HLEDÁNÍ (klíče)
autorka: sarini – překlad: Elza – beta: ansus
originál: http://www.fanfiction.net/s/2579033/
Popis: Pokračování OSVOBOZENÍ (Harryho Pottera) – Severus Snape již není zvědem, oficiálně uznal Harryho Pottera za svého syna. Užuž se zná, že se Harryho život konečně bude ubírat směrem k lepším zítřkům...
Kánonu se dodrží v rozsahu prvních pěti knih, tedy nezahrnuje dění Prince dvojí krve a následující vývoj. Dokončeno. 53 kapitol. Pro čtenáře od 16 let (pro rozumně vyspělé dospívající a starší). Oceněno cenou ZLATÉHO BRKU pro rok 2006.
Postavy: Harry P./Charlie W., Severus S. a další. Stejně jako náš běžný svět obsahuje milostné vztahy bez ohledu na pohlaví aktérů.
Prohlášení: Autorce nepatří práva k postavám ani světu, které vytvořila J. K. Rowlingová. Překladatelka vychází při překladu z díla pánů Medků (ne dogmaticky) a celé skvělé bezejmenné HP komunity; autorka s přeložením svého díla souhlasila.
Kapitola sedmadvacátá
Kornelius Popletal by sice zasloužil pomalu umučit, nicméně veřejná pohana také není k zahození. Severus byl na svého synka velmi hrdý, jak pěkně zvrátil ministrův pokus zvýšit si na něm popularitu ve veřejné očištění nejpronásledovanějšího chlápka v kouzelnickém světě. Ministr kouzel byl puberťákem donucen sestoupit z piedestalu.
Pozvedl fotografii Jamese, který se na něho smál a mával mu. Skon jeho druha na něj náhle těžce dolehl. Po celý rok byl plně zaměstnán péčí o Harryho, snahou ho vyléčit, poznat... a zmíněný Harry, ačkoliv ještě nebyl stoprocentně v pořádku, si konečně vedl celkem uspokojivě – už na něho nebylo třeba bez ustání dohlížet... a Severus začal postrádat jeho ostatní rodiče.
Jamese.
Fotografie nestačila. Neměla jeho vůni, zabarvení hlasu – ten hřejivý tenor, neposkytovala prstům oporu ani rozkoš jazyku...
Odložil ji zpět na krb, čelo opřel o chladný leštěný mramor. Měl v hlavě pořádný zmatek. Napůl na Jamese Pottera vzpomínal jako na povýšeneckého pitomce, každým coulem mizeru. Jiné vzpomínky ukazovaly jeho starostlivost a něhu, věrnost i bez příčiny, víru v ty, které měl rád. Hluboko v Severusově hrudi plál neuhasitelný mrazivý plamen ztráty.
Předloktí ho pálilo: Voldemort se činil, rozséval někde bolest a smrt. Popadl se za znamení a zaklel.
„Severusi!“
Odskočil – opírat se o krb byl vždy špatný nápad, znovu si to ověřil. V první chvíli si neuvědomil míru naléhání v Albusově hlase.
„Co zas, Albusi?“ ani se nenamáhal skrýt únavu a roztrpčenost.
„Dursleyovi.“
Copak mu nebude nikdy dovoleno odžít si svůj žal? Okolnosti byly už zase proti. „Ať zhebnou.“
„Jsou to Harryho příbuzní, Severusi. Napadli je,“ přimhouřil Albus oči.
Oslovený mrštil o protější stěnu skleněnou ozdůbkou, která nebyla nikdy k ničemu a o níž si ani nepamatoval, kdo mu ji do bytu dal. Rozprskla se v dešti stříbřitých střípků, pokryly celou místnost.
„Fajn. Už jdu. Měli by mi za to být pořádně vděční,“ zavrčel, přehodil si energicky plášť přes ramena a rázoval z bytu. K hranici protipřemisťovacích kouzel došel společně s Remusem a Kingsleym, jenž byl jedním z bystrozorů, kteří zůstali ve škole patrolovat na chodbách.
„Vědí všichni, kam jdeme?“ zavrčel na ně Snape. Jako jeden muž se na něho škaredě podívali a krátce kývli. Pak se ozvalo prásknutí a všichni byli titam.
Číslo popisné čtyři na Zobí ulici se měnilo v bitevní pole, několik příslušníků Řádu bojovalo s nepříliš početnou skupinou smrtijedů. Severus se k nim bez zaváhání přidal, konečně k té správné straně, s černochem a vlkodlakem po boku. Pomyšlení, že je jejich hrdým spolubojovníkem, ho téměř rozesmálo, ale potlačil uchechtnutí silou vůle a soustředil se na bitvu.
Kletby se křižovaly, Severus skládal k zemi jednoho smrtijeda po druhém. Nebyli z nejužšího vedení, nemohli být. Tato maskovaná individua neměla schopnosti Severusových někdejších soudruhů, ale i tak dávala služebně mladším členům Řádu dost zabrat.
Jeho analytická mysl prozkoumávala situaci bez ohledu na to, že se další z Voldemortových přisluhovačů skácel v bezvědomí. Na dvorku nebylo po Dursleyových ani vidu ani slechu, a to otec rodiny byl nepřehlédnutelnou figurou. Buď byli uneseni a tito nýmandi zde měli zdržet pronásledovatele, nebo byli uvnitř v mnohem nebezpečnější společnosti a toto byl předvoj či hlídka.
„Doparoma,“ ulevil si Severus, popadl Remuse a nakvašeně ho táhl k domu. „Pokud už má ty pochybný mudly někdo oddělat, tak já.“
Remus vytřeštil oči: „Severusi?“
„Ále, neboj, nepodám si je k večeři. Harry by mi to neodpustil.“
„Tak je musíme hledět zachránit.“ Remus znehybnil smrtijeda, který se jim připletl do cesty. Voldemort na tento úkol nevyčlenil velkou údernou skupinu – oné noci se toho dělo více a tato akce nebyla vlajková.
Severus vyrazil domovní dveře z pantů. Nebyl čas chovat se ohleduplně k vybavení. Sledoval bolestné výkřiky linoucí se z rodičovské ložnice.
Crucio!
Žena vykřikla, vlkodlak tiše zavrčel. Vlastně to dávalo smysl: jakožto Lilyina sestra patřila nenáviděná Petúnie svým způsobem ke smečce. Vyběhli s Remusem schody a s připravenými hůlkami vpadli do místnosti.
„Severusi,“ pozdravil Lucius Malfoy, aniž by přestal trápit svou zmítající se a vřískající oběť. Masku už odložil – měl rád, když se mu ti, s nimiž si pohrával, mohli dívat do tváře. Vernon Dursley, pravděpodobně zasažený petrifikem, pohyboval pouze očima. „Nečekal bych, že tě uvidím bratříčkovat se s vlkodlakem.“
„Na rozdíl od tebe má v sobě i kus člověka,“ odtušil Severus přezíravě.
Lucius zrudl a namířil hůlkou na Severuse. V místnosti byl kromě nich už jen jeden smrtijed, pravděpodobně člen nejužšího vedení. Ostatní výše postavení se zřejmě rozdělili, aby dohlíželi na řadové členy.
„Měl jsem tě zabít, když jsem měl příležitost,“ zavrčel Lucius.
Severus si nebezpečně pohrával s hůlkou, zatímco Remus se nenápadně sunul k Petúnii. Druhý smrtijed pozoroval Severuse s Luciusem, asi uvažoval, který z nich je pro něho větší hrozbou. Severus náhle švihl hůlkou, Flagrante bylo silnějším bratrem Incendia, a Luciusův plášť pohltily lačné plameny.
Druhý smrtijed se konečně rozhodl bojovat se Severusem, zatímco Lucius se pokoušel vymanit z ohně. Po chvíli se mu podařilo shodit plášť na zem, načež si ho přestal všímat a začal proklínat Severuse.
Ten se cítil živý jako už dlouho ne: chránil se štíty, sesílal kletby, spoléhal se na reflexy a instinkt. Harryho výuka byla k dobrému oběma, synovi i otci. Boj s těmito dvěma smrtijedy nebyl tak obtížný.
Remus se mezitím věnoval výrobě přenášedel. Vecpal jedno do rukou Vernonu Dursleyovi, který nemohl klást odpor, a výrazným pohybem úst Severusovi prozradil heslo. Potom popadl Petúniinu ruku, do dlaně jí vtiskl botu a oba zmizeli, pravděpodobně ke svatému Mungovi nebo na bradavickou ošetřovnu. Petúnie vypadala, že je na tom zle.
„Když se oponent brání, tak už to není ono, že Luciusi?“ usmál se Severus koutkem úst na svého bývalého přítele.
Lucius ho zasáhl řezací kletbou: „Tebe si vychutnám, ať se budeš bránit, nebo ne, Severusi.“
„Nepovídej, žes změnil tým, Luciusi,“ zavrněl Severus. „Co tomu řekne Narcisa?“
Lucius byl stále vytočenější, takto brunátný odstín už mu doopravdy neslušel: „Jsi jen špinavej perverzák, Severusi.“
Stále bojoval se dvěma protivníky, ale dobírat si mohl jen jednoho – druhý dosud nepromluvil, což od něho bylo chytré; Severus ho nemohl identifikovat.
„Nějak citlivý, Luciášku!“ Toto oslovení Lucius z duše nenáviděl. Čím dopálenější bude, tím víc bude chybovat.
Kmitem hůlky odmrštil Severus neznámého protivníka ke vzdálenější stěně, kde narazil hlavou na rám okna, až to zadunělo, a sesul se na podlahu. Zbývalo vyřídit už jen Luciuse.
„Připraven na opětovné shledání se svým pánem, Severusi?“ protáhl Lucius tónem, který Draco tolik let napodoboval.
Oslovený teatrálně zívl: „Zkus něco nového, Luciusi. Udivuje mě, že tě ještě nikdo nezabil: bojuješ jako stoletá tetička.“
„Stále ušlechtilý a noblesní, Severusi?“ protáhl Lucius. „Co ručinka, bolí?“
Severus schválně dosud nepoužil žádnou inkantaci z oblasti černé magie, čekal na správnou chvíli. V ten moment vyřkl kletbu, již nedávno učil Harryho. Zasažený se cítil, jako by ho stahovali z kůže, ale fyzicky zůstal nedotčen. Lucius ji schytal, jenže těsně předtím zasáhl Severuse vlastní lahůdkou, která roztříštila kosti v Severusově levici. Ten stiskl zuby a rychle Luciuse petrifikoval, tak totiž stále cítil prokletí, ale nemohl s tím nic dělat, ani křičet.
S pomyšlením, že Dursley možná trpí stejně, se Severus dotkl přenášedla: „Poberti.“
Krátké zatrnutí v oblasti žaludku a už dopadli na podlahu bradavické ošetřovny. Severus ignoroval vlastní bolest a odlevitoval Vernona Dursleyho do postele.
„Poppy!“
Právě přibíhala: „Odeslala jsem Remuse k Mungovi s Harryho tetou. To je jeho strýc?“
Severus přitakal.
Poppy na mudlu přísně zazírala, nicméně ho začala okamžitě vyšetřovat. „Stačí, když si pořádně odpočine, ale teď bychom ho měli dostat k Mungovi, aby byl se svou ženou. Použij můj krb.“
Kývl. Ani jeden z nich se nenamáhal osvobodit Dursleyho z kouzla úplného spoutání, v současném stavu se s ním nakládalo neporovnatelně snáze. Severus vhodil letax do plamenů a vlevitoval k sobě do krbu mudlu, který jen třeštil oči. Zdravou rukou ho objal: „Nemocnice svatého Munga pro kouzelnické choroby a úrazy.“
Vystoupil z ohniště do zlověstně tichého atria. Halloweenský večer, Voldemort na tahu... mělo by tam být výrazně živěji. Zatím byla přítomna pouze obyčejná sbírka nemocných dětí, osob stižených nehodami při čarování, přeměňování či vaření lektvarů a několik málo jedinců poraněných zvířaty.
„Přejete si?“ zeptala se sestra. Dursleyho si prohlížela jednoznačně znechuceně – takto obézních lidí v kouzelnickém světě nebylo mnoho.
„Máte v ošetřování jeho manželku,“ vysvětloval Severus. „Byli přepadeni smrtijedy.“
„Jistě,“ odtušila a přejela Severuse znalým pohledem. „I vy potřebujete ošetřit.“
Vylovil z útrob hábitu fiálu s lektvarem proti bolesti a zhluboka si přihnul: „Na mne se podívá Poppy Pomfreyová.“ Švihl hůlkou a Dursley znovu nabyl schopnosti pohybu.
„Dudley!“ vykřikl divoce. „Vědí, kde je Dudley!“
„Kurva,“ zaklel Severus, a ani se nezastyděl. Mužský má mít pár zlozvyků. Pořád je lepší mít peprnější slovník, než nalézat zalíbení v mučení mudlů, jak se stalo Luciusovi. „Kde je?“
„Ve škole, Smeltings...,“ zablekotal Vernon Dursley.
Severus sebou šklubl. Tam budou stovky mudlovských dětí! „Vím, kde to je.“ Otočil se k sestře: „Vezměte ho k jeho ženě. Jdu za Albusem Brumbálem.“
Přemístil se přímo na ústředí. Vrazil dovnitř, pár kroky byl v kuchyni, cestou si stihl na ruku přičarovat dlahu a obvaz. Chtělo by to kostirost a pořádnou fixaci, ale na to nebylo zatím kdy. V kuchyni Weasleyova dvojčata s Charliem hlídali krb připraveni vyrazit do akce.
„Zavolejte Brumbála,“ nařídil už ode dveří. „Jdou po Harryho bratranci.“
Fred okamžitě zavolal Albuse a Charlie Severuse vmáčkl do židle. Prohlédl ho od hlavy až k patě a poslal George pro pár lektvarů. „Číms to schytal?“
„Řezací, kostidrťná,“ odpověděl úsporně. „Taky asi dvě mučicí.“
Charlie přikývl a odhalil ránu po řezací kletbě. Severus se zle zamračil, když na něj Charlie namířil hůlku, ale ten jen odtušil: „Všichni ošetřovatelé mají základní zdravotnický výcvik, takže se přestaň škaredit, Severusi. Stejně na to nedám. Vím, co cítíš.“ Rána se zacelila a postupně mizela docela.
Fred se otočil od krbu: „Vy dva běžte za Dudleym a my dva tu raději zůstaneme. Už nás viděl a moc jsme se mu nelíbili.“
George podal Severusovi lektvar, ten ho vypil. Paže vyléčená nebyla, ale alespoň ji necítil. S Charliem v patách vyšel ven.
„Chytni mě za pravačku, povedu nás.“ Severus byl ve Smeltings v létě v rámci kontroly bezpečnostních opatření. Nebyla nic moc, protože nikdo nepředpokládal, že by se smrtijedi dokázali prolomit do domu v Zobí ulici a zjistit tak, kde hledat Dudleyho. Ochrany padnou rychle.
„Jak se tam dostali?“ zeptal se Charlie, když přistáli na potemnělých pozemcích mudlovské internátní školy.
Severus potřásl hlavou: „Nevím, ale za chvíli se to dozvíme.“
Tiše se kradli kupředu, dorozumívali se gesty. Severus naštěstí věděl, ve které ložnici je ubytovaný Dudley Dursley. Kradmo procházeli kampusem; když začala blikat světla a rozječela se siréna, rozeběhli se.
„Mudlové mají zajímavé zabezpečení, to se jim musí přiznat!“ snažil se Charlie přehlušit vřískot alarmu.
Z budov se vyvalili studenti, Severus si duchapřítomně nechal zmizet hábit. Naštěstí měl pod ním kalhoty a košili. Oba s Charliem zastrčili hůlky a rozhlíželi se davem po kýženém obézním klukovi.
„Neviděli jste Dudleyho Dursleyho?“ zeptal se Charlie kluků v oranžových pumpkách a vínově rudých fracích. Každý jeden zavrtěl hlavou. Severus dál očima prohledával prostranství, postupovali proti proudu.
„Charlie!“ křikl Severus a ukázal na záblesky v jednom z oken. Vypadalo to, že našli Dudleyho.
Pospíchali, odstrkovali studentíky z cesty. Severusův pověstný pohled byl k užitku. Uvnitř se rychle rozhlédli a přemístili se do patra, z něhož se linuly záblesky.
„Crucio!“
„Smrtijedi jsou tak předvídatelní...“ okomentoval to Charlie, ale pohled měl tvrdý zlobou.
Severus si odfrkl, oba spěchali k místnosti, z níž se ozývaly výkřiky.
„Crucio!“
Tento hlas Severus poznal: „K čertu, Bellatrix.“
Přede dveřmi stál černě oděný strážný. Severus máchl hůlkou a změnil Charlieho oděv na smeltingskou uniformu. Charlie sice nakrčil nos, ale kývl a rozběhl se k tmavé postavě. Jakýmsi odlehlým zákoutím mysli Severus zaznamenal, že Weasleyové nevypadají dobře ve vínové ani v oranžové. Smrtijed měl hůlku v pohotovosti, ale otálel s prokletím ‚studenta‘ – nečekal, že se dotyčný vrhne vpřed, překulí, vytasí hůlku a prokleje jej.
„Slušné,“ zhodnotil Severus a Charlie si změnil oblečení na původní variantu. Omráčený Smrtijed byl živoucím důkazem, že jisté kletby a uřknutí by se vzájemně neměly kombinovat, jak již přede dvěma lety poznal Draco Malfoy v bradavickém spěšném vlaku.
„Alohomora!“
Dveře se otevřely a odkryly tři smrtijedy cvičící se na vřískajícím a brečícím – stále byl schopen obého, dobré znamení – morbidně obézním klukovi.
„Mdloby na tebe!“ vykřikli Severus a Charlie jedním dechem. Pak se otočili ke zbývajícímu smrtijedovi.
Ten pustil hůlku a zvedl ruce nad hlavu: „Vemte si toho spratka!“
Charlie sklopil hůlku a přešel k Dudleymu, smrtijeda přenechal Severusovi.
„Pettigrewe,“ zavrčel Severus zvolna se blížící k malému kouzelníkovi. „Jednou tě donutím zaplatit za to, cos provedl mé rodině. Toužím ti vytrhnout srdce z těla holýma rukama, ale Albus míní, že bys mohl být ještě k něčemu dobrý.“ Nadhodil rádoby lehce: „Byla to závazná přísaha, víš to, že?“
Muž se chvěl a klopil zraky k padlým smrtijedům: „Musím je přinést zpět.“
„Jdi mi z očí, Pettigrewe,“ štěkl Severus, tak tak se ubránil nutkání rozpárat mu hrdlo. „Až Harry zabije Raddlea, vyřídíme si to s tebou.“
Pettigrew přivolal ostatní smrtijedy a okamžitě se s nimi odmístil.
„Je na tom zle, Severusi,“ ozval se Charlie klečící u Dudleyho. „Musíme ho ihned přenést k Mungovi.“
Severus přitakal, a zatímco vyráběl přenášedlo, Charlie chlapce opatřil několika lékouzly. Ve škole vypukl zmatek a pravděpodobně bude trvat několik hodin, než kdokoliv začne Dudleyho Dursleyho postrádat. A v případě potřeby se o mudlovské vzpomínky postará ministerstvo.
U Munga už je čekala táž sestra, s níž už měl Severus dnes večer jednou tu čest.
„To je jejich syn?“
Přitakali a Charlie sestru informoval: „Byl zasažen několika cruciaty, pokud víme, tak dvěma nebo možná i třemi.“
Zavrtěla smutně hlavou, zatímco pospíchali na jednotku intenzivní péče. Charlie v běhu vyjmenovával lékouzla, která použil, sestra přikyvovala. Pak je oba odehnala a zatáhla závěs okolo chlapce a týmu léčitelů.
„Severusi, Charlie,“ zavolal na ně Remusův hlas.
Severus se otočil. Vypadalo to, že Remus někde cestou schytal pár kleteb, nicméně působil lepším dojmem než sám Severus, na něhož už přestávaly účinkovat vypité lektvary. Způsob, jakým vlkodlak Severuse zkoumal – zrakem i čichem, byl zneklidňující, najmě vzhledem k tomu, že se očividně musel hodně držet.
„Jak je na tom Petúnie?“ otázal se Charlie.
Remus potřásl hlavou: „Nevíme a ještě pár hodin vědět nebudeme. Co Dudley?“
„Právě jsme ho dotáhli,“ odpověděl Severus a pokynul k závěsu.
„Vraťte se do Bradavic,“ vybídl je Charlie. „Oba potřebujete k Poppy.“
Remus souhlasil. Ani jeden z nich se dost dobře nemohl nechat ošetřit u Munga. Ať už o něm noviny psaly, co chtěly, žádný lékouzelník, který by uviděl vypálené znamení, by mu nepomohl. Remuse by navíc poslali na oddělení nebezpečných tvorů a jednali s ním jako s osobou nakaženou smrtelně nebezpečnou chorobou.
„Zůstaň s Dursleyovými,“ přikázal Severus zrzkovi. „Ať jsou v bezpečí.“
Charlie souhlasil mírně váhavě. Stejně jako většina členů Řádu neměl nejmenší chuť Dursleyovy chránit, raději by je osobně proklel za ty roky, kdy s Harrym zacházeli jako s podešví. Jedině vědomí, že Harry by byl proti, bránilo Charliemu prozradit léčitelům, kdo skutečně jsou mudlové v jejich péči a co prováděli slavnému Chlapci. Takto jim bylo pouze uvedeno, že mají synovce v Bradavicích.
Poppy švihla Severusem do postele, stáhla mu oblečení a zabavila hůlku dříve, nežli se zmohl na slovo. Možná dokázal svést souboj zároveň s několika příslušníky Voldemortova užšího kruhu, leč Poppy, když se do toho dala, ho dokázala zpacifikovat během pár vteřin. Kdežto Remus, který s ní mluvil zdvořile a mírně, dostal dokonce i svolení nechat si skřítkem přinést svačinu.
„Vypít,“ vrazila Poppy Severusovi do ruky kalíšek a stála nad ním, dokud nepolkl i poslední kapku kostirostu. „Neodejdeš, dokud se ti ruka zcela nevyhojí.“
Zazírání mu nebylo nic platné. Jakmile odešla do své kanceláře, Remus si sedl k Severusovi na postel a podal mu hrnek: „Bezesný spánek. Věř mi, že nechceš být vzhůru, když se to bude hojit.“
Severus přijal nabízený lektvar a vypil ho. Téměř okamžitě ho pohltilo nevědomí. S poslední jiskřičkou uvažování si ještě vzpomněl: „Někdo to musí říct Harrymu.“
-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-