Preklady fanfiction Harryho Pottera

Disclaimer: Všechna práva patří JKR, já nevlastním zcela nic. Překlad nebyl vytvořen za účelem zisku.

Poznámka překladatelky: Po minulé pochmurné povídce jsem měla chuť na něco jednoduchého a bezstarostného. A abych byl upřímná, povídku jsem si vybrala hlavně proto, že jsem sama na základce milovala slovní úlohy. A protože mi zrovna začíná nový semestr, vyvolalo to ve mně nostalgický „ach-to-byly-časy“ efekt. Snad i vás tahle blbinka aspoň trošku pobaví.

Ze všech těch nejpitomějších věcí na sv...

Hermiona se na chvíli vrátila do reality a vkročila do Uršuliny umývárny (kterou už Uršula neobývala a místo toho raději navštěvovala klučičí toalety) a frustrovaně po ní začala mašírovat. Dokonce začala uvažovat nad tím, že by si ze zoufalství začala škubat vlasy, ale zarazila ji myšlenka na to, že by si určitě vytrhala celé chomáče, které by pak zanechaly na její hlavě holá místa. Mrskla svou aktovkou s knihami o zem a bylo jí jedno, že ten rámus musel být slyšet po celé chodbě. Kdy začala uvažovat tímto holčičím způsobem? Je možné, že by ji Levandule s Parvati nějak zaklely?

Její chůze začala nabírat na rychlosti a Hermiona podobnou rychlostí začala analyzovat stav své mysli. Nenacházela ovšem žádnou odpověď. Za prvé, byla v rozpacích. A kvůli čemu? Kvůli problému tak triviálnímu, jako je zabouchnutí se? Musela přijít o rozum! Jak ji něco takového mohlo vyhnat z knihovny? Z knihovny, pro Merlina! Frustrovaně zasténala a zároveň začala mlátit hlavou o zeď. Až když zaostřila na svůj obraz v zrcadle, přestala.

Zavrtěla odmítavě hlavou, došla k umyvadlu a otočila kohoutkem. Čekala, dokud se proud vody nepročistí, a pak si začala předříkávat svou současnou mantru a zároveň stříkat studenou vodu do obličeje...

Nemám ho ráda. Nemám ho ráda.

„NEMÁM HO RÁDA!“

„Je všechno v pořádku?“

Nadskočila nad zvukem cizího hlasu a strachy vytřeštila oči. Vyděšeně se pustila do hledání své aktovky a pak si všimla, že leží nedaleko dveří, přesně před neznámým mužským stínem.

„Jsi v pořádku?“

Vrhla se k nejbližší stěně, opřela se o ni zády a pak už se bála byť jen pohnout. Proč musela být takový hlupák! Co že to vlastně vyřvávala?

„Prosím, řekni něco. Vím, že jsem tě slyšel křičet něco o něm.“

„Jse... jsem v pořádku,“ nakonec ze sebe vykoktala, ale nebylo to hlasitější než šepot.

„Ehm, ne že bych o tebe neměl starost, ale mohla by si prosím vyjít ven? Do této konkrétní umývárny bych nerad chodil.“

Mohla v jeho hlasu zaslechnout spoluúčast a nervozitu, ale ne že by snad potřebovala vědět, kdo to byl... Kdepak, ona věděla, že to byl primus. Vrchní, všemi obdivovaný mrzimor, spolu s Harrym výherce Turnaje tří kouzelnických škol. Chytač a kapitán mr...

„Haló?“

Zaklela a prohledala si kapsy, kde našla hůlku. Namířila ji na aktovku, vyřkla Accio! a pověsila si tašku přes ramena. Uložila svou hůlku zpět do kapsy a zkontrolovala, jestli tam mrzimor stále stojí. Stál a přešlapoval s aktovkou na zády z místa na m...

Sklapni a připrav se na úprk! poručila jí její mysl.

„Přesně tak,“ zašeptala pro sebe.

Zadoufala, že nezakopne a pak vystřelila z umýváren tak rychle, jak jí to jen nohy dovolily. Na jediné, na co zapomněla, byla její otevřená taška. Nemohla tudíž vědět, že jí jedna kniha z tašky vyklouzla a přistála jen několik metrů od primuse, který si jí všiml, zvedl ji a prohlédl si cár počmáraného papíru, který z ní vypadl. Papíru, na kterém stálo její jméno...

******

Hermiona se doplahočila k večeři. Byla mezi prvními, ale i přesto neměla v plánu tu moc setrvávat. Jen dostatečně dlouho na to, aby se napila dýňového džusu, něco málo snědla a odnesla si trochu ovoce s sebou na později.

Protože Harry s Ronem ještě byli na famfrpálovém tréninku, rozhodla se zvednout přesně tehdy, když do síně začalo proudit větší množství studentů. Vyhnula se davu, vyšla ven a díky hloučku studentů si nevšimla osoby, která tam na ni čekla. Zrovna mířila ke schodišti, když ucítila, jak jí někdo poklepal na rameno.

„J...“ začala, ale nedořekla, když si všimla, kdo to byl.

„Ahoj Hermiono. Je tvoje?“ zeptal se Cedric a poukázal na knihu, kterou držel.

Letmo pohlédla na obal, sotva zřetelně kývla hlavou a pak si ji od něj vzala. Doufala, že se jí podařilo udržet klidný a vyrovnaný výraz, protože jasně cítila teplo, které se jí začalo rozlévat po tvářích. Otočila se, narychlo zamumlala: „Díky“ a chtěla pokračovat ve své cestě, když ji zarazil.

„Byla to matika, že jo? Mudlovská matika.“

„Ano,“ odpověděla, aniž by se k němu otočila.

„Říká... říká se jí algibera? Ne, algebra! Slovní úlohy, je to tak?“

Lehce se k němu natočila a letmo na něj pohlédla. Nebyla si jistá, co vlastně viděla, ale bylo to něco, co zrychlilo tep jejího srdce. Naděje? Byla to doopravdy naděje?

„Ano...“ odpověděla opatrně.

„Myslíšžebysměučila?“ vyhrkl Cedric.

Hermiona si nemohla pomoci a jednoduše jen zírala do jeho obličeje zalitého růžovou barvou, jako by právě uběhl maraton. Pak se pokusila soustředit na jeho otázku.

„Co jsi říkal?“

Všimla si, jak nervózně polkl. „Myslíš... myslíš, že... že bys mě mohla učit? Ty slovní úlohy, myslím.“

„Proč?“ instinktivně na něj nedůvěřivě zaostřila.

„Není na tom nic špatného! Přísahám!“

„Neměl bys právě jít...“

„Už jsem jedl. Požádal jsem domácí skřítky, aby mi něco donesli do knihov...“

„Do knihovny! Nesmíš jíst v knihovně! Je to proti pravidlům!“ zasyčela.

„No, zkus si tam strávit půl dne bez jídla a pak si to povíme.“

Takže to nebyla naděje? Pomyslela si schlíple

Co jsi očekávala? Večeři při měsíčku a valčík? ozvalo se její racionální já.

„Hermiono?“

„Co? Ach... no, pokud chceš, ale musím dohnat nějaké učení.“

„Dobře. Tak co třeba zítra před a po večeři?“

„Před a po?“

Všimla si, jak se jeho tváře ještě víc probarvily a Cedric přešlápl z nohy na nohu. „Teda, pokud ti to nevadí.“

„Ne, myslím, že ne. Jen nejsem moc milá na ulejváky.“

„Super! Nebudeš toho litovat. Slibuji.“

„Dobře. Zítra před a po večeři.“

„Schůzka dojednána.“

Hermioně se to zdálo divné, ale než se Cedric otočil, jako by se mu rozšířily oči překvapením. Mávla nad tím rukou a sama se vydala do společenské místnosti. Netrvalo dlouho a zamulala heslo a vstoupila do prázdné místnosti. Sedla si do velikého křesla, protáhla si záda a pak začala listovat starou knihou matematiky. Probírala se listy plnými poznámek, dokud nenašla ten, který hledala. Pod jejím drobným úhledným rukopisem přibyla jedna čmáranice.

Pokud zvládne Cedric navoskovat podlahu za čtyři hodiny a já za devět, jak dlouho by nám to trvalo dohromady?

Pokud by to byla součást naší schůzky, je to jedno. I když možná bychom ten čas chtěli strávit jinak než voskováním podlahy... hmm... proč vlastně voskujeme podlahu?

Vzpomněla si na jejich setkání a v hlavě se jí rozsvítilo.

„Schůzka dojednána.“

Usmála se pro sebe a pak pokračovala v procvičování svých slovních úloh.

Takže to, co viděla, přece jen byla naděje.