Preklady fanfiction Harryho Pottera

7.KAPITOLA DOPISY OD MÉ KMOTRY

Jestli jsem si myslela, že návrat do rutiny školního života mi pomůže nemyslet na tu hrůzu, kterou je můj život, šeredně jsem se spletla. Nemůžu přestat myslet na mámu a tátu a na fakt, že když jsem mámu viděla naposledy, byla na pokraji sebevraždy. Nemůžu ze sebe setřást pocit, že se stane něco hrozného a nebude tu nic, co bych s tím mohla udělat, protože trčím tady v Bradavicích. Je to vtipné, když jsem doma, chci být v Bradavicích, a když jsem v Bradavicích, chci být doma.

Po návratu byla moje snídaně přerušena dopisem od tety Ginny.

Rose,

Tvoje máma mi řekla všechno o tvém těhotenství. Vím, že tvoji rodiče berou novinky špatně, ale chci, abys věděla, že jsem tu pro tebe, ano? Nehodlám si brát příklad z Rona a nezblázním se z tebe. Vím, jaké to je být pod ochranou Rona Weasleyho, a není to žádná sranda. Jsem tvá kmotra, zlatíčko, a se mnou o těchto věcech můžeš mluvit. Je mou povinností neobořit se na tebe, ale pamatuj si, že tvoji rodiče jen vyvádějí z vyhlídky, že se stanou prarodiči.

Doufám, že se udržuješ ve formě. Pij hodně vody, zajisti, abys snídala a ber si hodně kyseliny listové a vápníku. Je důležité, aby ses starala o své zdraví, kvůli miminku, když už ne kvůli sobě. Se školními úlohami se moc nestresuj, není to dobré pro miminko. Vím, že teď pravděpodobně koulíš očima, ale někdo ti potřebuje poradit. Pamatuji si, jak jsem co deset minut běhala za mámou, když jsem čekala Jamese, abych jí pokládala své otázky. Pokud máš nějaké otázky, jen mi pošli sovu.

Harry a já jsme jediní, kteří o tom ví, takže se nemusíš obávat výtek od své babičky nebo dědy nebo jakéhokoliv jiného člena naší rodiny. Starej se o sebe, je to důležité. První tři měsíce jsou nejhorší. Myslím, že bys měla navštívit Madam Pomfreyovou tak brzy, jak to bude možné a říct jí o svém stavu. Nechá si to pro sebe. Brzo se na tebe přijdu podívat a můžeme si promluvit s profesorem Kratiknotem.

Harry vzkazuje, že tě má rád. O svou mámu a tátu si nedělej starosti, my se o to postaráme.

S láskou,

teta Ginny

Proč nemůžou být Harry a Ginny moji rodiče? I když, kdyby byla Lily v mém věku těhotná, pochybuji, že by byli tak klidní. Ve skutečnosti jsem si docela jistá, že by se Ginny stala "Ronem Weasleym" - styl a lá šílenec. Harry by pravděpodobně na pár měsíců potlačil své emoce, dokud by nakonec vztekem nevybuchl a někoho by nezabil nebo by žil kdesi u pobřeží Austrálie. Takže nakonec je lepší, že nejsem jejich dcera.

Ale jsem ráda, že mám tetu Ginny, abych si s ní mohla promluvit, protože od té doby, co jsem se vrátila do Bradavic, jsem hrozně vystrašená. Mám sny, kde v ložnici dostanu porodní bolesti příliš brzo a křičím, dokud mi stačí hlasivky, ale nikdo mě neslyší. Vím, že jsem v tom jen několik týdnů, ale nemůžu si pomoct a mám strach, že se něco pokazí. Takže v pondělní odpoledne následuji radu tety Ginny a jdu za Madam Pomfreyovou do nemocničního křídla.

Madam Pomfreyová je už starší dáma, proto se bojím, že bude opravdu staromódní a pokusí se mě vyšoupnout z Bradavic. Když přijdu, tak je nemocniční křídlo prázdné (díkybohu) a Madam Pomfreyová sedí ve své kanceláři. Zaklepu na dveře a vejdu.

"Madam Pomfreyová?" řeknu nesměle.

"Ano? Weasleyová, nemám pravdu?"

Přikývnu.

"Ani nevím, kolikrát jsem tu viděla vaše rodiče. Co pro vás mohu udělat?" zeptá se.

"Dobře, jde o to, že…" začínám. "Jsem tak nějak… těhotná."

Ano, takhle jsem to podala. Chystala jsem se říct, "Mám pěkně zaděláno", ale potom jsem si to rozmyslela. Vypadala trochu šokovaně a na minutu jsem si myslela, že na mě hodlá křičet, ale jen si stoupla a přešla ke mně.

"Chápu," řekne. "Jak dlouho?"

"Od října," řeknu.

"Jíte zdravě? Vypadáte podvyživeně," říká. "Budete potřebovat předporodní posilující lektvar. Také budete brzo potřebovat ultrazvuk… co třeba středa ráno?"

"Ehm, jo, to zní dobře," řeknu, trochu zaražená jejím klidným přístupem.

"A doporučuji vám, abyste si sebou někoho vzala," řekne.

Jasně, ale to se nestane, Poppy. Ale i tak přikývnu.

"Slečno Weasleyová, pokud budete cokoliv potřebovat, neváhejte a přijďte. Udržím to v naprosté tajnosti."

Usměji se na ni a opustím nemocniční křídlo. Jedna věc z mého seznamu přeškrtnutá. Zčistajasna mám nutkání sníst veliký cheesburger pohřbený v burákovém másle. A to ani burákové máslo nemám ráda. Seběhla jsem dolů na večeři a sedla si vedle Chastity Finchové, další šesťačky z Nebelvíru.

"Ahoj Rose, kde jsi byla?" zeptá se.

"Och, jen jsem si byla pro knihu," zalžu. Svůj talíř naplním čtyřmi plnými lžícemi rozmačkaných brambor, dvěmi vepřovými kotletami, karotkami, brokolicí… zeleninu dokonce ani nejím, ale dnes opravdu pěkně voní. Potom se natáhnu po houbách, ale už jenom z pohledu na ně se mi udělá špatně… o co tady jde? Houby ani nesmrdí, ale já je cítím tak jasně, jako kdyby se v nich Chastity vykoupala.

"Jsi v pořádku? Hrozně jsi zbledla," řekne Chastity.

"Jo, je mi dobře," řeknu. Podívám se na talíř s navršeným jídlem a zjišťuji, že vlastně ani nemám hlad.

"Chystáš se tohle všechno sníst?" zeptá se nedůvěřivě.

"Ehm, ne," řeknu. "Myslím, že mám oči větší, než žaludek…znáš to, uvidíme se později."

Aniž bych se dotkla své večeře, zvedám se a opouštím Velkou síň. James, Fred a jejich přátelé právě přicházejí po skončení své poslední hodiny. Jeden z jejich kamarádů na mě mrkne a já se cítím ještě hůř. Říkám vám, ten kluk musel dostat výprask ohavnou holí.

"Zrzko!" ozve se James. "Famfrpálový trénink v sedm. Nezapomeň!"

"Oh, jasně," řeknu. Úplně jsem na to zapomněla.

Přiběhnu nahoru do ložnice, sáhnu po peru a kousku papíru a napíšu dopis tetě Ginny. Řekla mi, že kdybych měla nějaké otázky, mám napsat, ne?

Teto Ginny,

Děkuji mockrát za dopis. Cítím se teď lépe, když vím, že je tu pro mě někdo s kým si můžu promluvit. Dnes jsem šla za Madam Pomfreyovou. Dala mi trochu posilujícího lektvaru, abych zůstala ve formě. Svůj první ultrazvuk mám ve středu ráno, takže by to mělo být zajímavé! Řekla mi, abych si sebou někoho přivedla, ale nejsem si jistá koho.

V každém případě, řekla jsi, ať napíšu, když budu mít nějaké otázky a já jednu mám – můžu létat, když jsem těhotná? Ve středu máme důležitý zápas proti Zmijozelu a James naplánoval tréninky na každý večer tohoto týdne. Nejsem si docela jistá, zda tam mám jít nebo si vymyslet nějakou výmluvu.

Ještě jednou děkuji. Jsi můj zachránce. Jak se mají máma s tátou? Už se stihli zabít? Vyřiď strejdovi Harrymu, že ho mám taky ráda.

S láskou,

Rose

Jdu do sovince poslat dopis a potom rovnou na famfrpálové hřiště na trénink. Poněvadž stále nevím, jestli bych létat měla nebo ne, létám opravdu pomalu a opatrně poblíž branek a vznáším se ve střední výšce bez jakéhokoliv unáhleného pohybu. Při chytání camrálu, který na mě střelci střílejí, si vedu docela dobře – pustila jsem nanejvýš tři a to jen proto, že jsem se nechtěla pustit střemhlav, abych ho chytla. James na mě křičí jako blázen pokaždé, když nechytím, ale snažím se ho neposlouchat.

Po tréninku své koště hodím do přístěnku na košťata a do zorného pole se mi dostane James. Vypadá opravdu naštvaně.

"Zrzko! Co to, sakra, bylo?" křičí.

"Mlč, Jayi, nemám náladu," zaúpím.

"Nebudu mlčet! Tenhle zápas musíme vyhrát, abychom stále měli šanci vyhrát Famfrpálový pohár! Pro Merlina, Zrzko! Myslel jsem, že ti na tom taky záleží! Opravdu chceš, aby Al a Malfoy vyhráli?"

"Al je tvůj bratr," řeknu. "Proč chceš být pořád lepší než on?"

"Jen nechci, aby Zmijozel vyhrál pohár. Co to s tebou, sakra, je?"

"Nech mě samotnou!" zakřičím a odvztekám se pryč, ignoruju jeho výkřiky. Když přijdu, tak je Dom stále v šatnách a má na tváři přihlouplý úsměv. Ještě ani nezaregistrovala moji špatnou náladu.

"Nazdárek Rose," usmívá se. "Dobrý trénink, že?"

"Neřekla bych, že i Potter," řeknu nejasně. Dom vypadá trochu zaraženě tím, že našemu vlastnímu bratranci říkám příjmením, ale mně je to opravdu jedno. Ona jen pokrčí rameny a prostě se dál usmívá.

"Právě jdu za Scorpiusem," řekne skoro se závratí. Je očividné, že skoro praskla touhou, říct mi to.

"Oh… a jak to jde?" zeptám se. Prosím, řekni, že ho nenávidíš.

"Fantasticky," rozplývá se. "Rose, myslím si… myslím si, že ho miluju!"

Ach ne.

Tohle se neděje. Dom do něho zkrátka nemůže být zamilovaná. Ona jen s klukama pár týdnů randí, rozejde se s nima a jde dál. Láska nepřichází v úvahu.

"Ach… jsi si jistá?" zeptám se.

"Nemůžu na něj přestat myslet," říká a celý její obličej se rozzáří, když o něm mluví. "Když jsem s ním, tak jsem šťastnější, než kdy předtím! A když s ním nejsem, strašně mi chybí a bolí mě srdce."

Podejte mi kýbl.

"Rose," zašeptá. "Přemýšlím, že bych se s ním vyspala."

Když mi to říká, zrovna piju, takže se zakuckám a neovladatelně rozkašlu.

"C-c-co?" vykašlu.

"No tak, Rose. Všichni to dělají. A já si opravdu myslím, že ho miluju," říká a vypadá trochu odrazená mou reakci.

"Ale nejsi s ním moc dlouho, ne? A je to Malfoy… řekněme si to na rovinu, asi nebudeš jeho první ani poslední," řeknu. Jsem prostě pokrytec. Zasloužím si trest smrti.

"Něco ti řeknu, ale nesmíš to nikomu prozradit, dobře?" šeptá. "Ty víš, že měl už hodně přítelkyň, že?"

Přikývnu – Malfoyův seznam přítelkyň je delší než bazilišek.

"Dobře, podle něj spal jenom s jednou holkou," řekne.

Zírám na ni v šoku, ale ona jen při myšlence na něho září.

"Před pár měsíci byl prý ještě panic, věříš tomu?"

Zavrtím hlavou a zašeptám, "ne".

"Ach, měla bych jít," řekne Dom, dívá se na své hodinky. Mrkne na mě a šťastně odhopsá z místnosti.

Dobře, právě teď mám tak širokou paletu emocí, že si nemyslím, že by to mohl cítit jeden člověk najednou. Jsem šíleně naštvaná na Jamese, protože na mě po tréninku ječel. Žárlím, že se Dom právě teď setká s Malfoyem. Jsem zmatená ze svých pocitů ohledně Malfoye. Jsem znechucená těhotenstvím. Jsem překvapená, že Malfoy byl panic, když jsme se spolu vyspali. Jsem šokovaná, že jsem byla jeho první. Mám starosti o vztah svých rodičů a jsem trochu hladová, abych pravdu řekla.

Mířím zpět do hradu, aniž bych se dívala, kam jdu, protože mi v hlavě koluje tisíc myšlenek. Srazím se s Lily. Vlastně o ni málem zakopnu, protože sedí na schodech, které vedou k bráně do hradu.

"Lils? Co tady děláš, vždyť mrzne," řeknu. Nic neříká, a tak si sedám vedle ní. Klepe se zimou a slzy jí stékají po tvářích.

"Lily? Co se stalo?" zeptám se.

"Proč si musel vybrat Dom?" vzlyká. "Proč ji?"

"Nevím," zamumlám.

Položím kolem ní ruku, abych ji uklidnila, ale nejsem si jistá, zda to dělám kvůli ní. Myslím, že také potřebuji trochu útěchy. Vezmu ji ven z té zimy a nahoru do společenské místnosti – velká chyba. Dom a Malfoy jsou stočení na gauči u ohně a líbají se. Lilyin ret se při pohledu na ně roztřepe a ona uteče nahoru do ložnice, zabouchne za sebou dveře. Při zvuku zavírajících se dveří ti dva od sebe odskočí.

"Je v pořádku?" zeptá se Dom.

"Je v pohodě," zalžu. "Jen nemá náladu… co on tu dělá? Zmijozel má zakázáno být v Nebelvírské věži."

Pohodlně ignoruji fakt, že před zhruba dvěma a půl měsíci byl Malfoy v mé ložnici. Jsem teď ve své prefektské náladě… a zkrátka nechci tolerovat noc těch dvou.

"Dobře, jdu pryč," řekne Malfoy.

"Nemusíš odcházet!" řekne Dom. "Rosie má jen po tréninku blbou náladu."

"Nemám špatnou náladu!" vyštěknu naštvaně.

"Jasně," zamumlá Malfoy.

"Ach, sklapni Malfoyi, a vrať se do díry, ze které jsi vylez!"

Hej, jsem těhotná, mám právo na to být mrcha.

"Rose!" vykřikne Dom.

Malfoy se ušklíbá. Ví, že mi vadí, že je s Dom. Dívám se na něj tak zuřivým pohledem, že by mohl soupeřit i s babičkou Molly nebo tetou Ginny.

"Uvidíme se později, Dom," řekne a políbí ji. Já si založím ruce a hledím do země. Když se Dom nedívá, mrkne na mě a opustí společenskou místnost. Nenávidím ho.

"Rose, co to, sakra, bylo?"

"Nemá právo tady být!"

"Kolikrát jsi ty měla ve společenské místnosti kluky z jiné koleje? Pamatuješ si Carla Blunta? Byl z Havraspáru!"

"Nech to být," řeknu a mnu si čelo. Povzdychne si a zmizí v portrétu za Malfoyem. Neobtěžuji se poukázat na to, že je po večerce. Jen doufám, že ji chytne Primus nebo Primuska a dá jí trest.

V úterý ráno mi přijde další dopis od tety Ginny. Celou tuhle důvěrnou věc má opravdu pod palcem.

Rose,

Jsem ráda, že ses řídila mou radu a navštívila Madam Pomfreyovou. Zajisti, že se k ní dostaneš pokaždé, když budeš něco potřebovat nebo když se budeš cítit špatně.

Co se týče létání, prvních pár měsíců by to neměl být problém. Samozřejmě, že až se začneš zakulacovat, už pro tebe létat nebude bezpečné, ale zápas v sobotu bys měla odehrát bez problémů. Když jsem čekala Jamese, odstoupila jsem od Holyheadských harpyjí až ve čtvrtém měsíci a nemělo to na něj žádný vliv.

Podívám se na Jamese, který u snídaně sedí o pár míst dál než já. On a jeho kamarád Mark se vsází, kolik Rýžových Křupinek udrží na svém nose najednou.

Žádný vliv? Teta Ginny je ve vážném popření ohledně svého prvorozeného.

Na ultrazvuk si zajisti, aby šel někdo s tebou. Přeji si, abych mohla přijít, ale nemůžu odejít z práce. Možná bys sebou mohla vzít Dom nebo Lily? Nebo to dokonce můžeš říct i otci, ať je to kdokoliv. V každém případě mi dej vědět, jak to šlo.

Tvoje máma a táta spolu stále nemluví, mám strach, ale oba dva už se značně uklidnili.

Opatruj se,

S láskou

Teta Ginny

Zbytek dne strávím přemýšlením, koho sebou, sakra, vezmu na zítřejší ultrazvuk. Jsem ráda, že máma neřekla tetě Ginny, že čekám Malfoyovo dítě. Čím míň lidí to ví, tím lépe.

Famfrpálový trénink byl podstatně lepší než včera. Létání se už tak po přečtení tetina dopisu nebojím, takže jsem daleko lepší a chytím každou střelu. Ačkoliv jsem si jistá, že Dom po mně střelila potlouk.

"Dom! Na co si to hraješ?" zaječí na ni James.

"Promiň," zamumlá, ale nevypadala, že by toho litovala.

Po hodině tréninku jsme všichni byli zmrzlí a unavení k padnutí, tak ho James ukončil. V šatnách je Dom jako rozzuřený býk. Je na mě naštvaná za to, co jsem včera řekla Malfoyovi.

"Opravdu Rose, víc si mě ztrapnit nemohla?" naříká.

"Promiň," řeknu, i když mi to není vůbec líto. "Jen jsem neměla náladu."

"Omluvíš se mu aspoň?"

Šokovaně na ni hledím a snažím se ujistit, že si dělá srandu.

"Omluvit se?" vykoktám. Málokdy se omlouvám, i když vím, že se mýlím. Jsem ten nejpaličatější člověk na světě – Dom by to měla vědět!

"Fajn," řekne naštvaně. Vezme si svou tašku a míří ke dveřím. Zadržím ji.

"Dobře! Omluvím se," řeknu.

"Děkuju," řekne a značně se uklidní.

Zvednu svou tašku a jdu směrem k hradu spolu s Dom. Bohužel Al a Malfoy jsou zrovna ve vstupní hale a míří ke sklepením ve chvíli, kdy vejdeme. Dom přiběhne k Malfoyovi a já se s nechutí doplazím k ní. Tohle bude nejvíc ponižující věc, kterou jsem kdy udělala.

"Čau Zrzko," řekne Al, zjevně rád, že jsem se ukázala, protože tak nemusí snášet Dom, Malfoye a jejich roztomilost sám. Slabě se na něho usměji.

"Rose ti chce něco říct, Scorpy," řekne Dom.

Scorpy? Je normální?

"Ach, vážně?"

V očích má tu neskutečně rozčilující škodolibou jiskru a koutky jeho úst se kroutí, jak se snaží skrýt svůj úšklebek. Právě teď nechci udělat nic jiného, než ho proklít.

"Promiň," řeknu neslyšně.

"Co?" zeptá se Malfoy. "Nějak jsem to nepostřehl."

Já ho snad kopnu do koulí.

"Řekla jsem promiň," řeknu zřetelně. "Za ten včerejšek."

Nemohl si pomoct a ušklíbl se v celé své kráse. Je tak namyšlený, chci ho jen praštit do ksichtu.

"Přijímám tvou omluvu, Weasleyová," řekne. "Včera jsi mi opravdu ublížila."

Jednu mu vrazím…. jednu mu vrazím….

"Odcházím," řeknu.

"Zatím ahoj," zavolá na mě falešně milým hlasem. Přísahám, že to vyžaduje každý kousíček mé síly, abych se neotočila a nepraštila ho.

Zuřivě vyběhnu schody a narazím do velmi pohledné dívky s kudrnatými hnědými vlasy a obličejem, který říká, jak nevinná a milá je – taky zkrátka nesnášíte takové lidi?

"Ach Rose, omlouvám se!"

Je to Jenny Wintersová, Alova nová přítelkyně. Ještě jsem se stále nerozhodla, jestli ji mám ráda nebo ne.

Myslím, že je pěkné, že ona a Al spolu chodí. Měl ji rád již od druhého ročníku, ale nesebral odvahu, aby si s ní promluvil. V tomhle se bratři Potterovi nesmírně liší. Když James má rád nějakou holku, otravuje ji tak dlouho, dokud nesouhlasí s chozením. A to nezabere tak dlouhou dobu, vzhledem k tomu, že každé holce v Bradavicích, mimo jeho příbuzné, se líbí. Upřímně, nevím proč. Al je na druhé straně hodně stydlivý a introvertní, když přijde na opačné pohlaví. Předtím už přítelkyně měl, ale byly to obvykle hodně společenské holky, které s ním chtěly být jen kvůli postavení, které šlo se jménem Potter ruku v ruce. Takže asi víte, proč jsem ohledně Ala docela ochranářská, tak jako on, když jde o mě.

"Ahoj. Jenny, nemám pravdu?" řeknu, i když vím naprosto přesně, kdo to je.

"Jo," řekne nadšeně. "Jsem Alova… přítelkyně."

Zčervená, když řekne slovo "přítelkyně". Je zvláštní, že tak o sobě ještě neuvažovala, asi není jako Alovy bývalé. Vypadá šťastně, ačkoliv – šťastně tím přihlouplým způsobem. Až teď jsem si všimla, jak je malá. Samozřejmě, že jsem věděla, že je malá, ale myslela jsem si, že to bylo pouze v porovnání s Alem, ale je aspoň o hlavu menší než já.

"Jsi v pohodě?" zeptá se. Očividně si všimla, že po omluvě Malfoyovi jsem jak pavián s olezlým zadkem.

"Ehm, jasně," lžu. "Jen jsem teď měla hrozný trénink."

"Ach, Al bude nadšený, až tohle uslyší! Všechno, co teď dělá, se točí jen kolem toho, jak porazit Nebelvír v sobotním zápasu," řekne a zamilovaně zakoulí očima. Nuceně se zasměju. Opravdu nemám náladu předstírat, že jsem milá.

"Ehm, Rose? Já… tohle bude znít trochu divně,… ale rozumím ti, pokud cítíš potřebu chránit Ala – myslím tím, vy dva jste skoro jako bratr a sestra,… ale jen chci, abys věděla, že – no, že ho mám opravdu ráda."

Ta nebohá holka vypadá, jako by měla při těch slovech umřít rozpaky. Páni, musí se mnou cítit opravdu zastrašená.

"To je dobré slyšet," řeknu a trapně kývnu.

"A taky," pokračuje. "Bylo by fajn, kdybychom byly kamarádky, ne?"

Je to vždycky nepříjemná situace, když se vás někdo zeptá, jestli chcete být jeho kamarádem. Přátelé se většinou udělají podvědomě – v jednu chvíli sedíte u Tří košťat a po pár nebo více panácích Ohnivé whisky mluvíte k někomu náhodnému a v další chvíli už máte přítele na celý život, aniž byste zaregistrovali, jak jste se tam, sakra, dostali. Drobounké Havraspárky s kudrnatými vlasy k vám jen přistoupí na chodbě a zeptají se vás, jestli nechcete být jejich kamarádka.

"Ehm, jo, samozřejmě," řeknu bez úmyslu něco tím sledovat.

Upřímný úsměv se jí rozlije na pěkné tváři a vypadá opravdu potěšeně mou odezvou. Zajímalo by mě, jestli stále bude chtít být mou kamarádkou, až zjistí, že jsem těhotná. Předpokládám, že až to přijde, zjistím, kdo jsou moji praví přátelé.

"Super!" zvolá nadšeně. To způsobí, že to chci vzít zpátky. "Měla bych jít udělat nějaké domácí úkoly. Bylo příjemné si s tebou popovídat, Rose."

"S tebou taky," řeknu.

Usměje se na mě a mizí chodbou pryč. Nenávidíte zkrátka milé lidi?

Ne, nemyslím milé lidi – to zní přece jen trochu nepřátelsky. Ale víte, ty lidi, kteří jsou VŽDYCKY šťastní, a vy si přejete, aby dostali Dračí neštovice, takže by se PŘESTALI USMÍVAT. Tohle je typ lidí, které nemůžu vystát. I když, v těchto dnech nemůžu vystát hodně lidí.

Ve středu ráno vstanu opravdu brzy. Můj ultrazvuk je o půl sedmé a já stále nemám nikoho, kdo by se mnou šel. Dokonce jsem ani neuvažovala o zeptání se Dom, protože bych jí musela říct o celé té věci s otěhotněním nádobíčkem jejího přítele. A řekněme si to na rovinu, to by přeci jen bylo trochu nepříjemné. A nemůžu udělat ani, jak řekla teta Ginny a říct Lily, protože bych jí musela říct všechno o otěhotnění s klukem, kterého miluje a to by byla trochu nepříjemná konverzace.

Když sejdu dolů, ve společenské místnosti sedí Hugo. Vypadá, že toho moc nenaspal. Očividně o mámě a tátovi přemýšlí víc než já. Má pytle pod očima, a i když zívá, tak je zřejmé, že nemůže spát.

"Dobré ráno, Hughu," řeknu.

"Dobré," zabručí.

A potom mě to napadlo.

"Ehm, Hughu? V nemocničním křídle mám ultrazvuk… Madam Pomfreyová řekla, že mám někoho vzít sebou. Problém je, že nikdo v Bradavicích neví o mé – ehm – situaci… takže… šel bys se mnou?"

Hugo se chvíli rozmýšlí, ale potom pokrčí rameny a přikývne.

"Jestli mě to zdrží od vyučování."

Nezdrží, ale to mu neříkám. Do nemocničního křídla jdeme společně a znovu je tu, naštěstí, prázdno. Madam Pomfreyová mě přijme a řekne mi, ať si lehnu na postel, která je nejdál od dveří.

"Mělo by to zabrat jen chvilku," řekne. Zapne velkou bílou obrazovku před postelí a potom kolem nás zatáhne závěsy. Hugo sedí vedle mě a vypadá, že se cítí nepříjemně, ale jsem ráda, že tady je. Madam Pomfreyová si vezme lahvičku modrého lektvaru, ponoří do ní bavlněnou vatu a poté mi tím natře břicho. Abych byla upřímná, lechtá to. Nesnáším, když mě něco na břiše lechtá, protože potom dostanete záchvat nekontrolovatelného chichotání a všichni si myslí, že máte nějaké divné problémy. Takže se snažím nesmát.

Madam Pomfreyová vezme svou hůlku a otírá ji o mé břicho, zatímco mumlá nějaká neslyšitelná zaklínadla. Na velké bílé obrazovce na koci mé postele se objeví obrázek. Madam Pomfreyová ukáže na dítě. Falešně se usměju a vydám nějaké to "oooch", protože absolutně nemám páru, na co se tam mám dívat. Pro mě to je jen hodně rozmazaných čar. Madam Pomfreyová kmitne hůlkou směrem k obrazovce a ta se zmenší do velikosti pohlednice.

"Tady je obrázek z vašeho prvního ultrazvuku," usměje se a podá mi ho.

"Děkuji vám," řeknu. "Je to… ehm… krásné."

Usměje se znovu a potom se vrátí do své kanceláře.

"Na co jsme se měli dívat?" zeptá se Hugo potichu. Pokrčím rameny.

"Nemám tušení."