Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 6

„Thoughts are the shadows of our feelings - always darker, emptier and simpler.“

„Myšlenky jsou stíny našich pocitů - vždy temnější, prázdnější a zjednodušené.“

Friedrich Nietzsche

XXX

Následujícího dne Hermiona zaskočila do karavanu vrátit knihu a nalezla jej sedět na schůdcích na sluníčku, s nezdravou nohou nataženou na spodním stupínku. Vypadalo to, že si hraje s kusem papíru, ale když se přiblížila, zjistila, že jej přesně a pečlivě skládá. „To je origami?“ zajímala se zvědavě.

Jako obvykle nevypadal překvapený, že ji vidí. „Je to tak.“

„Netradiční koníček,“ poznamenala a opřela se o bok karavanu, aby jej mohla sledovat.

Dlouhými prsty opatrně urovnával další záhyb do hrany. „Stejně jako mnoho jiných věcí ztrácí tajemství, když do toho podrobněji vhlédnete,“ odvětil. „Pro někoho tak nepopulárního, jako jsem já, je origami ideální; kdyby k němu měl někdo nějaké výhrady, přijdu jen o kus papíru.

„Trefný a cynický jako vždy,“ odvětila mírně Hermiona. „Co děláte?“

„Zatím nic,“ odpověděl nepřítomně, zřejmě se soustředil na svoji práci. „Jen experimenty s tvary.“

„Dočetla jsem knihu, co jste mi půjčil. Je velmi zajímavá. Každý Patron představuje totem?“

„Ne, pokud vím.“ Opatrně ohnul zadní roh papíru a vzhlédl k ní s očima přimhouřenýma proti jasnému světlu; slunce ukázalo, že duhovky jsou skutečně černé, téměř k nerozeznání od zorniček. „Alespoň ne do takové míry. Řekl bych, že Patron odhalí něco z povahy sesílající čarodějky či kouzelníka, ale většina – pokud ne všechny – neodráží tolik jako zvířecí totem. Znáte někoho se skutečně nevhodným Patronem?“

„Ne teď, když se váš změnil, ne,“ přiznala opatrně. „I s vědomím příčin mi laň opravdu nikdy nepřišla jako vy.“

„Pravda,“ souhlasil s tichým odfrknutím; zřejmě – a poněkud překvapivě – jej to neurazilo.

„Existuje nějaký ekvivalent pro Patronovo zaklínadlo?“ zeptala se váhavě.

„Máte na mysli pro temné kouzelníky?“ zeptal se bez obalu. Když přikývla, chvilku to zvažoval. „Pokud ano, nikdy jsem nenatrefil na odkazy. Ani v to nevěřím. Černá magie umožňuje přímější způsoby práce s mozkomory a existují i jiné způsoby, jak posílat zprávy.“

Po Hermionině přikývnutí se mezi nimi rozhostilo ticho; jak už vypozorovala dřív, nebylo nepříjemné. Po několika minutách položil napůl složený papír dovnitř dveří, posunul se, zvedl se na rukách a pomohl si tak do stoje. Kompenzoval hendikep ztuhlé pravé nohy, aniž by se zdálo, že o tom přemýšlel; zjevně se s tím zraněním uměl dobře vypořádat. Po získání rovnováhy zalovil v kapse džínů pro balíček cigaret a otlučený a promáčknutý zapalovač Zippo (1).

„Víte, že kouření škodí zdraví, že ano?“ zeptala se nesouhlasným hlasem.

„Ano, slečno Grangerová. Ač se to může zdát ohromující, má úroveň inteligence je dostatečně vysoká a má orientace v mudlovském světě postačující, abych tu podstatu pochopil,“ odvětil Snape svým nejpodrážděnějším přízvukem, načež si zapálil, potáhl a vydechl tenký oblak kouře.

Se snahou se vyhnout dýmu se zamračila a opatrně vdechla. „Nesmrdí to jako normální cigarety.“

Věnoval jí pobavený pohled. „Jak jste si bezpochyby všimla, normální cigarety často nepříjemně páchnou. Kouřím kvůli relaxaci, ne abych zasmrádl jako putyka. Toto je jediný můj luxus. Jak jsem také pochopil, je málo pravděpodobné, že mě otráví.“ Opřený o bok karavanu na ni úkosem pohlédl. „Proč jste se nedala na léčitelství, nechápu. Mohla byste rýpat do lidí celý den a klást tolik otázek, kolik by vaše srdce ráčilo. Jediné ještě více vyhovující zaměstnání by bylo knihovnictví, ale mám podezření, že by vás vyhodili za čtení celého skladu namísto práce.“

„Děkuji za radu ohledně kariéry, profesore,“ odvětila sarkasticky. „Přišla jen o desetiletí později.“

„Lépe pozdě nežli nikdy, jak se říká,“ zareagoval mimochodem. „Jedna z mudlovských frází, které jsem nikdy zcela nepochopil. V každém případě to není rada, jen pozorování. Jistě by na vaše rodiče lépe zapůsobila léčitelská kariéra. Vzpomínám si, že měli co dočinění se zdravotnictvím…“ Při výrazu její tváře se odmlčel a oči mu zostražitěly; pokusila se uvolnit zaťaté pěsti a pomalu vydechnout.

„Nemluvte o mých rodičích.“

Černé oči vypadaly chvíli téměř zmateně, než ztvrdly do lhostejnosti. „Jak si přejete.“

„Víte,“ zlobila se, „slušný člověk by se omluvil.“

Snape pozvedl obočí. „Kdybych věděl, za co se omluvit, mohl bych to zvážit.“

„Jako byste to nevěděl,“ odsekla. „Týdny to bylo hlavními zprávami.“

Povzdechl si. „Slečno Grangerová, nemám tušení, o čem mluvíte. Buď mluvte smysluplně, nebo běžte pryč; příliš mnoho let jsem neochotně prožil v nucené společnosti Albuse Brumbála a jeho nesnesitelnosti, abych si teď vychutnával hádanky.“

Pomalu zvedla hlavu a podívala se mu přímo do očí, něco, co za ta léta, co jej znala, nikdy neprovedla na víc než jen několik vteřin. Temné hlubiny byly špatně čitelné jako vždy, ale vypadal její reakcí upřímně zmatený. Vzpomněla si, co jí říkal o svém pobytu v průběhu uplynulého desetiletí, a dospěla k závěru, že možná opravdu nic neví.

„Po válce se mě rodiče zřekli,“ nakonec mu prozradila hlasem, který nezněl jako její. „Víc než osm let jsem je neviděla, ani s nimi nemluvila; nevím, kde teď jsou. Co já vím, můžou být i mrtví.“ Pořád udržovali oční kontakt; takto zblízka viděla lehké rozšíření jeho zorniček, oči se víc rozevřely a obočí svraštilo zcela jistě překvapením.

„Proč?“ zeptal se tiše.

„Protože jsem se je snažila udržet v bezpečí,“ pronesla hořce. Když jim obnovila skutečné vzpomínky, neodpustili jí. Opravdu je z toho nemohla vinit, ale nepřestalo to bolet.

Nastalo dlouhé ticho; nestála o další vysvětlování, a on po chvíli sklopil zrak a vyhnul se jejímu pohledu. Obrátil cigaretu v prstech, neklidně si s ní pohrával, až ji nakonec uhasil a jako obvykle ji upustil do nádoby na schodech. „Omlouvám se, že jsem to zmínil,“ ozval se nakonec.

„Opravdu jste o tom nevěděl?“

„Ne. Ačkoliv, samozřejmě, máte jen mé slovo,“ dodal s lehkou ostrostí v hlase.

Povzdechla si. „Nemyslela jsem to tak. Jen… překvapilo mě to. Pořád je pro mne těžké o nich mluvit. Skutečně to byly hlavní zprávy ve Věštci, víte.“

Na chvíli mezi nimi vzrostlo napětí, než opět vydal svůj drsně skřípavý nucený smích. „Homines quod volunt credunt; lidé věří, čemu chtějí. Skutečnost, kterou, jak jsem si jistý, umíme oba ocenit. Neměl jsem to zmiňovat.“ Přikývla a po chvíli jej v tichosti následovala dovnitř, přijala nápoj, který jí podal, a stočila se ve své obvyklé pohovce, aby nepřítomně zírala do šálku.

„Máte nějakou rodinu?“ zeptala se nakonec. Krátká přestávka jí poskytla čas docenit, co jí prozradil o své nelásce k tichu; bez nějakého rozptýlení nijak nemohla zastavit přemýšlení. Pro něj mohlo fungovat rádio, ale nestačilo to pro ni.

„Ne,“ odvětil tiše. „Neměl jsem moc příbuzných. Když jsem nastoupil do Bradavic, rodiče byli jediní, kdo mi zbyl; zemřeli, když mi bylo šestnáct.“

Překvapeně se na něj podívala. „Tak dávno? Ale…“

„Vím. Mé záznamy uvádějí, že byli zabiti při nehodě, když mi bylo kolem dvaceti. Jsem si jist, že vás nepřekvapí zjištění, že jsem lhal. Vrátil jsem se z Bradavic na letní prázdniny a našel je mrtvé v obývacím pokoji,“ řekl klidně. „Jelikož jsem si nepřál, aby mě předali někam do péče, a do dospělosti v kouzelnickém světě mi chybělo půl roku, rozhodl jsem se neinformovat Bradavice a lhát o svém věku mudlovským úřadům.“

„Je mi to líto.“

„Neumím si představit proč. Ani jeden z nich nebyl velkou ztrátou.“

Nabyla nepříjemného pocitu, že to tak skutečně myslel. Harry jí pověděl o letmém pohledu na Snapeovo mládí, které spatřil během hodin nitrobrany. Co sama viděla ve vzpomínkách, jen posílilo její povědomí o tom, že zjevně nezažil příjemné dětství. Ale slyšet tak naprostý nedostatek emocí v jeho hlase bylo znepokojivé. Možná se s věcmi vyrovnává takto. „Jak zemřeli?“

„Únik plynu. Otrava oxidem uhelnatým,“ odpověděl stručně, ale bez přání to rozebírat. Nechala to téma být. Po několika okamžicích sáhl po hůlce a přivolal napůl složený papír, se kterým si předtím hrál. Chvíli jej studoval, než jej vyhladil a začal se sérií rychlých ohybů. Sledovala jej, nechala se zaplavovat zvukem rádia a ztrácela se v hbitých, jistých pohybech jeho rukou. Ty dlouhé prsty pracovaly v dokonalé přesnosti i přes desítky drobných jizev a mozolů.

Cítil, že jej pozoruje, samozřejmě. Od doby, kdy jí bylo jedenáct, si všimla, že vždy ví, když se na něj někdo dívá. Namísto očekávaného zamračení či úšklebku však ignoroval její podrobnou kontrolu, až na slabé napětí v ramenou; ve skutečnosti pohyby rukou zpomalil a natočil prsty tak, aby lépe viděla. Fascinovalo ji sledovat, jak se papír pomalu formuje, a chápala, proč zrovna toto je jeho koníčkem.

Nakonec s lehce pobaveným výrazem vzhlédl a zvedl něco, co Hermioně připadalo jako muchlanice. V určitých místech papír uchopil, cosi udělal, neviděla však co, a před jejíma očima se to změnilo v překrásnou, paprsčitou, třírozměrnou hvězdu, kterou jí ukazoval s poněkud teatrální okázalostí.

„Je to úžasné,“ řekla mu upřímně. „Jak jste se to naučil?“

„Jsem si jist, že odpověď oceníte, slečno Grangerová; z knihy.“

„Máte nějaké knihy o origami, které bych si mohla půjčit?“ zeptala se dychtivě. Nad jejím nadšením se ušklíbl, ale pobavení z jeho tváře vzápětí zmizelo a zanechalo jeho oči zase jednou bez výrazu.

„Ne. Byly v Tkalcovské ulici.“

Shořely. „Omlouvám se.“

„Jedním z otravnějších nebelvírských zvyků,“ poznamenal kousavě, „je jejich sklon omlouvat se za věci, které s nimi nemají naprosto nic společného. Pokud jste osobně nezaložila požár, což jsem si jist, že nikoliv, je vaše omluva sotva náležitá té situaci.“

„Zatímco Zmijozelové se vůbec nikdy neomlouvají, dokud k tomu nejsou pobídnutí hůlkou?“

Chystal se odpovědět, ale odmlčel se a lehce naklonil hlavu, jak jej cosi napadlo; po chvíli se tiše zasmál. „Ach. Ironické.“

„Co?“

„Napadá mě, že jsem vám mnohokrát záměrně slovně způsobil bolest, ale přesto… jedinkrát, kdy se omluvím, to byla skutečně nehoda.“

Musela přiznat, že to bylo opravdu ironické.

XXX

Následující týden přinesl očekávané mediální šílenství…

SNAPE ŽIJE!

Smrtijed opět bude učit v Bradavicích?

Jeden z nejznámějších zločinců války proti Voldemortovi, Severus Snape – nejvíc známý jako vrah Albuse Brumbála – byl, jak se dosud věřilo, zabit v závěrečné bitvě. Teď víme, že je ve skutečnosti naživu. Nejen to, ale objevil se zde návrh, že se vrátí do Školy čar a kouzel v Bradavicích a obnoví svoji učitelskou kariéru.

Otázka, na čí straně Snape (48) byl, nikdy nebyla uspokojivě zodpovězena. Mnoho vysoce postavených členů Fénixova řádu, nejpozoruhodněji i sám Harry Potter (28), uvedlo, že byli zasvěceni do informací, které ostatní k dispozici nemají, a že veškeré Snapeovy činy byly součástí plánu Albuse Brumbála pro poražení Voldemorta. Více detailů na straně dvě.

V roce 1981 byl Snape souzen jako Smrtijed a unikl uvěznění jen díky přesvědčivému svědectví Brumbála, který prohlásil, že Snape byl špiónem pro Fénixův řád, v rozporu s důkazy mnoha dalších Smrtijedů při jejich vlastních procesech (plný příběh strana tři).

Po zavraždění Albuse Brumbála v létě 1997 byl Snape jmenován samotným Voldemortem ředitelem Bradavic a zachovával vládu teroru spolu s kolegy Smrtijedy Alecto a Amycusem Carrowovými (viz strana čtyři o plném souhrnu toho roku), než ze školy uprchl během závěrečné bitvy.

Je nejasné, jak Snape válku přežil, když zde bylo několik očitých svědků jeho smrti krátce před Voldemortovou porážkou Harry Potterem. Také není známo nic o Snapeově pozdějším pobytu. I jeho současná poloha je záhadou, ale zdá se, že se v září vrací na scénu svých nejhorších zločinů; bude opět pokračovat na svém bývalém postu ředitele zmijozelské koleje a učitele lektvarů v Bradavicích.

Současnou ředitelkou je profesorka Minerva McGonagallová (82), sama vysoce postavený člen Fénixova Řádu. Nebyla k zastižení pro vyjádření, ale poskytla nám následující krátké prohlášení:

‚Ať už profesor Snape mohl, nebo nemohl v minulosti provést cokoli, nikdo nemůže popřít, že je vysoce kompetentní učitel. Na tento post neexistují žádní kvalifikovaní uchazeči a on byl zbaven všech obvinění; sama jsem viděla důkaz, že jeho jednání během války bylo součástí širšího plánu, a nakonec se ukázal být nezbytným pro Harryho poražení Voldemorta. S ohledem na toto má plnou podporu Bradavic.‘

Tohoto muže jsme dosud nebyli schopni nalézt, abychom se jej zeptali, kde byl, nebo proč se teď rozhodl odhalit; mezi vydavatelstvím a Snapem existuje nešťastná historie a on se ukázal být v minulosti méně než spolupracujícím. V našem úsilí pokračujeme.

(Denní věštec, 2008)

XXX

Denní věštec věnoval celé vydání návratu Severuse Snapea do kouzelnického světa, vrtal se a šťoural v každém detailu jeho zločinů v minulosti – těch známých i spekulativních – a opakoval všechna svědectví, která nakonec vedla k neochotnému verdiktu, že je na straně světla (což nebylo to samé jako nevinný). Po zbytek týdne publikovali spoustu dopisů lidí a jejich názorů na jeho návrat, až po ty o jeho roli učitele lektvarů; Hermiona si byla téměř jistá, že neexistoval jediný dopis podpory.

Uprostřed toho chaosu přišlo setkání mezi Snapem a Minervou McGonagallovou. Nebylo to takové, jak Hermiona očekávala. Myslela, že Snape bude ve svém obvyklém sžíravé já, agresivní ve svých požadavcích a povýšený v odmítnutí kompromisu; namísto toho se zdál téměř utlumený, unavený a neochotný se hádat. V neznámém prostředí byl nesvůj a zjevně si nejistý ve vztahu k ředitelce; to bylo pochopitelné, předpokládala Hermiona. Dlouhou dobu byli učitelka a žák, pak kolegové, a podle všeho se neměli rádi. A pak, samozřejmě, Snape zabil Brumbála a převzal vedení školy. Ginny, Neville a Lenka o tom posledním roce nešli do detailů, ale věděla, že je osobně mučil při víc než jedné příležitosti, a dovolil to samé Carrowovým.

Setkání bylo nepříjemné, ale ne tak zlé, jak mohlo být. Částečně to způsobil, překvapivě, Křivonožka; kocour ve dveřích Snapea napadl tak jako každého návštěvníka. K jejímu překvapení se Snape sklonil a natáhl ke kocourovi ruku, který mu ji podezřívavě očichal, než – ještě překvapivěji – začal příst a šťouchat do těch dlouhých prstů v panovačné žádosti o pohlazení. Hermiona už mnoho let věděla, že je její společník dobrým znalcem lidí; Křivonožka se zjevně rozhodl, že Snape není tak špatný.

Snapeova smlouva byla sepsána a řádně podepsána. Osobně si Hermiona nemyslela, že byla úplně fér; bylo v ní mnohem víc ustanovení než v její vlastní. Přesto se nezdálo, že má Snape nějaké námitky a po odchodu se jí svěřil, že to bylo víc, než čekal. Teď to bylo oficiální; Severus Snape se začátkem září opět připojí k bradavické škole ve své bývalé roli učitele lektvarů a ředitele zmijozelské koleje.

Mezi jejími přáteli to předem věděli jen Harry a Ginny. Neville byl zděšený, když se dozvěděl, že se jeho stará Nemesis vrací do školy. Hermiona však poukázala, že se učitel bylinkářství a učitel lektvarů jen velice nepravděpodobně setkají, a že Snape bude velmi šťastně naprosto ignorovat všechny své kolegy, jak jen to bude možné. Rona to pobouřilo a v současné době s ní nemluvil – což nebylo nic nového; povšechně si každých pár měsíců našel důvod, proč s ní nemluvit. Zbytek Weasleyů byl opatrnější a obecná shoda zněla, že počkají a uvidí, jak se to vyvrbí. Lenka… Nu, Lenka nikdy nereagovala tak jako většina lidí. Hermiona jí povyprávěla celý příběh Snapeova návratu; bývalá Havraspárka se o věc intenzivně zajímala a vypadala upřímně potěšená z důvodů jen jí známých.

Byl to dlouhý a chaotický týden, než se Hermiona mohla vrátit do karavanu. Snapeovi se nelíbil návrat do centra pozornosti; to čekala, ale pořád byl otřes jej vidět unaveného a podrážděného sedět u stolu v karavanu, metodicky trhat Věštce na proužky a skládat je do úhledné hromádky. Věděla, že se nemá ptát, zda je v pořádku, a posadila se proti němu.

„To je vaše velmi stará fotografie, že?“

„Existuje jen velmi málo mých fotografií,“ odvětil, aniž by vzhlédl. „Kdyby bylo po mém, nebyla by žádná.“

„Myslela jsem…“

„Tato slova pocházející od vás mě vždy naplňovala hrůzou.“

„Vypněte sarkazmus a poslouchejte, prosím. Myslela jsem, že byste možná měl poskytnout rozhovor. Nic komplikovaného, nic, co může být překrouceno a zmasakrováno. Jen prohlášení doslovně publikované. Něco, co vyjeví vaši stranu příběhu.“

„Ve Věštci?“ zeptal se ironicky. Ušklíbl se. „Zdá se, že se pořád bojí se mnou mluvit.“

„Merline, ne, ne ve Věštci. Myslím, že to, co provedli s Harryho rozhovorem, když byl mladší, by vypadalo v porovnání s tím jako piknik. Ne, Lenka nabídla otištění v Jinotaji – převzala jej od svého otce jako editor.“

„Jinotaj,“ zopakoval kategoricky.

„Vím, že to zní pitomě, ale v Harryho pátém ročníku to fungovalo.“

„Hm,“ vyhýbavě odpověděl.

„Co jste provedl, že se reportéři Věštce bojí vás vyhledat?“ zajímala se. Znovu se na ni ušklíbl, ale neodpověděl. Nějakou dobu nic neříkal; sledovala jeho systematické ničení novin, stránku po stránce, dokud konečně nevytáhl hůlku, aby spálil zbytky a popel nechal zmizet.

„Cítíte se lépe?“ zeptala se sarkasticky.

Odfrkl si. „Nemyslím, že jsem někdy četl kousek Věštce, který by neměl stejný osud; ve většině případů před zveřejněním. Co se týká vašeho návrhu… zvážím ho.“

XXX

Jak se zdálo, udělal víc než to. O tři dny později obdržela od Lenky předběžný výtisk Jinotaje, doplněný o mnohem novější fotku Snapea, mračícího se na ni z obálky. Hermiona časopis pobaveně otevřela a proběhla článek. Tak jako muž sám, jeho prohlášení bylo stručné a k věci.

‚Vrátil jsem se do Británie před třemi lety poté, co jsem trávil čas od konce války cestováním. Rozhodnutí vrátit se do kouzelnického světa a konkrétně Bradavic nebylo učiněno lehce; nicméně doneslo se ke mně, že jde Horacio Křiklan do důchodu a že ředitelka má problémy s nalezením náhrady. Po velké diskuzi jsme sepsali smlouvu, která uspokojila všechny strany, a já se vrátím ke koleji na začátku školního roku.

Nemám v úmyslu mluvit o událostech války. Pokud jde o mne, je to minulost a měla by jí i zůstat; ti, kteří potřebovali znát pravdu, ji znají. Nemám v úmyslu ani potvrdit, ani vyvrátit nesčetné zvěsti, které se šířily v letech, kdy jsem odešel. Vracím se jako učitel lektvarů a ředitel zmijozelské koleje, nic víc. Každého, kdo mi zamýšlí poslat jakýkoliv druh korespondence, také upozorňuji, že ředitelka bude osobně prověřovat veškerou poštu adresovanou mně a v dohledné budoucnosti budu moci být kontaktován pouze v Bradavicích.‘

(Jinotaj, 2008)

Když si Hermiona připomněla svou vlastní krátkou zkušenost s nenávistnými dopisy, řekla si, že to bylo rozumné rozhodnutí. Nějak měla za to, že Snape by přilákal horší věci než huláky a dýmějové hlízy. Ani ji nepřekvapilo, že nebyla zmíněna její role v Snapeově návratu. Srolovala časopis a zamířila ke karavanu rozžhavenému vlnou veder, která uhodila.

S ohledem na uvedenou změnu počasí byl karavan dusivě horký, což možná vysvětlovalo, proč seděl na schodech a četl. I když toto ji nezastavilo, aby se z dálky nedívala. Bylo to jeho oděvem; bezpochyby kvůli horku měl oblečené – nemohla se přimět tomu říkat tílko, ne ve spojení se Snapem, a nahradila to ‚trikem bez rukávů‘. Na paži měl zpět obvaz a skrýval tak před pohledy Znamení zla, ale neobtěžoval se zakrýt kteroukoliv z dalších jizev. Na obou pažích jich pár bylo vidět, přičemž alespoň jedna byla znatelná ve výstřihu trika a táhla se přes rameno, stejně tak jako dvě rozeklané jizvy hadího uštknutí na krku. Pokud měla zkušenost, většinou muži oblékali trika bez rukávů, aby ukázali svaly; ne tak Snape, jak se zdálo. Byl pevně stavěný, víc než by čekala, ale to moc neříkalo; pořád byl výrazně hubený a na celé jeho postavě trčely kosti.

S úsilím se přiměla přestat na něj zírat, než si toho všimne, a přešla k němu. Vzhlédl od své knihy, sundal si brýle, a když zvedla Jinotaj, pozvedl obočí. „Tak co si o tom myslíte?“ zeptal se ironicky.

„Lepší fotka,“ odpověděla po pravdě, zavrtěla hlavou a snažila se nesmát. „Ale jsem zdrcena, že jste mi v tisku nepoděkoval, Severusi, opravdu.“

Obrátil oči v sloup. „Předpokládal jsem, že už máte publicity dost na několik životů. Mýlil jsem se?“ namítl.

„Ne,“ přiznala tiše. „Ne, nemýlil jste se. Děkuji vám.“ Pokaždé, když k tomu došlo, byly jeho záblesky porozumění překvapující – což ovšem nebylo často. Odvrátil se bez odpovědi a ona v krátkém okamžiku vlastního porozumění zjistila, že mu bylo nepříjemné, když mu někdo děkoval i za maličkost; nerad byl oceněn i pro takovou prostou věc, jako je připravení šálku kávy. Byla to jen jedna z pokrouceností tohoto nejsložitějšího muže, jakého kdy potkala.

„Takže,“ pronesla konverzačně, „ani ne měsíc do začátku školy.“

„Ano.“

„Jak se těšíte?“

Snape se na ni podíval a zvedl obočí. „Popravdě si říkám, proč jsem vás nechal, abyste mě do toho uvrtala.“

„Protože se nudíte,“ odpověděla Hermiona a odpočítávala důvody na prstech, „a protože vám chybí Bradavice, když už ne lidé v nich, a protože potřebujete laboratoř a protože část z vás se nemůže zbavit pocitu zodpovědnosti za Zmijozel.“ O této otázce a odpovědi přemýšlela už týdny.

Zlepšovala se ve čtení těch chvilkových změn jeho výrazu; znatelně jej její postřehy zaskočily a mírně znervózněl. Jen na chvíli, než jeho osobitý úšklebek nahradil jemnější výraz a on protáhl: „Stále stejně nesnesitelná vševědka, jak vidím.“

„Ano,“ souhlasila klidně se snahou se nesmát. „Nezdá se pravděpodobné, že z toho vyrostu.“

„Jak rozkošné,“ odtušil kysele. „Také jsem pochopil, že zase budu muset snášet Longbottomovu přítomnost.“

„Ujišťuji vás, že ani on se na to netěší,“ odvětila, bojujíc se smíchem. „Ovšem jak jsem mu řekla, je nepravděpodobné, že se budete vídat mimo jídla či porady. Většinu času tráví ve sklenících a umím si představit, že vy se nevynoříte na povrch ze svého podzemí, pokud to nebude absolutně nezbytné.“

„Bystrý postřeh. Pokud si vzpomínáte, trval jsem u McGonagallové na nepovinnosti mé přítomnosti u jídel právě proto, abych nemusel trávit víc času, než je nezbytně nutné, s – no, se všemi.“

Hermiona si teatrálně položila ruku na srdce. „Proboha, Severusi. A já žila v domnění, že byste mohl příležitostně jakž takž tolerovat moji společnost.“

„Určitě mě znáte lépe,“ řekl suše. „Netoleruji žádnou společnost, jen svoji.“

„A přesto jsem zde,“ poukázala tiše. „Ještě jste mě nevyhodil.“

„Evidentně má chyba,“ odsekl.

Obrátila oči v sloup. „Když to říkáte. Nicméně doufám, že se úplně neztratíte v hlubinách hradu. Vzpomínám si, jak jste mi jednou říkal – myslím v pátém ročníku – že vyžaduji pravidelné stírání, aby se předešlo tomu, že ti kolem mne budou dohnáni k vraždě; jsem si jistá, že k tomu máte lepší kvalifikaci než kdokoliv jiný.“ Ušklíbl se a ona se na něj ironicky usmála.

„Na vážnější notu,“ dodala tišeji, „nezapomněla jsem na skutečný důvod vašeho zaměstnání. Chci pomoci.“

Zamračil se na ni. „Nepotřebuji, ani nechci vaši pomoc.“

„Bezpochyby to je pravda,“ souhlasila klidně. „Nicméně stále chci pomoci. Chci vědět víc o Cruciatu a jím napáchaných škodách. Lektvar, který jste mi dal, funguje, ale ráda bych věděla, jak si jej vyrobit pro případ, že bych jej potřebovala znovu, a chci vědět, jak moc se to může zhoršit.“

„Je nepravděpodobné, že se váš stav zhorší.“

„Nepravděpodobné neznamená nemožné. Přiznávám, že se to asi nestane, ale stejně chci být připravena.“ A chci vám pomoci. Nebyla tak hloupá, aby to řekla nahlas; dokonce i se svým omezeným povědomím o tomto muži věděla, že nic by jej nepopíchlo víc.

„Mohu poskytnout poznámky,“ nadhodil upjatě. Znovu obrátila oči v sloup.

„Ale přestaňte, Severusi. Není mi už jedenáct; nebudu pokaždé, když se otočíte, mávat rukou ve vzduchu. Vím, že máte rád své soukromí, a já také. Kromě toho budeme mít oba práci. Jen žádám pár hodin týdně ve vaší laboratoři při vypomáhání s lektvarem. Slibuji, že nic nepokazím, nebudu překážet, ani lektvar nezničím.“

Zdálo se, že váhá, a ten dojem potvrdilo jeho vyštěknutí: „Slibujete, že mě nebudete obtěžovat?“

S úsměvem odpověděla: „Ne, protože pokud máte špatnou náladu, neexistuje žádný způsob, jak předejít obtěžování vaší osoby, snad jen přestat dýchat. Ale určitě musíte přiznat, že jsem mnohem méně nepříjemná, než jsem bývala.“

Neochotně přikývl. „A to je vše, co chcete?“ zeptal se podezřívavě.

Usmála se na něj. „No… možná bych chtěla půjčit pár vašich knížek…“

Odfrkl si, podezření uvolnilo místo výsměchu. „Dobře. Zdá se, že jste zase vyhrála. Uvidím, kolik volna budu mít, až začne vyučování.“

XXX

Severus se léta necítil tak mimo své chápání. Toto přesně mu dlouho bránilo v myšlence na návrat do kouzelnického světa; přesně takovéto situace. No, ne zcela takovéto, přiznal si, když se usadil na schůdky do karavanu, obalený nelítostným, silným horkem letní noci. Představoval si desítky různých scénářů od uvěznění a soud, až po přivítání návratu hrdiny – ne že by to bylo pravděpodobné – ale stejně si nebyl jistý, co toto vlastně bylo. Neměl skutečně jasnou představu, kdo jej nalezne, když spřádal svůj nejasný plán při putování Londýnem. Ale i kdyby předpověděl, že to dokonce bude Grangerová, toto by si představit nedokázal.

Nezdálo se, že od něj něco chce. A to byla ta nejvíc matoucí část. Během téměř padesáti let jeho života každý, koho potkal, od něj něco chtěl – především nějaký způsob bolesti. A jediný záměr Grangerové byl občasný rozhovor a nějaký čas v jeho laboratoři, až ji dostane na povel. A půjčení knih, připomněl si sarkasticky.

Ani si nepamatoval, kdy naposledy s ním chtěl někdo posedět a poklábosit. I když jej Brumbál vytrhl z jeho milovaného podzemí, stařec vždy dominoval při jejich rozhovorech a obvykle s konkrétním cílem na mysli. Dokonce i ve vzdálené minulosti, když sedávali a povídali si s Lily, se vždy držel zpět a nechal o tématech rozhodovat ji. Ty uvolněné a jednoduché konverzace, kterých byl svědkem mezi ostatními, nikdy nebyly součástí jeho zkušenosti.

Psychologické texty tvořily od konce války velké procento jeho četby. Věděl, že ho jeho zkušenosti poškodily, a věděl, že nikdo nebude mít zájem mu pomoci, tak se rozhodl pokusit se s tím vypořádat sám – tak jako vždy. Rozumově chápal, nakolik osamělý byl za ta léta dobrovolného exilu, a stejně ho to nepřipravilo na skutečnost, jak rychle začne být závislým na lidském kontaktu.

Natolik se to zhoršilo a tak rychle, že se přistihl, jak na ni netrpělivě každý den čeká a jak podivně zklamaně se cítí, když nedorazí. A to navzdory skutečnosti, že se nedomluvili a nebyl důvod ji očekávat. Přistihl se, jak se snaží nebýt naštvaný, když ji vidí, i jak bojuje, aby ji nevinil z toho, že se neukázala dřív.

Pro boha živého, Severusi, sám jsi jí řekl, jak nepřirozené od tebe bylo nalepit se na první osobu, která s tebou ochotně mluvila. Teď to děláš znovu, tu samou chybu téměř po čtyřiceti letech. Vůbec ses nepoučil.

Mrazivě si připomínal, že ví, proč to tak je. Zoufalství. Po tolika letech, po dvou válkách a době exilu rozhodně toužil po prostém lidském kontaktu a nechtěl nic víc, než nebýt sám. Ale nebylo rozumné to očekávat. Pouhá skutečnost, že něco potřeboval, neznamenala, že mu to bude poskytnuto. Bylo by snadné využít toho gesta slušnosti, které mu prokazovala Grangerová, zmanipulovat ji, aby s ním trávila víc času, ale ta myšlenka neměla svůj půvab. Takto byly jejich vzájemné vztahy dobrovolné a opravdové, alespoň pokud mohl soudit, a jakkoli ubohá mu ta myšlenka připadala, nechtěl to ztratit.

Nakonec tě zlomili, řekl si. Už nemáš žádnou hrdost. Přijímal by drobky tak dlouho, dokud by je nabízela, protože si nebyl jistý, zda by je dokázal nepřijmout. V uplynulých letech se příliš přiblížil k nevratnému zhroucení; potřeboval něco, na čem by lpěl. Bylo to ubohé, ponižující a žalostné, ale tím se to nezměnilo na nepravdu.

To nejlepší, v co mohl doufat, bylo, že ta dívka – žena, připustil neochotně – nikdy nezjistí, jak moc to potřebuje.

Protože pokud ano, získala by nad ním neochvějnou moc.

A když Pán zla padl, slíbil si, že už se nikdy nevydá nikomu na milost a nemilost.

Na druhou stranu, nikdy neslíbil, že se nezlomí.

(1) Marci pro vás našla, jak mohl zapalovač vypadat: http://www.zippo.cz/zapalovace/zippo-benzinove/klasicke/