10. december 2014
Odpusť nám naše viny 1/2
Autor: DrMM
Překlad: Jacomo Betaread: Calwen
Originál: https://www.fanfiction.net/s/3657390/1/Forgive_Us_Our_Debts
Shrnutí: Lítost nepřináší odpuštění. Nenávist se nedá tak snadno zapomenout. Devět let po Brumbálově smrti ale Hermiona Grangerová zjistí, že někdy může být odpuštění zasloužené.
Poznámka překladatelky: Já vím, že tohle je adventní nadílka, ale kdyby vám to nevadilo, ráda bych věnovala tuhle moc milou povídku aspoň z jednoho procenta úžasné překladatelce Lupině coby maličký dárek za obrovský kopec práce, kterou odvedla na povídce Post Tenebras, Lux. Každou kapitolou nám rozjasňovala středeční rána, poledne i večery.
Zbylých devadesát devět procent už patří vám všem.
* * *
25. prosince 2006
Hermiona Grangerová hlasitě práskla s rozbaleným balíčkem o stůl ředitelky McGonagallové. „Co mám s tímhle asi tak dělat?" pronesla znechuceným tónem.
McGonagallová pozvedla překvapeně obočí. „Je to kniha," nadhodila. „Navrhuji, abyste si ji přečetla."
„Přečetla? Nechci se jí ani dotknout!" Když zaregistrovala ředitelčin překvapený výraz, dodala: „Je to vánoční dárek od něj." Nebylo nutné vysvětlovat od koho. Devět let po Voldemortově pádu byl Severus Snapea obvykle označován jako on, s podtextem znechucení a hněvu. Šestiměsíční trest v Azkabanu neuspokojil touhu kouzelnické společnosti po pomstě, bez ohledu na to, že Harry Potter neochotně připustil, že by Voldemorta nikdy bez pomoci Severuse Snapea neporazil.
„Aha," povzdechla si McGonagallová a na chvíli se odmlčela. „Hermiono, jste teď ředitelkou nebelvírské koleje, zástupkyní ředitelky a jeho nadřízená. Očividně se cítí povinen věnovat vám dárek."
„No, já mu tedy nevěnuji nic na oplátku," prohlásila Hermiona pevně.
„Pochybuji, že by to očekával," pronesla McGonagallová tiše a zahleděla se na prázdný rám portrétu Albuse Brumbála.
Severus Snape byl vrah, připomněla si Hermiona a potlačila slabý osten viny. Zabil Albuse Brumbála, mučil Nevilla Longbottoma a neudělal nic, když Bellatrix Lestrangeová zabila Rona Weasleye. Nenáviděla Severuse Snapea víc než kteréhokoliv dosud žijícího člověka. Neměla žádný důvod cítit se provinile. Žádný.
* * *
Byly dvě hodiny ráno a Hermiona stále ještě nespala. Po dosti brzkém odchodu z vánočního večírku zaměstnanců – protože pohled na lehce podroušenou McGonagallovou flirtující s Hagridem na ni byl trochu moc – se snažila usnout. Po třech hodinách házení a převalování to ale vzdala a vyrazila se provětrat na Astronomickou věž.
Už se chystala k návratu do svého pokoje, když tu si všimla nějakého pohybu na okraji lesa. Jakmile si uvědomila, že jde o Snapea, podezřívavě přimhouřila oči. Pokud jí bylo známo, v tuhle roční dobu se nesklízely žádné přísady do lektvarů a nikdo z profesorského sboru by po něm nikdy nechtěl, aby vyrazil k Zapovězenému lesu. Vzhledem k tomu, že Snape během vánočních prázdnin nikdy neopouštěl své komnaty, pokud to nebylo opravdu nutné, neexistoval žádný dobrý důvod, proč by se měl pohybovat v Zapovězeném lese ve dvě hodiny ráno. O pět minut později už se plížila lesem k plápolajícímu ohni.
Když se přikradla blíž, s překvapením zjistila, že Snape sedí u ohně na okraji lesa co možná nejblíže k Brumbálově hrobce, ale stále tak daleko, aby zůstal v úkrytu, který mu poskytoval lesní podrost. Když se dostala dostatečně blízko, aby ho mohla slyšet, ještě víc ji však překvapilo to, co říkal.
„A pak ten kotlík vybuchl," sděloval Snape. „Letos už to bylo její sedmnácté zničení kotlíku. Doufám, že se rodiny Yaxleyů a Longbottomů nikdy nezkříží. Nejsem si jistý, jestli by to Bradavice přežily. Moje učebna rozhodně nikoliv. Když už mluvíme o Longbottomovi," řekl a upil z láhve ohnivé whisky, „před pár měsíci se oženil s Láskorádovou. Podle všeho vyrazili na líbánky do Brazílie, aby pátrali po jihoamerické verzi čenichala velkého. Rozmazané fotky, se kterými se vrátili, podle očekávání nikoho nepřesvědčily, že v Jižní Americe čenichalové velcí existují, což Láskorádovou šokovalo. Longbottom je zřejmě jedním z nejlepších bylinkářů na ministerstvu. Stále mě udivuje, jak někdo tak schopný, pokud jde o rostliny, dokáže být tak příšerný v lektvarech, ačkoliv musím připustit, že jeho eseje dávaly mnohem větší smysl než cokoliv, co kdy napsali Crabbe a Goyle."
Několik minut bylo ticho a Snape jen hleděl do ohně. „Dostal jsem váš dárek," řekl nakonec. „Musím uznat, že jsem nikdy dřív neviděl ponožky s růžovými a fialovými hady. Nejsou tak kreativní jako před pár lety ty s motivem nebelvírského famfrpálového mužstva, ale rozhodně jsou barevné." Opět nastala pauza, jak se Snape znovu napil ohnivé whisky. „Předpokládám, že jste zvědavý, kde je váš dárek. Obávám se, že není tak kreativní jako ten váš. Mudlovské vzory jsou spíše omezené, ale tyto působí zábavně. Ti dva dokonce ani nežijí na stejném kontinentu."
Snape vytáhl z kapsy pár ponožek a zvedl ho do výšky. Když Hermiona přimhouřila oči, dokázala na modrém pozadí rozeznat vzor s ledními medvědy a tučňáky.
„Veselé Vánoce, Albusi," řekl Snape, zvedl láhev k přípitku a hodil ponožky do ohně. „Už zbývá jen jeden rok, abych vyhrál naši sázku. Vždycky jste měl příliš velkou důvěru v lidi."
V tichu, které následovalo, odešla Hermiona tak tiše, jak jen dokázala. Během Snapeova procesu Harry připustil, že si byl Brumbál vědom, že ho Snape možná bude nucen zabít. Jestliže Snape stále dostává vánoční dárky, devět let po Brumbálově smrti, značí to, že Brumbál to viděl spíše jako jistotu, než jen jako možnost.
Hermiona byla zmatená a to se jí nelíbilo.
Leden
Hermiona nesnášela nakupování. A ještě víc nesnášela nakupování během povánočního zmatku. Bohužel si potřebovala opatřit nové hábity před koncem zimních prázdnin, takže jí nezbývalo než čelit Příčné ulici. Při pohledu na frontu před obchodem Madam Malkinové zaúpěla, ale ožila, když zahlédla známou růžovovlasou hlavu – aspoň že si bude mít během čekání s kým povídat.
„Ahoj, Tonksová," řekla s úsměvem.
„Nazdárek, Hermiono."
„Taky sis přišla pro nějaké hábity?"
„Kéž by," odpověděla Tonksová. „Já jsem vlastně v práci."
„V práci?" podívala se na ni Hermiona překvapeně. „Jak se dá výprava k Madam Malkinové označit jako práce?"
„Já nestojím ve frontě do obchodu. Ve skutečnosti tu dohlížím na něj," řekla Tonksová a ukázala na dveře sousední lékárny. „Potřeboval si objednat zásoby a obstarat nějaké soukromé pochůzky."
Hermiona zaznamenala za oknem známou černou siluetu. „Ministerstvo chce, abyste ho sledovali? Nedokážu si představit, že by byl tak hloupý, aby někoho proklel za bílého dne."
„V tuhle chvíli je to spíš kvůli jeho ochraně," řekla Tonksová.
„Ochraně?" Hermiona nedokázala zabránit tomu, aby její hlas nezněl zmateně. „Myslím, že je zcela schopen bránit se sám."
„Hermiono," začala Tonksová pomalu, „víš něco o podmínkách jeho propuštění?"
„Byl propuštěn s podmínkami?" zeptala se Hermiona překvapeně.
„No, ministerstvo je drží v tajnosti," připustila Tonksová. „Přesto jsem si byla jistá, že jsi o něčem z toho slyšela od Harryho."
„Nikdy jsme spolu o něm nemluvili," řekla Hermiona. „Nemluvíme ani o válce. Když jeho proces skončil, vypadalo to jako nejlepší způsob, jak se pohnout v životě dál."
„Tím se to myslím vysvětluje," uznala Tonksová.
„Tak o co tu jde?"
„Vím jen o dvou podmínkách, ačkoliv podle řečí jich je nejméně deset. V současnosti musí mít bystrozorský dozor pokaždé, když opustí Bradavice," řekla Tonksová. „Jeho magie je také omezena na základní kouzla a přeměňování. Nemůže seslat žádné útočné kletby."
„Potřebuje bystrozory pokaždé, když opustí Bradavice? Neomezuje to příliš ministerské zálohy?" zeptala se Hermiona.
„Míň, než bys čekala," odpověděla Tonksová. „Opouští hrad sotva třikrát či čtyřikrát do roka."
„Jak často je potřeba, aby ho doprovázeli další bystrozoři?"
„Jsem jediná, kdo to dělá," přiznala Tonksová. „Všichni ostatní to odmítají. Kdybych vůči němu neměla životní dluh, taky bych odmítla," dodala hořce. Sotva domluvila, vyšel Snape z lékárny. „Uvidíme se později, Hermiono," řekla Tonksová. Snape se na chvíli zastavil a rozhlédl se po okolí. Když zaznamenal Tonksovou, otočil se a zamířil k Děravému kotli, aniž by počkal, až ho dohoní.
Zvědavostí zasažená Hermiona se rozhodla vydat za nimi. V rušném povánočním mumraji bylo snadné zařídit, aby ji nezahlédli. Sledovat Snapea v davu bylo snazší, než čekala. Jak kráčel ulicí, mířily jeho směrem zlostné pohledy a šepot a všichni se mu širokým obloukem vyhýbali. Dokonce zahlédla, jak po něm několik dětí hodilo kamenem, jako kdyby šlo o toulavou kočku. Tonksová se do situace vložila až tehdy, když nějaký kouzelník vytáhl hůlku a začal ho proklínat. Snape pokračoval v cestě se vztyčenou hlavou, jako kdyby nevnímal, co se kolem něj děje.
Hermiona si uvědomila, jak pro něj musí být závislost na neochotné pomoci Tonksové ponižující. Ale opět – proč by ji to mělo zajímat?
Únor
Svatý Valentýn nikdy nepatřil k Hermioniným oblíbeným svátkům. Sdílet pokoj s Levandulí a Parvati jí ho znechutilo ještě víc. Neustále se chichotaly nad pohlednicemi a dárky, které dostaly, a debatovaly nad tím, komu by měli poslat přání na oplátku. Málem z nich zešílela. Její stanovisko k tomuto dni neovlivnilo dokonce ani Brumbálovo obvykle nakažlivé nadšení pro jakékoliv oslavy.
Letos se McGonagallová rozhodla slavit svátek s mnohem větší pompou než obvykle. Když Hermiona vešla do Velké síně na večeři a spatřila výzdobu, zaúpěla. Ve vzduchu se vznášely růžové a rudé balonky ve tvaru srdcí a stejně tvarovaná fontána chrlila střídavě růžovou a červenou vodu. Po místnosti poletovali amorci a roznášeli studentům valentýnky.
Hermiona zaznamenala, že většina jejích kolegů vykazovala stejný nedostatek nadšení jako ona.
„Víte, tohle je jedno z období, kdy bych si přála, aby on jedl ve Velké síni," zašeptala profesorka Sinistrová profesorce Vektorové. „Vždycky jsem si myslela, že jedním z důvodů, proč Albus používal tak extravagantní výzdobu, byla snaha vidět jeho zděšený výraz, když vešel do Velké síně."
„Stýská se mi po jeho komentářích k výzdobě," řekla Vektorová. Pak snížila hlas a pozoruhodně výstižně napodobila Snapeovu intonaci. „´Kdyby jen tak měli studenti tolik energie v mozku, jako mají v srdci.´ ´Říká se, že červená je barva lásky. Vypadá to, že pro mě je to barva šílenství.´"
„Slyšela jsi, že Diana Perkinsová poslala jednoho amorka, aby mu doručil na hodině huláka?" zeptala se Sinistra.
„Co udělal?" Hlas profesorky Vektorové zněl potěšeně i pohoršeně zároveň.
„Podle studentů prostě navzdory hluku dál pokračoval ve výkladu. Když to skončilo, uložil jí trest a pak zadal třídě rychlý test z přednášené látky. Nenapsal ho nikdo."
„Lektvary se začínají vymykat kontrole," prohlásila Vektorová.
„No a?" řekla Sinitra.
Hermiona zamyšleně hleděla na výzdobu. Uvědomila si, že nikdy neviděla Snapea jíst ve Velké síni. Nikdy dřív ji nenapadlo přemýšlet, kde jí – nebo jestli vůbec jí. Pokoušela si představit jíst po devět let o samotě a nezvládla to. I když si občas ráda vychutnala jídlo v klidu, stejně tak ráda jedla se svými přáteli. Jíst každý den sám by bylo hrozné.
Březen
„Profesorko Grangerová!"
„Profesorko Grangerová!"
O půlnoci probudilo Hermionu bušení na dveře.
„Profesorko Grangerová, prosím vzbuďte se!"
Navzdory ospalosti rozeznala panikou podbarvený hlas Sarah Creeveyové, sedmačky, nebelvírské prefektky a sestřenice Colina a Denise. Rychle vstala, natáhla si župan a pantofle a otevřela dveře.
„Co se děje, Sarah?" zeptala se.
„Jste vzhůru," hlesla dívka a zřetelně se jí ulevilo. „Díky bohu. Jde o Gertrudu. Je jí opravdu moc špatně. Už hodiny zvrací a myslím, že má horečku. Před pár minutami omdlela a já jsem pro vás běžela, jak nejrychleji to šlo."
„Dobře," řekla Hermiona. „Běžte vzbudit Madam Pomfreyovou. Dopravím slečnu Jacksonovou na ošetřovnu."
Sarah přikývla a bleskově vyrazila po chodbě pryč. Hermiona použila k cestě do věže průchod ze svého pokoje. Když dorazila do ložnice sedmaček, byla Gertruda vzhůru, ale s grimasou bolesti se držela za břicho.
„Půjdeme k Madam Pomfreyové," pronesla Hermiona jemně. „Můžete chodit?"
„Myslím, že ne," odpověděla Gertruda a zalapala po dechu.
„V pořádku." Hermiona pozvedla hůlku a seslala na dívku levitační kouzlo. „Zkuste usnout, pokud se vám to podaří," doporučila ostatním studentům, když odcházela a levitovala Gertrudu před sebou. „Vrátím se s informacemi, jak jen to bude možné."
Madam Pomfreyová byla vzhůru a čekala, až Hermiona a Gertruda dorazí na ošetřovnu. „Položte ji na postel," řekla. Poté, co vychrlila několik krátkých otázek ohledně bolesti a příznaků, seslala několik rychlých diagnostických kouzel.
„Má prasklé slepé střevo," sdělila tiše Hermioně, když si ji vzala stranou. „Můžu jí dát lektvar na zmírnění bolesti a střeva zahojit. Ale někdo musí dojít ke Svatému Mungovi pro lektvar proti infekci."
„Ke Svatému Mungovi?" zeptala se Hermiona překvapeně. „Nemůžete prostě požádat jeho, aby lektvar vyrobil?"
„Nemá dovoleno vyrábět lektvary pro studenty," odpověděla Madam Pomfreyová rezolutně.
„Nemá? Ale tohle je naléhavá situace."
„Na tom nezáleží," řekla Madam Pomfreyová. „Je to jedna z podmínek jeho zaměstnání."
„O tom jsem neměla ponětí," zavrtěla Hermiona nevěřícně hlavou.
„Profesorko Grangerová," nadechla se ošetřovatelka, „slečna Jacksonová bude v pořádku tím dříve, čím dříve někdo vyrazí."
„Vyrazím okamžitě," řekla Hermiona.
Po lednovém rozhovoru s Tonksovou už Hermiona věděla, že Snapeovy aktivity byly omezeny. Přesto si začínala uvědomovat, že jsou omezeny daleko víc, než si představovala.
Duben
Hermiona neviděla Harryho od Vánoc. Ačkoliv obvykle využívala velikonoční prázdniny k přípravě na závěr roku, také se snažila strávit alespoň jeden den s Harrym, Ginny a jejich dětmi, protože obvykle neměla možnost se s nimi vidět během školního roku. Letos se nemohla dočkat, až se s nimi sejde.
Trávit čas v Harryho domě bylo zábavné, i když trochu vyčerpávající. Ron, James a Sirius byli nadšení, že zase vidí ´tetu Hermionu´, zejména když přišla vybavená sladkostmi z Medového ráje. Ginny připravila program na celý den; dopoledne strávili v mudlovské ZOO, odpoledne na zápase Kudleyovských kanonýrů a večeřeli v Doupěti. Později večer, když Ginny ukládala tři napůl spící dítka do postelí, se Hermiona konečně rozhodla položit Harrymu otázku, která ji trápila už několik měsíců.
„Harry, je tu něco, co potřebuji vědět," začala.
„O co jde?" zeptal se Harry.
„Chci, abys mi pověděl o Snapeově procesu."
„Chceš slyšet o Snapeově procesu?" zopakoval Harry. Posadil se na pohovku naproti Hermionině židli a vážně se na ni zadíval. „Co se stalo?" zeptal se tiše. „Posledních devět let jsem tě neslyšel ani vyslovit jeho jméno."
„Nevyslovila jsem ho," řekla Hermiona. „Byla jsem na něj po válce tak strašně rozzlobená. To, co udělal... a byl opravdu na naší straně celou dobu? Nedává to smysl!"
„Nejsem si jistý, jestli tomu rozumím já sám," připustil Harry. „Myslím, že Ron by to možná dokázal. Hrál skvěle šachy a chápal potřebu oběti. Já vždycky nerad ztrácel figurky."
„Já taky," zašeptala Hermiona se slzami v očích. „Ron nikdy nepochopil, jak můžu být tak dobrá ve škole, ale naprosto neschopná ohledně šachů."
„Po Snapeově procesu mi Remus pověděl, že Snape byl vynikající šachista," řekl Harry. „Díky tomu mi Brumbálova vzpomínka zanechaná v jeho myslánce konečně začala dávat smysl."
„Brumbál ti nechal nějakou vzpomínku?"
„Nechal," potvrdil Harry. „Byla to vzpomínka na jeho rozhovor se Snapem. Řekl v něm Snapeovi, aby ho zabil, a tvrdil, že některé oběti jsou nezbytné. Tu myslánku jsem našel, než nám Draco začal přinášet zprávy, takže jsem nevěděl, čemu mám věřit. Snape se postaral, aby Brumbálovo zabití vyhlíželo snadně."
„Vždycky jsem se divila, proč jste byli ochotni Dracovi věřit," řekla Hermiona.
„Důvěřovat Dracovi bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsem během války udělal," prohlásil Harry. „I když jsem věděl, že Draco nechtěl Brumbála zabít, nikdy bych na sebe takové riziko nevzal, kdyby nebylo té vzpomínky. V době, kdy jsem si byl jistý, že jeho informace pocházejí od Snapea, už mi pomohl najít a zničit čtvrtý viteál. A pak Ron zemřel," v Harryho hlase se ozvalo zaváhání. „Nerozuměl jsem tomu, dokud jsem se neupamatoval na to, co řekl Brumbál Snapeovi. ´Někdy jsou oběti nezbytné.´ Došlo mi, že kdyby Snape zachránil Rona, nezůstal by už nikdo, kdo by mohl Řádu předávat informace. Myslím, že Snape vnímal Rona jako další oběť – jako dalšího pěšáka v téhle válce."
„Pořád tomu nerozumím. Ron byl člověk, ne žádná šachová figurka," ohradila se Hermiona. „Jak by mohl někdo nějakého člověk vnímat takhle?"
„Nevím," hlesl Harry. „Ale nejsem si jistý, že bychom bez jeho pomoci našli všechny viteály," připustil neochotně.
Květen
Ten den se konal letošní poslední famfrpálový zápas. Havraspár a Mrzimor stály v závěrečném souboji o famfrpálový pohár proti sobě naposledy před třiceti třemi lety. Letos jeden z nich vyhraje. Kratiknot a Prýtová byli u vytržení a jejich nadšení zasáhlo dokonce i Hermionu, která podporovala nebelvírské famfrpálové družstvo stejně jen z povinnosti.
Samozřejmě, že jí ono rozrušení nezachránilo před pozdním příchodem na zápas. Díky tomu viděla, jak bradavickou branou prošel Draco Malfoy. Protože ji zajímalo, proč přišel, rozhodla se na něj počkat. Po patnácti minutách postávání u hlavních dveří jí došlo, že musel vejít do hradu nějakým samostatným vchodem. Věděla, že sem nedorazil kvůli sledování famfrpálu mezi Havraspárem a Mrzimorem, a nikdo z Bradavic s ním kromě ní neměl nijak zvlášť dobré vztahy. Pak si uvědomila, že je na hradě člověk, který by s Dracem mohl být ve spojení.
Snape.
Hermiona sešla dolů do sklepení, kde měl Snape svoje komnaty. I když věděla, že jde o tajné odposlouchávání, její zvědavost ohledně Snapea jí začínala přerůstat přes hlavu.
„Mudlovský Londýn byl hrozný," postěžoval si Draco. „Třikrát jsem se ztratil."
„Poslal jsem ti mapu," řekl Snape. Znělo to pobaveně.
„Měl jsem problémy přečíst váš rukopis už jako student," namítl Draco, „teď je to mnohem horší. Ale vydělal jsem na tom rande," dodal. „Ta mudlovská švadlena, kterou jste našel, je velmi atraktivní."
Snape si odfrkl: „Budeš schopen přijít na to, jak zaplatit za jídlo?"
„Samozřejmě," ohradil se trochu uraženě Draco. „Prostě dám číšníkovi pár velkých bankovek a počkám, až mi je rozmění. Mimochodem, ona si myslí, že jste můj výstřední strýček. Nemohla pochopit, proč potřebujete pro divadlo tolik hábitů. Řekl jsem jí, že trváte na tom mít na každé představení nový."
Náhle se ozval hlasitější šum a Draco zmlkl. „Zápas už musel skončit," řekl Snape. „Měl bys jít."
Hermiona rychle odchvátala po schodech nahoru. Snape si nechává šít hábity u mudlovské švadleny? Asi to dávalo smysl. Dokonce i Draca odmítli jednou či dvakrát obsloužit – a ten byl zbaven veškerých obvinění.
Červen
Slavnost k uctění Brumbálovy památky se konala, jakmile studenti odjeli na letní prázdniny. Zatímco setkání pořádaná v prvních pěti letech měla hojnou návštěvnost, ta následná byla každým rokem menší a menší. Hermiona si uvědomila, že tento rok se zúčastnili pouze členové Řádu a učitelé z Bradavic. Dokonce i pár lidí z Řádu nedorazilo; Neville a Luna byli v Japonsku a Mundunguse Fletchera chytili při prodeji létajících koberců a v současné době si odpykával měsíční trest v Azkabanu. Ale Harry, Ginny a jejich tři děti přijeli a Hermiona zůstala překvapeně zírat na malé vyboulení na Ginnině břiše.
„Hermiono!" Mladá žena k ní přiběhla a nadšeně ji objala.
„Ginny?" otázala se. „Ty jsi..."
„Znovu těhotná?" dokončila Ginny. „Ano, jsem."
„Gratuluju!"
„Díky."
„Ahoj, Hermiono," řekl Harry, který dorazil svojí ženě v patách. „Předpokládám, že už ti Ginny tu novinu sdělila."
„Sdělila," potvrdila Hermiona. „Vy se pokoušíte pořídit si Potterovský famfrpálový tým?"
Harry se uculil. „Snažím se Ginny přesvědčit, že je to úžasný nápad, ale z nějakého důvodu si myslí, že čtyři děti budou stačit."
„Čtyři Potterové jsou víc než dost," pronesla Ginny suše. „S ostatními třinácti Weasleyovskými dětmi je to už dostatečné množství na dva famfrpálové týmy."
Pokračovali ve škádlení, dokud slavnost nezačala. Nejen že dorazilo méně lidí, ale jak Hermiona zaznamenala, i průběh byl kratší. První rok měl projev ministr a několik význačných čarodějek a kouzelníků. Letos program sestával jen z krátké promluvy McGonagallové a minuty ticha před tím, než všichni zamířili zpátky do hradu na večeři. Několik návštěvníků položilo na desku hrobky ponožky; tato aktivita byla pro Hermionu vždycky hádankou. Když návštěvníci odešli, nastala už půlnoc, ale McGonagallová, Kratiknot a Prýtová si stále ještě povídali.
Brumbálova posedlost ponožkami Hermionu vždycky mátla. Poté, co o Vánocích viděla výměnu ponožek mezi Snapem a Brumbálem, cítila ještě větší zvědavost než dřív. „Minervo, proč každý rok nechává tolik lidí ponožky na ředitelově hrobě?" zeptala se. „Harry mi jednou říkal, že Brumbál ponožky zbožňoval, ale tohle je něco, čemu nerozumím."
McGonagallová se měkce usmála. „Myslím, že tomu nerozumí hodně lidí. Dokonce i většina z těch, kteří tam ty ponožky nechávají, nezná skutečný příběh."
„Jak to začalo?" zeptala se Hermiona.
„Začalo to..." McGonagallová se na chvíli odmlčela a pak pokračovala, „inu, ve skutečnosti to začalo se Severusem."
„S ním?" nedokázala Hermiona skrýt překvapení v hlase.
„S ním," potvrdila McGonagallová. „Během prvních let, kdy tu Severus začal učit, byl... odtažitý. Nepřátelský. Nedůvěřivý. Asi k tomu měl důvod," povzdechla si. „Myslím, že si nikdo z nás neuvědomil, jak těžký měl život doma i ve škole a špatně jsme ho odhadli. Albus to částečně vnímal jako svoji zodpovědnost. Vždycky se snažil přimět Severuse, aby se bavil, zapojil se a důvěřoval svému okolí. Trvalo to roky, ale Albus byl trpělivý. O Vánocích během Severusova pátého učitelského roku mi Albus řekl, že mu Severus dal dárek. Ty ponožky byly příšerné – fialově a modře kostkované s jasně červeným blikajícím srdcem na přední straně – ale Albus byl u vytržení." McGonagallová se při té vzpomínce usmála. „Další rok poslal Albus Severusovi pár stříbrných ponožek ozdobených skákajícími růžovými králíčky. Nakonec se z toho stala soutěž o to, kdo najde nejošklivější či nejabsurdnější ponožky. Byl to jeden z mála případů, kdy jsem viděla Severuse se smát."
„Aha," řekla Hermiona. Ta vánoční výměna najednou dávala smysl. Došlo jí, že se Harry spletl. Když jí kdysi řekl, že pro Snapea bylo snadné Brumbála zabít, uvěřila mu.
Ale v tom, co Hermiona viděla, se zračila nečekaná hloubka oddanosti. Uvědomila si, že zabít Brumbála muselo být mnohem těžší, než si ona nebo Harry představovali.
* Konec 1. části *