Preklady fanfiction Harryho Pottera

Doesn't feel like Christmas at all

autor: Futilement moi překlad: arabeska   beta: Sevik99

Souhlas s překladem mi dosud nebyl udělen. Z překladu tohoto díla neplyne žádný finanční zisk.

originál: https://www.fanfiction.net/s/10006029/1/Doesn-t-feel-like-Christmas-at-all

AN: Je to možná trochu rozněžnělé, možná trochu jednoduché, ale je to moje. Vyhrabáno ze soukromého archivu :)

Toužím po Vánocích. Jako dítě, které se nemůže dočkat, až se konečně pod stromkem v explozi barev objeví dárky. Toužím po sněhu, šíleném smíchu a po teple v krbu po dovádění v tom bělostném zázraku. Toužím po tobě, toužím po nás a po té blažené bezstarostnosti, tak čisté a skutečné v těch několika málo hodinách. Toužím po těch chvílích před spaním, více či méně vydařených dárcích, po záblescích úsměvů podobných hvězdám.

Toužím, chci. „Říká se „chtěl bych“, Draco.“

Ale pověz mi, kolik toho dnes mohu chtít? V kolik můžeme doufat?

Ani Blaise už se neusmívá, víš.

Já bych chtěl, aby znovu přišly Vánoce, jen ještě jednou být spolu. Chtěl bych slyšet tvůj smích rezonovat sklepením, znovu zažehnout ty hvězdy, mít všude kolem tvoje hnědé vlasy a sladkou vůni i zakaboněný výraz v to ráno pětadvacátého prosince, kdy tě vzbudili ti „ječící idioti“. Chtěl bych, abys mi tím ochraptělým hlasem popřála veselé Vánoce a dala mi špatně zabalený dárek. Chtěl bych, aby sis znovu až do půlnoci špitala s Dafné o tom, jak jste celé tři týdny přemýšlely nad našimi dárky. Chtěl bych ty úžasné dary od Dafné a ty stejné kudrnaté vlasy pětadvacátého za rozbřesku už navždy.

Jenže teď je čtyřiadvacátého prosince. Je čtyřicet šest minut po jedenácté hodině večer. Čtyřicet sedm. Ale na tom nezáleží. Je mi to jedno. Ať si ručička na rozviklaném ciferníku těch starých hodin navždy zamrzne. Ať si čas imploduje. Noc neskončí. Noc neskončí, protože Vánoce zmizely spolu s tebou, s vámi. A Zabini na druhém konci místnosti se vyhnul mému pohledu.

Lvi v kleci, šelmy navždy odsouzené k odloučení. Co jsme udělali, víš to?

Chci, chci, aby to všechno bylo jako předtím. Ti z vnějšího světa nic netuší. Nevěděli nic o nás, o tobě, o tvém posměšném smíchu, o tvých očích ztraceného dítěte, o jemnosti tvé kůže, o síle tvých rukou, které mě svíraly během nočních můr, o tvé hrdosti a strachu. Nic o tom nevěděli. A nikdo nikdy nebude. Nikdy nedostanou ani tebe, ani vás, ani nás. Ty Nottovy odmlky, které toho tolik říkaly. A někdy Theodorovy výbuchy smíchu, smíchu tak zvučného, až se celý hrad chvěl, a ten smích byl tak nakažlivý, že jsme se k němu přidali, aniž by kdokoli z nás věděl proč nebo jak. Kniha mu vypadla z rukou, každou chvíli jiná. Theo se svými knihami, Theo, který se trochu vymykal pravidlům tohoto světa, trochu nepřítomný, ale vždy tam, s rukou na rameni na znamení podpory, vzteklým pohledem jako pokáráním a pobaveným úšklebkem v koutku úst. Theo, Theo a jeho rozvláčný hlas na konci dne. Theo a jeho oříšková čokoláda, jeho dva hrnky kávy po ránu, jeho trochu nemocně pobledlá kůže. Theo a jeho ostrá kritika domácích skřítků „neschopných připravit jemnou čokoládu hodnou svého názvu“. Theo a jeho úzký nervózní rukopis zanechávající vražedné, děsivé vzkazy za dveřmi ložnic těch, kteří byli příliš mladí na to, aby včas zamkli. Jeho splývací kouzlo, které nás tolikrát zachránilo cestou na Astronomickou věž. Theo a jeho staré legendy, které vyprávěl pod hvězdami. Co o tom ti pitomí Nebelvíři věděli? Nikdo to nikdy nezjistil a nikdo se to nikdy nedozví.

Blaise někdy večer mlčenlivě pláče. Nikdo to neví. Řekni, co jsme udělali, neudělali a zkazili. Cítím srdce na jazyku. Sklenice ohnivé whisky mi vyklouzla z ruky a on ani nemrkne. Jednoho dne ta prázdnota Blaise Zabiniho znenadání naprosto pohltí.

Najednou Vánoce vybuchly. Den, který nikdy nenastane, ne pro nás. Vánoce jsou pryč, jsou zničené tam někde daleko. Vánoce odešly společně s vámi.

Už žádné perníčky ukradené z kuchyní, už žádné šampaňské schované před maminkou a tatínkem, žádné hysterické výkřiky a dívky ve večerních šatech na vysokých podpatcích, v mé představivosti zářící jako padající hvězdy. Končí ty chvíle před spaním v pyžamu s horkou čokoládou od Dafné. Už žádná vodka schovaná pod uvolněným kamenem v krbu. Už žádný hlas hlas šeptající staré říkanky pro zlobivé děti. Zlobivá děcka neschopná jít spát, zlobivé děti příliš ztracené a ublížené, aby ještě mohly žít. V čem jsme selhali?

Ztratili jsme Vánoce, ztratili jsme všechny opěrné body. Partičky pokeru jsou partičkami samotářů* a vítr se opírá do okenních tabulek, aby vpustil přízraky, dosud stejné a stále silné. Chybíte mi. Chtěl bych, chtěl bych.

Dafniny chladné úsměvy a její nesrozumitelné výkřiky euforie. Její slzy, které nám překazily plány, a tys po nás střelila pohledem, než jsi ji začala utěšovat. Dafné a její vlasy tak perfektní, že vypadala jako panenka, její něžné pohledy stranou. Dafné se svými vílími prsty masírujícími naše ztuhlá záda až do ranních hodin kvůli prohrané sázce a její horké čokolády po famfrpálových trénincích. Dafné, Dafné, nedosažitelná porcelánová panenka s těmi prsty tančícími po klaviatuře během večerů, které patřily jen nám. Spolek pěti, smál se Snape. Spolek explodoval a sesypal se.

Už nás není pět, teď jsme nic. Jen stále se opakující vzpomínky, pomalý valčík loučení a poté žal, který roztříštil smích. Ta krásná pohádka skončila a je pohřbená.

A naše noc. Naše noci krásnější než jejich dny. Naše sny, zářící na vrcholu Astronomické věže jako motýli, daleko z dohledu ostatních při východu slunce a naše zlomené naděje. Noční létání a panáky whisky, které nám dodávaly odvahu. Co o tom věděli? Věděl Brumbál v té své vševědoucnosti, že Dafné Greengrasová pije čaj se dvěma kostkami cukru, ale kávu černou? Věděl o výjimečném talentu Theodora Notta vyprávět příběhy? Věděl, že Blaise Zabini kouří jako puberťák, vydechuje kouř k nebi a nikdy nepolkne – aby se dehtem udusila část toho nekonečna, které jsme tolik odmítali přijmout? Věděl o posedlosti Pansy Parkinsonové starými mudlovskými černobílými filmy? Tušil, že Draco Malfoy ztuhle stál a díval se na oblohu, když náhle spatřil draky? Ne, ten starý blázen nevěděl nic. Nikdo, nikdo netušil, protože jsme měli špatná jména a špatné role. Zlobiví chlapci a dívky uvěznění na špatné straně barikády, to jsme byli my. Zbabělci, blbečci, na které celý svět plival po tolik let. Ale co o nás věděli?

Tušili, že v pátém ročníku využívala Pansy Parkinsonová své role ve vyšetřovatelském sboru, aby chránila první ročníky nehledě na jejich kolej? Dokázali si vůbec představit, jak neúnavně si Dafné Greengrassová škrábala paži, nehty ničila kůži, aby jí z předloktí zmizelo Znamení? Pána zla nikdy ani nenapadlo, jak děsivě moc jsme chtěli utéct, a jednoho dne byla Dafné volná. A smála se, smála se zářivě na kolenou v chlapeckých ložnicích, hystericky se smála, ruce a rty olepené krví a předloktí rozedřené, ale nebolelo ji to, protože byla volná, poprvé v životě volná. Dokázali by přijmout fakt, že Zmijozel dokáže milovat? Věřili by mi, kdybych se jim odvážil říct, ne jim, ale jí, jí, že mě těma oříškovýma očima a rozcuchanými vlasy dohání k šílenství? Ne. Ne, a tak jsem byl zticha. Nikdo se to nikdy nedozví.

Tys to zjistila velmi rychle a velice brzy, a v tu chvíli jsi mi tak silně stiskla ruku, protože jsi věděla, že nemáme budoucnost, ne my. Naivní láska z těch krásných pohádek patří bláznům. Ale věděli, že Blaise Zabini miloval operu a klasické divadlo? Že se smál vždy a hlavně všemu a že jeho aprílové vtípky byly vždy nejlepší, ale že zároveň dokázal citovat Shakespeara a Racina? Věděli, že jsme se od nich ničím tak zásadně nelišili?

Já se sakra nechci ospravedlňovat. Protože jsem sám velmi dobře věděl, že žiju s jedinečnými lidmi. Každý den jsem cítil jejich vřelost, i když jsme byli k smrti vyděšení. Vzpomínám na tu první noc. Na tu bolest. Na cejch na našich dětských pažích a na propast, do níž jsme všichni skočili, protože bylo příliš pozdě se vrátit. Příliš pozdě a i ta nejmenší šance byla pro nás blázny v nedohlednu. Seskočili jsme všichni do víru a světlo zhaslo.

Protože Blaise a Theodor bez výjimky hráli šachy každý čtvrtek večer. Protože Pansy Parkinsonová si pod postelí schovávala bezedný balíček sladkostí, protože Dafné Greengrassová každý den ztrácela hůlku a každý den ji zase nacházela ve staré děravé kapse roztrhaného pláště, který před několika lety ukradl Flint. Protože Blaise mě v jedno listopadové úterý ve čtyři hodiny ráno ve druhém ročníku učil, jak chytat hvězdy ve stoje na Nimbusu 2001. Protože jsem se od nich naučil pravidlům tohoto obyčejného přátelství.

A vy, kteří se dnes večer smějete, vdechujete vůni Vánoc v kruhu rodiny, vůni zasněžených úžasných a klidných Vánoc tak, jak mají Vánoce vypadat. Skořice, cukr, šampaňské, hudba, kapr, špatné recepty a nedokonale zabalené dárky. Zhluboka se nadechněte. Cítíte to?

Tak voní život.

*

Draco Malfoy hlasitě zabouchl okno. Blaise ani nemrkl. Oči zavřené před přízraky mladých let a přitom rozevřené do temnoty, která je objala, když už nenacházeli slova. A venku nebe. Vzdálené jako moře, to volání, němé pohlazení, příslib zapomnění. Tik tak. Pomalé tempo hodin jako bodání nože. Tik tak. Za co?

Ještě. Ještě vydržet. Nádech. Výdech. Polknout trochu života, nechat jej sklouznout směrem k srdci jako sirup proti kašli. Nasytit se chutí dálek. Draco Malfoy zavřel oči a otevřel okno. Tikání. Půlnoc. Vánoce, Vánoce na prahu noci.

Zlomený chraplavý hlas. Jen jediné přání. Zastaralá tradice. Přání, jen jedinkrát. Hlas zlomený nářkem. Přece to zkusí, zkusí to znovu. Jen jedno přání, jen ještě jednou.

„Chci tě znovu vidět.“

„Říká se „chtěl bych“, Malfoyi.“

Otevřené dveře, závan větru. Rozpustilý úsměv porcelánové panenky na tvářích zrudlých mrazem. Rozcuchané vlasy a jiskry v očích. Výdech, sen. Trhnutí, ohromení. Rozechvění. Skok pod hladinu, jen ještě jednou. Všechny zločiny odpykány, konečně.

Ohromení, záchvěv. Plamen lva a sykot zmijí. Trhnutí, bázeň.

„Chtěl bych tebe, Grangerová.“

V objetí svých pochmurných přízraků, obláčků kouře přenechaných na pospas oceánu minulosti, se Blaise Zabini usmál.

* v originále solitaire