Autor: Loten Překlad: Lupina Beta: marci Banner: solace
Originál: http://www.fanfiction.net/s/6578435/37/Post-Tenebras-Lux
Rating: 16+
„Walk a little further off the beaten path
And we'll drive on, even if we get there last
Our backs against the wall; and we will lunge and bite
And we'll rage, rage, rage, against the dying of the light.“
„Jdouce kupředu mimo cesty vyšlapané,
budeme pokračovat, i když dorazíme poslední.
Zády proti zdi; a vyrazíme a zaútočíme
a budeme zuřit a nadávat na světlo zmírající.“
Great Big Sea, ‚Here And Now‘
XXX
Druhého dne začalo sněžit a sníh nepřestal padat celý listopad až do prosince. Díky špatnému počasí se mnozí studenti nudili a začali být neposední, a všichni učitelé tak měli dost práce. Pozitivem se stalo to, že než aby trávili Vánoce v Bradavicích, neobvykle vysoký počet jich zvolil návrat domů – totiž ze tří kolejí. Většina té Severusovy zůstávala ve škole.
„Nepamatuji se, že by se zde za mého studia zdržovalo tolik Zmijozelů,“ poznamenala krátce Hermiona.
„Ne. Tehdy byla známka prestiže jít si užívat prázdniny. Studenti, kteří tu obvykle zůstávali, stejně jako já nebo Potter, se buď domů vracet nechtěli, nebo neměli kam jít – a ještě je třeba zmínit ty, kteří chystali nějakou neplechu,“ dodal suše. „Dával jsem na Nebelvír pozor, když jste tu ty nebo Weasley trávili Vánoce.“
„Za to ti děkuji,“ odvětila a obrátila oči v sloup. „Takže co je teď jinak?“
Severus se opřel v křesle a pokrčil rameny. „Na většinu čistokrevných rodin po válce přišly těžké časy. Tradičně zmijozelské rodiny jsou chudší, než bývaly, a mnoho současných studentů pochází z méně majetného zázemí. Bez obalu řečeno… mnozí prostě nechtějí jít domů. Ve škole mají alespoň někoho, kdo je chrání.“
Zamračila se. „Severusi?“
„Je to důvěrné,“ odvětil tiše. „Ale můžu ti říct tolik – většina z mé koleje pochází z takových poměrů, že by se z toho sociální pracovníci rozplakali. Je jim lépe, když budou mimo.“
„Och.“
Věnoval jí pokřivený úsměv. „Zmijozel byl vždy domovem pro spodinu společnosti stejně tak jako pro smetánku.“
„Pro ty ztracené,“ pronesla pomalu, když si vzpomněla, jak kdysi Harry označil sebe, Severuse a Toma Raddlea – jako ztracené chlapce.
„Ano,“ přitakal tiše. „Ty, o které se nikdo nezajímá. Často jsou zařazení do Zmijozelu, protože tam se alespoň naučí přežít; stejně jako já.“
„Přinejmenším teď mají tebe,“ nadhodila a vstala, aby se postavila vedle něj.
„Jací šťastlivci,“ odvětil suše a opřel se o ni. „Ale skutečně věřím, že většina jich zůstává z tohoto důvodu. Přinejmenším jsem udělal pokrok.“
„Nebuď takový mizerný pitomec,“ pronesla odlehčeně. „Dokázal jsi zázrak a víš to.“
„Narodil jsem se jako mizerný pitomec a zemřu jako mizerný pitomec,“ odsekl a vstal. „A právě teď musím jít učit mizerné pitomce budoucnosti.“
Obrátila oči v sloup. „Uvidíme se později.“
XXX
„Dobrá,“ zacvrlikala vesele Minerva a rozhlédla se po sborovně. „Chce někdo na Nový rok volno?“
Jako první zvedl překvapivě ruku Severus a vyvolal tím řadu překvapených pohledů. Minerva na něj zamrkala. „Vy, Severusi?“
„Pokud mohu,“ odpověděl lehce strnule.
„Máte kde jej trávit?“ otázala se.
„Ano,“ procedil skrz zuby a začal vypadat defenzivně. Hermiona na něj pohlédla; o ničem se jí nezmínil. Nedíval se na ni; po prostudování jeho výrazu dospěla k závěru, že pravděpodobně chystá něco pěkného, a s nadějí obrátila zrak k Minervě.
Ředitelka pokrčila rameny. „Je mi líto, ale ne.“
Severus se na ni zamračil a do očí se mu začal vkrádat hněv. „Kdy naposledy jsem vás požádal o volno?“ zeptal se.
„Vlastně loni v prosinci, když jste si bez vysvětlení vzal týden dovolené.“
„To bylo z osobních důvodů,“ zamumlal a povzdechl si. „Proč mi není dovoleno mít Silvestra pro sebe?“
„Protože jsem to řekla a přestaňte se na mě tak mračit, nebo vám to zůstane,“ odpověděla odmítavě. Nato se rozhlédla po sborovně, zatímco Severus na ni dál zíral. „Obávám se, že to platí i pro zbytek. Myslela jsem, že by bylo hezké uvítat Nový rok společně, takže po všech chci, aby tady zůstali alespoň do půlnoci. Pak se můžete odplížit, pokud opravdu budete muset, Severusi.“
„Pak už to nebude mít smysl,“ odvětil podrážděně.
„Jaká škoda.“
„Proč ta náhlá touha posílit týmového ducha, Minervo? Nečetla jste zase knihy o řízení organizací, že ne?“ zeptal se ponuře.
Minerva jej ignorovala a znovu se rozhlédla. Zjevně ji uspokojilo, že se nikdo jiný nechystal dohadovat, i když pár lidí nevypadalo šťastně, a přikývla. „Z podobného důvodu, Severusi, musím trvat na tom, abyste se opět účastnil jídel. Nepřítomnost ředitele koleje je špatným příkladem. V poslední době jsem to nechávala tak – protože, upřímně řečeno, vaše ranní mračení odhání studenty od snídaně – ale už nejsem ochotná to dál přehlížet.“
Podle výrazu tváře mu hlavou běželo množství velmi nepříjemných myšlenek, ale strnule sklonil hlavu v potvrzení a upadl do zamračeného a zadumaného zírání do zdi. Hermiona byla v pokušení začít protestovat proti tak zjevné šikaně – a ztrátě Nového roku; sice plánovala, že jej stráví s ním, ale v té rovnici nefigurovali zbylí učitelé – ale než tak mohla učinit, Minerva se obrátila k ní.
„Vy také, Hermiono. Jste tady sice jen na částečný úvazek a technicky není nutné, abyste se účastnila jídel, ale bylo by vhodnější, kdybyste tak učinila.“
Nu, když Severus uvízl ve Velké síni, nemělo ani pro ni smysl vynechávat jídla. Ale oběd byl během týdne poměrně často jedinou chvílí od rána až do pozdních večerních hodin, kdy strávili čas společně; to znamenalo, že za hektických dní jej neuvidí v soukromí celý den. Přiznala si, že je to sotva konec světa, ale stejně to bylo nepříjemné. „Samozřejmě, paní ředitelko,“ zamumlala neochotně.
XXX
Jakmile vyučování skončilo, hrad nádherně ztichl. Zmijozelští byli všichni docela schopní se o sebe postarat sami a jakoby pochopili, že by to měly být prázdniny stejně tak pro ředitele jejich koleje jako pro ně, spokojeně si hleděli svého. Mnoho učitelů využilo neobvykle prázdného hradu, aby se vydali trávit dovolenou po svém; v podstatě i Hermiona, alespoň oficiálně. Zmijozelští studenti určitě věděli, že je stále přítomna, ale ani jeden z nich by nic neřekl, a protože po Severusovi bylo požadováno, aby se ukázal jen na Boží hod vánoční, a to pouze na snídani a večeři, nikdo jiný si pravděpodobně nevšiml, že neopustil své komnaty.
Když se Hermiona vzbudila na Boží hod, Severus již byl ve Velké síni; zívla, zamlženě zaostřila na vzkaz, který jí nechal na polštáři, a zamžourala na špičaté písmo.
Krotím nahoře studenty při jídle. Snídani máš na stole. Tvůj kocour je rozmrzelý, ale zakázal jsem mu sníst ti ji. Doufám, že mi to nebude trvat. Pche, humbuk. S. (1)
Potlačila řehot a jen se usmála. Z postele vstala poněkud neochotně, ustlala ji a po rychlé sprše se vydala komnatami najít slíbenou snídani. Křivonožka opravdu mrzoutil, ale jakmile se s ním podělila, nálada se mu zlepšila; po jídle seskočil ze stolu a zamířil zpět do ložnice, olizoval si vousky a poněkud panovačně na ni mňoukl, aby jej následovala.
Její vánoční dárky ležely na nočním stolku; když se vzbudila, vůbec si jich nevšimla. S úsměvem přinesla Severusovy a nechala je na jeho straně postele. Pak se stočila na svoji polovinu i se zvědavým Křivonožkou, aby otevřela plochý balíček. Připadalo jí to jako rámeček na obrázek… Když uviděla zarámovanou fotografii, usmála se. Šlo o mudlovský snímek, který ji potěšil; mluvící portréty byly prima, ale pohybující se tiché fotografie, které znovu a znovu přehrávaly stejnou scénu, byly podle ní trochu strašidelné. Po chvíli si uvědomila, co je na něm špatně, a se zamrkáním pohlédla na svého kocoura.
„Kdo tu fotku udělal, Nožko?“ zeptala se zmateně a znovu prozkoumala snímek. Zachycoval je tři – ji, Severuse a Křivonožku – posazené na pohovce; on byl natažený s knihou, ona se mu choulila v ohbí paže a zjevně spala a kocour se rozvaloval přes ně oba. Navíc to byl kvalitní snímek. „Pro všechno na světě, jak se mu toto podařilo?“
Tichý smích přitáhl její oči ke dveřím, odkud ji s úsměvem sledoval Severus. „Velmi komplikovaným procesem zahrnujícím myslánku, mudlovský fotoaparát, trochu experimentálního kouzlení, poněkud ošklivou migrénu a prakticky malý požár,“ odpověděl na její otázku. „Opravdu to nedoporučuji napodobovat.“
„Ahoj. Byl jsi pryč dlouho.“
Ušklíbl se. „Třeťáci z Mrzimoru začali snídaňovou bitvu. Docela rychle se vystupňovala.“
„Vypadáš šťastně – rozdal jsi hodně trestů?“ poškádlila jej a on se zasmál.
„Ne, ale že se něco chystá, jsem věděl díky tipu od jistého nejmenovaného Zmijozela; výsledkem čehož jsem byl jediný učitel, který seslal štítové kouzlo včas.“
„A já o to přišla,“ našpulila rty. „Musíš mi to později ukázat.“
„Pokud si přeješ,“ odpověděl s dalším úšklebkem a rychle si svlékl učitelský hábit. Nedbale jej přehodil přes křeslo a posadil se vedle ní, aby si prohlédl fotografii.
Naklonila se na stranu a hlavu mu položila na rameno. „Je krásná. A důmyslná. Děkuji.“ Popadla jeho dárky a podala mu je. „Veselé Vánoce.“
Jeho potěšený úsměv a polibek si vysloužila prvním dárkem, antologií básní a krátkých próz od různých irských spisovatelů. Ten druhý, křiklavý a nevkusně jasně oranžový hrnek na kávu s nápisem ‚Nejlepší učitel světa,‘ jej rozesmál.
„Líbí se ti, co?“ zeptala se s úsměvem.
„Napořád bude stát na mém stole,“ ujistil ji s tichým smíchem. „Získám hodiny zábavy pouhým sledováním svých studentů, jak se snaží přijít na to, kdo mi jej dal a čím byl zdrogovaný.“
„Těší mě, že mohu přispět ke tvému pobavení,“ odvětila suše, ale s úsměvem, Hermiona a naklonila se, aby jej zlehka políbila. Cítila na rtech jeho pousmání, a pak jí polibek vrátil již méně jemně. V té samé chvíli z kapsy vylovil malý balíček a prohodil jej dveřmi do obývacího pokoje. Dychtivý Křivonožka za ním vyrazil, dveře se mu zabouchly za ocasem a čas odplynul.
XXX
V posteli strávili víceméně zbytek dne, kterýžto Severus jen krátce přerušil sprchou a neochotnou účastí při jídle. Dvacátý šestý prosinec neměl být tak zábavný. Jakmile Hermiona po přemístění do Doupěte nabyla rovnováhu, rozhlédla se kolem; dokud se Severus s ostrým prásknutím a sprškou sněhu neobjevil vedle ní, nebyla si jistá, že vůbec dorazí. Koneckonců se jednalo o jeho představu pekla – měla pocit, že by dal přednost kletbě Cruciatus. Usmála se na něj a pomyslela si, že mu hodně dluží. Úsměv jí nevrátil a přeměřil si nesourodý starý dům, jako by ztělesňoval šibenici. Pak se zhluboka nadechl, narovnal a podíval se na ni. Pochopila a vydala se první. Za sebou slyšela jen křupání sněhu.
Zářivě se usmívající Molly se s nimi setkala ve dveřích. „Hermiono, Severusi, vítám vás! Veselé Vánoce! Tak pojďte dovnitř – chlapci teprve vstávají, včera šli spát docela pozdě. Charlie a Percy už odvedli děti, tak je tu ticho.“ Vtáhla Hermionu do hřejivého objetí; když Hermiona nabrala dech, pobaveně sledovala, jak mateřská čarodějka počastovala Severuse stejným přístupem. Zároveň mu sdělila, že je báječné jej po tak dlouhé době opět vidět a jak žalostně hubený stále je. Severus objetí rozpačitě snesl a co nejdříve se z něj osvobodil, ale uvítání dokázal zdvořile vrátit, aniž by zněl příliš nesvůj. Jakmile se za manželkou objevil Artur, potřásl si s ním rukou.
Jeden po druhém se do kuchyně zaplavené vůněmi jídla připloužil i zbytek rodiny a všichni přivítali nově příchozí bez nějakých incidentů. Fleur s až příliš nevinným výrazem popřála Severusovi veselé Vánoce ve francouzštině a Bill s Hermionou vybuchli smíchem, když odpověděl stejným jazykem. George je oba pozdravil a prohodil přisprostlý vtípek, čímž se mu podařilo značně snížit napětí a vykoledovat si jeden pohlavek od své matky a druhý od sestry. Ginny dorazila právě včas, aby zaslechla pointu.
Jakmile vešel Harry, nastala chvíle rozpaků. Všichni v kuchyni zadrželi dech, když se ti dva kouzelníci setkali tváří v tvář vlastně poprvé od Chroptící chýše. Po chvíli, která se zdála příliš dlouhá, si opatrně a beze slov potřásli rukama a všichni se uvolnili; Hermiona úzkostlivě studovala tvář svého milého, ale oči měl bezvýrazné a zjevně byl opět pod nitrobranou. Nevypadal příliš napjatý, ale i tak mu za toto opravdu hodně dlužila.
Jako poslední dorazil Ron. Se svým obvyklým nedostatkem elegance hlasitě sešel schody a všoural se do kuchyně. „Dobré ráno všem,“ pozdravil se zívnutím. „Ahoj, Miono. Veselé Vánoce.“ Přešel k ní, aby ji objal, a pak se rozhlédl po místnosti, aniž by si všiml, že jej všichni ostražitě sledují. „Snape? Co tady děláte?“
Alespoň zní zmateně a ne rozzuřeně, pomyslela si Hermiona a zhluboka se nadechla. Severus soustředěně studoval zeď po straně nejmladšího muže Weasleyů; na tváři mu cukal sval, což Hermiona vyhodnotila spíše jako známku napětí než vzteku. „Je tady se mnou, Rone,“ odvětila co nejlhostejněji. „Veselé Vánoce.“
Ron se zamračil ještě víc. „Proč?“
„Rone, nebuď k našemu hostu hrubý,“ rychle jej pokárala Molly a podle Hermionina příkladu se snažila předstírat, že o nic nejde. „Pojď a sedni si; oběd ještě chvilku nebude.“
Zůstal, kde byl, a vypadal zmateně. Pak se pomalu rozhlédl po místnosti. Všichni jeho příbuzní rychle hledali na co se dívat, ale napětí v kuchyni bylo nezaměnitelné. A Ron opravdu nebyl hloupý; najednou se mu oči rozšířily a otočil se, aby zůstal na Severuse v nevíře zírat. „Vy?“
Aniž by se mu zcela podíval do očí, Severus nepatrně naklonil hlavu. „Vskutku,“ odvětil tiše; jeho hlas zněl trochu strnule, ale zjevně se nezměrně snažil udržet situaci v klidu. „Dobré ráno, pane Weasley.“ Evidentně ‚veselých Vánoc‘ v tuto chvíli nebyl schopen.
Ron nepřestával zírat, očividně byl zcela ohromený. Nepříjemné ticho přerušil George svým veselým: „Sedni si, bráško, a zavři pusu, než ti do ní vletí moucha. Jo, Hermiona je tu s profesorem Snapem, je to neuvěřitelně divné, ale my všichni předvádíme ohleduplnost, takže nás ani jeden z nich nepovraždí. Teď si dej čaj a chovej se slušně,“ dodal s kvalitním napodobením své matky. Ron sice stále zíral, ale automaticky udělal, jak mu bylo řečeno. Zbytek Weasleyů okamžitě nechal ty tři na pokoji a všichni nastalé ticho vyplnili klábosením.
Nebylo to tak zlé, jak mohlo být. S Weasleyovými kolem se stejně nedaly zažívat společenské rozpaky a v době, kdy se všichni zapojili, aby pomohli s obědem, situace se uklidnila víc, než kdy Hermiona snila. Severus se samozřejmě nebavil, ale choval se slušně a nezdálo se, že by trpěl nějakým příliš intenzivním nepohodlím. Navíc se všichni ostatní snažili. Tímto se Hermiona nechala ukolébat do falešného pocitu bezpečí; sotva pocítila ten nejslabší záchvěv paniky, když Ron nakonec vzhlédl od svého pudinku a nečekaně se zeptal: „Proč?“
„Proč co?“ odpověděl George uštěpačně, zatímco Molly svého nejmladšího syna pokárala, aby nemluvil s plnou pusou. Bylo však zjevné, co Ron myslí, a také se díval přímo na Severuse.
Severus samotný od jídla nevzhlédl a jen tiše odpověděl: „To je dobrá otázka.“
Po chvíli ticha se Ron znovu zeptal: „Tak co?“
Severus vzhlédl s očima tak nečitelnýma jako nikdy předtím. „Řekl jsem, že je to dobrá otázka, ne že na ni odpovím,“ pronesl klidně, načež se vrátil k jídlu.
Ron zrudl až po konečky uší, což bylo známé znamení nebezpečí. „Rone, pil jsi,“ ozvala se Ginny rychle ve snaze odvrátit blížící se výbuch. „Pro Merlina, nevyžbleptni nic pitomého.“
„Což znamená, mlč,“ přidal se Bill, když se Ron nadechl; George se naklonil přes stůl a hbitě strčil do úst mladšího bratra koláč, takže jej málem zadusil. Harry s Arturem se hlasitě rozhovořili o čemsi jiném.
XXX
Až po jídle, když všichni začali uklízet stůl, Ron zase náhle promluvil. Teď byl již docela opilý a hlas měl příliš hlasitý, když prohlásil: „Myslím, že vím proč.“
Všichni se po sobě navzájem nejistě podívali, a tudíž jim unikla příležitost jej umlčet. Pokračoval a ukazoval přitom na Hermionu. „Nemládne-š a taky -si,“ komolil, „přibrala, takže ž-žádná výhra, tak to dá-vá smysl, že musí-š brát, co je, třeba-s se kurvit se Smrti-jedem.“ Odmlčel se, ale všichni na něj jen zírali v tak naprosté nevíře, že se ani nepokusili jej zastavit. Hermioniny uši naplnilo bzučení, ale poznala ten výraz jeho tváře a věděla, že se chystá říct něco opravdu neodpustitelného. Jako by sledovala vlakové neštěstí ve zpomaleném filmu, když se Ronova ústa opět otevřela a on osudově prohlásil: „A Srabus měl vždycky slabost pro š-šmejdky.“
První kouzlo vypálila Hermiona poté, co horečně popadla hůlku a vykřikla: „Expelliarmus!“ v zoufalé snaze zabránit krveprolití. Vzduchem prosvištěla Severusova hůlka; chytila ji a snažila se ignorovat mírný šok z toho, že ji drží. Uvědomila si však, že jediným důvodem, proč jej dokázala odzbrojit, byla skutečnost, že hůlku vytáhnout nechtěl; namísto toho Severus prostě přeskočil stůl a vrhl se přes kuchyň k Ronovi. První úder mířil do žaludku mladšího kouzelníka; Ron se zlomil v pase a cestou dolů se jeho brada střetla se Severusovou druhou ránou. Zpola omráčený padl zpátky zády ke zdi a Hermiona zoufale zaječela: „Severusi, ne!“
Rozhlédla se po kuchyni pro pomoc; George, Bill a Artur společně pomáhali zkrotit Harryho, zatímco Ginny ke svému manželovi rychle mluvila, jak se jej snažila uklidnit. Molly a Fleur měly obě vytažené hůlky, ale neviděly žádné známky magického souboje a byl špatný nápad do té mely zapojit kouzla. Hermiona se zhluboka nadechla, zoufale se pomodlila a rozeběhla se kuchyní k Severusovi, který teď tiskl Rona ke zdi. Ron byl vyšší a těžší, ale navzdory tomu jej Severus dokázal zvednout z podlahy a držet pod krkem, čímž jej efektivně škrtil. Z Ronova nosu tekla krev, pravděpodobně jej měl zlomený, a jedno oko mu už začínalo natékat. Dusil se, bojoval, drápal po paži, která mu tiskla krk, a snažil se kopat. Ovšem jen do té doby, než Severus jedno koleno prudce, vztekle a naprosto nečestně zvedl.
„Prosím, lásko, nech ho být,“ oslovila jej tiše; vůbec si nebyla jistá, zda ji Severus slyší, ale věděla, že ona je jediným člověkem, kterého poslechne. Vztáhla ruku a dotkla se jeho ramene. Pod prsty ucítila bodnutí magie; svaly v pažích měl pevné a tvrdé jako kámen. Cítila, jak se zachvěl, než z ničeho nic povolil. Ron s lapáním po dechu a kašlem spadl na podlahu a Severus se otočil; oči mu přímo hořely. Drsně se kolem ní protlačil, vyrazil zadními dveřmi ven a zabouchl je za sebou tak silně, že málem vyletěly z pantů.
Hermiona se zhroutila na židli a úlevou cítila závrať; Severus byl jen vlásek od vraždy. Ještě si nemohla dovolit přemýšlet o tom, co se právě stalo. Prošla kolem ní Ginny táhnoucí Harryho za ruku; odvlekla svého manžela do obývacího pokoje a zavřela za nimi dveře.
George klesl na židli vedle Hermiony a podal jí sklenku vína. „Vím, že nikdo z nás neměl opravdu slušného učitele obrany,“ prohodil konverzačním tónem, „ale určitě ti někdo říkal, aby ses nepřibližovala k nasranému Smrtijedovi. Mohl tě zabít.“
Zhluboka se napila a zavrtěla hlavou. „Už mě před tímto kdysi varoval,“ odpověděla unaveně – hlas jí zněl divně a napadlo ji, jestli neupadá do šoku. „Ale neublížil by mi, bez ohledu na to, jak moc naštvaný nebo rozzuřený je. Nemyslím, že by mohl.“ Rozhlédla se; Artur pomáhal manželce při úklidu kuchyně, zvedal židle a zachraňoval nádobí a příbory z podlahy, zatímco Bill s Fleur spolu tiše hovořili francouzsky. Na Rona, schouleného, lapajícího po dechu a kňučícího na podlaze, se nikdo nedíval.
„V pohodě?“ zeptal se George.
„Nevím. Asi ne, ale to je dobré.“ Vyloudila nejistý úsměv a dopila víno. Vstala, zastrčila Severusovu hůlku za opasek vedle své a vydala se pomoci s úklidem.
Po pár minutách, kdy na sebe všichni rozpačitě zírali, Hermiona usoudila, že by Severus už měl být natolik klidný, že ji snad neuřkne. Opustila tedy napjatou atmosféru a vydala se za ním; teď mlčenlivá skupina sledovala, jak šlape zasněženou zahradou k tmavé postavě s cigaretou stojící u plotu. Než dokouřil, dvojice spolu zjevně tiše hovořila. Pak se Hermiona vyškrábala na okraj ohrady a vklouzla rukama Mistrovi lektvarů kolem krku; zatímco je jejich publikum sledovalo, objal ji kolem pasu a bradou se jí opřel do vlasů.
„Severusi, chtěla –“ začala slabě, ale varovně ji stiskl a hlas měl řízný a drsný.
„Neopovažuj se omlouvat, ne za toto.“ Krátce na něj pohlédla, dost dlouho na to, aby si všimla, že má oči stále tvrdé a rozzlobené. Pak zrak odvrátila a zabořila mu hlavu do ohbí krku. Tentokrát ji jeho objetí trochu utěšilo; tělo měl napjaté a tuhé a cítila, jak aura jeho magie kolem něj praská ve vzduchu, zatímco bojuje o kontrolu nad svým hněvem. Po dlouhé chvíli vydechl a pokračoval v hovoru nepatrně jemnějším tónem. „Na tebe se nezlobím, Hermiono, a nebyla to tvá vina. Oba jsme věděli, že se dnes možná přihodí nějaká nepříjemnost. Do ničeho jsi mě nenutila. Můj vztek je mým problémem a Weasleyho hloupost je zase jeho problém. Ty jsi neudělala nic zlého.“
Pomalu vydechla, vtáhla do sebe jeho známou vůni a pokusila se uvolnit; cítila, jak moc se její partner snaží uklidnit. „Jsi v pořádku?“
„Já tam nebyl uražen,“ odpověděl řízně, „a i kdybych byl, na jeho názoru na moji osobu mi nezáleží. Ohledně toho bych se měl obrátit na tebe.“ Ale nezeptal se a ona si nebyla jistá, co říct. Chtěl to napravit stejně jako ona, ale ani jeden nevěděl jak. Odmlčel se, dokud si neuvědomil, že mu neodpoví, a pak tiše pokračoval: „Jestli myslíš fyzicky, nejsem zraněný. Co vevnitř? Zůstaly v kuchyni velké škody?“
„Nic vážného,“ ujistila ho, a jakmile se mu znovu přitiskla ke krku, většina napětí odplynula. „Molly to má pod kontrolou.“ Povzdechla si. „Děkuji, že jsi ho moc nezranil.“
„Nejsem si jistý, jestli to bylo vědomé rozhodnutí,“ odpověděl tiše a začal se jí bradou otírat o vlasy. „Ale udělala jsi dobře, že jsi mi vzala hůlku. Ačkoliv ses neměla snažit mě zastavit,“ dodal a ona se mu usmála do kůže.
„George řekl to samé, když jsi odešel. Jemu jsem vysvětlila, stejně tak jako teď tobě, že bys mě nikdy nezranil. Umíš se kontrolovat.“
„Bylo to riskantní,“ odvětil neutrálně.
„Přestaň s tím, Severusi. Nebyla to tvoje vina.“
Trochu víc se uvolnil. „Beru na vědomí.“ S úlevou si na plotu poposedla a těsněji se k němu uvelebila. Napětí z nich vyprchávalo a pocit jeho magie pomalu hasl.
Po chvíli se k nim připojil Harry. Nebylo mu moc příjemné, že ruší jejich objetí, ale přesto se u nich zastavil; Ginny se asi podařilo jej uklidnit. „Ron odešel,“ zamumlal nakonec, ale díval se kamkoli jinam, jen ne na ně. Zjevně si nebyl jistý, jak se popasovat s prostým gestem lásky od obávaného profesora Snapea.
„Dobře,“ odpověděla břitce Hermiona. Severus uvolnil objetí a nechal ji slézt z plotu, načež se Hermiona mezi oba muže opatrně postavila ve snaze zmenšit rozpačitost situace.
Harry nějakou chvíli skelným pohledem zíral přes zasněžené pole, až se nakonec celý nesvůj zeptal: „Pane profesore, mohu si s vámi o něčem promluvit?“
„O čem?“ Odpověděl Severus tónem oscilujícím mezi opatrností a podezřívavostí, zatímco si zapaloval cigaretu.
„O… mých rodičích.“ Harry se otočil a jeho oči téměř žadonily. „Omlouvám se, že se ptám; ale zůstal jste jediný z těch, kteří by mi mohli říct, jací doopravdy byli. Neznám nikoho dalšího, kdo by s nimi chodil do školy. Vždycky jsem si o nich chtěl promluvit s Remusem, ale nikdy na to nebyl čas; a teď je pozdě. Prosím, pane.“
Severus se na chvíli odmlčel a jen kouřil a zamyšleně hleděl do krajiny. Hermiona se na svého kamaráda káravě podívala; přála si, aby se neptal zrovna teď. Mohl napsat později, pokud opravdu musel. Ale když nic jiného, alespoň Severuse ta prosba moc nerozrušila – ani nepřekvapila, jak si všimla. Nakonec cigaretu zhasil a začal si neklidně pohrávat se zapalovačem. Pak se tiše rozmluvil: „Nemohu vám poskytnout nezaujatý obraz. Obě strany se projevovaly příliš mnoha emocemi a já z nich obou viděl jen jednu jejich stránku.
„Vím,“ odvětil Harry, „ale pořád je to víc, než co znám já sám. Téměř vše, co o nich vím, pochází z vašich vzpomínek, pane.“
„Přestaňte mi říkat ‚pane‘, Pottere,“ zavrčel. „Už vás neučím přinejmenším tucet šťastných let.“
Harry se téměř usmál. „Dřív jste na tom trval.“
„To jsem byl vaším učitelem. A vy jste býval nevychovaným spratkem.“
„A vy jste zase býval pěkný bastard,“ opáčil Harry.
„Pořád je,“ vložila se jim do toho Hermiona. Oba muži se na ni podívali s téměř identickým výrazem, až se musela usmát.
„To ti děkuji,“ suše k ní pronesl Severus a zavrtěl hlavou. Poté se vrátil k pohrávání si se zapalovačem, cvakal s ním, když jej otevíral a zavíral. Jak se ticho protahovalo, Harry se chystal něco říct, ale Hermiona na něj varovně zavrtěla hlavou; Severus mluvil, pokud byl připravený, ne dřív. Nakonec si povzdechl, schoval Zippo a složil ruce na vršek plotu. Opřel se a zahleděl na zasněžené pole.
„Přijmu-li riziko, že opět zajiskří váš nechvalně známý vztek, váš otec byl arogantní tyran,“ vyhlásil kategoricky. „V myslánce jste viděl, jak se vyvinulo naše první setkání; neudělal jsem nic, čím bych si jeho nenávist zasloužil. Později jsem zdaleka nebyl tak bez viny, to přiznávám, ale nezačal jsem to. James Potter byl bohatý, pohledný a populární, a díky tomu byl přesvědčen, že to vše mu dává právo dělat si, co chce. Nikdy neměl pocit, že i pro něj platí pravidla.“ To vše už Severus Harrymu říkal dřív, ale teď se neposmíval ani neušklíbal a byl hluboce zamyšlený.
„Abych použil příkladu z vašich školních let a předvedl vám souvislosti… Myslím, že James byl kříženec dvojčat Weasleyových a Draca Malfoye,“ po chvíli se zase rozhovořil Severus. „Ponejvíce vypadal jako přátelský a otevřených hoch; ale byl také docela rozmazlený, odhodlaný kráčet svojí vlastní cestou a naprosto bezohledný. Ale kde měl Draco tendence napadat každého, kdo nebyl jedním z jeho patolízalů, James si tuto stránku své povahy schovával výhradně pro mne.“
Povzdechl si. „Nevím, proč mě tolik nenáviděl. Byl vším, čím já nebyl. Byl jsem chytřejší, ale on zdaleka nebyl hloupý. Myslím, že jsem mu možná poskytl výmluvu, proč si popustit uzdu; byl jsem všeobecně natolik neoblíbený, že se nemusel cítit provinile, když si na mě zasedl – obzvláště od té doby, kdy jsem mu to co nejvíc vracel. S Blackem se asi vzájemně povzbuzovali a podporovali; a navíc, jak jsme dospívali, kvůli Lily jsme na sebe začali šíleně žárlit.“ Pokrčil rameny. „S Jamesem jsme se hořce nenáviděli, ale co si vzpomínám, ke všem ostatním byl docela vlídný. A jak už jste si asi uvědomil, kdyby byl opravdu obecně nepříjemný, vaše matka by na něm okem nespočinula.“
Harry pomalu přikývl. Očividně se mu vyslechnuté nelíbilo, ale stejně poslouchal; tak zoufale se chtěl dozvědět něco o své rodině. „Věděla má matka – věděla o Chroptící chýši a Remusovi?“ zeptal se.
„Ne,“ odpověděl Severus tiše. „Něco takového by nemohla přehlížet nebo odpustit a pochybuji, že jí to James někdy prozradil. Přihodilo se to až několik měsíců poté, co se mnou přestala mluvit; určitě tušila, že mi Pobertové opět provedli něco zlého, ale nejsem si jistý, zda dokonce i většina učitelů věděla, co se skutečně stalo. Co se týká školy jako celku, skutečně to nebylo víc než… žert.“ Dokonce ani teď nedokázal zadržet hořkost v hlase a bolest v očích. Hermiona se o něj opřela, aby mu poskytla útěchu, a ucítila, že jí dotek zlehka vrátil.
Po chvíli Harry položil další tichou otázku: „A jaká doopravdy byla má matka, pane profesore?“
„Copak jste se nikdy nezeptal své tety?“
Harry si odfrkl. „Ale samozřejmě, že ano. Jen doufám, že vy mi řeknete trochu víc, než že ‚byla zrůda‘. Každopádně, Dursleyovy jsem neviděl roky.“
Severus se na docela dlouhou dobu odmlčel. „Moc vám toho říct nemohu, Pottere,“ promluvil nakonec. „Trvalo mi pěknou řádku let, než jsem pochopil, co k ní doopravdy cítím.“ Zhluboka se nadechl. „Před odchodem do Bradavic byla velice bystrou holčičkou. Byla chytrá dost na to, aby si uvědomila, že stojí na kraji naprosto neznámého světa, na který není připravena. A to ji děsilo. Ze začátku mě potřebovala stejně tak jako já ji. K tomu pocházela z milující rodiny střední třídy a já z chudé, násilné a zanedbávající. Myslím, že mě snad i litovala. Od začátku školy si po většinu let snadno dělala přátele; byla společenská, temperamentní a milá, a stala se velmi populární. Už mě nepotřebovala, ačkoliv jsme zůstali přáteli.“
Povzdechl si. „Jako mladá dívka byla vaše matka docela povrchní,“ pokračoval tiše. „Využívala mě a já ji nechal, protože byla vším, co jsem kdy měl. V hodinách se mnou pracovala, protože tak dostávala vyšší známky, než kdyby byla ve dvojici s některou kamarádkou, a protože na učitele velmi působil projev mezikolejní jednoty. Navíc si myslím, že se cítila jako lepší člověk, když nabídla přátelství tak strádajícímu a nepopulárnímu chlapci – něco jako bych byl případ pro charitu. Byla má kamarádka, ale nikdy ne do takové míry jako já její kamarád. Jak šel čas, náš vztah se stával jednostranným; už mě víc nepotřebovala a na mně toho bylo příliš mnoho, co se jí nelíbilo. Myslím, že se jí ulevilo poté, co jsem pronesl ona slova, protože jí to dalo výmluvu pro ukončení tehdy již nechtěného přátelství, aniž by se cítila provinile; byla to moje vina a ona na mě tu vinu mohla hodit.“
„Na jednu věc se chci zeptat, pane,“ váhavě pronesl Harry.
„Jen na jednu?“ uštěpačně odvětil Severus.
„No, ne jen jednu,“ souhlasil Harry rozpačitě. „Ale, no… To, co jste řekl mámě. Jen jsem přemýšlel – proč jste to řekl? Musel jste vědět, jak bude reagovat.“
A známkou toho, jak dlouhou cestu Severus urazil, bylo pouhé jeho protočení očí. „Použijte hlavu, Pottere. Bylo mi šestnáct a zrovna mě ponižovali a ubližovali před půlkou školy, včetně děvčete, které jsem měl rád. Proč myslíte, že jsem to řekl?“
„To je vše?“ zeptal se Harry nechápavě a Severus jej probodl pohledem.
„Podívejte se mi do očí a řekněte mi, že jste v šestnácti svým kamarádům nikdy neřekl nic ošklivého jen proto, že jste byl naštvaný.“
Harry se nad tím zamyslel a celkem rozpačitě se vyhnul Hermioniným očím. „No, dobře,“ připustil po chvíli. „Ale muselo to být to slovo?“
Severus si povzdechl. „Neposloucháte, Pottere. Neřekl jsem to úmyslně. Byl jsem rozzuřený, ponížený a slovně jsem zaútočil dřív, než jsem si uvědomil, co vlastně říkám – což se mi v dopívání dělo často. Ujišťuji vás, že bych si nikdy dobrovolně nezpůsobil odcizení jediné přátelské duše, ani jsem nevěřil v nadřazenost čistokrevných vzhledem k mému vlastnímu krevnímu statusu.“
„Ne, myslím, že ne,“ souhlasil Harry zvolna. Byl v rozpacích. „Kam došla ta scéna po části, kterou jsem viděl ve vzpomínce?“ zeptal se.
„Dost daleko,“ přinutil se odpovědět Severus. „Opravdu to nechcete vědět.“
Harry si povzdechl. „Asi ne. Omlouvám se.“ Severus otočil hlavu a vyměnil si s Hermionou pobavený pohled. Oba se tiše zasmáli a Harry vypadal bezradně. „Co?“
„Nebelvíři,“ zamumlal Severus a s pousmáním se odvrátil.
Hermiona se na svého kamaráda zazubila. „Zřejmě se my, Nebelvíři, vždy omlouváme za to, co není naše vina. Také jsem to často dělala, dokud mě to Severus neodnaučil.“
Harry se téměř usmál, ale pak si poněkud nešťastně povzdechl. „Nějak jsem doufal, že se nedozvím zrovna toto, pane.“
Severus si opět povzdechl. „Nepochybuji o tom.“
„Ale… vy jste ji miloval.“
„Myslel jsem si to,“ opravil jej tlumeně Severus a naklonil hlavu směrem k Hermioně. „Nebyl jsem tehdy v pozici, abych o takových emocích učinil informované rozhodnutí.“ Hermiona zamrkala, pak se zlehka usmála a sáhla po jeho ruce; propletl prsty s jejími a jemně je stiskl, ačkoliv na ni nepohlédl. Harryho to gesto překvapilo, ale moudře nic neříkal, a Severus si po chvíli opět povzdechl.
„Pottere, vaši rodiče nebyli špatní lidé,“ promluvil k němu tiše. „Vaší matce bylo šestnáct, když jsem s ní mluvil naposledy, a jim oběma bylo osmnáct, když jsem je naposledy viděl. Většina lidí jsou v dospívání pěkně nepříjemní pitomci. Vy a Weasley jste byli; já byl; a do jisté míry i vaši rodiče. Myslím, že dospěli do statečných a hodnotných lidí a jsem kupodivu přesvědčený, že měli na sebe dobrý vliv.“
„Děkuji vám, pane,“ s rychlým mrkáním poděkoval Harry.
Severus na něj znechuceně pohlédl. „Začněte brečet a já vás uřknu,“ varoval jej. „A naposledy, přestaňte mě oslovovat ‚pane‘. Jsem si jistý, že si mé jméno ještě pamatujete.“
Harry pomalu přikývl. „Děkuji vám… Severusi,“ pronesl poněkud rozpačitě.
Nastala krátká pauza, než Severus opatrně odpověděl: „Není zač… Harry.“
Poté už v Doupěti dlouho nezůstali, jen dokončili úklid, vypili kávu a ujistili se, že jsou po té události všichni v pořádku. Molly se omluvila za slova svého syna, Severus se omluvil za to, že jej napadl, a jakmile se vše zklidnilo, odešli s překvapivě dobrými vztahy se všemi zúčastněnými.
XXX
Po návratu do Bradavic setrvali v téměř naprostém tichu. Hermiona zarytě trvala na tom, že není rozrušená. Ron jí říkal hloupá a zraňující slova už asi dvacet let; teď již byla imunní. Severuse to nijak nepřesvědčilo, ale nehádal se, jen se s knihou usadil vedle ní a nechal ji na pokoji. Věděla, že v něm vztek stále vře, pamatovala si tu naprostou zuřivost zračící se v jeho očích, ale teď ji v nich již vidět nebylo.
Když se o chvilku později rozplakala, překvapilo ji to; opravdu si nemyslela, že je tak rozrušená. Když se jí podařilo získat nad sebou jakousi kontrolu, oba – Severus i Křivonožka – ji starostlivě sledovali. Pokusila se usmát a říct jim, že je v pořádku, ale… nebyla, opravdu ne.
„Severusi?“ zeptala se slabě.
„Ano?“
„… Miluješ mě?“
Pomalu zamrkal a podmračení mu vytvořilo rýhu mezi obočím. „Ty víš, že ano,“ poněkud nejistě jí pomalu odpověděl.
„Potřebuji to slyšet. Prosím.“ Nesnášela, že to po něm chce, ale zoufale potřebovala nějak vytěsnit vzpomínku na to Ronovo zuřivé vrčení. Kdysi si myslela, že jej miluje, ale jestli mohl být tak nenávistný, pak on ji nikdy nemiloval. A potřebovala teď něco skutečného a spolehlivého, co by ji uklidnilo.
Hloubky Severusových bezedných černých očí prosvětlilo porozumění; odložil knihu, naklonil se a vážně se na ni podíval. „Miluji tě, Hermiono Grangerová,“ pronesl tiše a ani neklopýtl přes ta stále cizí slova.
Polkla. „Chceš mě?“
„Ano.“ Dlouho váhal, než velice tiše a s nezaměnitelným důrazem dodal: „Navždycky.“ Dívala se na něj a dech se jí zadrhl. Věděla, že ta douška byla úmyslná. Ach, Severusi…
„Dokážeš mi to?“ dožadovala se tlumeně. „Prosím?“
Na okamžik studoval její tvář a pak pomalu vstal a přešel k ní. Jemně jí vzal tvář do dlaní, sklonil se a políbil ji. Téměř zoufale se k němu přitiskla a polibek mu vracela, potřebovala, aby ji přiměl zase cítit.
Uprostřed milování, kdy požehnaná extáze přehlušila emoce a vytěsnila vše kromě potěšení, se Severus nad ní zastavil a s podivným výrazem ji sledoval. Sklonil se, přitiskl se jí ke krku a líbal ji, než jí do ucha zašeptal:
„Nevěř hvězdě, že je žhavá, nevěř v slunce plamenné, nevěř pravdě, že je pravá, uvěř jenom lásce mé.“ (2)
Nemohla si pomoci a znovu se rozplakala. Jemně slíbnul každou jednotlivou slzu, jakmile se vytvořila, a pokračoval v pohybech. Vyvrcholila spolu s ním a zároveň přišla i vítaná úleva od bolesti.
Dokud jí slzy nedošly a nezačalo se jí lépe dýchat, ležela mu mlčky v náručí. Pak mu tiše řekla: „Myslela jsem, že se Shakespeare přeceňuje.“
„Ne ve všem,“ zamumlal a z tváře jí odhrnul vlasy. „Tu a tam se dokázal vytasit s dobrou myšlenkou.“
Zvedla hlavu a pohlédla na něj. „Severusi, o tobě nepochybuji, to o sobě.“
„Vím,“ odpověděl tlumeně. „Weasleyho bych za to i zabil. Skutečně stačí slovo a udělám to.“
Ani na okamžik o tom nezapochybovala; stále viděla ten slabý záblesk hněvu v jeho očích. Pokusila se usmát. „To není jen jím. Hodně o sobě pochybuji, víš. Vždycky to tak bylo.“
„Nějak nechápu, proč to znamená, že jej nemám za ta jeho slova vykuchat,“ zamumlal Severus a pak škádlivě dodal: „Ke komu bych se měl tedy vrátit v čase, abych mu mohl jednu ubalit?“
Teď se již téměř usmála. „Ty prevíte, přestaň mě rozesmávat. Zrovna se tu oddávám sebelítosti.“
Úsměv jí vrátil. „Už jsem ti, Hermiono, říkal, že uplakaná nejsi atraktivní. Raději bych se díval na tvůj úsměv.“
„Mám pocit, že právě teď jsem příliš nejistá a pitomá ženská, abych se usmívala.“
Severus se na ni pobaveně podíval. „Hovoříš k muži s možná nejmenším sebehodnocením mezi žijícími kouzelníky,“ podotkl. „Alespoň to moje na to má větší právo. A teď mi řekni, že mě miluješ a běž spát.“ Hermiona si cosi zamumlala a snažila se nesmát, ale udělala, co jí řekl.
XXX
Vzbudily ji zelené plameny, které narušovaly tichou temnotu; před nimi se jako temný stín krčil Severus, který právě tlumeně šeptal: „Pottere, říkal jsem vám, že spí. Tak jako jsem spal i já. Vykazujete tendence k nešťastným načasováním. A teď mazejte, než vás začnu učit jisté nepříjemné a bolestivé záležitosti, které mohu poslat letaxem.“
Hermiona provedla pomalou inventuru; Křivonožka si nárokoval teplé místo po Severusově tělu ihned, jak vstal, a teď tiše předl stočený u jejího boku. Z krbu k ní dolehl slabý Harryho hlas. „Ale je v pořádku?“
Severus si teatrálně povzdechl. „Samozřejmě ne. Toto je její vůbec první zkušenost s tím, že by si na ni Weasley otevřel ústa a ještě se v tom povrtal, takže zbytek dne strávila hysterickým sebemrskačstvím. Nebuďte blázen, Pottere.“
„Je – v – pořádku?“ Teď už zněl Harry naštvaně.
Docela očekávala, že Severus zareaguje ještě silnějším sarkasmem, ale namísto toho tiše odvětil: „Ano, Harry, je v pořádku. Je silná. A teď, pro lásku Merlinovu, půjdete už a necháte mě spát?“
Nastala krátká pauza, než Harry znovu promluvil již klidnějším tónem. „Jste v pořádku vy?“
„Já nebyl ten, koho napadli,“ odpověděl Severus unaveně. „Všechno je v pořádku, Harry, opravdu. Teď již běžte.“
„Promiňte. Dobrou noc.“
„Dobrou noc.“ Zelené plameny uhasly a Severus vstal, jen si unaveně promnul oči; Hermiona své přivřela a předstírala spánek, zatímco se blížil k posteli. „Křivonožko, mazej,“ přikázal šeptem; zvíře přestalo příst, ale poslušně se posunulo a dovolilo Severusovi získat zpět své místo. Uhnízdilo se po Hermionině druhém boku a znovu se stočilo do klubíčka, zatímco Severus ji opatrně objal a uvelebil se blízko ní. Hermiona vnímala oba – muže i kocoura – a dovolila si znovu upadnout do spánku.
(1) A máme tady odkaz na Vánoční koledu od Charlese Dickense.
(2) William Shakespeare, Hamlet, přeložil František Nevrla
Pro srovnání jiný překlad:
William Shakespeare, Hamlet, princ Dánský (př. Josef Jiří Kolár, 1855) „Nevěř, že tam slunce svítí; nevěř, že se hvězdy třpytí; nevěř pravdě, že jest klamem; věř jen lásce v srdci samém!“
Překlad Martin Hilský, 2011:
Nevěř hvězdám proradným, nevěř pravdě, umí lhát, nevěř slunci - nemám rým -
věř jenom, že mám tě rád.
Originální text: „Doubt thou that the stars are fire; doubt thou that the sun doth move; doubt the truth to be a liar; but never doubt I love.“