Preklady fanfiction Harryho Pottera

How Soon Is Tomorrow?

Je deň pred vianočnými prázdninami a Draco sa nemôže dočkať. Až na to, že čakať bude musieť, pretože tento deň neskončí, kým nezachráni Hermionu Grangerovú. Veľakrát. Poviedka s časovou slučkou.

Autor: eevilalice

Preklad: denice

Originál: http://dramione.org/viewstory.php?sid=2474

Prístupnosť: K

Stav: súhlas s prekladom

Kdy nastane zítřek?

Draco otevřel oči. Soukromí mu v posteli zajišťovaly sametové zelené závěsy se stříbrnými lemy. Zpoza nich pronikaly slabé zvuky vydávané jeho vstávajícími spolužáky – šustění pokrývek, skřípání per v matracích, nohy šátrající po pantoflích  - a doléhaly k jeho uším. Protáhl se, znovu se stulil a tiše napůl táhle zívl, napůl zamručel potěšením, jak si liboval v požitku z uvolněných svalů. S úsměvem odsunul přikrývky i přehoz a posadil se.

Zítra začnou zimní prázdniny. Zimní prázdniny, Vánoce, dárky a pochvala od otce, protože ještě nikdy nebyl úspěšnější ve škole i při famfrpálu, bez ohledu na dílčí úspěchy Hermiony Grangerové a Harryho Pottera.

Stáhl ústa do svého obvyklého nevrlého zachmuření – Draco nebyl žádné ranní ptáče – rozhrnul závěsy a položil nohy na podlahu. Podíval se dolů a zamračil se, teď už doopravdy.

„Goyle, kde jsou mé trepky?“ zabručel.

Místo něj přispěchal  Crabbe, v rukou měkké kožené pantofle. „Promiň, Draco. Greg musel, ehm. No, včera večer musel sníst něco špatného.“

Draco obrátil oči v sloup a vklouzl do trepek. Ani se neobtěžoval uvažovat, z čeho všeho mohl mít Goyle zkažený žaludek. Musel jít na schůzi prefektů, letos poslední, díky Merline za drobné milosti.

Potlačil další úsměv a připravil se na poslední den ve škole.

***

Stručně řečeno, myslím, že všichni domácí skřítci by měli dostat dárky,“ dokončila Grangerová a odhodlaně vystrčila svou pevnou malou bradu. Potom se rozzářila. „Souhlasíte?“ Zhluboka se napila čaje a rozhlédla se okolo havraspárského stolu ve Velké síni, kde se před snídaní shromáždili.

Weasley jako obvykle vypadal zmateně: „Ale to by je všechny osvobodilo, a já myslel-“

„Ne, Ronalde.“ Grangerová se naštvala a Draco se musel usmát, protože její panovačnost byla zábavnější, když se zaměřila na ryšavého hňupa. „Neřekla jsem oblečení, ale…“

Draco se zaklonil a zakroutil hlavou. Grangerová na konci schůze vždycky vytáhla nějakou zcela nepodstatnou věc, jako by nikdo z nich neměl nic lepšího na práci. No, vždyť ji nemusel poslouchat. Lehce si poklepával po kolenou a díval se na tiše padající vykouzlený sníh, třpytící se vánoční strom, pableskující tančící víly.

Pak zabloudil očima k úžasnějším věcem, jako byly plné rty Cho Changové, dlouhé řasy Pansy Parkinsonové nebo vyvinutá hruď Grangerové, ovšem pak si uvědomil, že zírá na prsa Hermiony Grangerové.

Vyskočil, když si všiml, že ostatní se chystají k odchodu a chvíli zpitoměle mrkal. Grangerová nadzvedla obočí, ale nic neřekla, jen dopila čaj a odložila šálek. Draco hodil svou tašku přes rameno a chystal se jako poslední odejít ke svému stolu, když mu Pansy zabručela u ucha: „ U nás doma dávají domácí skřítci dary nám,“ oznámila velmi zřetelným šepotem.

Grangerová se zamračila a otevřela ústa, pravděpodobně chtěla něco odseknout, ale Weasley jí položil ruku na rameno. Draco vyprskl a vyměnil si úsměv s Pansy. Jak přehodil nohu přes lavici a obracel se k odchodu, oči mu padly na šálek Grangerové.

Na jeho dně jasně viděl krkavce, černá silueta se ostře odrážela od bílého porcelánu.

Věštění bylo jedním z Dracových nejlepších předmětů, a ani nepovažoval za těžké pokoušet se o ně. Jaký hlupák by je za těžké považoval? Ihned určil znamení a uchechtl se.

„Hej, Grangerová, na tvém místě bych si dával pozor,“ usmál se a ukázal na šálek. „Tvoje čajové lístky říkají, že zemřeš.“ Pokrčil rameny, jako by mu to bylo jedno. „Možná, že se domácí skřítci budou chtít vypořádat s tím obdarováváním.“ S posledním úsměvem se připojil k Pansy, připraven vykročit do nového dne.

„Škoda, že věštění z čajových lístků je naprostý humus, ale díky za tvou snahu, Malfoyi!“ řekla vesele Grangerová jeho vzdalujícím se zádům.

***

„Ne, ne, zlatoočka přidej až po mlocích a míchej proti směru hodinových ručiček,“ ukázal Draco na odstavec v učebnici lektvarů a otráveně zavrtěl hlavou. Daphnina mladší sestra Astoria zrudla a už podruhé za toto odpoledne nechala zmizet obsah svého kotlíku. Nechápal to, byla docela chytrá holka. Proč vyráběla tenhle sajrajt místo lektvaru základní úrovně? Uhladil si vlasy a posadil se, kouzlem Tempus zkontroloval, kolik má ještě času do začátku jeho vlastní hodiny lektvarů.

Dveře třídy se rozletěly a Crabbe s Goylem se vřítili dovnitř. Astoria převrhla sklenici rybích očí, které se rozkutálely po stole. Draco jich pár chytil. „Co se děje, zatraceně?“ vyštěkl.

„Hermiona Grangerová,“ protáhl Goyle a vypadal ohromeněji, než obvykle.

„Co je s ní? Prohlásila, že osvobodí všechny domácí skřítky?“ zeptal se suše Draco. Vedle něj stojící Astoria se zasmála.

Goyle zíral na podlahu. „Je mrtvá.“

„Cože?“ Draco vyskočil tak prudce, že se jeho židle převrátila. Crabbe s Goylem byli příliš natvrdlí, než aby si vymysleli takhle ubohý žert, takže to musela být pravda.

Něco se Dracovi zabodlo do vnitřností, něco jako ostrý ptačí zobák. „Kdo, jak?“ Temný pán byl poražen, všichni známí nebezpeční Smrtijedi zajati, zabiti, nebo „napraveni“ jako jeho otec. 

„Nehoda,“  objasnil Crabbe. „Říká se, že to byl rampouch, který se odlomil z Astronomické věže.“

Draco málem upadl, zapomněl, že pod sebou nemá žádnou židli. Astoria mu narovnala stoličku a on na ni klesl, udělalo se mu nevolno. Cítil, jak se mu z tváří ztrácí barva.

Astoria se lehce dotkla jeho ruky. „Jsi v pořádku? Nevěděla jsem, že jsi měl, ehm, přátelský vztah ke Grangerové.“

„Neměl,“ zamumlal a odtáhl ruku.

Náhoda. To, co viděl v šálku, byla náhoda.

Do jeho myšlenek se vetřel Goylův hlas. „Vyučování je zrušené až do večera.  Snape řekl, že jako prefekt se máš u něj hlásit pro další pokyny.“

Draco přikývl. Sevřel pěsti, jeho zmatek se proměnil v hněv, jejž cítit bylo mnohem snadnější.  Grangerová prostě musela jít a zničit ty zatracené prázdniny, že ano?

***

Zbytek dne mlhavě uplynul v setkání s profesory a ředitelem, následovalo zahánění truchlících a/nebo klábosících studentů. Večeře byla tichá záležitost, jakési provizorní vzpomínkové shromáždění, kde slzící zaměstnanci i studenti mluvili o Grangerové (nebo se o to snažili), a byli informováni, že se budou z prázdnin vracet o den dřív kvůli smuteční slavnosti. Potter i Weasley vypadali, jako by byli mnohokrát zasaženi omračovacím kouzlem.

A teď Draco ležel v posteli a přemýšlel o své náladě ráno po probuzení, a jak totálně v háji byl ten den kvůli zatracenému rampouchu a zatracené Grangerové, která stála ve špatnou dobu na špatném místě.

Přál si, aby nikdy neviděl ten pitomý šálek s pitomou usazeninou, která vypadala jako pitomý krkavec.

Náhoda. To slovo rezonovalo v jeho hlavě jako vítr, profukující jeskyní v přízračných poryvech.

Každopádně to není jeho chyba. I kdyby věštění nebylo naprosto k ničemu - což bylo – vidět znamení ještě neznamenalo odlomit a shodit rampouch z Astronomické věže a rozbít jím Grangerové hlavu.

Draco se otřásl a obrátil se na bok.  Zítra odjede domů a kromě nekonečných článků v Prorokovi, které v něm jistě vyjdou, se přemýšlením o tomhle nebude zabývat.

Protože on se nemusí starat. On. To. Neudělal.

***

Druhý den ráno Draco otevřel oči a hleděl na ty stejné zelené a stříbrné draperie kolem sebe, ale bez vzrušení, které obvykle cítil v den návratu domů. Vzdychl a promnul si oči, zneklidněný a utrápený pomyšlením na včerejší vizi krkavce.

Všechno bude v pořádku, jakmile vystoupí z vlaku a setká se s rodiči, tím si byl jistý.

Rozhrnul závěsy a jen mírně ho překvapilo, že jeho trepky opět nejsou na svém místě. Včerejší večer neprobíhal zrovna normálně, a to ani ve Zmijozelu. Rozhlédl se po Goylovi, ale neviděl ho.

„Promiň, Draco,“ řekl  Crabbe s pantoflemi v rukou. „ Greg musel, ehm. No, včera večer musel sníst něco špatného.“

Draco se zamračil. „Zase? Nemyslím, že včera večer hodně jedl, ne jako obvykle.“

Crabbe užasle svraštil obočí. „Myslím, že jedl stejně jako vždycky.“

Draco zavrtěl hlavou a ignoroval vzrůstající zatmění mozku svého přítele, raději se věnoval svým záležitostem.  Osprchoval se, oblékl a ukládal do kufru pár posledních věcí.

Theodore Nott vstoupil do pokoje a přes brýle shlížel na Dracovu činnost. „Co to děláš?“

„Co bys řekl, že dělám?“ To všichni smutkem zhloupli?

Theo pokrčil rameny. „Jen jsem ti chtěl předat zprávu od Pansy. Říká, že přijdete pozdě na schůzi prefektů, pokud „hned nezvedneš zadek a nehodíš sebou“ citoval.

Ano, všichni se zřejmě pominuli. Nebo předstírali něco, co i Draco považoval za bezcitný žert.

„No tohle,“ práskl Draco víkem kufru a vyrazil. Pansy na něj čekala ve společenské místnosti s rukama opřenýma v bok.

„Dělej, Draco. Opravdu netoužím vyslechnout si od Grangerové další přednášku o přesnosti.

Jeho čelist sklapla. „Grangerová,“ procedil skrz zaťaté zuby; jako výzvu, ne otázku.

Pansy obrátila oči v sloup. „Jo,“ potvrdila s jasným podtextem.  

Draco věděl, že v životě udělal a řekl jisté kruté věci; za některé se styděl, za některé ne. Ale tahle hra byla něco jiného, a to ani nezmiňoval, že její příčina byla nad jeho chápání.

„Fajn,“ povedlo se mu říct, „pojďme.“ Podívejme se, kam až jsou spolubydlící schopní zajít a co přesně mají za lubem. A proč.

Pansy se cestou do Velké síně chovala naprosto přirozeně, dokonce opakovala stejné drby a obavy, o kterých mluvila už včera (Daphne měla stále lepší známky, Theo neopětoval její náklonnost, Weasley a Grangerová se pohádali – Dracovy zaškubalo kolem úst při tak neformální zmínce o Grangerové – Potterovo koště nebylo předpisové, Ginny Weasleyová se blíže seznámila s Potterovým koštětem, jestli Draco chápe, co tím Pansy chce říct).

Když dorazili k cíli, byl Draco zmatený jako nikdy předtím a navíc mu bylo zle od žaludku. Vrcholem bylo, že viděl prefekty z ostatních kolejí vcházet do Síně. Takže to nejsou jen zmijozelové. Zavrtěl hlavou, naštvaný a otrávený, prostě se bude muset vyrovnat s tím, že je všechno v háji.

A pak ji spatřil.

Grangerovou. Živou. Pít čaj a mluvit s Cho Changovou, vzrušeně gestikulovat.

Draco se náhle zastavil; vůbec nevnímal Pansy, která ho předešla.

Pořád tam stál, když do něj vrazila Lenka Láskorádová.

„Ach, Draco. Promiň. Někdy jsem nesoustředěná… jsi v pořádku? Určitě se rojí škrkny-“

„Není mrtvá.“

„Kdože?“ sledovala jeho pohled. „Hermiona? Ne. Čekal jsi, že bude? Neměl by ses cítit špatně. Občas myslím, že je někdo mrtvý, a jsem docela ráda, když se ukáže, že není.“

Draco se otočil a zmateně na ni pohlédl.  Zamrkal. „Byl to sen. Jen se mi to zdálo.“ Zasmál se. Myslel si, že je to úlevou, ale znělo to poněkud šíleně.

Lenka naklonila hlavu. „Je pravda, že sny mohou být jasnější než skutečnost,“ začala mluvit, ale Draco už se řítil ke stolu, kolem něhož se shromáždili ostatní prefekti.

Oči upřené na Grangerovou, vmáčkl se mezi kolegy prefekty vedle Weasleyho, který se na něj úkosem podíval. „Máš problém, Malfoyi?“

Pod zlostí ve Weasleyho hlase Draco ucítil opravdový zájem. Předpokládal, že se mu nepovedlo dokonale ukrýt úlek a nepomohlo mu ani, že se všichni usadili a schůze začala.

„Chceš něco oznámit, Malfoyi?“ zeptala se Grangerová, stále živá, trojrozměrná, naprosto neduchovitáGrangerová.

S bušícím srdcem zamrkal a olízl si rty. „Já… ne.“ Rozhlédl se kolem sebe, ale dokázal vidět jenom Grangerovou a její čaj.

„Můžeš se posadit sem, Draco,“ ozvalo se tiše a něčí ruka mu jemně sevřela loket a vedla ho k lavici, aby se posadil mezi Weasleyho a Láskorádovou. Lenka se na něj usmála.

Po celou dobu jednání se zmohl jen na občasné pousmání, jen napůl poslouchal stejný hovor o rozdělení úkolů jako včera. Dobře, první dnešní verzi, nebo co to sakra bylo?

Stále čekal, že se probudí, že mu někdo řekne, jaký je to žert a jak ho na něj nastražili. Buď tohle, nebo ho odvezou ke Svatému Mungovi na oddělení Januse Thickeyho.

Je jasné, že se buď zbláznil on, nebo celý svět. Draco nevěděl, kterému případu by dal přednost, pokud by v tom tedy byl nějaký rozdíl. 

Grangerová mluvila o darech pro domácí skřítky. Následovala diskuse.

Zvedla šálek.

Draco bez rozmyslu vyskočil ze svého místa a vyrazil jí šálek z ruky. Dopadl na zem a roztříštil se.

Lapání po dechu.

„Zbláznil ses?“ vyštěkl Weasley a vytáhl hůlku. Grangerová na Draca jen zírala s pusou dokořán.

Do vědomí se mu vkradl zvláštní pocit euforie. „Tahle schůze už trvá hodně dlouho. Znovu. Mám jiné věci na práci,“ dodal a vykráčel z Velké síně.

***

Draco ležel na posteli, stulený do klubíčka.

Čekal.

Na návrat jeho duševního zdraví. Na to, že se nic nestane. Že Grangerová nezemře, protože byl jiný zatracený den. Na příchod zítřka, aby mohl odjet domů a obejmout svou maminku.

Ozvalo se zaklepání.

„Draco?“ byla to Daphne Greengrassová. Povzdechl si.

„Pojď dál, Daph.“

Narovnal se a posadil. Vlasy měl rozcuchané, šaty pomačkané, ale nestaral se o to. Daphne vstoupila, přešla k posteli a upjatě zaujala místo vedle něj.

„Dnes ráno ses postaral o pořádný rozruch,“ usmála se lehce, ale v očích jí seděly obavy. Neodpověděl.

„Nevím, o co tady jde, ale ocenila bych, kdybys mi řekl, že nebudeš moci mé sestře pomáhat s lektvary. Čekala na tebe deset minut.“

Draco si přitiskl prsty ke spánkům a masíroval je. Upřímně řečeno na to zapomněl. „Promiň. Pomůžu jí po prázdninách, slibuji.“ Byl si téměř ze dvou třetin jistý, že ten slib dokáže dodržet.

Daphne přikývla. Drobný úsměv jí zvlnil rty. „Neříkej jí, že jsem to to prozradila, ale ona ve skutečnosti pomoc nepotřebuje. Prostě se jí líbíš.“

Zasmál se a cítil se trochu lépe. „Milé, ale na můj vkus je trochu mladá. A víc by se mi líbila, kdyby nemarnila můj čas a nepokoušela se mě zaujmout předstíráním, že něco zvládá hůř než já.“

„Snaží se získat náskok před ostatními, ale není na první pozici.“ Její podpatky kleply o zem, jak se zhoupla. „Určitě jsi v pořádku?“

Cítil se unavený jako po dlouhém dni, ale netušil ani, kolik je hodin. „Možná.“

Daphne sklouzla z postele. „Tak pojď. Čas na lektvary.“

Sevřel se mu žaludek. Nejméně dvoje kroky se blížily k chlapecké ložnici šestého ročníku.

Crabbe a Goyle. Dracovy prsty se křečovitě sevřely na přehozu.

Věděl to dřív, než Goyle otevřel ústa.

„Hermiona Grangerová. Je mrtvá.“

***

Zeleň. Stříbro.

Draco se ani nepohnul.  Jen naslouchal. Dostal nápad.

Den předtím uplynul jako první verze, jen s malými odchylkami. Šok. Žal. Spánek.

Vzhledem k jeho podivnému rannímu extempore čekal výslech a byl připraven použít Daphne jako alibi. Dokonce nonšalantně položil několik otázek Snapeovi, který ho ujistil, že šlo o nešťastnou náhodu a zeptal se, zda je Draco v pořádku.

Vynechal téměř všechna jídla, nebo se jen rýpal v talíři; pak šel rovnou do postele a doufal, že to je sen, šílenství, iluze, žert - cokoli, co přejde.

Příští ráno ležel v posteli. Slyšel obvyklé zvuky, nic se nelišilo od jakéhokoli jiného dne.

Draco se posadil. Rozhrnul závěsy.

Žádné trepky.

Crabbe s pantoflemi.

Draco se oblékl a zamířil do Velké síně.

***

Nepřekvapilo, že Grangerová přišla jako první. Už pila čaj, když Draco přistoupil a usedl vedle ní. Podezíravě se po něm podívala, nadzvedla jedno obočí.

„Podívej, může mi to být jedno, ale…“ odmlčel se a přemýšlel, jak přesně jí věc podat, aby nezněl jako šílenec (pořád tu ovšem ještě byla šance, že jím je). Potřeboval, aby se svět - rozumí se jeho svět – vrátil do svých vyjetých kolejí, do hajzlu s tím!

Usrkla si čaje.

Nechystal se zmínit celou tu věc s věštbou z čajových lístků, to musel vynechat.

„Musíš si dát pozor na to, kam dnes půjdeš.“

Teď už nadzvedla obě obočí.

„Ne já, ale slyšel jsem, že někteří zmijozelové z nižších ročníků dnes plánují nějaký žert na ostatní koleje. Něco venku. Tak prostě dnes zůstaň v hradu.“ Tak, tohle znělo uvěřitelně a rozumně.

Obočí sjelo dolů, oči se přimhouřily, Grangerová pomalu přikývla. „Dobře. A ty mě varuješ, protože ti na mně najednou tolik záleží?“

Bod pro Grangerovou.

Ostatní se začali scházet, tak Draco řekl první důvod, o kterém si myslel, že ho přijme.

„Grangerová, snažím se udělat to nejlepší v celé té situaci-po-porážce-temného-pána, a myslel jsem, že tohle by mohl být dobrý začátek. Ruka podaná ke smíru a tak,“ vyhrkl.

Weasley s Cho Changovou se blížili, zaujatí hovorem o famfrpálu, a Grangerová se na Draca mírně usmála: „Vážím si toho, Draco. S Ronem a Harrym musíme jít k Hagridovi, ale dáme si pozor.“

Draco jí vrátil pousmání a připojil se k namíchnuté Pansy. Teď už mu zbývalo jen doufat, že to bude stačit.

Ale když schůze skončila a on znovu zahlédl čajové lístky v jejím šálku, věděl, že nebude.

***

Čtvrtý den (nebo v čtvrté verzi téhož zatraceného dne) se Draco rozhodl, že už toho bylo dost.

Šel k řediteli.

Poté, co od Snapea obdržel heslo, Draco seděl v Brumbálově pracovně, cumlal citrónový drops, sledoval galerii spících bývalých ředitelů a čekal.

„Draco, co tě sem přivádí? Bylo mi řečeno, že prožíváš neobyčejný rok.“ Draco zděšeně nadskočil na židli, když se Brumbál vynořil odkudsi z hlubin své kanceláře a sedl si naproti němu.

Neobyčejný je přesně ten problém, pomyslel si Draco a vzpřímil se. „Ano, pane. Děkuji.  V poslední době prožívám...  něco zvláštního,“ řekl přímo. „Něco zahrnujícího Hermionu Grangerovou, mám dojem.“ Draco se snažil vzít v úvahu možnost, že smrt Grangerové nemá nic společného s časovou smyčkou, ale tuhle myšlenku relativně rychle opustil, vzhledem k tomu, jak významná byla tato událost.

„Ano?“ Brumbál sepjal prsty a naklonil se k němu.

„Víte,“ polkl Draco. Ředitel se povzbudivě usmál. „Neustále se opakuje jeden den, poslední před zimními prázdninami.  A já jsem jediný, kdo si to uvědomuje, aspoň pokud vím.“ Čekal, že se Brumbál rozesměje a ujistí ho, že to způsobil stres ze školy, lektvarové výpary nebo cokoli jiného, co Draco sám zvažoval, včetně šílenství.

Namísto toho se zeptal: „Zmínil jste se o tom slečně Grangerové?“

Draco vydechl a přikývl. „Ona zemře. Každý den. Snažil jsem se to ukončit.“

„To je pořádná zátěž.“ Pronesl  Brumbál a opřel se v křesle.

„Pořádná zátěž?“ opakoval si Draco pro sebe, zasažen absolutním nedostatkem šoku, který ředitel dával najevo.

„A-ano,“ souhlasil Draco.

Ředitel přemýšlel, při tom si hladil vous a Draco se pevně chytil područek křesla.

„Myslím, že to nakonec dopadne dobře,“ řekl konečně Brumbál. Opět se usmíval a za půlměsíčkovými brýlemi  mu mile, vědoucně a nesnesitelně zářily oči. Vstal a Draco ho následoval ke schodům.

„Ale, co když-“

„jsem si jistý, že najdete cestu, pane Malfoyi,“ poplácal Draca po zádech. „Hodně štěstí!“

Draco málem zakopl na schodech, celý zpitomělý a stále cumlající citrónový bonbón.

No, aspoň zjistil, že jsou tu ještě větší šílenci než on.

***

Draco přestal počítat dny, kdy se stále znovu a znovu budil bez pantoflí a se schůzí prefektů před sebou.

Poté, co ho tak zklamalo setkání s Brumbálem, se pokusil vysvětlit vše Snapeovi, ale ten ho rovnou poslal za Pomfreyovou. Dokonce se snažil promluvit si s Trelawneyovou, ale ta uvážlivě pokývala hlavou a řekla mu, že nemůže změnit, co bylo předpovězeno.

S Potterem a Weasleym se ani neobtěžoval; ti dva by ho nikdy neposlouchali. Z celé té trojice byla jediná osoba s mozkem v hlavě Grangerová, a říct jí to nebylo k ničemu.

Vzpomněl si na Láskorádovou a nepřekvapilo ho, že byla ochotná uvěřit tomu, že pořád dokola prožívá den, v němž umírá její kamarádka. Nicméně se zdálo, že Grangerová nebude naslouchat ani svým přátelům. Ne že by jí dával vinu.

Byl na to sám.

Jeden „den“ se rozhodl, že bude iniciativnější. Méně řečí, více akce.

Po snídani sledoval Grangerovou. Slyšel, jak říká Potterovi a Weasleymu, že půjde vrátit nějaké knihy do knihovny a popadl svou šanci za pačesy. Předběhl ji a počkal si v tiché chodbě vedoucí ke knihovně. Rychle na sebe vrhl zastírací kouzlo, a jakmile ji uviděl přicházet samotnou, zašeptal: „Expelliarmus!“

Překvapil ji tak, že nestihla zareagovat, a hned použil i plně ochromující kletbu. Chytil ji, když celá ztuhlá padala, popadl její hůlku a vlekl ji chodbou, pak další do skladovací komory. Uvnitř ji opatrně opřel, hůlku jí dal do kapsy, zavřel a zamkl za sebou dveře.

Nedělal to rád, ale byla v bezpečí.

Chtěl se pro ni vrátit druhý den ráno (skutečně druhý den, jak byl pevně přesvědčen), nebo upozornit její přátele, což považoval za pravděpodobnější. Byl si jistý, že ho neviděla. Nikdo ho neviděl a nikdo by neměl být schopen ji najít.

V bezpečné vzdálenosti Draco zrušil zastírací kouzlo a vyrazil najít Astorii Greengrassovou. Cestou si pískal.

Chystal se „pomoci“ jí s lektvary, ať už to potřebovala nebo ne.

***

Jenže Grangerová byla nalezena, jakoby někdo měl mapu a šel rovnou podle ní. Byla osvobozena, odešla ven s Potterem a Weasleym, spadl na ni rampouch a zemřela.

Zatracená všivá práce.

Vzhledem k tomu, že byla krátce předtím zavřená do komory, tentokrát vzrostly pověsti, že šlo o špinavou hru, ale ředitel s profesorským sborem je ujistil, že rampouch z věže upadl bez cizího zavinění. Tragédie, ale bez cizího zavinění.

Toho večera při jídle, po všech proslovech Draco vrtěl hlavou nad tou absurditou, tou nahodilostí. Vrtěl hlavou a nedokázal to zastavit, pak se rozesmál a nemohl přestat, ostatní studenti na něj buď zírali, nebo se o něj báli a madam Pomfreyová ho odvedla z Velké síně. Přiznal se jí, že zavřel Grangerovou do komory, aby byla v bezpečí, a ona na něj pohlížela s obavami.

Usnul na ošetřovně, ale probudil se ve své posteli bez trepek a schůze prefektů se zúčastnil jako obvykle.

***

Bylo na čase jít ven, podívat se, jak se to stalo.

Když to chce zastavit, musí vědět, jak přesně, kde přesně... přesně všechno.

Draco možná nikdy neměl rád Hermionu Grangerovou, ale opravdu nikdy netoužil vidět, jak umírá. Uvědomil si to, až když musel čelit její smrti. A to pořád dokola.

Místo doučování Astorie si navlékl kabát, šálu a kožešinovou čepici, a následoval Grangerovou s Potterem a Weasleym ven na cestu k Hagridovi.

Dlouho to netrvalo.

Den byl jasný, svěží, sníh jiskřil pod slunečními paprsky a Draco uviděl záblesk ve vzduchu, pohyb. Proti své vůli zavřel oči.

Ani nevykřikla.

***

Tentokrát byl Draco připraven. Nebudou žádné chyby.

Držel hůlku v skrytu po boku a ploužil se sněhem pár kroků za třemi nebelvíry.

S přesností a dokonalým načasováním vrhl polštářové kouzlo přímo nad Grangerovou.

A zachránil ji.

Zachránil ji.

Zalapala po dechu, když rampouch dopadl na zem a roztříštil se na kousky. Potter a Weasley spolu s ní vytřeštěnýma očima zírali na Draca.

„Co to – co se to právě stalo?“ zeptal se Potter. Do hlasu se mu vplížil náznak podezření.

Ale Draco se tím nemohl zabývat. V té chvíli se chtěl dívat, jak se paprsky slunce třpytí na ledových střepech.  Nakonec vzhlédl ke Grangerové. Pokrčil rameny.

„Viděl jsem padat rampouch, Grangerovou by asi zabil.“ Díval se, jak zrychleně dýchá, od úst jí v mrazivém vzduchu stoupaly bílé obláčky. „Napadlo mě, že ji zachráním.“

Potter a Weasley na něj vytřeštili oči. Grangerová se podívala na rampouch, pak se dotkla vrcholku hlavy.

„Rádo se stalo,“ řekl a vlídně rozpřáhl ruce.

Otočil se a běžel celou cestu zpět do hradu, až do postele ve svém pokoji, naprosto vyčerpaný a šťastný.

***

Draco byl vytržen ze spánku rukou, dotýkající se jeho ramene.

Theo.

Draco zavřel oči a modlil se.

„Pansy mě poslala říct ti-“

Zadržel dech.

„-že přijdeš pozdě na schůzi prefektů.“

„Neeeeeeeee!“

***

Draco strávil několik „dní“ tak, že nechal Grangerovou zemřít. Poslal rodičům sovu s žádostí, aby mu dovolili odjet domů dřív, i když věděl, že je to zbytečné. Namířil na sebe hůlku, připraven říct Avada Kedavra, ale i když byl tak moc zoufalý, nezvládl si to, ani se nedokázal otrávit. Zlomil svou hůlku, jen tak pro nic za nic. Vyspal se s Pansy, uvažoval o svedení Astorie Greengrassové. Sehnal nějakou ohnivou whisky a nenechal ji být.

Snažil se celou noc zůstat vzhůru.

Nedokázal to.

***

Draco nemohl přijít na to, proč se svět točí kolem něj a Hermiony Grangerové.

Proč se ji vesmír pokoušel zabít? Proč sakra musel být člověk trestaný jejím zachraňováním?

Zbýval mu jeden nápad, který by mohl všechno vyřešit.

Draco vynechal snídani a ihned po schůzi prefektů zamířil ven. Obešel hrad, podíval se na Astronomickou věž. Už několikrát se pokusil rozpustit nebo rozbít rampouchy, ale vždycky mu v tom něco zabránilo – obvykle profesorka Sinistrová, která ho zahlédla vznášet se na koštěti s hůlkou v ruce.

Nyní tu v mraze vyčkával; Snapeovi dopředu oznámil, že jde sbírat přísady do lektvarů. Oči mhouřil v jasném světle, v plicích cítil ostrý vzduch.

Kdyby ten den už tolikrát neprožil, kdyby Grangerová už tolikrát nezemřela, byl by úplně klidný.

Nakonec se trio objevilo, a Draco dělal, co mohl, aby vypadal překvapeně. Změřili si ho, když je míjel, a měl pocit, že se na něj Grangerová usmála. (Byl na schůzi neobyčejně milý, navrhl, aby věnovali skřítkům vánoční gratulaci, kterou by všichni podepsali).

V okamžiku, který tak dobře znal, se Draco vrhl vpřed a srazil Grangerovou k zemi.

Pocítil ostré bodnutí, ledovou bolest, temnotu.

***

Draca probudilo světlo.

To bylo nové.

To bylo nové.

Opatrně otevřel oči.

Byl na ošetřovně. Vedle jeho postele seděla Hermiona Grangerová a četla si knihu.

Dracův hrudník se sevřel. Všechno v něm se sevřelo.

To pořád ještě může být stejný den, varoval sám sebe. Zítra to může začít znovu.

Začal se zvedat z lehu na břiše, ale zastavila ho tupá bolest mezi lopatkami. Grangerová si toho všimla a zavřela knihu.

„Dobré ráno. Jak se cítíš? Ještě jsi slabý?“

„Dobré ráno?“ Draco zapomněl na bolest a klekl si.

„Ano...“ pohlédla směrem ke dveřím, kde Draco uviděl Brumbála a madam Pomfreyovou mluvit s jeho rodiči. „Měla bych jít pro madam Pomfreyovou.

„Ne!“ vykřikl. Zastavila se a otočila zpátky k němu.

„Určitě jsi v pořádku?“

Draco chvíli počkal, pak přitáhl kolena k tělu a usadil se na posteli čelem k Hermioně. Hrdlo se mu sevřelo. Přikývl.

„Jsou... prázdniny?“ s nadějí těžce vydechl.

„Ano. Madam Pomfreyová trvala na tom, že si tě tu nechá na pozorování, ale myslím, že tě pustí domů.“ Grangerová se usmála. Draco sledoval zlaté záblesky v jejích vlasech a očích, které tam zanechaly paprsky slunce, proudící sem okny.

„A ty? Proč jsi tady?“ Vůbec nechápal, co ho k té otázce přimělo.

Zasmála se. „Je jisté, že jsi mi zachránil život, Draco. Myslela jsem, že se přesvědčím, jestli jsi v pořádku,“ kousla se do rtu. Přikývl a odvrátil pohled. Potrvá celé zimní prázdniny, než tenhle fakt zpracuje. Možná, že celý jeho život.

„Nemůžu uvěřit, že jsi pro mě riskoval život,“ řekla nechápavě a v hlase jí zazněly obavy, že ho urazí.

„Byl to jediný způsob,“ řekl bez váhání, a znovu jí pohlédl do očí.

„Zachránit mě?“

„Zachránit nás oba.“ Draco věděl, že kráčí po žhavé půdě, ale neměl sílu ani chuť se tím zabývat.

Uvážlivě naklonila hlavu. „Lenka mi řekla, že v mém šálku čajové lístky utvořily obraz krkavce.“

„Myslím, že to byla jen kupka smetí,“  ušklíbl se. Jako by se v něm rozpustil nějaký blok, uvolnil se. Ten chaos. Měl trochu strach, co bude dál, bylo zvláštní zažívat opravdovou budoucnost, zvlášť tu, ve které byl zachráncem Hermiony Grangerové.

Ta se na něj zahleděla a uvažovala. Pomalu se k němu naklonila a políbila ho na tvář. „Každopádně děkuji,“ šeptla.

Draco ji objal kolem krku a něžně si natáčel její kudrny na prsty. „Rádo se stalo.“

Teď si byl jistý, že svět se točí kolem nich.