Harry Potter and the Methods of Rationality (MoR)
(http://www.fanfiction.net/s/5782108/1/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)
Autor: Less Wrong
Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede
Harry Potter a metody racionality
Překlad: Tersa
Gramatická kontrola: Kometa
Autorova poznámka: NEPROPADEJTE PANICE. Přísahám, že existuje logické, předem naznačené, s kanonem-shodné vysvětlení pro všechno, co se stane v této kapitole. Je to hádanka, vy ji máte rozluštit. Pokud se vám to nepodaří, prostě postupte k další kapitole.
Překladatelčina poznámka: Opravdu, mí milí čtenáři. Navzdory varování neječte děsem nad povídkou, která vám teď může připadat zničená – jako předtím já - ale mějte trochu důvěry v autora - jako předtím já -, abyste si příští kapitolu mohli užít ten nádherný pocit, kdy všechno začne dávat úplný smysl, a vy jste to vážně mohli uhodnout předtím, stop bylo strašně moc, a teď se cítíte jako naprostí pitomci a máte chuť bušit hlavou do zdi – jako předtím j-... hmm.
"To je jedna z nejočividnější hádanek, co jsem kdy slyšela."
Hned, jak Harry ve své chlapecké havraspárské ložnici pro první ročník otevřel prvního školního dne oči, věděl, že je něco špatně.
Bylo ticho.
Příliš ticho.
Aha, správně... U záhlaví jeho postele bylo malé šoupátko s nastavitelným kouzlem quietus - to neslo výhradní zásluhu na tom, že v Havraspáru vůbec bylo možné usnout.
Harry se posadil a rozhlédl se kolem, čekal, že spatří, jak ostatní vstávají-
Ložnice byla prázdná.
Postele zmuchlané a neustlané.
Slunce svítilo dovnitř v poměrně vysokém úhlu.
Jeho quietus byl nastavený až na maximum.
A jeho mechanický budík pořád běžel, ale alarm měl vypnutý.
Očividně se prospal až do 9:52. Navzdory své urputné námaze synchronizovat svůj 26-hodinový spánkový cyklus se svým příjezdem do Bradavic se mu minulou noc nepodařilo usnout dříve, než v jednu ráno. Plánoval se vzbudit v sedm spolu s ostatními studenty, první den vydrží být trochu nevyspalý, pokud by se pro ten problém do zítřka našlo nějaké řešení. Ale teď zmeškal snídani. A jeho první bradavická třída, bylinkářství, začala před hodinou a dvaceti dvěma minutami.
Pomalu se v něm začínal vzdouvat vztek. Ach, jaký hezký malý žertík. Vypnout mu alarm. Nastavit mu quietus. A nechat veledůležitého pana Harryho Pottera zmeškat svou první hodinu a odskákat si to za to, že má tvrdé spaní.
Až Harry zjistí, kdo tohle udělal...
Ne, tohle by bylo možné jen díky spolupráci všech ostatních dvanácti kluků v Havraspáru. Každý z nich musel vidět, že spí. Každý z nich ho nechal zaspat snídani.
Vztek pomalu zmizel, nahradil ho zmatek a příšerně ublížený pocit. Měli ho rádi. Myslel si to. Minulou noc si myslel, že ho mají rádi. Proč...
Když vstal z postele, zahlédl kus papíru připevněný k pelesti postele.
Na papíru stálo,
Mí havraspárští kolegové,
Byl to velmi dlouhý den. Prosím, nechte mě přispat a netrapte se, že zmeškám snídani. Nezapomněl jsem na svou první hodinu.
Váš,
Harry Potter.
Harry ztuhl na místě, do žil jako by mu vlili ledovou vodu.
Papír byl napsaný jeho vlastním rukopisem, jeho vlastní mikrotužkou.
A on si nepamatoval, že by ho psal.
A... Harry zašilhal na ten kus papíru. Pokud si to nenamlouval, slova "nezapomněl jsem" byla napsána trochu odlišným stylem, jako by se snažil něco si sdělit...?
Věděl, že mu bude vymazána paměť? Zůstal dlouho vzhůru, spáchal nějaký zločin, nebo něco tajného a potom... ale on neuměl seslat zapomeň... že by někdo jiný...co...
Harryho něco napadlo. Pokud by věděl, že mu bude vymazána paměť...
Pořád v pyžamu, Harry doběhl ke svému kufru, přimáčkl palec k zámku, vytáhl svůj váček, strčil ruku dovnitř a řekl "osobní vzkaz."
A do ruky mu vklouzl další kus papíru.
Harry ho vytáhl a vytřeštil na něj oči. Také byl popsán jeho rukopisem.
Na vzkazu stálo:
Drahý já,
Prosím, hraj tuhle hru. Jedná se o hru, kterou je možné hrát jen jednou za život. Tohle je nenahraditelná příležitost.
Poznávací kód 927, jsem brambora.
Tvůj
Ty.
Harry pomalu přikývl. "Poznávací kód 927, jsem brambora" skutečně byla zpráva, kterou si připravil – o pár let dříve, když sledoval televizi – něco, co by znal jen on sám. Pro případ, že by někdy musel identifikovat svůj duplikát, nebo aby se ujsitil, že je skutečně sám sebou, nebo něco takového. Jen pro případ. Buď připraven.
Harry té zprávě nemohl věřit, mohla v tom být zapletena další kouzla. Ale mohl vyloučit jakýkoli jednoduchý žertík. Rozhodně to napsal a rozhodně si nepamatoval, že by to psal.
Jak na ten papír zíral, uvědomil si, že z druhé strany prosvítají další slova.
Obrátil ho.
Na opačné straně stálo:
INSTRUKCE PRO HRU:
nevíš, jaká jsou pravidla Hry
nevíš, co je ve Hře v sázce
nevíš, jaký je účel Hry
nevíš, kdo řídí Hru
nevíš, jak Hru ukončit
Začínáš se 100 body.
Start.
Harry třeštil oči na "instrukce". Tahle strana nebyla psaná v ruce; písmo bylo dokonale pravidelné, tedy umělé. Vypadalo to, jako by to bylo napsáno nějakým citačním brkem, jako byl ten, který si sám koupil na diktování.
Neměl sebemenší ponětí, o co tu šlo.
No... prvním krokem bude obléci se a najíst se. Možná v opačném pořadí. Žaludek mu připadal docela prázdný.
Snídani zmeškal, jak jinak, ale na tuhle příležitost byl Připraven, dopředu s ní počítal. Harry strčil ruku do váčku, řekl "tyčinky na svačinu" a čekal, že dostane krabičku masových tyčinek, kterou si koupil před odjezdem do Bradavic.
Co mu skočilo do rukou, mu nepřipadalo jako masové tyčinky.
Když Harry vytáhl ruku, spatřil dvě maličké sladké tyčinky – rozhodně nedostačující na snídani – připojené k lístku, který byl popsán stejným stylem jako herní instrukce.
Na lístku stálo:
NEÚSPĚŠNÝ POKUS: -1 BOD
SOUČASNÝ POČET BODŮ: 99
FYZICKÝ STAV: POŘÁD HLADOVÝ
PSYCHICKÝ STAV: ZMATENÝ
"Gleehhhhh," řekla Harryho pusa, aniž by to s jeho mozkem jakkoli konzultovala.
Asi minutu tam jen tak stál.
O minutu později to stále ještě nedávalo žádný smysl o on stále neměl sebemenší ponětí, co se tu děje a jeho mozek ani nezačal nabízet žádné hypotézy, jeho by jeho duševní ruce byly uvězněny v gumových míčích a nemohly nic uchopit.
Jeho žaludek, který měl své vlastní priority navrhl možný experimentální průzkum.
"Ehm..." řekl Harry do prázdné místnosti. "Nemohl bych utratit bod a dostat zpět svou krabičku masových tyčinek?"
Nic než ticho.
Harry strčil ruku do váčku a řekl "Krabička masových tyčinek."
Krabička se správným tvarem mu skočila do ruky... ale byla příliš lehká, a byla otevřená, a byla prázdná, a byl k ní připevněný lístek:
BODŮ UTRACENO: 1
SOUČASNÝ POČET BODŮ: 98
ZÍSKLA JSI: KRABIČKU MASOVÝCH TYČINEK
"Rád bych utratil bod a dostal zpět skutečné masové tyčinky," řekl Harry.
Znovu ticho.
Harry dal ruku do váčku a řekl "masové tyčinky".
Nic se nevynořilo.
Harry zoufale pokrčil rameny a přešel ke skříňce u své postele, aby si vytáhl kouzelnické hábity na dnešek.
Na dně skříňky, pod jeho hábity, byly masové tyčinky a lístek:
BODŮ UTRACENO: 1
SOUČASNÝ POČET BODŮ: 97
ZÍSKAL JSI: 6 MASOVÝCH TYČINEK
STÁLE MÁŠ NA SOBĚ: PYŽAMO
NEJEZ, ZATÍMCO MÁŠ NA SOBĚ PYŽAMO
DOSTANEŠ PYŽÁMKOVOU POKUTU
A teď vím, že kdokoli řídí tuhle Hru, je šílený.
"Můj odhad je, že Hru řídí Brumbál," řekl Harry nahlas. Možná tentokrát by mohl aspirovat na nový rekord v rychlém zpracovávání nových údajů.
Ticho.
Ale Harry už ten vzor začínal chápat; lístek bude na dalším místě, kam se podívá. Tak se podíval pod postel.
HA! HA HA HA HA HA!
HA HA HA HA HA HA!
HA! HA! HA! HA! HA! HA!
BRUMBÁL NEŘÍDÍ HRU
ŠPATNÝ TIP
VELMI ŠPATNÝ TIP
- 20 BODŮ
A POŘÁD NA SOBĚ MÁŠ PYŽAMO
TOHLE JE TVŮJ ČTVRTÝ TAH
A POŘÁD NA SOBĚ MÁŠ PYŽAMO
PYŽÁMKOVÁ POKUTA: -2 BODY
SOUČASNÝ POČET BODŮ: 75
Jep, Harry byl v hajzlu. Byl to teprve jeho první den školy, a jakmile vyloučil Brumbála, nedokázal jmenovat nikoho dalšího, kdo by byl takhle šílený.
Jeho tělo jelo na autopilota, Harry popadl své hábity a spodní prádlo, vytáhl podzemní úroveň svého kufru (byl velmi stydlivý člověk, někdo by mohl vejít do ložnice), oblékl se, a pak vyšel nahoru, aby odložil pyžamo.
Harry se zarazil, než vytáhl šuplík skříně, ve kterém měl pyžama. Pokud ten vzor odhadl správně...
"Jak bych mohl získat víc bodů?" řekl Harry nahlas.
Vytáhl šuplík.
PŘÍLEŽITOSTI DĚLAT DOBRO JSOU VŠUDE
ALE TEMNOTA JE TAM, KDE BY MĚLO BÝT SVĚTLO
CENA OTÁZKY: 1 BOD
SOUČASNÝ POČET BODŮ: 74
HEZKÉ SPODNÍ PRÁDLO
VYBÍRALA TI HO MATKA?
Harry zmačkal lístek v ruce, tvář mu rudě žhnula. Vzpomněl si na Dracovu kletbu. Syn mudlovský šmejdky-
V tuhle chvíli už nebyl tak pošetilý, aby to řekl nahlas. Pravděpodobně by dostal Klecí Pokutu.
Harry se opásal scvrččím váčkem a hůlkou. Strhl obal z jedné ze svých masových tyčinek a hodil ho do koše, který z větší části přetékal nesněděnými čokoládovými žabkami, zmačkanou obálkou a nějakým zeleným a červeným balícím papírem. Zbylé tyčinky vrátil do váčku.
Rozhlédl se v posledním, zoufalém a naprosto marném pátrání po stopách.
Harry opustil ložnici a, stále žvýkaje, se vydal hledat zmijozelské sklepení. Tedy alespoň si myslel, že to bylo to, co ta věta chtěla naznačit.
Snažit se zoorientovat se v bradavických chodbách bylo jako...no, pravděpodobně ne tak úplně hrozné, jako procházka v některém z Escherových obrazů*, to lidé říkali spíš kvůli řečnickému efektu, než že by to skutečně byla pravda.
O chvilku později Harry dospěl k názoru, že Escherova malba by oproti Bradavicím skýtala jak výhody, tak nevýhody. Nevýhody: žádná konzistentní gravitační orientace. Výhody: když už nic jiného, schodiště se nehýbala ZATÍMCO JSTE NA NICH STÁLI.
Původně Harry zdolal čtyři schodiště, aby se dostal do své ložnice. Po tom, co slezl ne méně než dvanáct schodišť, aniž by se dostal byť i jen do blízkosti podzemí, usoudil, že 1) Escherův obraz by byl v porovnání s tímhle plážovou procházkou 2) nějakým způsobem se ocitl výše v hradě, než kde začal 3) byl tak naprosto dokonale ztracený, že by ho nepřekvapilo, kdyby vyhlédl z nejbližšího okna a spatřil na nebi dva měsíce.
Záložním plánem A bylo zastavit se a zeptat se na směr, ale zaregistoval kolem extrémní nedostatek lidí, jako by snad všichni byli na vyučování, na kterém mají být, nebo něco takového.
Záložní plán B...
"Ztratil jsem se," řekl Harry nahlas. "Mohla, um, mohla by mi pomoct duše hradu, nebo něco na ten způsob?"
"Nemyslím si, že by hrad měl duši," poznamenala seschlá stará dáma z jednoho obrazu na stěně. "Život možná, ale duši ne."
Následovala krátká pauza.
"Jste-" řekl Harry a pak zavřel pusu. Když se nad tím tak zamyslel, rozhodl se NEPTAT se obrazu, jestli je plně sebe-uvědomělý ve smyslu, že si je vědomý svého vlastního vědomí.
"Já jsem Harry Potter," řekla jeho ústa, více méně automaticky. Také více méně automaticky Harry napřáhl ruku směrem k malbě.
Žena z obrazu jen shlédla na Harryho ruku a pozvedla obočí.
Harryho ruka pomalu klesla zpátky k jeho boku.
"Promiňte," řekl Harry, "jsem tu tak trochu nový."
"To vidím, mladý havrane. Kam se snažíš dostat?"
Harry zaváhal. "Tím si nejsem tak docela jistý," řekl.
"Pak jsi možná už u cíle."
"No, ať už se snažím dostat kamkoli, nemyslím si, že tohle je..." Harry zavřel pusu, bylo mu jasné, jak moc v téhle chvíli zní jako idiot. "Nechte mě začít znovu. Hraju tuhle Hru a nevím, jaká jsou pravidla -" Hmm, ne, tohle na věci také nic nevylepšilo. "O.k., třetí pokus. Hledám příležitosti, jak konat dobro, abych mohl získat body a všechno, co mám, je tahle záhadná nápověda, že temnota je tam, kde by mělo být světlo, takže se snažím jít dolů, ale místo toho se zdá, že pořád stoupám nahoru..."
Stará dáma na něj z obrazu pohlížela docela skepticky.
Harry si povzdechl. "Můj život má sklony k jisté zvláštnosti."
"Bylo by výstižné říci, že nevíš, kam se chceš dostat, nebo dokonce i proč se tam chceš dostat?"
"Naprosto výstižné."
Stará dáma přikývla. "Pak si ovšem nejsem jistá, jestli je být ztracený v hradě tvůj největší problém, mladíku."
"Pravda, ale narozdíl od mých větších problémů je to problém, o kterém vím, jak ho vyřešit a wow, nemění se nám tenhle rozhovor do metafory lidské existence, ani mi nedošlo, že se to děje, až teď."
Dáma si Harryho uznale změřila. "Ty jsi pravý mladý havran, není-liž pravda? Na chvilku bych si nebyla jistá. No tedy, hlavní pravidlo zní, pokud budeš stále zatáčet doleva, budeš klesat."
To znělo podivně povědomě, ale Harry si nemohl vzpomenout, kde to slyšel předtím. "Um... připadáte mi jako velmi inteligentní osoba. Nebo jako obraz velmi inteligentní osoby... každopádně, slyšela jste někdy o záhadné hře, kterou můžete hrát jen jednou a neřeknou vám pravidla?"
"Život," řekla dáma okamžitě. "To je jedna z nejočividnějších hádanek, co jsem kdy slyšela."
Harry zamrkal. "Ne," řekl pomalu. "Chci říct, že jsem dostal skutečný lístek a tak, a na něm bylo, že musím hrát tuhle hru, ale že mi neřeknou pravidla, a někdo mi nechává malé proužky papíru na kterých je, kolik bodů jsem ztratil za porušování pravidel, jako třeba mínus dva body za nošení pyžama. Znáte v Bradavicích někoho dostatečně šíleného a mocného, aby něco takového prováděl? Kromě Brumbála, chci říct?"
Obraz dámy si povzdechl. "Já jsem jen obraz, mladý muži. Pamatuji si Bradavice jaké bývaly, ne Bradavice jaké jsou. Všechno, co ti mohu říct je, že kdyby tohle byla hádanka, odpověď by byla, že tou hrou je život a přestože v něm všechna pravidla nevytváříme my, jsme těmi jedinými, kdo mohou přidělovat nebo odebírat body. Ale pokud je tohle realita, a ne hádanka – pak nevím."
Harry se obrazu velmi zhluboka uklonil. "Děkuji vám, milady."
Dáma na oplátku udělala purkle. "Přeji si, abych mohla říci, že si tě budu pamatovat s radostí, ale pravděpodobně si tě nebudu pamatovat vůbec. Sbohem, Harry Pottere."
Znovu se uklonil a pustil se dolů po nejbližším schodišti.
O čtyři odbočení doleva později zjistil, že se ocitl v chodbě, která znenadání končila spadanou hromadou velkých kamenů – jako kdyby tu byl zával, ale okolní zdi a strop byly neporušené a zhotovené z běžných hradních kamenů.
"Dobrá," řekl Harry prázdnému vzduchu, "Vzdávám to. Žádám o další nápovědu. Jak se dostanu tam, kde mám být?"
"Nápověda! Nápověda, říkal jste?"
Vzrušený hlas pocházel z obrazu na nepříliš vzdálené zdi; tentokrát se jednalo o muže středního věku, oblečeného v hábitu té nejřvavější růžové, jakou Harry kdy viděl, nebo si jen byl schopný představit. Na sobě měl zplihlý starý špičatý klobouk s rybou (ne s kresbou ryby, kdepak, s rybou).
"Ano!" řekl Harry. "Nápovědu! Nápovědu, říkal jsem! A ne jen tak nějakou nápovědu, hledám specifickou nápovědu, pro hru kterou hraju -"
"Ano, ano! Nápovědu pro hru! Vy jste Harry Potter, ne snad? Já jsem Cornelion Flubberwalt! Bylo mi to řečeno královnou Erin, které to vzkázáno lordem Rudonosem, kterému to řekl už jsem zapomněl kdo. Ale tu zprávu jsem vám měl předat já! Já! Nikdo se o mě nezajímal, už ani nevím, jak dlouho, dost možná nikdy, byl jsem zastrčený tady, na tomhle zatraceném nepoužívaném schodišti – nápověda! Mám vaší nápovědu! Bude vás stát tři body! Chcete ji?"
"Ano! Chci ji!" Harrymu bylo jasné, že by měl držet svůj sarkasmus pod kontrolou, ale zdálo se, že si nedokáže pomoct.
"Temnota se skrývá mezi zelenou studovnou a třídou přeměňování profesorky McGonagallové! To je ta nápověda! A dej se do pohybu, jseš pomalejší než pytel šneků! Mínus deset bodů za pomalost! Teď máš 61 bodů! To byl zbytek zprávy!"
"Děkuji vám," řekl Harry. Už v téhle hře vážně začínal zaostávat. "Um... řekl bych, že nevíte, odkud ta zpráva původně přišla?"
"Bylo to proneseno prázdným hlasem, který se rozlehl z trhliny v samotném vzduchu, trhliny, která se otevřela nad žhnoucí propastí! Takhle mi to řekli!"
V tu chvíli už si Harry nebyl jistý, jestli by ohledně toho měl být skeptický, nebo to prostě vstřebat za chodu. "A jak se dostanu k zelené studovně a učebně přeměňování?"
"Prostě se otočte nazpátek a jděte doleva, doprava, dolů, dolů, doprava, doleva, doprava, nahoru, a znovu doleva, ocitnete se v zelené studovně, a pokud vejdete dovnitř a vyjdete opačnou stranou, dostanete se do velké točité chodby, která vede na křižovatku a po pravé straně té křižovatky bude dlouhá rovná chodba, která vede do učebny přeměňování." Obraz muže středního věku se zarazil. "Alespoň tak to bylo, když jsem já byl v Bradavicích. Máme pondělí a je nepřestupný rok, správně?"
"Tužku a mikropapír," řekl Harry svému váčku. "Ehm, beru zpátky, papír a mikrotužku." Vzhlédl. "Mohl byste to prosím zopakovat?"
Po dalších dvou ztraceních Harry cítil, že začíná rozumět základnímu pravidlu pro orientaci v tom stále se měnícím zmatku, který se nazýval Bradavice. Jmenovitě, ptejte se obrazů na směr. Pokud to snad mělo symbolizovat nějakou neuvěřitelně hlubokou životní lekci, tak neměl ponětí jakou.
Zelená studovna byla překvapivě příjemným místem – osvětlovaly ji sluneční paprsky, které sem dopadaly z oken se zeleně zabarveným sklem, zdobeným draky v klidných, idylických výjevech. Byly v ní židle, které vypadaly mimořádně pohodlně a stoly, které vypadaly mimořádně vhodné pro studium ve společnosti od jednoho ke třem přátelům.
Harry nemohl ve skutečnosti jen tak projít ke dveřím na druhé straně. U stěn byly knihovny a Harry musel přijít blíž a přečíst si pár titulů knih, aby úplně neztratil svůj nárok na jméno Verresovy rodiny. Ale udělal to v rychlosti, maje na paměti výtku, že je pomalý, a potom vyšel na druhou stranu.
Právě kráčel po "velké točité chodbě", když uslyšel výkřik mladého klučičího hlasu.
Při takových příležitostech měl Harry výmluvu, proč vypálit plnou rychlostí, aniž by šetřil energii nebo provedl řádná zahřívací cvičení, nebo se bál, že do něčeho narazí. Náhlý zběsilý trysk skončil téměř stejně náhlým zastavením, když téměř vběhl do skupinky šesti mrzimorských prváků...
...kteří se choulili u sebe a vypadali docela vystrašeně, jako by zoufale chtěli něco udělat, ale nemohli vymyslet co, což pravděpodobně mělo něco společného se skupinou pěti starších zmijozelů, kteří obstupovali jiného malého kluka.
Harry byl najednou docela naštvaný.
"Promiňte!" zařval z plných plic.
To nemuselo být nutné, beztak se na něj dívali. Ale rozhodně to pomohlo zchladit všechny pohyby.
Harry prošel kolem shluku mrzimorů ke zmijozelům.
Shlíželi na něj s výrazy, které se pohybovaly od vzteku k pobavení a až k potěšení.
Část Harryho mozku v panice ječela, že tohle jsou o dost starší a větší kluci, kteří ho můžou zadupat do země.
Jiná část mozku poznamenala, že každý, kdo by byl přistižen, jak se pokouší zadupat do země Chlapce-který-přežil, si koleduje o hromadu problémů, zvlášť, pokud se jedná o partu zmijozelů, a je tu sedm mrzimorů, kteří to uvidí, a že šance, že by mu udělali nějaké vážnější zranění v přítomnosti svědků je téměř nulová. Jedinou zbraní, kterou proti němu ti starší kluci měli, byl strach, a to jen, pokud jim to dovolí.
Pak si Harry všiml, že ten chlapec v pasti je Neville Longbottom.
Samozřejmě.
Tím je to jasné. Harry už se rozhodl, že se Nevillovi pokorně omluví, a to znamenalo, že Neville byl jeho, jak se jen opovažují?
Harry se natáhl a popadl Nevilla za zápěstí a vyškubl ho z klubka zmijozelů. Kluk v šoku klopýtl, když ho Harry vytáhl téměř v tom samém pohybu, v kterém se sám vtlačil na uvolněné místo.
A Harry stanul uprostřed zmijozelů, tam, kde předtím stál Neville, a vzhlížel k o mnoho starším, větším a silnějším klukům.
"Ahoj," řekl Harry. "Já jsem Chlapec-který-přežil."
Nastalo poněkud rozpačité ticho. Nikdo zdá se nevěděl, jak by se hovor měl odvíjet dál.
Harryho oči se stočily dolů a spatřily knihy a papíry rozházené po podlaze. Ach jistě, ta stará hra, ve které jste kluka nechali pokusit se sebrat své učebnice a pak jste mu je zase vyrazili z rukou. Harry si nevzpomínal, že by se kdy sám stal terčem téhle hry, ale měl dobrou představivost a ta ho právě teď přiváděla do varu. No, jakmile se ten větší problém vyřeší, Neville se klidně bude moci vrátit a sebral si své věci za podmínky, že zmijozelští zůstanou natolik soustředění na Harryho, že si na knihy ani nevzpomenou.
Bohužel, jeho toulající se oči byly zaregistrovány. "Ale," řekl největší z kluků, "nechceš ty pochcaný knihy-"
"Sklapni," řekl Harry chladně. Udržuj je vyvedené z míry. Nedělej, co očekávají. Nesklouzni do vzoru, který by je provokoval, aby tě šikanovali. "Je tohle část nějakého nesmírně chytrého plánu, který ti do budoucna získá nějakou výhodu, nebo je to jen nesmyslá urážka odkazu Salazara Zmijozela -"
Největší kluk do Harryho prudce strčil a Harry se natáhl na tvrdou kamenou podlahu doprostřed kruhu zmijozelů.
A zmijozelové se zasmáli.
Harry vstal v pohybu, který jemu samotnému připadal příšerně zpomalený. Ještě nevěděl, jak použít hůlku, ale nebyl důvod, proč by ho to mělo zarazit, ne za těchto okolností.
"Rád bych zaplatil tolik bodů, kolik je třeba, abych se zbavil téhle osoby," řekl Harry a namířil prst na největšího zmijozela.
Pak Harry zvedl druhou ruku, řekl "Abrakadabra," a luskl prsty.
Při slově Abrakadabra dva z mrzimorů včetně Nevilla zaječeli, tři další zmijozelové zběsile uhnuli ze směru Harryho prstu, a nejvyšší zmijozel zacouval dozadu s šokovaným výrazem; náhlá rudá sprška mu zdobila tvář, krk a hrudník.
Tohle Harry nečekal.
Nejvyšší ze Zmijozelů pomalu natáhl ruku k hlavě a sundal formu z třešňového koláče, který jej právě zahalil. Chvilku formu držel v ruce, třeštil na ni oči, a pak ji upustil na podlahu.
Pravděpodobně to nebyla nejideálnější chvíle, aby se jeden z mrzimorů začal smát, ale přesně to udělal.
Harry zahlédl lísteček na spodní straně formy.
"Chviličku," řekl Harry a pospíšil si dopředu, aby lístek zvednul. "Tahle zpráva je pro mě, myslím-"
"Ty," zavrčel největší zmijozel, "z tebe se stane-"
"Podívejte se na tohle!" zakřičel Harry a ohnal se lístečkem před staršími zmijozeli. "Chci říct, jen se na to podívejte! Věřili byste, že mi má být strhnuto 30 bodů za doručení a předání jednoho maličkého koláče? 30 bodů! Vycházím z toho se ztrátou dokonce i po tom, co jsem zachránil nevinného chlapce v nesnázích. A uskladňovací poplatek? Přepravní poplatek? Jízdné? Jak chcete vybírat jízdné za koláč?"
Nastala další z těch rozpačitých pauz. Harryho napadly smrtelné výhružky na účet toho z mrzimorů, který se nedokázal přestat hihňat - ten idiot ho přivede k úrazu.
Harry ustoupil a střelil po zmijozelech svůj nejlepší vražedný pohled. "Teď jděte pryč, nebo budu pokračovat a dělat vaši existenci surreálnější a surreálnější, dokud si to nerozmyslíte. Dovolte mi vás varovat... narušování mého života může váš život udělat... trochu nepříjemný. Pochopili?"
V jediném děsivém pohybu největší zmijozel vytáhl svou hůlku na Harryho a v tom samém okamžiku byl z druhé strany zasažen dalším koláčem, tentokrát jasně borůvkovým.
Lístek na koláči byl velký a jasně čitelný. "Tohle by sis možná měl přečíst," odtušil Harry. "Myslím, že tentokrát je to pro tebe."
Zmijozel se pomalu natáhl, popadl formu s koláčem, s vlhkým čvachnutím, při kterém na podlahu dopadly další borůvky, ji otočil a pomalu přečetl lístek, na kterém stálo:
VAROVÁNÍ:
NA ÚČASTNÍKY NESMÍ BÝT POUŽITA ŽÁDNÁ MAGIE
ZATÍMCO JE HRA V BĚHU
DALŠÍ NARUŠOVÁNÍ HRY
BUDE NAHLÁŠENO HERNÍM AUTORITÁM
Onen výraz čistého zmatku na zmijozelově tváří byl čistým uměním. Harryho napadlo, že tohohle Kontrolora Hry možná začíná mít rád.
"Podívej," řekl Harry, "nechtěl bys to pro dnešek zabalit? Myslím, že věci se nám tu trochu vymykají kontrole. Co kdybys ty šel zpátky do Zmijozelu, já zpátky do Havraspáru a všichni bychom se trochu uklidnili, dobrá?"
"Mám lepší nápad," zasyčel zmijozel. "Co kdybych ti omylem zlomil všechny prsty?"
"Jak chceš při Merlinovi zinscenovat uvěřitelnou nehodu po tom, co jsi mi hrozil před tuctem svědků, ty idiote -"
Zmijozel se záměrně pomalu natáhl k Harryho dlaním. Harry ztuhl na místě, ta část jeho mozku, která si všímala věku a síly jiných lidí se konečně dostala ke slovu a teď ječela, CO TO K SAKRU DĚLÁM?
"Počkej!" řekl jeden z ostatních zmijozelů, jeho hlas zněl náhle vyplašeně. "Přestaň, tohle bys doopravdy neměl udělat!"
Nejvyšší zmijozel ho ignoroval, levou rukou pevně uchopil Harryho pravou a Harryho ukazováček vzal do pravé ruky.
Harry zíral zmijozelovi přímo do očí. Jedna jeho část ječela, tohle se nemělo stát, tohle by nemělo být možné, dospělí by nikdy nic takového doopravdy nepřipustili -
Zmijozel pomalu začal ohýbat jeho ukazováček.
Ještě mi doopravdy nezlomil prst a je pode mou úrovní, abych sebou třeba jen škubl, dokud to neudělá. Do té doby je to jen další pokus o vyvolání strachu.
"Přestaň!" řekl ten zmijozel, který předtím protestoval. "Přestaň, tohle je vážně špatný nápad!"
"S tím docela souhlasím," řekl ledový hlas starší ženy.
Největší zmijozel pustil Harryho ruku a vrhl se dozadu, jako by ho spálila.
"Profesorko Prýtová!" zakřičel jeden z mrzimorů s největší radostí, jakou Harry kdy slyšel v něčím hlase.
Harry se otočil, a v jeho zorném poli se ocitla podsaditá menší žena s nepořádně svinutými šedými vlasy a oblečením pokrytým špínou. Namířila obviňující prst na zmijozeli. "Vysvětlete mi," řekla, "co jste dělali s mými mrzimory a..." pohlédla na něj. "S mým skvělým studentem, Harrym Potterem."
Uh oh. Správně, byla to JEJÍ třída, kterou jsem ráno zmeškal.
"Vyhrožoval, že nás zabije!" vyhrkl jeden z dalších zmijozelů, ten, který dříve volal ať se zarazí.
"Cože?" řekl Harry prázdně. "To tedy ne! Kdybych se vás chystal zabít, nedělal bych předtím veřejné výhružky!"
Třetí zmijozel se musel zasmát, a pak se náhle zarazil, když na něj ostatní upřeli výhružné pohledy.
Profesorka Prýtová nasadila poněkud skeptický výraz. "A o jaké smrtelné hrozby se to přesně jednalo?"
"O smrtící kletbu! Předstíral, že na nás sesílá smrtící kletbu!"
Profesorka Prýtová se otočila, aby pohlédla na Harryho. "Ano, to je poměrně děsivá výhružka od jedenáctiletého chlapce. Přesto se jedná o něco, co by vás nikdy ani nemělo napadnout předstírat, Harry Pottere."
"Já ani nevím, jak smrtící kletba zní," řekl Harry rychle. "A neměl jsem v tu dobu vytaženou hůlku."
Teď se profesorka Prýtová dívala na Harryho skutečně skepticky. "Takže bych řekla, že tenhle kluk se dvěma koláči trefil sám."
"Nepoužil hůlku!" vyhrkl jeden z mladých mrzimorů. "Taky nevím, jak to udělal, prostě lusknul prsty a byl tu koláč!"
"Skutečně," řekla profesorka Prýtová po chvilce. Vytáhla svou vlastní hůlku. "Nebudu na tom trvat, vzhledem k tomu, že to vypadá, že tu jste obětí, ale vadilo by vám, kdybych zkotrolovala vaši hůlku, abych to ověřila?"
Harry vytáhl hůlku. "Jak bych měl-"
"Priori incantatem," řekla Prýtová. Zamračila se. "To je zvláštní, vypadá to, že vaše hůlka ještě vůbec nebyla použitá."
Harry pokrčil rameny. "To ve skutečnosti ani nebyla, získal jsem svou hůlku a učebnice před pár dny."
Prýtová přikývla. "Pak tu máme jasný příklad náhodné magie od chlapce, který se cítil v ohrožení. A pravidla jasně říkají, že za něco takového nemůže být shledán odpovědným. A pokud jde o vás..." otočila se k zmijozelům. Její oči záměrně sklouzly na Nevillovi učebnice, které se válely na podlaze.
Nastalo dlouhé ticho, během kterého hleděla na pět zmijozelů.
"Tři body ze zmijozelu za každého," řekla konečně. "A šest za něj," ukázala na chlapce obaleného v koláčích. "Už nikdy neobtěžujte mé mrzimory, nebo mého studenta Harryho Pottera. Teď jděte."
Nemusela to opakovat; zmijozelové se otočili a velmi rychle zmizeli.
Neville začal sbírat své knihy. Zdálo se, že pláče, ale jenom trochu. Mohlo to být z opožděného šoku, nebo možná proto, že mu druzí chlapci pomáhali.
"Velice vám děkuji, Harry Pottere," řekla mu profesorka Prýtová. "Sedm bodů pro Havraspár za každého chlapce, kterého jste pomohl ochránit. A víc k tomu neřeknu."
Harry zamrkal. Očekával něco mnohem víc ve stylu, že se má vyhýbat problémům a důkladné vyplísnění za to, že zmeškal svou úplně první třídu.
Možná měl jít do Mrzimoru. Prýtová byla cool.
"Pulírexo," řekla Prýtová ke koláčovému nepořádku na zemi a ten ihned zmizel.
A odešla směrem k zelené studovně.
"Jak jsi to udělal?" zasyčel jeden z mrzimorů, jakmile zmizela.
Harry se samolibě usmál. "Dokážu udělat cokoliv jediným lusknutím prstů."
Chlapcovy oči se rozšířily. "Vážně?"
"Ne," řekl Harry. "Ale až tuhle historku budeš všem vyprávět, ujisti se, že nevynecháš Hermionu Grangerovou, havraspárskou prvačku, má anekdotu, která by tě mohla pobavit." Neměl sebemenší představu, co se tu proboha děje, ale nehodlal propást příležitost přiživit svou rostoucí pověst. "Jo a co to bylo s tou smrtící kletbou?"
Kluk se na něj zvláštně podíval. "Ty to vážně nevíš?"
"Kdybych to věděl, neptal bych se."
"Slova smrtící kletby jsou," chlapec polkl a jeho hlas klesl k šepotu, ruce vzdálil od boků, aby bylo velmi jasné, že nedrží hůlku, "Avada Kedavra."
Ale samozřejmě, že ano.
Harry to přidal na svůj rostoucí seznam věcí, které nikdy nesmí povědět svému otci, profesoru Michaelu Verresi-Evansovi. Už tak se mu dost špatně mluvilo o tom, že je jedinou osobou, která kdy přežila smrtící kletbu, vážně by k tomu neměl dodávat, že smrtící kletba zní "Abracadabra."
"Rozumím," řekl Harry po chvilce. "No, to bylo naposledy, co jsem to řekl před lusknutím prsty." I když to vyvolalo efekt, který by se mohl ukázat takticky užitečným.
"Proč jsi -"
"Vychovaný mudly. Mudlové si myslí, že je to jen legrační hříčka. Vážně, přesně takhle se to stalo. Promiň, mohl bys mi připomenout svoje jméno?"
"Ernie Macmillan," řekl mrzimor. Napřáhl ruku a Harry jí pořásl. "Je mi ctí tě poznat."
Harry předvedl lehkou úklonu. "Rád tě poznávám, to s tou ctí přeskoč."
Pak se kolem něho stáhli ostatní chlapci a rozpoutala se vlna představování.
Když skončili, Harry polkl. Tohle bude velmi obtížné. "Um... pokud by mě všichni omluvili... musím něco říct Nevillovi -"
Všechny oči se otočily k Nevillovi, který o krok ustoupil, jeho tvář vypadala ještě bojácněji.
"Řekl bych," řekl Neville tenký hlasem, "že mi chceš říct, že jsem měl být statečnější-"
"Ale, ne, nic takového!" řekl Harry spěšně. "O to vůbec nejde. Jde jen o, hmm, o něco, co mi řekl Moudrý klobouk-"
Ostatní kluci náhle vypadali velmi zaujatě, až na Nevilla, který vypadal ještě ustrašeněji.
Jako by se Harrymu něco zadrhlo v krku. Věděl, že by to měl ze sebe jednoduše vychrlit, ale připadalo mu, jako by spolkl velkou cihlu, která na půli cesty uvízla.
Harrymu bylo, jako by musel manuálně převzít kontrolu nad svými rty a každou slabiku vytvořit zvlášť, ale zvládl to. "Om, lou, vám, se." Vydechl a zhluboka se nadechl. "Za to, co se jsem ti, um, tuhle udělal. Nemusíš... nemusíš mi být vděčný nebo tak něco. Pochopím, když mě budeš nenávidět. Tohle není o tom, že se snažím vypadat dobře, tím že se omluvím, nebo o tom, že tu omluvu musíš přijmout. Co jsem udělal bylo špatné."
Nastalo ticho.
Neville přitiskl knihy pevněji k hrudi. "Proč jsi to udělal?" zeptal se slabým, třesavým hlasem. Zamrkal, jako by se snažil udržet slzy. "Proč mi to všichni dělají, dokonce i Chlapec-který-přežil?"
Harry se náhle cítil menší, než kdy předtím ve svém životě."Omlouvám se," řekl Harry znovu, tentokrát chraplavým hlasem. "Chtěl jsem jen... vypadal jsi tak vystrašeně, jako by ti nad hlavou visela cedule ,oběť‘ a já jsem ti chtěl ukázat, že věci vždycky nedopadnou tak špatně, že občas ti nestvůry dají čokoládu... Myslel jsem si, že když ti to ukážu, mohl by sis uvědomit, že tu není moc čeho se bát -"
"Ale tady je," zašeptal Neville. "Dneska jsi to viděl, je tu čeho se bát!"
"Před svědky by ti neudělali nic skutečně hrozného. Jejich hlavní zbraní je strach. Proto se zaměřili na tebe, protože viděli, že se bojíš. Chtěl jsem, aby ses tolik nebál... ukázat ti, že strach je horší než jeho předmět... nebo to jsem si alespoň namlouval, ale Moudrý klobouk mi řekl, že jsem si to sám nalhával, že ve skutečnosti jsem to udělal, protože to bylo zábavné. Takže proto se omlouvám -"
"Zranil jsi mě," řekl Neville. "Právě teď. Když jsi mě popadl a odtáhl od nich." Neville natáhl ruku a ukázal na místo, kde ho Harry chytil. "Později tam možná budu mít modřinu, z toho, jak tvrdě jsi mě popadnul. Vlastně je to horší, než co mi udělali ti zmijozelové, když do mě strkali."
"Neville!" zasyčel Ernie. "Snažil se tě zachránit!"
"Omlouvám se," zašeptal Harry. "Když jsem to uviděl, prostě jsem se... vážně naštval..."
Neville se na něj upřeně podíval. "Vyškubnul jsi mě od tamtud vážně prudce a sám sis stoupnul, kde jsem stál a řekl jsi. "Ahoj, já jsem Chlapec-který-přežil."
Harry přikývl.
"Myslím, že jednoho dne budeš vážně prima," řekl Neville. "Ale zrovna teď nejsi."
Harry polkl tu náhlou hrudku v krku a odešel. Pokračoval chodbou až na křižovatku, pak zabočil doleva do haly a slepě pokračoval dál.
Co by s tím měl dělat? Nikdy se nerozčílit? Nebyl si jistý, jestli by v takovém případě vůbec byl schopen něco podniknout, a kdo ví, co by se pak stalo s Nevillem a jeho knihami. Kromě toho, Harry četl dost fantasy knih, aby věděl, jak tohle chodí. Zkusí potlačovat svůj vztek a neuspěje a vztek se bude stále vracet. A potom, po celém tom báječném dobrodružství sebepoznání, zjistí, že jeho vztek je jen součástí jeho samého a že jedině díky tomu, že ho přijme, se ho může naučit využívat moudře. Star Wars představovaly jediný svět, ve kterém odpověď zněla tak, že se máte naprosto odříznout od všech svých negativních emocí. Na Yodovi bylo něco, co Harryho odjakživa nutilo toho malýho zelenýho blbečka nenávidět.
Takže očividnou strategií tu bylo přeskočit dobrodružství sebepoznávání a přejít rovnou k té části, kdy si uvědomí, že jen přijetím svého vzteku jako své části se ho může naučit kontrolovat.
Problém byl v tom, že když byl vzteklý, necítil se mimo kontrolu. Ten ledový vztek způsoboval, že mu naopak připadalo, že je naprosto pod kontrolou. Teprve když se ohlédl zpět, ukázalo se, že se události tak trochu... vymkly kontrole.
Napadlo ho, jestli takové věci Kontrolora Hry zajímají, a jestli za to získal nebo ztratil body. Harry samotný se cítil na to, že ztratil docela dost bodů a byl si jistý, že ta stará dáma na obraze by mu řekla, že jeho názor je tu ten jediný, na kterém záleží.
A Harry také uvažoval, jestli Kontrolor Hry poslal profesorku Prýtovou. To byl logický úsudek: lístek vyhrožoval tím, že uvědomí Herní Autority a pak se tu objevila profesorka Prýtová. Možná, že profesorka Prýtová byla Kontrolorem Hry – ředitelka mrzimorské koleje by byla tou poslední osobou, kterou by kdo podezříval, což by ji mělo umístit vysoko na Harryho seznamu. Četl také jednu nebo dvě detektivky.
"Takže jak si vedu ve Hře?" řekl Harry nahlas.
List papíru mu přelétl přes hlavu, jako by ho poslal někdo za ním – Harry se otočil, ale nikdo tam nebyl – a když se Harry otočil zpátky, papír už se usadil na zemi.
Na lístku stálo:
BODY ZA STYL: 10
BODY ZA ZDRAVÝ ROZUM: -3 000 000
BONUS ZA BODY PRO HAVRASPÁR: 70
SOUČASNÝ POČET BODŮ: - 2 999 871
KOL ZBÝVÁ: 2
"Mínus tři miliony bodů?" zeptal se Harry pobouřeně prázdné haly. "To se mi zdá přehnané! Chtěl bych se odvolat k Herním Autoritám! A jak bych měl získat zpátky tři miliony bodů během dvou kol?"
Přes hlavu mu přeletěl další lístek.
OVDOLÁNÍ: NEÚŠPĚŠNÉ
KLADENÍ ŠPATNÝCH OTÁZEK: - 1 000 000 000 000 BODŮ
SOUČASNÝ POČET BODŮ: - 1 000 002 999 871
KOL ZBÝVÁ: 1
Harry to vzdal. S jediným zbývajícím kolem se mohl jen pokusit o nejlepší tip, i když necítil, že by byl skutečně nejlepší. "Můj tip je, že Hra reprezentuje život."
Poslední lístek papíru mu přeplul nad hlavou, oznamoval:
POKUS NEUSPĚL
NEUSPĚL NEUSPĚL NEUSPĚL
AIIIIIIIIIIIEEEEEEEEEEEE
SOUČASNÝ POČET BODŮ: MÍNUS NEKONEČNO
PROHRÁL JSI HRU
ZÁVĚREČNÉ POKYNY:
jdi do kanceláře profesorky McGonagallové
Poslední řádka byla napsaná jeho vlastním rukopisem.
Harry chvíli zíral na poslední řádku, pak pokrčil rameny. Fajn. Tak tedy do kanceláře profesorky McGonagallové. Pokud byla Kontrolorem Hry ona...
Dobře, upřímně, Harry neměl nejmenší představu, jak by se cítil, kdyby profesorka McGonagallová byla Kontrolorem Hry. Jeho mozek před ním načrtával jen naprosté prázdno. Bylo to, doslova, nepředstavitelné.
O pár portrétů později – nebyla to dlouhá cesta, kancelář profesorky McGonagallové nebyla daleko od její učebny přeměňování, alespoň tedy ne o pondělkách v nepřestupných letech – Harry stanul před dveřmi do její kanceláře.
Zaklepal.
"Dále," ozval se tlumený hlas profesorky McGonagallové.
Vstoupil.
-------------------------------------------------------------------------------------
* Takhle: http://www.mcescher.com/Gallery/back-bmp/LW389.jpg