Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 8

„There is an alchemy in sorrow. It can be transmuted into wisdom, which, if it does not bring joy, can yet bring happiness.“

„Ve smutku je jistá alchymie. Může být přeměněn do moudrosti, kterážto, pokud nepřináší radost, může přesto poskytnout štěstí.“

Pearl S. Bucková

XXX

Jak týdny plynuly, moc se k jeho pochopení nepřiblížila. I nadále se vyhýbal veškeré společnosti, jídlu a sborovně; krátce promluvila s domácími skřítky a zjistila, že mu do komnat dodávají suroviny a on si sám vaří. Byla si jistá, že mimo studenty byla jedinou osobou, se kterou komunikoval. Dokonce i s ní byl ale neochvějně sarkastický a chladný jako vždy; otázku, kterou nechtěl zodpovědět, naprosto ignoroval, nebo se v odpověď vytasil s urážkou. Nikdy jí ani na okamžik nenapadlo, že by se najednou otevřel a stal se vřelým a přátelským – upřímně, kdyby k tomu došlo, bylo by to děsivější než čelit Voldemortovi a také by to ukazovalo na chronické poškození mozku – ale vzhledem k okolnostem si myslela, že by se trošku změnit mohl.

A přesto, navzdory jeho neustálému chladu a pohrdavému postoji, ji často překvapovaly záblesky čehosi jiného. Týden po jejich prvním rozhovoru v laboratoři našla na posteli záhadný vzkaz: „Myslím, že mám cosi vašeho.“ Probudila se v ní zvědavost a po večeři zamířila do jeho komnat. Zastihla jej ležet na pohovce v obývacím pokoji; četl si a na klíně mu předl stočený Křivonožka. Neschopná slova stála ve dveřích a zírala na Snapeovy dlouhé prsty nepřítomně hladící tu zrzavou srst mezi ušima.

„Jak se dostal dovnitř?“ vypravila ze sebe nakonec.

Černé oči za brýlemi zazářily pobavením. „Nemám tušení. Podle mých zkušeností je však kočce nemožné zabránit v cestě, zejména když někam jít chce.“

„Omlouvám se, jestli vás vyrušil.“

„Nevyrušil. Mám kočky rád,“ nepřítomně, a k jejímu překvapení, odpověděl. Nejistá, jak zareagovat, jen sledovala, jak odkládá brýle na stolek s knihou. Ze všech možných způsobů, jak se mu dostat do hlavy, jít na to přes zvíře by ji nenapadlo.

„Měl jste někdy domácího mazlíčka?“ zeptala se tiše. Zavrtěl hlavou, zřejmě tiše zaujatý záblesky ohně v Křivonožkově srsti.

„Ne. Když jsem byl mladý, můj otec by netoleroval zvíře ani na prázdniny, a bezpochyby by proti jakémukoliv mému zvířeti protestoval některý z mých spolužáků. Když jsem učil… Abych byl upřímný, nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Podzemí opravdu není pro zvíře ideální; váš kocour je první, kdo se dobrovolně vydal tak hluboko.“

„Křivonožka vidí celé Bradavice jako své teritorium. Zdá se, že to zahrnuje i vás,“ odvětila se snahou ho udržet při hovoru. Tiše se ušklíbl; mohl to být optický klam, ale Hermiona si myslela, že vidí jeho pousmání. Dlužím ti pamlsek, chlupáči. Nejsi obyčejný kocour, ty děláš zázraky. „Měl byste být polichocen. Nemá moc lidí rád.“ Nikdy nepřišla na Křivonožkova kritéria pro jeho vybíravé přátelství, ale evidentně usoudil, že Snape stojí za námahu.

„Skvěle; ani já ne, budeme spolu výborně vycházet,“ odpověděl tak sarkasticky, až se kousla do rtu, aby se nerozesmála.

„Jak jste se dostal do mého pokoje, abyste tam nechal vzkaz?“ zeptala se spíše zvědavě než s obavami. „Stejně jako do Minerviny kanceláře?“

„Ano.“

„Může i někdo jiný?“

„Ano.“

Na chvíli se zamyslela. „Může jen tak někdo?“

„Ne.“

„Mohu já?“

„Ještě ne.“

„Ani malinko mi nenaznačíte, že?“ zeptala se, frustrovaná těmi krátkými odpověďmi. V odpověď se pousmál a zavrtěl hlavou.

„Ne. Již víte vše, co potřebujete, abyste na to přišla.“

„Pojď, Nožko,“ pobídla kocoura, který otevřel jedno oko, ospale se na ni podíval a neochotně se vztyčil. K jejímu pobavení se předními tlapkami opřel o Snapeovu hruď a s předením pohlédl muži do tváře, než skočil dolů a přešel ke své paničce. Ta jej s pousmáním zvedla a sledovala, jak Snape setřepává zrzavé chlupy z kalhot – v komnatách zřídka nosil hábity, jak zjistila. „Omlouvám se za tu srst.“

„Když chováte kočku, jediný způsob, jak se vyhnout chlupům, je mít jednu z těch příšerných Sphynx věcí, a ty se stěží počítají mezi kočky,“ odpověděl mírně.

„Pravda. Nikdy jsem si nebyla jistá o Křivonožkovi – myslím, že je napůl rezavý perský a napůl maguár, ale mohu se mýlit.“

„Vzhledem k jeho pozoruhodně dobrému zdravotnímu stavu v jeho věku, a protože je chytrý dost na to, aby se dostal přes moje obrany, zdá se nepravděpodobné, že by byl pouhý kocour,“ souhlasil. To byl dobrý postřeh; vlastnila jej – nebo on vlastnil ji, jak se někdy zdálo – již čtrnáct let, a když jej koupila, mohly mu být tak tři, čtyři roky. Najednou ji zasáhla absurdnost té situace; probírala plemena koček zrovna se Severusem Snapem.

„To je druh rozhovoru, který bych očekávala spíš od Minervy než od vás.“

Vzhlédl s dalším náznakem toho, co mohl být téměř úsměv tahající mu za koutky úst. „Ve skutečnosti McGonagallová kočky moc ráda nemá. Myslím, že je na ně mírně alergická. Poznáte, když se nedávno proměnila; zní, jako by měla rýmu.“

Hermiona potlačila smích. „Tak proč ji má jako zvěromágskou formu?“

„Odhaduji to na latentní masochismus,“ poznamenal suše. „Ačkoliv předpokládám, že o své alergii nevěděla, dokud se nenaučila měnit podobu. Musíte se zeptat jí.“ Oči se mu pobaveně zaleskly. „Pokud tak učiníte, varujte mě předem, abych měl dobrý výhled.“

„To by znamenalo opustit podzemí a setkat se s námi smrtelníky,“ poznamenala. „Jste si jistý, že by to za tu námahu stálo?“

„Naštvat Minervu McGonagallovou? Naprosto.“

„V tom případě si vezmu svého kocoura a vás zanechám vaší knize,“ rozhodla se, „než ztratím veškerý respekt ke své ředitelce. Dobrou noc, Severusi.“

„Dobrou noc.“

Po odchodu pohlédla na předoucího kocoura. „Nevím, jak jsi to dokázal, Nožko, ale myslím, že jsi skutečně přiměl Snapea se usmát. Za to si zasloužíš pamlsek; vezmeme to přes kuchyně a najdeme ti nějakou rybu.“ Kráčejíc chodbami se zastavila a shlížela na svého mazlíčka, protože ji cosi napadlo. „Když ses do jeho komnat dostal sám, mohl jsi z nich snadno i vyjít. Tak proč se obtěžoval říct mi, že tam jsi, když jsi mu tam nevadil? Opravdu ten největší mrzout světa toužil po společnosti?“ zeptala se.

Křivonožka na ni záhadně zamrkal.

XXX

Ten rozhovor byl velkým překvapením, takovým, které ještě posílilo její odhodlání poznat skutečného Snapea. Zvláště jeho náznak úsměvu chtěla znovu vidět – v jeho tváři nikdy neviděla nic než chlad, úšklebek, či jízlivost, tedy s výjimkou okamžiků vzteku (a jednou agónie, když umíral na podlaze Chroptící chýše, ale na to se snažila nemyslet) a chtěla vidět, co by s jeho tváří provedl skutečný úsměv.

Její dvacáté deváté narozeniny připadly na sobotu ke konci září. Brzy zrána se nacházela ve sborovně, smála se s ostatními kolegy, kteří již byli vzhůru, a otevírala dárky; bylo překvapivé, že vešel Snape, protože tam jen zřídka strčil nohu. Vypadal unaveně a podrážděně, tak jako často, a přešel rovnou ke kávě v rohu místnosti. „Co vás sem přivádí, Severusi?“ zavolala na něj.

„Došla mi káva,“ zamumlal soustředěný na svoji činnost. Očividně nebyl ranní ptáče. Nalil si šálek – vždy si ji dával silnou a černou buď zcela bez cukru, nebo naopak s příšerným množstvím, to záleželo na jeho náladě – otočil se a byl už téměř ve dveřích, když zaznamenal, co se děje. „Máte narozeniny?“ zeptal se neutrálním hlasem.

„Ano.“

K jejímu zklamání, jestli ne přímo k překvapení, neřekl nic jiného a prostě vystřelil z místnosti ven. Vyměnila si pohledy s kolegy a protočila očima, načež zavrtěla hlavou. Copak by ho ‚všechno nejlepší k narozeninám‘ zabilo? Právě když si pomyslela, že začínal roztávat, musel udělat něco takového a způsobit, že si říkala, zda je v něm vůbec něco víc než jen zahořklá schránka, kterou ukazuje světu.

Za ty myšlenky se Hermiona cítila provinile, když se později po obědě vrátila do svých pokojů a v obývacím pokoji našla úchvatnou kompozici papírových květin – tři rudé a bílé růže, každá složená s vynikající přesností. Nebyla u nich žádná kartička, žádná poznámka, ale neznala nikoho jiného, kdo měl rád origami, nebo kdo by se dostal do jejích komnat. Když mu to odpoledne děkovala, podíval se jí přímo do očí a netrpělivě pronesl, že nemá představu, o čem to mluví; když nic jiného, ta zkušenost ji naučila, že neexistují žádná znamení, když Snape lže, a že je nerozumné jen na moment uvěřit, že něčemu ohledně něj rozumí.

XXX

Do konce října se potkali jen párkrát. Jeho snaha o sebevyléčení byla ve stavu výzkumu; viděla jej příležitostně navštívit knihovnu, kde zkontroloval knihy o zdraví, léčení a černé magii, a pokusila se namířit vlastní čtení na ty svazky, které ještě asi nečetl. Jakmile začne skutečně vařit, nepochybovala, že jej uvidí častěji, ale zatím se nezdálo, že by nějak zvlášť toužil po společnosti. Minerva – zdráhavě – trvala na jeho občasném připojení ke kolegům ve sborovně; ředitelka si zřejmě uvědomila, že propast mezi Snapem a ostatními není dobrá věc. Se stejnou nechutí poslechl a většinu večerů trávil hodinu či dvě ve svém rohu, známkoval eseje, nebo si četl noviny a naprosto ignoroval každého. Hermiona si však byla jistá, že si je vědom všeho, co se kolem řekne, a že půl důvodu jeho poslušnosti je šance udržet krok s aktuálním vývojem.

Stále odmítal účastnit se jídel, ale hlavní svátky byly povinné pro všechny učitele, a tak se Hermiona o Halloweenu přistihla, že sedí vedle něj. I na Snapea vypadal v temné náladě, bez chuti postrkoval jídlo po talíři a zíral do prázdna. Stíny v očích byly výraznější než kdy jindy.

„Jste v pořádku?“ zeptala se tiše. Neodpověděl, nezdálo se, že by ji vůbec slyšel, a to bylo špatným znamením – Snape si byl vždy vědom svého okolí. Taková roztržitost byla velmi netypická. „Severusi?“

„Co?“ vyštěkl podrážděně.

„Jste v pořádku?“ Zíral na ni, než přenesl pohled zpět k bodu uprostřed sálu, který jej, zdá se, fascinoval, a ani se neobtěžoval odpovědět. Když ho v této náladě bude tlačit k reakci, pravděpodobně zavrčí něco nepříjemného, ale měla o něj strach. „Měl jste další záchvat?“ zeptala se velice tiše, jakmile se ujistila, že nikdo další neposlouchá.

To jí vysloužilo poněkud překvapený pohled, jako by jej ani nenapadlo, že by si o něj mohla dělat starost. „Ne,“ odvětil nečekaně. Hermiona se zuřivě snažila přijít na to, co jej trápí.

„Pak co?“

„Nemůžete se pro jednou starat o své záležitosti?“ vyštěkl, nahrbil ramena a odvrátil se. Zakabonila se na něj a vrátila pozornost k jídlu; ať si je naštvaný, jestli tohle chce. Po chvíli zaslechla povzdech a koutkem oka na něj pohlédla. Viděla jeho napětí, když zamumlal: „Jestli to musíte vědět, špatně jsem spal.“

„Myslela jsem, že to vy vždy,“ poznamenala suše; trpěl extrémní nespavostí. Hermiona, jako jediný člen Tria v Bradavicích, vlastnila Pobertův plánek; zdálo se, že bez ohledu na dobu, kdy jej jen tak mimochodem kontrolovala, malý bod se jménem Severus Snape se vždy pohyboval v kabinetě, laboratoři, nebo obývacím pokoji, a jen velmi zřídka býval ve své ložnici.

Mračil se na ni; na rozdíl od většiny jeho neslavně zlobných pohledů, důvod tohoto bylo snadné přečíst, jasné Uvidíme, jestli se budu obtěžovat něco vám znovu říct, až se za sebe zastyděla. „Nějaký zvláštní důvod?“ zeptala se jemně se snahou omluvit se bez omluvy, protože to jaksi neměl rád.

„Nemám rád tuto roční dobu,“ odvětil krátce. Podle postavení ramen, když se odvrátil, Hermiona poznala, že rozhovor ukončil; odpověděl jí na otázku a evidentně to považoval za konec příběhu. Zamyšleně se vrátila k jídlu, dumajíc nad tím, co řekl; to podzim neměl rád, nebo říjen, nebo konkrétně Halloween?

Až později toho večera, když se chystala do postele, ji prudce udeřila odpověď. Vynadala si za to, že si to neuvědomila dřív. Samozřejmě! Halloween 1981 byl téměř nejhorší nocí Snapeova života. Nejen že ztratil jedinou osobu, o kterou stál, ale navíc se to stalo kvůli němu. Seděla na posteli a víc o tom přemýšlela; v tom příběhu byly i další faktory. Jako vše, co se dotýkalo Snapea, nebylo to tak jednoduché a přímočaré, jak se na první pohled mohlo zdát.

Lilyina smrt byla zjevně nejhorší část, ale i ta Jamesova jej ovlivnila, bez ohledu na to, jak druhého kouzelníka nenáviděl; dlužil Jamesovi za život a nedokázal ten dluh splatit. A Voldemort padl. Ačkoliv Snape již strany změnil, pravděpodobně stále cítil přetrvávající loajalitu ke svému prvnímu pánovi. Také, pomalu si uvědomila, smrt Potterových značila ukončení slibu – Brumbál slíbil chránit Lily a její rodinu výměnou za Snapeovy služby, a v tom selhal. Bezpochyby to byl jeden z mnoha případů, kdy někdo porušil jemu dané slovo.

„Není divu, že nemůže spát,“ zamumlala Křivonožkovi, který se na ni vsedě upřeně díval. Najednou ji cosi napadlo a pohlédla na svého mazlíčka. „Nožko, nešel by ses na něj podívat? Na Severuse? Jsem si jistá, že by teď potřeboval přítele, a někdo, kdo nemůže mluvit, je ideální – nebude chtít lidskou společnost, i když by ji patrně potřeboval. Prosím?“

Kocour na ni dlouhou chvíli hleděl, pak vstal a přišel si o její obličej otřít svoji pomačkanou tvář, konejšivě zavrněl, a vzápětí seskočil z postele. Se švihnutím ocasu zamířil dveřmi ven. V mudlovské terapii se neustále používala zvířata, zdůvodňovala si to Hermiona vleže na zádech, zejména v případech deprese a psychických poruch. Krom toho díky Křivonožkovu předení a teplu na nohou se vždy cítila lépe po špatných snech, nebo když nemohla spát. Co Snape teď potřeboval, byla společnost, která jej nebude soudit, která mu jen chce zlepšit náladu, a protože jí by tyto nevinné motivy nikdy neuvěřil, Křivonožka je další nejlepší řešení. Je daleko víc pravděpodobné, že uvěří zvířeti.

To je začátek, řekla si. Snažila se ho nelitovat, ale občas to bylo extrémně obtížné.

XXX

Tento poslední nápad fungoval mnohem lépe než její předchozí úsilí. Bylo těžké říct, zda lépe spal kvůli Křivonožkovi, nebo proto, že už bylo po Halloweenu, ale vypadal v menším stresu. Přistihla se, že potlačuje úsměv pokaždé, když si všimla rezavého chlupu na jeho hábitu. Její kocour strávil několik nocí v týdnu mimo její komnaty; chyběl jí, ale pokud tyto noci trávil v podzemí, Snape jej potřeboval víc než ona.

Když to téma Snape nadhodil ve sborovně poněkud nešikovným dotazem, zda by měl její kocour trávit tolik času bez ní, neurčitě se usmála, pohlédla mu do očí a odvětila, že dle jeho vlastních slov je kočce nemožné zabránit v cestě, zejména když někam chce jít; byla to velmi zmijozelská odpověď a byla za ni na sebe pyšná. Jestli měl podezření, že to je její práce, neřekl to.

Halloween znamenal i pro Hermionu začátek náročného období.  Nyní byla polovina listopadu, a výročí, kdy s ní její rodiče přerušili veškeré styky, se blížilo – měsíc či dva po konci války za nimi přišla, obnovila jim vzpomínky a pokusila se to vysvětlit. Zděsilo je nejen, co jim bez jejich vědomí či souhlasu provedla, ale i uvědomění toho, že by se to mohlo zopakovat, nebo stát dokonce něco horšího; dalších pár měsíců byly vztahy stále napjaté, až se vše na konci listopadu téhož roku rozpadlo.

Během dne se mohla soustředit na své vyučování, na pokračující výzkum neurologie a autoimunních onemocnění, na administrativní povinnosti člena sboru, na knihy; ale v noci nemohlo nic vypnout mozek a bolestné myšlenky a vzpomínky, které ji trápily. Následovala Severusova příkladu a zkusila hudbu; trochu to fungovalo a určitě přispělo k tomu, že ji ticho tolik neničilo, ale nezabránilo to nespavosti a nočním můrám.

Po jednom obzvlášť hrozném snu, když se vzbudila doslova s křikem, Hermiona přiznala porážku. Snape jí slíbil připravit Bezesný spánek, pokud bude chtít, a ona právě teď chtěla. S chvěním se posadila, nepřítomně pohladila srst svého ustaraného kocoura a pohlédla na hodiny. Půl třetí ráno. Potřebovala se vyspat, nebo zítra během vyučování odpadne. Zašmátrala pod polštářem, našla Pobertův plánek a zamumlala: „Slavnostně přísahám, že jsem připravena ke každé špatnosti,“ a pak prošla plánek kvůli konkrétní postavě.

Ani vzdáleně ji nepřekvapilo, že Snapea nenašla v posteli navzdory pokročilé hodině, ale nebyl ani ve svých komnatách. Trvalo jí to deset minut prohledávání plánku, než jej nalezla na vrcholu astronomické věže, kde v pomalých kruzích kráčel podél zábradlí. No, zdálo se, že dnes žádný lektvar nebude – stejně bude trvat, než jej uvaří. Přesto jej mohla alespoň požádat; připraví jej pro ni zítra, pokud nebude mít jednu ze svých nálad. A popravdě, nechtěla už tady ležet; promluvit si s někým, i když v ošklivé náladě, by mohlo pomoci. Alespoň ji rozptýlí hádka. Zamumlala: „Neplecha ukončena,“ vstala a popadla hábit.

V době, kdy se objevila na chladném vzduchu vrcholu věže, přestal kráčet v kruzích a stál u zábradlí s pohledem do okolí. Jako vždy nevypadal ani vzdáleně překvapený, že ji vidí, sotva vzhlédl a mírně naklonil hlavu na znamení, že ji vzal na vědomí. Nato se vrátil ke svému rozjímání do podzimní noci. Přešla vedle něj a rozhlédla se po pozemcích; byla jasná noc, nebe plné hvězd a měsíc ve čtvrti. V této zvláštní atmosféře, která vznikla v časných ranních hodinách, kdy se setkali dva nespavci, ani jeden nic neřekl.

Po pravdě řečeno byla jeho výběrem místa trochu překvapená. Již mnoho let věděla, že se v noci příležitostně prochází chodbami, ale toto bylo místo Albusova zabití, místo, kde se dobrovolně odsoudil k zavržení, nenávisti a efektivně se zatratil. Vypadalo to zvláštně, chtít stát a přemýšlet právě zde, ale opravdu jej znala mimo vztah žák-učitel jen pár měsíců; rozhodně ne dost dlouho na to, aby chápala, jak přemýšlí.

„Nemohu spát,“ pronesla nakonec tiše.

„Skutečně, profesorko Grangerová?“ Navzdory sarkasmu v těch slovech měl neutrální, tichý tón. „To bych nehádal.“

„Ne, Severusi, prosím. Obvykle si hádky s vámi užívám, ale dnes tomu čelit nemohu.“

„Pak se vynasnažím se krotit.“ Od někoho jiného by to mohlo být škádlení, ale oči i hlas měl vážné. Sledoval ji zamyšleným pohledem, který nesnášela; jako by viděl víc, než by chtěla.

„V létě jste mi nabídl připravit Bezesný spánek, pokud bych někdy chtěla,“ nadhodila tiše, aniž by na něj pohlédla. „Jestli ta nabídka ještě platí, byla bych ráda.“

„Zítra večer jej budete mít na stole.“ Trocha napětí ji opustila; myslela si, že odmítne, nebo alespoň si s ní trochu pohraje, než bude souhlasit. Nemohla čelit další noci hrůzy.

„Děkuji vám,“ poděkovala ještě tišeji se staženým hrdlem.

„Chcete o tom mluvit?“ stejně potichu nabídl.

„Nedovedu si představit, že by vás to zajímalo.“

Mírně po jejím boku ztuhl a v očích mu narůstala zlost; ztracená v obrazu prázdných pozemků pod nimi si toho nevšimla, bojovala se slzami, které se jí tlačily do očí. Když se na ni zadíval, jeho oči pozbyly tvrdosti a změnily se v zamyšlené, než obnovily svůj neutrální výraz; zdálo se, že usilovně přemýšlí.

„Našel jsem z tohoto období, podzimu po válce, nějakou starou problematiku ve Věštci,“ pronesl nakonec jen s náznakem otázky v hlase.

Strnule přikývla. „Ano, Severusi, máte jako obvykle pravdu. Dobrá práce.“

„Nesnažím se vyzvídat, Hermiono.“ Použití jejího křestního jména ji polekalo a pomohlo zažehnat hrozbu slz, když se k němu otočila. Oči měl nečitelné jako vždy, jediná rozeznatelná emoce v jejich černých hlubinách byl náznak otupení, pohledu bez života, který si pamatovala z doby před lety.

Pokračoval v tichém hovoru hlasem chraplavým a drsným. „Navzdory všeobecnému přesvědčení jsem člověk. Jsem také dobře obeznámen s bolestí, smutkem, žalem, hněvem… a vinou.“

Jeho pochopení bolelo víc, než by to zvládl sarkasmus, a ona se od něj odvrátila, kousala se do rtu a polykala. Nenáviděla emocionální pohnutí a zranitelnost – lidskost, šeptal hlásek – a pokud se před někým měla zhroutit, Severus Snape by nebyl v první stovce. Koutkem oka zahlédla pohyb; vzhlédla a zjistila, že jí podává plášť.

„Je tady zima,“ pronesl tiše, téměř rozpačitě. „Možná jste si nevšimla, ale vaše tělo to bude cítit.“

Měl pravdu. Váhavě vztáhla ruce a přijala ten černý oděv, přehodila si jej přes ramena a až teď si uvědomila, že se přestala chvět. Známá vůně učebny lektvarů ulpěla na tkanině, kouř a byliny, spolu s chemikáliemi a konzervanty; všechny mohla identifikovat, ale jedna jí unikala. Přitiskla se hlouběji do stále teplé vlny a soustředila se na to, něco zemitého a bylinného, a nakonec to odhalila jako rozmarýn. Předtím by ji rozmarýn jako mužská vůně nenapadl. Rozmarýnu na památku…(1)

Odkašlal si vedle ní a lehce se zavrtěl, zjevně nesvůj, než stejně hrubým a chraplavým hlasem promluvil. „Povyprávím vám jednu z nejtvrdších lekcí, kterou jsem se kdy musel naučit, Hermiono. Všechno nemusí být nutně boj, a nemůžete se vším válčit a doufat ve vítězství. Občas je nutné přiznat, že jste… jen člověk.“

Něco v těch slovech, pocházejících zrovna od tohoto muže, ji zasáhlo jako rána pěstí. To, v kombinaci s poznáním, že mluví z vlastní tragické, trpké zkušenosti, ji nakonec posunulo za hranu a ona téměř nehlučně začala plakat.

Když se slzy konečně zpomalily, zjistila, že má tvář zabořenou do jeho hrudi, ruce zapletené v jeho košili. Zatímco plášť voněl jeho prací, takto zblízka cítila jeho – zvláštní, komplexní vůni, která jí připomínala nejvíc déšť, výraznou vůni vzduchu po bouřce s dotekem kouře a čehosi bylinného, rozmarýn, mátu a tymián. Kdyby si někdy představovala, že se toto stane, řekla by, že uteče, možná doslova, nebo ji prokleje, ale ve skutečnosti měl paže kolem ní; držel ji blízko, jak se ji neobratně pokoušel obejmout – celé tělo měl napjaté a bylo mu to zjevně velmi nepříjemné, ale pokoušel se být uklidňující. Hermionu zasáhlo, že velmi pravděpodobně neměl s tímto druhem útěchy zkušenosti a neměl tušení, co dělá. Oceňovala však to úsilí, a přestože všechno na něm křičelo, že chce být odtud hodně daleko, teplo jeho těla bylo uklidňující.

Slitovala se nad ním a opatrně se odtáhla; jakmile se pohnula, spustil ruce a odstoupil, vyhýbaje se očnímu kontaktu. Našla kapesník, otřela si oči a vysmrkala se, než kolem sebe těsněji ovinula jeho plášť a připojila se k němu u zábradlí.

Chvíli stála tiše a otírala si oči. „Jak jste to věděl?“ zeptala se nakonec. Sama si nebyla úplně jistá, na co se ptá, ale jako vždy se zdálo, že on rozumí; i tak chvíli trvalo, než odpověděl. Odhodlaně se díval k obzoru a klouby mu zbělely, když se držel zábradlí.

„Jak jsem řekl, jsem obeznámen s bolestí. Také… také vím, jaké to je – topit se v ní, dokud nejste dost zoufalá, abyste se na někoho obrátila, na kohokoliv, a – nechala to odejít, protože jinak byste se udusila.“

On rozumí. V okamžiku svého vlastního pochopení se Hermiona otočila a vzhlédla k němu. „Ale pro vás to nikdo neudělal, že?“ zeptala se tichounce. „Vy jste to nemohl… nechat odejít.“

Pod okem mu zaškubalo a mohla říct, že používá každý kousek svého železného sebeovládání, aby udržel tvář naprosto bez výrazu. Jeho oči vypadaly mrtvé, bez života a ztracené. „Dobrou noc, Hermiono,“ pronesl nakonec, otočil se a rychle prošel dveřmi a dolů po schodech. Raději jej nenásledovala; dnes v noci se otevřel, jak jen mohl, a pokud by zatlačila, vybuchl by.

Přitáhla si pevněji teplo jeho pláště kolem sebe a srdce ji pro něj v tu chvíli bolelo. Neodpověděl jí; nemusel. Tolik let bolesti a žalu a nikdo, na koho se obrátit, nikdo, kdo by nabídl prostou lidskou útěchu; musí být tak strašně sám. Vzpomněla si, jak napnuté a nesvé jeho tělo bylo, když se ji snažil držet, a přemýšlela, kdy naposledy se jej někdo dotkl; pokud si mohla všimnout, nikdy neměl rád lidský kontakt, ale možná to bylo proto, že mu to nebylo známé. V některých ohledech jí připomínal toulavé zvíře naplněné strachem a nedůvěrou; jako by se zoufale snažil natáhnout k někomu ruku, ale byl tím příliš vyděšený a při tom prostém gestu ucukl. Ani si nechtěla začít představovat, jak osamělý musí být; měla podezření, že to trvá už tak dlouho, že ani on sám neví, jak moc je zraněný.

A přesto i navzdory tomu se pokusil jí pomoci, když to potřebovala. Snažil se jí nabídnout útěchu, i když nevěděl, jak na to. Nemohl z toho získat nic, ne, když již měla přislíbený Bezesný spánek. Bylo mu to naprosto nepodobné, a přesto byl jediný, kdo mohl plně pochopit, jaké to je potlačovat všechnu tu bolest a smutek a pocit viny, až už se to víc nedá snést. Její přátelé… byli ‚typičtí Nebelvíři‘, jak by Severus řekl, vášniví a planoucí, a jejich emoce z nich tryskaly na lidi kolem; Hermiona normálně taková nebývala, obvykle držela vše uvnitř, v podstatě stejně jako Severus.

Vydala se pomalu na dlouhou cestu zpět do svých komnat, ztracená v myšlenkách a se vzpomínkou na přetrvávající vůni deště.

XXX

V chladném denním světle svůj názor revidovala. Bezpochyby byl zraněný, hluboce a téměř smrtelně, ale to neznamenalo, že nezareaguje na pokus o pomoc. Bylo mu čtyřicet osm let; téměř půl století omezování muselo zanechat stopy. Toto nebyla pohádka, nechystala se kouzelně – ha – najít řešení všech jeho problémů a pomoci mu se vyléčit. Byl na to příliš zlomený. Na vyléčení měl rány příliš hluboké; to nejlepší, v co mohla doufat, to nejlepší, čeho mohla dosáhnout, bylo dát mu něco jiného, co by mu pomohlo co nejvíc zapomenout, něco na otupení bolesti, aby i s ní mohl žít. Nezdálo se to moc, ale bylo to mnohem víc, než mu kdy kdo nabídl; pokud by se jí toto podařilo, mohla by to být malá splátka.

Typický Nebelvír, řekla si s pousmáním, když si myla obličej a čistila zuby, snažící se převzít zodpovědnost za problémy světa. Není na mně jej léčit. I když pořád chtěla; částečně protože si zasloužil něco lepšího, částečně protože mu kouzelnický svět dlužil, částečně protože byl lidská bytost, ale také částečně pro jeho vlastní dobro. Během posledních několika měsíců zachytila záblesky toho muže pod jizvami, které jej uzavíraly; měla pocit, že by to mohl být někdo, koho by chtěla poznat.

Věděla, že v hloubce se neskrývá nevinný, milující jedinec očekávající vylákání na povrch. Pokud uvnitř někdo takový byl, zemřel před lety. Byl, kdo byl – poškozený, zahořklý, nedůvěřivý, rozhněvaný a zraněný. Pokud by nemohla toto přijmout, musela by hned odejít, protože pokud by trvala na snaze jej změnit, oba by trpěli. Ale byly v něm malé záblesky něčeho lepšího; kdyby na ně dosáhla, mohly by vyvážit temnotu, kterou v něm každý viděl, a pomoci najít nějakou stabilitu. Zkoušet něco jiného by jaksi bylo špatné. Dobré, či zlé, temnota byla jeho součástí a ona neměla sílu ani právo to měnit.

Z šíře toho, do čeho se chtěla pustit, se jí točila hlava. Ze všech možných obětí války, kterým se mohla rozhodnout pomoci, se prostě musela zafixovat na tu nejvíc poškozenou. Ale zase ona mu byla postavena do cesty na stanici Waterloo, ať už to bylo náhodou, či něčím úplně jiným. Přesto to nic neměnilo na skutečnosti, že to tak Hermiona cítila. Potřebovala si promluvit s někým, kdo by jí mohl nabídnout jiný pohled na věc, ale s kým?

Albusův portrét byla jasná volba, ale Hermiona ten nápad zamítla ve chvíli, kdy jí přišel na mysl. Severus loajálně sloužil Brumbálovi více než dvacet let, ale snědla by Křivonožku, jestli kdy měl skutečně svého pána rád, a byla si jistá, že Brumbál svého špióna nikdy zcela nepochopil, jen jej ovládal. Hermiona na svého ředitele myslela s náklonností a respektem, ale současně byly tyto emoce mnohem slabší, než bývaly. Nezbytné, či ne, nemuselo se jí líbit, co všem provedl. Mohlo to být nezbytné, ale ze způsobu, jakým předstíral, že se nic neděje, se jí zvedal žaludek. Považovala by si ho víc, kdyby upřímně přiznal, co pro ně Severus udělal.

Ne, Albus by neměl žádnou představu o tom, co Mistra lektvarů vnitřně popohánělo. V nejlepším případě by jí asi uměl říct, jak vyvolat jisté reakce, a na to si mohla přijít sama. Severusovi staří kolegové byli stejně špatná volba; nikoho z nich nikdy neměl rád a stejně tak oni jeho. Ani oni by neměli co nabídnout.

Možná tím, co potřebovala, nebyla nová informace, ale jiný úhel pohledu na to, co již ví. Nikdo ze Severusových přátel – žádné neměl – ale možná někdo z jejích by mohl pomoci setřídit jí zmatené myšlenky. Ale kdo? Ne Ron; pořád s ní nemluvil, ale podezřívala ho, že už na vše zapomněl. Vánoce přinesou pohlednici a dárek, jako by se nic nepřihodilo. Harry? Ne. Má za sebou příliš historie společné se Severusem, příliš hořkosti. Už přestal Mistra lektvarů nenávidět, ale určitě by nepochopil touhu pomoci starému nepříteli. Kromě toho, mužskou perspektivu v tomto případě nechtěla.

Ginny? Příliš blízko Harrymu… a v každém případě Hermiona měla za to, že ani zrzavá kamarádka by ji nepochopila. Nechtěla strávit týdny snahou vysvětlit, čeho se snaží dosáhnout, ne, když to sama jistě nevěděla. Najednou jí naskočila odpověď; s úsměvem se Hermiona usadila u stolu a začala psát dopis.

Drahá Lenko.

Je to už dlouho, co jsme spolu mluvily, od doby, kdy jsi v létě nabídla Severusovi rozhovor. Moc se omlouvám. Byla jsem pohlcena snahou najet zase do rutiny. Ve skutečnosti bych ráda znala Tvůj názor na jistou věc; vím, že jsem to říkala už dřív, ale ty máš, zdá se, vždycky jiný úhel pohledu, a myslím, že právě teď by se mi hodil… Máš o tomto víkendu volno? Ráda bych si s Tebou promluvila…

XXX

„Ahoj, Hermiono! Stejně jsem se ti chystala napsat. Vím, že je tato roční doba zlá.“

„Ano, to je,“ souhlasila Hermiona se zvláštní úlevou, že o tom mluví takto. Lenčina neobvyklá směs zasněnosti a zdravého rozumu byla podivuhodně uvolňující. „I když teď, když výročí pominulo, to bude snazší.“

„Dobře. Každý rok to bolí míň, ne?“ Kamarádčiny nejasné oči byly teď ostré. „Vzpomněl si někdo jiný?“

„Ne,“ přiznala smutně, „ale ani jsem to nečekala.“

„Osamění nepomůže, to víš.“

„Nebyla jsem sama. Někdo v Bradavicích na to přišel. Ve skutečnosti to je to, o čem s tebou chci mluvit…“ Hermiona se zhluboka nadechla a pustila se do vyprávění toho, co se stalo na vrcholu astronomické věže. Trvalo to dlouho; Lenka celou dobu nic neřekla, jen seděla s bradou v ruce a zírala do prázdna, poslouchajíc bez komentáře.

„No,“ pronesla věcně, když Hermiona skončila, „chápu, proč jsi nešla za někým jiným.“

„Nešla,“ souhlasila trpce. „Myslela jsem – doufala jsem – že ty nebudeš reagovat jako oni. Nechci se snažit omlouvat za snahu někomu pomoci.“

„Nemusíš,“ zvesela odpověděla Lenka. „Beztak jsem se na profesora Snapea nedívala stejně jako vy. Asi je to tím, že nejsem z Nebelvíru; k Havraspáru necítil nenávist. Viděla jsem neutrálnější verzi. A nikdy jsem nevěřila tomu, jak se lidé projevují na povrchu; nikdo není jednoduchý.“

„Přesně,“ souhlasila tiše Hermiona. „Trvalo mi dlouho, než jsem na to přišla. Takže ty souhlasíš s tím, o co se snažím?“

Lenka vypadala podivně vážně. „Ano, skutečně ano. Myslím… No…“

„Co?“

„Neber si to špatně, prosím. Myslím si to roky, ale kdybych ti to řekla dřív, zaklela bys mě.“

„Řekla co, Lenko?“ podrážděně se dožadovala.

„Nu, často jsem přemýšlela, jestli jste ty a profesor Snape neměli tolik rozporů, protože jste si tolik podobní. Myslím, že je jasné, proč nenáviděl Harryho, a když nenávidíš Harryho, musíš nenávidět taky Rona, ale ty jsi nebyla tak zapojená. Zdálo se, že tebe nenávidí tvojí vlastní zásluhou.“

„Štvala jsem ho. Příliš jsem se snažila, předváděla se.“

„Tak jako mnoho studentů, ale za to k nim nikdy nepojal nenávist.“

„Co tím myslíš, Lenko? Nezlobím se, jen jsem zmatená. Jak jsme si podobní?“

„Oba jste zranění,“ pronesla prostě Lenka. „Co se stalo na věži, to ukazuje. Nemohl by ti pomoci, pokud to, čím si procházíš, nějak neodpovídalo tomu, co vytrpěl sám; nevěděl by jak. Ale vždy to bylo víc než to. Myslím, že jsi musela být podobná jemu, když býval studentem.“

„A to jakým?“

„Chytrým. Izolovaným. Vyděděným. Frustrovaným. Osamělým. Geniálním. Netrpělivým.“

Hermiona se nadechla pro rozzlobené popření, a pak zase vydechla. Nic, co Lenka právě řekla, nebyla nepravda. Existovaly rozdíly; pochybovala, že se Severus pokusil získat uznání učitelů, nebo že by pomáhal méně schopným studentům, a ona nikdy nevytvořila kouzlo pro zraňování lidí, nebyla vystavena takové šikaně, co viděla v myslánce. Ale Lenka vyjmenovala mnoho společných znaků.

„Možná,“ přiznala nakonec neochotně. Kdyby to byl někdo jiný než Lenka, byla by těmi náznaky pobouřená. Ale Lenka neviděla svět stejně jako většina lidí – koneckonců hlavně kvůli tomu s ní mluvila. „Co to ale znamená teď?“

„Nevím,“ odvětila vesele Lenka, „ale zjevně to něco znamená. Jen tak někomu by se natolik neotevřel. I s tím, co jsi mi řekla o jeho zdraví, nepotřeboval ti toho tolik prozradit. Reaguje na tebe, Hermiono; na ‚proč‘ nezáleží. Pokud mu chceš pomoci, máš větší šanci než kdokoliv jiný. Ale to neznamená, že to bude fungovat.“

„To vím,“ ujistila kamarádku. „Toto není pohádka. Nestane se jiným člověkem a já to ani nechci.“

„A co chceš?“ zeptala se velmi vážně Lenka.

„Chci mu pomoci. Jen si nejsem jistá jak. Nejsem natolik arogantní, abych si myslela, že vím, jak mu pomoci. Je to, co je; jen chci, aby to pro něj bylo méně bolestné a méně náročné. A, no, zvláštním způsobem jsme snad přátelé, ačkoliv většina lidí by to tak neviděla.“

„Hm,“ zamumlala Lenka, zjevně přemýšlejíc nad něčím zcela jiným; Hermiona na to byla zvyklá.

„Jaký byl, když ti dával ten rozhovor?“

„Co? Ach. Nedával. Poslal mi ho i s fotografií. Od války jsem jej neviděla.“

„Takže, nějaké nápady, co mám teď dělat?“

„Poslat Křivonožku, aby mu pomohl, byl dobrý začátek,“ zamyslela se Lenka. „Se zvířaty se vychází lépe než s lidmi. Myslím, že jsi ho dobře přirovnala k toulavému zvířeti… Té myšlenky se drž. Nech ho zvyknout na svoji přítomnost. Pokus se najít něco k hovoru – knihy by mohly být dobrý nápad. Něco bezpečného. Dotkla ses jej vůbec od věže?“

„Co prosím?“

„Neboj, pořád nejsem blázen,“ řekla Lenka s úsměvem. „Je to vážně míněná otázka.“

Hermiona se na chvíli zamyslela. „Od té doby jsem jej viděla jen jednou či dvakrát. Dal mi Bezesný spánek, o který jsem požádala, a řekl, že to není řešení, a já mu vrátila jeho černý plášť. A setkali jsme se krátce kvůli rozhovoru o výzkumu.“

„Dotkla ses jej?“

„To si fakt nepamatuji… Počkej. Ano. Ve sborovně, náhodou. Dotkla jsem se jeho paže.“

„Jak reagoval?“

„Trhl sebou,“ pomalu odpověděla. „Opravdu silně. Roztrhl noviny, které četl. Napadlo mě, že by zareagoval míň, kdybych jej náhodou bodla.“

„A potom?“

„Choval se, jako by se nic nestalo, jen zavrčel, ať dávám pozor.“

„Pak jsi měla pravdu. Asi se ho dlouho nikdo nedotkl.“

„Co to znamená?“

„Hermiono, dotek je důležitý. Mudlovští psychologové dělali experimenty se zvířaty – štěňata, opice, nebo něco takového, zapomněla jsem co přesně. Vzali novorozená zvířata a vychovali je s dostatkem základních potřeb – jídlem, vodou, teplem, zdravotní péčí, čistotou – vše, až na fyzický kontakt s vlastním druhem či člověkem. Pokud to bylo možné, nikdo se jich nedotkl.“

„A co se stalo?“ zeptala se zvědavě.

„Většina zemřela. Ti, co přežili, byli nenormální. Agresivní, nebezpeční a neschopní komunikovat jeden s druhým.“

Hermiona to pomalu zpracovávala. „Tak co to znamená, že bych měla dělat?“

„Nevím. Je to tvůj projekt, ne můj. Ale pokud to pomůže, tak něco na způsob krocení koní; týden nebo tak se věnuje tomu, aby se kůň naučil, že dotek nebolí, že to není nic, čeho se bát. Možná tak bys měla začít. Ukázat mu, že interakce s jiným člověkem jej nezraní, že rozhovory a dotyky jsou normální. Myslím, že rozumově to ví, ale musíš mu to ukázat bezděčně. Toto není intelektuální problém – jinak by vám to přišlo snazší. Tady jde o instinkty, ne příčiny. Takže žádat Havraspárku o pomoc od tebe nebylo moc chytré, opravdu.“

Usmály se na sebe, než se Hermiona rozesmála. „Takže mi radíš, jak nasadit Severusovi uzdu?“

Obě se ztratily v bezmocném smíchu.

(1) Hermiona odkazuje na Ofélii z Hamleta. Rozmarýn (lze též rozmarýna) má podle starého léčitelství zlepšovat paměť.