Preklady fanfiction Harryho Pottera

Z uplynulých dnů se tenhle řadil k těm vůbec nejhorším – a to bylo co říct. Koneckonců, býval smrtijed a špeh. Prostě nesnášel přemýšlení o věcech, které viděl a udělal.

Nicméně s pádem Voldemorta se jeho život ustálil v jakémsi druhu normality a stability. Poté, co byl propuštěn z proslulé péče Poppy Pomfreové, která následovala po impozantním finále závěrečné bitvy, poskládal kousky svého života a šel dál. Stále byl bradavickým Mistrem lektvarů, který byl přinucen učit ve třídách, kde ti pitomí idioti, kteří by nejspíš ani nesvedli uvařit dobrý čaj, každodenně smíchávali potenciálně smrtící přísady; pravidelně vytvářel zásoby léčivých lektvarů pro Poppy a účastnil se porad a služeb, jak se to od něj, jako od člena učitelského sboru, očekávalo. A při tom všem pracoval na tom, aby vyřešil Hermionin stav.

Bylo to stereotypní, ale byl to jeho život a on si začínal užívat ten relativní klid, který mu přinášel. Znamení zla už bylo dávno pryč, shořelo spolu s jeho starou kůží, když Voldemort zemřel. I když ho stále pronásledovaly rušivé sny, nebylo to nic v porovnání s tím, co by si zasloužil.  A i když si určití lidé v kouzelnickém světě stále šeptali o jeho ‚pochybné věrnosti‘ - navzdory všemu, co udělal a jak se osvědčil - nemohl s tím dělat vůbec nic. Dostal milost, druhou šanci, a ačkoliv nevěřil, že si ji zaslouží, zjistil, že s tím bez větší hořkosti dokáže žít.

Nebo to spíš měl dokázat.

Měl vědět, že jemu nebyl souzen klid, anebo alespoň jeho přiměřená náhražka. Muži jako on si to nezasloužili.

-----

V té chvíli, kdy si k němu u snídaně přisedla Poppy, věděl, že to bude špatný den - začala k němu vysílat kradmé zkoumavé pohledy, takže by musel být úplný hlupák, aby si toho nevšiml. Nestrávil dvacet let jako špión jen tak pro nic za nic. Chloupky na krku se mu zježily zlostí, když příležitostně cpala do svého šálku čaje další a další lžičky cukru a pokračovala v té své rozčilující hře na ledabylé letmé pohledy.

Všetečná lékouzelnice a její otázky, které akorát podněcovaly drby, nebyly zrovna tím, co by dneska ráno zvládl, ale když na to přijde, nezvládl by to ani žádné jiné ráno. Polovinu noci byl vzhůru, četl knihu o starodávných kletbách a jejich léčbě, kterou konečně dostal, protože doufal, že v ní najde něco, co by alespoň vzdáleně souviselo s kletbou, která zasáhla Hermionu. Samozřejmě nic nenašel a narůstající frustrace z nedostatku pokroku – kombinovaná s méně než dvěma hodinami spánku – způsobila, že byl ještě nervóznější, než obvykle.

Už to bylo 18 měsíců, co Voldemort padl – co ona padla – a on nebyl o nic blíž k nějakému řešení, než na počátku svého pátrání. Animula somnus, živoucí spánek, vypadal na papíru jednoduše, ale byl to naprosto nezdokumentovaný druh kletby. Neexistovaly žádné odkazy, které by vysvětlovaly její působení nebo dobu trvání, natožpak protikletbu, která by spánek zahnala. Měl jen lékařské záznamy a svá vlastní pozorování  Hermionina stavu. Její tělo, i když jen bídně, bylo stále naživu, ale ve skutečnosti to vypadalo, jakoby se od něj oddělila její vlastní duše. Nevěděl, jestli byla vysáta, zničena, nebo uzamčena. A to, že po roce a půl nebyl ani o krůček blíž k řešení, mu začínalo jít na nervy.

Takže když se na něj Poppy usmála přes svůj šálek čaje a jen-tak-mimochodem se zeptala na zdraví slečny Grangerové, vzteklý výraz z jeho tváře nezmizel.

„Madam?“ odpověděl varovně.

Ta bláznivá ženská nezdolně pokračovala. „Jak se daří slečně Grangerové? Slyšela jsem, že ji navštěvujete každý den.“  Její slova vyvolala tlumené zašumění podél celého učitelského stolu a veškerá konverzace odumřela. Upřely se na něj všechny oči, ušetřil ho jen Albus, který se pokoušel nandat si část míchaných vajíček na toast. Ředitel samozřejmě věděl o jeho stále probíhajícím výzkumu té kletby a pravděpodobně také věděl o jeho každodenních návštěvách u Sv. Munga. Ten člověk věděl všechno.

„Proboha, Severusi, nevěděla jsem, že navštěvujete Hermionu!“ vykřikla Minerva s nakloněnou hlavou, jak byla zmatená tou poněkud nenadálou novinkou.

Hoochová, která seděla dál od něj, se na něj podezíravě podívala.  „Proč byste za ní měl chodit? Nebyla zrovna jedním z vašich miláčků, když tu byla, a pokud si dobře vzpomínám, tak jste tu dívku sotva strpěl.“

Někteří další členové učitelského sboru jen souhlasně zamumlali a pokývali hlavou.

„Domnívám se, že se cítí vinen, je to tak, Severusi? Koneckonců, vy jste tím důvodem, proč je u Sv. Munga.“ Poppy se předklonila a zlehka ho útěšně popleskala po paži, ale Severus se jí vytrhnul. Ačkoliv její tón byl soucitný, každičké slovo z úst ošetřovatelky bylo jako úder na bránici. *

„Jen se divím, proč ji potřebujete vidět každý den“, pokračovala rozmarně a pak se naprosto nepatřičně zahihňala na svou vrstevnici. „Ale stejně, co děláte v jejím pokoji každý večer?“

Snape se na ni konsternovaně podíval, na chvilku v rozpacích, než na ní vyštěkl, „vy naprosto dokonale víte, že výzkum jejího stavu provádím ve snaze najít lék.“

„Ale předpokládám, že jste neměl štěstí?“ Minerva úmyslně popotáhla nosem. „Koneckonců, chudinka Hermiona je pořád zavřená v tom ústavu.“

Kratiknot vypískl něco ve smyslu ‚Ta ubohá chytrá dívka!‘ a pak znovu obrátil svou pozornost k velké hromadě vaflí.

„Myslela bych si, že teď už budete souhlasit, že žádná léčba neexistuje,“ dodala Poppy laskavě, „vyzkoušela jsem všechno, co je kouzelníkům známo, abych to zrušila. Ale neplýtvám svým časem na něco tak naprosto marného, jako vy.“

Poppy se naklonila blíž - Severus se přistihl, že by se nejraději otočil a vypadl odsud a úplně ztuhnul. „Řekněte mi, Severusi, je tu nějaký jiný důvod, proč ji navštěvujete? Doufám, že tam nechodíte, abyste se pokusil utišit nějakou svou vinu, vždyť už je to tak dávno. Ledaže byste snad v sobě nakonec objevil slabost pro to děvče?“

„Zešílela jste?“ zasyčel Snape, odstrčil se od stolu, prudce se postavil a zabodával pohled do svých vyjevených kolegů. „Na rozdíl od vás ostatních nevěřím tomu, že je Hermiona pro nás beznadějně ztracena, a snažím se najít řešení. Pokud mám potřebu ji navštívit a posoudit její stav, je to moje právo a vám do toho zatraceně nic není!“

Ještě víc se zamračil, jen se mihnul a Velkou síň opustil východem pro učitele. Vyprovázelo ho štěbetání Hoochové.

„Teď jí říká Hermiono, že? Odkdy?“

Zuřil. Poppy právě poskytla celému učitelskému sboru dostatek klepů, aby je to zaměstnalo na zbytek roku. Zavrčel na pár nešťastných studentů a pokračoval v cestě do sklepení, pokoušeje se zapudit vzpomínku na zvědavé výrazy jejich tváří a na poslední komentář Hoochové ohledně Hermiony.

Když dorazil do svých komnat, popadl první knihu, kterou měl v dosahu – mudlovský text, ve kterém se mu podařilo vypátrat zevrubné pojednání o kómatu a pacientech v kómatu. Tehdy si pomyslel, že když se o kómatu a jeho případech dozví něco víc, pomůže mu to udělat si lepší představu o tom, proč v něm Hermiona stále zůstává. Jenomže celá ta kniha v něm vyvolala víc otázek než odpovědí. Nemyslel si, že její kóma mohlo být způsobeno prostým poraněním hlavy, jak tomu často bylo v mudlovském světě, kouzlo to prostě způsobilo nějakým nepředvídatelným způsobem. A ještě ke všemu to ani není jediný výsledek kouzla, ale v úvahu přicházelo i nenapravitelné poškození mozku. Tenkrát bylo uvažování o informacích z té knihy spíš bolestné než užitečné.

Připomněl si své dřívější pochybnosti ohledně této knihy, hodil ji zpátky na stůl a pustil se do přípravy na své ranní vyučování. Jenomže otrocké přesouvání papírů a příprava vybavení nepomohly zmírnit jeho podráždění a hněv z konverzace u snídaně. Jakým právem se ho ty užvaněné staré baby vyptávaly? Osmnáct měsíců nehnuly ani prstem, aby pomohly nejlepší studentce, jakou Bradavice v posledních deseti letech měly, a najednou je z něj pedofil jen proto, že ji navštěvuje?

Nemyslel si, že by kterákoliv z nich – snad s výjimkou Minervy – tu dívku od jejího krátkého pobytu na školní ošetřovně alespoň viděla. Trápilo ho, ačkoliv si to přiznal jen s nechutí, že i když se osvědčil zas a znova, oni stejně měli dojem, že mají právo vyptávat se ho na to, co dělá. Ještě stále mu úplně nevěřili. A divili se, proč jimi všemi pohrdá.

Ani jednou jedenkrát, za všechna svá profesorská léta, se nesnížil k tomu, aby se i byť i jen podíval na svěřené dítě jinak, než jako na - dítě. Naznačovat, že on – Snape – snad navštěvuje Hermionu s jinými, než těmi nejčistšími úmysly, bylo neuvěřitelné. Chtěl tu dívku zachránit, protože ztráta jejího intelektu by byla ranou pro jejich svět. To byl ten jediný důvod.

A pokud si snad na počátku jejího sedmého ročníku všiml, že přes léto docela dospěla, nic to neznamenalo. Koneckonců byl muž, a navzdory tomu, co si o něm kdo myslel, dokázal ocenit krásu v jejích nespočetných podobách, kdekoliv ji viděl. To ale neznamenalo, že byl zvrhlík.

Jeho myšlenky se ubíraly tímhle temným a mrzutým směrem, zatímco zjišťoval stav přísad, které se budou používat při dnešním vyučování. Když vytáhl sklenici se sušenými zlatoočkami, byl překvapen, že na štítku vidí něco jiného než svůj rukopis. V záblesku paměti si uvědomil, že to byla ta, kterou připravila Hermiona při svém posledním trestu. Poznal její pečlivé písmo, stejné, které pokrývalo každý test, každou esej, které odevzdala, a krátce zauvažoval nad tím, jestli by neměl třetím ročníkům změnit lektvar, aby to všechno nespotřebovali. Proklel se za svou pošetilost a se zavrčením nemilosrdně vykázal ty prchavé myšlenky ze své mysli. Odmítal být sentimentální nad sklenicí hmyzích křídel. Vůbec nechtěl být sentimentální.

Už po pěti minutách první hodiny vyučování rozplakal tři studenty, což by pro něj mohlo být značným zadostiučiněním. Ale když Bertie Bones, téměř neschopný mrzimorský třeťák, vedle kterého Neville Longbottom vypadal jako lektvarový génius, shodil Hermioninu sklenici se zlatoočkami na zem, Snape vybuchl.

Dalších dvacet minut strávil poměrně působivě tím, že řval na Bertieho a zpochybňoval genetickou linii, které se podařilo vytvořit pro kouzelnický svět něco tak ubohého.

Ještě nikdy se mu neulevilo víc, že vidí záda svých studentů, když konečně skončila druhá hodina, kterou ten den měl. V kapse hábitu byla ukryta křehká sklenice, kterou Bones rozbil, rozdrcené sklo a potrhaný štítek se opět scelily, když zavrčel rychlé reparo. Přejel prsty přes papír a sklo a zadržel svou ruku, aby nevrátila nádobku do skladu; nepřesvědčivě si řekl, že ta kouřová sklenička je moc pěkná na to, aby se používala jako nádobka na zlatoočky.

Zabralo mu dost času, než uklidil ten svinčík, co tu po sobě nechali a ani v nejmenším nelitoval, že propásl oběd, a že byl příliš zaneprázdněný na to, aby se ho ve Velké síni zúčastnil. Jeho ráno bylo už tak dost příšerné a věděl, že kdyby tam šel, tak už jeho pouhá přítomnost by jeho kolegy vybízela k dalším nechutným otázkám ohledně Hermiony a jeho návštěv u ní.

A byla tu ještě jedna věc – Hoochová měla pravdu. Odkdy jí začal říkat Hermiona a ne slečna Grangerová? Přijal familiární použití jejího jména při svých jednostranných diskuzích s ní během svých večerních návštěv před mnoha měsíci. Ta změna nebyla úmyslná, prostě se to stalo. Už nebyla jeho studentka, což mu dávalo právo říkat jí křestním jménem, pokud se tak rozhodl. Kromě toho, dával přednost Hermioně před slečnou Grangerovou. Slečna Grangerová byla ta na nervy jdoucí malá šprtka, kterou opovrhoval. Hermiona byla mladá žena, která mu zachránila život. Nevěděl, proč to Hoochová považuje za tak důležité, že na to poukázala. V tom jménu nebyl žádný význam -  naprosto žádný – a ostatní jen dokázali, že jsou idioti, když kolem toho tak vyváděli. Většina z nich jsou zvrácené kdákavé slepice.

Lámal si s tím hlavu, když jedl svůj neslaný nemastný sendvič se skopovým a s posledním soustem se rozhodl, že ve sklepení je k zařizování tolik věcí, že se Velké síni a ostatním kolegům po zbytek týdne vyhne.

To odpoledne pokračovali studenti šestého ročníku ve vaření silnější varianty pepřového lektvaru, ačkoliv ani jeden z nich nebyl schopen zodpovědět ani tu nejjednodušší otázku nebo vyjmenovat alespoň tři z jeho přísad. Ani jeden z těch pitomců neměl odvahu byť i jen zvednout ruku, natož odpovědět, když byl vyvolán, bez toho aby koktal, nebo propukl v pláč. Jeho myšlenky nahradily vzpomínky na Hermionu, na jeho první hodinu s ní, jak vytrvale mávala rukou ve vzduchu, když driloval toho spratka Pottera.

Tenkrát si nebyl jistý, jestli se té holce má vysmát nebo ji seřvat – a ačkoliv nakonec zvítězilo nevlídné zavrčení, za celých dalších sedm let neviděl, že by váhala ji zvednout zas a znova. Až doteď nevěděl, jak moc mu to chybí. Jednat denně se studenty, kteří neměli ani polovinu jejího intelektu, bylo frustrující. Nastavila laťku tak vysoko, že úspěšnější z těch zabedněnců, které měl tu smůlu v současnosti vyučovat, nemuseli ani sehnout hlavu, aby pod ní prošli.

Jenže i přes všechnu tuhle vitalitu a brilantní znalosti ležela v posteli u Sv. Munga, sice stále naživu, ale nežijící. Vybavil si, jak vypadala, když ji poprvé navštívil – její malá postava ležela tak klidně, krátké vlasy jí trčely na všechny strany, než je kouzlem napravil, byla úplně jiná, než ta studentka, kterou znal – a cítil, že se v jeho nitru něco zkroutilo.

Mohla snad mít Poppy pravdu, když předpokládala, že ji navštěvuje z jiných důvodů, než kvůli výzkumu? Než se tohle všechno stalo, nebyli nikdy přáteli ani blízkými spolupracovníky. Kdyby ji byl nějak schopen zachránit, byli by i potom přáteli? Nemyslel si to. Pro ni, pokud by se někdy probudila, by ten uplynulý čas byl jen jako okamžik, nebo možná nic víc, než jen dlouhý sen. Chtěla by vůbec vědět, jakou roli sehrál v její záchraně? Copak by vůbec mohla potřebovat přítele, jako je on? To pomyšlení ho srazilo k zemi a překvapivě i zarmoutilo.

Ve chvíli, kdy rozjímal o Hermioně a velmi slabé možnosti jakéhokoli budoucího vztahu s ní, se to stalo: ve třídě vybuchl kotlík tak neočekávaně, že ho to zastihlo nepřipraveného. Studenti ječeli a on sám se pokoušel nedat najevo zděšení, když zachytil charakteristickou vůni dračí krve smíchané s měsíční rosou a trolí močí. Některý hňup bezděčně vytvořil toxický plyn, který mohl spálit na popel plíce toho, kdo ho vdechoval po dobu delší než pouhých několik vteřin.

„VEN!“ zařval, přikryl si ústa a nos látkou rukávu, jak zápach narůstal. „Nevdechujte ty výpary!“

Zabralo mu několik cenných vteřin vrhnout třikrát evanesco, aby zhoubné výpary odstranil a jakmile to udělal, mohl už sotva dýchat. Celá třída se na jeho pokyn vyprázdnila, pravděpodobně spíš ze strachu z něj, než z toho lektvaru, až na jediného studenta. Dennis Creevey byl v horším stavu, než on, zhroutil se na podlahu pod zničený kotlík, jeho rty už modraly, když ho Snape vzal do náručí a běžel s ním na ošetřovnu.

Snapeovi se jen taktak podařilo dostat ho k Poppy a těžce vydechl

liquefaciopulmo, než se jí zhroutil k nohám.

Když se o několik hodin později probral, vznášela se nad ním Poppy. Zasténal.

„Dennis?“ podařilo se mu zakrákorat.

„Přežije,“ odpověděla mu Poppy. „S bídou. Kdybyste použil evanesco o vteřinku později...“ rozhořčeně mlaskla a hlas se jí vytratil. „Měla jsem co dělat. S vámi oběma jsem měla spoustu práce, přišli jste o tři plicní laloky. Co se stalo?“

Snape si povzdechl a jeho bolest se zdvojnásobila, jak proti tomu plíce zaprotestovaly. „Nějaký hlupák se dostal k trolí moči a rozhodl se ji přidat do dnešního lektvaru. Až toho idiota najdu...“

„Leží na druhém konci ošetřovny a troufám si říct, že je mu mnohem hůř než tobě.“ Do Snapeovy kóje vstoupil Albus a usmál se na něj. „Zdá se, že viníkem je mladý pan Creevey. Obstaral si tu moč od nějakého pouličního prodejce při své poslední návštěvě Příčné ulice. Zdá se, že mu řekl, že pár kapek zázračně zdokonalí jakýkoli lektvar.“

„Dokonale smrtící,“ zasyčel Snape.“ Má štěstí, že nás nezabil všechny.“

„Má štěstí, že jsi tam byl a zachránil ho, to máš na mysli,“ opáčil Brumbál a v očích mu zajiskřilo. „Opravdu, Severusi, zdá se, že teď trávíš čas zachraňováním studentů.“

Snape se zamračil a přitiskl si ruku na tepající hrudník. „Nevím, proč si dělám starosti, nevděční malí spratci. Měl bych je prostě nechat, ať mě zabijí a zbavit je jejich utrpení.“

Poppy se na něj vlídně usmála a pak se natáhla a poplácala ho po ruce, „bylo by nám mnohem hůř, kdybyste to udělal. Představte si, co by se stalo, kdybyste nepomohl Harrymu? Vždyť Voldemort...“

„Dost, Poppy,“ řekl Snape chladně, „v mé přítomnosti to jméno vůbec nezmiňujte. Pro Merlinovy koule, ten můj hrudník mě zabije.“

„Ještě pár dní to bude bolet.“ ujistila ho Poppy vesele, „to víte, dorůstají Vám nové části plic. Teď ještě kdybychom tak přišli na způsob, jak vám nechat narůst nové srdce, pak byste se svou novou kůží a plícemi byl úplně jiný člověk!“

Albus se tomu zasmál a pak se natáhl a poplácal ho po rameni, „no tak, Poppy,“ připomněl, „já mám rád Severuse takového, jaký je. Teď musím jít – měl jsem tu drzost, že jsem zrušil tvé hodiny lektvarů až do konce týdne -“

„Zatraceně, Albusi – jsem naprosto v pořádku. Zítra budu pokračovat ve vyučování.“

„Ne, to teda nebudete.“ Pronesla Poppy pevně. „Budete mít štěstí, pokud vás odtud zítra vůbec pustím. Potřebujete přinejmenším celý týden, abyste se z toho vzpamatoval. Pokud budete spolupracovat, můžete se do svých komnat vrátit zítra večer.“ Podala mu kouřící šálek nějaké tekutiny. „Teď vypijte tohle. Zmenší to vaše bolesti a bude se vám lépe spát. To je to, co právě teď potřebujete – spoustu spánku.“

Snape si vzpurně vzal lektvar, podezřívavě k němu čichl a zamračil se, když si odporná tekutina razila cestu dolů jeho bolavým krkem. „Ženská, tohle je ten nejodpornější lektvar, jaký jsem kdy pil!“ zavrčel, i když cítil, jak po jeho kůži zlehka přešlo chvějivé teplo posilujícího spánku.

Poppy pokrčila rameny, „jestli vám to nechutná, asi byste měl zvážit, jestli do něj příště třeba nepřidáte mátu, až mi budete vařit další dávku.“

Snažil se vymyslet nějakou přiměřeně sarkastickou odpověď, ale to už vklouzl do náručí Shivy. **

Té noci, když tak ležel na ošetřovně a dorůstaly mu kusy plic, jeho mysl znovu a znovu zažívala výbuch v jeho třídě. Ale nebyl to Dennis Creevey, koho vzal do náručí a utíkal s ním na ošetřovnu – byla to Hermiona. Jenomže ji nemohl zachránit. Ten sen vždycky skončil tím, že její třpytící se skořicové oči zmatněly, náhle byly prázdné a z jejích promodralých rtů s posledním výdechem splynulo jeho jméno: „Severusi.“

To také bylo poprvé za více než 18 měsíců, co vynechal návštěvu u Hermiony.

Poznámka autorky: liquefaciopulmo znamená rozpuštění plic

Poznámka překladatelky:

* úder na bránici bolí jako čert a účinně vám vyrazí dech

** Shiva je je jedním z velmi důležitých hinduistických bohů. V konceptu Trimúrti je mu přidělena úloha ničitele vesmíru (který předtím Brahma stvořil a Višnu udržoval). Na západě díky tomu vznikla představa, že Šiva je jakési hrůzostrašné apokalyptické božstvo. Více najdete na http://cs.wikipedia.org/wiki/Shiva