Autor: Loten Překlad: Lupina Beta: marci Banner: solace
Originál: http://www.fanfiction.net/s/6578435/7/Post-Tenebras-Lux
Rating: 16+
„There is a curse. They say, 'May you live in interesting times'.“
„Existuje jedna kletba. Říká se: ‚Zajímavé časy na vás‘.“
Terry Pratchett
XXX
První porada učitelského sboru se konala týden před začátkem školního roku. Zaměstnancům tak bylo umožněno najet do zažité rutiny, zorganizovat rozvrhy a projít tisíc a jeden administrativní úkol, který byl nutný, aby jakákoliv instituce hladce běžela. Hermiona si nebyla jistá, jak budou kolegové reagovat; nakonec Snapea zcela ignorovali, což mu očividně vyhovovalo. Ve sborovně si vybral židli zastrčenou v rohu, kde mohl být vyčleněný mimo dění, pokud si to přál. Tím ignorováním se zdál být potěšený a vzhledem k tomu, co všechno se mohlo přihodit, to Hermiona považovala za lepší z možností. Ačkoliv jej zastihla jednou či dvakrát dotknout se předloktí. Bylo šokující vidět zase tohoto nového Snapea v jeho černém hábitu.
Po schůzce uklidila svůj majetek a nechala Křivonožku vyběhnout z komnat, aby se prošel a znovu si nárokoval své území – jako většina koček v Bradavicích považoval její kocour celý hrad za svůj, ale na rozdíl od ostatních šelmiček byl poloviční maguár ochotný svůj názor prosadit. Jakmile měla hotovo, zamířila do podzemí.
Vzduch byl prosycen prachem a učebna lektvarů měla dveře dokořán. Nakoukla dovnitř a nepokrytě pobavená zaznamenala, že všechny Křiklanovy změny byly zvráceny a třída opět nabyla atmosféry jejího dětství; dokonce i vzduch nenápadně voněl stejným aroma a náladou.
Snapeovy pokoje nebyly uspořádány stejně jako komnaty zbytku sboru. Do jeho kabinetu se dalo dostat jen skrz učebnu lektvarů a do jeho komnat zase skrze kabinet. Hermiona neměla naprosto žádné pochyby, že existuje druhý východ, ukrytý, ale v pravém slova smyslu vedla jen jedna cesta dovnitř a ven. Jako zaměstnanec měla přístup do jeho kabinetu. Po vstupu zjistila, že i tato místnost byla navrácena do původního stavu; pryč byl Křiklanův poněkud nevkusný nábytek; nahradil jej prostý, tmavý a elegantní, který si pamatovala, stejně tak jako jeho neblaze proslulé sbírky zakonzervovaných věcí na policích za stolem. Ironicky zavrtěla hlavou – neplýtval časem – přiblížila se ke dveřím vedoucím do jeho osobních komnat a zaklepala. Po chvíli se ozvalo cvaknutí a dveře se otevřely.
„Neměl byste kontrolovat, kdo klepe, než otevřete?“ zeptala se káravě, máchajíc rukou před obličejem, aby rozehnala něco prachu ve vzduchu. Zjevně i tyto místnosti byly přeměněny. Nebo vyčištěny.
„Nikoho jiného by sem dolů jít nenapadlo,“ nepřítomně odpověděl, protože zamračeně studoval na zdi visící extrémně ošklivý basreliéf cherubína.
„Kouzlo trvalého přilnutí?“ zeptala se soucitně, přešla k němu a prohlížela si řezbu. Bezmyšlenkovitě zaznamenala, že takto zblízka není tak vysoký, jak si myslela, taktak metr osmdesát; zřejmě jeho schopnost nad lidmi čnět způsobila dětská perspektiva spolu se silou osobnosti, ačkoliv byl stále výrazně vyšší než ona.
„Ne, ale něco podobného.“ Zavrtěl hlavou a slabě se zašklebil. „Křiklan nikdy neměl vkus.“
„Ani vy nejste proslavený svým smyslem pro design interiéru,“ jemně podotkla a vysloužila si odfrknutí. Rozhlédla se a zamračila při zjištění, že i zde hraje hudba – Led Zeppelin, pokud se nemýlila, což jste rozhodně nemohli slyšet v kouzelnickém rádiu. Místnost, v níž zrovna stáli, byla takřka prázdná, nábytek byl rozmontovaný a naskládaný u zdi; výjimku tvořil malý skládací stolek v jednom rohu, na němž ležel notebook – zdroj hudby. „Jak se vám podařilo rozběhnout počítač?“ zeptala se nevěřícně.
Ušklíbl se. „Koneckonců, jsem kouzelník.“
„To mě musíte naučit.“
„To skutečně nemusím,“ protáhl a zvedl obočí. „Ale jestli chcete. To kouzlo je překvapivě snadné.“ Vrátil svůj černooký pohled k řezbě na zdi a zamyšleně pronesl: „Myslíte, že kdyby na tom Křiklanovi záleželo, odstranil by to?“
„Co? Ach. Myslím, že ano. Proč?“
Jako odpověď zvedl hůlku a se slabým výrazem uspokojení ve tváři rozbil řezbářskou práci přesně mířeným kouzlem Reducto.
„Příliš si to užíváte,“ oznámila mu Hermiona, ale bojovala s úsměvem. Přešla k notebooku a začala se zájmem procházet hudební knihovnu. „To je ten nejpodivnější mix písniček, jaký jsem kdy viděla.“
„Co jste čekala? Fantóma opery, nebo Transylvánskou varhanní hudbu přímo ze soundtracku Hammerovského hororu (1)?“
„To ne. Ale tady je prostě všechno.“ Většina se zdála být rockovou hudbou jejích rodičů, ale také zde našla překvapivé množství moderního popu a dokonce i jazzu a reggae, stejně jako několik kusů klasiky. „Je to mudlovská hudba,“ poznamenala. Stěží překvapivé, opravdu, protože kouzelnická hudba nepostoupila od gramofonových desek a nedala se digitalizovat, ale stejně ji jeho odpověď překvapila.
„Ano. Jako mudlorozená si jistě uvědomujete, že kouzelnické hudbě chybí hodně k dokonalosti. Dle mého názoru je kouzelnický svět jako celek do značné míry neschopný kvalitně vytvářet cokoliv tvůrčího – ať už v hudbě, umění, poezii nebo próze.“
„O tom jsem nepřemýšlela,“ přiznala. Když nad tím teď uvažovala, měl pravdu. „To je na Zmijozela velmi osvícený postoj.“
„Poloviční krve, nezapomeňte,“ roztržitě odpověděl a provedl složitý pohyb hůlkou, kterým vyčistil prach ve vzduchu a umožnil tak prohlédnout si prázdnou místnost. „Po většinu života jsem žil převážně jako mudla.“ Zjevně spokojený ostře poklepal hůlkou po zdi a broskvový nádech, kterého si při vstupu všimla, vsákl do přirozené barvy kamene. „Měla byste ustoupit.“
Vrátila se do jeho kabinetu a posadila se na stůl, sledujíc se zájmem, jak se pustil do práce. Některé kousky původního nábytku zřejmě potřebovaly jen drobné úpravy, aby dosáhly požadovaného standardu; ostatní kusy byly zcela přeměněny. Jakmile byl hotov, byla místnost naprosto přetvořena do pohodlného a přitom elegantního obývacího prostoru; pohovku a křeslo umístil po obou stranách krbu, stůl s židlemi obsadil jeden konec místnosti, na dlouhý příborník u zdi položil notebook a starožitný likérník. Většinu zbývajícího místa u zdi vyplnily police. Nábytek byl tmavý a jednoduchý, stejně jako v kabinetu; stěny tvořil neopracovaný kámen a podlaha zůstala nezakrytá až na kobereček z ovčí kůže.
Přešla pokojem a pohlédla otevřenými dveřmi na konec krátké chodby se třemi dveřmi. „Kam vedou?“ zeptala se zvědavě a všimla si, že i zde bude třeba vymalovat – Horacio příliš holdoval pozlacenému vybavení.
Snape postupně ukazoval na dveře. „Nalevo je koupelna. Děsím se pomyšlení, co s ní Křiklan provedl. Na druhém konci je ložnice, která bude pravděpodobně ještě horší. A třetí vedou do laboratoře, ta bude jistě vyžadovat úplnou reorganizaci.“
„Alespoň se nebudete do začátku školy nudit,“ suše poznamenala. On si odfrkl.
„Ze všech možných osudů zde na mne čekajících, nuda asi nikdy nebude vysoko na seznamu.“ Obrátil se, aby kriticky přehlédl dokončený obývací pokoj a, aniž by na ni pohlédl, pokračoval: „Bude asi trvat ještě několik týdnů, než začnu vážně pracovat. Až to nastane, heslo do mých komnat je ‚Janus‘ (2). Věřím, že vás nemusím žádat, abyste je nikomu neprozrazovala.“
„Janus,“ zopakovala potichu. „Římský bůh se dvěmi tvářemi.“ Jak děsivě příhodné. A jestli si pamatovala správně, i narozeniny měl o slavnostech Januse. „Potřebuji heslo?“ zeptala se pobaveně; nebylo mu to podobné, dát jí volný přístup do jeho komnat.
„Je pravděpodobné, že budu pracovat, až dorazíte,“ podotkl. „Dal bych přednost tomu nemuset pokaždé přerušit práci a otevírat dveře. Neočekávám mnoho návštěvníků kromě vás.“
„Když mluvíme o heslech…“ nakousla to rozpačitě. „Chcete heslo do Minerviny kanceláře? Nechápu, proč vám neumožnila je zjistit.“
„Protože nechce, abych jí slídil ve věcech,“ posměšně odpověděl, „jako bych neměl ve svém volnu lepší věci na práci. A protože až k ní budu předvolán, bude se cítit lépe, když budu muset čekat na vpuštění jako pes vyjící a škrábající u dveří. V každém případě to heslo nepotřebuji.“
Hermiona se na něj zamračila. Jako by naznačoval, že nepotřebuje heslo, aby se dostal dovnitř… „Proč ne?“ podezřívavě se zeptala.
Vrátil jí neochvějný pohled bez znatelného výrazu tváře. „Nedovedu si představit, že bych byl do její kanceláře zván příliš často.“
Napadlo ji, že tento prázdný pohled bez emocí byl Snapeův ekvivalent snahy vypadat nevinně, na což byl pozoruhodně špatně vybaven, aby to bylo přesvědčivé. „Tohle jste nemyslel. Máte přístup do Minerviny kanceláře i bez hesla?“
„Ano,“ přiznal upřímně.
„Jak?“
V černých očích zazářil slabý záblesk pobavení. „Opravdu, profesorko Grangerová, jistě si nepředstavujete, že vám prozradím všechna svá tajemství? Kromě toho, toto není opravdové tajemství; jen si to ještě nikdo neuvědomil.“
„A co mi zabrání to Minervě říct? Koneckonců by šťastně uvěřila tomu nejhoršímu z vás.“
Naprosto ohavně se ušklíbl. „Protože když to uděláte, nikdy nezjistíte, jak to dokážu.“
Podrážděně se na něj zamračila. „Jste naprosto nesnesitelný člověk.“
„A vy zdaleka nejste první, kdo si toho všiml,“ odvětil s posměšným úsměvem.
„To se vsadím,“ zabručela a založila si ruce na prsou. „Neřeknete mi to?“
„Prý jste inteligentní. Přijďte si na to sama. Ujišťuji vás, není to tajemství.“
Předpokládala, že svým vlastním způsobem jí právě Snape složil kompliment – i když pokroucený. Také se ji snažil schválně naštvat. Jak zmijozelské toto oboje zkombinovat do jednoho. I tak jí její hrdost nedovolila ustoupit; přijala výzvu s krátkým pokývnutím a zábleskem v očích, které jen zvýšilo pobavení v jeho tváři.
Jsi v tom. Bude trvat roky, ne-li víc, než odhalí všechna tajemství o tomto frustrujícím, složitém muži, ale toto byl jistě začátek.
XXX
Zahájení školního roku bylo trapné. Hermiona vůbec nebyla překvapená, když dorazila a našla Snapea sedět na samém konci učitelského stolu nejblíže ke dveřím. A stejně tak ji nepřekvapilo, že jediné volné místo bylo vedle něj. Nikdo nechtěl sedět po jeho boku; částečně si nemohla pomoci, ale měla dojem, že to bylo jaksi dětinské. Neměli už by vyrůst z ostrakismu (3), kterýžto je běžný u dětí? Očividně ne.
Oznámení o Snapeově návratu k učitelování bylo přivítáno ohlušujícím tichem. Obvykle, když byl jmenován i nepopulární učitel, alespoň sbor zatleskal a zíral na studenty, aby se přidali; ne však tentokrát. Nepřišla naprosto žádná reakce. Krátce Hermiona zvažovala, co by se stalo, kdyby začala tleskat ona; rozhodla se, že by se nikdo nepřidal, vypadala by jako idiot a Snape by si myslel, že se mu vysmívá. Úkosem na něj pohlédla a zjistila, že s ponurým polovičním úsměvem, který jí připadal sebenenávistný, zírá do svého poháru.
Když se stalo bolestně zřejmé, že nikdo nezareaguje, Minerva si ztěžka odkašlala a přešla k dalšímu bodu.
XXX
Severus se nadechl a vztáhl ruku ke dveřím zmijozelské věže; jako ředitel koleje nepotřeboval heslo. Společenská místnost byla plná studentů; nejdřív si jeho vstupu nikdo nevšiml, ale postupně se ode dveří rozšířilo ticho, až na něj všichni mlčky zírali. Rozhlédl se po davu, dokud nenatrefil na dva prefekty. „Přiveďte všechny studenty z ložnic. Přeji si k vám promluvit.“
Když se shromáždila celá kolej, prohlédl si je. Méně než si pamatoval ode dne, kdy toto místo na počátku osmdesátých let přijal, a většina z nich s až příliš známými stíny v očích. No, nikdy to nebylo snadné zaměstnání a alespoň přišel o nejhorší roky – strávil je na jiném kontinentu, když bojoval se svými vlastními démony. Týdny plánoval tuto řeč; byla to asi jediná šance, jak získat starší studenty.
„Toto je jedinkrát, kdy k vám mluvím jako ke koleji, pokud se nevyskytnou závažné problémy, takže pozorně poslouchejte. Jsem si vědom, že jako skupina v této místnosti jste téměř univerzálně nenávidění. Jsem si vědom, že teď, když jsem ředitelem koleje, budete nenáviděni ještě víc. A jsem si také vědom, že mnozí z vás – pokud ne všichni – nenávidíte mne.
Být Zmijozelem znamená být nenáviděný. Je to dědictví Salazara Zmijozela, které nám ve své moudrosti zanechal. Oddělil nás, odloučil od ostatních. Stali jsme se jinými, a jinými se opovrhuje. Nenáviďte mě, pokud musíte, ale jsem jediný učitel na vaší straně. Jakkoliv to zní melodramaticky, jsem vaše jediná naděje; většina z vás si je jistě vědoma toho, že nikdo jiný se nestará.
Na rozdíl od svého předchůdce se nezajímám, kdo je z jaké rodiny. Nepochybně je vás většina příbuzných s mými dřívějšími studenty; to mě vůbec nezajímá. Na rozdíl od většiny Zmijozelů mne nezajímá čistota vašich pokrevních linií. Sám jsem poloviční krve. Mě zajímají vaše činy.
Byl jsem ve Zmijozelu; mnoho let jsem byl ředitelem Zmijozelu. Zcela jistě jsem nebyl první, ale ani poslední student, který si vybral temnou cestu. Ti druzí kolem nás předpokládají, že jsme Zmijozelové, protože jsme temní; neuvědomují si, že jsme temní, protože jsme Zmijozelové. Chování ostatních do velké míry utváří naše životy. Na jednoho studenta, který se připojil ke Smrtijedům pro slávu a nadřazenost čistokrevných, připadne půl tuctu, kteří se připojili jen z pocitu, že se to od nich očekává, že nemají jinou možnost.
Být Zmijozelem znamená být nenáviděn. Být skutečným Zmijozelem znamená nedopustit, aby na tom záleželo. Mudlové říkají: ‚Žít dobře je nejlepší pomsta‘. Nejlepší, co můžete provést těm, kteří vás nenávidí, je dokázat jim, že se mýlí. Ze svého času stráveného zde učiňte úspěch. Vyberte si předměty, které chcete, získejte co nejlepší výsledky a veďte si dobře ve vámi zvolené kariéře. Neplýtvejte časem na pokusy o odplatu; jsou nesmyslné a bez naděje na úspěch. Žijte co nejlépe své životy navzdory všem, kteří se to snaží měnit.
Tato kolej měla vždy víc než jen spravedlivý podíl na potížích. Řekl bych, že alespoň čtvrtina z vás měla v nedávné době problémy se šikanou; ještě pročítám záznamy zanechané mým předchůdcem. To zastavím. Ujišťuji vás, že se nezdráhám konfrontovat učitelský sbor na obranu mé koleje, ačkoliv nebudu tolerovat ani šikanu vycházející ze Zmijozelu; vím, že jsou zde studenti, kteří vedou s ostatními sváry a občas při konfliktech nejednají čistě v sebeobraně. To teď skončí. Nedovolím, aby má kolej klesla na úroveň našich nepřátel.
Bezpochyby zde existují vnitřní konflikty. To musí skončit. Všichni mimo tuto věž jsou, pokud ne přímo nepřátelští, tak alespoň naprosto se nezajímající o osudy Zmijozelu. Jediné, co máme, jsme my navzájem. Nemá smysl bojovat mezi sebou; to jen za ně děláte jejich práci.
Jste realisté. Naivita by vám nezajistila zařazení do této koleje. Nebudu vám lhát a přikrášlovat pravdu; nenávidí nás. Druhé a vyšší ročníky ví, co se stane při jakémkoliv konfliktu mezi Zmijozelem a jiným studentem; je to jejich slovo proti vašemu a vy vždy prohrajete. To nemohu změnit. Nezapomeňte, že ředitelka byla Nebelvírka a nemá mě ráda; budu vás bránit – pokud nedojdu k názoru, že je to vaše chyba – ale to moc nepomůže.
Naučte se bránit sami. Nedovolte, aby takové konflikty vznikaly; přihodí se jediné, Zmijozel prohraje. Silné je potěšení získat výhodu nad nepřítelem a zaútočit první, ale to je nakonec chybné. Zjistíte, že takové chování zraní víc vás než váš cíl. Nemluvím kvůli prázdné morálce, ale z praktičtějších důvodů; to vy, ne váš soupeř, budete potrestáni, bez ohledu na to, na čí straně je vina. Nezačínejte rvačky. Neočekávám vaši pokornost; jsme Zmijozelové, ne Mrzimoři, ale nevyhledávejte problémy – zjistíte, že si vás najdou i bez vašeho povzbuzování. Pokud víte, že vás spolužáci nemají rádi, nedovolte jim, aby vás zahnali do rohu. Nechoďte ven sami.
Prevence je lepší než řešení následků. Nedejte jim šanci vám ublížit. Od začátku přijměte, že lidé kolem vás se budou snažit život vám ztížit a oddejte se úkolu nedovolit jejich snahám se vás dotknout. Shledáte, že umožnit vašim nepřátelům pokus o vaše ublížení a sledovat, jak selžou, je mnohem uspokojivější, než aktivně jim bránit a být potrestáni. Zmijozelové mají být mazaní; buďte. A důvěřujte si navzájem; dvě hlavy jsou lepší než jedna. Útok na jednoho z nás je útok proti nám všem.
Zde ukončím toto ponaučení. Teď víc prakticky: pokud si bude někdo přát cokoliv se mnou probrat, přijďte ke mně po hodině lektvarů a sjednáme schůzku. Vše, co mi svěříte, bude naprosto důvěrné, a pokud to bude jen trochu možné, použiji svoji moc k vyřešení jakýchkoliv problémů. Během příštího týdne či dvou si přeji setkat se s prefekty a kapitánem famfrpálového týmu; pochopil jsem, že od konce války jsme končili na čtvrtém místě v kolejním i famfrpálovém poháru. Nemám v úmyslu, aby to pokračovalo. Jsme Zmijozelové a nezasloužíme si poslední místo; postarejte se o to, že se nám jej nedostane. Uvidíme se ve třídě.“
XXX
Celkem vzato byl Severus překvapený, jak hladce doposud jeho návrat probíhal. Přirozeně podezřelé, ale i tak pozoruhodně bezbolestné. Nezdálo se, že by některý z kolegů inklinoval k tomu s ním mluvit – vůbec – a zatímco pro většinu lidí by to bylo nepříjemné, jemu se víc než ulevilo, protože ani on si nepřál s nimi komunikovat. Grangerová byla výjimka, ale asi neexistoval způsob, jak ji přesvědčit, aby jej nechala na pokoji; ani, aby byl upřímný, si to skutečně nepřál. To malé množství lidského kontaktu, které představovala, jej udržovalo příčetného a fungujícího, a to stačilo.
Studenti jej zcela jasně nenáviděli a báli se ho. Ani o to se moc nestaral. Vždy to tak bylo; jediným rozdílem se jevila skutečnost, že nyní k tomu měli lepší důvod než jen jeho nepříjemnou osobnost. Ve skutečnosti se toto změnilo; měl jen málo pohnutek k jejich týrání. Nepřinášelo mu to nejasné zlomyslné uspokojení jako kdysi, a jeho pověst byla víc než dostačující, aby udržela požadovaný odstup. Také objevil, že problémy, kterým čelí zmijozelská kolej, jsou ještě horší, než si původně myslel.
Za tímto účelem se Severus pokusil sám, bez cizí pomoci, reformovat systém. První část plánu uvedl v platnost minulý týden; v každé třídě změnil zasedací pořádek. Podle nového systému žádný student nemohl pracovat s členem své koleje, pokud to počty dovolovaly, ani nemohl pracovat se stejným studentem víc než jednu hodinu. Studenty to nutilo spolupracovat se členy ostatních kolejí a on se postaral o zvolení lektvarů, které vyžadovaly komunikaci s partnerem. Každý pár, který skončil hádkou, dostal trest, i když jeden ze studentů byl ze Zmijozelu – poznámka Grangerové o upřednostňování vlastní koleje trefila do černého. Nebylo překvapením, že hodiny Nebelvíru a Zmijozelu byly nejhorší, a že žádný student s tímto systémem nebyl spokojený. Ironicky to fungovalo v Severusův prospěch; v několika případech to zašlo tak daleko, že vzájemná averze k jeho osobě dala neochotným partnerům společnou řeč.
Toto bude vyžadovat čas, ale nakonec se studenti přestanou soustředit na vzájemné pozabíjení se a začnou si uvědomovat, že příslušníci ostatních kolejí nejsou nepřátelé. Jakmile celá věc začne vykazovat známky úspěchu, měl v úmyslu být u toho, až to Grangerová zjistí; kdyby i ona zavedla stejný systém a ten začal fungovat, následovali by ji i ostatní učitelé. Jakmile by studenti museli komunikovat při většině hodin, stali by se méně nepřátelskými mimo ně.
S malými krůčky přicházejí… cokoliv, co to přísloví říká, dumal. Jeho prioritou bylo začít zbytku školy ukazovat, že jeho Zmijozelové nejsou Smrtijedi; pokud z toho v dlouhodobém horizontu vzejde něco skutečného a pozitivního… no, upřímně, bude překvapený, protože obvykle se vše, čeho se dotkl, obrátilo v prach, ale bylo by dobré dosáhnout něčeho pozitivního. Tentokrát chtěl za sebou zanechat lepší dědictví.
Jeho vlastní kolej mu ani zbla nevěřila. Věděl však, že bude třeba času, aby jim dokázal, že není Křiklan a že se za ně nestydí. Dříve či později dojde k incidentu; pak bude bránit své studenty a doufat, aby šok z toho, že někoho mají na své straně, někoho z nich nezabil. Jak už řekl Grangerové, když s celým tímto šíleným nápadem přišla, jestliže se do toho pustí, udělá to tentokrát správně.
Pokud jde o další osobní důvody k návratu, konečně ke své spokojenosti dostal na povel laboratoř a nutil své tělo přijmout jakžtakž pravidelný spánkový rytmus v přípravě na lékařský režim, který bude potřebovat. Věděl, co dělá; nebude potřeba měsíců výzkumů, jen pár týdnů přípravy sama sebe a ingrediencí. Vyšel z úkrytu kvůli desítce přísad a dostatku prostoru k jejich přípravě. Typické. Ale zase vyměnit hranice karavanu za hranice podzemí nebyla dramatická změna; v mnoha ohledech se stále skrýval.
XXX
Hermiona tiše přešla prázdnou učebnou lektvarů do Snapeova kabinetu. Začínala si myslet, že neměl v úmyslu dodržet svůj slib nechat ji pomáhat, když jí na stůl dorazil krátký vzkaz: „Dnes večer v osm.“ Zdolala potemnělý kabinet, vztáhla ruku ke dveřím za stolem a zamumlala: „Janus.“ Pod dlaní se jí objevila krátká záře a dveře se tiše otevřely; dumala nad obranami, které použil, protože takovou odpověď dřív neviděla.
Při procházení obývacím pokojem si všimla chybějícího notebooku; chvíli poslouchala, ale nepřekvapila ji hudba linoucí se zpoza dveří. Ironicky zavrtěla hlavou a přešla do chodby – nyní bez Křiklanových úprav – a zaváhala, zírajíc na troje dveře; najednou bojovala s touhou se porozhlédnout. Ten popud netrval dlouho; pro muže jako Snape je jeho laboratoř mnohem osobnější než ložnice, tuto teorii podporoval jeho karavan, a pravděpodobně laboratoř o něm vypoví víc. Usmívajíc se pro sebe otevřela dveře na pravé straně a našla schodiště vedoucí dolů.
Když otevřela poslední dveře a poprvé uviděla laboratoř, zjistila, že je vším, v co mohla doufat. Především byla obrovská, velká vyhloubená místnost z kamene světlejšího než zbytek hradu, aby byl zajištěn i tady hluboko pod zemí dostatek světla. Vzdálený konec byl tmavý a chladný, pravděpodobně kvůli skladování nebo jen pro atmosféru, ale tento konec místnosti byl teplý a jasně osvětlený. Místnost sama byla zajímavou směsí mudlovství a kouzelnictví; byla osvětlena docela dobrou kopií zářivky a dřezy z nerezu obestavovaly bílé dlaždice, ale lavice byly ze solidního kamene nebo těžkého vyřezávaného dřeva a všechno ostatní zařízení – jako kotlíky – mělo rozhodně kouzelnický původ. Některé z nástrojů na jedné lavici mohly být mudlovským vědeckým vybavením, či případně starověkým detektorem černé magie, to si nebyla jistá. Celé to bylo lehce surrealistické, a efekt umocňoval jeho notebook – na samostatné lavici blízko ní – momentálně hrající Guns N' Roses.
Snape sám stál na volné ploše podlahy a s rukama založenýma na hrudi se na ni ušklíbal. „Nuže?“
„Jak vypadala Horaciova laboratoř?“ zeptala se, pořád se kolem sebe fascinovaně rozhlížejíc. „Neumím si představit, že by měla takovýto vzhled.“
„Samozřejmě ne. Po pravdě mi téměř přesně připomínala laboratoř doktora Frankensteina z jakéhosi příšerného béčkového filmu. Příliš zbytečně teatrální – zejména když pochybuji, že by se někdy obtěžoval ji použít.“
„Blikající pochodně v začouzených držadlech, pavučiny na zdi a podezřelé škrábavé zvuky ve stínech?“ hádala a bojovala s úsměvem. Přikývl a rty se mu stočily.
„Přesně.“
Přešla k němu, vytáhla židli zpod lavice, posadila se a líně zahákla nohy za příčky. „Tak co budeme dělat, když jsme teď konečně začali?“
„Nepokoušejte se mě kárat v mé vlastní laboratoři,“ varoval ji, ačkoliv v hlase zazníval spíš sarkasmus než zlost – kdysi v minulosti přemýšlela, zda to nejsou jediné jeho emoce. „Byl jsem zaneprázdněn a trvalo nějaký čas zase si zvyknout na režim.“ Odsunul vlastní židli, posadil se naproti ní, stejně jako ona zahákl nohu za příčku a pravou, špatnou, nechal položenou rovně. „Nejdříve musíte pochopit pozadí. Víte toho hodně o mudlovské medicíně a biologii?“
„Vím dost, abych věděla, že musíte být konkrétnější.“
„Autoimunní onemocnění,“ rozpracovával to.
„Tělo se v zásadě obrátí samo proti sobě. Může ovlivnit různé oblasti a existuje spousta různých typů, ale všechny pracují na stejném principu – obranný systém těla přestane být schopný rozeznávat ‚sebe‘ a napadá vlastní orgány.“
„Ano. Sleduji své symptomy již několik let – popravdě od první války, kdy jsem byl mladší než vy teď. Myslím, že prostřednictvím jakési podivné náhody ty následky všech kleteb a kouzel, které jsem nějak úspěšně snášel, vytvořili verzi jedné z nejznámějších autoimunitních chorob – roztroušené sklerózy.“ (4)
„Vy máte RS?“ dostala ze sebe doslova ohromená.
„Ne tak zcela, protože to způsobila poškození kouzly – ačkoliv skutečné příčiny RS nejsou dosud známy, takže je to možná irelevantní. A RS není smrtelná. V každém případě tomu říkejte, jak chcete; stavy, kterými trpím, jsou velmi podobné roztroušené skleróze, takže na tom založím svoji práci. Kletba Cruciatus v podstatě, stejně jako RS, zjevně pomalu zničila, nebo alespoň oslabila, myelin obalující nervové buňky.“
„Na RS neexistuje žádný lék,“ pronesla nevýrazně.
„Ne, pro mudly ne,“ odvětil. „Možná ani pro kouzelníky, ale to co mám já, není nemoc. Napravím poškození způsobeného původními kletbami a budu – teoreticky – vyléčený. Nebo jen krůček od toho.“
„Ale…“
„Nechte toho, Grangerová,“ zavrčel. „Nesouhlasil jsem s vaší pomocí, abyste tady nade mnou naříkala. Nemám RS; jen jsem to použil jako příměr, protože jsou symptomy podobné. Pokud to pro vás bude lepší, přemýšlejte o tom jako o něčem jiném.“
„O roztroušené skleróze toho moc nevím,“ přiznala tichým hlasem a cítila se znovu nepříjemně, zase jako vyděšená jedenáctiletá holka. Navzdory jejich současné známosti ji Snape dokázal pořád zastrašit až příliš snadno, a to zejména v lektvarové laboratoři.
„Tak to by měl být váš první krok, pokud jste stále odhodlaná pomoci.“
„V tom případě mě budete muset naučit jak zařídit, aby v Bradavicích fungovaly přístroje na elektřinu,“ opáčila. „Pak budu moci využít svůj vlastní počítač – pokud byste raději nechtěl, abych zůstala zde a používala několik dní váš.“
„Zhyň, myšlenko,“ protáhl. „Dobrá.“
Najednou ji napadla skutečně děsivá idea, až cítila, jak jí mizí barva z tváře. „Je to – to, co se mi stane? Mám…“ Ani to nemohla vyslovit.
„Ne,“ okamžitě odpověděl a očima mu probliklo cosi bezejmenného, co mohlo být pokusem o uklidnění. „Ne, vaše symptomy nejsou nic víc než obvyklé účinky po Cruciatu; ty následky, kterými trpíte, nejsou zas tak hrozné. Pokud nemáte v úmyslu být v následujících několika letech vystavena dalším temným kouzlům a to často, toto je konečné stádium. A práce, kterou tady vynaložíme, je zároveň způsob, jak vás léčit. Tolik mohu zaručit.“
Hrozilo, že ji přemůže úleva, než byla rychle nahrazena vinou. Nešťastně k němu vzhlédla, ale on se zamračil. „Neříkejte to.“
„Neříkejte co?“ zeptala se slabě.
„Chystáte se zase omlouvat.“
„Nechystám,“ bránila se a on si odfrkl.
„Ano, chystáte. Jak jsem řekl, jste stále velmi nebelvírská. Neomlouvejte se – pokud se nějak musíte cítit vinná, tak to čiňte potichu. Nebudete žádnou pomocí, pokud toto nepřestanete brát jako tragédii. Teď se dejte dohromady. Kouzlo umožňující fungování elektrických zařízení.“
Spěšně a nenápadně si otřela slzy do rukávu – čímž si vysloužila protočení očima, ačkoliv se naštěstí zdržel komentáře – Hermiona přikývla a vytáhla hůlku z rukávu, nutíc se dávat pozor a ne se zabývat zjištěnými skutečnostmi. „Dobrá.“
Vytáhl hůlku z opasku a přivolal notebook, aby jej použil jako ukázku; mávnutím hůlky utnul Dona McLeana v půlce tónu a pak obrazovka potemněla. „Sledujte,“ pokynul tiše a třikrát klepnul do pláště notebooku. „Vox illustro.“
Přístroj zapnul a hudba zase začala hrát. „Vox illustro,“ zopakovala tiše, zápasíc s latinou. „Hlasové osvětlení?“
„Více méně; nebo v hrubém překladu: ‚Křič do rozsvícení ‘. Surové, ale dostačující.“
„Je to vaše vlastní kouzlo, že?“ hádala.
„Ano.“
Potichu si přemítala, že je opravdu geniální muž; i když byl občas naprosto nesnesitelný. „Děkuji vám. Co nejdříve si přečtu něco o RS. A nebudu to brát jako tragédii,“ dodala trpce; ale evidentně neměl stejný pocit. „Funguje to kouzlo na všechna elektrická zařízení?“
„Co máte na mysli?“
„Mobil,“ přiznala. Sovám trvala cesta dlouho a mluvit přes oheň bylo stále mírně znepokojující. Mnoho z jejích přátel mělo telefony, i někteří čistokrevní; pokud by si mohli zavolat, bylo by to jednodušší.
„Pochybuji. Samotný telefon fungovat bude, ale jsme v odlehlé oblasti Skotské vysočiny – nebudete mít signál.“
„Ale k internetu přístup máte?“
„Občas a špatně.“
„Sakra. No, byl to nápad.“
Snape se, zjevně pobavený, ušklíbal. Když se na něj zamračila, jen se to zhoršilo. Zeptal se hedvábně. „Učinila jste nějaký pokrok v té věci, o které jsme mluvili?“
„Ani ne,“ přiznala neochotně, naštvaná víc než jindy. „Nepředpokládám, že by heslo bylo stejné od doby, kdy jste byl vy ředitelem?“
Zvedl obočí. „Opravdu myslíte, že by po těch letech bylo? Určitě se změnilo několikrát jen za dobu, kdy tady učíte.“
„Ano, ale stejně jsem se chtěla zeptat; viděla jsem víc nepravděpodobných náhod.“ A chybí mi to, jak dokážete způsobit, že se cítím jako sedminásobný idiot.
„Je zajímavé, že jakkoliv je ta myšlenka pošetilá, míříte správným směrem,“ naznačil jí. „Přemýšlejte o tom.“
„Dobrá,“ zamumlala, vstala a schovala hůlku; načase jít a provést výzkum. Když došla ke dveřím, zastavila se s rukou na klice a ohlédla se, pobavená náhlou myšlenkou. „Víte, Severusi – když jsem přemýšlela o vašem návratu do Bradavic, nečekala jsem, že mi budete stále zadávat domácí úkoly.“
Cestou do schodů byla odměněna jeho smíchem, tím teplým, nakřáplým zvukem, který slyšela jen jednou.
(1) Hammer Films je filmová společnost založená ve Spojeném království. Proslavila ji série filmů gotických „Hammer Horror“ vytvářených mezi lety 1950 a 1970.
http://en.wikipedia.org/wiki/Hammer_Film_Productions
(2) V římské mytologii byl Janus bohem vrat, dveří, vchodů, začátků a konců. Jeho nejznámější pozůstatek v moderní kultuře je jeho jmenovec, měsíc Leden (Januar).
http://cs.wikipedia.org/wiki/Janus
(3) Pro ty, kteří měli to štěstí a s ostrakismem se nesetkali: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ostrakismus
(4) http://cs.wikipedia.org/wiki/Roztrou%C5%A1en%C3%A1_skler%C3%B3za