Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Známá neznámá [Octavie]

10. Nová naděje

Známá neznámá [Octavie]
Vložené: Jimmi - 27.05. 2008 Téma: Známá neznámá [Octavie]
Jimmi nám napísal:
Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Hermionu napětí v místnosti málem udusilo.

Dra-co, Dra-co, Dra-co... Její srdce bušilo v rytmu jeho jména. Teď jí připadalo málem směšné, že mu tak kdysi odmítala říkat, že místo toho používala jeho druhé jméno. Celý ten rok mu neřekla jinak, než Raphael.

Byla to jeho krycí přezdívka, pod kterou donášel informace pro fénixův řád. Nikdo nesměl vědět, že je to ve skutečnosti Draco. Nikoho to nesmělo ani napadnout, proto mu tak nepřestávala říkat ani v soukromí.

Ale teď už je to dávno jedno, už je po všem...

Už se nedalo popřít, že muž, stojící před ní, je stoprocentní Draco Malfoy se vším všudy – bez jakýchkoliv přísad. Věděla, že stále jméno Raphael občas používá, ale jen jako pseudonym. V duchu se pousmála nad tím, že si říká zrovna takhle.

Musela se zachytit zárubně dveří, když jí projela nevolnost od špiček prstů u nohou až do hlavy. Trhavě se nadechla, protože jí jeho obličej začal mizet v černé mlze, ale stejně se nemohla donutit dýchat víc pravidelně. Příliš se bála, že by její hlasitý dech mohl přehlušit jeho jediné slovo. Nebyla si zrovna jistá jeho reakcí, vlastně si nebyla jistá vůbec ničím.

Všechny pocity ale po chvíli zmizely, viděla jen jeho, jak stojí vysoký a vzpřímený, pouze několik metrů od ní. Viděla ho jako na konci temného tunelu, svět se smrskl pouze na něj. Na jeho hrdé čelo, rovný nos, na pootevřené rty, které najednou ztratily všechny stopy obvyklé arogance.

Propast mezi nimi se prodlužovala spolu s časem, po který tam jen tak bezhlesně stála.

A pak ji Draco svými slovy jedním rozhodným skokem překonal.

„To je dobře,“ řekl prostě, jako by nebyla pryč víc, než pět minut. Jako by je nedělilo šest let. Jako by před několika dny neodešla ve zlém poté, co mu odmítla uvěřit.

Zuby se mu zableskly v dechberoucím úsměvu. Na ni účinkoval spolehlivě – nemohla se nadechnout ani kdyby chtěla, ale jí dýchání v tu chvíli připadalo jako velice zbytečná věc.

„Nevím totiž, jak svého hlavního hrdinu vysekat z té vraždy, ze které ho obvinili...“ povzdechl si bezmocně a soustředěně se zadíval na špičky svých drahých bot.

Překvapeně vzhlédl, když jí z hrdla vytryskl veselý smích, stále nabírající na intenzitě, ale pak se k ní přidal a brzy přišel o dech i on. Stejně jako ona si musel sednout na zem, protože ho nohy neunesly.

Jejich pohledy se střetly, spojeny magnetickou silou vzájemné přitažlivosti.

„Miluju tě,“ zašeptal Draco úlevně. Jeho šepot k ní dolehl rychleji a naléhavěji, než kdyby na ni své vyznání zakřičel. „Věděl jsem, že si vzpomeneš... Jsi přece šikovná holka. Lucie je celá po tobě.“

Hermioně se v očích zaleskly další slzy a tlumeně zavzlykala.

„Nechápu, jak jsem mohla zapomenout... Jak nějaké kouzlo mohlo na tak dlouho vymazat to, co je mezi námi!“ Netrpělivě si dlaní otřela mokré tváře, když se přesunula na kolena, aby po nich k němu mohla dolézt.

Jejich ruce následovaly oči a spojily se v uctivém dotyku prstů a pak i celých dlaní, následovalo známé brnění po celé ploše styku.

„Draco... Proč se to muselo stát zrovna nám... Miluju tě...“ zašeptala měkce, oči ponořené v jeho stříbrných studánkách.

Dobře si vzpomínala, kdy si to uvědomila poprvé a připadalo jí, že se od té doby nic nezměnilo, i když opak byl pravdou.

Vztáhla volnou ruku, aby mu zasunula jeden zatoulaný pramen vlasů za ucho. S určitým uspokojením zaregistrovala jeho zrychlený dech, který zapříčinil její pohyb. Palcem se dotkla jemné pokožky tváře a přesto, že chtěla pozorovat změnu výrazů na jeho tváři, nedokázala zabránit svým těžkým víčkům, aby se zavřely.

Žaludek se jí stáhl a srdce hrozilo, že vyskočí z hrudníku. Něžný dotek jeho dlaně na zápěstí cítila jako dotek žhavého blesku. Z úst jí unikl sten, horký dech vysušil citlivé rty.

„Podívej se na mě,“ pronikl k ní jeho melodický hlas.

Chvějící řasy odkryly její zvlhlé oči, které se překvapením otevřely dokořán, když zpozorovaly, že jejich obličeje dělí jen několik centimetrů.

Jeho rty se téměř dotýkaly jejích, bolestně je chtěla cítit, ochutnat.

Ale přesto se své touze vzepřela a mírně se odtáhla.

Jeho nevěřícný pohled a frustrovaný sten ji málem přesvědčily, aby si to ještě rozmyslela, ale nakonec zvítězil zdravý rozum.

„... moc nejasností... musím říct...“ zamumlala nesouvisle, když se namáhavě zvedala na nohy. Hlava se jí zatočila a musela se opřít o jeho rameno, aby se otevřeně nezapotácela.

Draco si unaveně přejel dlaní přes oči.

„Nechci nic vědět... Nezajímá mě, jak jsi prožila těch šest let, jaký to bylo, žít s tím parchantem. Všechno potřebné vím... Nic. Neříkej nic, prosím...“ zazněl jeho hlas s mírně plechovým nádechem.

„Mluvit budeš ty. Chci vědět... Co se dělo s vámi dvěma.“

Těžké kroky ji dovedly až k velkému křeslu s vysokým opěradlem, do kterého se posadila. Ruce položila na opěradla a prosebně se na něj dívala. Připadala si ztracená, dokud k ní nedošel a nesedl si na měkký koberec u jejích nohou.

Smutně k ní vzhlédl, v očích jako by mu roztávaly malé kousky ledu, které mu stékaly z řas.

„Povídej mi o svojí... manželce. Měla... Lucii... vycházely spolu?“ načala téma, které ji nejvíc zajímalo. Cítila, jak se jí nervozitou zpotily dlaně. Nechtěla slyšet, že to byla nejlepší matka, jakou si její dcera mohla přát. Ale nechtěla ani slyšet, že jí neměla ráda a dělala jí ze života peklo...

„Myslíš si snad, že bych svoje jediné dítě svěřil někomu, kdo by ho neměl rád?“ opáčil Draco nevěřícně. „Tak málo mi věříš?“ dodal zklamaně.

„Ne!“ okamžitě popřela Hermiona jeho obavy. Věřila mu. Teď už ano. „Já jen... Ty víš...“ znechuceně si povzdechla, když zjistila, že není schopná smysluplně dokončit jedinou větu.

Proto se na něj jen smutně usmála.

„Claire brala Lucii jako svou dceru. Byla báječná matka. Lucii hodně sebrala ta její nehoda...“ sklopil oči na její ruce a ona si náhle připadala ošizená, když se do nich nemohla dívat.

„A tebe?“ pronesla tiše.

Jeho oči se okamžitě zvedly.

„Co chceš, abych ti teď řekl? Že mi je to jedno? Připadalo by ti to normální? Byla bys ráda? Nebo bych ti přišel jako největší úchylák, kterému ani trochu nezáleží na vlastní ženě?“ pevně stiskl čelisti, když sledoval její reakce.

„Draco...“

„Nebo ti mám říct, že jsem málem zešílel, když jsem se to dozvěděl? Že jsem chtěl umřít taky? Co chceš, abych ti řekl?“ tázavě se na ni díval.

„Já... Já...“ nevěděla, co mu na tohle odpovědět. Přijatelná pro ni nebyla ani jedna odpověď.

„Claire byla sympatická mladá dáma a hrála si matku mojí dcery. To je všechno, co mezi námi kdy bylo. Její smrt mě mrzela, ale spíš kvůli Lucii. Byla to jediná matka, kterou kdy měla...“ řekl tentokrát upřímně.

Hermioně se rozklepaly ruce na opěradlech, silný třas prostoupil až do předloktí. Přešel jí, až když přiklopil obě její ruce svými.

„A co s její matkou? Ona chtěla peníze, ne Lucii, že jo? Proč jsi jí ty peníze jednoduše nedal? A víš, kdo ji mohl zabít?“ ptala se bez dechu na další ze svých předem připravených otázek.

Teď byla ráda, že o tom už přemýšlela, protože teď by nevyplodila ani jedinou.

„Saymorovi byli bohatá rodina, dokud Claiřin otec všechny peníze neprosázel. A její matka byla zvyklá žít na určité úrovni. Dokud Claire žila, tak jsem jim nějaké peníze dával, ale jako spisovatel si nevydělám tolik, kolik si tchyně přála... Moje knížky se moc neprodávají, jestli sis toho ještě nevšimla. Nemohl jsem jí dát víc, protože jsem na mizině...“ přiznal znechuceně.

„Počkej, jak na mizině? Ty jsi rozházel všechny peníze Malfoyů?“ nechápala Hermiona.

„Nebuď směšná...“ uchechtl se. „Otec mi je vůbec nedal! Ten sterej blázen umřel dřív, než mi stihnul říct, kam je zašantročil... A podle právníků zkrachoval rod Malfoyů už před několika sty lety...“

„Takže ty nemáš vůbec žádné peníze? Kdyby se to dozvěděli u soudu, určitě by Lucii dali tvojí tchyni, že jo? Ale to by jí zase nechtěla... Kráva jedna stará, škoda, že už je mrtvá, s největší radostí bych jí zakroutila krkem...“ odfrkla si nesnášenlivě. Pak se na něj zkoumavě zadívala. „Co jsi s ní udělal?“

„Co se mi to tu snažíš naznačit?“ znovu se uchechtl a začal kroutit hlavou. „Ts, tsss, slečna si očividně myslí, že jsem schopný všeho, co? Radši mi pověz, jak sis vzpomněla...“

„Draco, já bych to ale ráda věděla!“ trvala na svém.

„Já bych to taky rád věděl...“ nedal se Draco. Jeho tvrdohlavý pohled ji přesvědčil, že z něj nedostane už ani slovo na toto téma.

Trochu se zachvěla, přestože ji jeho dlaně na jejích zahřívaly skoro nesnesitelně.

„Viktor mi něco naznačil a pak to už šlo samo...“ přiznala. „Při našem svatebním obřadu jsem se ho na něco zeptala, on odpověděl a pak už mi do sebe všechno začalo zapadat...“

„Ty sis vzpomněla při svatbě? Vzala sis ho?“ zeptal se s nebezpečným zábleskem v očích.

„Ne, samozřejmě že ne, to bych tady nebyla!“ ujistila ho.

„Takže tys ho nechala stát uprostřed svatby před oltářem? To nemyslíš vážně... Hermiono Grangerová, ty jsi ďábel. Prosím, nikdy mě nenech tě požádat o ruku!“ smál se nevěřícně. Nevšiml si jejího ublíženého výrazu. „Proč jsi vlastně souhlasila s tou fraškou? Muselo ti být jasné, že si ho nikdy nevezmeš... Ne po tom, co se stalo Weasleymu. Tehdy jsi přísahala, že zabiješ každého, kdo tě požádá o ruku...“

„Až na to, že jsem si na to nepamatovala, když mě o ruku žádal Viktor!“ obořila se na něj vynervovaně a prudce vstala z křesla. Přešla až do poloviny místnosti, kde se zastavila zády k němu. „A nenechala jsem ho stát u oltáře, co si o mě vlastně myslíš? Nesnáším to! Nesnáším, když se mnou děláš takové věci!“

„Co prosím?“ zadíval se Draco zmateně na její záda.

„Jak to, že mě vždycky donutíš takhle přehnaně reagovat! Jediný dotek, jediné slovo a já mám pocit, že vybuchnu! Mně se tohle nelíbí... Možná to byla chyba, že jsem se vracela... Nevím, jestli bych tohle byla schopná vydržet do konce života...“ sípavě zalapala po dechu, než pokračovala. „Možná to byl osud, kdo nás rozdělil, Draco!“

Nemohla zabránit prudkému trhnutí, které jí projelo v tu chvíli, kdy se jedním prstem dotkl její paže.

„To není pravda. Tomu snad sama nevěříš! To je tím, že jsme se tak dlouho neviděli...“ namítl jemně.

Pomalu se k němu celým tělem otočila.

„Možná jsem se neměla vzpírat tomu proroctví, které mě svazuje s Viktorem. Prý mu porodím syna, který bude nejmocnějším čarodějem poslední doby... Ne, to bylo jinak...“ trochu se zamračila, jak se snažila si vzpomenout. „Že budu matka největšího Zmijozela. Tak to Viktor řekl... Nechápu to... Ale on kvůli tomu šel skoro přes mrtvoly...“

Draco se jejímu prohlášení jen ušklíbl.

„On ti to neřekl? Typické...“ pevně ji chytil za nadloktí a sklonil k ní hlavu, až se jejich nosy téměř dotýkaly. Hermiona se ani nepokoušela nadechnout. „On je syn Voldemorta. Zmijozelská krev mu proudí žilami jako jed... Ta ctižádost ho jednou sežere zaživa...“

Pustil ji tak náhle, jako ji uchopil a znovu se napřímil.

„Nevěděl jsem, že takové proroctví existuje. Ale přísahám, že nedovolím, aby se vyplnilo. Ty jsi moje. On tě nedostane, už ne...“

„Draco,“ ztěžka polkla, když se mu dívala do chladných očí.

„Možná je nebezpečný. Ale já jsem víc,“ svůdnicky se na ni usmál. „Ty už mě neopustíš. Udělám pro to cokoliv. Udělal bych pro tebe cokoliv...“

„Takže cokoliv? A mohl bys mi říct, co se ti tak nelíbí na jménu Cassandra?“ zeptala se jemně, pevně rozhodnutá se nenechat vyvést z klidu. „Vybírali jsme společně jméno pro dítě celé moje těhotenství a nakonec se shodli na Cassie. Dokonce jsme naši dceru i Cassandra pojmenovali. Můžeš mi teda laskavě říct, proč se najednou jmenuje Lucie?“

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
 0 komentárov
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Archivované komentáre (pôvodne v archíve)


Re: 10. Nová naděje Od: anie - 27.05. 2008
boze, vzdit to je hold tak preslazeny, to jse vubec neda cist, je to tak nechutny. Mne kdyby nejakej clap udelal neco takove jako viktor hermione, tak bych asi nevysla z postele po konce zivota a bejt na dracovym miste, tak hermione odpustim tak akorak za rok, vobec se to neda cist. LEKCIE su omnoho lepsi...
Re: 10. Nová naděje Od: anie - 27.05. 2008
aj jaj, tak tam jsou trochu chyby, no co zmuzu, vzdyt ja se geniem jemom robim...

Prehľad článkov k tejto téme:

.Octavie: ( Jimmi )27.05. 2008Epilóg
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200817. Hořký koniec
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200816. Záchrana
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200815. Pravdivé lži
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200814. Šach
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200813. Růže pro Draca
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200812. Paměť
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200811. Had
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200810. Nová naděje
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200809. Dílky skládačky
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200808. Zbabělá a zmatená
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200807. Kam patřím
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200806. Řešení
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200805. Dvě věže
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200804. Pýcha a předsudek
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200803. Probuzení
.Octavie: ( Jimmi )26.05. 200802. Šílená, Krásny
.Octavie: ( Jimmi )26.05. 200801. Lucie, postrach ulice
. Úvod k poviedkam: ( Jimmi )26.05. 2008Úvod