Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 12 Nettie

Touto kapitolou počínaje se stává spolupřekladatelkou povídky Jiřina. Prosím potlesk a radostná zvolání, protože díky ní a jejímu nasazení bude povídka dokončena v přijatelném termínu. V únoru mi nabídla pomoc a já jí za to nepřestávám být vděčná :-) Jiřina svou úlohu charakterizuje jako „předpřeklad“ – text přeloží a pak mi dovolí ho hamižně přetvořit podle mého gusta. Mockrát díky :-)

I když jsem svou sestru měla hodně ráda, nesnášela jsem žít s ní pod jednou střechou – i když tou dotyčnou budovou byl hrad velikosti Bradavic. Víte, Poppy je moje nejstarší sestra a já jsem benjamínek rodiny. Máme ještě dvě prostřední sestry, Marigold a Petunii, ale Poppy se k žádné z nich nechová jako k idiotovi. Tohle potěšení si schovává výhradně pro mě.

Myslím, že je to částečně moje chyba. Ráda komanduje lidi a říká jim, co mají dělat a já jsem si na to za ta léta zvykla – myslím, že jsem prostě plnila svou roli nejmladší sestry. Obvykle se tím nenechám otrávit. Vyslechnu ji a někdy udělám, co chce, a někdy ne. Ale nikdy jsem jí neřekla, aby si hleděla svého, popřípadě aby si ty své rady strčila někam.Kéž bych to tentokrát udělala!

Samozřejmě, nežila jsem v její těsné blízkosti celá léta, takže to nikdy nebylo nutné. A navíc nemám ráda spory, jsou akorát ke škodě. Začalo to ten den, kdy jsem se slečnou Grangerovou přijela do Bradavic. Poté, co jsem ji uložila v našem novém apartmá, nastoupila Poppy, „aby se podívala, jak jsem zvládla stěhování“. Ve skutečnosti přišla na výzvědy a přivedla si několik kolegyň.

V minulosti mi o svých spolupracovnících vyprávěla, ale s žádnou z těchot žen jsem se nikdy předtím nesetkala, znala jsem jen profesora Snapea, ředitele Brumbála a Minervu McGonagallovou. Profesorku McGonagallovou jsem viděla jen dvakrát, když navštívila slečnu Grangerovou u Sv. Munga.

Takže jsem tu byla se slečnou Grangerovou. Profesor Snape odešel trochu dřív s tím, že se vrátí, až ‚prodiskutuje s Potterem a Albusem, co zamýšlí s Hermionou‘. Řekl to tak suše, že mi bylo jasné, že ta schůzka nebyl jeho nápad – spíš jsem měla podezření, že pan Potter potřeboval další ujištění o záměrech profesora Snapea s mou mladou chráněnkou. V duchu jsem mu popřála hodně štěstí. Z toho, jak podezřívavě se na něj Potter celý den díval, jsem tušila, že ho bude potřebovat, aby udržel svůj hněv na uzdě.

To poslední, o co jsem první den v Bradavicích stála, byl nájezd starých klevetných slepic vedených mou sestrou, který přišel bez nejmenšího varování. Dveře do komnat byly otevřené a dřív, než jsem je uviděla, jsem slyšela jejich hlasy a pomalé kroky ozývající se v kamenné chodbě.

„Bylo to příšerné!“ říkala Poppy, „byla jsem na ošetřovně a uklízela, když tam profesor Snape vpadl  letaxem jako přízrak. Měly byste ho vidět, v bílé košili, na bradě zaschlou krev a nesl slečnu Grangerovou! Skoro na mě šly mdloby!“

„Krev na bradě? Od čeho?“ zeptal se zvědavě neznámý ženský hlas.

„Harry ho praštil do nosu,“ odpověděla Poppy konsternovaně.

Následovalo sborové chichotání a jeden hlas zamumlal něco jako: „žádný velký rozdíl to nebude.“

Poppy si odkašlala a ten zvuk jí znovu zajistil pozornost. „Podle všeho našel Snapea s Hermionou v dosti intimní poloze a musel ho od ní odtrhnout.“

Mezi hlasy se ozvalo několikeré přehnané zajíknutí a někdo se pronikavě kdákavě zasmál. Z Poppyina lascívního tónu a ochoty jejího doprovodu naslouchat takovým nesmyslům se mi vařila krev.  Intimní poloha, to snad ne!

„Buďte bez starosti, mé drahé, Nettie nám řekne, co se děje,“ ukončila to moudře Poppy. „Budeme to mít z první ruky – vzali ji sem, aby měli jistotu, že Hermiona není… zneužívána.“

To je vrchol! Podívala jsem se na slečnu Grangerovou a kousla se zevnitř do tváře, ve snaze nasadit vítací úsměv, ačkoliv uvnitř jsem zuřila. „Smečka přichází, má milá. Doufám, že jste připravena… já tedy ne.“

Profesor Snape zanechal slečnu Grangerovou v obývacím pokoji, pohodlně usazenou v měkce čalouněném křesle, úplně jako kdyby čekala na šálek čaje. Předpokládala jsem, že ji vzápětí odnese do jejího pokoje a uloží do postele, a byla jsem trochu překvapená, že to neudělal. Když jsem se ho zeptala proč, řekl kategoricky, že „Hermiona není žádný ležák, a nechce tady trávit čas uvězněna ve své ložnici“.

Ani jsem se jí nedivila. Zdi v jejím pokoji byly opravdu celkem nudné.

Když Poppy se svým houfem vstoupila do našeho apartmá, bylo zábavné sledovat na všech tvářích překvapení, když viděly slečnu Grangerovou, jak sedí a očekává je.

„Nettie, co dělá Hermiona venku z postele?“ vyjekla Poppy a rychle se podívala mým směrem, než se obrátila zpátky k Hermioně.

„Ahoj, Poppy. Dámy,“ kývla jsem na pozdrav, můj hlas byl profesionální a zdvořilý. „Slečna Grangerová si přála na chvíli sedět tady venku.“

Čarodějka, kterou jsem neznala, se na mě dychtivě podívala: „A ona vám to řekla, že?“

„Ne, řekla to profesoru Snapeovi,“ odpověděla jsem chladně.

„Jasně,“ opáčila tatáž čarodějka, obracejíc své žluté oči v sloup, „to se vsadím, že mu to řekla.“

Ostatní čarodějky začaly mluvit všechny najednou. „Poppy, opravdu si myslíš…“,  „Nemohu uvěřit, že Brumbál…“, „Ubohý chlapec, není divu, že Snapea praštil…“, „Je ona opravdu, víte…“, „Vždycky jsem věděla,  že se jednou utrhne ze řetězu…“

Všechen ten povyk mi docela vyrazil dech. Poppy ke mně přistoupila blíž a tiše zasyčela: „Ten muž nemá rozumu, co by za nehet vlezlo. Hermiona není ve stavu, aby mohla sedět, jako kdyby přijímala návštěvy. Nettie, drahoušku, pomoz mi ji přenést zpátky do jejího pokoje.“

„Ne,“ odpověděla jsem celkem rázně. „Slečně Grangerové je dobře tam, kde je, že, drahá?“ Zatímco jsem mluvila, poklepala jsem zlehka mladou ženu po ruce, abych ji ujistila, že nemám v úmyslu dovolit, aby ji kamkoliv stěhovaly.

„Ale Nettie, jako hlavní Bradavická ošetřovatelka musím trvat na tom…“

„Nic takového neuděláš,“ odsekla jsem. „Jsem tady, abych se starala o slečnu Grangerovou, ne abych pracovala pro tebe. Je v mé péči a dala najevo, že si nepřeje jít do svého pokoje. Dokud se profesor Snape nevrátí a neřekne něco jiného, zůstane tady.“

Ostatní přítomné čarodějky přestaly kdákat a se zájmem mě pozorovaly.

„Vy opravdu věříte, že je uvězněna ve své mysli?“ zeptala se zvědavě jedna malá čarodějka, jejíž scvrklý obličej mi připomínal jablíčkové čaropanenky, které mi dělávala maminka.

 „Jsem si tím jistá. Profesor Snape mi nepřipadá jako člověk, který by si něco vymýšlel. A od okamžiku, co ji dnes ráno v její mysli nalezl, se její stav pozoruhodně zlepšil.“

„Podle mě stejně vypadá, že je v komatu,“ zamumlala sarkasticky čarodějka s podivnýma očima.

„To je tím, že je stále v komatu,“ odpověděla Poppy pánovitě. „Opravdu, Nettie, jak můžeš tvrdit, že se zlepšila?“

Její tón a nadřazený postoj ‚velké sestry‘ způsobily, že jsem se celá naježila. „Protože se opravdu zlepšila,“ odsekla jsem. „Dnes ráno umírala, což byste věděly, kdyby se kterákoliv z vás vůbec kdy obtěžovala ji navštívit.“  Když jsem to říkala, letmo jsem omluvně pohlédla na profesorku McGonagallovou, ale přesto jsem pokračovala. „Vlasy měla křehké a vypadávaly, ruce a nohy měla pokroucené a její pokožka byla příšerně šedá. A podívejte se na ni teď! Od té chvíle, co ji profesor Snape objevil a promluvil s ní, došlo k pozoruhodnému obratu. Takže vím, že tam je.“

„Nemohla na tom být až tak zle,“ začala Poppy, ale já jsem ji přerušila.

„Zpochybňuješ mou lékouzelnickou kvalifikaci?“ zeptala jsem se. „Myslíš, že nevím, jak vypadá umírající člověk?“

„Ale, Nettie, neřekla jsem, že…“ začala Poppy, „jen se ptám, jestli ses do slečny Grangerové a její situace nevžila až příliš. Možná sis jen představovala, že je na tom hůř, než ve skutečnosti byla.“

„Já si nevymýšlím,“ odpověděla jsem přímo. „Vím, co jsem viděla. Profesor Snape se vrátil a zachránil ji.“

„Co tím myslíte, že se vrátil?“ zeptala se náhle kulatá, srdečně vyhlížející čarodějka. „On ji přestal navštěvovat?“

„Zotavoval se po nehodě,“ můj hlas byl jako kámen. Nehodlala jsem se svěřovat žádné z těchto dam, protože jsem stejně nevěděla, proč po tak dlouhé době jeho návštěvy ustaly, a nehodlala jsem začínat s domněnkami.

„Říkáte, že ji nenavštívil celé tři týdny?“ upřímně se zhrozila McGonagallová.

„Už pár týdnů je na tom tak, že by přemístění zvádl,“ poznamenala Poppy a podezíravě si mne prohlížela. „Co nám to tu vykládáš, Nettie?“

Pokrčila jsem rameny, „Nic, co by se vás týkalo, to mi věř.“

Poppy jen odfrkla. „Dnes to bereš nějak hopem, Nettie. Věřím, že je to jen stres z přestěhování do Bradavic a nic vážného. Myslím, že bych se měla vrátit na ošetřovnu. Uvidíme se zítra?“

Souhlasně jsem přikývla. „Víš, kde jsem.“ Na ostatní čarodějky jsem se zdvořile usmála: „Dámy.“

Netrvalo jim dlouho, než odešly, za což jsem byla vděčná. Ale i když se chodbou vracely odkud přišly, jejich hlasy nebraly konce.  Nemohla jsem si pomoci, ale z tónu jejich řeči, z jejich donebevolajícího skepticismu a podezíravosti vůči zachránci slečny Grangerové jsem měla husí kůži – alespoň z toho, co jsem z těch jejich drbů zaslechla – ale překonala jsem to.

Otočila jsem se ke své svěřence a ponuře se usmála. „Slečno Grangerová, uvědomujete si, že když tu byly, tak se ani jedna z těch ženských neobtěžovala s vámi promluvit? A žádná z nich se mi ani nepředstavila! Krávy blbý!“

Během několika příštích dnů jsem si se slečnou Grangerovou zvykla na příjemnou rutinu. Z profesora Snapea se stal obvyklý jitřní host - zastavoval se u slečny Grangerové každé ráno před snídaní. Docela často dokonce posnídal s námi a Velké síni se úplně vyhnul, ani jsem mu to nemohla mít za zlé. Podle těch pár útržků, které jsem zaslechla od Poppy, když mě navštívila, se v Bradavicích rozbušily tamtamy a všechny klepy se točily okolo něj.

Protože přicházel vždy v 7:00 ráno, vždy jsem před jeho příchodem zařídila, aby byla slečna Grangerová vzhůru a oblečená. Jménem slečny Grangerové vyžadoval, aby mohla nosit přes den normální šaty, a já jsem byla moc ráda, že toto přání mohu splnit. Nemohla jsem té dívce vyčítat, že chce při jeho návštěvách vypadat tak normálně, jak jen je možno.  A já, vždy dychtivá pomáhat při vznikajících romantických vztazích, jsem se snažila ze všech sil, aby vypadala co nejlépe. Když se její vlasy očarovaly, aby se tolik nekroutily, byla opravdu moc hezká.

Když bylo venku příjemně, ukázal se občas kolem oběda, posadil slečnu Grangerovou do starého mudlovského dřevěného kolečkového křesla, které objevil, zabalil jí nohy do teplé deky a vzal ji na procházku zahradami blízko jezera, daleko od všetečných očí studentů i učitelů. Kdykoliv kola uvázla v blátě, zvedl ji z křesla, jako by byla porcelánová panenka, a pokračoval v procházce pěšky. Věděla jsem to, protože jsem také s chutí využívala šanci dostat se ven - často jsem si s sebou brala knihu, abych si četla na sluníčku, zatímco profesor opatroval mou svěřenkyni. Připouštím bez pocitu viny, že sledovat ty dva, když byli spolu, bylo mnohdy zajímavější než jakákoliv kniha, kterou jsem si ten den vybrala.

Na konci každého dne se vracel do našich komnat popovídat si se slečnou Grangerovou přinejmenším na půldruhé hodiny a vše probíhalo jako při ostatních návštěvách v minulosti. Ačkoliv jsem se jejich rozhovoru neúčastnila, věděla jsem, co dělá, když s ní hovoří. Vždy s ní zacházel s takovým ostychem – bylo to téměř srdcervoucí.

Od okamžiku, kdy se profesor Snape zahleděl do jejích očí, nebylo možné nevidět to spojení mezi nimi. Už to nevypadalo, že by se musel ponořit tak hluboko, jestli mi rozumíte.  Dokonce i při zdvořilé běžné konverzaci se mnou znovu a znovu vyhledával očima její obličej, jako by nemohl uvěřit, že zde ve skutečnosti je. Sedával před ní, když byla ve svém křesle, naklonil se kupředu a prostě se ponořil do její mysli. Vždycky měla lepší barvu, když s ní byl - jako kdyby ji poprášili zlatem. Dokonce i jeho strohé rysy přijaly tu záři, bledá tvář se mu rozjasnila jako měsíc, odrážející nádheru slunce.

V průběhu návštěvy se jí nikdy nedotýkal, ale na konci ji často držel za ruce. Někdy se natáhnul a tiše jí dal vlasy za uši nebo jí lehce přejel prstem po tváři. Často jsem viděla, že se usmál – výraz zdánlivě cizí v jeho přísných rysech a zároveň tak dokonalý - a já jsem si říkala, proč se neusmívá častěji. Možná, že k úsměvu dříve neměl důvod, když součástí jeho života nebyla ona.

Nezdálo se, že by si uvědomoval mou přítomnost, když byl s ní a já jsem vždy váhala se mu připomenout.  Obvykle jsem sem tam něco malého udělala, nebo jsem si tiše četla v malém výklenku, který mi nahrazoval knihovnu. Někdy, když už bylo opravdu pozdě, jsem k němu přišla a zlehka mu poklepala na rameno.

„Omlouvám se za vyrušení, profesore a slečno Grangerová,“ říkala jsem, „ale je po půlnoci, a vím, že máte zítra vyučování, pane.“

Vždy se od ní neochotně odtrhl - řekla bych, že přímo nenáviděl nechávat ji samotnou.

Jednou večer, když byl profesor Snape u nás, zaskočila Poppy na kus řeči. Řekla, že si přišla „dát si kapku čaje se svou malou sestřičkou“, ale já věděla, že se ve skutečnosti přišla podívat, jak to tady pokračuje. Podařilo se mi ji poměrně rychle vmanévrovat do výklenku a tam ji usadit tak, že neviděla ani na slečnu Grangerovou, ani na profesora Snapea.

Nejdříve se pár minut vrtěla, aby našla způsob, jak se ohlédnout, aniž by to vypadalo příliš nápadně, až to konečně vzdala. „Takže, Nettie,“ začala, „myslela jsem, že tě uvidím častěji, když už jsi tady!“

Usmála jsem se: „Poppy, ty víš, že nemůžu nechávat slečnu Grangerovou samotnou.“

„Bylo by pěkné, kdyby ses ukázala častěji, aby ses seznámila s děvčaty.“

Jak jí říct, že opravdu nechci poznat ta její „děvčata“, co vypadají jako banda protivných všetečných drben. Místo toho jsem zdvořile mlčela. Poppy se na mne zamračila.

„Copak by tě to zabilo, kdyby ses snažila je líp poznat? Jsou velmi znepokojené kvůli  Hermioně.“

„Tím jsem si jistá,“ odpověděla jsem, „ale bezdůvodně. Profesorka McGonagallová  nás tu navštívila několikrát a řekla by ti totéž.“

„Říká se, ... že ji Severus bere na procházky po zahradě. Profesorka Prýtová mi říkala, že ho viděla, jak ji nese k jezeru.“

„Je ráda, když se dostane ven,“ přisvědčila jsem. „Pochybuji, že bys chtěla být zavřená uvnitř celý den, kdybys nemusela. Čerstvý vzduch jí dělá dobře.“

Poppy pochybovačně zvedla obočí: „Nikdy s nimi nechodíš. Nepředpokládá se, že jí budeš dělat gardedámu, nebo alespoň ošetřovatelku? Všichni jsme slyšeli, jak je Harry našel ten den, kdy jste sem přijely.“

Pokusila jsem se zůstat klidná, opravdu, ale to už bylo příliš. „Mladý pan Potter rozšiřuje po škole povídačky, že?“ zeptala jsem se podrážděně. „Přísahám, ten hoch potřebuje dostat pár pohlavků! Copak si myslíš, že profesor Snape hodlá té dívce ublížit?“

Poppy neodpověděla a já jsem se na ni upřeně zadívala. „Namouduši, Poppy! Někdy jsi fakt hrozná. Po všem, co ten muž během války vykonal, kdy téměř umřel, když se pokoušel zachránit Pottera, co si myslíš, že má v plánu?  Obtěžovat ji? Vnucovat jí své pozornosti, když se nikdo nedívá? Co?“

Poppy měla tolik slušnosti, že se začervenala. „Ne, nemyslím, že by jí ublížil. Jen jsme nikdy dřív neviděly Severuse se takhle chovat a jsme znepokojené.“

„Chovat se jak?“ odsekla jsem, „jako lidská bytost? Proč by jí neměl chtít pomáhat? Myslím, že je tady možná jediný, kdo chápe, co je skutečná osamělost. Ten člověk používá svou samotu jako ochranný štít a nezdá se, že by někdo jiný chtěl skrz něj proniknout. Proč by si neměl chtít popovídat s Hermionou? Nejspíš ho teď zná lépe, než kdokoliv jiný.“

„Co to vykládáš?“ obořila se na mě Poppy a  její obličej se stáhl do napjatých vrásek rozmrzelosti, jak jsem to znávala od dětství.

„Říkám,“ pomalu jsem artikulovala každé slovo, „že ta tvoje parta je nejspokojenější, když toho ubožáka může cupovat na kousky a za jeho zády kdákat jako slepice. Říkám, že byste raději slyšely nechutné pomluvy a náznaky, než abyste se skutečně snažily poznat fakta. Poppy, jsem si jistá, že ho máš svým způsobem ráda, ale nemyslím si, že by mu tu někdo doopravdy odpustil roli, kterou za války hrál. Všichni jste si zvykli ho považovat za tak snadno postradatelného, že jste se nikdy nepokusili uvidět v něm skutečného člověka. Proč ho prostě všichni nemůžete nechat na pokoji a klevetit o nějakých méně důležitých věcech?“

„Vskutku, proč ne, madam Pomfreyová. Tuto otázku si kladu každý den.“ Při zvuku profesorova suchého hlasu jsme Poppy i já nadskočily a provinile se zarděly. Přemýšlela jsem, jak dlouho tam stál a naslouchal našemu rozhovoru, a doufala jsem, že ne moc dlouho. Jsem si jistá, že některé věci, které Poppy říkala, by pro něj byly urážlivé.

„Profesore Snape, pane,“ podařilo se mi ze sebe vypravit, „nevšimla jsem si, že jste skončil svou návštěvu u Hermiony. Je to poněkud dříve, než obvykle.“

„Ano, to je,“ souhlasil mile, i když jeho hlas zůstal chladný. „Hermiona chtěla, abych si s vámi o něčem promluvil, a já si neuvědomil, že je tady vaše... sestra.“

V tom, jak vyslovil „sestra“ byl výsměch, rty se mu při tom zkřivily nechutí a jeho jiskřící černé oči přišpendlily Poppy na židli. „Chtěla jste mi něco sdělit, Poppy?“

I když jsem na ni právě teď byla opravdu hodně naštvaná, stejně jsem s ní soucítila, když se krčila pod pronikavým pohledem profesora Snapea.

„Ne… nic, Severusi. Vůbec nic. Tady Nettie… tedy, Nettie…“

„Bránila mou čest docela dobře. Slyšel jsem. Nemáte na práci nic lepšího než tu sedět a dělat problémy? Možná právě nějaký otravný tupec potřebuje ten druh lékařské péče, kterou mu můžete poskytnout jen vy.“

Poppy měla alespoň tolik slušnosti, že se tvářila zkormouceně: „Severusi, víte, že nevěřím…“ její hlas zoufale slábl, rychle se na mě podívala a pak vstala. „To jsou jen řeči, Severusi. Nikdo tím nic nemyslí.“

Profesor Snape lehce pokývl hlavou: „Dobrý večer, Poppy.“

Natáhla ruku a kajícně ho zlehka poklepala po rameni, když ho míjela, stále ještě neschopná se mu podívat do očí. „S tebou si promluvím později, Nettie,“ zamumlala, když za sebou zavírala dveře.

Když odešla, pomalu jsem se obrátila k profesoru Snapeovi. Ten muž ještě ani nepromluvil, ale já jsem čekala, že mě jistojistě pořádně zpraží. Takže jsem byla velmi překvapená, když se mne jen zeptal, zda se může posadit na křeslo, které před chvílí uvolnila Poppy.

„Děláte to často?“ zeptal se tiše, když si sedal, a štíhlými prsty si puntičkářsky upravoval manžety svého hábitu.

„A co?“ odpověděla jsem slabě. Zjistila jsem, že mne fascinují jeho ruce.  „Že mluvím se svou sestrou?“

Kdybych už neznala něco lepšího, řekla bych, že jeho odfrknutí mělo podezřele blízko k přidušenému smíchu. „Že se ocitáte v pozici mého obránce,“ objasnil.

Dovolila jsem si k němu vzhlédnout a zjistila jsem, že nevypadá rozhněvaně. Vlastně se zdálo, že je zvědavý. Potřásla jsem hlavou: „Ne tak často. Ale na druhou stranu, dokud jsme sem nepřijeli, mluvila jsem víceméně jen se slečnou Grangerovou.“

Na to se lehce usmál, „Ano, Hermiona říká, že jste skvělou společnicí, když mám vyučování. Zvlášť ocenuje každodenní předčítání Větrné hůrky. Došla k tomu, že jsem ztělesněním Heathcliffa.“

Nad tím jsem se usmála: „Ta podobnost je podivuhovná, pane.“

„Možná,“ souhlasil. Celkem se to měnilo ve velmi příjemný, i když trochu neskutečný, rozhovor. Po chvíli spokojeného mlčení se naklonil a opřel si lokty o kolena.

„Madam Pomfreyová,“ začal, ale já ho rychle přerušila.

„Prosím, pane, říkejte mi Nettie. Madam Pomfreyová je moje matka nebo sestra. Ne já.“

Kývnul na souhlas, „Nettie, musím vás požádat… o laskavost.“

Čekala jsem a snažila se nedat najevo svou zřejmou zvědavost: „Ano, pane?“

„Víte, že se snažím nalézt způsob, jak dostat slečnu Grangerovou z toho prokletí,“ začal, očividně nesvůj z toho, co chtěl prodiskutovat. Prostě jsem znovu přikývla a čekala, až bude pokračovat.

„Slečna Grangerová věří, že kdybych ji… políbil… možná by se probrala.“

Musela jsem se pousmát: „Jako Šípková Růženka, pane?“

„Přesně tak,“ odpověděl a nepohodlně se zavrtěl v křesle. „Nemyslím si, že to bude účinkovat. Ve skutečnosti si jsem téměř jistý, že nebude, ale ona neústupně trvá na tom, abychom vyzkoušeli všechny možnosti.“

„Proč ne,“ souhlasila jsem. „Když to funguje v pohádkách, kdo může říci, že to nebude fungovat i v reálném životě? Takže, co jste se mnou potřeboval probrat?“

Profesor Snape si odkašlal. „Jsem si – vědom – že tu jste nejen jako ošetřovatelka slečny Grangerové, ale také jako záruka, že mezi námi nedojde k něčemu – nežádoucímu – a …“

„Nesmysl, pane,“ skočila jsem mu do řeči. „Jako kdybyste se k ní kdy choval nevhodně! Ani na minutu si nemyslete, že tomu věřím! Nezkřivil byste jí ani vlásek na hlavě.“

Na chvilku se na mne podíval, naprosto v rozpacích z mého rozhodného prohlášení. „Nejsem hodný člověk, Nettie. Během svého života jsem udělal spoustu… mnohem horších věcí.“  Ta poslední slova byla vyslovena tiše, jako by se styděl.

„Všichni jsme někdy udělali věci, kterých litujeme,“ odpověděla jsem. „Už nejste mužem, kterým jste byl dříve, když jste se poprvé připojil k Voldemortovi. Troufám si říct, že už dokonce nejste ani tím mužem, kterým jste byl před osmi dny, když jste nalezl slečnu Grangerovou. Není třeba, abyste mi vyznával své hříchy.“

Profesor Snape chvíli nic neříkal a pak sklonil hlavu. „Jak si můžete být tak jistá, že jí neublížím?“ Jeho hlas byl pokorný, jako kdyby o něco prosil. Možná ano, svým způsobem. Jestli nějaký člověk kdy potřeboval mít někoho, kdo by mu bezpodmínečně věřil, byl to profesor Snape.

Povzdechla jsem si „Copak nemám oči? Každému, kdo je ochoten opustit své krátkozraké předsudky, musí být zřejmé, že máte slečnu Grangerovou rád. Bezvýhradně věřím, že byste spíše zemřel, než byste dovolil jí ublížit.“

Přikývl. „Nepřipustím, aby se jí něco stalo.“

„Vím to, pane. Takže – slečna Grangerová chce, abyste ji políbil, co? Vždy jsem slýchala, že je to chytré děvče.“ Usmála jsem se při náhlém začervenání, které se mu šířilo po krku.

„Je to jedině proto, aby se vyloučila možnost, že by to mohlo fungovat,“ začal, ale já se smála.

„Samozřejmě,“ drze jsem se na něj zazubila, „myslím, že by vás mohla milovat, profesore Snape.“

„Pošetilé děvče,“ zamumlal potichu, ale na jeho tvářích byl ruměnec. „A prosím, říkejte mi Severusi.“

Poznámka od Jiřiny:

Jablíčkové čaropanenky – doma vyráběné panenky, které mají hlavičky z vyřezaného jablka, které se pak usuší a omaluje.  Odkaz na návod v angličtině: http://www.appledolls.org/

Poznámka od komety:

Ještě jednou díky, Elzo! :-D