Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 3. Láska, která je utváří

Molly zvládla zaplnit celý stůl a Hermiona si užívala každou minutu. Doupě představovalo jedno z těch míst, která lidé rádi navštěvují v jakoukoliv dobu, a stalo se věhlasné svými setkáními, ale na štědrovečerní večeři se zde scházel ještě větší dav než obvykle. Ani ti nejmladší členové rodiny nesměli chybět – Alexander Ronald Potter se narodil sotva před třemi týdny – a nyní všichni čekali, až se dostaví ten nejstarší. Billovo přenášedlo mělo být aktivní už před hodinou, ale zjevně je opozdili.

Hermiona uhladila ubrousek, ale víc se vrtět nedovolila. Po pravdě řečeno, celý stůl vykazoval známky neklidu od chvíle, co Molly oznámila, že nebude podávat večeři, dokud nedorazí i její poslední dítě. Novorozeňátko jim poskytlo chvíli rozptýlení, ale Hermiona si byla jistá, že je čeká rodinná vzpoura, pokud si její jistí členové brzy nenaplní žaludky. Rukama si instinktivně pohrávala s přívěskem, ale vrátila je k bokům ihned, jakmile si uvědomila, co dělá. Nevolnost u ní nezpůsoboval hlad, ale to nepotřeboval nikdo vědět.

„No tak, mami,” obrátil se na Molly Fred s tou nejžalostnější imitací nevinnosti, kterou kdy Hermiona viděla. „Staroušovi Billovi nebude vadit, když si dáme pár soust, než dorazí.”

„Jestli nedorazí brzo, nebude moct kousat, až s ním skončím,“ zabručel Charlie.

Byl podrážděný už od ranní scény se snoubenkou, která proběhla v přítomnosti ostatních, ale jídlo vonící po celém domě, aniž by si do něj mohl kousnout, to byla tedy poslední kapka. Možná ještě horší než ona hádka.

„Můžete počkat,“ rozhodla Molly a naklonila se, aby si nalila další sklenku vína.

Charlie v odpověď jen zahučel, ale vzal láhev a posloužil všem okolo. Hermiona se své sklenky sotva dotkla, ale stejně jí dolil. Napadlo ji, že trocha alkoholu v krvi by jí možná pomohla ukrátit čas, ale rozhodla se mít raději čistou hlavu. Pokud má Billa vidět jen párkrát za rok, rozhodně si chce pamatovat každou minutu.

„Nějak nechápu, proč je Bill najednou tak důležitý,“ konverzačně prohodil George. Pak se zazubil. „Ron by tohle mučení nikdy snášet nemusel. Nikdy jsi neodolala možnosti svého Ronánka nakrmit, mami.“

„Ne, jen se snažila vykrmit Harryho,“ zahihňala se Ginny. „Ron se v tom hýčkání prostě vezl.“

„Vezl se s Harrym, pokoutně toho využíval, když se mamka nedívala, ve tři v noci vstával, aby něco sbodl,“ smála se Hermiona, „a přesto nepřibral ani gram.“

„Co na to říct?“ vstoupil do hovoru Fred a dmul hruď. „My Weasleyovi jsme požehnaní vynikajícími postavami.“

„Mluv za sebe,“ Ginnyin hlas si nesl nádech hořkosti. Toto nejmladší dítě rodiny v žádném případě nebylo kulaťoučké, ale Hermiona od své kamarádky věděla, že na tom, aby zhubla, co během těhotenství přibrala, musela Ginny těžce pracovat.

Molly se nadechla, patrně aby vyvrátila názor své dcery na metabolismus žen Weasleyových – docela se ztratila od manželovy smrti v důsledku depresí těch prvních dnů a stále nepoužívala zkrášlovací kouzla – ale přerušila ji malinkatá expresní poštovní sovička, která přisvištěla kuchyňským oknem, jež nechali otevřené pro všechny případy. Molly sovičku zbavila malé obálky a pták vyletěl tak rychle, že jej vlastně nikdo ani neviděl.

Zatímco četla vzkaz, začala se mračit a Hermiona najednou věděla, co to psaní říká. „Nepřijde, že?“ zeptala se tiše, než ta slova stihla zastavit.

Otočilo se k ní několik hlav a Molly jí to potvrdila: „Ne, drahoušku, nepřijde. Mají v práci cosi naléhavého. Není si jistý, že se vůbec bude moci na Vánoce vrátit.“

Hermioně se udělalo špatně. Doma měl strávit celý týden a teď jej asi ani neuvidí. Slabý hlásek v koutku mysli jí našeptával, že je to tak možná nejlepší; mučit se polovičním žitím mezi jeho návštěvami nemohlo dále pokračovat. Ale také se ozýval jiný hlásek, který se stejně důrazně tázal, co by bez těch návštěv mělo smysl? Přinutila ty našeptávače ustoupit do hlubin vědomí a se šťastným výrazem se rozhlédla po rodině.

„No tak na co čekáte?“ pobídla je tak vesele, až ji to samotnou překvapilo. Když se nikdo ani nepohnul, obrátila oči v sloup a svá slova upřesnila. „Jezte. Už nemusíme čekat.“

Jakmile se ten fakt dostal do mužských hlav, neztráceli čas zíráním a vrhli se na hostinu, kterou Molly přichystala. Samotná matka rodiny si Hermionu naposledy zkoumavě prohlédla, posadila se do čela stolu a synové jejím směrem posunuli jídlo. Jen Ginny Hermionu sledovala s vědoucím výrazem ve tváři, v zoufalství zavrtěla hlavou a obrátila se k jídlu. Její nejlepší kamarádka byla tvrdohlavá, to je jisté, ale ani toto Hermionu nepřesvědčilo, že nedělá dobře.

Po večeři se všichni sešli jako obvykle, děti si hrály a dospělí se uprostřed toho chaosu snažili klábosit. Hermiona se schoulila v křesle nejblíže krbu, přikryla se svým oblíbeným plédem, ale na knihu se soustředit nedokázala. Po pár omluvách jejím směrem, když jí ve vlasech přistálo Joselynino papírové letadélko, nebo když se Kent rozhodl, že její klín je zjevně nejlepší v místnosti, byla ráda, že neschopnost soustředit se mohli všichni svést na tato rozptýlení a ne na skutečný důvod.

Přistihla se, že s postupujícím časem si hraje s přívěskem od Billa čím dál víc. Všichni jí během těch tří měsíců od jejích narozenin pravidelně sdělovali své tipy a ona sama na tom zaklínadle ve volném čase neúnavně pracovala – v poslední době pro ni byly obzvláště špatné čtvrteční večery, takže nebylo neobvyklé zastihnout ji skrčenou nad učebnicí pokročilých kouzelných formulí a slovníkem, jak hledá nejlepší kombinaci slov – ale zatím se jí přívěsek otevřít nepodařilo.

„Pořád nemáš štěstí, co?“ zeptala se Ginny, když se posadila na opěradlo křesla. Vypadala unavenější než kdy jindy, ale alespoň se skutečně šťastně usmívala.

Hermiona zavrtěla hlavou. „Došly mi nápady. I když jsem přesvědčená, že Bill nakonec povolí.“

„Nějak pochybuji, že dokonce i ty jej budeš schopná skrze dopisy zlomit. A když už jsme u toho...“

„Nezačínej, Gin,“ zašeptala Hermiona. Vstala; najednou chtěla být kdekoliv jinde, jen pryč od tohoto rozhovoru. „Jsem unavená. Myslím, že si půjdu lehnout.“

„Hermiono, opravdu by ses neměla vyhýbat –“ začala Ginny.

„Dobrou noc,“ odpověděla pevně a zavrtěla hlavou. Už se otočila k odchodu, ale ještě tlumeně dodala: „Není tady, Gin. Musím se naučit s tím žít a nemůžu pokračovat, jako by se to mělo brzy změnit. Musím se pohnout dál.“

Ráno přišlo brzy díky všem dětem v domě a Hermiona byla vděčná, že měla pár hodin spánku navíc. No, ani ne tak spánku, jako spíš odpočinku. Nezačala zrovna sladce dřímat, jakmile se její hlava dotkla polštáře, ale alespoň dokázala dostat emoce pod kontrolu. Myšlenkami bloudila někde úplně jinde a znovu ji trápily, když se vzbudila.

Dopodrobna probrala svůj život v posledních několika měsících a krátký hovor s Ginny předchozího večera jí vše potvrdil. Její kamarádka měla pravdu v jedné věci. Hermiona doufala, že se Bill jednoho dne zázračně rozhodne, že patří sem, k ní – a uvědomění si této skutečnosti jí nebylo příjemné. Kdy se stala tou, co sedí v koutě a nechá někoho jiného řídit její život? Ron to nikdy nezkusil a to byl jejím manželem.

Rozhodnutá se vyhrabala z postele a hodila na sebe župan. Cítila se trochu veseleji než předtím. Už zaslechla pronikavé hlasy dětí při objevování jejich vánočních dárků a Mollyin jekot, aby se kterýsi syn mylně nedomníval, že je v pořádku trousit se do kuchyně a krást tam jídlo. Když Hermiona došla k vrcholu schodiště, drobně se usmívala.

„Dobré ráno, drahoušku,“ pozdravila ji Molly, jakmile ji zahlédla. V hlase již neměla ani náznak podráždění. Ať už Fred s Georgem provedli cokoliv, zjevně to z domu nevyhnalo ducha Vánoc.

„Dobré ráno, mami,“ pozdravila Hermiona a políbila ženu na tvář. Potěšila ji reakce starší čarodějky na to oslovení. Většinu času svoji tchyni titulovala ‚Molly‘, ale čas od času ji přemohla taková láska, že křestní jméno prostě nestačilo.

Dostala šálek čaje od Angeliny a posadila se na pohovku vedle Ginny, aby sledovala děti, jak se probírají dárky s mnohem větším nadšením, než bylo přirozené pro tuto časnou ranní hodinu. Charlie a jeho snoubenka se objímali v křesle nejblíže krbu, všechny hádky předchozího dne zřejmě zapomenuty, pokud tedy její zamilované tulení se k jeho tváři bylo nějakým vodítkem. Hermiona cítila malý osten žárlivosti. Ne kvůli Charliemu – s Percym byl jediným mužským od Weasleyů, ke kterému nikdy necítila ani tu nejmenší zamilovanost – ale kvůli tomu nestydatému a naprosto úžasnému projevu lásky.

„Veselé Vánoce, teto Hermiono,“ popřála jí Ginnyina dvojčata v tak dokonalém souladu, že by se Hermiona rozesmála, nebýt tak ohromená. Podali ji krabici úhledně zabalenou v lesklém červeném papíru, a pak se hned hnali za bratrancem a sestřenicí. Tázavě vzhlédla ke kamarádce a všimla si, že na ni její přátelé s očekáváním hledí.

„Veselé Vánoce od nás všech,“ pronesl Harry. „Pro tebe je těžké něco koupit, ale myslím, že jsme dokázali vymyslet něco, co ti bude vyhovovat.“

Pomalu z krabice sundala papír, nejdříve odlepila kraje, pak jej stáhla, připravená uspokojit svoji zvědavost. Jaký dárek, u Merlina, by vyžadoval takové úsilí? Když konečně zvedla víko, zůstala zmatená ještě víc; uvnitř ležel starý medvídek, věkem tak opotřebovaný, že mohl být hračkou její babičky.

„Je to přenášedlo,“ řekla Ginny s úsměvem, když zjevně nechápající kamarádka vzhlédla. Pak dodala významným tónem: „Mezinárodní přenášedlo. Cílové místo podle tvého výběru.“

Hermiona se zhluboka nadechla, protože se jí svaly na tváři začaly pod náporem emocí stahovat. Prstem přejela po medvídkově rozcuchané srsti a říkala si, čí nápad to byl. Nejdříve ji napadla Ginny, ale podle vědoucích úsměvů ostatních si nebyla jistá. Zavrtěla hlavou a pokusila se o úsměv. Srdce jí bolelo při pomyšlení, že někdo další možná přechovával stejné naděje, jaké ji samotnou sžíraly poslední čtyři měsíce.

„Děkuji vám,“ řekla tiše. Pak s úsilím, aby zněla hlasitěji, dodala: „Brzy se mi bude hodit. Mám nějaké plány.“

„Ano?“ zeptala se Molly a ta otázka přišla asi tak nenuceně, jako se místností pohybovali Fred s Georgem při jejich posledním žertíku.

„Ano,“ potvrdila Hermiona s přikývnutím. Každou vteřinou nacházela větší sílu k hovoru. Dokáže to. „Rozhodla – rozhodla jsem se pro dlouhodobou dovolenou s trochou cestování. Myslím, že je na čase, abych viděla svět. Možná začnu v Káhiře. Slyšela jsem, že v toto roční období tam je nádherně.“

Nemusela zmiňovat, kdo jí tuto informaci poskytl.

„Ale to nebylo v plánu!“ vykřikla Ginny s takovou vervou, že se její synáček rozplakal. Přitiskla si ruku na ústa, zřejmě ji vlastní slova překvapila. Harry převzal miminko a začal je jemně přesvědčovat, aby zase usnulo. Ale Ginny se ani nepohnula. Když se sebrala, mohla jen ústy naznačit: Proč?

Hermiona pouze zavrtěla hlavou, ale naštěstí do toho vpadl Harry, aby ji zachránil, a  Mollyina ústa stažená do tenké linky ožila při zeťově prosbě o pomoc s miminkem. Brzy je houpala a broukala mu a zdánlivě zapomněla na Hermionino oznámení. Stejně tak se i zbytek rodiny vrátil k předchozímu zaměstnání dětmi, k dárkům a mazlení. Jen Ginny, jako obvykle, nic neodradilo od tématu.

„Proč?“ zopakovala tiše, jakmile se zbavily pozornosti ostatních.

„Stokrát jsem ti opakovala, Gin. Tentokrát to neskončí pohádkou.“

„O tomto nemluvím,“ opáčila Ginny s podrážděným povzdechnutím. „Proč jsi mi neřekla o tom odchodu?“

„Protože jsem nechtěla, aby ses mi to snažila vymluvit,“ přiznala Hermiona.

„Takže když ti bylo jasné, že se snažit budu, proč to vlastně chceš podniknout?“

„Musím,“ odpověděla Hermiona. Když si uvědomila, že ta odpověď nebude stačit, odložila šálek na stůl a zpříma se na kamarádku podívala. Hledala vysvětlující slova, když si vzpomněla na rozhovor, který s Billem vedli, než odjel. Kdyby jen věděl, jak pravdivá slova to teď pro ni byla. „Miluju to tady, s tebou a Harrym a všemi ostatními. Jsem tady šťastná. Ale část z toho, co mě dělá šťastnou, je jen fantazie, žití ve snu ‚co když‘. A nemůžu neustále toužit po životě, který nikdy nebudu mít.“

Ginnyina tvář se zkroutila čímsi podobným frustraci. Pak jen protočila očima. „Jsi blázen.“

„Co?“ Hermiona nevěděla, jak kamarádka na její oznámení zareaguje, ale toto se určitě ani neblížilo tomu, co si představovala.

„Nemáš se vzdávat, pamatuješ?“ řekla Ginny a ještě jednou zavrtěla hlavou. Pak vstala a šla si od babičky převzít miminko. Molly by nevadilo starat se o děťátko celé ráno, ale zbytek domácnosti by neuvítal opožděné jídlo, a to by ani nemuselo být tak opožděné jako včera. Ginny se usadila do křesla blíž ke kuchyni.

Hermioniny ruce automaticky našly přívěsek tak jako mnohokrát, když myslela na Billa. Opět do ní udeřila nespravedlnost její situace. Pokud by tu byl Bill, mohl by jí pomoci to vyřešit, ale to byl právě ten problém, že?

„Přeju si být s tebou,“ zašeptala. Polohlasem, byla vděčná za rámus dětí a rozhovory, které jí umožnily relativní samotu v hlučném pokoji. Tolik ji přemáhaly emoce – Billova nepřítomnost, rozhodnutí k odchodu, tvrdohlavá Ginny – že stěží udržela vyrovnanost. „Chybíš mi. A – a miluju tě.“

V tom kraválu se ozvalo cosi téměř nepostřehnutelného, ale nebylo pochyb – v ruce se jí cosi pohnulo. Shlédla a spatřila, že se její přívěsek odemkl. Hermiona překvapeně vykřikla.

„Jé, tys ho otevřela!“ zvolala Ginny. Jako by chtěla vyskočit ze židle a běžet ke kamarádce, ale v náručí držela miminko. „Takže, co je uvnitř?“

Hermionin výkřik nepřitáhl pouze Ginnyinu pozornost a ji by zděsilo tolik pozornosti, nebýt třesoucích se rukou. Měsíce čekala, co uvnitř krabičky nalezne, a teď ji otevřela, ale nebyla si jistá, zda má odvahu se podívat, obzvláště když se na ni upíralo tolik očí. Co když po všem tom stupňovaném očekávání přinese druhý dárek jen zklamání? Opravdu nechtěla prolévat pošetilé slzy před celou rodinou, kdyby šlo o tento případ.

„Co je to, drahoušku?“ zeptala se Molly. Také vypadala, jako by k ní chtěla dojít, ale podle vůně linoucí se z kuchyně chtěla zároveň zůstat u svého vaření, aby ve správný čas vytáhla z trouby závin.

Hermiona se maximálně snažila, aby se jí ruce netřásly, a odklopila malinkaté víčko, jako by bylo stejně křehké jako čerstvě narozený syn Harryho a Ginny. První pohled odhalil záblesk čehosi lesklého. Naklonila přívěsek k dopolednímu sluníčku, aby lépe viděla, a dech se jí v hrudi zadrhnul. Rychle přes otevřenou krabičku položila ruku a jen opakovaně vrtěla hlavou, jak se zoufale snažila zadržet slzy. Od narozenin neplakala a na Vánoce nechtěla ten okamžik zoufalství opakovat.

„Hermiono?“ zeptal se znepokojený Harry.

Hermiona mohla jen vrtět hlavou, znovu a znovu. Nemohla jim ukázat, co je uvnitř přívěsku. Ani si nebyla jistá, co si o tom myslet, takže ani nemohla říct, co na to řekne Billova rodina. Odstěhoval se, prostě se odřízl, a teď tohle? Pro dva lidi, jejichž osudem bylo zůstat přáteli, to byl krutý vtip. Ale jestli to znamenalo něco jiného... Hermiona ani nemohla nechat svoji mysl přijmout tuto možnost. Opustil ji, nechtěl nic jiného.

Než ale mohl někdo něco říct a otázat se jí, přední dveře se rozrazily a dovnitř vešel Bill; bez dechu a naprosto zdevastovaný. Obvykle upravený culík měl nakřivo a pracovní hábit na něm visel halabala, zaprášený a špinavý Merlin ví čím.

„Bille! Myslela jsem, že máš pohotovost.“

„Ahoj mami. Měl jsem,“ odpověděl, ale sotva se na ni nebo někoho jiného v místnosti podíval. Nakonec jeho oči našly cíl a zaměřily se přímo na Hermionu. „Objevilo se cosi důležitějšího.“

Hermiona cítila, jak se jí žaludek stáhl, jestli očekáváním, nebo strachem, si nebyla jistá. Seděla tam, zmrazená v jeho pohledu, ale nedonutila tělo ani se k němu přiblížit, ani odvrátit zrak, takže se prostě vůbec nepohnula. Neexistovala slova popisující, co si v té chvíli myslela, tak mlčela. Naštěstí slzy spolupracovaly a zůstaly v koutcích očí.

„Seslal jsem jedno kouzlo navíc, aby mi oznámilo... přišla jsi na to?“ promluvil tiše Bill a o pár kroků se přiblížil. Hlas měl napjatý, jako by dokázal promluvit jen díky tomu nejsilnějšímu sebeovládání.

„Otevřel – otevřel se. Nejsem si jistá, co –“

„Je to pravda?“

„Co je pravda?“ zeptala se a snažila se ignorovat zmatené pohledy ostatních.

Ještě se přiblížil, jako by chtěl nejdřív vyzkoušet její reakci. „Co jsi řekla, aby se ten přívěsek otevřel. Byla to pravda, nebo jsi jen –“

„Nechal jsi mě tu samotnou a teď tohle?“ začala Hermiona, ale zastavila se, když cítila, jak se jí napětí z tváří šíří ke krku.

Bill překonal posledních pár stop a klekl si před ní na kolena, aby byli na stejné úrovni. Vzal do ruky její dlaně a ona pod tlakem jeho sevření cítila, jak ji tlačí krabička uvnitř pěsti. „Odešel jsem jen proto, že jsem si nikdy nemyslel, že bys mohla...“

„Proč přívěsek?“ zoufale se snažila získat emoce pod kontrolu.

„Musel jsem si své naděje nějak uchovat, ne?“ řekl a pousmál se na ni. Jindy by to vyvolalo jejich běžné škádlení, plácla by jej po tváři, ale teď se mohla soustředit jen na lesknoucí se vlhkost v jeho očích. „Doopravdy jsem nevěřil v šanci, že mě miluješ.“

Někde za sebou snad zaslechla šokovaně zalapat po dechu Molly, což vyvolalo Ginnyino ‚pššt‘, ale Hermioně to připadalo jen jako rozmazané části jinak jasného snu. Sotva zašeptala: „Je to pravda. Každičké slovo.“

Než se stačila pohnout, měla kolem sebe Billovu paži. Přitiskl jí k uchu rty. „Odešel jsem jen proto, že jsem si nemyslel, že bych tě někdy mohl mít.“

Nedokázala si pomoci. Slzy jí začaly stékat po tvářích. „Kdyby sis vzal, co je tvé, nezbylo by ze mě nic. Jsem tvoje už dlouho.“

„Tak počkat. To bylo ‚to jediné‘?“ vložila se do toho Ginny, zjevně házejíc za hlavu veškerou vážnost celé situace. „Že ho miluješ? A ty sis nebyl jistý, jestli byste se mohli někam posunout?“ Zklamaně zavrtěla hlavou. „Lidé opravdu postrádají pozorovací schopnosti benjamínka této rodiny. Už před dvěma lety jsem vám to mohla říct a uchránit vás tak před problémy.“

Bill se trochu nervózně uchechtl, ale na sestřino prohlášení neodpověděl. Namísto toho Hermioně z prstů vydoloval přívěsek. Sáhl dovnitř a vytáhl ven třpytivý prsten s diamantem a smaragdem. Veškeré brebentění, které se na pozadí rozběhlo, okamžitě ustalo.

„Stanu se tím nejšťastnějším mužem na světě, pokud prokážeš, že mé naděje nejsou marné. Že opravdu můžu být tím šťastlivcem dvakrát za život,“ prohlásil Bill. „Vezmeš si mě?“

„Jen dvakrát,“ poškádlila jej a pak jej políbila se vší vášní, která z ní tryskala. Když se konečně od sebe odtáhli, oba byli bez dechu a rychle se snažili setřít slzy.

„Mimochodem, to bylo ano,“ oznámila Ginny se smíchem.

Bill se ohlédl přes rameno a Hermioně stačila vteřinka, aby pochytila všechny zářící obličeje kolem. Cítila, jak jí tvář zalévá horko, zabořila ji do Billova ramene a dodala: „Myslela jsem, že alespoň toto zvládnu sama. Díky, Gin.“

„Tolik tě miluju,“ zašeptala mu Hermiona do krku. Cítila se tak neuvěřitelně šťastná, že ta slova musela ven.

„Taky tě miluju,“ odpověděl Bill a pak se ocitla v dalším spalujícím polibku.

Nevěděla, jestli má Ginny pravdu; možná se milovali už dlouho a toto bylo nevyhnutelné. Ale věděla, že si tím byla jistá až teď, a že Bill měl koneckonců pravdu. Vždy budou mít jeden druhého, protože to jediné stačilo. Měla pocit, že v životě už je čeká jen štěstí.

Protože jen nemnohé toto štěstí potká dvakrát za život.