Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 2 Snape

527 dní. Bylo zvláštní, že to pořád sledoval, ale zjistil, že jediné, co poslední dobou dělal, bylo, že odměřoval čas, tak proč by neměl mít přehled? Vysedávání u její postele a pití čaje, který mu tady Nettie každý večer nechávala pro osvěžení, mu moc dalšího rozptýlení neposkytovalo. Neměl co na práci, tak přemýšlel a počítal a dospěl k závěru, že číslo osmnáct je prokletím jeho života.

Bylo mu osmnáct, když přijal znamení zla. Ještě jednou osmnáct let byl Smrtijedem – přesvědčeným i napraveným. Osmnáct dní po závěrečné bitvě byl na ošetřovně v bezvědomí. Za dalších osmnáct dní poté, co se probral, si vzpomněl, co se stalo a komu se to stalo. A největší ironie ze všech, bylo jí osmnáct, když zachránila jeho život a ten svůj tak působivě ukončila.

Říkal si, co za tím vším vězí, a jestli teď bude muset sedět u její postele 18 let, než bude propuštěn z toho podivného područí, které ho k ní den za dnem pohánělo.

Věděl, že Potter už ji nenavštěvuje, ale nemohl mu to vyčítat. Jakkoli toho chlapce neměl rád, rozuměl tomu. Pro Severuse bylo těžké ji vidět v takovém stavu – beze změny, bez života, s prázdnýma očima – a to nikdy nebyl její přítel.

Při každé návštěvě chtěl tiše odpřísáhnout, že už se nevrátí, že jí nic nedluží – dokonce ani poděkování. Neprosil ji, aby ho zachránila, dokonce ani nenaznačil, že by od ní chtěl, aby kvůli jeho bezcenné kůži promrhala své úžasné schopnosti a nadání. Byla to její volba a ona to udělala, aniž by s ním jakékoli své plány probrala. Prostě by měl žít dál a zapomenout na ni.

Jenže problém byl v tom, že nemohl. Skoro si přál, aby se mohl vrátit zpět do těch prvních osmnácti dnů na bradavické ošetřovně, kdy se teprve probíral z kómatu v blažené nevědomosti o tom, jakou roli v jeho přežití sehrála slečna Grangerová.

To bylo dlouho předtím, než byl schopen otevřít oči, a když se mu to konečně podařilo, přál si, aby byl mrtvý. Už tak bylo dost zlé, že ležel odložený v posteli na školní ošetřovně, s Poppy, která dělala, co mohla, aby ho uštěbetala k smrti.

Nebyl si jistý, jak dlouho byl vyřazený z boje, ale zdálo se, že válka dopadla dobře. Kdyby tomu tak nebylo, Poppiny neustálé dotazy jak se cítí a jestli má bolesti by byly to poslední, co by mu dělalo starosti. Voldemort nesnášel zrádce zrovna lehce.

 V následujících dnech shledal, že naprosto nenávidí situaci, ve které se ocitl – neschopný pohybu, spáleniny neustále potřené tlustou vrstvou hustého fialového lektvaru, o kterém věděl, že ho nikdy nevyráběl, a s Albusem, který se k němu čas od času natáhl, aby mu nabídl bonbón a přehnaně rozjařeným hlasem se poptal, jak se hrdinovi daří. Bylo to peklo. Peklo s citrónovými bonbóny.

Nikdy, ani na jediný okamžik, nevěřil tomu, že by mohl přežít závěrečnou bitvu. Probudit se a zjistit, že doopravdy žije, byl šok. Skutečnost, že byl započítán mezi hrdiny, spolu s Otravným-chlapcem-který-přežil-díky-třem-prdelím-štěstí, byla dosud zcela nežádoucím dodatkem.

Bylo to ve dnech, kdy ještě nemohl tyto myšlenky vyjádřit slovy, avšak Poppy mu na jeho němotu podala lektvar Vox Reparo tak hořký, že bylo stěží uvěřitelné, že by pomohl napravit jeho kletbou zničené hlasivky.

Podařilo se mu zaslechnout, jak si o něm štěbetá s Hoochovou, ze všech lidí zrovna s ní. ‚Dovedeš si představit Snapea bez hlasu?‘ šeptala, zjevně zděšená, „To by byl jako lev, který nemůže příst.“

„Myslíš jako had, který nemůže syčet, Poppy, ne?“ ušklíbla se Hoochová. „Pochybuji, že by se mu líbilo být srovnáván se symbolem všeho Nebelvírského.“

Bylo to ale ještě pár dní předtím, než měl dost energie na to, aby se dožadoval propuštění na obhlídku svého sklepení. Poppy jenom tím svým otravným způsobem mlaskla jazykem, než začala kdákat na Brumbála, že samozřejmě, že aspoň bude mít dost prostoru vrávorat po hradě v obvazech.

„Víte, nerada bych děti zmátla – už tak si myslí, že je netopýr. Pustit ho tam oblečeného jako mumii by ty ubohé drahoušky mohlo vyděsit.“

Musel slíbit, že se k ní vrátí na pozorování, někdy v budoucnu, až jeho kůže nebude na omak tak nová, a jeho prsty už nebudou křehké jako vysušený vrbový proutek.

Ohledně skutečných událostí, které vedly k jeho vyloučení z boje, měl v hlavě milosrdně úplné prázdno. Albus by se ho byl zeptal na události, které si pamatoval, ale vzhledem k tomu, že si nemohl vzpomenout vůbec na nic, žádné otázky se tímto směrem neubíraly.

Nikdy ho nenapadlo ptát se, proč je vlastně stále ještě naživu. Přičítal to svému zatracenému štěstí, nebo jeho nedostatku. Nikdy ho také nenapadlo se Brumbála zeptat, kdo další přežil. Samozřejmě věděl, že přežil Potter. Měl uši a ty fungovaly naprosto skvěle i přes všechny obvazy, kterými Poppy omotala jeho hlavu. Bylo těžké přehlédnout všechno to nadšení vyvolané Potterem, které prosakovalo do každého rozhovoru, který, ke své smůle, na ošetřovně vyslechl. Nikdy mu ani na mysl nepřišlo, že Grangerová nebo Weasley by byli cokoliv jiného než než živí a zdraví a spolu s Potterem na výsluní slávy. Byli nedotknutelná trojka už od prvního ročníku a on si nedovedl představit, že by se na tom mohlo něco změnit.

Upřímně řečeno, nijak zvlášť o tom nepřemýšlel. Pokud mohl věřit Poppy, tak se výborně zotavoval a doufal, že v průběhu několika málo týdnů mu dovolí z ošetřovny odejít.

Když se to stalo, byl to obzvlášť normální den, tedy pokud by bylo možno normálním nazvat, když byl omotaný obvazy od hlavy k patě. Albus byl u něj na každodenní kus řeči, voněl po naftalínových kuličkách a citrónových bonbónech a byl tak falešně veselý, až z toho Snapea začínala bolet hlava. Ale navzdory tomu všemu věci skutečně nebyly tak odporné, aby se musely změnit. Do okamžiku, než přiběhla Poppy, bez sebe a rozčilená a hlasitě Albuse informovala, že „ji našli v nějaké mudlovské nemocnici a Harry ji zrovna přinesl sem.“

A pak to do sebe všechno zapadlo. Hermiona Grangerová. Oni našli Hermionu Grangerovou. Nebyla tady v bezpečí Bradavic, jak předpokládal. Byla nalezena. A teď sem přišla. Byla nalezena a přišla na ošetřovnu kvůli němu. To ona ho zachránila.

Trhnul sebou, podíval se na Albuse a uvědomil si, jak smutně ten muž najednou vypadá.

„Albusi?“

„Musím jít, Severusi. Vrátím se.“

Problém s pamětí je ten, že si nemůžete vybrat, co si zapamatujete a co zapomenete. Je to buď všechno, nebo nic. A ve Snapeově případě to bylo všechno. Bylo mu, jako by se topil, když obrazy a zvuky závěrečné bitvy definitivně prolomily bariéry, které kolem nich jeho mysl vystavěla.

Všude létaly kletby – záblesky zeleného, modrého a červeného světla, které se kolem něj míhaly. Vzpomněl si, jak se s jeho kletbami proplétaly, jak rychle uhýbal hlavou, jak vystřeloval své vlastní kletby, přibližoval se víc a víc k Temnému pánovi a nespouštěl oči z Pottera, aby mohl udělat to, co udělat měl.

Jako při nějakém příšerném promítání se každý snímek z jeho paměti, který spatřil, začal zadrhávat, každá další scéna horší než ta předchozí. Viděl Nevilla Longbottoma, jak táhne do bezpečí bezrukou Lenku Láskorádovou; slyšel Luciuse Malfoye řvát „carnificare“ a viděl Rona Weaslyho, jak přišel o hlavu v záblesku rudého světla. A nad tím vším slyšel Voldemortův smích – smál se, jakoby před ním celý kouzelnický svět padl na kolena, smál se, jakoby před ním zemřela celá budoucnost.

A pak byl Potter před Voldemortem, a bojoval s ním. Místo vybuchlo a Potter byl zasažen kletbou. Chlapcova magie ochabla. Všechno bylo jasné, tak jasné – jako sen ve snu – ječení ustalo. Snape se soustředil na souboj Pottera s Voldemortem a všechno ostatní pohaslo. Potter zemře, pokud mu nikdo nepomůže.

Snape vstal a namířil svou hůlku na Potterova záda a jeho hlas byl pevný, když zařval „traductio magicus“. Uslyšel, jak někdo volá, že je zrádce, ale jeho vlastní moc už proudila do Pottera, posilovala mladšího muže a dodávala mu energii, kterou potřeboval k dalšímu boji.

A pak uviděl ji, jak si k němu probojovává cestu. V očích se jí blýskalo a metala kletby všude kolem. Jeho magie byla téměř pryč. Potter ho vysál do poslední kapky a vzpomněl si, jak se nejasně ptal sám sebe, jestli vybuchne, než to skončí. Podlomila se mu kolena a upadl na bojiště, ale Potter stále bojoval.

Byla už téměř u něj, když uviděl Luciuse, jak se k nim vrhnul s hůlkou připravenou v pohotovosti. Snape se nemohl bránit. Nemohl svou magii v téhle kritické fázi stáhnout od Pottera zpět. Byl připraven zemřít, vždycky počítal s tím, že se to stane. Těšil se na to.

Uprostřed bitevní vřavy zněl Malfoyův hlas podivně hlasitě. Snape se usmál, když kletbu uslyšel – ‚Animula somnus‘. Letělo k němu stříbrné světlo. Slyšel, jak prořezává vzduch a když otočil tvář, aby ho přijal, vrhla se před něj.

‚Profesore Snape!‘

Zhroutil se pod její váhou, když ji na něj kletba odhodila. Cítil, že kolem jejího útlého těla ho zasáhlo pár úponků světla, ale ji zasáhlo plnou silou. Potter zakřičel „Ne!“, když uviděl Hermionu padat, právě když ze Snapea vysál i zbytky jeho magie. Vzduch zrudnul, pak zoranžověl v požáru nenávisti a lásky a smrti a vykoupení, když Voldemort vybuchl. Z jeho kostí zmizela kůže, ale on se o to nestaral. Grangerová byla mrtvá a zemřela, aby ho zachránila. Cítil, jak ho otřásající výbuch Voldemortovy smrti odhodil pryč a kutálel ho bojištěm smrti a rval mu kůži z kostí. Držel se jí tak dlouho, jak mohl, než konečně upadl do bezvědomí. Poslední věc, kterou si pamatoval, byly její vlasy tavící se od horka, které je obklopovalo a její oči, vytřeštěné a hnědé a prázdné a strnule hledící do těch jeho.

Takže Hermiona byla přinesena zpět do Bradavic a Potter přicházel s ní.

V okamžiku, kdy chlapec vstoupil do jeho křídla ošetřovny, Snape zauvažoval, jestli se jeho pobyt tady ještě o pár týdnů neprodlouží. To dítě vypadalo naprosto vražedně. Albusovo uklidňující působení bylo jedinou věcí, která měla moc rozptýlit situaci před ním dříve, než se vymkne kontrole.

„Profesor Snape ti zachránil život, Harry. Kdyby nebylo jeho, byl bys mrtvý a Voldemort by zvítězil.“

Pak se Harry před starším mužem rozplakal, horkými a hořkými slzami, předtím, než se od obou mužů odvrátil a šel zpátky k Hermioně.

Nicméně Snape s Potterem souhlasil. Nezasloužil si její oběť. Nezasloužil si žít.

„Tak teď už si vzpomínáš?“

Snape se na ředitele zamračil. „Vzpomínám. Co, pro všechno na světě, tu pitomou holku posedlo, že se vrhla před kletbu, která patřila mně? A co celou dobu dělala v mudlovské nemocnici? Copak si neuvědomila, že si o ní lidé dělají starosti? Ze všech sobeckých, nevděčných, ...“

„Je v kómatu.“

Albusova slova ho náhle zarazila uprostřed tirády. Kóma. Zamrkal a pak se ušklíbl. Zdálo se, že nebyl jediný, kdo nemohl zemřít jaksepatří.

„Severusi, pamatuješ si Malfoyovu kletbu? Kdybychom věděli, v čem je problém, možná bychom to mohli dát do pořádku.“

Snape se zachmuřil, „Animula somnus – živoucí spánek. Nevím, co to je.“

Albus si povzdechl, „my to vyřešíme“. Po krátké odmlce se znovu podíval na Snapea, jiskřičky v jeho modrých očích utlumené obavami. „Předpokládám, že bychom měli vyzkoušet, jestli ještě stále máš svou magii. Teď, když sis vzpomněl, co se stalo, to vypadá jako další logický postup.

Snape nevěděl, co na to říct. I když si předtím nepamatoval, že Harrymu během bitvy poskytl svou magii, nikdy by ho nenapadlo, že o ni mohl přijít.

Albus vytáhl hůlku – překvapivě Snapeovu vlastní. Předpokládal, že se ztratila na bitevním poli a byl šťastný, když viděl, že to přežila relativně bez úhony. Nechal své prsty klouzat po tom důvěrně známém dřevě, vzpomínal na odsávání, na pocit prázdnoty, který to provázel a na to, jak uvažoval, jestli vybuchne jako prskavka, a najednou znervózněl.

„Ale no tak, Severusi. Nebuď nervózní – prostě zdvihnout a švihnout. Citrónový bonbón?“

Snape se zaškaredil na staršího muže, pro pána krále, on vypadal, jako že očekává nějakou skvělou show. „Nenávidím citrónové bonbóny. Evanesco!“

Jeho nová kůže, stále růžová a napnutá, bolestivě brněla, jak jeho krví procházela magická energie, a naplňovala ho silou. Albusovy citrónové bonbóny zmizely s hlasitým prásk a Snape si dopřál škodolibý úšklebek, když si ten muž prohlížel svou ruku, poněkud zmatený, než aby si uvědomil, že je prázdná.

Ještě pořád měl svou magii.

Po chvíli ticha se na něj Brumbál blaženě usmál a sáhl do jedné z nespočetných kapes svého rozevlátého hábitu a vytáhl další pytlík sladkostí.

„Kéž by bylo takhle snadné dát do pořádku slečnu Grangerovou, Severusi. Želatinový bonbón?“

A bylo to. Nedovolili mu ji vidět, se slovy, že by toho teď bylo moc, a že Poppy má všechno pod kontrolou. Nevěděl, jestli má kvůli tomu cítit úlevu nebo vztek. Opravdu si nemyslel, že by ji chtěl vidět. Poslední vzpomínka na ni se mu vypálila do mozku a stačilo zavřít oči a spatřil ty její hnědé, prázdné a bez života a její vlasy rozpuštěné kolem ní jako svatozář. A v ten okamžik ji zatoužil vidět, koneckonců zachránila mu život. Měl u ní dluh do konce života.

Než skutečně přesvědčil sám sebe, že by měl za ní jít, přesunuli ji ke Sv. Mungovi. Poppy už pro ni nemohla nic víc udělat.

Když se Potter zeptal, kdo se o ni postará po tu dobu, co tam bude, Poppy mu odpověděla, že na Brumbálovu žádost jí byla jako osobní lékouzelnice určena její sestra Nettie. Snapeovi se ulevilo – nelíbila se mu představa, že by tam byla sama, bez někoho, kdo by o ni pečoval, ačkoliv věděl, že ta dívka by si to stejně neuvědomovala, i kdyby tomu tak bylo.

V ten den, kdy odešla, se rozhodl pustit ji z hlavy. Jenže se ukázal Potter, aby zase všechno zničil.

„Nenechají jí dorůst vlasy,“ křičel. „Bez svých vlasů ani nevypadá jako Hermiona a oni jí je nenechají dorůst.“

Čím víc mu toho Potter řekl, tím byl Snape rozčilenější. Ačkoli on a Potter by nikdy nemohli být přáteli, stali se z nich něco jako zdráhaví kolegové. Snape sdílel s mladším kouzelníkem svou magii a také tu byla Hermiona, jako pouto mezi nimi dvěma.

Ten den, Hermionin první den u Sv. Munga, se mezi nimi vytvořilo jakés takés příměří. On a Potter už nikdy nebudou nepřátelé.

Při svém příchodu se zařekl, že jeho první návštěva u Sv. Munga bude také poslední. Nemocnice nemohl vystát a to, že byl na bradavické ošetřovně jako v kleci víc než tři měsíce, bylo pomalu víc, než mohl snést. Udělá to, kvůli čemu přišel, a pak odejde a bude konec.

Hihňající se ošetřovatelky mu na náladě nepřidaly a ani Nettie Pomfreyová, která tam stála a zírala na něj, jako by byl nějaký vraždící psychopat. 

Snažil se nedat na sobě nic znát, když slečnu Grangerovou spatřil poprvé od závěrečné bitvy – vypadala křehčí než skleněné vlákno; náchylnější k rozbití než vílí křídla. Přál si, aby Poppy přišla na to, jak zavřít její oči - i nadále ho znepokojoval pocit, jako by se na něj dívala, i když věděl, že to tak není.

„Tak, slečno Grangerová, dokonce i když jste tak vyřízená jak jste, pořád mi děláte problémy.“ Vytáhl z pláště podlouhlou krabičku a jemně ji položil na postranici její postele. Dál se na ni díval a mračil se, protože čekal, že Nettie odejde, až na ní nakonec štěknul, aby to udělala.

Chvíli počkal, aby se ujistil, že se nevrátí, a pak krabičku otevřel. Byla plná lučních květin.

Poté, co předchozí den dopadly Albusovy zkoušky uspokojivě, i přes Poppyiny protesty odešel z ošetřovny a přemístil se přímo na Cesmínové Louky, dějiště závěrečné bitvy. Uprostřed bitevního pole, na místě, kde Voldemort zemřel, zel kráter. Albus mu řekl, že okamžitě po jeho smrti, se každý, kdo měl znamení zla, prostě rozpustil. Z jejich kostí sklouzla kůže i svaly – začalo to na znamení zla a pokračovalo po celém těle. Snape byl jediný, kdo přežil.

Namířil si to opatrně přes bojiště, hledíc na mastné černé stopy na místech, kde byla těla, a užasl, když spatřil, jak si skrze spálenou zem razí cestu malé výhonky lučních květin a trávy. Dokonce i ten nejkřehčí život mohl přežít, pokud dostal i jen poloviční šanci.  Z květin, které natrhal, udělal malou kytici a vzal ji s sebou do Bradavic.

Když květiny urovnal do malé vázičky a položil je vedle ní, dovolil si podívat se na ni znovu, aniž by měli obecenstvo.

Jak naznačil Potter, její vlasy byly velmi krátké. Natáhl se vpřed, prsty přelétl měkké kadeře a užasl, jak jsou pevné, když se natáhnou. Bez přehršle vlasů, se její tělo zdálo nápadně křehké a její oči trochu moc velké. Byly stále tak prázdné, jak si je pamatoval.

Přistihl se, že ji zase proklíná za její bláhovost. Tohle – to, že tu leží neschopná mluvit nebo myslet nebo komunikovat – bylo tak zbytečné. Vždyť teď byla jen skořápkou té dívky, kterou bývala. Prázdnota v jejích očích mu připomněla, o co všechno ho Voldemort připravil – o tu na nervy jdoucí dívku, o které tvrdil, že se mu oškliví, o ten statečný intelekt, který obdivoval, ačkoli se to snažil popírat.

Chyběly mu její nekonečné otázky a mávání rukou. Stýskalo se mu po tom, jak se v něm zas a znova vařila krev, když ho rozčilovala, jak se jí hněvivě blýskalo v očích, když ji urážel. Přinutila ho cítit i jiné věci, než jen strach a zoufalství. Připomněla mu, že jsou věci, za které stojí za to bojovat, a svou úlohou, kterou ve válce sehrála, učinila to poznání snesitelnější. Chtěl ji zpět.

Popadl nejbližší židli, přisunul si ji k její posteli, urovnal si hábit a posadil se.

„Slečno Grangerová,“ zamumlal tiše, ačkoliv věděl, že ho neslyší, „vy jste zdaleka ta nejnesnesitelnější pitomá holka, co jsem kdy poznal.“

Zvedl ruku, aby se dotkl její hlavy, prsty pročesával její krátké kadeře a zdálo se mu, že po jeho prstech chňapají, když tak procházel jejich zkrácenou délkou.

„Myslel jsem, že byste zas měla ráda zpět své vlasy. S těmihle vypadáte spíš jako lvíče, než jako lvice, kterou ve vás mnozí lidé vidí.“

Tiše mumlal pod vousy, naplňujíc svůj dotek magií a pocítil, že její vlasy se pod jeho rukama probudily k životu. Jak kadeře dorůstaly, vinuly se k jeho prstům, zamotávaly jeho ruce, jako by se k němu lepily – často si říkával, jestli by takové mohly být -  a přistihl se, jak proklíná ironii toho všeho.

Dej si pozor, po čem toužíš. Mohl bys to dostat.

Když vlasy dorostly do délky, která se jeho vzpomínkám zdála uspokojivá, vytáhl z kapsy malou zelenou stužku, svázal s ní pramínek vlasů a ustřihl ho. Dalším kouzlem přiměl tu záplavu kudrn, aby byla odolná vůči každému, kdo by se ji pokoušel ostříhat.

S vlasy, které jí halabala splývaly na ramena, už vypadala mnohem víc jako ona sama. Dovolil si posedět u ní ještě pár minut, než se zvednul. Jeho ruka samovolně naposledy jemně pohladila její hlavu. „Navzdory tomu, jak pateticky to zní, udělám všechno co je v mých silách, abych vás zachránil, slečno Grangerová.“

A teď, rok poté, byl rád, že nebyl tak pošetilý a neslíbil konkrétní datum, do kdy by mohl být problém vyřešen. Nebyl o nic blíž pochopení, jak zrušit Malfoyovu kletbu, než byl na začátku. Všechno jeho pátrání vyšlo naprázdno. Věděl, že ji nepotřebuje vidět, aby mohl ve svém výzkumu pokračovat, ale nedokázal se přinutit, aby s těmito návštěvami přestal. Byla pro něj mementem – připomínkou toho, že přinejmenším jedna osoba chtěla, aby žil.

Zjistil, že ji nemůže nechat jejímu osudu.

Také chtěl žít.

PS: Za Otravného-chlapce-který-přežil-díky-třem-prdelím-štěstí jsem hluboce vděčná Elze :-D