Preklady fanfiction Harryho Pottera

12.KAPITOLA ZNOVU SE NAUČIT ŽÍT

Drahý Teddy,¨

 Jak pokračují svatební přípravy? Nemůžu uvěřit, že je to skoro měsíc od doby, kdy jsme spolu mluvili naposledy. Povídání si s Tebou mi opravdu chybí a svého chování, když jsem se dozvěděla o vaší svatbě, opravdu lituji – co kdybychom zakopali válečnou sekeru? Z toho ticha mezi námi už pomalu blázním. Nesnesu, že vy oba, táta i Ty, mě ignorujete.

Nevím, jestli si slyšel o tom, jak to teď v Bradavicích chodí. Kdyby náhodou ne, zasvětím tě.

Zaprvé, jsem si jistá, že víš, že celá škola ví, že jsem těhotná. A to včetně Malfoye, který mě ignoruje od té doby, co jsem mu řekla, že dítě dávám k adopci. Nejen to, on a Dom jsou spolu víc, než kdy jindy, což je podle mě trochu divné, ale myslím, že pokud je ona šťastná, tak s tím nemám problém.

Máma teď žije v Prasinkách. Sem se přemisťuje každou chvíli, ale já se jí ze strachu, že se do mě bude pokoušet narvat další posilňující tablety z kyseliny listové, snažím co nejvíc schovat – tyhle mudlovské léky jsou zkrátka pro jednu holku až moc! Ale myslím, že je pěkné vědět, že se stará. Je to daleko víc, než co můžu říct o tátovi. Neviděla jsem ho, ani neslyšela od doby, co ho zavolali do školy, když vyšlo moje těhotenství najevo. Je to, jako by se mě zřekl a jsem si pěkně jistá, že je to důvod rozchodu mých rodičů.  V těchto dnech poslouchám ‚Papa don’t preach‘ od Madonny (http://www.youtube.com/watch?v=5N6KqgMj8o8) čím dál tím víc. Jsem tak blízko šílenství, že si na něj můžu i sáhnout!

Vypadá to, že jsem se v posledních týdnech sblížila s Jamesem a Alem tak moc, jak jsem si nikdy nemyslela, že je to možné. Samozřejmě, Lily je nakonec naprosto vzteklá – nenávidí mě, protože se jí Malfoy líbil a já jí náhodou řekla, že by ji nikdy neměl rád…moje chyba. Cítím se trochu blbě kvůli tomu, že si Al a Malfoy nejsou tak blízcí, jak bývali. V hodinách, kde je Nebelvír se Zmijozelem dohromady, Al sedí vedle mě, zatímco Dom sedí vedle Malfoye, protože se mezi sebou cítíme strašně nepříjemně. Je to hrozné – kdo by řekl, že pár minut sexu způsobí tolik problémů? (Ano, opravdu jsem řekla pár minut.)

Odešla jsem z famfrpálového týmu a nehraju ani náhradní zápas proti Zmijozelu, ať už je to kdykoliv. Nějaký páťák je náhradní brankář, takže mě zastoupí. Je pěkně nervózní – zbledne pokaždé, když mu to někdo připomene. Ale já vím, že to zvládne… protože jestli ne, James ho zabije.

Jen tak mimochodem, právě jsem si všimla, že většina tohoto dopisu je jen kupa nesmyslů. Přeji si, abych věděla, co mám říct, aby se věci mezi námi zlepšily – chybí mi naše rozhovory, Teddy. Přeji si, aby to bylo jako předtím, než jsem se rozhodla být nedospělou krávou a naříkat, že jsi mi neřekl o svém zasnoubení. Kamarádi?

Pozdravuj ode mě Victorii.

S láskou,

Rose

Není vtipné, jak ten čas letí, když se bavíte? No, "bavit se" je možná přehnané – ten čas letí, protože máte hlavu plnou těhotenství, školy, zmatku a napětí, že jste sotva zaregistrovali, že se leden už přehoupl a únor je v plném proudu. To bylo, dokud se James Potter nerozhodl připomenout mi, jaké období roku nastalo.

"Svatý Valentýn je už skoro tady!" řekne James a skočí na gauč vedle mě, zatímco se pokouším přečíst si svůj úkol do Lektvarů. "Komu letos dáš svou Valentýnku, Zrzečko?"

"Vsadím se, že právě v tuto chvíli čekají před Nebelvírskou věží tisíce mužů, aby mohli randit s Moby Dickem Bradavic," řeknu hořce.

"Kdo je Moby Dick?"

"Ta velryba… nikdy jsi nečetl o Moby Dickovi?" povzdechnu si.

"Jasně, že ne," zakření se James.

"Upřímně, umíš vůbec číst?"

"Samozřejmě…ale maminka mi pomáhá se slovy pro velké kluky."

Slabě se usměju a vrátím se ke čtení knihy Lektvarů. James mi ji vezme a k mému vzteku ji zaklapne.

"Přepracuješ se," řekne James. "A máma mi řekla, ať se ujistím, že relaxuješ… Takže, co si myslíš o Valentýnské párty?"

"Mám takový pocit, že na poslední párty jsem se propila až k noci plné sexu se Scorpiusem Malfoyem a nechtěně jsem otěhotněla – myslím, že si tu párty nechám ujít, díky."

Při zmínce ‚propilé noci plné sexu se Scorpiusem Malfoyem‘ udělá James znechucený obličej.

"No tak Zrzko, bude to zábava. Ujišťuju tě, že Phelpsová pozvaná nebude," prosí.

"Tohle je taky její společenská místnost," dohaduju se.

"No…V tom případě to nebude tady. Co třeba Komnata nejvyšší potřeby?"

"Dělej si, co chceš,“ vzdychnu. "Ale mě do toho netahej. Mohl bys mi teď vrátit mou učebnici Lektvarů?"

"Ale no tak, to už se nebudeš nikdy chtít bavit? Pamatuju si časy, kdy jsi se mnou a s Matthewsem vykrádala kuchyni a nechávala jsi zapálené hromádky s Hypogrifými hovínky před Kratiknotovou kanceláří…co se ti stalo?"

"Zaprvé," říkám, "zapálené hromádky hovínek byl TVŮJ nápad, ne můj, já jsem se tam ocitla jen náhodou. A pokud si správně pamatuješ, říkala jsem ti, ať to nedě - "

"Jo, ale smála ses, když jsme to udělali!"

"Zadruhé," pokračuju, bez ohledu na to, co právě řekl. "Do kuchyně jsem s tebou a Markem Matthewsem šla krást jen dvakrát - "

"Třikrát," opraví mě James.

"No a co…Říkáš to, jako bych byla nějakej vůdce záškodníků!"

"Podívej, všechno, co říkám je, že nemáš každej pátek sedět ve společenské místnosti s hlavou zabořenou v knížce jen proto, že jsi těhotná – pojď a bav se, dokud můžeš!" řekne James.

Ten kluk má pravdu. Za pár měsíců budu jako almara, sotva budu schopná vyjít schody do Nebelvírské věže, a už vůbec ne, jít na nějakou z Jamesových ne-moc-dobře-naplánovaných oslav.

"Proč chceš vlastně naplánovat Valentýnskou párty?" zeptám se. "Koho chceš oslnit?"

James se jen zakření a zaťuká si na svůj nos.

"Žádné otázky, žádné lži. Mimochodem, potřebuju tvoji pomoc s plánováním."

"Proč já?" zaskuhrám.

"Protože ty jsi pro tu práci jako stvořená. A navíc to tvoje myšlenky odežene od jistého blonďatého mizery."

"Moje myšlenky nejsou u jistého blonďatého mizery!" protestuju a cítím, jak červenám.

James nadzdvihne obočí.

"Dobře," řekne, ale očividně mi vůbec nevěří.

"Och, sklapni!" odseknu. "Naplánuju tvou hloupou párty. To ale neznamená, že tam půjdu."

"Jsi legenda, Zrzko Weasleyová, víš to?" řekne a prohrábne mi vlasy tak, jak to dělává strejda Harry.

"Víš, že moje jméno je Rose, že ano?"

"Zrzka na tebe sedí víc," pokrčí James rameny. "Chystám se tě opustit, drahá a milovaná sestřenko, mám nějaké, ehm, domácí úkoly."

Kdyby řekl, že se chystá letět na Mars na jednorožci, bylo by to víc uvěřitelné. Zdvihnu svoji knihu a vrátím se ke čtení o Zmenšovacích dryácích, ale jsem znovu přerušena. Tentokrát je to Mark Matthews, Jamesův kamarád.

"Ahoj Rose," řekne. "Co děláš?"

"Čtu si," řeknu chladně. "Očividně."

Nechtěla jsem to říct tak hnusně, ale v těhle dnech to je, jako by mě každej chtěl nasrat. Mark vypadá, že si mého chladu nevšímá a sedne si vedle mě tam, kde to před chvílí James opustil. Když jsem byla ve druhém ročníku, asi bych i zabila, jen aby si TEN Mark Matthews sedl vedle mě, koukal na mě těma velkýma modrýma očima  - teď si přeju, aby odešel.

"Takže, jak se teď vlastně máš? Mám na mysli celou tu věc se zbouchnutím."

Přísahám, jestli ten kluk řekne "zbouchnutí" ještě jednou, švihnu ho touhle pěkně tlustou knihou přes ksicht. I přesto, že má opravdu úžasný obličej…byla by škoda ho zničit. Možná mu jenom zlomím ruku, nebo tak něco.

"Jsem v pohodě," pokrčím rameny. "Znáš to, schovávám se tady."

"Skvělý," řekne Mark. "Jen mě zajímalo…šla bys se mnou v sobotu do Prasinek?"

Dobře, tohle jsem NEČEKALA. Vážně, kdo zve těhotnou holku na rande? To je trošku divný, ne? Ta dvanáctiletá holka na mě křičí, ať řeknu ano. Uznávám, že část mě říct ano chce. Mark je bezpochyby hezký, s těma nebesky modrýma očima a světle hnědými vlasy, které mu skvěle rámují obličej…ale stejně, není divné randit, když jste těhotná? Není proti tomu nějaké pravidlo?

"Dobře," řeknu. "Zní to skvěle."

Jsem opravdu tak neschopná říkat ne?

***

V sobotu je jak Valentýnská párty, tak výlet do Prasinek, takže v pátek začnu plánovat Jamesovu párty. James mě má na plánování svých párty vždycky, protože pokaždé, když přijde na organizaci, má absolutně zamlženo. On se jen postará o pozvánky. Jsem trochu blázen, když přijde na plánování. James očividně věděl, že pořádání té párty mi zažene myšlenky na trápení, protože když já něco plánuju, nedělám nic jiného.

Se svou plánovací složkou (Ano, mám plánovací složku – no a co?) jdu do knihovny, abych začala s přípravami. Dobře, nejprve základ – téma. Myslím, že téma téhle párty je jasné. Růžová! Vzhledem k tomu, že je Valentýn, všichni, včetně kluků na sobě musí mít růžovou. Zrovna teď jsem hrozně ráda, že tam nejdu – růžová se neskutečně tluče s mými vlasy. Taky jsem ráda, že ta párty bude v Komnatě nejvyšší potřeby – vyzdobení tak bude daleko snazší. Přemýšlím o balóncích ve tvaru srdce na každém stole (kterých bude asi dvacet, bílé a s růží jako ozdobou) a sentimentálních písničkách, které budou hrát celou dobu. Bude to nóbl párty…dokuď nepřijdou Jamesovi kámoši, nenalejou do punče alkohol a nepopraskají ty roztomilé balónky. Ale dokud se budu bavit plánováním, o tohle se nestarám!

"Čauky Rose!" uslyším hlas. Je to Jenny.

"Čau Jenny, právě plánuju Jamesovu Valentýnskou párty," řeknu jí.

"Jéé, můžu pomoct?" řekne nadšeně a sedne si vedle mě. "Al mě tam právě pozval. Jdeš taky?"

"Nemyslím si," řeknu, "Na párty nemám náladu."

Jenny přikývne.

"Rozumím," řekne, "ale možná by ti trocha zábavy prospěla." Dlouze se podívá na mé plány.

"Páni, tohle vypadá vážně skvěle! To všechno si vymyslela sama?"

"Jasně," říkám. "Plánování je můj život! No, očividně kromě těhotenství…"

Jenny se nervózně usměje. Opravdu bych měla přestat nutit lidi cítit se nepříjemně.

"Mimochodem, máš nějaké nápady?" zeptám se.

"Hmm…a co třeba Flaška?"zeptá se.

"Flaška?" zeptám se neurčitě. "Není nám dvanáct."

"Já vím," chichotá se Jenny, "ale mohla by to být sranda! Koneckonců, je přece Svatý Valentýn!"

"Možná…Jsem si jistá, že až budou opilí, budou pro," řeknu rozumně. "Dobrej nápad. Nějaké další?"

Jenny a já jsme se pár týdnů po tom, co každý zjistil, že jsem těhotná, staly dobrými kamarádkami. Pravděpodobně proto, že Dom tráví veškerý svůj čas s Malfoyem a i když s ním není, jsou mezi námi rozpaky. Myslím, že naše přátelství už nikdy nebude to, co bývalo. Lily na mě nepromluvila od doby, co jsem na ni vyletěla – ale myslím, že ji nemám co dávat za vinu. Byla jsem zkrátka mrcha. Ale Jenny se zdá, že při mně bude stát. Nevím proč…možná proto, že je s Alem a chce si ho udržet na té dobré straně. A i kdyby, jejího přátelství si cením. Je mnohem víc v pohodě, než jsem si myslela.

"Co třeba Rychlá rande pro nezadané lidi?"

"Jenny Wintersová, ty jsi génius."

***

V sobotu ráno vstanu pěkně pozdě a mířím si to dolů na snídani. Al sedí u nebelvírského stolu a Dom u toho zmijozelského – to je v poslední době normální. Al už v Malfoyově společnosti víc být nechce. Když James a Mark Matthews přijdou dolů na snídani, začnu se cítit nervózně. Na rande jsem nebyla už věky. Najednou jsem hrozně rozpačitá a doufám, že vypadám dobře. Mám na sobě džíny (které se teď stávají opravdu úzkými) a modrý svetr – dobře, vypadám jak zatracená čtyřicítka, ale co už.

"Ahoj Rose, připravená?" zeptá se Mark. Přikývnu – ach bože, jsem zatraceně nervózní.

"Ještě si pořád nejsem jistý, jestli jsem s tím srovnanej, Matthewsi," řekne James Markovi. "Myslím tím, je to moje malá sestřenice."

"Malá?" ušklíbnu se. "Jsem jen o osm měsíců mladší než ty!"

James mumlá něco nesouvislého a stále vypadá trochu naštvaně. Alovy oči vrhají pohledy ze mě na Marka – co je to s těmi Pottery? Proč si pořád musí hrát na zatracené hrdiny? Nechápou, že už jsem velká holka a umím se o sebe postarat sama?

V ranní poště dostanu dopis. Nejprve jsem nadšená, že by to mohl být dopis od Teddyho, ale rukopis je moc velký a s kudrlinkami, aby mohl být jeho.

Rose,

Slyšela jsem, že je dnes výlet do Prasinek a chtěla jsem vědět, jestli by ses u mě nezastavila okolo oběda? Chtěla bych tě vidět a je tu pár věcí, které musíme prodiskutovat.

Doufám, že se ti daří dobře.

S láskou,

Máma

Je to trochu krátký vzkaz, ale vím, že bych měla jít. Hej, možná bych mohla vyzvědět, proč se sakra budou s tátou rozvádět. Pochybuju, ale aspoň to zkusím. Mark a já se ani neobtěžujeme čekáním na všechny ostatní a zamíříme do Prasinek. Nejsme rozpačití, protože jsem kamarády už dlouhou dobu. No, možná ne přesně "kamarádi", ale pořád se tahá s Jamesem, takže jsem s ním hodněkrát mluvila.

Trapné to je jen jednou a to na cestě do Medového ráje, když narazíme na Dom a Malfoye. Drží se za ruce a já cítím, jak se mi kvůli jejich souznění zúží oči. Panebože, přestávají si povídat, ačkoliv vím, že ani jeden z nich tak nechtěl. Jako by chtěli být zdvořilí, protože jsem těhotná.

"Ahoj Rose," řekne Dom neochotně.

"Ahoj Dom," řeknu. "Nazdar Malfoyi."

"Čau," zamumlá Malfoy a dívá se na Marka. Potom na pár sekund nastane ticho.

"Ahoj," řekne Mark, snaží se prolomit to napětí.

"Takže…jste vy dva…" řekne Dom a zvědavě se dívá ze mě na Marka.

"Ach ne!" řeknu rychle. "Nejsme spolu."

Řekla jsem to trochu krutě. Doufám, že to Mark nepobral špatně. Malfoy hledí na Marka, který si prohlíží své boty, očividně se cítí nepříjemně. Já jen chci, aby se otevřela země a vcucla mě dovnitř – je to snad hodně?

Zkontroluji si hodinky a zjistím, že už je skoro jedna hodina, přišlo moje vysvobození.

"Ehm, musím jít k mámě," řeknu. "Potkáme se později u Taškáře, Marku."

Předtím, něž by mohl kdokoliv cokoliv říct, pospíchám dolů ulicí. Nejsem si úplně jistá, kde máma bydlí. Řekla mi, že je to za Prasečí hlavou, ale když se tam dostanu, nevidím žádné místo, které by vyhovovalo máminým standardům. Všechny budovy byly polorozpadlé – rozhodně ne mámin šálek čaje. Nedovedu si představit, co by tady pohledávala.

"Rose!"

Uvidím ji mávat na mě z jedné z těch postranních ulic mezi Prasečí hlavou a Chroptící chýší. Když se k ní dostanu blíž, vidím, že ten obrovský úsměv, který se usadil na její tváři, je neskutečně falešný. Vtáhne mě do pevného objetí a já ucítím tu známou vůni tělového krému, který jsem si vždycky s mámou spojovala. Je to tak uklidňující.

"Bála jsem se, že nepřijdeš," řekne.

"Ehm…Kde přesně bydlíš?" zeptám se a koukám kolem.

"Pojď za mnou."

Vede mě dolů ulicí, dokud nedojdeme k zrezivělým železným dveřím. Vezme si stejně zrezlý klíč a po chvíli tlačení se jí konečně podaří otevřít. Pár krys se při otevírání dveří rozprchne a donutí mě šokovaně vykřiknout. Máma lehce nadskočí, ale vypadá, že si zvykla.

"Tady bydlíš?" řeknu a ani se nesnažím skrýt zhnusení v mém hlase.

Vyšly jsme snad tisícovku schodů, než jsme se dostaly k dalším dveřím s číslem 40. Znovu to zabralo pár zatlačení, než se otevřely. Otevřely se do malého a zaprášeného obýváku bez nábytku, jen s krabicemi. Za obývacím pokojem vidím malou místnost, která má podle mě být kuchyně – je tam sporák. To místo je tmavé a pochmurné – dokonce i James by to nazval dírou a to jeho pokoj nepřipomíná nic jiného, než prasečinec. Vlastně, to je pro prasata urážka.

"Vím, že to není zrovna palác," řekne máma.

"Palác?" vykřiknu. "Definuj palác!"

"Ach, nepřeháněj," vzdychne si a jde do "kuchyně". Pro jednou ve svém životě NEPŘEHÁNÍM. Tohle místo je vlhké, temné a je tu vážně směšný odér….ne v tom dobrém slova smyslu. Jsem si pěkně jistá, že tu něco umřelo.

"Šálek čaje?" zeptá se máma.

"Ehm, ne, děkuji," řeknu. Nedokážu si představit, že bych tu mohla něco vypít. Jsem překvapená, že na tomhle místě teče voda.

"Takže mami," řeknu opatrně. "Proč jsi mě chtěla vidět?"

"To nemůže v sobotu odpoledne chtít matka vidět svou dceru, aniž by musela vysvětlovat důvod?" ptá se máma. Vrací se z 'kuchyně' do 'obývacího pokoje'. Pozvednu obočí.

"Takže, plánuješ, mě a Huga nechat v nevědomosti navždy?" ptám se. Není čas chodit kolem horké kaše.

"Rose ... nezačínej," říká máma rozhořčeně. "Když už to musíš vědět, chtěla jsem mluvit o tvé - ehm, situaci."

"Přála bych si, aby to lidé přestali tak nazývat! 'Malý problém', 'tvá situace' - tyhle pojmenování to neudělají méně reálnými - jsem těhotná! " křičím.

"Ano," říká maminka. "Já vím. A musíme si o tom promluvit, vyhýbaly jsme se tomu dlouho."

Spíš ona se vyhýbala. Pro mě je těžké se tomu vyhnout, když každý idiotský usmrkanec v Bradavicích mi to rád o přestávkách připomíná. Ale o tom máma samozřejmě neví, proč taky.

"Přemýšlela jsem," pokračuje máma. "Miminko se narodí v červenci, ano?"

"Jo."

"No ... můžeš se starat o dítě a na jeden rok přerušit Bradavice. Mohla by si sedmý ročník dokončit s Molly! To pak dítě může zůstat se mnou, protože už bude o něco starší - "

"Páni, zadrž trochu," přeruším ji. "Za prvé, neexistuje způsob, jak by kterékoliv dítě na této planetě mohlo žít na tomto místě - to jen tak mezi námi! Za druhé ... kdo říká, že to dítě budu vychovávat?"

"Nebudeš ho vychovávat?" ptá se máma a ignoruje mou poznámku o jejím novém bydlení.

"Dávám ho k adopci," řeknu, "a dodělám sedmý ročník s Alem a Dom. Vrátím svůj život do starých kolejí."

Chvíli nic neříká, ale nevypadá spokojeně.

"Kdy jsi se rozhodla?" zeptá se tiše.

"Přibližně ve stejnou dobu, kdy jste se s tátou rozhodli, že se rozvedete." odpovídám.

"Nikdy jsme neřekli, že se rozve -"

"Tak proč žiješ v popelnici, mami? Proč nejsi doma s tátou?"

"Tvůj otec a já…máme nějaké problémy, které musíme vyřešit. A on není zrovna otevřený o svých pocitech. Moc toho udělat nemůžu, pokud se mnou nebude komunikovat."

"Takže je to jeho chyba?" řeknu. "Mami, podvedl tě táta?"

Máma zavrtí hlavou, ale já si nejsem jistá, jestli jí to věřím.

"Je to něco, co se stalo už dávno," řekne. "Je to minulost. Nemluvme o tom."

"Ale pokud je to to, co tebe a tátu rozeštvalo -"

"Nerozcházíme se," trvá na svém máma. "Jen si dáváme pauzu – to je rozdíl."

Povzdychnu si.

"Jsi neuvěřitelná," vyprsknu. "Nemůžu uvěřit, že jsem byla tak naivní a myslela si, že když sem přijdu, dostanu nějaké pravdivé odpovědi. Odcházím."

"Prosím, nechoď," prosí máma.

"Mám se s někým setkat," řeknu, ačkoliv jsem Markovi řekla, že se potkáme až ve dvě a je teprve půl druhé. "Uvidíme se, mami."

Opustím její "byt", nebo jak tomu sakra chcete říkat a spěchám zpátky na hlavní ulici Prasinek. Vidím, jak Hugo se svými kamarády vychází 'Od džina v láhvi'. Když mě uvidí, jak se k nim ženu, řekne svým kamarádům, ať pokračují bez něj, že je dožene.

"Co se děje?" zeptá se. Teď, když jsem k němu blíž, vidím, že má na sobě černé tričko s kapelou "Metalojedi" vepředu a s obrázkem Temného znamení – pro Merlina, má nalíčené oční linky.

"Co to máš sakra na sobě?" řeknu a zapomenu na naše problémy. "Kristepane, máš make-up?"

"Co chceš?" zeptá se naštvaně.

"Už jsi viděl, kde máma bydlí?" zeptám se ho. "Myslím, že se naši rozchází už na dobro."

Hugo pokrčí rameny.

"Jako bych se staral," řekne. "Jsou to prostě idioti."

"Vím, že jsou," řeknu. "Ale myslela jsem si, že bys to chtěl vědět. Moje blbost, že jsem si myslela, že se staráš o něco jiného, než o rovnání svých vlasů."

"Když jsi zjistila, že jsi zbouchnutá, tak jsem se staral, nebo ne?" vyšplechne.

"Chceš medaili za to, že ses staral o sestru?" vyštěknu. "Jsi jen malej, nevděčnej pitomec!"

"No a co," řekne a snaží se znít drsně. "Stejně se chystám jít si píchnout piercing do obočí – pozdějc, kurva."

Kdo sakra říká 'Pozdějc, kurva'?

"Hugo Harry Weasley, zatraceně, okamžitě se sem vrať!" zakřičím na něj, když odchází ke svým přátelům.

"Problémy?"

Mark se objeví vedle mě. Asi mě viděl křičet jak bláznivou ženskou na celou ulici.

"Někdy si přeju, abych byla sirotek." povzdychnu si.

Mark přehodí kolem mých ramen ruku, jako velkej brácha a před tím, než mě navede do Patilovy cukrárny mě pořádně zmáčkne.

"Takže Marku," řeknu, když se rýpu v čokoládovém kousku muffinu, který mi koupil. "Proč jsi mě pozval do Prasinek?"

"Mohl bych ti to říct, ale potom bych tě musel zabít," zakření se na mě.

"No tak," usměju se. "Známe se šest let, dělali jsme nájezdy na kuchyni, tolikrát se poflakovali po nocích -"

"Dobře, dobře," připustí. "Pokud ti to řeknu, musíš mi slíbit, že se nenaštveš a…nezabiješ svého bratrance, dobře?"

"Kterého? Věř mi, jsem schopná je zabít všechny."

"No…neber si to špatně, Rose. Myslím, že si jedna z nejvíc v pohodě holek, které jsem potkal – myslím tím, jsi chytrá a vtipná… jsi prostě legenda, víš to?"

"Já vím," řeknu. "Přestaň mi lézt do zadku."

"Dobře…je to jen…od doby, co ta mrcha Laura Phelpsová prozradila, že jsi v tom -"

"Dík, žes to řekl tak jemně."

"- no, James si všiml, že jsi trochu v depresi."

Trochu v depresi? To je objev tisíciletí.

"Pokračuj," řeknu, začínám se čím dál tím víc obávat.

"A zeptal se mě, jestli bych tě nevzal do Prasinek."

"On ŘEKL, ať mě pozveš ven?" vykřiknu a přinutím tak lidi, aby se na nás otočili a čuměli. "Zakroutím mu tím jeho úzkým krkem!"

"Jen mě požádal, jestli bych to neudělal, aby ses cítila -"

"Abych se cítila jak? Jako ta největší lůza v Bradavicích?"

Ach ne, cítím, že se mi do očí derou slzy.

"Nejsi ta největší lůza v Bradavicích," říká Mark. "Co třeba ten havraspárský kluk, co jí své vlastní vlasy?"

"Dobře, jsem ten druhý největší outsider po Vlasatým Joeovi -"

"A co ten mrzimorák, který bere svého králíka každej den na procházku na vodítku kolem jezera?"

"Správně, takže jsem třetí největší -"

"A ten šilhavý ze Zmijozelu, kterej mluví se zdmi?"

"Dobře!" vykřiknu. "Jsem mezi desítkou největších trapáků ve škole!"

Mark tiše počítá na prstech.

"Řekl bych, že v první dvacítce," řekne a já na něj hodím kousek muffinu.

"James jen chtěl, aby ses cítila tak skvěle, jako jsi, Rose," řekne Mark.

"Donucením svého kamaráda, aby mě pozval na rande?"

"Ale no tak, bavíš se, nebo ne?" řekne.

"Asi."

"A donutila jsi Malfoye žárlit."

"Jasně – počkej, co?" vykřiknu.

Mark si jen usrkne ze svého kafe a vědoucně se na mě usměje.

"Nepokoušela jsem se donutit Malfoye žárlit!"

"Samozřejmě," poznamená sarkasticky. "Ale ať už ses pokoušela nebo ne – ten kluk žárlil."

"Ne, to teda ne!"

"No, nikdy mi nevěnoval víc ďábelských pohledů než dnes," říká Mark. "Pokud by pohledy mohly zabíjet, Malfoy by byl v Azkabanu."

Nic neříkám. Co bych mu na to mohla říct?

"Podívej, jsme přátelé, že?" zeptá se a já přikývnu. "Takže se mnou o těhle věcech můžeš mluvit. Přestaň se tvářit jako Panna Marie Sedmibolestná a bav se! Pojď na tu Valentýnskou párty, kterou plánuješ."

"Ani za nic." řeknu.

"Proč ne?"

"Protože to tam bude plné párů a já budu vypadat jako naprostý idiot!" namítnu.

"A? Můžeš jít se mnou – jako kamarádka, samozřejmě," dodá rychle. "A navíc, možná potřebuju, abys někoho donutila žárlit."

"Koho chceš donutit žárlit?" zeptám se nadšeně.

"Žádné otázky, žádné lži."

Nesnáším, když tohle říkají.