Preklady fanfiction Harryho Pottera

„To myslíte vážně? V novinách nic takového nepsali. Tam psali něco o jejím bývalém milenci, že mu nechtěla dát peníze, nebo co. Proč si myslíte, že ji zabil Malfoy? Vůbec jí nevyhrožoval a choval se k ní docela slušně, na to, že ona se slušně nechovala...“ nemohla Hermiona uvěřit bystrozorově otázce. Draca by si spojila prakticky s čímkoliv, ale s vraždou ne. Tak dlouho se na Tybalta Tornatoreho nechápavě dívala, dokud ho nepřiměla k odpovědi.

„V domě paní Saymorové se našla spousta jeho otisků a výpovědi jejích domácích skřítků svědčí proti němu. Pan Malfoy je právě teď ve vězení v Azkabanu, kde postupuje výslech,“ vysvětloval netečně.

Cože? Oni už ho zavřeli?Tak brzo? Vždyť se to stalo ani ne před třemi hodinami! To jim takhle brzo ráno vtrhli do domu, aby ho zatkli?

Živě si představovala, jak se hejno bystrozorů nějakým způsobem přemístilo do ještě setmělé Malfoy Manor, vyběhlo po schodech nahoru do patra, kde se nachází ložnice, vyrazili dveře do Dracova pokoje a vytáhli ho z postele.Ne, takhle si to představovat nemůžeš, určitě nespí nahý! Pyžamo... Zelené, pruhované. Určitě spí v pyžamu, Hermiono! skoro násilím potlačila myšlenky na jeho zatčení. Vzápětí se jí ale v hlavě objevil další obraz a neméně děsivý.

„Lucie,“ vydechla. Jasně viděla malou holčičku, jak nesměle nakukuje do tatínkova pokoje a vidí, jak ho bystrozoři nešetrně spoutávají různými bezpečnostními kouzly. „Co se stalo s Lucií?“ vyhrkla na muže, stojícího proti ní.

Jindy by ji možná jeho nechápavý pohled pobavil, ale teď ne, byla na to příliš napjatá.

„Myslíte tu malou-,“

„Ano! Co jste s ní udělali? Snad jste ji nevzali do Azkabanu! Vždyť je na to příliš malá! Co když se jí tam něco stane? Vy jste se asi úplně zbláznili!“

Hermionin hlas nabíral na obrátkách.

„Uklidni se, miláčku,“ uslyšela za svými zády známý chraplavý hlas a na svých zádech ucítila chlácholivý dotek. „Tady ti pánové určitě za nic nemůžou. Mohla by ses občas normálně zeptat, než vyletíš...“

„Viktore, prosím!“ napomenula svého snoubence, než jemně setřásla jeho ruku z kříže.

„Takže?“ znovu se zeptala vedoucího bystrozorů.

„No, já vlastně nevím... Do Azkabanu určitě s panem Malfoyem nešla, to byste nám zase křivdila... Mladou slečnu Malofoyovou pravděpodobně předali do dětského domova v Chelsea, kam se dávají děti vrahů... Mohla byste dnes odpoledne přijít k nám na ústřednu? A musím vás poprosit, abyste v nejbližší době neopouštěla zemi,“ odpověděl Tybalt do ticha místnosti.

„A to myslíte jak?“ nechápal Viktor, který přeslechl první část konverzace.

„Děti vrahů?“ nevěřila Hermiona ve stejnou dobu jako on.

Tybalt se podíval nejdřív na něj a pak na ni, když přemýšlel, komu z nich dřív odpovědět.

„Co jak myslím? A dobře – chtěl jsem říct, že tam obvykle vozíme děti těch, co jsou obviněni z vraždy. Pan Malfoy ještě nebyl odsouzen,“ rozhodl se odpovědět oběma najednou.

„Myslíte vážně to, že má snoubenka nesmí opustit zemi? My se za necelý týden bereme! V Bulharsku! To jí přece nemůžete zakázat?“ naléhal na muže Viktor, který si v obranném gestu, stejně jako Hermiona před několika minutami, přitáhl župan blíž k tělu.

„Řekněte mi, kde je ten domov pro děti. Musím pro ni. Nemůžu ji tam nechat!“

Viktor se na Hermionu vztekle podíval. Očividně ji teoretické odložení jejich svatby vůbec nevzrušilo. Jediné, o co se starala, byla dcera Draca Mafloye.

„Omlouvám se, pane. Ale nemohu nic dělat...“ omlouval se nezúčastněně mladý bystrozor a pak se obrátil k Hermioně, aby jí řekl adresu sirotčince a oddělení, kam asi poslali Lucii.

Ta pečlivě poslouchala, aby se do domova určitě dostala.

„Fajn, snad to oddělení najdu... Přivedu ji pak sem. Nebude ti to vadit, miláčku?“ ptala se svého snoubence, stojícího těsně po její levici. „Ale já jí tam nemůžu nechat... Je moc malá...“

„A pan Malfoy nemá žádné blízké příbuzné, kteří by se mohli jeho dcery ujmout?“ obrátil se Viktor nešťastně na Tybalta. „Nebo ho nemůžete propustit na kauci?“

„Už jsme mu nabídli propuštění na kauci, ale pan Malfoy řekl, že na ni nemá dostatek peněz,“ ušklíbl se, „ani se nezeptal, kolik budeme chtít...“

„Zaplatím mu to,“ nabídl už netrpělivě Viktor.

„Ale to...“ namítla Hermiona.

„Nejdřív musíme pana Malfoye vyslechnout. Co nejdříve vám dáme vědět výši kauce,“ nebral Tybalt ohledy na Hermioniny připomínky a pokynul svým společníkům do krbu, aby se společně zaletaxovali pryč.

„Viktore! Jak se to chováš?“ vyjela na něj, když osaměli. „Zaplatím mu to...“ papouškovala posměšně to, co řekl před chvílí. „To ti tak vadí, že ji tu chci mít?“

„Proč jí chceš vyzvedávat? Neříkej, že věříš těm kecům, co se ti snažil včera večer namluvit Malfoy! Nemyslíš si přece, že spolu máte dceru, že ne? Vždyť jsem slyšel, co jste si vzájemně prováděli v Bradavicích. Myslíš, že bys byla schopná s ním po tomhle všem vlézt do postele?“

Viktorův hlas začínal nabývat na hlasitosti rozčílením a jako vždycky, když se přestával ovládat, byl slyšet jeho východoevropský přízvuk, který už jindy nebyl téměř patrný. „Ty mu to fakt věříš?“

„Já nevím, Viktore! Já prostě nevím! Nevím, co si mám myslet... Říkal to s takovou jistotou! A já se na to prostě nepamatu...“ její poslední slovo zaniklo ve vzlyku, kterému se neubránila. Překonala jeden krok, který je od sebe dělil a vrhla se mu do náručí. Úlevně si vydechla, když jí objetí vrátil. „Já se s tebou o tom nechci hádat! Já prostě jen nevím co se stalo... Vždyť my dva jsme se znovu potkali až půl roku po Bitvě, takže ani ty nevíš jistě, co se se mnou dělo ten rok, na který si nevzpomínám...“ tiše mu vysvětlovala do ramene.

„Miláčku...“ pohladil ji nešťastně po zádech. „Ona nemůže být tvoje dcera. Když už nic jiného, tak vím, jak vypadá tělo ženy, která už porodila. A věř mi, ty nemáš děti!“

Hermiona se od něj odtrhla stejně prudce, jako se na něj předtím vrhla.

„A jak si můžeš být tak jistý? Jsi chytač, sakra, ne gynekolog!“ zařvala na něj tak nahlas, že to jí samotné rvalo bubínky v uších.

„Jdu pro ni... Nezastavíš mě. Je mi jedno, jak dlouho bude u nás, než zaplatíš Malfoyovi kauci. Ale nenechám ji přece v dětském domově!“ hodila po něm pohoršeným pohledem, než se vytratila do ložnice, aby se převlékla do jednoduchého černého hábitu.

Hermiona vstoupila do jediného ošklivého domu v této části Londýna. Jak správně předpokládala, byl to dětský domov, který popisoval Tybalt Tornatore.

Nakrčila nos, když ucítila silný zápach dezinfekce.Ne, tady ji nenechám...

Došla až k prvnímu výklenku, do kterého se snažila nenápadně zaplout. Pečlivě se rozhlédla, jestli ji náhodou někdo neviděl a až pak se prsty dotkla vodorovného, jedovatě zeleného pruhu na stěně, vedoucího asi ve výšce ramen. Zamumlala tiše patřičnou frázi a vzápětí už se jí zhoupl žaludek, jako by jela ve výtahu. Potlačila nával nevolnosti a rozhlédla se kolem sebe. Zdálo se jí, že je o patro níž, chodba vypadala úplně stejně jako ta, kterou vešla, jen typický zápach zmizel. Tady pro udržení čistoty používali kouzla, ne chlór. Přesto se jí Dětský domov pro kouzelnické děti v Chelsea nelíbil.

Došla až k recepčnímu stolku z levného dřeva, za kterým seděla přísně vyhlížející žena s bílým kloboučkem na hlavě.

„Dobrý den. Přišla jsem za Lucií Malfoyovou, je tady?“ zeptala se staženým hlasem. Žena nevypadala ani trochu příjemně.

„Proč?“ vyštěkla. I její hlas byl nepříjemný.

„Proč co?“ zeptala se nechápavě Hermiona, které se vůbec nelíbil pocit podřízenosti, jaký v ní žena probouzela.

„Proč za ní jdete? Naše děti nikdo navštěvovat nechodí...“ odfrkla si nesnášenlivě.

A proč teda sedí v recepci, když sem nikdo nechodí?pomyslela si. Ženy za pultem se ale na to ptát nehodlala.

„Chci si ji vzít domů, nemá tady co dělat,“ snažila se odpovědět co nejvíc příjemně a diplomaticky.

„A vy jste kdo?“ chtěla vědět žena.

„Já jsem Hermiona Grangerová, zná mě. Určitě se mnou půjde ráda,“ hlas se jí při té odpovědi třásl. Bála se, že to té dámě nebude stačit.

„Děti si smějí vyzvedávat jen jejich příbuzní, jestli nějaké mají. Je mi líto. Odejděte.“

„Počkejte, to ji ani neuvidím? Chci si s ní aspoň promluvit!“ naléhala na ni Hermiona.

„Je mi líto. Jen příbuzní...“ nedala se recepční vyviklat.

„Jsem její matka.“

Hermiona těžce polkla, když to vyslovila. Něco se v ní v tu chvíli zlomilo. Věděla, že je to pravda. Lucie je její dcera. Sice si nepamatuje, že ji porodila, ale cítí to ve svém srdci. Dovolila svým rtům malý úsměv, ale opravdu jen malý, aby si žena nemyslela, že je jí vysmívá.

Žena ji sjela zvědavým pohledem odshora dolů a pak zase nahoru.

„No, musím říct, že na půl roku starou mrtvolu vypadáte báječně,“ pronesla posměšně.

Hermiona ztuhla překvapením. Až pak si uvědomila, že si ta paní myslí, že se vydává za Dracovu mrtvou ženu.

„Jsem její opravdová matka. Paní Malfoyová byla tak laskavá, že se o ni starala, ale teď, když zemřela, chci svou dceru zpátky,“ snažila se mluvit co nejvíc rozvážně a profesionálně, protože to se zdálo být to jediné, co na ženu platilo.

„A jak vám mám věřit, třeba jste jen únosce a budete chtít tučné výkupné. Máte nějaký důkaz?“ ptala se s nadzdviženým obočím.

„Důkaz? Samozřejmě, počkejte chvilku...“ poprosila Hermiona a začala se hrabat v malé kabelce, jako by hledala rodný list. „Tady je -petrificus totalus!“

Rázně švihla hůlkou a žena se skácela ze své židle na zem.

Neváhala ani chvilku a rozběhla se chodbou tam, kde slyšela dětské hlasy. Prudce rozrazila dveře, které vedly přímo do společenské místnosti.

„Lucie, kde jsi? Maminka je tady!“ snažila se překřičet hluk v místnosti. Když uviděla dozorkyni, vydala se k ní. „Dobrý den, jsem matka Lucie Malfoyové. Jdu si ji vyzvednout. Poslala mě sem paní z recepce,“ zalhala nehorázně.

„Ano, samozřejmě,“ usmála se žena. Byla daleko příjemnější, než ta u příjmu. „Vaše dcera je zatím ještě na pokoji, byla unavená, tak jsem ji nechala spát. Bude mít radost, až vás uvidí. Bystrozorové ji přivezli v hrozném stavu, nechápu, jak se takhle mohou chovat k malým dětem...“ odmlčela se na chvíli a pohledem přelétla skupinu dětí, až spatřila vysokého, asi desetiletého chlapce. „Williame, Williame! Máš službu, já musím na chvíli pryč. Budeš dávat pozor na malé děti, ano?“

Vedla Hermionu širokou chodbou s desítkami vysokých dveří.

„Víte, je nás tu málo, jsme tu vděční za každou pomoc. Ale všichni si myslí, že tu vychováváme malé grázlíky, tak sem nikdo nechce chodit. Jsem vždycky ráda, když si někdo některé z mých dětí vezme k sobě domů, aby ho vychoval jako svoje vlastní... Ale ona je vaše vlastní, co to plácám,“ roztržitě se usmála, když otevírala další z dveří. „Má stejný nos, i když hádám, že bude víc po vašem manželovi.“

Nejdřív jen hlavou nakoukla do místnosti a až pak dveře široce rozevřela.

Hermiona vešla hned po ní a rychle se rozhlédla, jestli někde neuvidí Lucii. Našla ji téměř okamžitě – malou skrčenou postavičku v dětské posteli. Celá postel vibrovala od toho, jak plakala.

„Lucinko,“ rozběhla se k ní. „Pojď ke mě, miláčku,“ mumlala něžně, když si ji zvedala do náruče.

„Už je to dobrý, maminka si pro tebe přišla... Maminka už je tady...“