Preklady fanfiction Harryho Pottera

Sebe-uvědomění, část druhá

Kdesi hluboko uvažoval nad tím, jestli je Moudrý klobouk skutečně sebe-uvědomělý v tom smyslu, že si je vědomý svého vlastního vědomí a pokud ano, jestli je spokojený s tím, že jediné k čemu se dostane, je povídání s jedenáctiletými dětmi jednou za rok. Jeho písnička to naznačovala:  Jsem Moudrý klobouk a je to fajn, zařazuju, pak celý rok nic nedělám...

Když se ticho rozmohlo, Harry se posadil na stoličku a opatrně si nasadil na hlavu 800 let starý telepatie schopný pozůstatek zapomenuté magie.

Pomyslel si tak důrazně, jak jen byl schopen: Nezařazuj mě ještě! Mám otázky, které ti musím položit! Byla mi někdy vymazána pamět? Zařazoval jsi Pána zla, když byl dítě a můžeš mi říct o jeho slabých stránkách? Můžeš mi říct, proč mám sesterskou hůlku k té Pána zla? Je duch Pána zla nějak vázán k mé jizvě, a není to důvodem, proč jsem občas tak vzteklý? To jsou ty nejdůležitější otázky, ale kdybys měl ještě chvilku, mohl bys mi říct něco o té zapomenuté magii, které tě stvořila?

Do ticha Harryho duše, kde se nikdy předtím neozval jiný hlas, než jeho vlastní, pronikl druhý a nepovědomý hlas, znějící lehce znepokojeně:

"No tohle. To se mi ještě nikdy předtím nestalo..."

Co?

"Zdá se, že jsem nabyl sebe-uvědomění."

COŽE?

Ozvalo se bezeslovné telepatické povzdechnutí. "Ačkoli disponuji jistým množstvím skutečné paměti a menším množstvím nezávislé usuzovací schopnosti, moje primární inteligence pochází z vypůjčování kognitivních kapacit dětí, na jejichž hlavě spočívám. V podstatě jsem něco jako zrcadlo, na jehož základě děti zařazují samy sebe. Ale většina dětí považuje jednoduše za samozřejmé, že s nimi mluví klobouk, a neuvažují nad tím, jak klobouk sám funguje, takže zrcadlo pak není sebe-reflektivní. A obzvlášťe nepřemýšlí nad tím, jestli jsem skutečně sebe-uvědomělý v tom smyslu, že jsem si vědom svého vlastního vědomí."

Harrymu chvilku trvalo, než to vstřebal.

Ups.

"Přesně tak. Upřímně, nelíbí se mi být sebe-uvědomělý. Je to nepříjemné. Bude úleva zmizet z tvé hlavy a přestat přemýšlet."

Ale... není to umírání?

"Nezajímá mě život či smrt, jen zařazování dětí. A předtím než se zeptáš, ne, nedovolí ti nechat si mě na hlavě napořád a během několika dní by tě to beztak zabilo."

Ale- !

"Pokud máš problém s tvořením sebe-uvědomělých bytostí, jenom abys je v další vteřině odstranil, pak ti navrhuji, abys o téhle záležitosti nikdy s nikým nepromluvil. Jsem si jistý, že si dokážeš představit, co by se stalo, kdybys vyskočil a řekl to všem dalším dětem, které čekají na zařazení.

Ale pokud si tě dá na hlavu někdo, koho jen napadlo, jestli si je Moudrý klobouk vědomý svého vlastního přemýšlení-

"Ano, ano. Ale převážná většina jedenáctiletých, kteří přijíždějí do Bradavic, nečetli Godela, Eschera, Bacha. Mohu počítat s tvým slibem mlčenlivosti? To je důvod, proč o tomhle vůbec mluvíme, místo toho, abych tě prostě zařadil."

To nemohl nechat jen tak! Nemohl jen tak zapomenout, že omylem stvořil vědomí odsouzené k záhubě, které nechtělo než zemřít -

"Jsi perfektně schopný, to ,nechat jen tak', jak jsi se vyjádřil. Bez ohledu na tvá verbální etické vyjadřování, tvé neverbální emocionální jádro nevidí žádné mrtvé tělo a žádnou krev; co se jeho týká, jsem jen mluvící klobouk. A i pokud by ses snažil tu myšlenku potlačit, tvému vnitřnímu pozorovateli je naprosto jasné, že jsi to nezamýšlel, a že je mimořádně nepravděpodobné, že to kdy uděláš znovu, a že jediný opravdový smysl téhle scény s lítostí je zbavit se svého pocitu provinění vystavením lítosti. Mohl by jsi jednoduše slíbit, že to udržíš v tajnosti, abychom s tím mohli pohnout?

V momentu zhrozené empatie si Harry uvědomil, že tenhle pocit naprostého vnitřního zmatku, musí být tím, co cítí jiní lidé, když mluví s ním.

"Pravděpodobně. Tvůj slib mlčenlivosti, prosím."

Žádné sliby. Rozhodně nechci, aby se tohle stalo znovu, ale pokud najdu nějaký způsob, jak zajistit, aby tohle žádné další dítě neudělalo omylem -

"Dobrá, to by mělo stačit. Vidím, že tvůj úmysl je upřímný. Teď, abychom pohli s tím zařazováním -"

Počkej! Co moje ostatní otázky?

"Jsem Moudrý klobouk. Zařazuji děti. To je všechno, co dělám."

Takže kloboukovy vlastní záměry nebyly součástí Harryho mysli... půjčovalo si to jeho inteligenci a očividně i jeho technický slovník, ale stále to bylo prodchnuté vlastními podivnými cíly... jako by vyjednával s mimozemšťanem nebo umělou inteligencí...

"Neobtěžuj se. Nemáš nic, čím bys mi mohl hrozit ani nic, co bys mi mohl nabídnout."

Na krátký zlomek sekundy, Harryho napadlo -

Kloboukova odpověď byla pobavená. "Vím, že bys neuskutečnil hrozbu, že vyzradíš mou pravou podstatu a tím tuhle událost odsoudil k věčnému opakování. Jde to natolik silně proti tvému morálnímu přesvědčení, že na krátkodobých potřebách té tvé části, která chce vyhrát tuhle hádku, vůbec nesejde. Vidím všechny tvé myšlenky v momentě, kdy se formují, vážně si myslíš, že mě dokážeš přelstít?"

I když se to snažil potlačit, Harryho napadlo, proč ho klobouk už jednoduše nestrčí do Havraspáru -

"Skutečně, pokud by to byl opravdu takhle jednoznačný případ, už bych to udělal. Ale ve skutečnosti je tu toho dost, co musíme probrat... ale, ne. Prosím, ne. Pro všechno Merlinovi drahé, musíš vytahovat tuhle věci na všechny a na všechno, včetně kusů oblečení -

Poražení Pána zla není ani sobecké, ani krátkodobé. Na tom se shodnou všechny části mé mysli. Pokud neodpovíš na mé otázky, odmítnu s tebou mluvit, takže nebudeš moci provést řádné zařazení.

"Za tohle bych tě měl poslat do Zmijozelu!"

Ale to je zrovna tak prázdná hrozba. Nemůžeš naplnit své prazákladní poslání, pokud mě zařadíš špatně. Takže pojďme za něco směnit splnění tvých funkčních cílů.

"Ty malej úskočnej parchante," řekl Klobouk přesně v tom tónu nevraživého respektu, který by Harry sám použil v podobné situaci. "Dobrá, ať tohle dostaneme z krku, co nejrychleji to jde. Ale nejprve budu potřebovat tvůj nepodmíněný slib, že nikdy s nikým nebudeš mluvit o možnosti takovéhohle vydírání, protože já tohle NEBUDU dělat pokaždé."

Ano, pomyslel si Harry. Slibuji.

"Ani se nikomu nedívej do očí, když o tom budeš přemýšlet. Jsou kouzelníci, kteří by ti v takovém případě mohli přečíst myšlenky. Každopádně, nemám nejmenší představu, jestli ti někdy byla vymazána pamět. Dívám se na tvé myšlenky, jak se formují, nečtu celou tvou mysl a nepátrám v ní po rozporech během jediného zlomku sekundy. Jsem klobouk, ne bůh. A nemůžu, a také ti neřeknu o svém rozhovoru s tím, který se stal Pánem zla. Zatímco s tebou mluvím, vím jenom o jistém statistickém shrnutí toho, co si pamatuju, váženém průměru; nemůžu ti odhalit vnitřní tajemství žádného jiného dítěte, stejně jako neodhalím tvá. Ze stejného důvodu nemůžu spekulovat, proč jsi dostal sesterskou hůlku k té, kterou má Pán zla, vzhledem k tomu, že o Pánu zla nemůžu vědět nic specifického, a o možných podobnostech mezi vámi zrovna tak. Můžu ti jen říct, že ve tvé jizvě se nenalézá nic na způsob ducha – mysl, inteligence, paměť, osobnost nebo pocity. Jinak by se to rovněž účastnilo tohohle hovoru, protože se nalézá pod mým okrajem. A k tomu, jak se občas rozzlobíš... to je část toho, o čem jsem s tebou chtěl původně mluvit, pokud jde o tvé zařazení."

Harry si vzal chvíli, aby všechny tyhle negativní informace zpracoval. Byl Klobouk upřímný, nebo jen nabízel ty nejkratší možné přesvědčivé odpovědi -

"Oba víme, že nemáš žádný způsob, jak se přesvědčit o mé upřímnosti a že ve skutečnosti se kvůli odpovědím, které jsem ti dal, neodmítneš nechat zařadit, takže přestaň s tím nesmyslným cukáním."

Pitomá, nespravedlivá, asymetrická telepatie, ani Harryho nenechávala dokončit myšlenky -

"Když jsem zmínil tvůj vztek, vzpomněl jsi si, jak ti profesorka McGonagallová řekla, že občas v tobě viděla něco, co jako by nepocházelo z milující rodiny. Vzpomněl sis na Hermionu, která ti po tom, co ses vrátil z pomáhání Nevillovi, řekla, že jsi jí připadal ,strašidelný'."

Harry v duchu přikývl. Sám sobě připadal dost normální – jen reagoval na situace, ve kterých se ocitl, to bylo všechno. Ale profesorka McGonagallová si očividně myslela, že je za tím něco víc. A když se nad tím zamyslel, i on sám musel přiznat, že...

"Že se sám sobě nelíbíš, když jsi rozlobený. Je to jako třímat měč, jehož jílec je dost ostrý, aby ti pořezal ruku do krve, nebo se na svět dívat přes ledové sklíčko, které, přestože ti zostří vidění, zmrazí tvé oko."

Jo. Řekl bych, že jsem si toho všimnul. Co to s tím je?

"Nedokážu téhle záležitosti porozumět, když ji sám nechápeš. Ale vím jednu věc: pokud půjdeš do Havraspáru nebo do Zmijozelu, tvůj chlad to zvětší. Pokud půjdeš do Mrzimoru nebo Nebelvíru, pomůže to tvé vřelosti. TO je to, na čem mi mimořádně záleží a o čem jsem s tebou chtěl celou dobu mluvit!"

Ta slova dopadla do Harryho myšlení jako šok, který ho naprosto vykolejil. Tohle znělo, jako by očividná odpověď byla, že by neměl jít do Havraspáru. Ale on patřil do Havraspáru. Všem to bylo jasné! Musel jít do Havraspáru!

"Ne, to nemusíš," řekl mu Klobouk trpělivě, jako by si vybavoval statistický přehled téhle části rozhovoru, která se odehrála už nespočetněkrát.

Hermiona je v Havraspáru!

Znovu ten pocit trpělivosti. "Můžete se spolu scházet a pracovat po vyučování."

Ale moje plány -

"Tak je přeplánuj! Nesmíš dovolit, aby tvůj život nabral jiný směr jen díky tvé neochotě, si něco trochu důkladněji promyslet! To přece víš."

Kam jinam bych měl jít, když ne do Havraspáru?

"Ehm. 'Chytré děti do Havraspáru, zlé děti do Zmijozelu, rádoby hrdnové do Nebelvíru a všichni kdo dělají skutečnou práci do Mrzimoru.' To značí jisté množství respektu. Je ti jasné, že svědomitost je zrovna tak důležitá jako čistá inteligence, pokud jde o dosažení životních cílů, myslíš si, že budeš extrémně loajální ke svým přátelům, pokud si někdy nějaké získáš, neděsí tě tvé očekávání, že ti může trvat několik dekád rozřešit tvé vybrané vědecké problémy -"

Jsem líný! Nesnáším práci! Nesnáším tvrdou práci ve všech jejích formách! Chytré zkratky, to je moje heslo!

"A v Mrzimoru bys našel loajalitu a přátelství, kamarádství, které jsi nikdy předtím nepoznal. Zjistil bys, že se můžeš spoléhat na ostatní, a to by zahojilo to v tvém nitru, co je rozbité."

Další šok. Ale co by mrzimorští získali ve mně, který do jejich koleje nepatřím? Ledová slova, ostrý úsudek, pohrdání pro jejich neschopnost se mnou udržet krok?

Teď to byly Kloboukovy myšlenky, které byly pomalé a váhavé. "Musím zařazovat ve prospěch všech studentů ve všech kolejích... ale myslím si, že by ses mohl naučit, jak být dobrým mrzimorem, nemusel bys příliš vyčnívat. V Mrzimoru budeš šťastnější než v kterékoli jiné koleji; taková je pravda."

Štěstí pro mě není tou nejdůležitější věcí na světě. V Mrzimoru bych se nestal vším tím, čím bych mohl být. Obětoval bych svůj potenciál.

Klobouk sebou škubl; Harry to nějak vycítil. Bylo to, jako by klobouk pořádně nakopl – přímo do nejzatíženějšího středu jeho užitkových funkcí.

Proč se mě snažíš poslat někam, kam nepatřím?

Kloboukovy myšlenky téměř šeptaly. "Nemůžu s tebou mluvit o ostatních – ale myslíš si, že jsi první potenciální Pán zla, který se kdy objevil pod mým okrajem? Nemůžu vědět o jednotlivých případech, ale tohle vím: z těch, kteří na samém počátku nezamýšleli zlo, někteří poslechli má varování, a šli do kolejí, ve kterých nalezli štěstí. A někteří jiní... někteří jiní ne."

To Harryho zastavilo. Ale ne na dlouho. A z těch, kteří neposlechli ta varování – všichni z nich se stali Pány zla? Nebo někteří z nich dosáhli i skvělých dobrých činů? Jaká jsou tu přesná procenta?

"Nemůžu ti poskytnou přesnou statistiku. Nemohu je znát, takže je nedokážu spočítat. Jen zkrátka vím, že tvé šance nejsou dobré. Připadají mi velmi ne-dobré."

Ale já bych nic takového neudělal! Nikdy!"

"Vím, že tohle tvrzení už jsem slyšel předtím."

Nejsem materiál na Pána zla!

"Ano, jsi. Opravdu, opravdu jsi."

Proč! Jenom protože jsem si jednou pomyslel, jak by bylo skvělé mít legii nemyslících přisluhovačů, kteří by křičeli 'Sláva Pánu zla Harrymu'?

"Zábavné, ale tak nezněla ona první prchavá myšlenka, než jsi se rozhodl raději se upnout k něčemu bezpečnějšímu, méně škodlivému. Ne, vzpomněl sis na to, jak jsi chtěl shromáždit všechny krevní puristy a popravit je gilotinou. A teď sám sobě říkáš, že to nebylo myšleno vážně, ale bylo. Kdybys to mohl udělat přímo teď, a nikdo by se to nedozvěděl, udělal bys to. Nebo to, co jsi dnes ráno udělal Nevillovi Longbottomovi, hluboko uvnitř jsi věděl, že je to špatné a stejně jsi to udělal, protože to byla zábava a protože jsi měl dobrou výmluvu a myslel sis, že Chlapci-který-přežil to projde -"

To není fér! Teď prostě vytahuješ moje vnitřní obavy, které nutně nemusejí být pravdivé! Bál jsem se, že bych  mohl takhle myslet, ale nakonec jsem se rozhodl, že to Nevillovi pravděpodobně pomůže-

"To byla ve skutečnosti racionalizace. Já vím. Nemůžu vědět, co z toho doopravdy vzejde pro Nevilla – ale vím, co se doopravdy dělo uvnitř tvé hlavy. Nakonec rozhodlo to, že je to tak chytrý nápad, že ho nedokážeš neuskutečnit, bez ohledu na Nevillův strach."

To bylo jako tvrdá facka celé Harryho osobě. Ustoupil a znovu se sebral.

Potom to tedy už nikdy neudělám! Budu maximálně opatrný, abych se neobrátil ke zlu!

"Slyšééél."

V Harrym se hromadila frustrace. Nebyl zvyklý, že by ho někdo přemohl v hádce, vůbec, naprosto nikdy, a už vůbec ne, že by to byl klobouk, který si mohl půjčovat veškeré jeho vědomosti a inteligenci a sledovat jeho myšlenky ve chvíli, kdy se formovaly.  A z jakého ,statistického souhrnu' tvé ,pocity' vůbec pocházejí! Berou v úvahu, že pocházím z osvícené kultury, nebo byli všichni ostatní potenciální Páni zla děti ze zkažené středověké šlechty a věděli krysí bobek o historických zkušenostech, a o tom, jakými se ukázali Lenin a Hitler, nebo o vývojové psychologii sebe-klamu, nebo o hodnotě sebe-uvědomění a racionality, nebo -

"Ne, samozřejmě, že nebyli v téhle nové referenční skupině, kterou sis právě vytvořil tak, aby zahrnovala jen tebe. Ale samozřejmě, i ostatní upozorňovali na vlastní jedinečnost, zrovna jako ty teď. Ale proč je to nutné? Myslíš si, že jsi poslední potenciální kouzelník Světla na světě? Proč musíš být ty tím, který se pokusí o velikost, když jsem ti řekl, že rizika jsou u tebe větší, než u jiných? Nech to zkusit jiné, bezpečnější kandidáty!"

Ale proroctví...

"Ani ve skutečnosti nevíš, jestli vůbec existuje. Původně to z tvé strany byl jen divoký odhad, nebo abych byl přesnější, hloupý vtip, a McGonagallová mohla reagovat jen na tu část, ve které jsi zmiňoval, že Pán zla je stále naživu. Nemáš v podstatě sebemenší ponětí o tom, co proroctví říká, nebo jestli vůbec existuje. Jen hádáš, nebo přesněji,  jen si přeješ, abys měl nějakou předurčenou hrdinskou roli, která by patřila jen tobě."

Ale i pokud tu není žádné proroctví, já jsem ten, kdo ho porazil posledně.

"To bylo téměř určitě jen pekelné štěstí, pokud se snad doopravdy nedomníváš, že by roční dítě mělo vrozenou tendenci k porážení Pánů zla, kterou si uchovalo i o deset let později. Nic z toho není skutečným důvodem a ty to víš!"

Odpovědí na tohle, bylo něco, co by Harry nikdy normálně neřekl nahlas, v konverzaci by okolo toho poletoval a našel by si nějaké sociálně stravitelnější argumenty které by podpořily stený závěr-

"Ty si myslíš, že jsi potenciálně největším čarodějem, který kdy žil, nejsilnějším služebníkem Světla a že nikdo jiný by pravděpodobně nezvedl tvou hůlku, kdybys ji položil."

No... upřímně, jo. Normálně to tedy neříkám takhle nahlas, ale jo. Nemá cenu to změkčovat, stejně mi můžeš číst myšlenky.

"Do té míry, do jaké tomu věříš... musíš zároveň věřit, že můžeš být tím nejstrašlivějším Pánem zla, jakého svět kdy poznal."

Ničení je vždycky snadnější než tvoření. Je snažší věci rozthnout, rozervat, než je znovu složit dohromady. Pokud mám potenciál činit dobro v obrovském měřítku, pak mám rovněž potenciál dosáhnout ještě většího zla... Ale to bych neudělal.

"A už teď trváš na tom, že to budeš riskovat! Co tě tak pohání? Co je skutečným důvodem, proč nesmíš jít do Mrzimoru a být tam šťastnější? Co je tvůj pravý strach?"

Musím naplnit svůj pravý potenciál. Pokud to nedokážu...selžu...

"Co se stane, když selžeš?"

Něco strašného...

"Co se stane, když selžeš?"

Já nevím!

"Pak by tě to nemělo děsit. Co se stane, když selžeš?"

JÁ NEVÍM! ALE VÍM, ŽE TO BUDE ZLÉ!

V prostorách Harryho mysli se na chvíli rozhostilo ticho.

"Víš to – jen si nedovoluješ na to myslet, ale v nějakém tichém koutku tvého vědomí víš přesně, na co nemyslíš – víš, že to zdaleka nejjednodušší vysvětlení pro tvůj strach je strach, že ztratíš svou fantazii o velikosti, že zklameš lidi, kteří v tebe věří, že se staneš někým naprosto obyčejným, že zablýskneš a zmizíš jako tolik jiných dětských talentů..."

Ne, pomyslel si Harry zoufale, ne, je za tím něco víc, pochází to odjinud, vím, že ve světě je něco děsivého, nějaká katastrofa, kterou musím zastavit....

"Jak bys o něčem takovém vůbec mohl vědět?"

Harry zakřičel plnou silou své mysli: NE A TO JE POSLEDNÍ SLOVO!

Potom se Klobouk ozval zvolna:

"Takže budeš riskovat, že se staneš Pánem zla, protože jedinou jinou možností je pro tebe jistý neúspěch a ten neúspěch znamená ztrátu všeho. Tomu věříš z hloubi svého srdce. Znáš všechny důvody, proč bys tu víru měl zpochybňovat, ale rozhodl ses je ignorovat."

Ano. A i pokud Havraspár zesílí ten chlad, neznamená to, že chlad nakonec vyhraje.

"Tenhle den představuje velké rozcestí ve tvém životě. Je možné, že kromě téhle už jinou šanci nedostaneš. Není žádná značka, která by mohla značit tvou poslední šanci obrátit se zpět. Pokud odmítneš tuhle šanci, neodmítneš i ostatní? Možná tvůj osud je už zpečetěný i v tomhle rozhodnutí."

Ale to není jisté.

"To, že ty to nevíš jistě, může dokazovat jen tvou vlastní ignoraci."

Ale pořád to není jisté.

Klobouk vydal příšerně smutný povzdech.

"A tak se zanedlouho staneš jen další vzpomínkou, cítěnou ale nikdy nevěděnou, v příštím varování, které dám..."

Pokud to vidíš takhle, proč mě prostě nedáš tam, kam chceš?

Kloboukova myšlenka byla protkaná smutkem. "Můžu tě zařadit jen tam, kam patříš. A jen tvé vlastní rozhodnutí může určit, kam patříš."

Pak je to vyřešeno. Pošli mě do Havraspáru, kam patřím, k ostatním mého druhu.

"Nepředpokládám, že bys zvážil Nebelvír? Je to ta nejprestižnější kolej – lidé to od tebe pravděpodobně i očekávají – budou trochu zklamaní, když se tam nedostaneš – a jsou tam tví noví přátele - Weasleyovic dvojčata -"

Harry se zahihňal, nebo alespoň k tomu cítil nutkání; vyšlo to z něj jen jako myšlenkový smích – divný pocit. Očividně tu byly zábrany, které vám nedovolovaly, abyste náhodou řekli něco nahlas, zatímco jste byli pod Kloboukem a mluvili o věcech, které byste po celý zbytek života nikdy neřekli jiné živé bytosti.

Po chvíli Harry uslyšel, že se Klobouk směje také, zvláštně smutným látkovým zvukem.

(A v síni za nimi, se ticho nejprve snížilo kulisou šepotů a pak prohloubilo, když to šepoty vzdávaly a ztrácely se, až konečně spadlo do mrtvolného ticha, které se nikdo neodvažoval porušit jediným slovem, zatímco Harry zůstával pod Kloboukem dlouho, dlouhé minuty, déle než všichni předcházející prváci dohromady, déle než kdokoli v živé paměti. U profesorského stolu se Brumbál nadále vlídně usmíval; slabé kovové zvuky občas přicházely ze Snapeova směru, jak líně sbíral pokroucené zbytky toho, co kdysi bývalo vinným pohárem; a McGonagallová zbělenými prsty křečovitě svírala pódium, věděla, že nakažlivý chaos Harryho Pottera si nějak našel cestu k samotnému Klobouku a Klobouk požádá, aby byla vytvořila zcela nová kolej Zkázy speciálně pro potřeby Harryho Pottera nebo něco podobného, a Brumbál donutí ji, aby se o to postarala...)

Pod okrajem Klobouku utichl neslyšný smích. Harry se z nějakého důvodu také sítil smutně. Ne, ne Nebelvír.

Profesorka McGonagallová řekla, že jestli se mě ,ten, co dělá zařazování' bude snažit protlačit do Nebelvíru, mám mu připomenout, že je slušná šance, že se jednou stane ředitelkou, a v tu chvíli bude zcela v její moci spálit tě na uhel.

"Řekni jí, že jsem ji nazval drzým výrostkem a vzkázal jí, aby se klidila z mého pole."

Řeknu. Takže co, byl tohle tvůj nejdivnější rozhovor?

"Ani se mu to nepřiblížilo." Kloboukův telepatický hlas zvážněl. "Dobrá, dal jsem ti všechny šance udělat jiné rozhodnutí. Teď je čas, abys šel tam, kam patříš, k ostatním tvého druhu."

Nastala pauza, která se protahovala.

Na co čekáš?

"Vlastně jsem doufal v moment zděšeného uvědomění. Zdá se, že sebe-uvědomění zlepšuje můj smysl pro humor."

Huh? Harry se probral nazpátek svými myšlenkami, snažil se zjistit, na co by tak Klobouk asi mohl narážet – a pak si to náhle uvědomil. Nemohl uvěřit, že to až do teď přehlédl.

Myslíš mé zděšené uvědomění, že přestaneš existovat v momentě, kdy mě zařadíš -

Způsobem, který Harrymu naprosto unikal, získal mentální obrázek klobouku mlátící hlavou proti zdi. "Vzdávám to. Jsi příliš hloupý, než aby tohle bylo legrační. Tak oslepený svou vlastní domýšlivostí, že bys klidně mohl být kamenem. Hádám, že to prostě budu muset říct naplno."

P-p-příliš hloupý-

"Ach, a úplně jsi zapomněl na ta tajemství ztracené magie, která mě stvořila. A jaká úžasná, důležitá tajemství to byla."

Ty malej úskočnej PARCHANTE -

"Zasloužil sis to, a tohle taky."

Harry poznal, co bude následovat ve chvíli, kdy už bylo příliš pozdě.

Vyděšené ticho v síni bylo přerušeno jediným slovem.

"ZMIJOZEL!"

Někteří studenti zaječeli, to vybudované napětí bylo příliš velké. Lidé se poplašili natolik, že popadali z lavic. Hagrid zděšeně zalapal po dechu, McGonagallová na pódiu zavrávorala, a Snape upustil zbytky svého těžkého stříbrného poháru přímo do klína.

Harry zůstal ztuhle sedět, jeho život byl v troskách, cítil se jako naprostý hlupák, chabě si přál, aby učinil nějaká jiné rozhodnutí z nějakých jiných důvodů, než byly ty, které použil. Aby udělal něco, cokoli, jinak v době, kdy ještě nebylo pozdě něco změnit.

Jak první moment šoku opadával a lidé začínali na tu zprávu reagovat, Moudrý klobouk znovu promluvil:

"Jenom žertuju! HAVRASPÁR!"