učebna osvětlená zvláštním zeleným světlem, tentokrát o mnoho jasnějším a přicházejícím od malého křišťálového glóbusu s dočasným očarováním, ale tak jako tak se jednalo o zvláštní zelené světlo, které vrhalo podivné stíny na zaprášené lavice.
Dvě chlapecké postavy v šedých pláštích s kápí (žádné masky) v tichosti vstoupily a posadily se na dvě židle naproti sobě u stejného stolu.
Jednalo se o druhé setkání Bayesiánské konspirace.
Draco Malfoy si nebyl jistý, jestli se na to má těšit, nebo ne.
Harry Potter, soudě podle výrazu na jeho tváři, neměl pochybnosti o vhodné atmosféře.
Harry Potter vypadal, jako by byl připravený někoho zabít.
"Hermiona Grangerová," řekl Harry Potter, zrovna když Draco otevíral pusu. "Neptej se."
Nemohl snad jít na druhé rande, ne? pomyslel si Draco, ale to nedávalo žádný smysl.
"Harry," řekl Draco, "je mi líto, ale na tohle se tě stejně budu muset zeptat, opravdu jsi té mudlovské šmejdce k narozeninám objednal drahý scvrččí váček?"
"Ano, objednal. Tobě už samozřejmě došlo proč."
Draco se natáhl a v zoufalství si prohrábl vlasy, kápí si přitom zavadil o hřbet ruky. Nebylo mu tak docela jasné proč, ale to teď nemohl říct. A celý Zmijozel věděl, že se Harrymu Potterovi dvoří, ve třídě obrany to dal dost jasně najevo."Harry," řekl Draco, "lidé vědí, že se s tebou přátelím, o Konspiraci nemají tušení, samozřejmě, ale vědí, že jsme přátelé, a já pak vypadám špatně, když děláš takovéhle věci."
Harryho tvář se napjala. "Každý zmijozel, který nerozumí konceptu jednání mile k lidem, které ve skutečnosti nemá rád, by měl být odhalen a předhozen hadům."
"Ve Zmijozelu je hodně lidí, kteří tomu nerozumí," řekl Draco vážným hlasem. "Většina lidí je hloupá, ale stejně před nimi musíš vypadat dobře." Harry Potter tohle musí pochopit, pokud se kdy chce v životě někam dostat.
"Proč se ty staráš o to, co si myslí druzí? Opravdu se chystáš strávit celý svůj život vysvětlováním každé drobnosti těm netupějším idiotům ve Zmijozelu, nechat je, aby tě soudili? Je mi líto, Draco, ale já nebudu snižovat své mazané plány na takovou úroveň, aby jim byl schopen porozumět ten nejtupější Zmijozel, jenom proto, že kdybych to neudělal, mohl bys vypadat špatně. Za to mi nestojí ani tvoje přátelství. Vysálo by to ze života veškerou zábavu. Jen mi řekni, že tě nikdy nenapadlo, když byl někdo ve Zmijozelu tak hloupý, že jsi se divil, jak vůbec dokáže stát na nohou, že je pod úroveň Malfoyů, aby se jim podbízel."
To Draca upřímně nenapadlo. Nikdy. Podbízení se idiotům bylo jako dýchání, dělali jste to bez přemýšlení.
"Harry," řekl Draco konečně. "Dělat si co chceš, bez starosti o to, jak to vypadá, není chytré. Pána zla zajímalo, jak vypadá! Byl obávaný a nenáviděný a věděl, že to je přesně ten druh strachu a nenávisti, který chce vytvářet. Všichni se musejí zajímat, co si druzí lidé myslí."
Postava v kápi pokrčila rameny. "Možná. Připoměň mi, abych ti někdy řekl o něčem zvaném Aschův konformistický experiment, mohlo by tě to docela pobavit. Ale teď jenom podotknu, že je nebezpečné instinktivně se zajímat o to, co si druzí lidé myslí, protože pak ti na tom skutečně záleží a nejde jen o chladnokrevnou kalkulaci. Vzpomeň si, patnáct minut jsem byl bit a šikanován staršími zimjozely, a pak jsem se postavil a laskavě jim odpustil. Přesně tak, jak by to hodný a ctnostný Chlapec-který-přežil měl udělat. Ale moje chladnokrevná kalkulace, Draco, mi říká, že pro ty nejtupější zmijozelské idioty nemám žádné použítí, vzhledem k tomu, že JÁ nevlastním hadího mazlíčka. Takže neexistuje žádný důvod, proč by mě mělo zajímat, co si myslí o způsobu, jakým vedu svůj souboj s Hermionou Grangerovou."
Draco nesevřel frustrovaně pěsti. "Je to jenom jedna mudlovské šmejdka," řekl Draco, neřval, udržoval klidný hlas. "Pokud ji nemáš rád, strč ji ze schodů."
"Havraspár by věděl-"
"Tak ať ji ze schodů strčí Pansy Parkinsonová! Ani bys jí nemusel manipulovat, nabídni jí srpec a ona to udělá!"
"Já bych to věděl! Hermiona mě porazila ve čtenářské soutěži, dostává lepší známky než já, musím ji porazit svým mozkem, nebo se to nepočítá!"
"Je to jenom mudlovská šmejdka! Proč jí tolik respektuješ?"
"Mezi havraspáry představuje autoritu! Proč se ty staráš o to, co si myslí každý nedůležitý idiot ve Zmijozelu?"
"Tomu se říká politika! A pokud v ní nedokážeš hrát, pak nemůžeš mít moc!"
"Chůze po Měsíci je moc! Být skvělým kouzelníkem je moc! To jsou ty druhy moci, které nevyžadují, abych strávil celý svůj život podbízením se idiotům!"
Oba dva přestali, takřka současně, a začali zhluboka dýchat, aby se uklidnili.
"Promiň," řekl Harry Potter po chvíli a setřel si pot z čela. "Promiň, Draco. Máš hodně politické moci a dává smysl, že si ji chceš udržet. Ty by ses měl zajímat, co si Zmijozel myslí. Je to důležitá hra, a já jsem ji neměl urazit. Ale nemůžeš žádat mě, abych snížil úroveň své hry v Havraspáru jenom proto, aby si kvůli asociování se mnou nevypadal špatně. Řekni zmijozelským, že zatínáš zuby, zatímco předstíráš, že jsi mým přítelem."
To bylo přesně to, co Draco zmijozelským řekl, a pořád si nebyl jistý, jestli je to pravda.
"Každopádně," řekl Draco. "Když už mluvíme o tvé pověsti. Obávám se, že mám špatné zprávy. Rita Holoubková o tobě slyšela pár historek a trochu se ptala kolem."
Harry Potter zvedl obočí. "Kdo?"
"Píše pro Denního věštce," řekl Draco. Snažil se udržet klidný hlas. Denní věštec byl jedním z otcových primárních nástrojů, používal ho stejně snadno jako hůlku. "To jsou ty noviny, kterým lidé skutečně věnují pozornost. Rita Holoubková píše o celebritách a, jak sama říká, používá svůj brk, aby propíchla jejich přehnaně nafouknutou pověst. Pokud se jí nepodaří najít o tobě nějaké klepy, prostě si je vymyslí."
"Chápu," řekl Harry Potter. Jeho zeleně osvětlená tvář vypadala pod kápí hluboce zamyšleně.
Draco zaváhal, než vyslovil, co muselo následovat. Touhle dobou už otci určitě někdo nahlásil, že se dvoří Harrymu Potterovi, a otec bude také vědět, že o tom Draco nepsal domů, a pochopí, že si ve skutečnosti nemohl myslet, že to může udržet v tajnosti, což jasně říkalo, že Draco teď hraje svou vlastní hru, ale stále na otcově straně, protože kdyby byl odlákán jinam, posílal by falešné zprávy.
Z toho plynulo, že otec pravděpodobně očekával, co se Draco chystal říct.
Hrát skutečnou hru s otcem byl trochu znervózňující zážitek. Dokonce i když byli na stejné straně. Na jednu stranu to bylo vzrušující, ale Draco také věděl, že nakonec se ukáže, že otec hraje lépe. Nijak jinak to dopadnout nemohlo.
"Harry," řekl Draco konečně. "Tohle není návrh. Tohle není rada. Tak to prostě je. Otec by ten článek skoro určitě dokázal udusit. Ale něco by tě to stálo."
To, že otec očekával, že Draco Harrymu Potterovi přesně tohle řekne, Draco nahlas neřekl. Harry Potter si to buď odvodí sám, nebo ne.
Ale Harry místo toho zavrtěl hlavou a pod svou kápí se usmál. "Nemám v úmyslu snažit se umlčet Ritu Holoubkovou."
Dracovi se tak docela nepodařilo zbavit hlas vší nevěřícnosti. "Nemůžeš mi tvrdit, že tě nezajímá, co o tobě tvrdí noviny!"
"Zajímá mě to méně, než by sis mohl myslet," řekl Harry Potter. "Ale mám své vlastní způsoby, jak se vypořádat s takovými jako je Rita Holoubková. Nepotřebuji Luciusovu pomoc."
Než se stačil ovládnout, přes Dracovu tvář přelétl znepokojený výraz. Ať už Harry Potter plánoval cokoli, bylo to něco, co otec neočekával, a Draco se cítil velmi nervózní z toho, k čemu by to mohlo vést.
A také si uvědomil, že se pod kápí začíná potit. Nikdy vlastně žádnou z těhle věcí nenosil, a nedošlo mu, že smrtijedské pláště v sobě pravděpodobně mají ochlazovací zaklínadla.
Harry Potter si znovu setřel pot z čela, udělal obličej, vytáhl hůlku, namířil ji vzhůru, zhluboka se nadechl a řekl "Frigideiro!"
O chvilku později Draco ucítil chladný závan.
"Frigideiro! Frigideiro! Frigideiro! Frigideiro! Frigideiro!"
Pak Harry Potter sklonil hůlku, i když se mu trochu třásla ruka, a znovu ji uklidil do hábitu.
Celá místnost se zdála znatelně chladnější. Draco by to zvládl také, ale stejně, nebylo to špatné.
"Takže," řekl Draco. "Věda. Chystal ses mi říct o krvi."
"Zjistíme něco o krvi," řekl Harry Potter. "Pomocí experimentů."
"Dobrá," řekl Draco. "Jakých experimentů?"
Harry Potter se pod svou kápí zle usmál, "To řekni ty mně."
Draco už slyšel o něčem, čemu se říkalo Sókratova metoda, učení pomocí kladení otázek (pojmenované po slavném starověkém filosofovi, který byl příliš chytrý, ale byl opravdovým mudlou, tudíž byl tajně čistokrevným kouzelníkem). Jeden z jeho tutorů používal Sókratovu metodu hodně. Bylo to otravné, ale efektivní.
A pak tu byla Potterova metoda, která byla šílená.
Po pravdě řečeno, Draco musel přiznat, že Harry Potter nejprve zkusil Sókratovu metodu, ale příliš dobře to nefungovalo.
Harry Potter se Draca zeptal, jak by vyvrátil hypotézu krevních puristů, že kouzelníci už teď nemohou dělat ty supr věcičky, které dělali před osmi stoletími, protože se křížili s mudlorozenými a motáky.
Draco řekl, že nechápe, jak tu Harry Potter jen tak může sedět a s vážnou tváří tvrdit, že to není past.
Harry Potter odpověděl, stále s vážnou tváří, že pokud by to byla past, byla by tak pateticky očividná, že by on sám měl předhozen hadům, ale že se nejedná o past, ale o jednoduché pravidlo pomocí něhož se vědci pokoušejí vyvrátit své vlastní teorie, a když předvedli skutečnou námahu a neuspěli, pak to bylo vítězství.
Draco se pokusil poukázat na řvavou hloupost něčeho takového návrhem, že klíčem k přežití duelu by mohlo být seslat si Avadu Kedavru na vlastní nohu a minout.
Harry Potter přikývl.
Draco zavrtěl hlavou.
Na to mu Harry Potter představil pojetí, ve kterém vědci sledují, jak nápady bojují, aby viděli, který z nich vyhraje, a nebylo možné bojovat bez soupeře, takže Draco potřeboval vymyslet soupeře proti hypotéze krevních puristů, aby krevní purismum mohl zvítězit, čemuž Draco rozumněl o trochu lépe, i když to Harry řekl s trochu znechuceným výrazem na tváři. Jako by bylo jasné, že pokud má krevní purismus pravdu, pak nebe musí být modré, a kdyby nějaká jiná teorie byla pravdivá, pak by nebe muselo být zelené; a nikdo zatím neviděl zelené nebe; a tak kdybyste vyšli ven a podívali se, krevní purismus by vyhrál; a potom, co by se tohle stalo šestkrát po sobě, lidé by si začali všímat jistého trendu.
Harry Potter pak pokračoval tvrzením, že všichni soupeři, které si Draco vymýšlí jsou příliš slabí, takže za jejich poražení krevní purismus nedostane kredit, protože ta bitva nebude dost působivá. Tomu Draco rozuměl také. Kouzelníci jsou slabší, protože nám domácí skřítkové kradou magii, mu také neznělo zrovna působivě.
(I když Harry Potter řekl, že to by alespoň bylo otestovatelné, v tom smyslu, že by mohli zkusit zkontrolovat, jestli domácí skřítkové časem nezesílili, a dokonce pak i nakreslil graf reprezentující vzrůstající sílu domácích skřítků, a další obrázek reprezentující klesající sílu kouzelníků, a pokud by se ty dva obrázky shodovaly, to by ukazovalo na domácí skřítky; a všechno to bylo proneseno tak naprosto vážným tónem, že Draco pocítil touhu položit Dobbymu pod veritasérem pár pěkně ostrých otázek, než se vzpamatoval.)
A Harry Potter nakonec řekl, že Draco nemohl ošidit bitvu, protože vědci nebyli hloupí, pokud byste bitvu ošidili, bylo by to očividné, musel to být skutečný boj mezi dvěma odlišnými teoriemi, z nichž každá by ve skutečnosti mohla být pravdivá, s testem, kterým by prošla jen ta pravá, něco co by vyšlo odlišně v závislosti na tom, která hypotéza je skutečně správná, a sledovali by to zkušení vědci, aby se ujistili, že to je přesně to, co se stalo. Harry Potter tvrdil, že on sám jen chce vědět, jak krev ve skutečnosti funguje, a proto potřeboval vidět, že krevní purismus opravdu vyhraje, a jeho Draco neošálí s teoriemi, které si jen říkají o odstřelení.
I potom, co tohle pochopil, Draco nebyl schopný přijít s žádnými "možnými alternativami", jak to Harry Potter vyjádřil, k nápadu, že kouzelníci se stávají méně mocnými, protože si míchají krev s mudlovskou špínou. To byla prostě příliš očividná pravda.
V té chvíli Harry Potter poměrně frustrovaně prohlásil, že si nedokáže představit, že by Draco byl skutečně takhle mizerný ve zvažování jiných úhlů pohledu, určitě existovali smrtijedi, kteří hráli roli nepřítelů krevního purismu, a ti dokázali přijít s mnohem přesvědčivějšími argumenty proti své vlastní straně, než které nabízel Draco. Kdyby se Draco snažil vystupovat jako člen Brumbálovy strany, a přišel by s hypotézou s domácími skřítky, ani na vteřinu by nikoho neošálil.
Draco byl nucen připustit, že to dává smysl.
Odtud Potterova metoda.
"Prosím, doktore Malfoyi," zaskučel Harry Potter, "proč nepřijmete můj článek?"
Harry Potter musel zopakovat větu "jen předstírej, že předstíráš, že jsi vědec" třikrát, než ji Draco pochopil.
V té chvíli si Draco uvědomil, že s Harryho mozkem je něco hluboce v nepořádku, a kdokoli, kdo by na něj zkusil nitrozpyt by se pravděpodobně nikdy nevynořil zpět.
Harry Potter se pak pustil do dalšího důležitého vyjasňování: Draco měl předstírat, že je smrtijed, který hraje roli editora vědeckého časopisu, doktora Malfoye, který chtěl odmítnout článek svého nepřítele, doktora Pottera "O dědičnosti magických schopností", a pokud by se smrtijed nechoval jako skutečný věděc, byl by odhalen a popraven, zatímco doktor Malfoy byl rovněž sledován svými vlastními rivaly a muselo se zdát, že článek doktora Pottera odmítá z neutrálních vědeckých důvodů, nebo by ztratil svou práci jako editor časopisu.
Bylo divu, že Moudrý klobouk si to šíleně nežvatlá u Svatého Munga.
Také to byla ta nejtěžší věc, kterou kdy kdo po Dracovi chtěl, aby předstíral, a takovou výzvu v žádném případě nemohl odmítnout.
Právě teď, jak to vyjádřil Harry Potter, se zrovna dostávali do nálady.
"Obávám se, doktore Pottere, že jste to napsal inkoustem špatné barvy," řekl Draco. "Další!"
Tvář doktora Pottera se překrásně zhroutila v zoufalství, a Draco si nedokázal pomoci a pocítil záblesk škodolibosti doktora Malfoye, i přestože smrtijed jen předstíral, že je doktor Malfoy.
Tahle část byla zábavná. Tohle by dokázal dělat celý den.
Doktor Potter shrbený v zármutku vstal ze židle, odšoural se pryč, proměnil se v Harryho Pottera, který Dracovi ukázal zdvižený palec, a pak se znovu proměnil v doktora Pottera, a znovu se k němu přiblížil, tentokrát s dychtivým úsměvem.
Doktor Potter se posadil a ukázal doktorovi Malfoyovi kus pergamenu, na kterém bylo napsáno:
O dědičnosti magických schopností
Doktor H.J. Potter-Evans-Verres, Institut pro dostatečně pokročilou vědu
Moje pozorování:
Současní kouzelníci nedokáží dělat tak působivé věci
jako kouzelníci před osmi sty lety
Můj závěr:
Kouzelníci se stali slabšími kvůli
míšení své krve s mudlorozenými a motáky.
"Doktore Malfoyi," řekl doktor Potter s nadějeplným pohledem, "přemýšlel jsem, jestli by Časopis pro nereprodukovatelné výsledky mohl zvážit publikaci mého článku s názvem 'O dědičnosti magických schopností'."
Draco se podíval na pergamen a s úsměvem zvažoval možná odmítnutí. Pokud by byl profesorem, odmítl by ten esej jako příliš krátký, takže-
"Je to příliš dlouhé, doktore Pottere," řekl doktor Malfoy.
Na chvíli se na tváři doktora Pottera objevila pravá nevěřícnost.
"Aha..." řekl doktor Potter. "Co kdybych se zbavil těhle dvou oddělených řádků pro pozorování a závěr, a jednoduše tam napsal tudíž-"
"Pak by to bylo příliš krátké. Další!"
Doktor Potter se odšoural pryč.
"Dobrá," řekl Harry Potter, "už v tom začínáš být až příliš dobrý. Ještě dvakrát to zkusíme, a po třetí to bude doopravdy, s žádným přerušením mezitím, prostě příjdu rovnou k tobě, a ty budeš muset ten článek odmítnout na základě jeho skutečného obsahu. A pamatuj, tvoji vědečtí rivalové tě sledují."
Další článek doktora Pottera byl perfektní v každém směru, zázrak svého druhu, ale bohužel musel být odmítnut, protože časopis doktora Malfoye měl problém s písmenem E. Doktor Potter článek nabídl přepsat bez dotyčných slov, a doktor Malfoyi mu vysvětlil, že se ve skutečnosti jedná spíš o problém se samohláskami.
Další článek byl odmítnu proto, že je úterý.
Ve skutečnosti byla sobota.
Doktor Potter se na to pokusil poukázat a bylo mu řečeno "Další!"
(Draco začínal chápat, proč Snape používá svůj trumf nad Brumbálem jen k tomu, aby se dostal do pozice, kde může být příšerný ke studentům.)
A pak-
Doktor Potter se k němu přiblížil s nadřazeným úšklebkem na tváři.
"Tohle je můj nejnovější článek, O dědičnosti magických schopností," prohlásil doktor Potter sebevědomě, a hodil mu pergamen. "Rozhodl jsem se, že vašemu časopisu dovolím, aby ho otiskl a připravil jsem ho v naprosté shodě s vašimi požadavky, aby mohl být zveřejněn co nejrychleji."
Smrtijed se rozhodl, že až jeho mise skončí, doktora Pottera si najde a zabije. Doktor Malfoy zatím udržoval zdvořilý úsměv na tváři, vzhledem k tomu, že ho sledovali jeho rivalové, a řekl...
(Ticho se táhlo, doktor Potter se na něj díval netrpělivě.)
..."Dovolte mi se na to podívat."
Doktor Malfoy vzal pergament a pečlivě si ho přečetl.
Smrtijed se začínal cítit nervózně, kvůli skutečnosti, že není opravdovým vědcem, a Draco se snažil si vzpomenout, jak mluvit jako Harry Potter.
"Musíte, ah, musíte zvážit i jiná možná vysvětlení pro vaše, umm, pozorování, kromě jen jednoho-"
"Opravdu?" přerušil ho doktor Potter. "Jako jsou jaká přesně? Domácí skřítkové nám kradou magii? Má data připouštějí jen jediný možný závěr, doktore Malfoyi. Neexistují žádné jiné hodnověrné hypotézy."
Draco se zběsile pokoušel přimět mozek, aby přemýšlel, co by řekl, kdyby předstíral, že je členem Brumbálovy strany, co oni vydávali za své vysvětlení pro úpad kouzelnictva, Draco se nikdy doopravdy neobtěžoval se zeptat...
"Pokud nedokážete vymyslet žádný jiný způsob, jakým vysvětlit má data, budete muset uveřejnit můj článek, doktore Malfoyi."
Způsobil to ten úšklebek na tváři doktora Pottera.
"Ach, opravdu?" odsekl doktor Malfoy. "Jak víte, že magie sama nemizí?"
Čas se zastavil.
Draco s Harrym si vyměnily zděšené pohledy.
Potom Harry Potter řekl něco, co bylo pravděpodobně mimořádně sprostým slovem, pokud jste byli vychováni mudly. "To mě nenapadlo!" řekl Harry Potter. "A to opravdu mělo. Magie mizí. Sakra, sakra, sakra!"
Šok v Harryho hlase byl nakažlivý. Dracova ruka bez vědomého rozhodnutí zajela do jeho hábitu a sevřela hůlku. Myslel si, že rod Malfoyů je v bezpečí, pokud se spojuje jen s rodinami, které byly schopné vysledovat svůj původ čtyři generace dozadu, měli jste být v bezpečí, nikdy ho nenapadlo, že mizení magie je něčím, s čím nikdo nemůže nic dělat. "Harry, co budeme dělat?" Draco v panice zvýšil hlas. "Co budeme dělat?"
"Nech mě přemýšlet!"
Po jisté chvíli Harry z blízké lavice popadl to samé brko a svitek pergamenu, které použil k napsání svého falešného článku, a začal cosi škrábat.
"Zjistíme to," řekl Harry sevřeným hlasem, "pokud magie mizí ze světa, zjistíme jak rychle mizí a kolik času nám zbývá, abysme něco udělali, a potom zjistíme, proč mizí, a potom s tím něco uděláme. Draco, mizí kouzelnické schopnosti stabilním tempem, nebo jsou v něm náhlé výkyvy?"
"Já... já netuším..."
"Řekl jsi mi, že nikdo se nemohl měřit se čtyřmi zakladateli Bradavic. Takže je to v proudu už alespoň osm století, ano? Nevzpomínáš si na nic o problémech, které by se objevily před pěti sty lety nebo tak?"
Draco se zoufale snažil přemýšlet. "Vždycky jsem slýchal, že se nikdo nevyrovnal Merlinovi a po něm se nikdo nevyrovnal zakladatelům Bradavic."
"Dobře," řekl Harry. Pořád něco čmáral. "Protože před třemi sty lety mudlové přestali věřit v magii, přemýšlel jsem, jestli to s tím nemělo něco společného. A zhruba před stoletím a půl mudlové začali používat druh technologie, který přestává pracovat v přítomnosti magie, a mě zajímalo, jestli by to náhodou nemohlo být i opačně."
Draco vyletěl ze židle, tak vztekle, že stěží dokázal mluvit. "Takže mudlové-"
"K čertu!" zařval Harry. "Posloucháš se vůbec? Děje se to už přinejmenším osm století a tehdy mudlové ještě nic zajímavého nedělali! Musíme zjistit skutečnou pravdu! Mudlové s tím mohou mít něco společného, ale pokud ne, a ty je budeš ze všeho vinit, pak se jednoho rána probudíš, a zjistíš, že ze tvého hůlky je jen obyčejný kus dřeva!"
Dracovi ztuhl dech v hrdle. Jeho otec často říkal, naše hůlky se nám zlomí v rukou během svých projevů, ale Draco si nikdy doopravdy neuvědomil, co to znamená, přece jen, jemu se to stát nemohlo. A teď se to náhle všechno jevilo tak opravdově. Jenom kus dřeva. Draco si dokázal představit, jaké přesně by to bylo, kdyby vytáhl hůlku, pokusil se seslat kouzlo a zjistil, že se nic nestalo...
To by se mohlo stát komukoli.
Nebudou už žádní kouzelníci, žádná další magie. Nikdy. Jen mudlové, kteří budou mít pár legend o tom, co jejich předkové dokázali. Někteří z těch mudlů se budou jmenovat Malfoy, a to bude vším, co z jeho jména zbyde.
Poprvé ve svém životě si Draco uvědomil, proč existují Smrtijedi.
Vždycky považoval za samozřejmé, že stát se Smrtijedem je něco, co přichází s dospělostí. Teď Draco pochopil, porozuměl, proč otec a otcovi přátelé přísahali, že obětují své životy, aby zabránili téhle noční můře, existovaly věci, u kterých jste jednoduše nemohli stát stranou a nechat je být. Ale co když se to přesto stane, co když všechny ty oběti, všichni ti přátelé, které kvůli Brumbálovi ztratili, rodina kterou ztratili, co když to všechno neznamenalo nic..
"Magie se nemůže ztrácet," řekl Draco. Lámal se mu hlas. "To by nebylo fér."
Harry přestal psát a se vzteklým výrazem vzhlédl. "To ti tvůj otec nikdy neřekl, že život není fér?"
To otec řekl pokaždé, když Draco to slovo použil. "Ale, ale, něco takového je příliš příšerné, než aby se tomu dalo věřit-"
"Draco, dovol mi představit ti něco, čemu se říká Tarskiho Litanie. Mění se pokaždé, když jí používáš. Při této příležitosti zní takhle: Pokud magie mizí z tohoto světa, pak chci věřit, že magie mizí z tohoto světa. Pokud magie nemizí z tohoto světa, pak nechci věřit, že magie mizí z tohoto světa. Nenechej mě upírat se k vírám, které bych nemusel chtít. Pokud žijeme ve světě, ze kterého se ztrácí magie, to je to, čemu musíme věřit, musíme vědět, co nás čeká, abychom to mohli zastavit, nebo se na to v nejhorším případě ve zbývajícím čase alespoň připravit. Nevěřit v to, to nezastaví. Takže jediná otázka, která nám zbývá je, jestli se magie doopravdy ztrácí, a pokud to tak skutečně je, musíme v to i chtít věřit. Gendlinova Litanie: Co je skutečné, už je skutečné,a tím, že se toho budu držet nic nezhorším. Chápeš, Draco? Později se to naučíš nazpaměť. Je to něco, co si budeš opakovat pokaždé, když tě napadne, jestli je dobrý nápad věřit něčemu, co ve skutečnosti není pravdivé. Po pravdě, chci, abys to řekl přímo teď. Co je skutečné, už je skutečné, a tím, že se toho budu držet nic nezhorším. Řekni to."
"Co je skutečné, už je skutečné," řekl Draco třesoucím se hlasem, "a tím, že se toho budu držet nic nezhorším."
"Pokud se magie ztrácí, chci věřit tomu, že se ztrácí. Pokud se magie neztrácí, nechci věřit tomu, že se magie ztrácí. Řekni to."
Draco ta slova s bouřícím žaludkem zopakoval.
"Dobře," řekl Harry, "pamatuj si, možná se to neděje, a v tom případě v to také nebudeš muset věřit. Nejprve musíme chtít zjistit, co se skutečně děje, v jakém světě to skutečně žijeme." Harry se otočil zpátky ke své práci, napsal ještě něco, a pak natočil pergamen tak, aby na něj Draco viděl. Draco se naklonil nad lavici, a Harry přinesl zelené světlo blíž.
Pozorování:
Kouzelníci nejsou tak mocní jako byli v době založení Bradavic
Hypotézy:
1. Magie sama se vytrácí
2. Kouzelníci se kříží s mudly a motáky
3. Ztrácí se vědomosti o mocných kouzlech
4. Kouzelníci v dětství jedí špatný druh jídla, nebo je oslabuje něco jiného kromě krve.
5. Mudlovská technologie interferuje s magií (posledních 800 let?)
6. Silnější kouzelníci mají méně dětí (Draco= jedináček? Zkontrolovat zda 3 mocní kouzelníci, Quirrell/ Brumbál/ Pán zla, mají nějaké děti.)
Testy:
"Dobrá," řekl Harry. Zdálo se, že už dýchá klidněji "Když se potýkáš s nějakým matoucím problémem a nemáš nejmenší ponětí, co se vůbec děje, je chytré nejdřív vymyslet nějaké vážně jednoduché testy, věci, na které se můžeš podívat rovnou. Potřebujeme rychlé testy k rozlišení mezi těmito hypotézami. Pozorování, která by vyšla odlišným způsobem alespoň pro jednu z možností v porovnání s těmi ostatními."
Draco v šoku zíral na seznam. Najednou si uvědomoval, že zná příšernou spoustu čistokrevných, kteří jsou jedináčky. On sám, Vincent, Gregory, prakticky všichni. Dva nejmocnější kouzelníci, o kterých každý mluvil byli Brumbál a Pán zla, a ani jeden z nich neměl žádné děti, přesně jak se Harry domníval...
"Bude vážně těžké rozlišit mezi 2 a 6," řekl Harry, "tak jako tak je to v krvi, museli bysme se pokusit vyhmátnout úpadek kouzelnictva a porovnat to s počtem dětí, které měli různí kouzelníci a změřit schopnosti mudlorozených v porovnání s čistokrevnými..." Harryho prsty nervózně klepaly na lavici. "Prozatím prostě shrňme 6 a 2 dohromady, a nazvěme je krevní hypotézou. 4 je nepravděpodobná, protože pak by si všichni všimli náhlého poklesu, když kouzelníci přešli k novému jídlu, je těžké přijít na něco, co by se za posledních 800 let měnilo stabilním tempem. 5 je nepravděpodobná z toho samého důvodu, žádný náhlý pokles, před 800 lety mudlové nic zajímavého nedělali. Stejně, 4 připomíná 2, a 5 připomíná 1. Takže v podstatě se snažíme rozlišit mezi 1, 2 a 3." Harry si otočil pergamen k sobě, zakroužkoval ty tři čísla, a otočil ho zpátky. "Magie se ztrácí, krev se oslabuje, vědomosti se ztrácí. Jaký test by vyšel odlišně v závislosti na tom, co z těhle tří je pravda? Co bychom mohli spatřit, aby nám došlo, že jedno z těchto tří je nepravdivé?"
"Já nevím!" vyhrkl Draco. "Proč se ptáš mě? Ty jsi vědec!"
"Draco," řekl Harry, v hlase podtón prosebného zoufalství. "Já vím jen to, co mudlovští vědci! Ty jsi vyrostl v kouzelnickém světě, já ne! Znáš víc kouzel než já, a víš toho o kouzlech víc než já a ty jsi s celým tímhle nápadem vůbec přišel, takže začni přemýšlet jako vědec, a vyřeš to!"
Draco ztěžka polkl a pohlédl na papír.
Magie se ztrácí... kouzelníci se kříží s mudly... vědomosti se ztrácí...
"Jak vypadá svět, ze kterého se ztrácí magie?" zeptal se Harry Potter. "Ty toho o víš magii víc, ty bys měl hádat, ne já! Představ si, že o tom vyprávíš příběh, co se v tom příběhu stane?"
Draco si to představil. "Kouzla, která kdysi fungovala přestávají fungovat." Kouzelníci se probouzejí a zjišťují, že jejich hůlky jsou jenom kusy dřeva...
"Jak vypadá svět, ve kterém slábne kouzelnická krev?"
"Lidé nedokáží to, co dokázali jejich předkové."
"Jak vypadá svět, ze kterého se ztrácí vědomosti?"
"Lidé sami nevědí, jak ta kouzla sesílat..." řekl Draco. Zarazil se, sám se sebou překvapený. "To je test, že ano?"
Harry rozhodně přikývl. "To je." Na pergament pod Testy napsal:
A. Existují kouzla, která známe, ale nejsme schopní seslat (1 nebo 2), nebo existují ztracená kouzla, která už nejsou známá (3)?
"Takže to rozlišuje mezi 1 a 2 na jedné straně, a 3 na druhé straně," řekl Harry. "Teď potřebujeme nějaký způsob, jakým rozlišit mezi 1 a 2. Magie se ztrácí, krev slábne, jak mezi tím poznáme rozdíl?"
"Jaké druhy kouzel kdysi studenti sesílali ve svém prvním roce v Bradavicích?" řekl Draco. "Pokud byli schopní sesílat silnější kouzla, krev byla silnější-"
Harry Potter zavrtěl hlavou. "Nebo byla silnější sama magie. Musíme najít nějaký způsob, jak mezi tím rozlišit." Harry se zvedl ze židle a začal nervózně přecházet po třídě. "Ne, počkej, pořád by to mohlo fungovat. Předpokládejme, že různá kouzla spotřebují různé množství magické energie. Takže pokud by se okolní magie oslabila, mocná kouzla by zmizela jako první, ale kouzla, která se každý učí v prvním ročníku by zůstala stejná..." Harryho nervózní přecházení se zrychlilo. "Není to moc dobrý test, jsou to spíš ztrácející se silná kouzla versus ztrácející se všechna kouzla, něčí krev by mohla být příliš slabá na mocná kouzla, ale pořád dost silná na ta jednoduchá... Draco, víš jestli mocnější kouzelníci z té samé doby, například mocní kouzelníci přímo z tohoto století jsou mocnější jako děti? Pokud by Pán zla v jedenácti seslal ochlazující kouzlo, zmrazil by celou místnost?"
Draco svraštil tvář, jak se snažil si vzpomenout. "Nedokážu si vybavit, že bych slyšel něco o Pánu zla, ale myslím, že Brumbálovi se mělo povést něco úžasného na N.K.Ú. z přeměňování, v jeho pátém ročníku... Myslím, že i další mocní kouzelníci byli dobří v Bradavicích..."
Harry se za stálého přecházení zamračil. "Mohli jenom pilně studovat. Ale stejně, pokud by se prváci učili ta samá kouzla a zdála se jim asi tak náročná jako nám teď, mohli bychom to nazvat slabým důkazem pro 1 oproti 2... počkej, vydrž." Harry se zastavil na místě. "Mám další test, který by mohl rozlišit mezi 1 a 2. Jeho vysvětlení chvilku zabere, používá pár věcí, co vědci vědí o krvi a dědičnosti, ale na přeptání je to snadná otázka. A když zkombinujeme můj test a tvůj test a oba dva ukážou stejným směrem, bude to silný ukazatel." Harry téměř doběhl zpátky k lavici, vzal pergamen a napsal:
B. Sesílali někdejší prváci stejné druhy kouzel, stejně náročné jako dnes? (Slabý důkaz pro 1 oproti 2, ale s krví by se také mohla vytrácet jen silná kouzla.)
C. Dodatečný test, který rozliší mezi 1 a 2 za pomocí vědeckých poznatků o krvi, vysvětlím později.
"Dobře," řekl Harry, "můžeme alespoň zkusit rozlišit mezi 1, 2 a 3, takže na to rovnou pojďme, víc testů vymyslíme, až skončíme s těmihle. No, vypadalo by zvláštně, kdyby Draco Malfoy a Harry Potter chodili kolem a vyptávali se, takže mě napadlo tohle. Ty projdeš Bradavicemi a najdeš nějaké staré portréty a zeptáš se je na kouzla, která se učily ve svém prvním ročníku. Jsou to portréty, takže jim na tom, že něco takového dělá Draco Malfoy nepřijde nic divného. Já se zeptám novějších portétů a žijících lidí na kouzla, která známe, ale už nedokážeme seslat, nikdo si nevšimne ničeho divného, když Harry Potter bude pokládat divné otázky. Budu muset provést komplikované pátrání po zapomenutých kouzlech, takže potřebuju, abys data, která potřebuju pro své vlastní pátrání sehnal ty. Je to jednoduchá otázka, odpovědi bys měl získat pomocí portétů. Možná by sis to mohl napsat, připraven?"
Draco se znovu posadil, a prohrabal vlastní tašku pro brk a pergamen. Když je položil na stůl, vzhlédl s odhodlanou tváří. "Povídej."
"Najdi portéty, které znají motácký manželský pár – nedělej ten obličej, Draco, jde o důležité informace. Prostě se zeptej novějších nebelvírských portétů, nebo tak něco. Najdi portéty, kteří znají motácký pár dost dobře na to, aby znaly jména všech jejich dětí. Zapiš jméno každého dítětě, a jestli to dítě bylo kouzelník, moták nebo mudla. Pokud nevědí, jestli to byl mudla nebo moták, napiš ,nekouzelník'. Zapiš všechny děti, které každý pár měl, žádné nevynechávej. Pokud portrét zná jen jména kouzelníckých dětí, ne všech, pak o tom páru žádná data nepořizuj. Je velmi důležité, abys donesl jen data od těch, kteří znají všechny děti, dost dobře na to, aby znali jejich jména. Snaž se dostat alespoň čtyřicet jmen, pokud to půjde, a když ti zbyde čas na víc, tím líp. Zapsal sis to všechno?"
"Zopakuj to," řekl Draco, když dopsal, a Harry to udělal.
"Mám to," řekl Draco, "ale proč-"
"Má to co dělat s jedním z tajemství o krvi, které vědci už odhalili. Vysvětlím ti to, až se vrátíš. Rozdělíme se a sejdeme se zpátky tady za hodinu, to by mělo být v 18:22. Můžeme jít?"
Draco rozhodně přikývl. Bylo to všechno velmi uspěchané, ale on už se dávno naučil spěchat.
"Tak jdi!" řekl Harry Potter a strhl si svůj plášť, strčil ho váčku, který ho začal pojídat a, aniž by čekal až jeho váček skončí, otočil se a vyběhl ke dveřím z učebny, narazil do lavice, a ve spěchu téměř upadl.
Ve chvíli, kdy se Draco podařilo sundat si svůj vlastní plášť a strčit ho do tašky, Harry Potter už byl pryč.
Draco ze dveří téměř vyběhl.