Harry Potter and the Methods of Rationality (MoR)
(http://www.fanfiction.net/s/5782108/1/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)
Autor: Less Wrong
Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede
Harry Potter a metody racionality
Překlad: Tersa
A teď, zatímco otázku, zda naše první setkání s Dracem Malfoyem, nebylo také naším posledním setkáním s Dracem Malfoeym, necháváme otevřenou, pojďme blíže prozkoumat osobnost a ambice našeho hrdiny.
Mylné plánování
Myslíte si, že váš den byl surreální? Zkuste si můj.
-------
Někteří lidé by počkali, až jejich první výlet do Příčné ulice skončí.
"Měšec 79. elementu," řekl Harry a vytáhl ruku, prázdnou, ze svého scvrččího váčku.
Většina lidí by alespoň počkala, dokud nedostane svoji hůlku.
"Měšec okane," řekl Harry. Těžké měšec plný zlata mu vklouzl do ruky.
Harry ho vytáhl, potom znovu vložil do scvrččího váčku. Vytáhl ruku, dal jí zpátky a řekl, "Měšec se symboly ekonomické směny." Tentokrát jeho ruka vyšla prázdná.
Harry Potter se zmocnil alespoň jednoho magického předmětu. Proč čekat?
"Profesorko McGonagallová," řekl Harry pobavené čarodějce, která kráčela vedle něho, "mohla byste mi říct dvě slova, jedno pro zlato, druhé pro něco jiného, v jazyce, který neznám? A neříkejte mi, co je co."
"Ahava a zahav," řekla McGonagallová. "To je hebrejsky, a to druhé slovo znamená láska."
"Děkuju vám, paní profesorko. Měšec ahavy." Nic.
"Měšec zahav." A vklouzl mu do ruky.
"Zahav je zlato?" zeptal se Harry a McGonagallová přikývla.
Harry popřemýšlel nad experimentálně sesbíranými daty. Byl to jen ten nejhrubší a nepředběžnější průzkum, ale i tak stačil, aby mu pomohl alespoň k jednomu závěru:
"Aaaaaaarrrgh tohle nedává žádný smysl!"
Čarodějka vedle něj zvedla obočí. "Problémy, pane Pottere?"
"Právě jsem falsifikoval naprosto všechny hypotézy, které jsem měl! Jak to může vědět, že ,měšec se 115 galeony' je v pořádku, ale ,měšec s 90 plus 25 galeony' ne? Umí to počítat, ale neumí to sčítat? Rozumí to podstatným jménům, ale ne frázím, které znamenají tu samou věc? Člověk, který tohle vytvořil, pravděpodobně nemluvil japonsky a já nemluvím hebrejsky, takže to nevyužívá jejich znalostí, ani to nevyužívá mých znalostí-" Harry bezmocně mávl rukou. "Pravidla jsou tak trochu konsistentní, ale nic neznamenají! A to se ani neptám, jak může být váček schopný reagovat na hlas a porozumět řeči, když ani ti nejschopnější programátoři umělé inteligence nejsou sto něco takového dokázat s nejrychlejšími superpočítači za pět let usilovné práce," Harry udělal přestávku na nádech, "co se to tu vůbec děje?"
"Magie," řekla profesorka McGonagallová. Pokrčila rameny.
"To je jen slovo! I po tom, co jste mi ho řekla, nemůžu udělat žádné nové předpovědi! Je to to samé, jako říkat ,flogiston' nebo ,životní energie' nebo ,vznik' nebo ,složitost'!"
Profesorka McGonagallová se zasmála nahlas. "Ale to je magie, pane Pottere."
Harry trochu poklesnul. "S respektem, profesorko McGonagallová, nejsem si tak docela jistý, že tušíte, co se tu snažím provést."
"S respektem, pane Pottere, já si jsem jistá, že to netuším. Pokud tedy – a to je prosím vás jen odhad – se nesnažíte převzít vládu nad světem?"
"Ne! Vlastně ano – teda, ne!"
"Myslím, že by mě mělo znepokojovat, že máte problém s odpovědí na tuto otázku."
Harry si pochmurně vzpomněl na Darmouthskou konferenci o umělé inteligenci z roku 1956. Byla to první konference kdy konaná na toto téma, ta která termín ,umělá inteligence' vůbec zavedla. Formulovali hlavní problémy, jako například, jak umožnit počítačům rozumnět lidskému jazyku, učit se a vylepšovat se. Navrhli, naprosto vážně, že významných pokroků, co se těchto problémů týká, by mohlo být dosaženo deseti vědci pracujími spolu po dobu dvou měsíců.
Ne. Hlavu vzhůru. Teprve začínáš s problémem odvíjení závoje magie. Nevíš, zda to bude obtížné dokázat během dvou měsíců.
"A vy jste opravdu nikdy neslyšela jiné kouzelníky tázat se podobné otázky, nebo dělat tenhle druh vědeckých experimentů?" zeptal se Harry znovu. Jemu se to prostě zdálo příliš očividné.
Na druhou stranu, trvalo více než dvě stě let od vynalezení vědecké metody než první mudlovský vědec začal systematicky zkoumat, čemu může či nemůže rozumět čtyřleté lidské dítě. Beze všeho by to mohli zjistit už v osmnáctém století, ale nikoho po tom nenapadlo pátrat až do století dvacátého. Takže jeden skutečně nemůže vinit o mnoho menší kouzelnický svět za to, že nezkoumali znovunabývací zaklínadlo.
McGonagallová, potom co na chvíli našpulila pusu, pokrčila rameny. "Pořád si nejsem jistá, co myslíte ,vědeckým experimentováním', pane Pottere. Jak jsem říkala, viděla jsem mudlorozené studenty, jak zkoušejí vědu přimět fungovat i v Bradavicích a kouzelníci vynalézají nová kouzla a lektvary každým rokem."
Harry zavrtěl hlavou. "Technologie vůbec není to samé jako věda. A zkoušet něco mnoha různými způsoby není to samé, jako pokoušet se experimentováním odhalit skryté zákonistosti." Existovalo spoustu lidé, kteří zkoušeli vynalézt létací stroje tím, že zkoušeli mnoho různých věcí s křídly, ale jenom bratři Wrightové postavili větrný tunel... "Um, kolik mudly vychovaných dětí přichází každý rok do Bradavic?"
McGonagallová se na chvilku zamyslela. "Okolo deseti?"
Harry málem klopýtl o vlastní nohu. "Deset?"
Mudlovská populace měla přibližně šest miliard a lidé přibývali každým okamžikem. Pokud jste měli vlastnost jednoho z milionu, tak takových jako vy muselo být v New Yourku dvanáct a přes tisíc v Číně. Bylo nevyhnutelné, že mudlovský svět vyprodukuje některé jedenáctileté děti, které ovládají základy – Harry věděl, že není jediný. Na matematických soutěžích potkával i jiné zázračné děti. Po pravdě, byl převálcován soutěžícími, kteří pravděpodobně trávili celé dny procvičováním řešení matematických problémů a nikdy nečetli science-fiction a kteří se úplně zhroutí ještě před pubertou a ve svém budoucím životě nikdy ničeho nedosáhnou, protože procvičovali jenom známé techniky, místo toho, aby se učili myslet kreativně. (Harry prohry nenesl zrovna nejlépe.).
Ale... v kouzelnickém světě...
Deset mudly vychovaných dětí za rok, z nichž všechny skončily své mudlovské vzdělávání v jedenácti letech? A McGonagallová sice v tomhle ohledu může být předpojatá, ale tvrdí, že Bradavice jsou největší a nejvýznamější kouzelnická škola na světě... která své studenty vzdělává jen do sedmnáctého roku věku.
Profesorka McGonagall bezpochyby věděla do nejmenší podrobnosti, jak se člověk má proměnit v kočku. Ale doslova nikdy neslyšela o vědecké metodě. Pro ni to byla mudlovská magie. A ani se nezdála zvědavá na tajemství, která by se mohla skrývat za přirozeným porozuměním řeči, které s sebou neslo znovunabývací zaklínadlo.
To nechávalo jen dvě možnosti.
Možnost číslo jedna: magie je věc tak neuvěřitelně nejasná, spletitá a nesrozumitelná, že dokonce i když se kouzelníci a čarodějky ze všech sil pokoušeli jí porozumět, pokrok který udělali, byl buď vůbec žádný, nebo tak malý, že to nakonec vzdali; a Harry by nedopadl o nic lépe.
Nebo...
Harry chtěl odhodlaně křupnout klouby, ale ty udělaly jen poněkud tichý klapavý zvuk, místo toho, aby se jejich prásknutí mocně rozlehlo nad zdmi Příčné ulice.
Možnost číslo dvě: Ovládne svět.
Nakonec. Možná ne hned teď.
Taková činnosti občas zabrala déle než dva měsíce. Mudlovská věda se také hned nechystala na Měsíc týden po Galileově objevu.
Ale Harry se pořád nemohl ubránit obrovskému úsměvu, který mu rozpínal koutky tak, že ho začínaly bolet.
Tolik se bál, že skončí jako jeden z těch dětských géniů, co nikdy ničeho nedosáhli a strávili zbytek života chlubením, jak senzační byly, když jim bylo deset. Ale na druhou stranu, ani většina dospělých géniů k ničemu nepřispěla. Na každého skutečného Einsteina, v dějinách připadalo pravděpodobně okolo tisícovky stejně inteligentních lidí. Ale těm se nepodařilo zmocnit se té jedné věci, kterou nezbytně potřebuje každý, kdo chce dosáhnout velikosti. Nikdy nenašli důležitý problém.
Teď jste moje, pomyslel si Harry směrem ke zdem Příčné ulice a všem obchodům a věcem a všem prodavačům a zákazníkům; a veškeré zemi a lidem kouzelnické Británie, a celému zbylému kouzelnickému světu; a celému vzdálenějšímu vesmíru, kterému mudlovští vědci rozuměli mnohem méně, než si mysleli. Já, Harry James Potter-Evans-Verres, tímto zabírám toto území ve jménu Vědy.
Bezmračné nebe naprosto selhalo v poskytnutí náležité zahřmění a zablesknutí.
"Proč se usmíváte teď?" zeptala se ostražitě a unaveně McGonagallová.
"Přemýšlím, jestli existuje nějaké kouzlo, které by v pozadí dokázalo vytvořit mohutný blesk, pokaždé, když udělám osudné rozhodnutí," vysvětlil Harry. Pečlivě si vkládal do paměti přesné znění svého osudného rozhodnutí, aby je budoucí učebnice dějepisu mohly vystihnout správně.
"Mám nejasný pocit, že bych ohledně toho měla něco udělat," povzdechla si McGonagallová.
"Ignorujte to, zmizí to. Hej, krása!" Harry dočasně odložil myšlenky na dobytí světa a přiskočil k obchodu s otevřenou výlohou. Profesorka McGonagallová ho následovala.
Harry si koupil přísady do lektvarů a kotlík a, jistě, pár dalších věcí. Věci, které mu připadalo užitečné nosit s sebou ve svém Vaku zásob (aka Scvrččí Super Váček GQ31 s nezjistitelným rozšiřovacím kouzlem, znovunabývacím zaklínadlem a rozšířeným rtem). Chytré, rozumné koupě.
Harry opravdu nechápal, proč McGonagallová vypadala tak podezřívavě.
Právě teď byl Harry v obchodě, jehož vchod ležel v klikaté hlavní třídě Příčné ulice. Obchod měl otevřené popředí se zbožím, které leželo na nakloněných dřevěných displejích, střežené jen nepatrným šedým zářením a mladě vyhlížející prodavačkou v podstatně zkrácené verzi klasického čarodějnického hábitu, která odhalovala i kolena a lokty.
Harry prozkoumával kouzelnický ekvivalent krabičky první pomoci, Pohotovostní léčitelův balík plus. Byly v něm dvě samo-utahující škrtidla. Stabilizační lektvar, který zpomalí ztrátu krve a zabrání šoku. Stříkačka něčeho, co vypadalo jako tekutý oheň, která by měla drasticky snížit cirkulaci v zasažené oblasti, zatímco by udržela dostatečný stupeň okysličení krve po tři minuty, pokud jste potřebovali zabránit rozšíření jedu po těle. Bílá látka, která, omotaná kolem části těla dočasně utlumí bolest. Plus značné množství věcí, jejichž smysl Harrymu zcela unikal, jako například Mozkomoří protijed, který vypadal a voněl jako obyčejná čokoláda. Nebo Protismrkovitý odvraceč, který vypadal jako malé chvějící se vajíčko a nesl na sobě štítek ukazující, jak ho někomu nacpat do nosní dírky.
"Skvělá koupě za pět galeonů, neřekla byste?" prohodil Harry k McGonagallové a mladá prodavačka stojící v blízkosti horlivě přikývla.
Harry očekával, že McGonagallová pronese nějakou schvalující poznámku o jeho prozíravosti a připravenosti.
Místo toho se mu dostalo něčeho, co mohl popsat jen jako Zlé oko.
"A proč přesně," řekla profesorka McGonagallová s těžkým skepticismem, "očekáváte, že budete potřebovat léčitelův balíček, mladý muži?" (Po tom nešťastném Incidentu v obchodě s lekvary se McGonagallová snažila neříkat "Pane Pottere", když byl někdo poblíž.)
Harryho ústa se otevřela a zase zavřela. "Já nic neočekávám! Je to jen pro případ!"
"Pro případ čeho?"
Harryho oči se rozšířily. "Vy si myslíte, že plánuju něco nebezpečného a proto potřebuju lékařský balíček?"
Pohled plný pochmurného podezření a ironické nedůvěry, kterým ho McGonagallová obdarovala mu za odpověď stačil.
"U velikého Skota!" řekl Harry (to byl výraz, který se naučil od šíleného vědce, doktora Browna ze série Zpátky do budoucnosti.) "To jste si také myslela, když jsem si kupoval lektvar hladkého pádu, žaberník, a láhev jídelných a vodních pilulek?"
"Ano."
Harry udiveně potřásl hlavou. "A o jaký druh plánu přesně si myslíte, že mi tu jde?"
"To nevím," řekla McGonagallová temně, "ale skončí buď tunou stříbra u Gringottů, nebo světovou dominancí."
"Světová dominance je taková ošklivá fráze. Raději bych tomu říkal světová optimalizace."
To profesorku McGonagallovou zrovna neubezpečilo. Pořád mu dávala Pohled Zkázy.
"Páni," řekl Harry, když si uvědomil, že je vážná. "Vy si to skutečně myslíte. Vy si skutečně myslíte, že plánuju něco nebezpečného."
"Ano."
"Jako by to byl jediný důvod, proč by si kdokoli chtěl koupit balíček první pomoci? Nechápejte to špatně, profesorko McGonagallová, ale s jakými šílenými dětmi jste normálně zvyklá jednat?"
"S nebelvíry," odsekla profesorka McGonagallová, to slovo v sobě neslo takovou dávku kousavosti a zoufalství, že působilo jako věčná kledba na mladistvý heroismus a šlechetná odhodlání.
"Profesorka McGonagallová, zástupkyně ředitele," řekl Harry a vážně položil obě ruce v bok. "Já nebudu v Nebelvíru-"
V tom okamžiku McGonagallová prohodila něco v tom smyslu, že pokud bude, najde si nějaký způsob, jak zabít klobouk, kteroužto divnou poznámku Harry nechal bez komentáře, zatímco prodávající děvče zřejmě dostalo náhlý záchvat kašle.
"Já budu v Havraspáru. A pokud si doopravdy myslíte, že plánuju něco nebezpečného, pak, s veškerou úctou, mi ani v nejmenším nerozumíte. Já nemám rád nebezpečí, je strašidelné. Já jsem obezřetný. Já jsem opatrný. Já se připravuju na nepředvídatelné okolnosti. Jako mi zpívali moji rodiče: Buď připraven! To je mladého skauta heslo! Buď připraven! Vždy a každým dnem! Nebuď zneklidněn, nebuď rozčílen, nebuď vystrašen – buď připraven!
(Harryho rodiče mu po pravdě zpívali jen tyto konkrétní verše písničky Toma Lehrera a Harry zůstával ve šťastné nevědomosti, pokud se jednalo o zbytek.*)
Výraz McGonagallové lehce změkl – i když hlavně v okamžiku, kdy ji Harry připomněl, že půjde do Havraspáru. "Na jaký druh okolností si myslíte, že by vás tento balíček mohl připravit, mladý muži?"
"Jednu z mých spolužaček kousne nějaké příšerné monstrum a zatímco já sběsile šmátrám ve svém scvrččím váčku po něčem, co by ji mohlo pomoct, ona se na mě smutně podívá a posledním dechem zašeptá ,Proč jsi nebyl připraven?' A potom zemře a já jí vidím na očích, že mi to nikdy neodpustí-"
Harry slyšel, jak prodavačka zalapala po dechu, vzhlédl a spatřil, že na něj třeští oči, rty pevně sevřené. Pak se mladá žena otočila a utekla dovnitř do obchodu.
Co...?
Profesorka McGonagallová hmátla dolů, popadla Harryho ruku do své, jemně ale pevně, a vytáhla Harryho pryč z hlavní třídy Příčné ulice, do postranní uličky mezi dvěma obchody, která byla dlážděná špinavými cihlami a která měla slepý konec v podobě pevné černé hliněné zdi.
Vysoká čarodějka namířila hůlku směrem k hlavní třídě a řekla, "Quietus" a kolem nich se roztáhla stěna ticha, blokující všechny zvuky ulice.
Co jsem udělal špatně...
Pak se čarodějka otočila a věnovala Harrymu plnohodnotné ledové zamračení. "Byla bych vám vděčná, kdybyste si zapamatoval, pane Pottere, že ani ne před deseti lety se v kouzelnické Británii odehrála válka, že každý v ní někoho ztratil a že mluvení o přátelích umírajících ve vašem náručí se nedělá!"
"Já jsem, nechtěl jsem -" Ta implikace dopadla jako letící kámen do Harryho mimořádně živé představivosti. Válka skončila před deseti lety, takže té dívce mohlo být nanejvýš osm, devět let, když, když, "Je mi to líto, nechtěl jsem..." Harry se zakuckal a otočil se, aby utekl pryč od profesorčina chladného pohledu, ale hliněná stěna mu blokovala cestu, a on ještě neměl svou hůlku. "Je mi to líto, je mi to líto, je mi to líto!"
Zpoza něj se ozval těžký povzdech. "Já vím, že je, pane Pottere."
Harry se odvážil mrknout za sebe. Hněv zmizel z profesorčiny tváře. "Je mi to líto," řekl Harry znovu, cítil se naprosto mizerně. "Neměl jsem to říct. Stalo se něco -" a pak Harry přitiskl rty pevně k sobě a pro jistotu si přes ně ještě dal ruku.
Profesorčina tvář lehce posmutněla. "Musíte se naučit myslet, než promluvíte, pane Pottere. Jinak si během života mnoho přátel nenaděláte. To byl osud mnoha havraspárů a já doufám, že nebude i váš."
Harrymu se chtělo utéct pryč. Chtělo se mu vytáhnout hůlku a celou tu věc vymazat z profesorčiny paměti, být s ní znovu v obchodě, a postarat se, aby se to nestalo-
"Ale zpátky k vaší otázce," řekla McGonagallová, "ne, nic takové se mi nikdy nestalo." Její tvář se zkrabatila. "Ano, pozorovala jsem přátele vydechnout naposledy, jednou nebo dvakrát nebo víckrát. Ale žádný z nich mě nikdy před svou smrtí neproklel, a já jsem si nikdy nemyslela, že mi neodpustí. Co vás při Merlinovi přimělo říct něco takového, Harry Pottere? Koho by vůbec něco takového napadlo?"
Z Harryho tváře se řinuly slzy. "Omlouvám se, neměl jsem vám nic říkat, je mi to líto-"
McGonagallová se sevřeně nadechla. "Vím, že je vám to líto. Čemu ale nerozumím je, proč by jedenáctiletý chlapec na něco takového vůbec myslel. Opravdu jste se rozhodl koupit si lékařský balíček za pět galeonů do svého pátnáctigaleonového váčku, protože jste přesvědčený, že jinak by vás vaši spolužáci prokleli při umírání?"
"Jen jsem, jen jsem..." Harry polkl. "Jen jsem snažil představit si, co nejhoršího by se mohlo stát," a možná taky trochu žertoval, ale raději by si ukousl jazyk, než něco takového teď vyslovil.
"Proč?"
"Abych tomu dokázal zabránit!"
"Pane Pottere..." profesorčin hlas se vytratil. Potom si povzdechla a poklekla vedle něj. "Pane Pottere," řekla znovu, tentokrát jemně, "není vaší zodpovědností starat se o bradavické studenty. To je má práce. A já nedovolím, aby se vám, nebo komukoli jinému stalo něco zlého. Bradavice jsou nejbezpečnějším místem v celé kouzelnické Británii a madam Pomfreyová je plně vyškolené léčitelka. Nepotřebujete léčitelův balíček."
"Ale potřebuju!" vybuchl Harry. "Nikde není naprosto bezpečno! A co kdyby moji rodiče dostali infarkt, nebo se připletli do nehody, když budu na Vánoce doma- tam madam Pomfreyová nebude, budu potřebovat vlastní léčitelův balíček-"
"U Merlina..." řekla McGonagallová. Postavila se a shlédla na Harryho s výrazem ve kterém se mísila účast s podrážděním. "Není nutné myslet na takové hrozné věci, pane Pottere!"
Tahle fráze v Harrym vyvolala kousavost. "Ano, to je! A pokud si to nemyslíte, nejen, že zraníte sebe, zraníte i druhé lidi!"
Profesorka McGonagallová otevřela pusu, pak ji zavřela. Se zamyšlení si zamnula kořen nosu. "Pane Pottere... pokud se uvolním na chvíli zůstat zticha a poslouchat, je tu něco, co byste mi chtěl říct?"
"O čem?"
"O tom, proč musíte být pořád na stráži, aby se vám nestalo něco hrozného."
Harry na ní zmateně zíral. To byl sám sebe dokazující axiom. "No..." řekl Harry pomalu. Snažil se seřadit si myšlenky. Jak by to mohl McGonagallové vysvětlit, když neznala ani základy? "Mudlovští vědci zjistili, že lidé jsou vždycky hrozně optimističtí, například říkají, že něco zabere jen dva dny a ve skutečnosti je to deset dní, nebo že to zabere dva měsíce a ve skutečnosti je to třicet pět let. Nebo se několikrát zeptali studentů, jestli jsou si z 50, 75 nebo 99 procent jistí, že dokončí svůj domácí úkol a jen 13%, 19% a 45 % ho dokončilo, jak uvedlo. A zjistili, že důvod, proč tomu tak je, je, že když se lidí zeptají na jejich nejlepší odhad, pokud by všechno šlo, jak je to nejlépe možné, a když se jich zeptají na průměrný odhad pro případ, že by všechno šlo jako obvykle, dostanou odpovědi, které jsou od sebe statisticky takřka nerozlišitelné. Chápejte, pokud se zeptáte někoho, co by očekával v normálním případě, představí si, že v každém kroku se vždy stane to nejpravděpodobnější – jmenovitě, že všechno jde podle plánu, bez jakýchkoli omylů nebo překvapení. Ale, protože více než polovina studentů nedokončila úkol v čase, kdy si byla z 99% jistá, že bude mít splněno, skutečnost obyvkle přínáší výsledky o něco horší, než je scénář "v nejhorším možném případě". Říká se tomu mylné plánování a nejlepší způsob, jak se mu vyhnout, je zeptat se sám sebe, jak věci šly, když jste je naposledy zkoušeli. Tomu se říká používání vnějšího náhledu místo vnitřního. Ale když děláte něco nového, co ještě neumíte, musíte být velmi, velmi pesimistická. Tak pesimistická, že realita se nakonec vyvine lépe, než jste očekávala, přibližně v tolika případech, jako se vyvine hůře.Ve skutečnosti je zatraceně těžké být tak pesimističtí, aby jste nadcenili skutečný žívot. Například já jsem se teď dost snažil, abych byl co nejponuřejší, když jsem si představoval, že by jedna z mých spolužaček byla kounuta nějakým monstrem, ale ve skutečnosti by se mohlo stát, že by všichni přeživší Smtijedi napadli školu, aby se dostali ke mně. Ale na veselejší notu-"
"Přestaňte," řekla McGonagallová.
Harry přestal. Právě se chystal říct, že když už nic jiného, vědí, že Pán zla je mrtvý, takže on je napadnout nemůže.
"Myslím, že jsem nepromluvila dostatečně jasně," řekla McGonagallová opatrně. "Stalo se vám osobně něco, co vás vystrašilo?"
"Co se stalo mě osobně je jen útržkový důkaz," vysvětlil jí Harry. "Nemá stejnou váhu jako opakované, odborně zrecenzované články o kontrolovaných studiích s nahodilým přiřazením, mnoha subjekty, velkým množstvím výsledků a silným statistickým významem."
McGonagallová si sevřela kořen nosu, nadechla se a vydechla. "Přesto bych o tom chtěla slyšet," řekla.
"Uhm..." řekl Harry. Zhluboka se nadechl. "V našem sousedství se stalo pár přepadení a moje matka mě požádala, abych vrátil pekáč, který si půjčila od sousedky o dva bloky dál, a já jsem řekl, že nechci, protože by mě mohli přepadnout a ona řekla ,Harry, neříkej takové věci!'. Jako by přemýšlení o tom mělo způsobit, že se to stane, a když o tom nebudu mluvit, budu v bezpečí. Snažil jsem se jí to vysvětlit a ona mě stejně donutila ten pekáč odnést. Byl jsem moc malý, než abych věděl, jak statisticky nepravděpodobné je, aby si lupič vybral mě, ale byl jsem dost starý, abych věděl, že nemyšlení na něco nezabrání, aby se ono něco stalo, takže jsem byl vážně vyděšený."
"Nic víc?" řekla McGonagallová po chvilce, když bylo jasné, že Harry skončil. "Nic jiného se vám nikdy nestalo?"
"Vím, že to nezní jako moc," bránil se Harry. "Ale je to prostě jeden z těch kritický momentů ve vašem životě, chápete? Chci říct, věděl jsem, že nepřemýšlení o něčem nezabrání, aby se ta věc stala. Věděl jsem to, ale zároveň jsem viděl, že máma tímhle způsobem vážně uvažuje." Harry se zarazil, bojoval se vztekem, který se v něm znovu vzmáhal, když na to pomyslel. "Neposlouchala mě. Snažil jsem se jí to říct, prosil jsem ji, aby mě neposílala ven a ona se tomu vysmála. Všechno, co jsem řekl, považovala za velký vtip..." Harry se donutil znovu zkrotit tu vlnu temného vzteku. "Tehdy jsem si uvědomil, že všichni, kteří by mě měli ochraňovat jsou ve skutečnosti šílení, a že mě nebudou poslouchat bez ohledu na to, jak moc je budu prosit a že se nikdy nebudu moci spoléhat na to, že něco správně pochopí." Někdy dobré úmysly nestačily, někdy jste museli být příčetní...
Nastalo dlouhé ticho.
Harry využil času, aby zhluboka vydýchal a zklidnil se. Nemělo smysl rozčilovat se. Nemělo smysl rozčilovat se. Všichni rodiče byli takoví, žádný rodič by se natolik nevzdal svého postavení, aby se snížil na stejnou úroveň jako dítě, jeho genetičtí rodiče by byli zrovna takoví. Příčetnost byla malá jiskra v okolí oblopující noci, nekonečně vzácná výjimka z pravidla a z vlády šílenství, a nemělo žádný smysl se rozčilovat.
Harry neměl rád sám sebe rozčíleného.
"Děkuji vám za sdílení, pane Pottere," řekla McGonagallová po chvíli. Na její tváři byl vzdálený pohled (skoro naprosto stejný jako ten, který byl na Harryho tváři, když experimentoval s váčkem, kdyby jen tehdy Harry mohl vidět sám sebe v zrcadle, aby si to uvědomil). "Budu se nad tím muset zamyslet." Otočila se k ústí uličky a pozvedla hůlku-
"Uhm," řekl Harry, "můžeme se teď vrátit pro ten léčitelův balíček?"
McGonagallová se zarazila a potom na něj pevně shlédla. "A když řeknu ne, je příliš drahý a nebudete ho potřebovat, co se stane?"
Harryho tvář se zkroutila kousavostí. "Přesně to, co si myslíte, profesorko McGonagallová. Přesně to, co si myslíte. Vyvodím z toho, že jste další šílený dospělý, s kterým nemůžu mluvit a začnu plánovat, jak se i přesto toho balíčku nějak zmocním."
"Jsem vaše poručnice na tomto výletě," řekla McGonagallová s nádechem nebezpečí. "Nedovolím vám, abyste se mnou manipuloval."
"Rozumím," řekl Harry. Udržel nelibost z hlasu a neřekl nic dalšího z toho, co mu přišlo na mysl. McGonagallová mu řekla, že má myslet, než promluví. Do zítřka si to pravděpodobně pamatovat nebude, ale mohl by být schopen si to zapamatovat alespoň na pět minut.
Profesorčina hůlka sebou švihla a hluk Příčné ulice se vrátil. "V pořádku, mladý muži," řekla. "Pojďme pro léčitelův balíček."
Harrymu překvapením klesla čelist. Pak si za ní pospíšil, téměř klopýtal ve svém náhlém spěchu.
Obchod vypadal stejně, jak ho nechali, poznatelné i nepoznatelné přeměty stále ležely na nakloněném dřevěném displeji, šedý kouř je stále chránil a dívka stála na svém starém místě. Podívala se na ně, když je viděla přicházet, a na její tváři se objevilo překvapení.
"Omlouvám se," řekla, když se přiblížili a Harry řekl skoro ve stejnou chvíli, "Omlouvám se za-"
Umkli a podívali se jeden na druhého, pak se prodavačka trochu zasmála. "Nechtěla jsem vás dostat do problémů s profesorkou McGonagallovou," řekla. Spiklenecky ztlumila hlas. "Doufám, že na vás nebyla příliš příšerná."
"Dello!" řekla McGonagallová šokovaně.
"Měsec zlata," řekl Harry svému váčku, a pak se podíval zpátky na prodavačku zatímco odpočítával pět galeonů. "Nebojte se, vím, že je na mě příšerná, jenom protože mě má tak ráda."
Podal děvčeti galeony, zatímco McGonagallová prskala něco nedůležitého. "Jeden pohotovostní léčitelův balíček plus, prosím."
Bylo tak trochu znepokojující sledovat, jak rozšíření ret polyká léčitelův balíček o velikosti kufříku. Harry si nedokázal pomoci, musel uvažovat, co by se stalo, kdyby do scvrččího váčku vlezl sám, vzhledem k tomu, že jedině osoba, které dovnitř něco dala, byla schopná to zase vyndat.
Když váček skončil s... pojídáním... jeho těžce vydobyté koupě, Harry by přísahal, že zaslechl slabé krknutí. To k váčku muselo být přikouzleno úmyslně. Alternativní hypotéza byla prostě příliš odstrašující, než aby ji zvážil... ve skutečnosti, Harry ani nedokázal vymyslet žádnou alternativní hypotézu. Pohlédl zpátky na McGonagallovou. "Kam teď?"
McGonagallová ukázala na obchod, který vypadal, jako by byl postaven z masa místo z cihel a pokryt chlupy místo barvou. "V Bradavicích jsou povolená menší domácí zvířata – můžete mít sovu k posílání dopisů, například-"
"Nedá se zaplatit svrček nebo tak nějak a pronajmout si sovu, když budu potřebovat poslat dopis?"
"Ano," řekla McGonagallová.
"Pak tedy důrazné ne."
McGonagallová přikývla, jako by si odškrtávala bod. "Můžu se zeptat, proč ne?"
"Jednou jsem dostal na opatrování kamínek**. Umřel."
"Myslíte si, že byste se nezvládl postarat o zvíře?"
"Zvládl bych to," řekl Harry, "ale celý den bych se nervoval, jestli jsem si vzpomněl ho nakrmit, nebo jestli pomalu hladoví ve své kleci a uvařuje, kde jen může být jeho pán, a proč tu není žádné jídlo."
"Ta ubohá sova," řekla McGonagallová měkkým hlasem. "Takhle opuštěná. Přemítám, co by tak udělala."
"No, brzy by byla opravdu hladová a začala by zkoušet vyškrábat si cestu z klece, nebo z krabice, nebo z čehokoli a pravděpodobně by se jí to zrovna nedařilo-" Harry se rázem odmlčel.
McGonagallová pokračovala, stále tím jemným hlasem. "A co by se jí stalo potom?"
"Omluvte mě," řekl Harry, vzal McGonagallovou za ruku a, jemně ale pevně, ji navedl do další postranní uličky; po cestě odrazili tolik gratulantů, že se mu ta činnost už začala stávat podvědomou rutinnou. "Prosím zakouzlete to Quietus věcičku."
"Quietus."
Harrymu se třásl hlas. "Ta sova nepředstavuje mě, moji rodiče mě nikdy nezamykali ve skříni a nenechávali mě hladovět, nemám žádnou obavu z opuštění a nelíbí se mi směr vašich myšlenek, profesorko McGonagallová!"
Čarodějka na něj shlédla. "A jaké myšlenky by to měly být, pane Pottere?"
"Myslíte si, že jsem byl," Harry měl problém to vyslovit, "že jsem byl zneužíván?"
"Byl jste?"
"Ne!" zakřičel Harry. "Ne, nikdy jsem nebyl! Myslíte si, že jsem hloupý? Vím, co je to zneužívání dětí, vím o nevhodných dotecích a o tom všem a kdyby se něco takového stalo, zavolal bych policii! A nahlásil bych to řediteli školy! A vyhledal bych si vládní úřady v telefonní knize! A řekl bych to babičce a dědovi a paní Figgové! Ale moji rodiče by nikdy nic takové neudělali, naprosto absolutně vůbec nikdy! Jak se odvažujete něco takového říct!"
McGonagallová z něj nespustila zrak. "Je mou povinností jakožto zástupkyně ředitele vyšetřovat možné známky zneužívání u dětí v mé péči."
Harryho vztek se začínal vymykat kontrole, tvořil čistou černou zběsilost. "Neodvažujte se utrousit slovo o těchle, těchle pomluvách někomu jinému! Nikomu, slyšíte mě, McGonagallová? Takové obvinění může zruinovat lidi a zničit rodiny i když jsou rodiče naprosto nevinní! Četl jsem o tom v novinnách!" Harryho hlas začal přecházet do pištivého jekotu. "Systém neví, jak se zastavit, nevěří rodičům ani dětem, když říkají, že se nic nestalo! Neodvažujte se, ohrozit mou rodinu něčím takovým! Nenechám vás zničit můj domov!"
"Harry," řekla McGonagallová jemně a natáhla k němu ruku-
Harry prudce ustoupil a jeho ruka vystřelila nahoru, aby tu její odrazila.
McGonagallová ztuhla, potom ruku stáhla zpátky a o krok ustoupila. "Harry, je to v pořádku," řekla. "Věřím ti."
"Vážně," zasyčel Harry. Vztek mu stále koloval krví. "Nebo se jen chcete dostat pryč, abyste mohla vyplnit papíry?"
"Harry, viděla jsem tvůj domov. Viděla jsem tvé rodiče. Milují tě. Ty miluješ je. Věřím ti, když říkáš, že tě tví rodiče nezneužívají. Ale musela jsem se zeptat, protože tu je něco velmi zvláštního."
Harry na ni chladně zíral. "Jako co?"
McGonagallová se zhluboka nadechla. "Harry za svůj čas v Bradavicích jsem viděla hodně zneužívaných dětí, zlomilo by ti srdce vědět kolik. A, když jsi šťastný, nechováš se jako jedno z těch dětí, vůbec ne. Usmíváš se na cizí, objímáš lidi, položila jsem ti ruku na rameno a ty jsi neucukl. Ale občas, jen občas, řekneš nebo uděláš něco, co vypadá velmi jako... jako od někoho, kdo strávil svých prvních jedenáct let zamčený ve sklepě. Ne ta milující rodina, kterou jsem viděla." McGonagallová naklonila hlavu, do jejího výrazu se znovu začínala vkrádat nejistota.
Harry to přijal, zamyslel se nad tím. Temný hněv začínal upadávat, jak mu svítalo, že je mu s respektem nasloucháno a jeho rodina není v nebezpečí.
"A jak si vy vysvětlujete svá pozorování, profesorko McGonagallová?"
"Nevím," řekla. "Ale je možné, že se vám stalo něco, na co si nevzpomínáte."
V Harrym se opět vzepjal hněv. To znělo příliš jako to, co četl v novinnových příbězích o zničených rodinách. "Potlačená pamět je náklad pseudovědy! Lidé nepotlačují traumatické vzpomínky, pamatují si je až příliš dobře po zbytek svých životů!"
"Ne, pane Pottere. Existuje kouzlo zvané zapoměňte."
Harry ztuhl na místě. "Kouzlo, které vymazává vzpomínky?"
McGonagallová přikývla. "Ale ne všechny následky dané zkušenosti, pokud chápete co říkám, pane Pottere."
Harrymu přeběhl mráz po zádech. Tahle hypotéza... nemohla být snadno zamítnuta. "Ale mí rodiče nic takového nedokážou!"
"Ne," řekla McGonagallová. "Bylo by k tomu potřeba někoho z kouzelnického světa. Není... není žádný způsob, jak to otestovat, obávám se, žádný, o kterém vím."
Harryho racionalistické schopnosti se začínaly vzpamatovávat. "Profesorko McGonagallová, jak jistá jste si svými pozorováními a jaké jiné, alternativní vysvětlení by se tu také mohla naskytnout?"
McGonagallová otevřela dlaně, jako by chtěla zdůraznit, že jsou prázdné. "Jistá? Nejsem si jistá ničím, pane Pottere. Pokud bych měla uvážit celou vaši osobnost, tak jsem za celý svůj život nepotkala nikoho podobného. Někdy mi nepřipadáte jako jedenáctiletý a ani ne tak docela lidský."
Harryho obočí začala stoupat k nebi-
"Omlouvám se!" řekla McGonagallová rychle. "Velmi se omlouvám, pane Pottere. Snažila jsem o rétorickou poznámku a obávám se, že vyzněla trochu jinak, než jak jsem měla na mysli-"
"Naopak, profesorko McGonagallová," řekl Harry a pomalu se usmál. "Přijmu to jako skvělý kompliment. Ale vadilo by vám, kdybych vám nabídl alternativní vysvětlení?"
"Prosím, do toho."
"U dětí se nepředpokládá, že budou výrazněji inteligentnější než jejich rodiče," řekl Harry. "Nebo o mnoho příčetnější, možná – můj otec by mě pravděpodobně dokázal přechytračit, kdyby, chápejte, kdyby se doopravdy snažil, místo toho, aby využíval své dospělé inteligence k nacházení nových důvodů, proč nezměnit názor-" Harry se zarazil. "Jsem příliš chytrý, profesorko. Normální děti jednoduše nejsou v mé lize. Dospělí mě nerespektují natolik, aby se mnou skutečně mluvili. A upřímně, i kdyby to dělali, nezněli by tak chytře jako Richard Feynman***, takže si místo toho raději přečtu něco, co Richard Feynman napsal. Jsem izolovaný, profesorko McGonagallová. Byl jsem izolovaný celý svůj život. Možná to má podobné efekty, jako být zamčený ve sklepě. A jsem příliš inteligentní, než abych vzhlížel ke svým rodičům způsobem, jaký se u dětí očekává. Moji rodiče mě milují, ale necítí se povinni zodpovídat se rozumu a někdy mi připadá, jako by tu oni byli děti – děti, které nenaslouchají a mají naprostou moc nad celým mým životem. Nesnažím se kvůli tomu být moc zahořklý ale také se snažím být sám k sobě upřímný, takže ano, jsem zahořklý. A taky tu je ten problém s kontrolováním vzteku, ale na tom pracuju. To je všechno."
"To je všechno?"
Harry pevně přikývl. "To je všechno. Určitě, profesorko McGonagallová, i v kouzelnické Anglii, normální vysvětlení vždy stojí za uvážení?"
Později toho dne slunce, když slunce klesalo po letní obloze, se nakupující se začínali ztrácet z ulic. Některé obchody už zavřely; Harry a profesorka McGonagallová nakoupili učebnice u Flourishe a Blottse těsně před zavřením. Jen s malým výbuchem od Harryho, když si všiml názvu "Věštění z čísel" a objevil, že učebnice pro sedmý ročník neobsahují nic matematicky pokročilejšího než trigonometrii.
Nicméně, v tomto okamžiku se snadno dosažitelný výzkumný pokrok Harrymu téměř vypařil z hlavy.
V tomto okamžiku Harry a McGonagallová vyšli z Ollivanderova obchodu a Harry zíral na svou hůlku. Mávl jí a vyprodukoval několik mnohobarevných jisker, něco, co by ho vážně nemělo překvapit po tom všem, co viděl, ale stejně, nějak -
Dokážu čarovat.
Já. Přímo já, já osobně. Ovládám magii; jsem kouzelník.
Cítil magii proudící jeho paží a v tom okamžiku si uvědomil, že ten smysl vždycky měl, že ho provázel celý jeho život, smysl, kterým nebyl zrak, sluch, čich, chuť nebo hmat, ale jen magie. Jako by měl oči, ale udržoval je stále zavřené, takže si ani neuvědomil, že vidí jen tmu; a potom jednoho dne ty oči otevřel a spatřil svět. Ten šok jím teď protékal, každou jeho částí popořadě, probouzel je a během pár vteřin znovu mizel; nechával za sebou jen určité vědomí, že je teď kouzelníkem a vždycky byl a dokonce to i, jistým způsobem, vždy věděl.
A-
"Jak velmi zvláštní, že vám byla vyvolena tato hůlka, když to byla právě její sestra, která vám způsobila vaši jizvu."
To v žádném případě nemohla být shoda okolností. V tom obchodě byly tisíce hůlek. No, dobrá, mohla by to být shoda okolností, na světě bylo šest miliard lidí a události s pravděpodobností tisíc ku jedné se odehrávaly každým dnem. Ale byl tu Bayesův theorém 101: každá rozumná hypotéza, která vysvětlovala, proč pro něj bylo pravděpodobnější skončit se sesterskou hůlkou Pána zla, než pomocí náhody tísíc ku jedné, bude mít přednost.
McGonagallová jednoduše řekla, jak zvláštní a tím to nechala, což Harryho uvedlo do šoku z té čiré, nedozírné nevšímavosti kouzelníků a čarodějek. V žádném z možných světů by Harry jen neřekl "Hm" a neodešel by z obchodu, aniž by se alespoň nepokusil přijít s hypotézou, co se tu vlastně dělo.
Jeho ruka se zvedla a dotkla se jizvy.
Co... přesně...
"Teď jste skutečným kouzelníkem," řekla McGonagallová. "Gratuluji."
Harry přikývl.
"A co si myslíte o kouzelnickém světě?"
"Je zvláštní," řekl Harry. "Měl bych se zamyslet nad vším, co jsem z magie viděl... nad vším, o čem teď vím, že je to možné a nad vším, o čem teď vím, že je to lež, a přede mnou leží spousta práce při snaze tomu porozumnět. A přesto zjišťuju, že jsem rozptylován trivialitami jako je," Harry ztišil hlas, "celá ta věc s Chlapcem-který-přežil." Nezdálo se, že by byl někdo poblíž, ale proč pokoušet osud.
McGonagallová vypadala zaujatě. "Opravdu? Neříkejte."
Harry přikývl. "Ano. Je to prostě... zvláštní. Zjistit, že jste částí tohohle obrovského příběhu, questu k poražení mocného a příšerného Pána zla a ono už je to hotové. Skončené. Naprosto odbyté. Jako byste byla Frodo Pytlík a zjistila jste, že vás rodiče vzali k Hoře Zkázy, když vám byl jeden rok a vy jste hodila prsten dolů, a teď si ani nic z toho nepamatujete."
Profesorčin úsměv se stával lehce strnulým.
"Víte, kdybych byl kýmkoli jiným, naprosto kýmkoli jiným, pravděpodobně bych se docela bál, abych takový začátek dokázal trumfnout. Páni, Harry, a co jsi dělal od doby, co jsi porazil Pána zla? Zařídil jsi si vlastní knihkupectví? To je skvělé! Poslyš, víš, že jsem po tobě pojmenovala vlastní dítě? Ale já doufám, že tohle nebude problém." Harry si povzdechl. "Stejně... tohle všechno by mě skoro přimělo si přát, aby v tom poslání existoval nějaký otevřený konec, abych mohl říct, že jsem se na něm nějak, však víte, zúčastnil."
"Hmm?" řekla McGonagallová zvláštním tónem. "Co byste měl na mysli?"
"No, například jste se zmínila, že mí rodiče byli zrazeni. Zrazeni kým?"
"Siriusem Blackem," řekla McGonagallová. To jméno téměř zasyčela. "Je v Azkabanu. Kouzelnickém vězení."
"Jak pravděpodobné je, že se tenhle Sirius Black dostane z vězení a já ho budu muset vystopovat a svést s ním nějaký ohromující souboj, nebo, ještě lépe, vypsat na jeho hlavu obrovskou odměnu a sám se skrýt v Austrálii, zatímco budu čekat na výsledky?"
McGonagallová zamrkala. Dvakrát. "Nepravděpodobné. Nikdo nikdy neutekl z Azkabanu a já pochybuji, že on by byl tím prvním."
Harry měl lehké pochybnosti o té části s "nikdo nikdy neuprchl z Azkabanu". Přesto, s magií možná bylo skutečně možné přiblížit se 100% dokonalému vězení, obzvlášť, když vy jste měli hůlky a oni ne. Nejlepším způsobem, jak se dostat ven, by bylo nikdy se nedostat dovnitř.
"Dobrá tedy," řekl Harry. "To zní pěkně pokrytě." Povzdechl si a zamnul si hlavu. "Nebo možná Pán zla té noci doopravdy neumřel. Ne úplně. Jeho duch tu prodlévá, šeptá lidem v nočních můrách, které se přelévají do bdícího světa, hledá způsob, jak by se navrátil do kraje živých, který přísahal zničit a teď, v souladu se starodávných proroctvím, on a já jsem předurčeni k smrtelnému souboji, ve kterém vítěz prohraje a poražený vyhraje-"
Profesorčina hlava se otočila, její oči začaly bloudit kolem, pátraly po přítomnosti možných posluchačů.
"Žertuju, profesorko McGonagallová," řekl Harry trochu podrážděně. Bohové, proč jen musela brát vždycky všechno tak vážně-
Na dně Harryho žaludku se začínal vzdouvat mdlý pocit.
McGonagallová se na Harryho podívala s klidným výrazem. Velmi, velmi klidným výrazem. Pak se usmála. "Samozřejmě, pane Pottere."
A kurva.
Pokud by Harry měl racionalizovat to němé uvědomění, které mu právě problesklo myslí, vypadalo by to nějak takhle, "Pokud bych měl odhadnout pravděpodobnost, že McGonagallová zareaguje tak, jak jsem právě viděl jako výsledek pečlivé sebekontroly vůči pravděpodobnému rozčílení, které by předvedla přirozeně, pokud bych udělal špatný vtip, je toto chování dostatečným důkazem, že něco skrývá."
Ale co si Harry ve skutečnosti pomyslel bylo, A kurva.
Harry otočil hlavu, aby sám prozkoumal ulici. Ne, nikdo poblíž. "On, není mrtvý, že ano," povzdechl si Harry.
"Pane Pottere-"
"Pán zla je naživu. Samozřejmě, že je naživu. Bylo by výplodem naprostého optimismu jen pomyslet na něco jiného. Musel jsem ztratit veškeré smysly, nedokážu si představit, co mě to jen napadlo. Jen protože někdo řekl, že jeho tělo bylo nalezené spálené na uhel, nedokážu si představit, proč jsem si jen myslel, že to znamená, že je mrtvý. Očividně se mám ještě hodně co učit o umění pravého pesimismu."
"Pane Pottere-"
"Alespoň mi řekněte, že tu není žádné proroctví..." Ale McGonagallová mu stále dávala ten jasný, zatuhlý úsměv. "Oh, to si ze mě musíte dělat srandu."
"Pane Pottere, neměl byste si vymýšlet, čím se strachovat-"
"Skutečně se mi chystáte říct tohle? Představte si moji pozdější reakci, až zjistím že tu doopravdy bylo, čeho se bát."
Profesorčin úsměv se vytratil.
Harrymu poklesla ramena. "Mám před sebou celý kouzelnický svět k analyzování. Na tohle nemám čas."
Oba dva zmlkli, když se na ulici objevil muž v povlávajícím oranžovém hábitu a pomalu prošel kolem nich. Profesorčiny oči ho nenápadně sledovaly. Harryho pusa se hýbala, jak se tvrdě hryzal do rtu, a pokud by ho někdo pozoroval zblízka, všiml by si, že se objevila troška krve.
Když oranžově oblečený muž zmizel v dáli, Harry znovu promluvil, tichým šepotem. "Řeknete mi pravdu teď, profesorko McGonagallová? A nesnažte se to smést ze stolu, nejsem hloupý."
"Je vám jedenáct let, pane Pottere!" řekla v úsečném šepotu.
"A to znamená, že jsem pod-člověkem. Promiňte... na vteřinku bych zapomněl."
"Jsou to děsivé a důležité záležitosti! Jsou tajné, pane Pottere! Je tragédie, že vy, pořád ještě dítě, víte vůbec tolik! Nesmíte to říct nikomu, rozumíte? Naprosto nikomu!"
Jak se Harrymu občas stávalo, když byl dostatečně rozčílen, jeho krev se ochladila, místo aby začala vřít, a příšerně čistá jasnost se zmocnila jeho mysli, mapovala všechny možné taktiky a předpovídala jejich následky s železným realismem.
Poukázat na to, že máš nárok na pravdu: Neúspěch. Jedenáctileté děti v jejích očích nemají nárok vědět nic.
Říct, že se s ní už nebudeš přátelit: Neúspěch. Necení si tvého přátelství dostatečně.
Poukázat, že budeš v nebezpečí, pokud zústaneš v nevědomosti: Neúspěch. Plány založené na tvé ignoranci už jsou v běhu. Jisté nepříjemnosti spojené s jejich předěláváním jsou mnohem méně stravitelné než pouhá nejistá možnost, že bys přišel k úhoně.
Spravedlnost a rozum selhaly. Buď musíš najít něco, co chce, nebo zjistit něco, čeho se bojí...
Aha.
"Tak tedy, profesorko McGonagallová," řekl Harry hlubokým, ledovým hlasem. "Zní to, jako bych měl něco, co potřebujete. Pokud chcete, můžete mi říct pravdu, celou pravdu a já na oplátku uchovám vaše tajemství. Nebo mě můžete jako pěšáka uchovávat v nevědomosti, v kterémžto případě vám nebudu dlužit nic."
McGonagallová se zprudka zastavila na ulici. Její oči se přiostřily a její hlas klesl do pobouřeného zasyčení. "Jak se opovažujete!"
"Jak se opovažujete!" zašeptal nazpátek.
"Vy byste mě vydíral?"
Harryho rty se zkroutily. "Nabízím vám laskavost. Dávám vám šnaci uchovat si vaše cenné tajemství. Pokud odmítnete, budu mít nanejvýš přirozený důvod vyptávat se někde jinde, ne navzdory vám, ale protože to musím vědět! Dostaňte se za svůj bezpředmětný vztek na dítě, o kterém si myslíte, že by vás mělo poslouchat a uvědomte si, že dospělý by udělal to samé! Podívejte se na to z mé perspektivy! Jak byste se cítila VY, pokud by šlo o vás?"
Harry pozoroval McGonagallovou, sledoval její přerývané dýchání. Napadlo ho, že je načase povolit tlak, nechat ji zvolna dozrát. "Nemusíte se rozhodnout hned teď," řekl Harry normálnějším tónem. "Pochopím, když budete chtít čas na zvážení mé nabídky... ale v jednom vás varuju," řekl Harry a jeho hlas zchladl. "Nezkoušejte na mě použít to zapomeňte kouzlo. Kdysi jsem si vymyslel signál a už jsem si ho stačil poslat. Pokud ten signál najdu a nebudu si pamatovat, jak jsem ho posílal..." Harry nechal svůj hlas významně odeznít.
Profesorčin výraz se změnil. "Nepřemýšlela jsem o... o tom, že na vás použiji zapomeňte, pane Pottere... ale proč byste si vymýšlel takový signál, když jste nevěděl o-"
"Napadlo mě to, když jsem četl jednu mudlovskou science-fiction a já jsem si řekl, no, jen pro případ... A ne, neřeknu vám, co za signál to je. Nejsem hlupák."
"Neměla jsem v úmyslu se ptát," řekla McGonagallová. Vypadalo to, jako by se uzavřela do sebe a náhle vypadala velmi stará a velmi unavená. "Tohle byl vyčerpající den, pane Pottere. Mohli bychom vám obstarat váš kufr a poslat vás domů? Budu vám věřit v tom, že o této záležitosti nebudete s nikým mluvit, dokud nebudu mít dost času, abych si to promyslela. Mějte při tom na paměti, že existují jen dva lidé, kteří o této záležitosti vědí, a to ředitel Albus Brumbál a profesor Severus Snape."
Takže. Nová informace, to byla mírová nabídka. Harry souhlasně přikývl, otočil hlavu k cestě a znovu se dal do chůze.
"Takže teď musím najít způsob, jak zabít nesmrtelného Temného čaroděje," řekl Harry a frustrovaně si povzdechl. "Vážně si přeju, abyste mi tohle byla řekla, než jsme začali nakupovat."
Obchod se zavazadly byl zařízen luxusněji než jakýkoli jiný obchod, který Harry dosud navštívil, Záclony byly bohaté a jemně vzorované, podlaha a stěny byly z mořeného a vyleštěného dřeva a kufry zabíraly místa na vyleštěných slonovinových vyvýšeninách. Prodavač byl oblečen v hábitu jen o chloupek horším než byl ten Luciuse Malfoye, a mluvil s vybranou, úlisnou zdvořilostí jak k Harrymu, tak k McGonagallové.
Harry položil své otázky a byl nasměrován ke kufru z těžce vypadajícího dřeva, ne vyleštěného ale teplého a pevného, s vyřezenými vzory strážných draků, jejichž oči pohybem sledovali kohokoli, kdo se k nim přiblížil. Kufr byl začarován, aby byl lehký, na povel se zmenšil, ze dna mu mohly vypučet malá drápkovitá chapadla a po nich pelášit za svým vlastníkem****. Kufr se dvěma zásuvkama na každé ze čtyř stran, které se daly otevřít, aby odhalily úložný prostor stejně velký jako kufr samotný. Víko se čtyřmi zámky, použití každého z nichž odhalovalo odlišný prostor uvnitř. A – to byla ta nejdůležitější část – klika u dna, po jejímž stalčení z kufru vyjel rám obsahující schodiště vedoucí do malé, osvětlené místnosti, která by mohla pojmout, dle Harryho odhadu, přibližně dvanáct poliček na knihy.
Pokud se vyráběla podobná zavazadla, Harry nechápal, proč se někdo vůbec obtěžoval vlastnit dům.
Sto a osm zlatých galeonů. To byla cena za dobrý kufr, lehce použitý. V kurzu okolo padesáti britských liber ku galeonu, to byla přibližně cena ojetého auta. Dražší než všechno, co si Harry dosud koupil vzato dohromady.
Devadesát sedm galeonů. Tolik zbývalo v měštci se zlatem, které měl Harry dovoleno vybrat od Gringottů.
Tvář McGonagallové nesla výraz zármutku. Po celodenním nakupování se nepotřebovala ptát, kolik zlata zbývá v měštci, což znamenalo, že profesorka byla schopná dobrého výpočtu i bez tužky a papíru. Harry si znovu připomněl, že vědecky nevzdělaná není to samé, jako hloupá.
"Je mi to líto, mladý muži," řekla McGonagallová. "Tohle je výhradně moje chyba. Vzala bych vás zpátky ke Gringottům, ale banka je teď vyjma pohotovostních služeb zavřená."
Harry se zhluboka nadechl. K tomu, co teď chtěl zkusit potřeboval být trochu vzteklý, jinak by nikdy nesebral potřebnou odvahu. Neposlouchala mě, pomyslel si. Vzal bych si víc zlata, ale ona mě nechtěla poslouchat... Vzpomínal na někdejší vlnu temného hněvu, snažil se část z ní přivolat zpátky. Představil si osobu, kterou potřeboval být, přetáhl tu osobnost přes sebe jako kouzelnický hábit. Soustředil celý svůj svět na McGonagallovou a na potřebu svést tenhle rozhovor po své vůli, a promluvil.
"Nechte mě hádat," řekl Harry. "Myslela jste si, že si necháváte spoustu dostatečné rezervy, že sto galeonů bude více než dost, a proto jste se neobtěžovala varovat mě, když už jich zbývalo jen devadesát sedm."
McGonagallová rezignovaně zavřela oči. "Ano."
"Tohle jsem předpovídal, profesorko McGonagallová. Očekával jsem, že se to stane. Existují výzkumné studie ukazující, že tohle se stává, když si lidé myslí, že si nechávají obrovskou rezervu. Pokud by šlo o mě, vybral bych dvě stovky galeonů, jen abych si byl jistý; v tom trezoru byla spousta peněz a vždycky je možné je vrátit. Ale já věděl, že mi to nedovolíte. Věděl jsem, že nemá ani smysl se ptát. Věděl jsem, že byste byla podrážděná, nebo možná dokonce naštvaná, kdybych se zeptal. Pletu se?"
"Ne," řekla McGonagallová, "máte pravdu." V jejím hlasu byl omluvný tón, ale zároveň stopa hrdosti, jako by si Harry měl povšimnout, jak velmi, velmi velká je to pro něj pocta, že se mu profesorka McGonagallová omlouvá.
"Měla byste pochopit, profesorko McGonagallová," promluvil Harry velmi pečlivě, "že to je důvod, proč nevěřím dospělým. Vy jste si myslela, že jakožto dospělému je vaším úkolem zabránit mi vzít si příliš mnoho peněz z mého trezoru. Ne, že vaší úkolem je postarat se, aby bylo bez ohledu na cokoli dalšího dosaženo cíle."
McGonagallová prudce otevřela oči a tvrdě se na Harryho podívala.
"No, profesorko McGonagallová, kdybychom tím celým měli projít úplně znova, navrhl bych vám, abyste vzala extra sto galeonů navíc, jen pro jistotu, bez jiného odůvodnění, než že je nutné být připravený, poslouchala byste mě tentokrát?"
"Pochopila jsem vás," řekla McGonagallová. "Nemusíte mně dělat kázání, mladý muži!"
"Ach, ale vy jste mě ještě nepochopila. Víte, jaký je rozdíl mezi někým, s kým má cenu mluvit a mezi pouhou překážkou, profesorko McGonagallová? Z mé perspektivy? Pokud si dospělý myslí, že je mi nadřízený, je nade mnou, má nárok na mou poslušnost a to je pro něj tím nejdůležitějším, pak je překážkou. Potenciální spolupracovník je někdo, kdo si myslí, že odvést dannou práci je důležitější, než ujišťovat se, že vím, kde je moje místo. Dovolte mi vám něco předvést, profesorko McGonagallová."
Prodavač je sledoval s nelíčenou fascinací, zatímco Harry vytáhl scrvččí váček a řekl, "Jedenáct volných galeonů, prosím."
A zlato se objevilo v Harryho ruce.
"Kde jste sebral ty-"
"V mém trezoru, profesorko McGonagallová, když jsem upadl do té hromady zlata. Nacpal jsem si nějaké peníze do kapsy a pak jsem proti nim dal měšec se zlatem, aby se zdálo, že cinkání přichází ze správného místa. Protože, chápejte, jsem od samého počátku očekával, že se tohle stane."
Profesorčina ústa byla široce, široce otevřená.
"Takže otázka zní... jste na mě naštvaná, že jsem se vzepřel vaší autoritě? Nebo ráda, že náš den teď skončí úspěchem místo neúspěchu? Nežádám od vás nic jiného, když se vás na tohle ptám. Ani neslibuju ani nepožaduju spolupráci na jiných záležitostech. Jen chci vědět, zda jste potencionální spolupracovník nebo překážka... Minervo."
Prodavač teď doopravdy nahlas zalapal po dechu.
A čarodějka stála na místě, tichá.
"Disciplína v Bradavicích musí být prosazována," řekla takřka po plné minutě. "Pro blaho všech našich studentů. A to musí zahrnovat zdvořilost a poslušnost ke všem našim profesorům."
Harry naklonil hlavu. "Rozumím. Profesorko McGonagallová." Bylo úžasné jak se, tak nějak, zdálo o tolik důležitější prosazovat disciplínu, když jste stáli na vrcholu hromady, a ne vespod... ale Harry si nemyslel, že by bylo chytré snažit se tlačit dál.
"Pak... vám gratuluji za vaši připravenost."
Harrymu se chtělo zavísknout, nebo hodit šavli, nebo omdlít, nebo něco. Tohle bylo poprvé, co tahle jeho řeč vážně zafungovala na dospělého. Tohle bylo poprvé, co jakákoli z jeho řečí kdy fungovala na kohokoli. Možná to bylo proto, protože tohle bylo poprvé, co měl něco skutečně závažného, co od něj onen dospělí potřeboval, ale stejně-
Minerva McGonagallová, +1 bod.
Harry se uklonil a vložil měšec zlata a jedenáct galeonů navíc do profesorčiných rukou. "Nechám to na vás, madam. Já sám musím použít toaletu. Mohl bych se zeptat, kde-"
Prodavač, znovu vemlouvavý, ukázal na dveře ve stěně se zlatě kovanou koulí. Když Harry odcházel, slyšel, jak se prodavač zeptal svým úlisným hlasem, "Mohl bych se otázat, kdo to byl, madam McGonagallová? Zmijozel, zajisté – třetí ročník, možná?- a z významného rodu, ale nepoznal jsem-"
Prásknutí koupelnových dveří uťalo jeho slova, a jen co Harry rozpoznal zámek a zamáčkl ho, zhroutil se na podlahu. Celé jeho tělo bylo pokryté potem, který jasně promáčel jeho mudlovské oblečení, i když se alespoň neukázal na hábitu. Sklonil se nad zlatem leptanou slonovinovou toaletu a několikrát zakašlal, ale naštěstí z něj nic nevyšlo.
A znovu stál na dvorku Děravého kotlíku, na tom malém, spadaným listím pokrytém, opuštěném meziprostoru mezi kouzelnickou Příčnou ulicí a celým mudlovským světem. To bylo ale nechutně nevyvážené uspořádání... Harry měl zavolat svému otci z telefónní budky, hned, jakmile se ocitne na druhé straně. Nemusel se, očividně, bát o to, že mu někdo ukradne jeho zavazadlo; mělo status kouzelnického přemětu, něčeho, čeho si mudlové nevšimnou. To byla část toho, co jste v kouzelnickém světě mohli dostat, pokud jste byli ochotní zaplatit cenu ojetého auta. Harryho napadlo, jestli by jeho otec mohl být schopný ten kufr spatřit, kdyby ho na něj upozornil.
"Takže, tady se na určitou dobu rozcházíme," řekla profesorka McGonagallová. V úžasu potřásla hlavou. "Tohle byl nejpodivnější den v mém životě za posledních... hodně let. Ode dne, kdy jsem se dozvěděla, že dítě porazilo Vy-víte-koho. Napadá mě teď, v retrospektu, jestli to také nebyl poslední příčetný den v mém životě."
Ále, jako by ona měla na co si stěžovat. Myslíte si, že váš den byl surreální? Zkuste si můj.
"Udělala jste na mě dnes velmi silný dojem," řekl jí Harry. "Měl jsem si vzpomenout, vyjádřit vám poklonu nahlas, v duchu jsem vás odměňoval body a všechno."
"Děkuji vám, pane Pottere," řekla McGonagallová. "Pokud byste už byl zařazen do koleje, sebrala bych jí tolik bodů, že za sto let ode dneška, by její budoucí generace pořád ještě prohrávala ve školním turnaji."
"Děkuji vám, Minervo." Bylo pravděpodobně příliš brzy začít jí říkat Minny.
Tahle žena mohla být tím nejpříčetnějším dospělým, jakého kdy Harry potkal, navzdory jejímu nedostatku vědeckého vzdělání. Harry dokonce zvažoval, že by jí nabídl pozici druhého-ve-vedení v jakékoli skupině, kterou to zformuje na boj s Pánem zla, i když nebyl tak pošetilý, aby to vyslovil nahlas. Hmm, jak jen by to mohl nazvat...? Usmrtitelé Smrtijedů?
"Uvidím vás velmi brzo, až začne škola," řekla McGonagallová. "A, pane Pottere, ohledně vaší hůlky-"
"Vím, co po mě budete chtít," řekl Harry. Vytáhl svou drahocennou hůlku a, s prudkým bodnutím v srdci, ji jednou rukou jí vyhodil do vzduchu a druhou chytil. Držadlem napřed ji nabídl McGonagallové. "Vemte si ji. Neplánoval jsem s ní dělat nic, naprosto nic, ale nechci, abyste měla noční můry, že svůj dům vyhodím do vzduchu."
McGonagallová spěšně potřásla hlavou. "Ale ne, pane Pottere! Nic takového. Jen jsem vás chtěla varovat, abyste svou hůlku nepoužíval doma, protože existují způsoby, jak odhalit magii nezletilých, a ta je bez dozoru zakázána."
"Aha," řekl Harry a usmál se. "To zní jako velmi rozumné pravidlo. Jsem rád, když vidím, že kouzelnický svět bere podobné záležitosti vážně."
McGonagallová se na něj pozorně zadívala. "Vy to myslíte vážně."
"Ano," řekl Harry. "Chápu to. Magie je nebezpečná a pravidla jsou tu z dobrých důvodů. Jisté jiné záležitosti jsou také nebezpečné. To také chápu. Pamatujte si, nejsem hloupý."
"Je nepravděpodobné, že bych to kdy zapomněla. Děkuji, Harry, s tímhle se budu cítit lépe, že jsem vám důvěřovala ohledně jistých věcí. Prozatím nashledanou."
Harry se otočil k Děravému kotlíku a k mudlovskému světu.
Když se jeho ruka dotýkala kliky, zaslechl za sebou šepot.
"Hermiona Grangerová."
"Cože?" řekl Harry, ruku stále na klice.
"Podívejte se po prvačce jménem Hermiona Grangerová ve vlaku do Bradavic."
"Kdo to je?"
Nenásledovala žádná odpověď, a když se Harry otočil, McGonagallová byla pryč.
Později:
Ředitel Brumbál se naklonil přes svůj stůl. Jeho jiskřící oči se upřely na profesorku. "Takže, Minervo, našla jste Harryho?"
McGonagallová otevřela ústa. Pak je zavřela. Pak znovu otevřela. Nevyšel z nich žádný zvuk.
"Chápu," řekl Brumbál vážně. "Děkuji vám za vaše hlášení, Minervo. Můžete jít."
------------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Zajímal by vás zbytek? Netroufnu si ho překládat: http://www.lyricsfreak.com/t/tom+lehrer/be+prepared_20138405.html
ale nese se zhruba v duchu:
Buď připraven!
Schovat ten balíček cigaret
Buď připraven!
Dělat své dobré skutky jen všem na očích...
** Tohle skutečně existuje, hele: http://theyalwayscomeback.blogspot.com/2008/01/pet-rock.html
Velká móda v sedmdesátých letech (generace Harryho rodičů). Svůj kamínek můžete naučit spoustu triků, například ,sedni', ,mrtvý', můžete mu dát jméno, vodit ho na procházky, slavit jeho narozeniny... a umučit hlady, máte-li Harryho talent.
*** Richard Feynman (1918 – 1988) americký fyzik, nositel Nobelovy ceny. Kromě jiného se zabýval i zpřístupňováním fyziky "široké" veřejnosti.
**** Ano, správně, Harry právě objevil Mrakoplašovo Zavazadlo.