Preklady fanfiction Harryho Pottera

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží worldsapart. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Poznámka překladatelky: Pokud se vám líbil herec Domhnall Gleeson, který ztělesnil Billa Weasleho, doporučuji vám film Lásky čas (více o filmu zde: http://www.csfd.cz/film/312352-lasky-cas/). Tam si ho užijete v hlavní roli!

Překlad této povídky vznikl jako vánoční dárek pro marci. Přála si něco s Billem.

Kapitola 1. Pouto, které je zachránilo

Ještě několik hodin tady nemusela být, ale Hermiona Weasleyová si sotva uvědomovala čas, když se těsně po deváté hodině ranní třináctého srpna přeletaxovala do Doupěte. Věděla, že ač by Molly nikdy nepoprosila o pomoc, ruce navíc se jí budou při přípravě narozeninové oslavy, která měla být překvapením pro nejmladší dítě, hodit. Hermiona ráda vypomáhala, kdykoliv se naskytla příležitost. Weasleyovic děti už většinou žily jinde a dům se zdál o mnoho tišší než před pár lety, ale o to víc milovala ty hodiny před jejich návratem, a na tom jediném záleželo.

„Dobré ráno, drahoušku.“ Molly, aniž by se otočila, pozdravila Hermionu ve chvíli, kdy vešla do kuchyně a automaticky popadla zástěru z vrchní zásuvky po levé straně dřezu. Žena stála u velkého prkénka, zatímco nůž pod jejím vedením krájel velké kusy čokolády. „Támhle jsou vajíčka, můžeš je oloupat a nakrájet.“

„Sehnala jsi to ovoce?“ zeptala se Hermiona a začala z čerstvě uvařených vajec jemně oloupávat hladkou, jemnou skořápku. Její kousky končily v salátu, kdykoliv se pokusila o zapojení kouzla, takže se rozhodla pro nudný, ale příjemný způsob.

„Ale ano, s tím byl báječně nápomocný Neville. Díky, žes ho navrhla.“ A jako by se Molly to připomenutí hodilo, z ledničky vytáhla drobné červené ovoce a menším nožem začala odstraňovat semínka. „Ginny bude nadšená. Naposledy jsem ten dort pekla, když jí bylo tak šest nebo sedm let. A teď už bude mojí malé holčičce dvacet čtyři.“

„Tvoje malá holčička ti brzy dá další vnouče,“ ozval se hlas ode dveří. Hermiona se otočila a spatřila Billa, jak ji sleduje s pobaveným výrazem ve tváři. „A podívejme, koho to tu máme. Vím, že jsem ti ve čtvrtek na Ginnyině narozeninovém obědě zoufale chyběl, ale nemusíš to dávat až tak najevo.“

„Nefandi si,“ odpálila jej Hermiona a protočila oči v sloup, načež se vrátila ke svému úkolu. „Kdybys nebyl tak levý při přípravě vajíčkového salátu, mohla jsem si pospat.“

„Hloupost,“ vložila se do toho Molly. Hodila po svém synovi vlhkým hadrem, který on snadno chytil v letu a následně jím začal utírat stůl. „Bill vajíčkový salát umí, když se soustředí.“ Pak hravě dodala: „Jen ho potřebuji udržet daleko od pečení sirupového koláče.“

Bill přestal utírat, vzhlédl a namířil na matku prstem. „Harry říkal, že je v pohodě, abys věděla. Fakt, že úplně neztuhl, ještě neznamená, že není mňamka.“

„A fakt, že ho Harry prohlašuje za dobrý, neznamená, že se jen nechce dotknout tvého křehkého ega,“ kontrovala Hermiona. Billova odpověď přišla v podobě mokrého hadru, který jí přistál na hlavě.

Popichování pokračovalo a všichni tři upadli do příjemného stereotypu. Zbytek rodiny se brzy ukáže a oni přijmou své obvyklé role – Hermiona se chytne Harryho a Ginny, Bill a Charlie si poklábosí o famfrpálu, Molly bude obtěžovat Freda i George chválou jejich obchodnického ducha – ale než se sem všichni nahrnou, Hermiona si prostě uvolněně užije své společnosti.

Koutkem oka sledovala, jak Bill podal matce další brambory okamžik předtím, než si o ně řekla, protože se nikdy nebyla schopná dopočítat, kolik vnoučat zrovna má. Zatímco se Hermiona zase jednou snažila zdokonalit techniku kouzelného míchání, Molly jistila mísu a povzbuzovala mladší čarodějku, ať to zkusí znovu. Ovšemže obě skončily s těstem v obličeji. Bill se jen zasmál, což vedlo k vylití poloviny Hermioniny směsi na jeho hlavu. Jako by ti tři byli přáteli celý svůj život; okolí by si nikdy nepomyslelo, že tomu tak nebylo odjakživa.

To kamarádství nijak neplánovali, ono si je našlo samo a pomohlo jim v těch nejtragičtějších chvílích. Začalo před sedmi lety, když Molly v závěrečné bitvě proti Voldemortovi ztratila Artura. Samozřejmě trpěli všichni, ale nikdo ne tolik jako matriarcha Weasleyů. Nicméně tato zkušenost se zasloužila o to, že o tři a půl roku později uměla pomoci Billovi, když při porodu přišel o manželku i nenarozeného syna. Říct, že trpěl depresí, by bylo příšerným podhodnocením, a až když se k nim připojila Hermiona, mohl se dát dohromady právě kvůli ní. To se stalo před téměř třemi lety, kdy Rona zabili při bystrozorské službě. Jen Mollyina a Billova podpora zajistila, že si během prvních šesti měsíců po té tragédii udržela duševní zdraví.

„Vytáhla jsi už ozdoby?“ zeptala se Hermiona a mávla hůlkou, aby odklidila pozůstatky těsta z jejich malé šarvátky.

„Ach, ještě ne, jsou v krabicích ve starém pokoji dvojčat,“ odpověděla Molly. „Po Harryho večírku jsem nechtěla, aby překážely.“

Bill políbil matku na tvář. „Jestli Freda s Georgem nezastavíš, budou ti tu tvoji malou sbírku rozšiřovat tak dlouho, že na ni budeš potřebovat extra místnost.“

„Proměnlivý transparent byl hezký vynález, to musíš přiznat,“ vložila se do hovoru Hermiona. Pod Billovým pohledem váhavě dodala: „Až na to, když…“

„Ani to nezmiňuj. Mám pro ně zajít?“ Natáhl ruce celé zaprášené od mouky.

„Ne, já tam skočím.“ Hermiona pelášila z kuchyně a po schodech s energií jasně prozrazující, jak moc šťastná je zpět zde v Doupěti. Ne že by se sem nedostávala v dostatečně krátkých intervalech – alespoň dvakrát do měsíce se naskytla nějaká událost nebo večeře – ale i když si pro ni dům stále nesl nádech smutku, většinou viděla jen to dobré, ať už staré nebo nové. Po Ronově smrti se právě zde více sblížila s Billem a konečně mohla dojít jakéhosi smíření, pohnout se v životě dál. A zde se jí Ron stal drahocennou vzpomínkou namísto jen nesnesitelné tíže u srdce.

Krabici našla snadno, ale Bill měl s Mollyinou sbírkou pravdu. Jen před pár týdny vážila mnohem méně. Kratochvilné kouzelnické kejkle začaly nabízet řadu služeb a dekorací na večírky a pro jednou se paní Weasleyová testování výrobků ochotně účastnila. Jedinou pohromou, ve které byli Fred s Georgem namočení, se stala vybuchující verze narozeninové svíčky. Původně měla jen chrlit zlaté jiskry, ale naštěstí byli natolik předvídaví, aby do projektu zapracovali štítové kouzlo, takže nikdo nedošel úhony. Hermiona se pro sebe usmála, seslala rychlé kouzlo na nadlehčení nákladu a odnesla krabici do přízemí. Tam začala okamžitě vytahovat ozdoby a hůlkou je posílala na místo.

„Je to perfektní načasování,“ slyšela Mollyina slova linoucí se z kuchyně, ale neobvykle ztišená. „Než sem přijdou ostatní.“

„Ještě ne, mami. Prosím,“ odpověděl Bill také tlumeně. „Nezničme večer.“

Hermiona zmateně nakrabatila čelo. Pro pána, o čem to mluví? Zjevně šlo o cosi, co ona neměla zaslechnout, protože byla jedinou další osobou v domě, ale oni před sebou nikdy neměli tajnosti. Jistě, večírky jako překvapení, náhodné dárky, vzrušující novinky zatajované do poslední chvíle... ale nikdy nic tak vážného, jak naznačoval Billův tón. Žaludek se jí nepříjemně stáhl. Co mohlo být špatně? Detailně věděla, jak Bill zní, když je něco skutečně špatně – ti dva spolu strávili dost hodin zahalení do svých smutků, aby to věděla – tentokrát však nedokázala přesně určit, co jeho slova podbarvovalo.

Než se nad tím ale mohla víc zamyslet, z kuchyně vyšel Bill s širokým úsměvem ve tváři. Bezstarostně klesl na židli vedle Hermiony a začal sledovat, jak vytahuje výzdobu z krabice. Aniž by řekl slovo, nejméně minutu se na ni díval. Nakonec sklonila hůlku a otočila se k němu. „Co je?“

Nevinně pokrčil rameny. „Co tím myslíš?“

Hermiona si dala ruce v bok. „Takhle se usmíváš, jen když máš něco za lubem.“

„Právě jsem zjistil, že jsi tu novinku ještě neslyšela, to je vše.“

„Jakou novinku?“

„Myslím, že prostě jen nechám svého bratra, aby ti to řekl sám,“ pronesl a opřel se s rukama za hlavou. Stále se zubil.

„Bille Weasley, přestaň být tak zatraceně tajnůstkářský.“ Lehce jej poplácala po ruce a sedla si mu do klína. Jako nacvičené ji jeho paže okamžitě objaly. „Pokud by byl tvůj ‚bratr‘ opravdu tak odhodlaný říct mi tu ‚novinku‘ sám, už by se tak stalo.“

„Možná jen čeká na správnou chvíli,“ úsměv mu zeslábl na zlomek vteřiny, než se mu na tváři usadil znovu, byť už ne tak zářivý. Pod Hermioniným zamračeným pohledem pokrčil rameny a řekl: „Charlie se bude ženit.“

„Fakt? To je skvělé!“ Pevně jej objala, a když se stáhla, pak jen natolik, aby mu mohla položit hlavu na hruď. Po chvíli se zeptala: „Napadlo tě někdy, že i my to znovu uděláme? Že si někoho znovu vezmeme?“

„Často,“ odpověděl Bill a hlas měl naplněný emocemi, „ale mám své pochybnosti.“

Zvedla hlavu a zamračila se. „Ty si to nemyslíš?“

Zavrtěl hlavou, jemně se usmál a znovu ji pevně objal. „Ne, myslím si, že můžeme. Jen nevím, jestli budu mít tolik štěstí, abych se dvakrát v životě zamiloval do nejúžasnější čarodějky na světě a jakýmsi zázrakem byla má láska opětovaná.“

Hermiona si povzdechla. „Asi máš pravdu. Zní to jako rarita osudu, že jsme oba měli to, co jsme měli. Ale alespoň budeme mít vždy jeden druhého.“

„Ano,“ políbil ji Bill na temeno hlavy, „budeme.“

Pozvaní hosté se ukázali právě včas, nebo téměř včas v případě Harryho, Ginny a jejich dvouletých dvojčat, kteří nevyhnutelně každou cestu podnikali našestkrát, než našli veškeré potřebné oblečení. Po jídle, koláči a otevření dárku Hermiona na vyslechnutý rozhovor zapomněla. Ginny se rozplývala nad vybranými jmény pro miminko, které se mělo narodit koncem listopadu, a Hermiona zjistila, že je atmosférou ukolébána do šťastné apatie. V takovéto chvíle dokázala zapomenout na své drobné záchvaty osamělosti či nespokojenosti s prací v ministerské kanceláři, tak se okolní náladou nechala pohltit. A to natolik, že ji zaskočilo, když Bill vstal, aby cosi oznámil.

„Jak víte,“ začal a přenesl váhu z nohy na nohu, „řešil jsem nějaké nové pracovní příležitosti. Gringottovi mi nabídli mé staré místo, ale opravdu jsem chtěl něco trochu jiného.“

Hermiona jej povzbudila úsměvem a cítila, jak ji zaplavuje úleva. To bylo vše? Byl nervózní, že začne nové zaměstnání? V posledních letech bral pouze příležitostné práce, jen aby vyžil, a z množství rozhovorů s ním věděla, že se nemůže dočkat něčeho trvalejšího a že je také nervózní z toho, jestli mu po té době mimo pracovní trh neujel vlak. Ve světě kleteb se objevilo množství vynálezů od doby, kdy toto pole před téměř čtyřmi lety opustil.

Bill se zhluboka nadechl. „Rozhodl jsem se přijmout místo v Americe. V Kalifornii je městečko, které je pod silným přívalem černé magie, a náš tým se chystá tam situaci prozkoumat a deaktivovat cokoli, co to místo změnilo na nebezpečné k životu. Víc toho vědět nebudu, dokud se tam nedostanu, ale myslím, že mě čeká opravdu vzrušující úkol. Dobrá příležitost obnovit své znalosti.“ Pohlédl na Hermionu a očima hledal její názor.

„Ale je to tak daleko!“ vykřikla Ginny slova, která Hermioně ječela v hlavě od chvíle, kdy Bill znova promluvil. „Za současných cen mezinárodních přenášedel se nebudeš moct vrátit domů víc než šestkrát nebo sedmkrát za rok.“

„Pravděpodobně ještě méněkrát,“ zavrtěl Bill mírně hlavou.

Hermiona viděla, že se s ní Bill snaží navázat oční kontakt, ale ona na něj pohlédnout nemohla. Příliš se bála, že v jejích očích uvidí slzy, a to by prostě nebylo fér. Měl pravdu. Byla to pro něj dobrá příležitost a ona mu rozhodně nemohla stát v cestě. Bill však nevzal její mlčení jako odpověď, beze slov jí nabídl ruku a odvedl ji ven. V jejich stopách se nesla horečnatá diskuze, veskrze vedená Ginnyinými obavami o to, že její děti nebudou mít možnost vidět svého strýce tak, jak by měly, ale Hermiona ji sotva poslouchala.

„Kdy?“ to jediné dokázala vyslovit, jakmile od domu poodešli.

„Zítra,“ odpověděl Bill tiše a jeho hlas téměř unesl vánek, který je ovíval. Slunce právě začalo klesat pod horizont a stromy kolem Doupěte vrhaly na trávník tajemné stíny.

„Zítra!“ odpověděla Hermiona hlasitěji, než zamýšlela. „Jak můžou čekat, že se sbalíš a odjedeš tak rychle? Potřebuješ čas na příp –“

„Není to narychlo, Hermiono.“ Zastavil se, otočil se k ní a vzal obě její ruce do svých. „Jsem sbalený a připravený.“

Cítila slzy, které ji bodaly v očích, ale odmítala je nechat skanout. Dávno, po Ronově smrti, si slíbila, že už nikdy v životě nebude plakat kvůli malichernostem. Přihodilo se jí příliš mnoho vážných věcí, aby plýtvala smutkem na hlouposti, a Bill stěhující se do Ameriky rozhodně nebylo nic tak hrozného jako smrt nebo válka. „Jak dlouho to víš?“

„Měsíc.“

„Celý měsíc a neřekl jsi mi to? Ani jednou, kdy jsme spolu seděli a mluvili o připravovaných dovolených a týdenních obědech, tě nenapadlo mi to zmínit? Proč jsi něco neřekl?“

Bill začal opět přecházet, ale pustil jen jednu její ruku. Nepodíval se na ni, když řekl: „Jen – jen jsem ještě nechtěl myslet na rozloučení.“

„Ale proč? Proč musíš odejít? Nejsi tady šťastný?“ ptala se a roztřeseně se nadechla. Věděla, že položila čistě sobecké otázky a že jeho odchod nemá nic společného se štěstím v Doupěti, takže ji jeho odpověď trochu překvapila.

„Samozřejmě že jsem šťastný. Ale část z toho, co mě dělá šťastným... no, je to jen fantazie. Nemůžu si pořád jen přát život, který nikdy nebude.“

Nevěděla, jak na toto prohlášení zareagovat. Jak by mohla? Věděla moc dobře, jaké to je toužit po ztracené osobě. A dokonce i po tolika letech ji občas přepadaly chvíle slabosti, kdy se ty pocity vracely v plné síle. Ale Hermiona si neuvědomila, že i Bill jimi byl tak silně zasažen, a zraňovalo ji, že to nezmínil dřív, a byla i zklamaná sama sebou, že si nevšimla.

Rozloučili se asi hodinu poté a Hermiona na sebe byla pyšná, že nenechala skanout jedinou slzu. Koneckonců, vrátí se na Vánoce a ty přijdou za pár krátkých měsíců. Mezi prací a výpomocí Ginny s přípravou dětského pokoje si určitě neuvědomí jeho absenci tak naléhavě, jako v prvních chvílích po návratu domů.

Ani ne dvě minuty poté, co se ten večer usadila na pohovce se sklenicí vína a oblíbeným románem, aby se před spaním pokusila zbavit mysl smutných myšlenek, zaslechla klepání na dveře. Příliš dychtivě vyskočila, aby otevřela, a pak ji bolestně zklamalo, že vidí Ginny s rukama složenýma přes velké břicho.

„Ty ho necháš jen tak jít?“ zeptala se Ginny, ještě než vstoupila do bytu.

„Odkdy mám pod kontrolou, co udělá, nebo neudělá tvůj bratr?“ řekla Hermiona a zhluboka se nadechla, než se zase posadila.

Ginny se uvelebila na pohovce vedle své kamarádky. „Ale já myslela... Vy dva se nevídáte?“

Hermiona málem vyprskla doušek vína. „Jak jsi na to přišla? Samozřejmě že ne.“

Ginny obrátila oči v sloup, přisunula se blíž a z Hermionina klína zvedla knihu, aby získala její plnou pozornost. „Jak jsem na to přišla? Podle všeho. Jak jeden o druhém mluvíte, jako by život toho druhého byl to nejzajímavější na světě. Nebo jak ti přisunuje židli při večeři, nebo se usmívá, když vejdeš do místnosti. Jak odkládáš večeře u nás, ale světem bys pohnula, jen abys stihla ty čtvrteční s ním. A –“

„Přestaň,“ přerušila ji Hermiona tiše. „Tak to není, Gin.“

„Tak jak to je?“

„Nemáme být víc než dobří přátelé. Nic jiného ke mně necítí.“

Ginny vypadala, jako by se jí pohledem zavrtávala do duše. „Jak to víš?“

„Kdyby to tak ke mně cítil, nešel by ode mne co nejdál,“ vysvětlila Hermiona prostě a kousala si ret.

„Hermiono, až na Harryho jsi na celém světě moje nejlepší kamarádka, takže nech těch keců,“ Ginny pokaždé nabrala stejně odhodlaný výraz, když si šla za svým. „Jestliže jsou vaše vzájemné city tak platonické, proč od jeho oznámení vypadáš jako někdo, komu vyrvali srdce z těla?“

„Řekla jsem, že jeho city jsou platonické,“ začala Hermiona a polkla, aby se zbavila rozechvění v hlase. K jejímu zděšení se jí to moc nepovedlo. „Neřekla jsem, že i mé.“

„Takže ty –“

„Myslím, že jsem se do něj zamilovala.“