archiv.hpkizi.sk
18. KAPITOLA - DLOUHÁ NOC
Delicate
Článok poslal užívateľ: Jimmi - 23.01. 2011
Téma: Delicate
Do_Mush
nám napísal:
 

Delicate

Překlad: Do_MuSh

Beta-reader: Te-Pa

Autor: padfoot4ever

Banner: autorčin

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory.php?chapterid=319744

 Stav: souhlas s překladem

 Prohlášení:

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který tuto ságu přeložil do češtiny. Autorská práva konkrétně k této povídce vlastní padfoot4ever, která napsala tuto fanfiction. Povolení k českému překladu patří  Do_MuSh. Tento překlad je tvořen pouze pro duševní obohacení, nikoliv pro obohacení finanční. Nicméně, kopírování a případné porušování autorských práv je ilegální.

Slovo autora: Rose „Zrzka“ Weasleyová je těhotná. „Nejsem dostatečně stará na to, abych se stala matkou! Sotva vím, jak si zavázat tkaničky od bot, proboha!“ Snaží se vyrovnat s novinkami. „Už nikdy neopustím tuto koupelnu.“ Nevezme to ale moc dobře. „Můžu žít na zubní pastě a šampónu.“ V podstatě, ztratila rozum. Toto je její příběh.



18. KAPITOLA - DLOUHÁ NOC

Občas se hodí vydržet a nepozvracet se hned, kdy vám někdo oznámí, že si chce nechat vaše dítě – zvláště tehdy, pokud jste na zpáteční cestě z pohřbu. Ale odkdy já dělám to, co je lepší?

Alespoň jsem odpoutala jeho pozornost, předpokládám. Teď mu alespoň nemusím dát přímou odpověď. Řekla bych, že se opravdu snažil být co nejméně znechucený, ale jeho obličej mluvil za vše. Koneckonců, pozvracela jsem mu jeho oblíbené kožené boty. Mohlo to být ale daleko horší. Přinejmenším to nebylo zvracení vrhem, které by mu zneuctilo obličej. Teprve až tehdy by to překročilo všechny dané meze.

Scorpius ten binec uklidil pomocí hůlky, ale já se cítila hrozně, takže jsem po zbytek cesty zůstala tiše.

On nic neříkal, protože si myslel, že bych ho znovu pozvracela.

Když jsme dorazili do školy, zamířila jsem rovnou do své ložnice, lehla si a zůstala tam doteď.  Je už po večeři, ale pokoj je naštěstí prázdný. Potřebuju čas na to, abych si promyslela, co mi Scorpius řekl krátce před celým tím zvracejícím fiaskem.

Chce si to miminko nechat. Chce, abychom byli rodiče. Chce, abychom dělali tu plíno-měnící, krmící, umývací a vychovávací věc, zatímco jsem stále ve škole? Vážně, je si skutečně vědom, do čeho se to žene? Děti jsou pěkné z povídání a vzdálenosti deseti metrů, ale když je má člověk u sebe a hlídá je každou minutu každého dne, tak už ani zdaleka tak zábavně nevypadají.

Co když on nebo ona onemocní?

Mě pak v podobných situacích ovládne nehorázná panika. Když měl Hugo plané neštovice, zavolala jsem mámě a řekla jí, že je mrtvý, takže spěchala domů a já se s tím nemusela vypořádat sama. Prostě jsem měla úplné zatmění. Co když si s ní nebo s ním nevytvořím pouto? Co když skončím s tou nejhorší formou poporodních depresí a nebudu ho nebo ji chtít?

Co když zklamu jako matka?

Je mi jenom šestnáct! Dobře, skoro sedmnáct, ale to je vlastně jedno. Důležité je, že jsem na tohle všechno prostě příliš mladá. Neříkám, že šestnáctileté nemůžou být dobré mámy – vím, že můžou. To, co říkám je, že jsem na to příliš mladá. Můj mentální věk je přibližně sedm, což je o hodně víc, než u Jamese nebo Freda, ale pořád je to příliš málo. Takže když mému dítěti bude sedm, můj mentální věk bude čtrnáct – která čtrnáctiletá holka má sedmileté dítě?!

Vidíte? Tohle je jen další důkaz toho, jak moc jsem na to připravená. Nemůžu se dobrat ani nijakého normálnímu důvodu, aniž bych se dostala k nějakým směšným a nesmyslným úvahám. Chybí mi dny, kdy jsem ještě byla normální. Dobře, úplně normální jsem nebyla nikdy.

Kromě toho, že jsem byla zamilovaná do Teddyho Lupina hned, jakmile jsem zjistila, že není můj příbuzný, že jsem jedla knihy (z toho, že jsem trhala stránky a jedla je máma moc nadšená nebyla. Ale byli mi jenom tři nebo čtyři. Ach bože, co když moje dítě bude knihožrout taky?!) a párkrát jsem se připoutala ke skleníkům, jsem byla celkem normální.

No, alespoň víc normální než teď. Teď jsem jen ex-knihožrout, pořád mám trochu ráda Teddyho, jsem těhotná, moji rodiče se rozcházejí - už se rozešli - můj bratr nosí šmínek víc než já, mí bratranci a sestřenice začínají být pomalu tak doničení jako já a očividně chodím kolem a zvracím na své kamarády. Co je se mnou špatně?

"Kde jsi byla celý den?"

Ani jsem si přicházející Laury Phelpsové nevšimla. Položila si tašku vedle své postele a rozčesala si vlasy. Jako obvykle měla protivnou náladu. O to divnější bylo, že se starala, kde jsem byla celý den.

"Na pohřbu," odpověděla jsem.

"Och," utrousila. "To je mi líto." Škoda jen, že to tak neznělo. I tak to ale bylo lepší než nic. Od milého člověka by to nebylo zrovna ideální, ale od ní ano.

"To je v pohodě," mávla jsem rukou. "Stejně jsem ji neznala."

"Tak proč jsi jí potom šla na pohřeb?" zeptá se Laura a zvedla své perfektně vytrhané obočí. Proč taky nemůžu mít tak skvělý tvar obočí? Proč nemám plné rty a proboha proč mám tak ostře řezané lícní kosty? S vlasy tak rovnými a tmavými jsem jen těžko mohla prorazit.

"Známá známého," odpověděla jsem.

"Ach tak," zamumlala už celkem bez zájmu.

Bylo to trapné. Povídali jsme si spolu a to dokonce slušně – bylo to skoro až špatné. Ale předpokládala jsem, že jsme k sobě cítili vzájemnou lítost. Obě dvě ztrapněné před celou školou a ačkoli to ona byla důvod mé ostudy, měla jsem pocit, že alespoň máme něco společného.

"Malfoy tě hledal," řekla z ničeho nic a přetřela si rty leskem.

"Hmm," zabručela jsem. Nechtěla jsem s ním mluvit – vlastně ano, ale ne o miminech.

"Dala jsem mu heslo," dodala.

"Cože?!" vykřikla jsem. "Dala jsi mu Nebelvírské heslo?"

"No jo, dala," pokrčila rameny a protočila své linkou zmalované oči. "Myslela jsem, že to je v pohodě, vzhledem k tomu, že je v naší společenské místnosti každý druhý den."

To byla samozřejmě pravda, ale měla jsem za to, že se před ním budu mít kde schovat – zvlášť teď, když se heslo změnilo. Laura – jakoby jí to bylo absolutně jedno – se začala hrabat ve svém šatníku.

Bude to v klidu, hlavně nesmím panikařit! Vždyť můžu zůstat tady v pokoji -  kluci do dívčích ložnic nemohou.

Počkat.

Jak se sem, sakra, tehdy v říjnu dostal? Tu noc jsem byla příliš opilá, abych nad tím přemýšlela.

Laura se převlékla do černé mini, červeného topu a obula si pár velmi drahých kožených kozaček. Zajímalo by mě, který chudák je to tentokrát. Ale dokud to není nikdo z mých příbuzných, je mi to jedno.

Laura potichu vyklouzla z pokoje a zbyla tu po ní jen otravná sladká vůně. Zatáhla jsem si závěsy kolem postele a přejela si prsty po břiše.

"Máš takové štěstí," povzdechla jsem si. "Jsi vevnitř, v bezpečí a teple, obklopený tou mazlavou věcí – nemusíš se o nic obávat, viď? No, až na ukopávání mě k smrti a udržování staré dobré dělohy v čistotě." Pocítila jsem slabé kopnutí – možná mě slyšelo.

"Chceš, abych byla tvoje máma?" zeptala jsem se. "Chceš se narodit do Weasleyovic rodiny, pravděpodobně té nejzvláštnější vůbec? Myslím to vážně, babička Molly – no, předpokládám, že je to tvoje prababička – má tu hloupou tendenci vykrmit všechny kolem k prasknutí. Pradědeček Artur a Al Potter jsou zase posedlí mudly. Praděda už vlastně ve své závěti odkázal Alovi veškerou svou sbírku. A James má mozek pětiletého dítěte. Tví prarodiče spolu nejsou kvůli nějaké směšné puse. A nenuť mě začínat o strýci Percym."

"Jsi taky Malfoy, na to nesmíme zapomínat. Tvůj dědeček nechce, abych tě měla, ale myslím si, že bychom ho neměli poslouchat." V té chvíli jsem se rozplakala. "Ale tvůj tatínek tě chce a část mně taky. Vím, že jsi tam jen pár měsíců, ale už jsem si na tebe zvykla. Ani nevím, jakého pohlaví jsi, ale už teď mám pocit, že jsme propojení." Na chvíli jsem se zarazila, abych se vzpamatovala z dalšího kopnutí.

"Chci říct, že vím, co máš rád – vypadá to, že tenhle týden máš chuť na piek. Jsi to ale divné dítě. Proč ti nechutná kari? Já bych pro kari vraždila, ale pokaždé, když si ždibec vezmu, nemám daleko ke zvracení – vlastně, někdy skutečně i zvracím.

Netrpělivě jsem si setřela slzy z obličeje a lehce se usmála.

"Jak já to udělám? Jak já tě můžu přivést na svět, kde se maminky a tatínci jen "kamarádí"? Není to spravedlivé. Není to spravedlivé pro nikoho z nás."

***

Usla jsem kolem páté a probudila se až ve dvě ráno. Převlékla jsem se tedy z civilu do pyžama s Kudleyskými kanonýry. Dom, Chas a Laura tvrdě spaly, ale já se teď, když už jsem byla vzhůru, necítila ani trochu unaveně. Když jsem se svalila zpátky na svou postel, rozhodla jsem se, že poleháváním jen ztrácím čas, a tak jsem znovu vstala a oblékla si pár masivních ponožek a svetr. Nejvyšší čas na procházku. Jamesův neviditelný plášť by přišel vhod.

Vlezla jsem do chlapecké ložnice sedmého ročníku a v hlavě si udělala poznámku, abych se nezapomněla zeptat Malfoye, jak se ke mně v noci Jamesových narozenin proboha dostal, aniž by sklouzl nazpět díky tomu starému kouzlu, které tu je už od dob babičky Molly.

Obličej Harryho Latimera byl zabořený hluboko do polštáře a já nemohla pochopit, jak se mu dařilo dýchat. Fred měl vypláznutý jazyk jako pes a na jeho polštáři byla pro změnu opravdu obrovská mokrá skrna. Závěsy kolem Markovy postele byly zatažené a Harry Jacobs vydával zvláštní zvuky a provozoval rvačku s okolním vzduchem.

Správně, v sedmém ročníku byli dva kluci jménem Harry. Vlastně, v celých Bradavicích je jich celkem patnáct, Ronů je pět a Hermiony tři. Seán Finnegan se tvářil jako pitomec a... a na sobě měl puntíkaté pyžamo. Jak roztomilé.

Jamesovi čouhaly zpod peřiny žluté trenýrky – nijak pěkný pohled, ale dokážu si představit, jaké kvanto holek by pro ten pohled umřelo. Já se však cítila pouze znechucená.

Všichni spali, jakoby je do vody hodil, takže jsem se jen připlížila k Jamesově kufru a s vědomím, že riskuju svůj vlastní život, jsem do něj strčila holé ruce.

Byla velká tma, takže jsem skoro nic neviděla - hůlka zůstala v ložnici. Bylo tam něco mokrého, něco špičatého, něco sypkého, ale radši jsem to přešla – jak znám Jamese, mohlo to být prakticky cokoliv. Konečně jsem z kufru vydolovala neviditelný plášť a přehodila si ho přes ramena.

S posledním pohledem na Seánovo puntíkaté pyžamo jsem se vytratila z pokoje.

Bradavice jsou v noci velmi poklidné, pokud vás tedy nechytí mimo společenskou místnost. Na těch nejzvláštnějších místech tu spí duchové, z obrazů sem tam někdo zachrápe a dokonce i schodiště se nemění tak často, jako obvykle – světe div se, ale ony se časem také unaví. Zrovna, když jsem začala litovat, že jsem si nevzala boty, došlápla jsem na pěkně studenou podlahu.

Do tří hodin jsem se jen poflakovala a přemýšlela. Ne o miminku, Scorpiovi nebo rodičích. Přemýšlela jsem o Kanonýrech a o tom, jak se příští rok zlepší, když se k nim připojí Johansson.

Vzpomněla jsem si, jak nás – Huga a mě – táta vzal na zápas Kanonýrů proti Tornádům a my vyhráli s rozdílem sedmdesáti bodů. Tehdy mi bylo devět a máma nepřišla. Nikdy jsem famfrpál příliš nemusela... vlastně ani Hugo ne, ale myslím, že tohle si prostě nemohl nechat ujít. Potom jsme se vrátili domů, táta ukládal Huga do postele a máma mi četla pohádku (ačkoliv jsem to tehdy zvládala i sama), když se z Hugova pokoje ozval hrozný řev a táta vyletěl na chodbu.

Máma a já jsme se šly podívat, co se stalo – nikdy jsem tátu a Huga neviděla tak bledé. Máma začala panikařit, myslela si, že se stalo něco vážného. Hugo začal plakat a táta byl na pokraji slz.

"P-p-p..," mumlal táta a polkl.

"Co je, Rone?" ptala se vyděšeně máma, zatímco držela tátovu ruku a já utěšovala Huga.

"Her-Hermiono… je tu p-p-pa -"

"Pavouk!" vykřikl Hugo a strašně se rozklepal.

Máma se na mě podívala, obě jsme protočily oči a začaly se šíleně smát. Ukázalo se, že to my s mámou jsme doma ty, které nosí kalhoty. A pořád to platí.  Táta a Hugo mají hroznou arachnofobii – obávám se, že já a máma musíme být jejích rytíři v zářivé zbroji. Tehdy to všechno bylo tak krásné... Zajímalo by mě

, co dělá táta teď, když uvidí pavouka. Asi zavolá Harryho nebo tak – zbabělec.

Po courání se na všech ostatních patrech jsem dorazila do vstupní haly. Nevěděla jsem přesně, kam pokračovat, a tak jsem zahla ke sklepení. Dostala jsem totiž vtíravý pocit, že jsem už byla všude.

Když jsem dorazila dolů, prošla jsem temnou chodbou a sledovala dvě lucerny, které sloužily jako jediný zdroj světla. Sklepení je skutečně velmi strašidelné. Prošla jsem kolem učebny Lektvarů a pohledem sjela portrét, který vede do Zmijozelské společenské místnosti. Heslo jsem znala, protože Al se Scorpiusem ho neustále směňují za to Nebelvírské. Sundala jsem si plášť a probudila tak portrét.

 "Hadí jazyk," sdělila jsem mu. Portrét ani nezaznamenal, že nejsem ze Zmijozelu, a bez okolků mě pustil dovnitř.

U Zmijozelů ve společence jsem byla už dřív. Nachází se pod jezerem a na můj vkus je příliš chladná a nudná. Daleko radši mám Nebelvírskou, ale přeci jen, nemohla jsem si pomoct a všimla si, jaký zájem ve mně probouzí.

Očividně jsem nevěděla, kam jít, ale nakonec jsem vyběhla schody velmi podobné Nebelvírským a dostala se ke dveřím „Chlapci, šestý ročník“.

Co nejtišeji jsem pak otevřela dveře.

Mé první zjištění bylo, že Parkinson v posteli je mnohem méně děsivější než na živo. Alespoň ho schovávaly přikrývky. Vedle něj ležel Briggs, ale ten byl tak malý, že jsem si nebyla jistá, jestli skutečně v posteli je, nebo není. Al ležel na opačné straně pokoje a ve spánku vypadal úplně jako James, protože neměl brýle – U Merlina! Měl na sobě úplně stejné boxerky jako James. Teta Ginny musela koupit rodinné balení. Opravdu, rozpoznat Potterovic kluky ve spánku je sakra těžké. Kdyby ale Al otevřel oči, jejich zarážející zelená barva by ho prozradila.

Závěsy kolem Scorpiusovy postele, která stála nalevo, byly zatažené. Mírně jsem je odhrnula a nakoukla dovnitř.

Okamžitě jsem si začala připadat jako nějaký pronásledovatel, ale pochybuju, že by mu to vadilo. Koneckonců, copak může nějaké to špehování ovlivnit přátelství?

Scorpius spící vypadal vážněji než obvykle. Blond vlasy mu zakryly oko a pro sebe si něco mručel. Odhrnula jsem mu vlasy z obličeje tak jemně, jak jsem jen dokázala, ale očividně měl lehký spánek, protože se začal probouzet. S odchodem či překrytím se pláštěm jsem se ani neobtěžovala. Prostě jsem zůstala na místě.

Mírně pootevřel oči, ale pak je bez jakéhokoli zájmu zase zavřel.

"Co tady děláš?" zamumlal unaveně. Usmála jsem se.

"Nudila jsem se.“ Lehce nadzdvihl obočí a zamrkal.

"Je strašně pozdě."

"Kvůli tobě cokoliv," odpověděla jsem posměšně.

Posunul se na kraj postele a natáhl se pro mou ruku, aby tak naznačil, že si mám přilehnout. Vlezla jsem tedy k němu pod deku, protože mi byla zima a zívla. Přehodil přese mě přikrývku a já zatáhla závěsy.

Když jsem se pak k němu znovu otočila, měl už zavřené oči. Nemyslela jsem si ale, že by spal.

"Scorpiusi?" zašeptala jsem.

"Mmm?" zabrblal. Všimla jsem si, že mou ruku stále nepustil a zahřálo mě to u srdce.

"Taky si myslím, že bychom si to miminko měli nechat."

Ruku, kterou mě nedržel, si posunul na můj pas a nechal ji tam ležet. Přivinula jsem se k němu blíž, protože mi samozřejmě byla zima, a zavřela jsem oči.

"Dobrou, Rose."

"Dobrou noc."

***

Další ráno jsem se probudila dřív než kdokoli jiný. Vlastně to byly sotva dvě hodiny od doby, co jsem usla.

Scorpius vypadal přesně tak, jak jsem ho viděla naposledy. S vážným podmračeným obličejem mě držel za ruku – nepustil ji tedy ani během spánku.

Vypadá úplně jinak, když spí, takřka nevinně.

Jemně jsem si uvolnila ruku a vylezla z postele. Kdyby se teď Al probudil… radši nepomyslet, jaký krvák by to byl. Naštěstí ale spal tvrdě, takže jsem přes sebe přehodila plášť a zamířila ke dveřím.

S posledním pohledem na Scorpiuse jsem pak tiše prošla dveřmi.

Když jsem dorazila k Nebelvírské věži, k velké smůle jsem musela probudit Buclatou dámu. Věřte, že i přes veřejné mínění, tlustí lidé nebývají moc veselí. Zvlášť, pokud je vzbudíte příliš časně.

"Máš vůbec ponětí, kolik je hodin?" vyštěkla naštvaně. "To je drzost! Vzbudila jsi mě z mého kráse-prospěšného spánku!“

"Jakákoli míra spánku z vás krásku neudělá,“ odsekla jsem, i když to původně nebylo v plánu.

"Ty drzoune! Dnešní děti nemají žádné vychování! Urážet jejich starší -"

"Jsi portrét!"

"- a mít nemanželské potomky s chlapci ze Zmijozelu! Taková ostuda!"

"Holobrádek," zamumlala jsem si pro sebe.

"Všichni jsou to holobrádci!" vykřikla, ale předklonila se, aby mě pustila dovnitř. Alespoň, že to heslo zaregistrovala. Pospíšila jsem si do chlapeckých ložnic a vrátila Jamesovi plášť.

Všichni ještě – díky Merlinovi! – tvrdě spali, tak jsem ho jen hodila do jeho kufru a klidila se.

A nebyla jsem sama.

"Dom?" zašeptala jsem příkře. Nadskočila ještě dřív, než stačila otevřít dveře.

"Rose, málem jsem se podělala!" zašeptala nazpátek. "Co tady děláš?"

Oh, kurva, tohle opravdu není dobré. Co mám jako říct?

"Jen jsem se procházela," plácla jsem první věc, co mě napadla.

"V ložnicích sedmých ročníků?" pozdvihla obočí Dom.

"No… co tady potom děláš ty?" zeptala jsem se naštvaně.

"Byla jsem…"

Vypadala přesně tak, jako já se cítila – nechtěla o tom mluvit. Věděla jsem, že strávila noc s Markem a někde v hloubi duše jsem věděla, že i ona ví, že jsem byla se Scorpiusem.

 "Hlavně se odsud dostaňme," zašeptala jsem ve chvíli, kdy se Seán Finnegan začal převracet, a tak jsme po špičkách vyklouzly z jejich ložnice a vracely se do vlastní.

"Strávila jsi s ním noc?" vyjela jsem na ni hned, jakmile jsme se octly ve společenské místnosti. „Copak jsem tě nic nenaučila?“

"Nespala jsem s ním!“ odpověděla. „A i kdyby jo, měla bych ten rozum a použila ochranu!“

"Ach ano, protože ty jsi vždycky paní rozumná a zodpovědná!" odpověděla jsem sarkasticky.

"To je trochu moc od šestnáctileté matky, nemyslíš?" vztekala se Dom. „Stejně, co si vlastně dělala s Jamesovým neviditelným pláštěm?"

A přesně v těchhle situacích mě můj nedostatek talentu na lhaní nakope do zadku. Cítila jsem, jak se mi uši zbarvují do růžova - jako vždycky, když se snažím udržet tajemství. Byla jsem nervózní, naštvaná a zahanbená.

"Byla jsi se Scorpiusem," řekla prostě Dom. "Mělo mě to napadnout. Páni, ty opravdu neztrácíš čas – rozešli jsme se včera!"

"Ano, poté, co jsi ho měsíc podváděla!" zasyčela jsem naštvaně.

Jak se opovažuje mi něco vyčítat?!

"Copak mi to můžeš mít za zlé?" vykřikla podrážděně. „Byl zamilovaný do tebe!"

Snažila jsem se tomu vysmát. Vlastně, ve skutečnosti jsem tak nějak vyprskla, jenomže mi přitom zaskočilo, takže se to všechno změnilo v jeden velký záchvat kašle. Vážně – velmi úžasné.

"Blázníš?" zavrtěla jsem hlavou. "Asi máš nějaké výpadky, Dom, měla bys navštívit toho -"

"Nemám ti to za zlé, Rose," pokračovala. "Měla jsem vědět, že to přijde. Myslím, že jsem byla až moc poblázněná na to, abych si toho všimla. Myslela jsem si, že je ten pravý. Ale není – je to Mark."

"Dom, vážně, Scorpius do mě není zamilovaný," ujišťovala jsem ji. "Opravdu, jsme jen kamarádi, přísahám -"

"Rosie, opravdu si myslíš, že by se s tebou vyspal, kdyby tě nemiloval?"

"Jo!" vyprskla jsem. "Je to přeci chlap!"

"Není jako normální chlapi," odsekla naštvaně Dom. "Věř mi, vím to. Byla jsem s ním tři měsíce a ani jednou to na mě nezkusil."

"No, možná mu celá ta věc s vychováváním dětí zkazila chuť," poukázala jsem na jistou skutečnost. Dom jenom zdvihla obočí.

"Dobře, říkej si, co chceš. Podívej, je mi jedno, jestli jsi se Scorpiusem byla nebo ne. Stejně jste si souzení."

"Ne, to teda nejsme!" hádala jsem se dál. "Jsme přátelé! To je všechno!"

"Budou z vás rodiče," řekla. "Nejste jen přátelé."

"Opravdu, ty a Mark se k sobě perfektně hodíte," zamumlala jsem rozhořčeně.

"Jsi příliš tvrdohlavá… pro své vlastní dobro," povzdechla si Dom a zamířila do dívčích ložnic. "Jdu se alespoň trochu vyspat před tím, než začne vyučování."

Nešla jsem za ní, protože jsem opravdu nestála o to cestou vymýšlet přihlouplé teorie o bezhlavém zamilování se Scorpiuse Malfoye.

Bylo to směšné – cožpak chlapec a dívka nemohou zplodit dítě, aniž by si pokazili své přátelství a změnili ho v něco..?

Dobře, možná ne.

Lehla jsem si na gauč ve společenské místnosti. Vůbec se mi nechtělo spát a už vůbec ne teď. Probudila bych se nejdřív zítra v poledne. Pravda, asi bych se mohla vymluvit na: "Měla jsem ranní nevolnost" – což je daleko lepší než Jamesovo: "Postihla mě prudká boogie horečka".

Ale opravdu, nebyla jsem zastáncem absence v hodinách Přeměňování.

V tom jsem si všimla dopisu, který ležel na konferenčním stolku a z čiré zvědavosti si ho podala k přečtení. Na obálce nebylo žádné jméno, tak jsem ho otevřela, abych zjistila, pro koho je.

Lauro,

jsem na tebe velice pyšná za to, co jsi udělala – chce to odvahu a to je důvod, proč jsi právě v Nebelvíru. Říkala jsem ti, že je to dobrý nápad, nebo ne? Ta Weasleyovic holka potřebovala, aby jí někdo přistřihl křidélko nebo dvě. Myslí, že může žít pouze z úspěchu svých rodičů! Udělala jsi správně, když jsi celé škole řekla o jejím těhotenství. Neměj z toho špatný pocit, zlatíčko. Věř mi, když říkám, že jsi udělala dobře.

 A navíc právě chodíš s chlapcem, který se ti vždycky líbil! James? Jsem na tebe tak hrdá – syn Harryho Pottera! Výborně! Ujisti se, že si každé ráno dáváš make-up. Nechceš snad, aby se díval kamkoliv jinam, ne? A nepřestávej s každodenním posilováním. Drž se dál od tučných jídel a všeho, co má v sobě příliš karbohydrátů. Nepotřebuješ být ještě tlustší, než jsi.

S láskou,

Máma

Tak tohle nebylo normální. Byla to ta největší nenormálnost, jako jsem kdy viděla – nebo četla. Není možné, aby matka Laury Phelpsové říkala takovéhle hovadiny vlastní dceři! Co by to bylo za člověka? Myslí se, že je Laura tlustá? Potom já musím být vážně obézní, protože Laura Phelpsová je neuvěřitelně vychrtlá. Byl jí vymyt mozek, aby mě nenáviděla. Bylo jí řečeno, aby mě ztrapnila před celou školou. Její matkou. Té ženské by nemělo být dovoleno mít děti.

Seděla jsem ve společenské místnosti a stále dokola pročítala onen dopis.

Dokonce – i když jsem se vrátila do pokoje, abych se připravila, nešla mi z hlavy.

Co když ve skutečnosti není osobou, kterou ze sebe dělá? Nebo osobou, kterou z ní udělala její matka? Co když má v sobě slušnost normálního člověka, kterou její matka potlačuje? Co když jsem se v ní zmýlila?

Vysprchovala jsem se a oblékla do uniformy, a pak už se začaly probouzet holky. Dom vypadala trochu otřeseně, ale vploužila se do koupelny dřív než Chas. Ta si jen lehla zpátky do postele a znovu usla. Laura si zkontrolovala hodiny a zatvářila se šokovaně. Rychle si lehla na zem a začala dělat sedy-lehy. Obvykle bych ji sama zkritizovala za to, že je tak marnivá, ale dnes mi jí bylo líto. Nedokázala jsem si přestavit, že by mě má vlastní matka takhle ovládala.

Což znamenalo, že nemám zas tak špatné rodiče…

S Dom jsme na Přeměňování zamířily společně a vzpomínaly na dřívější rozhovor. Al a Scorpius už tam byli – což se nestávalo příliš často, většinou chodili pozdě. Al vypadal unaveně a Scorpius nervózně. Zvláštně se na mě podíval a zamířil ke mně.

"Ehm, Rose, mohl bych si s tebou na minutku promluvit?"

Ach ne. Všeho lituje. Ani v nejmenším si naše miminko nechce nechat. Chystá se mi říct, že nic z toho nemyslel vážně, že to byl jen hloupý krutý žert -

"Dobře, tohle bude znít trochu divně..," začal.

Divně? A co třeba odporně a krutě?!

"Bylas..," ztichl a zkontroloval, jestli ho Dom s Alem neposlouchají. "Nebyla jsi včera v noci u mě v ložnici?"

Do prdele, on si to nepamatuje! Jak si to může nepamatovat? Copak ho holky běžně navštěvují a lezou mu do postele? Tak tohle bylo trapné.

"Ty si to nepamatuješ," povzdechla jsem si spíš pro sebe.

"Samozřejmě, že si to pamatuju," řekl rychle. "Jen… Jen jsem si nebyl jistý, jestli se mi to nezdálo nebo tak. Je to trochu zvláštní, to je všechno."

"No, já jsem holt zvláštní člověk," odpověděla jsem. "Měla jsem chuť na půlnoční procházku."

"Vlastně už bylo po půlnoci."

"To jo, ale některé věci prostě do rána počkat nemohly," pokrčila jsem rameny. Přikývl a mě bylo okamžitě jasné, že si pamatuje úplně všechno.

"Takže… si ho necháváme?" zeptal se opatrně.

"Pokud chceš," pokrčila jsem rameny. Bylo to jako dělat rozhodnutí o hraní famfrpálu a ne o vychovávání dítěte. "Ale… musíš pochopit, že to nebude žádná procházka růžovým sadem -"

"Já vím -"

"Budeme hodně pod tlakem -"

"S tím počítám."

"A děti pořád brečí a kadí a -"

"Tak jako Briggs, jsem na to zvyklý," pokrčil rameny Scorpius.

"A stojí hodně peněz -"

"Mám práci," skočil mi do řeči.

"A – máš práci?" zarazila jsem se.

Odkdy?

"Jasně, našel jsem si ji už v lednu, když… však víš, věci vyšly najevo. Každou sobotu a některé večery pracuju u Džina v láhvi v Prasinkách. A vím, že si nevydělám zrovna hodně, ale..," zrudl, "… ale mělo by to stačit."

"Obstaral sis práci už v lednu?" vykřikla jsem, až se na nás Dom s Alem točili. "T-takže ty jsi věděl už tehdy, že si chceš to dítě nechat?"

"Jasně," pokrčil rameny. "Jen jsem čekal, až to zjistíš taky."


Užívateľské meno:
Heslo:
Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ako anonymný užívateľ nemôžete posielať komentáre, prosíme zaregistrujte sa
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Nádhera. Moc děkuji za další kapitolku.

Re: 18. KAPITOLA - DLOUHÁ NOC (Hodnotenie: 1)
Od: Dollxynka - 23.01. 2011
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Konecne ji to doslo  :D uzasna povidka 

Och Merline, Scorpius je tak sladký!!! Doufám, že Rose nebude moc prudit a dají se konečně dohromady. A matka Laury musí být cvok - není to Cho? To je jedno...

Díky za další kapitolu

Jsem šťastná za další kapitolku. Konečně se společně k něčemu rozhodli a i když to ještě není to pravé ořechové, je to krok k lepšímu.
A co se týče Laury, nezbývá, než ji litovat. Ale jen  čas ukáže, do jaké míry je už zmanipulovaná a zkažená. Držme jí palce.
Díky, těším se na další kapitolu.

jsem moc ráda, že se tu objevila další kapitola! :)
bože, Rose je fakt natvrdlá ;-D snad už ji Scorpius přesvědčí...
další překvapení...Laura má takovou matku?! chudák :-/
děkuju, že to překládáš, v originále bych to asi nepřelouskala a to by byla škoda, je to skvělá povídka! :)

Re: 18. KAPITOLA - DLOUHÁ NOC (Hodnotenie: 1)
Od: teriisek - 23.01. 2011
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Líbilo, moc:) Noční rozhovor se Scorpiusem, všechny Rosiny myšlenky, to, co jí řekla Dom... všechno to do sebe tak skvěle zapadá a konečně se to obrací k lepšímu, tak doufám, že se to zase nějak hnusně nezhatí... a Laura je chudák, její matka patří na psychiatrii:( doufám, že se ta holka z jejího vlivu vymaní, bylo by to moc hezké:)
Díky za překlad!

Re: 18. KAPITOLA - DLOUHÁ NOC (Hodnotenie: 1)
Od: Monie - 23.01. 2011
Tééda to bylo tak hrozně krásné a sladké!!! Musela jsem sice přečíst starší kapitolku, abych si vzpomněla co a jak, ale nelituju, prásně se to vyvinulo. Scorpius je prostě úžasný, tomu chlapci fandííím :o) Děkuji za překlad a těším se na pokračování!

Scorpius by sa mal naklonovať! Krásna kapitola, ďakujem.

"Děti jsou pěkné z povídání a vzdálenosti deseti metrů". To si dám ako motto. :DD
Potvory Laury mi začína byť ľúto, ale zaujímalo by ma, či sa "zistí", kto je tá podarená matinka a prečo Rose nemá rada.
Vďaka za preklad.

DÍKY!!!!!!!!!!!!! Nádhera. Tuhle povídku miluju. Je úžasná. Díky za výběr, překlad a hlavně za přidání dalšího dílu. K dění asi není ani co dodat.... *:D Dospívají před očima.

Moc hezké, líbilo se mi, jak Rose kradla neviditelný plášť a hodnotila spící kluky.
díky

konečně další kapitola a je parádní, super procházka, ti dva, prace wau ...  vďaka už se těším na další

vyzerá to tak, že Scorpius je zrelší ako Rose.

To bola veľmi pekná kapitola :D Normálne som si to vychutnávala...ľady sa pohli a Rose sa dokonca odvážila do Scorpiusovej izby! :D Tie popisy spiacich chalanov ma teda pobavili...a som strašne rada, že sa rozhodli si bábätko nechať...a čo sa mi páčilo úplne najviac, bolo, keď sa Scorpius priznal, že má prácu - je to tak úžasne zodpovedné, až som nezachápala (mám skúsenosti len s povaľačmi, takže preto som prekvapená, že je taký seriózny) :D:D:D Ďakujem veľmi pekne za pokračovanie! :D

Tohle je úžasná povídka! Moc děkuju za další kapitolu. Líbí se mi, jak ta holka přemejšlí. :)

Re: 18. KAPITOLA - DLOUHÁ NOC (Hodnotenie: 1)
Od: silvinka - 25.01. 2011
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Taky jsem ráda,že je nová kapitola,protože tahle povídka je úplně jiná a je senzační. Taky je mi líto Laury, že má takovou matku(není to náhodou Levandule,protože ta chodila s Ronem a on jí pak nechal kvůli Hermioně). Těším se na pokráčko

Krásne. strašne moc ďakujem za ďalšiu skvelú kapitolku:-D

Re: 18. KAPITOLA - DLOUHÁ NOC (Hodnotenie: 1)
Od: Katie11 - 25.01. 2011
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Nádherná kapitola moc se mi líbí

PEKNA KAPITOLKA

Re: 18. KAPITOLA - DLOUHÁ NOC (Hodnotenie: 1)
Od: Do_MuSh - 04.03. 2011
Ahojte, moc vám všem děkuju za komentáře, opravdu dokážou potěšit :) Omlouvám, že kapitoly nepřibývají moc často, ale moje minulá beta se jaksi "ztratila" a navíc jsem neměla čas. Teď už mám ale novou a jsem nemocná, takže by jsem to mohla dohnat :)

jéé Scorpius je tak rostomilej

Úžasné. Scorpius je totiž absolutně rodinný typ.

AK. Poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Carmy - 04.06. 2017
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Týmto dávam vedieť, že očakávam ďalší príspevok. Ďakujem.

Prehľad článkov k tejto téme:

padfoot4ever: ( Dominika.Del )29.08. 201335. kapitola (Záver)
( Dominika.Del )09.08. 201334. Krev, pot a slzy
padfoot4ever: ( Dominika.Del )11.07. 201333. Chvíle neklidu
padfoot4ever: ( Dominika.Del )05.07. 201332. Další éra u konce
padfoot4ever: ( Melanie )28.06. 201331. Vítězství a porážka
padfoot4ever: ( Melanie )04.05. 201330 kapitola Zoufalé časy
padfoot4ever: ( Do_Mush )13.07. 201229. kapitola
padfoot4ever: ( Do_Mush )13.05. 201228. KAPITOLA – ŽÁDNÝ PAN MILÁNEK
padfoot4ever: ( Do_Mush )09.02. 201227. KAPITOLA – MEZERA V PLÁNU
padfoot4ever: ( DoMush )29.12. 201126. TROCHU JINAK NEŽ OSTATNÍ
padfoot4ever: ( Do_Mush )02.11. 201125. KAPITOLA - DOKONALÝ? TO ASI NE
padfoot4ever: ( Do_Mush )16.09. 201124. KAPITOLA - NAPROSTÝ IDIOT
padfoot4ever: ( Do_Mush )16.08. 201123. KAPITOLA - PAMÁTNÝ DEN
padfoot4ever: ( Do_Mush )10.07. 201122. KAPITOLA - VŠECHNO NEJLEPŠÍ, ROSIE
padfoot4ever: ( Do_Mush )28.05. 201121. KAPITOLA PŘÍPRAVY
padfoot4ever: ( Do_Mush )22.04. 201120. KAPITOLA NEMOCNIČNÍ KŘÍDLO
padfoot4ever: ( Do_Mush )04.03. 201119. I APRÍLOVÝ ŽERT MŮŽE DOPADNOUT VELMI, VELMI ŠPATNĚ
padfoot4ever: ( Do_Mush )23.01. 201118. KAPITOLA - DLOUHÁ NOC
padfoot4ever: ( Do_Mush )05.09. 201017. KAPITOLA KLUCI NEBREČÍ
padfoot4ever: ( Do_Mush )22.08. 201016. KAPITOLA TAJEMSTVÍ A CIGARETY
padfoot4ever: ( Do_Mush )18.08. 201015. DCERA SVÉHO OTCE
padfoot4ever: ( Do_Mush )05.08. 201014. KAPITOLA ZEPTEJ SE SVÉ MATKY
padfoot4ever: ( Do_Mush )21.07. 201013. KAPITOLA AMORŮV HNĚV
padfoot4ever: ( Do_Mush )07.07. 201012.KAPITOLA ZNOVU SE NAUČIT ŽÍT
padfoot4ever: ( Do_Mush )24.05. 201011. HORŠÍ UŽ TO NEBUDE... VIĎTE?
padfoot4ever: ( Do_Mush )25.04. 201010. ČOKOLÁDA, PŘÍSTĚNKY A VZPOMÍNKY
padfoot4ever: ( Do_Mush )20.04. 20109. KAPITOLA RODIČOVSKÁ HÁDKA
padfoot4ever: ( Do_Mush )07.04. 20108.KAPITOLA DEJTE MI POKOJ!
padfoot4ever: ( Do_Mush )01.04. 20107.KAPITOLA DOPISY OD MÉ KMOTRY
padfoot4ever: ( Do_Mush )29.03. 20106. CESTA DOMŮ
padfoot4ever: ( Jimmi )22.03. 20105. NEŠŤASTNÉ VÁNOCE A CHAOTICKÝ NOVÝ ROK
padfoot4ever: ( Do_MuSh )15.03. 20104. JÁ NEJSEM TY
padfoot4ever: ( Do_MuSh )13.03. 20103. VÁNOČNÍ KOMPLIKACE
padfoot4ever: ( Do_MuSh )10.03. 20102. Zrzka
padfoot4ever: ( Do_MuSh )10.03. 20101. Prológ Test
. Úvod k poviedkam: ( Do_MuSh )10.03. 2010Úvod k poviedke