Autor: Loten Překlad: Lupina Beta: marci Banner: solace
Originál: http://www.fanfiction.net/s/6578435/17/Post-Tenebras-Lux
Rating: 16+
„We open up a quarrel between the present and the past
We only sacrifice the future; it's the bitterness that lasts…“
„Kdo z nás hádku mezi minulostí a současností započne,
jen obětuje budoucnost; a je to trpkost, co pak zůstane…“
Mike & The Mechanics, ‚The Living Years‘
XXX
V průběhu příštího týdne sledovala, jak zase nachází vyrovnanost; snadněji usínal a náladu již neměl tolik temnou. Znovu se s ní nehádal, ani v žertu, a zjevně se choval co nejlépe; musela se smát, když jej přistihla při pokusu o nestydatý úplatek Křivonožky ve formě čerstvého uzenáče. Vidět návrat toho muže, kterého znala, usnadňovalo její vyrovnání s vlastní stupňující se pochmurnou listopadovou náladou.
Koncem měsíce se zase vynořily noční můry. Že se neděje nic zlého, předstírala Hermiona navzdory vědomí, že on dobře ví, co pro ni tato část roku znamená. Chvíli jí tu přetvářku dovolil, předstíral spánek, když se uprostřed noci vzbudila, a dělal, že si nevšímá její rostoucí únavy. Neušla jí skutečnost, že v rohu laboratoře na stole ležely suroviny pro Bezesný spánek, ale zatím jej vařit nezačal, tak nic neříkala.
Nakonec se jednu noc vzbudila se slzami v očích z jednoho z nejhorších snů – žádné hrůzy, kvůli kterým by křičela, jen bolest a žal a hlásek uvnitř hlavy, že to nebyla její vina – a uvědomila si, že Severus už nic nepředstírá. V polosedě si ji přitáhl do náruče; velice tiše mluvil a zjevně už nějakou dobu, než se probudila.
„… mýlí se, Hermiono, všichni se mýlí. Vím, že každý, kdo zjistil, co jsi udělala rodičům, byl zděšený, ale není žádná ostuda chtít ochránit ty, které miluješ. Určitě jsi nemohla být jediná, kdo se odhodlal k tak drastickému kroku. Všechny vyděsilo, jak dobře jsi to provedla, jak jsi silná. Bojí se tě. Tví rodiče měli strach, protože nechápou; nakonec všichni mudlorození snášeli to samé a je jen škoda, že v tomto případě byly okolnosti tak extrémní. Damnant quod non intellegunt; lidé odsuzují to, co nechápou. Co jsi udělala, jim zachránilo životy, o tom není pochyb. Tví rodiče byli cíl. Vím to. Nemyslím, že bych je mohl ochránit – nevím, jestli bych se o to vůbec pokusil. Měla jsi právo to udělat, a jestli nikdo další nemá dost rozumu, aby to chápal, pak je to jeho problém a ne tvůj. Ty jsi měla pravdu a oni se mýlili…“
Dál mluvil potichu, několikrát to zopakoval, jeho hlas v temnotě hluboce duněl, a ona prostě před slzami zavřela oči a naslouchala tomu tichému ujišťování a obhajobě, dokud se vzlyky neztišily a dokud zase nemohla dýchat. „Přála bych si, aby byli všichni tak chytří jako ty,“ pronesla roztřeseně přiškrceným hlasem.
Severus s mluvením najednou přestal, zřejmě jej překvapilo, že je vzhůru. Po chvíli zlehka odvětil: „Svět by byl děsivým místem, kdyby byli.“
Neelegantně potáhla a podařilo se jí usmát. Snažila se osušit oči, ale nemohla přestat plakat. Dlouhé prsty jí otřely slzy s láskyplným hlazením kůže pod očima; ten jemný čin kontrastoval s jeho hlasem, když suše poznamenal: „Opravdu nejsi atraktivní, když pláčeš.“
„Já vím,“ odvětila téměř se smíchem a přijala kapesník, který jí podával. Posadila se, aby se vysmrkala. „To už tak špatnou situaci zhoršuje.“
Podrážděně si odfrkl. „Nezačínej zase s tím nesmyslem. Jsi krásná, mnohem víc, než si myslíš. Pokud nemáš opuchlé oči a skvrnité tváře a rozpálené…“ dodal s nádechem škádlení a zároveň jí jemně odhrnul vlhké vlasy z obličeje.
„Opatrně, Zmijozeli,“ vypravila ze sebe, když slzy konečně zpomalily. „Byl to skoro kompliment.“
„Vlastně to byl kompliment. Zdá se, že emoce ti ovlivňují porozumění,“ protáhl s přezíravým úšklebkem, načež ji objal kolem ramen a přitáhl si ji dolů, aby mu zůstala ležet na hrudi. Jemným polibkem jí přejel po spánku.
„Díky. Pacholku.“ Hermiona se těsněji přitulila k jeho teplé kůži a zavřela oči, když ji začala bolet hlava. „Opravdu jsem měla pravdu?“ tiše se zeptala.
„Ano,“ okamžitě odpověděl. Po chvíli dodal poněkud suše: „Ačkoliv myslím, že bys měla zvážit skutečnost, kdo ti to říká.“ Opřel si bradu o její vlasy. „Na otázky morálních zásad neexistují jednoduché odpovědi ano či ne, Hermiono, a žádné dvě situace nejsou stejné. Neznám všechny okolnosti a neznám všechny tvé myšlenky, než jsi dospěla k tomu rozhodnutí. Ale měla jsi na srdci jen jejich dobro, a mohu tě ujistit, že kdybys tak neučinila, byli by do šesti měsíců mrtví. Řád neměl prostředky, aby každého ochránil, jak dobře víš. Věřím, že jsi byla v právu.“
„Tak proč se to pořád zdá tak špatné?“
„Zrada je vždy taková,“ odvětil Severus tiše a s pohnutím; věděl to líp než kdokoliv jiný. „A cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly. Co jsi udělala, mohlo být prvním krůčkem na opravdu velmi temné cestě; proto se toho tolik lidí bálo.“
„Ale ty ne?“ zeptala se váhavě.
Tiše se uchechtl a políbil ji do vlasů. „Ne. Jestli by mohl někdo odolat pokušení temnoty, jsi to ty. Bez tebe by byl Potter ztracený, víš. Velmi se přiblížil k hraně. Facilis descensus Averno; pád do pekla je snadný. Ale znám tě, Hermiono. Nikdy bys nic neudělala bez zvážení všech možných důsledků. Nikdy bys neudělala nic ze špatných důvodů a nikdy bys neudělala méně než informované rozhodnutí. Ze všech možných osudů, které tě čekají, není jedním z nich temnota.“
„Mohla bych ti provést to samé.“
To v něm vyvolalo upřímný smích. „Nebuď směšná. Ani Pán zla, ani Albus Brumbál nedokázali prolomit mé štíty. Jakkoli jsi nadaná a jakkoliv jsi bezpochyby cvičila, nejsi mi hrozbou, alespoň ne v nitrozpytu a paměťových kouzlech. A neřekl jsem právě, že bys něco takového neudělala? Jestli nepřestaneš mluvit nesmysly, budu tě muset něčím nadopovat.“
„Snad si můžu dělat starosti.“
„Ne kvůli tomuto; neudělala bys to, a protože je naprosto směšné se tím znepokojovat, já ti to zakazuji.“
Rtů se jí dotkl malý úsměv. „Zakazuješ?“
„Ano,“ pevně prohlásil. „A teď spi.“
Poslušně se k němu přitulila a zavřela oči, ale spánek nepřicházel. Podle pocitu z jeho těla a rytmu jeho dechu byl vzhůru a ani se nesnažil usnout. Pomalu mu se zavřenýma očima začala konečky prstů přejíždět po holé hrudi, skrze chloupky sledovala jizvy na těle a kosti. Jakmile bříškem palce dorazila k jedné z bradavek, promluvil tichým hlasem.
„Toto není usínání, že?“
„Nechci spát, ne když se cítím takto,“ přiznala se. „Severusi, zlepši to, prosím.“
„Jsi rozrušená…“
„Ano, ale nechci být.“ Pohlédla na něj a pohladila jej po tváři. Ucítila pod prsty strniště. „Pomiluješ se se mnou?“ tiše se zeptala. Neodpověděl, ale když stáhla ruku, posunul se a přetočil na bok. Opřel se o loket a přitáhl si ji k jemnému polibku. Toto opravdu potřebovala, uvědomila si, když jej líbala na oplátku; ať už ji Severus skutečně miloval či ne, jistě jí uměl zlepšit náladu, a právě teď zoufale toužila po milování.
Byl tak jemný, jak nikdy, jakoby poznal její potřebu, aniž by něco musela říct. Ústy a prsty dlouze zkoumal každičký centimetr její kůže. Zpočátku to ani nebylo sexuální, jen pomalé a jemné a uklidňující hlazení kůže a sázení jemných polibků na tělo. Postupně se jeho doteky změnily, ačkoliv by se jí těžko vysvětlovalo v čem. Jak její potřeba intenzívněla, ztrácely na útěše; začínala po něm toužit, chvěla se a šeptala jeho jméno - to ústy našel její prsa a započal sát a dráždit ztvrdlé bradavky.
Severus se stále pohyboval zvolna, líbal a tiskl se celou cestu dolů po břiše, aby jí zabořil tmavou hlavu do klína. Prodléval a trochu ji škádlil, než se jeho konání změnilo na jistější a promyšlenější. Jakmile ji jazykem olízl a prozkoumal, zamotala mu prsty do vlasů a vzdala se pocitům, které jí přinášela ta nadaná ústa, a úspěšně se zbavila všech souvislých myšlenek.
Při opětovném polibku chutnal po ní, pižmová sladkost se mísila s jeho vlastní příchutí. Vracela mu polibek se vší možnou vášní a on ji svojí vahou jemně přitiskl do polštářů. Jakmile ustal, aby se na ni podíval, podle výrazu jeho očí poznala, že kdyby řekla, zastavil by a stáhl se; jen aby poskytl potěšení jí, alespoň pro dnešek by ignoroval své vlastní. Posunula boky tak, aby se k němu víc přitiskla. Obtočila mu nohy kolem pasu, sklouzla mu rukama po zjizvené pokožce zad a popadla ho za ramena. Znovu ji políbil a vnořil se do ní.
Dokonce i teď byly jeho pohyby téměř bolestivě pomalé a jemné, ale o nic méně intenzivní; dívala se do těch nekonečně temných hlubin jeho očí a on se nad ní hýbal. Hermiona se oddala rytmu jeho těla a zcela se Severusovi odevzdala jako nikdy předtím. Při vyvrcholení jej slyšela zašeptat její jméno.
XXX
Během jednoho z mizerných bouřkových víkendů v polovině listopadu se Hermiona pokoušela známkovat eseje, v čemž jí bránil rázující a mumlající si Severus. Nakonec si povzdechla, vzdala práci a pohlédla na něj. „Severusi, co to děláš? A existuje možnost, že bys to mohl dělat někde jinde?“
Vzhlédl, zamrkal, načež se na ni zřejmě automaticky ušklíbl. „Jen pro případ, že bys pozapomněla, toto jsou mé komnaty.“ Přešel k místu, kde seděla. „Snažím se přestavět ochrany.“
„Proč?“ zajímala se.
„Protože se už nechci obtěžovat s heslem, a protože nejsou nijak zvlášť bezpečné,“ vysvětloval. „Chci je nastavit tak, aby byly průchozí pro konkrétní osoby, ne konkrétní slova.“
„Nemyslela jsem, že je to uvnitř Bradavic možné. Počkej – můžeš překonat strážní kouzla, že? Pořád na to zapomínám.“
Ušklíbl se. „To je od tebe poněkud neopatrné.“
„Ale prosím tě. Mně nevadí, že se mi dostaneš do komnat, kdykoliv se ti zachce – ujišťuji tě, že nevlastním nic, co bys ještě neviděl,“ odvětila suše. „Nebo se chceš přiznat k něčemu takovému, jako že ses mi v loňském roce vkradl do šuplíku se spodním prádlem?“
„Nebuď absurdní,“ s náznakem pobavení v očích přezíravě odvětil.
„Takže je těžké přestavět ochrany?“
„Ne, ale ještě jsem to nikdy nezkoušel, takže to bude chvíli trvat. Neuvědomil jsem si, že mluvím nahlas,“ dodal jednu ze svých patentovaných ne-omluv.
„Mluvil. Mimochodem latinsky. Jsi jediný, koho znám, kdo latinou skutečně mluví – ty a prezident Barlett z The West Wing (1).“
„Hm,“ roztržitě odpověděl při přechodu k jedné z knihoven a začal probírat její obsah. „Vzhledem k tomu, že většina formulí je buď latinsky, nebo z latiny odvozená, jsem nikdy nepochopil, proč se ji nikdo neobtěžuje naučit. Kouzlo je mnohem jednodušší, když víš, co znamená, stejně jako když víš, co dělá. Také je latina neocenitelná, pokud chceš vytvořit kouzlo nové.“
„Vždycky si vyhledávám překlad nového kouzla. Zvažovala jsem, že se ten jazyk jednou naučím, ale uvízla jsem na gramatice a vzdala to,“ přiznala Hermiona. „Nejsem moc lingvista, ale ty mluvíš mnoha jazyky, že?“
„Několika ano,“ odpověděl nepřítomně, zatímco rychle prohlížel stránky. „Za tak dlouhého cestování jsem toho hodně pochytil. I když většinu z nich neovládám plynule. Tady to je…“ Odmlčel se, jak se soustředil na čtení. Usmála se a vrátila se k esejím – v jistých ohledech si byli někdy tak podobní.
O hodinu později vzhlédl od své práce u dveří a odhrnul si vlasy z tváře. Hermiona jej sledovala, ale moc toho z jeho konání nepoznala; hůlkou dloubal do kliky u dveří, cosi mumlal snad latinsky a postupoval ve složitých vzorech kolem rámu, ale jestli to mělo nějaký efekt, neviděla. „Myslím, že jsme tam.“
„Ano?“ zeptala se se zájmem a odložila brko, aby k němu zamířila.
„Myslím si to.“ Stál strnule, zakroužil rameny, načež na dveře klepnul hůlkou. „Revelio.“ Podél zárubně se objevily zářící runy a mihotaly se nevýrazným modrým světlem; Severus výsledek vyhodnotil kritickým zrakem, umístil špičku hůlky do klíčové dírky, runy se zachvěly a zezelenaly.
„Zmijozelské ochrany?“ zeptala se s úsměvem.
„Drzost,“ zamumlal. „Ne.“ Runy začaly světlat téměř do bíla, pak se zklidnily a znovu zmodraly. Stáhl hůlku a zasunul si ji do opasku. „Půjčíš-li mi svoji hůlku, zajistím, aby tě ochrany poznaly.“
„A co udělají tomu, koho nepoznají?“ zeptala se skepticky při vytahování hůlky. Ušklíbl se, ale odpověď se vytratila, když hůlku převzal; oči se mu rozšířily a zanadával, upustil ji a zíral na ni v naprostém šoku.
„Co se stalo?“ zeptala se překvapená Hermiona. „Jsi v pořádku?“
„Ano,“ odpověděl vzdáleně. Zíral stále na hůlku a protahoval si prsty. „To bylo… nečekané.“
„Bolelo to?“ Připomněla si ty okamžiky, kdy zvedla hůlku někoho jiného – některé nereagovaly dobře.
„Ne. Ne… nebolelo to.“ Vypadal v šoku. Polkl a ostražitě se na to štíhlé dlouhé dřevo z révy mračil, než se k němu velmi opatrně sklonil a odvážil se ho znovu dotknout; zachvěl se, když jej prsty sevřel, ale narovnal se a stále držel. „Zvláštní…“
„Co je zvláštní?“ dožadovala se podrážděně. „Co se stalo?“
„Nevím,“ odsekl zpátky. Opatrně posunul hůlku v ruce a s přivřenýma očima se zase zachvěl. „Mohu zkusit kouzlo?“ zeptal se.
„Jen do toho.“
Rozhlédl se a popadl hrnek od snídaně. „Aguamenti.“ Hermiona jej naprosto zmatená sledovala; kouzlo vypadalo, jako by fungovalo normálně, když naplnilo nádobku teď po kávě mírně zabarvenou vodou, ale Severus se mračil, když zamumlal: „Evanesco.“
„Neváhej a kdykoliv to vysvětli,“ ozvala se sarkasticky.
„Omlouvám se. Nejsem… si jistý, co se stalo. Bylo to… skoro jako uznání.“
„Má hůlka tě uznala?“
„V jistém smyslu a ne způsobem, který bych očekával. Nefunguje mi správně, cítím, že není kompatibilní, ale… něco tu je. Pocit jako… neumím to přesně popsat. Možná přijetí?“
„To je divné. Už se ti to dřív stalo?“
„Ne. Ale na druhou stranu nemívám ve zvyku manipulovat s cizími hůlkami,“ s mračením se na hůlku nepřítomně odpověděl. „Jsi ochotná zaexperimentovat?“
„Severusi, nezapomínej, s kým mluvíš,“ zasmála se a on s úsměvem vzhlédl.
„Samozřejmě; jak nedbalé ode mne.“
„Jaký druh experimentu máš na mysli?“
Opatrně položil její hůlku na stůl a vytáhl svoji vlastní, aby je umístil vedle sebe. „Z čeho je tvá hůlka vyrobená?“
„Vinná réva a pero z fénixe.“
Zamračil se. „Myslel jsem, že blána z dračího srdce.“
„To byla má stará. Malfoyovi mi ji zlomili, když nás za války chytli lapkové. Nová má pořád dřevo z vinné révy, ale jiné jádro – panu Ollivanderovi to přišlo zajímavé.“
„To asi ano. Nu, tolik k teorii.“
„Jaké teorii?“
„V mé je blána z dračího srdce. Napadlo mě, že to mohlo být stejným jádrem, ale zjevně není.“ Pokrčil rameny. „Vezmi si moji, prosím. Nemyslím, že tě zraní. Tvá neublížila mně…“
„… Ale tvoje hůlka možná bude agresivnější než má, jestli je to správné slovo,“ sarkasticky dodala. „Nemůže být horší než Belatrixina. Poprvé, kdy jsem se jí dotkla, jako by mě kousla. Musela jsem ji používat po našem útěku,“ dodala a on přikývnul.
„Vím. Když jsem mohl, pečlivě jsem vás tři sledoval. Koneckonců to bylo v mém nejlepším zájmu, protože kdybyste selhali, musel bych to převzít.“ Nepříjemně se usmál. „Zábavně zuřila, že jsi jí ukradla hůlku právě ty. V té chvíli měla skutečně pěnu u úst. Stejně jako když zjistila, že jste se jí vlámali do trezoru…“ Tiše se uchechtl. „Skoro dostala záchvat. Stěží jsem udržel vážnou tvář. Tuto strategii bych nepoužil, ale byla… inspirativní.“
„Jsem naprosto zničená při představě, že jsem mohla tu šílenou mrchu rozrušit,“ s kamennou tváří odvětila Hermiona, ale znovu se zasmála a neurčitě pokynula k hůlkám na stole. „Tvá hůlka je jeřáb, že?“ zeptala se.
„Ano, konkrétně se nazývá ‚létající jeřáb‘ – roste epifyticky na jiném stromu. V tomto případě snad na osice.“ (2)
Spíše zvědavá než se strachem, natáhla ruku a zvedla útlé tmavé dřevo. Při prvním kontaktu prudce zalapala po dechu; bylo to téměř jako náraz, ale jak řekl, nebolelo to. Ve skutečnosti… Zvedla obočí, když si uvědomila, jak to nebolí, a jen se zachvěla. „Hm. Nuže. To je rozhodně… zajímavé.“
„Vskutku.“
Rozhodně to byla jistá forma uznání, ale nic, co by jí bylo povědomé. Když si ji obě její hůlky vybraly, cítila teplo a pocit téměř přivítání, spojení; toto bylo jiné. Severus to nazval přijetím a ona souhlasila. Pod konečky prstů téměř cítila jeho magii, temnější a chladnější, než byla její vlastní. Byl to velice zvláštní pocit, ale jistě ne nepříjemný. Spíše naopak a cítila, jak jí srdce tepe rychleji. Zvedla prázdný hrnek od kávy, hodila jej na podlahu a na střepy namířila hůlkou. „Reparo.“ Ne, hůlka rozhodně nebyla kompatibilní; fungovala, ale ne hladce. Natolik se to podobalo zdráhavé kapitulaci, až musela Hermiona potlačit smích. „Rozhodně je to tvoje hůlka. Téměř cítím, jak si ze mne utahuje.“
Tiše si odfrknul. „Tvá byla cítit stejně.“
Opatrně ji odložila. „Co to znamená?“
„Nemám tušení,“ přiznal. „Nevím toho moc o hůlkách. To ostatně málokdo.“ Najednou si vzpomněl, čím vše začalo, opatrně zvedl její hůlku a otočil se ke dveřím. Špičku nastavil na klíčovou dírku. Runy opět zeleně zamihotaly, zbělely, a pak se zklidnily do modré. Hůlku jí vrátil, popadl vlastní a poklepal na rám; runy potemněly a pomalu bledly, dokud nezbylo žádné známky, že jsou dveře chráněné.
„Ollivander by věděl?“ zeptala se a podle záblesku v jeho očích poznala, že o tom opravdu nechce výrobci hůlek vykládat.
„Možná,“ zdráhavě odpověděl.
„Ale, nedívej se tak. Později zajdu do knihovny a uvidím, na co přijdu.“
„Ó, ano. V čase krize, či nudy, musí jít Hermiona Grangerová do knihovny,“ protáhl.
„Zníš jako Ron – totiž jako výmluvnější verze Rona.“
„Neurážej.“
XXX
Knihovna nic nepřinesla, takže se Hermiona rozhodla přeptat v tiché sborovně Minervy. „Nevíte náhodou něco o hůlkách?“
„Proč se ptáte?“ otázala se Minerva.
„Onehdy se stalo něco divného, když jsem se dotkla hůlky někoho jiného…“ Opatrně vysvětlovala pár detailů.
Minerva se najednou usmála. „Nebyl ten ‚někdo‘ váš záhadný starší kouzelník?“
„Jak – Neville!“
„Nebyla to jeho chyba; ve vytahování tajemství z lidí jsem dobrá – ačkoliv on toho moc nevěděl. Má drahá, jste nepřiměřeně mlčenlivá,“ vyčetla jí ředitelka.
Hermiona jí věnovala svoji nejlepší imitaci Severusova úšklebku. „Vím.“ Ten skutečný viděla ze Severusova rohu, kde seděl nepozorován a zjevně shledával tu debatu nesmírně zábavnou. Byla velmi ráda, že mu o svém rozhovoru s přáteli řekla; nechtěla si ani představit jeho výbuch, pokud by to zjistil náhodou. Takto shledával celou situaci humornou, k její úlevě, a oceňoval její zmijozelské metody. „Jak už se to přihodilo, ano, byla jeho. Má hůlka se chovala stejně, když se jí dotkl on. Je to důležité?“
„Jsou vaše hůlky sestry?“ navrhla Minerva.
„Ne, to nás napadlo. Jsou vyrobené z různých druhů dřeva a mají různá jádra.“
„A říkáte, že to nebyla kompatibilita…“
„Ne. Můžeme hůlky vzájemně použít, ale nefungují správně. Naše magie jsou příliš rozdílné.“
„Máte kvalifikaci ve stejných oblastech?“
„Ne. Neexistuje prakticky žádný překryv.“ Toto jako možnou teorii už probrali. Hermioniny nejsilnější stránky byly kouzelné formule, přeměňování, věštění z čísel a trochu léčitelství – většinou onemocnění a zdravotní problémy – což byly přesně ty oblasti, ve kterých byl Severus slabší. Jeho silné stránky byly agresivnější – kletby a zaklínadla, obrana, černá magie, nitrobrana a nitrozpyt a, samozřejmě, lektvary; a jeho vlastní léčebné schopnosti byly téměř výhradně omezeny na poranění. Překrývali se jen v kouzelných formulích a léčitelství a i ty dva předměty se zdály mezi nimi poměrně přehledně rozděleny; tolik i teď pověděla.
„Tak to je zajímavé,“ zamyslela se Minerva. „Možná to vysvětluje… jeho hůlka vás může rozpoznat, protože vlastníte vše, co jemu chybí. A naopak, jako byste byli polovinami jednoho celku.“
„Směšně sentimentální,“ pohrdavě zavrčel Severus, ačkoliv Hermiona pojala podezření, že jej ta teorie překvapila, zejména proto, že přišla od Minervy McGonagallové, která, jak kdysi sám poznamenal, byla jednou z nejméně sentimentálních lidí, které znal.
„Tak co si vy myslíte?“ vyzvala jej Minerva. „Nepochybně máte teorii, která nás ostatní pravděpodobně uvrhne do zahanbení.“
Lhostejně pokrčil rameny. „Možná to byla pouhá náhoda. Nehodlám ztrácet čas spekulacemi, když na výsledku nemám zájem.“
„Nevšímejte si ho, Hermiono. Merlin ví, že my ostatní to tak děláme. Magicky jste vy dva úplné protiklady?“
„Pokud vím,“ rozpačitě odvětila; až příliš si byla vědoma toho, že zbytek sboru Severuse s maximální důsledností ignoroval, kdykoliv to bylo možné. „Samozřejmě jsme si nesedli a neanalyzovali naše známky, ale ve všem, na co jsme narazili, jako bychom byli opaky.“
„Možná se to stalo proto, že jste pár,“ navrhla Minerva. „Pokud se může změnit Patron díky neopětované lásce, neexistuje důvod, proč by hůlky nerozpoznaly cosi skutečného.“
„Jak dojemné,“ ušklíbl se Severus ze svého rohu. „Možná se pozvracím.“ Hermiona měla za to, že odkaz na Patrona se trefil do černého; ale zase – ani jeden z nich nijak nezmiňoval lásku a nebyl tedy vhodný čas o tom diskutovat.
„Přestaňte, Severusi,“ vyštěkla na něj Minerva. „Vy ze všech lidí byste měl vědět, že láska má moc.“
Rozhostilo se naprosté ticho; Severusovy oči tak zchladly, jak to Hermiona ještě neviděla. Pod jedním okem mu krátce zaškubal sval, ale výraz zůstával prázdný. Samotnou Minervu trochu zaskočilo, co právě vyslovila, a ačkoliv se pokusila setkat s jeho rozzlobeným pohledem, byla nucená se odvrátit. Severus nakonec přece jen promluvil hlasem úsečným a tvrdým. „Ne vše, co vykládal Brumbál, byla svatá pravda. Jakkoliv se to může zdát neuvěřitelným, často se mýlil.“
„Máte v úmyslu popírat, že Harryho zachránila láska?“ nevěřícně se zeptala ředitelka. „I když jste byl svědkem?“
„Nebyl jsem ‚svědkem‘,“ zavrčel. „V žádném z případů, které máte na mysli. Měl jsem jiné věci na práci.“
„Nebuďte takový pedant. Víte, co míním. Nemůžu uvěřit, že se hádáte.“
„Rád bych řekl, že nemohu uvěřit, jak slepě to přijímáte, ale byla by to lež. Mohu tomu uvěřit snadno. Nikdo z vás se nikdy nezastavil a nepopřemýšlel; všichni jste bezstarostně přijímali Brumbálovu třpytivou vizi.“
„To nemůžete dokázat.“
„Nemohu?“ zeptal se s podivným leskem v očích. „Pak zvažte toto. Pán zla byl osobně zodpovědný za stovky smrtí, ne-li tisíce; jeho následovníci zabíjeli ještě mnohem víc. Z celého toho nesčetného počtu obětí opravdu věříte, že jediná Lily Potterová se obětovala, aby zachránila blízkého? Ani já nikdy nevěřil, že byla taková světice. Mnozí zemřeli pasivně a dobrovolně v naději, že to pro jejich rodiny získá čas na útěk. Nikoho jiného to nezachránilo před smrtící kletbou. Cokoliv zachránilo milovaného Pottera, nebyla to láska jeho matky,“ ušklíbl se se vším zlomyslným pohrdáním v hlase, kterého byl schopen – což šlo docela dobře.
Hermiona se snažila vyjeveně nezírat; tohle ji nikdy nenapadlo. Měl pravdu; naivně přijala Brumbálovo vysvětlení. Také bylo neuvěřitelně překvapivé, že Severus o tom mluvil před jinými lidmi; dokonce i před ní se zřídka zmiňoval o Lily, i nepřímo. Minerva vypadala stejně ohromená; v několika krátkých větách Severus rozvrátil jedno z nejvytrvalejších přesvědčení Řádu o svém veliteli.
„Co to tedy bylo?“ slabě se zeptala Hermiona, a to jednak proto, že chtěla znát odpověď, ale i ve snaze zmírnit potencionálně velmi napjatou situaci. „Proč nefungovala smrtící kletba? Musíš mít teorii.“
Severus se zhluboka nadechl, viditelně se snažil získat kontrolu nad svým vztekem. „Neexistuje možnost, jak to dokázat.“
„Ale i tak…“
„Nepromíjitelné jsou kletby záměru, ale i síly,“ začal odměřeně. „Pronést ta slova nestačí. Nemůžeš úspěšně seslat smrtící kletbu, pokud si opravdu nepřeješ smrt člověka, a ta část se sílou musí nezbytně zahrnovat důvod pro přání té smrti. Pán zla si přál Potterovu smrt proto, že se jej bál a viděl jej jako soupeře – ‚poznamená jej jako sobě rovného‘. V okamžiku seslání kletby jej považoval za rovnocenného své osobě, nepochybně jedinkrát, kdy tak učinil; možná toto je trochu vysvětlující. Nebo možná byly všechny planety v jedné ose, nebo ten vrtkavý hajzlík Osud vztáhl svoji bledou ruku,“ sarkasticky dodal. „Jak to mám vědět?“
„Brumbál říkal, že se Pán zla nemůže Harryho dotknout kvůli lásce,“ pomalu pronesla Hermiona. „To bylo také špatně?“
„Ne, toto mohla být pravda. Pán zla se většinou fyzickému kontaktu s ním vyhýbal. Byl už tak nelidský, že by ho mohly čisté emoce zranit. Neexistuje způsob, jak to s určitostí zjistit.“
„Tak jak vysvětlujete to, co Harry udělal v závěrečné bitvě, když nás všechny ochránila jeho oběť?“ vyštěkla na něj Minerva; zdálo se, že to brala jako osobní urážku.
Severus se k ní s planoucíma očima otočil. „Jak to mám vědět? Nemám ponětí, co udělal, nebo neudělal. Byl jsem v té chvíli zaneprázdněný snahou nevykrvácet,“ vyplivl, „a bohužel mi velké finále uniklo, protože mi právě začalo znovu bít srdce!“ Teď stál, zuřivost vepsanou v každém tahu svého těla, a síla jeho hrozivé osobnosti vyplnila místnost a ta se teď najednou zdála temnější a chladnější.
„Byla to jen vaše vlastní vina, že jste tam byl!“ zakřičela na něj zpět ředitelka, její akcent se hněvem zvýraznil. „Vybral jste si ten osud, když jste pokleknul před Voldemortem! Zrádci vždy dostanou, co si zaslouží, Snape!“
Nezaměřená syrová magie praskala ve vzduchu. Severus měl nebezpečně prázdné oči; nebyl v nich žádný nádech osobnosti, jen hořká, divoká bolest a všeobjímající vztek. A také pohled v jeho očích nebyl lidský.
„Ani se neopovažujte, Minervo,“ vyštěkl kdosi. „Kdyby nebylo Severuse, všichni bychom byli mrtví, nebo bychom si to přáli. Bez něj by bylo vše ztraceno. I Harry to připouští. Všechny nás zachránil a jediné, co dostal na oplátku, byla všeobecná nenávist. Není zrádce! Rozhodl se pro nás zemřít a takto mu za to splácíme.“
V této chvíli si Hermiona uvědomila, že je to její vlastní hlas, a rychle se zastavila. Minerva na ni zírala a stejně tak Severus, který teď přinejmenším vypadal při smyslech – i když nadmíru šokovaný.
„Dobře řečeno, má drahá,“ poznamenal nový hlas, který jí přitáhl zrak k portrétu na zdi. Hermiona poznala jednu z bývalých ředitelek; za ní stála spousta dalších ředitelů Bradavic, ti, kteří se do rámu zvládli vměstnat.
„Dilyso,“ tiše se ozval Severus.
Žena na něj zavrtěla hlavou. „Severusi Snape, ‚nedilysuj‘ na mě,“ kárala jej. „Celý rok a půl jsi zpět a nepronesl jsi s žádným z nás ani slovíčko.“
„Tato zde si neustále stěžuje na vaše špatné způsoby,“ protáhl známý mužský hlas a do popředí davu se protlačil Phineas Nigellus Black. „Vidím, že jste populární jako vždy.“
„Žádá si to zmijozelská pýcha,“ odpověděl Severus s podivně pokřiveným úsměvem.
„Severusi…“ Ostatní portréty se posunuly stranou, aby udělaly místo pro hovořícího, a na okraj rámu se postavil Albus Brumbál, shlížeje na mladšího kouzelníka. „Můj chlapče… je tak dobře, že vás vidím.“
Severus polkl, pečlivá maska trochu zakolísala. „Řediteli,“ vzal jej na vědomí mírně zhrublým hlasem.
„Dilysa má právo brblat,“ poznamenal Brumbál a i teď mu oči zářily. „Opravdu byste nás měl navštívit. Vaše ztráta byla strašlivá a nadmíru se nám ulevilo, když jsme zaslechli, že jste přežil.“
„Pak jste jediní,“ zamumlal, ale srdce v tom nebylo; Hermiona viděla jeho nejistotu.
„Houby,“ vyštěkla na něj Dilysa. „Přinejmenším tato impozantní mladá žena je ochotná používat mozek. Je hezké vidět někoho svolného připustit pravdu.“
„Dobré odpoledne, slečno Grangerová,“ pozdravil ji Phineas překvapivě mírným hlasem.
„To je na vás neobvykle slušný postoj,“ podezřívavě odvětila s pohledem upřeným na portrét stojící stranou. Jeden z bývalých ředitelů se zachechtal.
„Možná si Phineas pamatuje, co se stalo naposled, kdy vás urazil Severusovi na doslech,“ navrhl vesele Brumbál s lehkým pousmáním. „Mám pocit, že to umlčovací kouzlo vydrželo tři týdny.“
Minerva konečně získala kontrolu nad jazykem. „Stačí,“ bez dechu přikázala. „Žádám, abyste se nevměšovali.“
„Ale nech toho,“ protočila oči Dilysa. „Slečna Grangerová měla naprostou pravdu a ty to víš. Nech Severuse být. Nemáš ponětí, čím si prošel. Přestaň toho chlapce provokovat a dej mu pokoj.“
„Dilyso. Chovejte se slušně.“ Severus zněl hlavně pobaveně a vypadal téměř jako jeho staré já – přinejmenším navenek.
„Chlapce?“ zeptala se uličnicky Hermiona. „Je mu skoro padesát.“
„A mně bylo sto osmdesát sedm, když jsem umřela,“ odsekla jí Dilysa s úsměvem. „Kromě toho jsem Severuse poprvé uviděla jako jedenáctiletého vyzáblého hocha, předvolaného k řediteli pro sprdnutí – prvého z mnoha, měla bych dodat.“
„Přestaňte se snažit jej přivést do rozpaků, Dilyso,“ řekl mírně Brumbál. „Víte, že to nefunguje. I když má pravdu, Minervo – Hermiona se v tomto nemýlí. Víte to. Nechte minulost pohřbenou. Ti dva mají nepochybně lepší věci na práci než sledovat, jak necháváte svůj vztek vyhrát. A v každém případě jsem s vámi chtěl mluvit, Severusi. Očekáváme, že se brzy ukážete, abychom si vyslechli, co se s vámi dělo. Žádné výmluvy. Pěkné odpoledne, Hermiono.“
XXX
V krátké době se ti dva ocitli v chodbě, tak trochu v šoku z toho všeho, co se právě odehrálo. Hermiona se opřela o zeď, aby se několikrát zhluboka nadechla, než se slabě zeptala. „Ukázali se, jen aby tě bránili, že?“
„Pravděpodobně, ačkoliv mohli také zasáhnout na obranu McGonagallové – koneckonců jsou zavázáni k pomoci současné ředitelce a já byl na pokraji toho ji zaklít. S tebou na místě bylo jejich úsilí poněkud nadbytečné,“ tiše odpověděl a vypadal přitom trochu rozervaný, když mu očima problikly spletité emoce. „Když jsi rozzuřená, jsi docela dračice,“ dodal s pousmáním.
„Překvapilo mě to,“ přiznala. „Ale Minerva zašla příliš daleko. Až moc daleko.“
„Ne, to ne,“ odvětil unaveně.
„Ano, zašla, ale nebudu se s tebou zbytečně hádat,“ bezstarostně pokračovala s vědomím, že by jej stejně nepřesvědčila. „Myslíš, že Albus něco ví, nebo byl jen nechutně záhadný?“
„Tvůj dohad je stejně tak dobrý jako můj. Ale myslím, že jen něco tuší. Od mého návratu se mě všichni snaží sledovat; jsem si jistý, že si všimli, kolik času trávíme společně. Ujišťuji tě, že nikdo nic neřekne.“ Zněl… skoro láskyplně, tak nějak zvláštně. Coby ředitel strávil většinu roku zabarikádovaný ve své kanceláři se snahou vyhnout se všem lidem, kteří jej nenáviděli. Jen portréty mrtvých předchůdců jej podporovaly a dodávaly odvahy. To očividně vedlo k vytvoření několika podivných přátelství.
„Opravdu jsi Phinease umlčel na tři týdny?“
„Ano.“
„Co – aha, počkej… Nevadí. Myslím, že dokážu odhadnout, jak mě nazval.“ To by to vysvětlovalo. Severus s dobrého důvodu nenáviděl název mudlovská šmejdka. „Vždycky s tebou mluví Dilysa takto?“
„Ano,“ suše odvětil. „Vždycky. Její portrét se o mě zajímal, jakmile se stalo zřejmým, že budu pravidelným návštěvníkem ředitelovy kanceláře; také strávila hodně času na ošetřovně, kde jsem byl stejně častým hostem.“
„Takže jsi získal osobní fanklub?“
Odfrkl si se smíchem. „Zdá se; jaké štěstí.“
„Jsi v pořádku?“ zeptala se tišeji a viděla, jak přemýšlí, jestli zalhat. Ale pak lehce pokrčil rameny; ten dřívější prázdný, ne zcela příčetný vztek mu stále číhal za očima.
„Myslím, že ano.“
„Tak pojď. Dnes večer vařím já; zasloužíš si pauzu.“
(1) The West Wing – televizní seriál původně americké NBC stylu politické drama. Více zde v anglickém jazyce: http://en.wikipedia.org/wiki/The_West_Wing
(2) Přiznám se, že jsem nenalezla zmínku o tom, zda se i v naší zemi používá pro epifyticky rostoucí jeřáb název ‚látající jeřáb‘. Ptala jsem se i odborníka, v českých zemích údajně speciální pojmenování nemá.
PP: Po dlouhé debatě a složitém rozhodovacím procesu jsme se s marci usnesly, že budeme následovat Medky ve vykání v rámci učitelského sboru s tím, že bývalí spolužáci a důvěrní přátelé samozřejmě zůstanou u tykání (Hermiona – Neville). Jelikož tato FF navazuje na kánon, až na Epilog-který-nesmí-být-brán-v-potaz, nechaly jsme tedy vykání mezi Brumbálem a Minervou. Minerva sice nějakou dobu učila s Hermionou, ale stále je to její bývalá profesorka, proto si nepřestaly vykat. V celé povídce není natolik důvěrná scéna, ze které by vyplývalo, že by Hermiona s Minervou měly mezi sebou bližší vztah. Dilyse jsme dopřály rozvernosti a také tykání ředitelům (kdo četl Honbu za sluncem, chápe proč).