Preklady fanfiction Harryho Pottera

V následujících několika dnech jsem nebyl tak docela sám sebou; dokonce jsem jedno ráno nechal jídlo v misce. Nakonec jsem rozhodl, že musím říct Sirimu, co se děje. Měl evidentně schopnost myslet jako člověk, a jakmile jsem si to v hlavě logicky přebral, napadlo mě, že možná pomůže mít packu v nepřátelském táboře, a to doslova.

Siri soucítil s Gordonovou těžkou situací a souhlasil, že pokud to bude možné, pokusí se pomoci. Nicméně připustil, že Hromotluk musí být chráněn a že neudělá nic, co by mu ublížilo.

„Hromotluka znám,“ řekl mi, „zpřed Azkaban. My... přátelé, tehdy.“

„Tak to jdi za ním!“ Proč mi to neřekl dřív? „Jsem si jist, že spolu to můžeme vyřešit.“

Siri smutně pokroutil hlavou. „Ne přátelé teď. Dlouhý příběh.“ Aby se přesvědčil, že jsem pochopil, že rozhovor skončil, lehl si a předstíral spánek.

* 

Zdálo se, že po tomhle všechno ustalo, ale spíš to bylo jako klid před bouří. Věděli jste, že stále všude kolem, ale v dálce něco čeká. Blížilo se to, každý den to bylo blíž, ale nikdy to docela nepřišlo. Trávil jsem hodně času s Norrisovou a ona dokonce šla navštívit Gordona, ale moc jsme toho nenamluvili. Bylo příjemné mít ji vedle sebe, jenom tak existovat.

Střapěnka znovu začala sedat s Vážněronaldem a Hárym a já si chvíli zachovával odstup, ale dokonce i kocouři, zdálo se, došli k závěru, že je mezi námi jakési příměří. Když jsem seděl Střapěnce na klíně, všichni jsme se tak nějak ignorovali – což mi přesně vyhovovalo.

Dělání klikyháků a mluvení s knihami pokračovalo, ale alespoň nemmrrnčela každou noc před spaním, takže předpokládám, že to byl pokrok.

* 

Jednoho rána se Střapěnka probudila za rozbřesku, právě když jsem vcházel dovnitř. Byl jsem vcelku unavený, jelikož jsem měl za sebou – ehmmrr – těžkou noc. Byla ve svém starém rozpoložení. Obyčejně se řádně připravila na nadcházející den, ale tentokrát zavřískla a vyskočila z postele. Následně strávila několik minut tím, že pádila tam a zpátky, zvedala věci, změnila názor a zase se odložila a odpádila někam jinam.

Celou dobu si stále opakovala „Ach, ne, ach, ne“.

Zrovna se zastavovala, když místností přeletěl objevil Rozmarýnin polštář. „Zmlkni!“

Měl bych zdůraznit, že Rozmarýna na tom po ránu nebyla zrovna nejlépe. Docela dlouho potřebovala stát ve vnitřním lijáku, potom si dělala klikyháky na obličej a česala srst, než vůbec začala připomínat člověka. To byl pro ni signál otevřít ústa, která obvykle nezavřela před usnutím.

Střapěnka přepádila místnost a začala s ní třást: „Ale dnes jsou zkoušky! Vstávej! Vstávej!“ Otočila se na Parveny a udělala totéž.

„Z čeho máš strach?“ zeptala se Rozmarýna a znovu si přetáhla přikrývky přes hlavu.

Střapěnka se zastavila uprostřed místnosti a začala zběsile mávat rukama. „Ze všeho propadnu, vím to! Co budu dělat?“

Rozmarýna zaúpěla a vklouzla hlouběji do postele. Parveny vstala a postavila se naproti Střapěnce. Víčka jí stále klesala a hlava sebou příležitostně trhla dopředu. Položila ruce na Střapěnčina ramena.

„Her-mňau-mňau, chci, abys mě teď velmi, velmi pozorně poslouchala. Posloucháš?“

„Ano,“ vypískla Střapěnka.

„Víš, že jsi chytrá a inteligentní čarodějka, která je vždy nejlepší ze třídy, že?“

„Ano,“ vypískla Střapěnka znovu v ještě vyšší tónině.

„Dobře. Tak toho nech, než tě vyhodím z okna.“ S tím se Parveny vrátila do postele a začala chrápat.

„Každý zatracený rok to samé,“ zammrručela Rozmarýna, než se také odebrala zpět do Morfeova náručí.

Střapěnka popadla knihu, namířila si to na společenské hřiště a já si povzdychl, než jsem ji následoval. Vždy dávám pozor na své zaměstnance. Vlastně to nebylo tak zlé. Mluvila s knihou a já usnul v jejím klíně.

* 

Nejsem si jistý, jak se lidské zkoušky liší o kočičích, ale zdá se, že zahrnují mnohem více pádění všude kolem a trvají déle – ve skutečnosti celé dny. Střapěnka se z jedné z nich vrátila docela nešťastná a roztřesená, takže ani nechci hádat, jak velká jehla to byla.¹

Nakonec se jednoho dne všechna koťata zdála veselejší a vyhlížela „tu poslední“. Potom jsem zaslechl Střapěnku a kocoury, jak mluví o tom, že Gordonovo odvolání proběhlo v čase oběda, takže mě napadlo, že udělám nejlépe, když se na něj půjdu podívat.

Nebyl v boudě, ale venku na zahradě. Uvažoval jsem, co tam stále dělá, navzdory jeho slibu, že zůstane, ale potom jsem uviděl, že je uvázaný. Tolik k důvěře.

Očividně se snažil postavit se k tomu čelem. „Ten, kdo tomu velí, říká „dnes je ten den“,“ řekl, pokusil se znít vesele a uboze v tom zklamal. „Aspoň pořád cítím slunce na tváři.“ Vzhlédl k němu s jasnou touhou.

„Jdu pro toho přítele, o kterém jsem ti říkal, pamatuješ? Nelekni se, až dorazíme, ano?“

„Proč, co je na něm špatného?“

„No, nic,“ snažil jsem se ho uklidnit. „To jenom že je... no, člověk, ale zvěromág a nikdo ho nesmí vidět. Jeho podoba je... možná to není tak dobrý nápad, prostě tady jenom zůstanu.“

Gordon se zvládl zasmát. „Nedělal bych si starosti s tím, že mě rozrušíš, ne dnes. Takže, tvůj přítel?“

„No, je to velký černý pes.“

„Velice příhodné.“

„Mysleli jsme a rozhodli se, že když budeme poblíž a naskytne se šance dostat tě pryč – aniž by to zahrnovalo Hromotluka, půjdeme do toho, dobře? Takže když se to stane, věř mi, ano?“

Gordon pokrčil rameny. „Věřím ti. Co nejhoršího se můžeš stát?“

Odspěchal jsem, abych vyzvedl Siriho z jeho domu, a dostal ho ven tak rychle, jak bylo možné – stále to místo neuklidil. Vysvětlil jsem, že bude muset být trochu citlivý, až dojdeme ke Gordonovi.

Chvíli nad tím přemýšlel a pak se zasmál. „Černý humor, kocourku.“

„Chystáš se vůbec začít mi někdy říkat Nádherný?“

Věnoval mi dlouhý zvažující pohled. „Těžko. Trochu... dívčí.“

Pro jednou jsem ztratil řeč.

*

Tak jsme došli ke Gordonovi a strávili s ním den. Jenom jsme mluvili o bezvýznamných věcech a on nám řekl o svém dětství v lesích, kde se narodil. Toužebně se díval na les za námi, téměř jako by očekával, že přijde jeho matka a všechno bude v pořádku. Chytil jsem mu pár hrabošů a on se tím zdál být potěšený.

Siri s ním vycházel dobře, předpokládám kvůli společné zkušenosti, protože byli už oba pod zámkem. Zajistil jsem dostatečné hlídání Hromotluka a Tesáka, takže Siriho nespatřili. Poslední věc, kterou jsme potřebovali, byl Tesák s teritoriálním chováním, který by začal boj.

Slunce prošlo zenitem a dlouhé odpoledne se vleklo. Tou dobou jsme vyčerpali zásobu témat, o kterých mluvit, takže jsme spolu jenom seděli a čekali... na cokoliv. Nebyl jsem si úplně jistý, co dělat, ale rozhodl jsem se, že když se nestane nic kolem západu slunce, pak už nic. Předpokládal jsem, že v určité fázi někdo přiběhne Gordonovi říct, co se děje.

Slunce právě dosáhlo vrcholků stromů, když se Siri zavrtěl. Zvedl čenich do vzduchu a pohlédl směrem k hradu.

„Lidi jdou,“ řekl.

Následoval jsem jeho pohled. „To je Střapěnka, má služebná s... ale ne, to jsou ti dva idioti, s kterými se potlouká. Chci říct... idiot a tvůj gamamág. Raději by ses měl krýt, Siri; nechceme, aby tě viděli.“

Postavil se a rozhlédl. „Kde?“

„Tam,“ řekl jsem. „Jdou směrem k nám.“

„Nevidím.“

„Tam! Jasní jako vousky na tvém čumáku! Dívej!“

Zmateně zakroutil hlavou. „Ne, ne... ledaže... džemplášť!“

„Co je „džemplášť“?“²

Podíval se na mě a poprvé, co si pamatuji, měl na tváři šťastný úsměv. „Háryho otec, James, měl plášť... neviditelný plášť. Teď ho má Háry. On svého otce syn.“

„Takže, tvůj mág se jmenuje James?“³ pokrčil jsem rameny. Lidé jsou velice zvláštní.

Siri zavrtěl hlavou. „Ne... ne... počkat, ty vidět je pod pláštěm?“

„Samozřejmě, koneckonců; jsem kočka.“

Gordon se rozhodl zapojit do rozhovoru. „Myslíte ty tři hříbata, co sem míří? Poznávám je; toho s černými vlasy jsem vzal na výlet ten den, co jsem tomu hloupému hříběti jednu plesknul. Je to pěkný hoch.⁴“

„Siri si také myslí,“ řekl jsem mu. „Uctíval jeho otce.“ Snížil jsem hlas do šepotu. „Já si na druhou packu myslím, že je trochu natvrdlý, pokud chceš znát můj názor. Jeho přítel, ten se zrzavou srstí, je ještě horší. Mezi námi, nevím, co na nich má služebná vidí.“

Prošli kolem nás, zatímco jsme se schovali, a vešli do Hromotlukovy boudy. Nedlouho poté dorazili i další lidé. Ach ne, jeden z nich nesl sekyru. To nevypadalo dobře a já vyslal jednu úpěnlivou prosbu k Ixchel,⁵ něco, co jsem neudělal už od dob, kdy jsem byl koťátko.

Pokusil jsem se udělat vše pro to, aby Gordon stále mluvil a díval se na druhou stranu, zatímco jsem se očima snažil dát signál Sirimu. Nakonec to vypadalo, že nebudeme muset zůstat dlouho.

Potom se začaly dít velice, velice zvláštní věci.

1 viz předchozí kapitola

2 Neodolala jsem. V originále jamscloke :))

3 viz kapitola 13

4 lad = hoch, stájník

5 mayská bohyně porodnictví a medecíny - http://en.wikipedia.org/wiki/Ixchel