Autor: Loten Překlad: Lupina Beta: marci Banner: solace
Originál: http://www.fanfiction.net/s/6578435/4/Post-Tenebras-Lux
Rating: 16+
„And that haunted past will follow you like a lost dog on the beach
Nipping at your trail until you've drifted out of reach.“
„A strašidelná minulost tě bude následovat jako toulavý pes na pláži.
Zakousne se do tvé cesty, dokud se od jejího vlivu neodpoutáš.“
Josh Woodward, ‚Fight The Sea‘
XXX
Když vešla, Harry a Ginny na ni překvapeně hleděli; neztrácela čas zdlouhavým vysvětlováním, a jakmile se před ně postavila, její postoj vyjadřoval naprostou věcnost. „Tak už vím, co se děje,“ řekla jim tiše. „Máme toho hodně na práci.“
„Proč, co řekl?“
„Řekl mi, proč se vrátil. Nemůžu vám prozradit důvody; slíbila jsem, že nic nevyžvaním. Nikomu,“ dodala důrazně, když Harry vypadal připravený k hádce. „Mohu vám říct jediné, že potřebuje přístup do slušné laboratoře, aby provedl další výzkum, a chce moji pomoc – naši pomoc – aby měl jistotu klidné práce, aniž by se ho někdo pokusil zatknout, nebo zabít.“
„Snadněji se to řekne, než udělá,“ zamumlal Harry trochu otřesený rychlostí celého vývoje. „Jsi si jistá, Hermiono?“
„Ano. Tohle mu dlužíme, Harry. Je to důležité, přísahám.“
„Dobře, znám ten pohled; už máš plán. Poslechněme si ho.“
Sdělila jim jej. Oba na ni zírali, jako by se naprosto zbláznila; ale na to byla zvyklá a trpělivě počkala. Nakonec Ginny tiše pronesla: „Hermiono, to je nemožné, a ty to víš. Nikdo nebude souhlasit.“
„Proběhnou nějaké debaty,“ souhlasila klidně Hermiona. „Ale je kvalifikovaný, jak víme. A nikdo další takový neexistuje. To místo se inzeruje léta. Nikdo jiný je nechce.“
„On ano?“ zeptal se významně Harry; nepochybně to byl jeden z hlavních nedostatků jejího plánu.
„Neptala jsem se ho,“ přiznala bezstarostně. „Pokud ho postavíme před hotovou věc, myslím, že ho mohu přesvědčit, aby souhlasil,“ dodala optimisticky, „ale pojďme nejdřív zasvětit všechny ostatní. Nebude-li se jim to líbit, jen přivítám jejich jiný návrh.“
„Nebylo by snazší přestěhovat jej do jednoho z našich domů a dát mu, co potřebuje?“
„Ano, ale pravda nakonec stejně vyjde najevo; mohlo by to být klidně i teď. A není to k němu fér, muset se pořád skrývat. Má právo na normální život. A kromě toho, opravdu si myslíš, že chce trávit čas s některým z nás po tom všem, co se stalo, a co všechno o něm víme?“
„Jsi blázen,“ řekl Harry procítěně, „ale dobře. Kde začneme?“
„Minervou.“
„Ne.“ Ozvala se Ginny. „Nejdřív to řekneme Ronovi.“
„Ronovi? Proč?“
„Jestli se náš plán někam posune, nebudeme se muset potýkat s jeho zraněnými city, až zjistí, kolik lidí jsme obeznámili před ním.“
„Dobře, Ron, pak Minerva; pak Kingsley a zbytek Řádu; pak členové správní rady. Pak až to řeknu Severusovi…“
„Severusovi?“ zopakovala Ginny.
Hermiona pokrčila rameny. „Těžko mu můžu i dál říkat pane profesore, ne? A pane Snape zní blbě a je trochu hrubé ho oslovoval jen Snape.“
„To jo.“
„Nicméně je toho víc než dost na zvládnutí, pokud to vyjde. Jen doufejme, že nikdo neřekne ne Vyvolenému.“
XXX
Trvalo to téměř dva týdny nekonečného dohadování. Během těch dnů hádek se Hermiona přistihla, jak si připomíná Severusův suchý, přesný odhad toho, co se stane, až se rozšíří zpráva o jeho přežití; obávala se situace, až s tím příběhem vyjde Věštec. Kingsley, jako nejvýše postavený člen Řádu na ministerstvu, uvalil na vše embargo tak velké, jak dokázal, ale až skončí, bude Severus vydán tisku napospas. Navzdory tomu byla opatrně optimistická; všichni ten nápad naprosto nenáviděli, ale opravdu zde nebyl nikdo jiný, což byl jediný důvod, proč s tím přišla.
Nyní musela udělat jediné, přesvědčit Snapea. Pevně si říkala, že to není zbabělost, když zvedala telefon a vytáčela jeho číslo. Hlasovou schránku měla vážně čekat; na filtrování hovorů byl dost asociální. Zpráva byla prostá; svým protahovaným hlasem oznámil své číslo – ale ne jméno – a instruoval volajícího, aby po zaznění tónu zanechal zprávu. Pak dodal: „Pokud vás nezkontaktuji, berte to tak, že jsem s vámi v první řadě nechtěl mluvit.“ Ten postoj byl tak typicky Snapeovský, že se rozesmála a sotva zvládla zanechat zprávu.
„Tady Hermiona. Máme funkční plán. Nikdo není šťastný, ale šlo to lépe, než jsem si myslela. Brzy se objevím, abych vám sdělila, co se děje.“
XXX
Přes všechen jeho zřejmý nezájem při jejich posledním setkání byl Snape očividně zneklidněný; na klepání odpověděl téměř vzápětí po jejím doteku dveří, celé jeho chování bylo napjaté a nervózní. „Tak co?“ zeptal se. „Do jaké pitomosti jste mě zapojila?“
„Taky vás zdravím,“ odpověděla kousavě, prošla kolem něj do obývacího pokoje a posadila se. Po vzhlédnutí se na něj zamračila. „Měl byste si sednout. Bude to dlouhé povídání.“
„Skvělé,“ protáhl, ale neučinil žádný pohyb, aby se posadil. Kriticky jej sledovala a přemýšlela, jestli ho jeho noha trápí, ale i kdyby ano, nikdy by to nepřiznal.
„V této chvíli pár vysoce postavených členů Řádu a pracovníků ministerstva ví, že jste naživu. Nikdo neví kde, až na mě. To ze mne dělá něco jako neoficiálního prostředníka. Věštec je informován, ale na celý příběh je na nějaký čas uvalené embargo, což nám umožňuje přijmout opatření; je tu toho hodně na dořešení. Tak jako tak nastane poprask, až se to prosákne mezi širokou veřejnost.“
„Doufal jsem v něco méně veřejného,“ zamumlal a absence výrazu nějak dokázala vyjádřit nedostatek štěstí nad jejím sdělením.
„Vím, ale není možné něco takového zatajit, ne teď, když už to ví tolik lidí. Kromě toho, za této situace snad můžeme do určité míry reakce kontrolovat.“
„To pochybuji.“
„Chcete slyšet, co se chystá, nebo ne?“ zeptala se. Dlouhou chvíli na ni zíral, než neochotně přikývl a zamračený se opřel o zeď s pažemi překříženými na hrudi. Hermiona se zhluboka nadechla; nebude se mu to líbit. „Existuje jisté volné pracovní místo, které bude vaše, pokud budete chtít. Nikdo tím není nadšený, obávám se, ale vy jste kvalifikovaný a nikdo jiný je nechce.“
Oči se mu podezřením zúžily. „Jaké místo?“ zeptal se pomalu. Vyhýbala se jeho očím; aby si to přečetl z její mysli, bylo tím posledním, co by si přála.
„To, které jste po mnoho let vykonával.“
Napětí v místnosti prudce zesílilo. Podezření v jeho očích prudce přešlo do planoucího hněvu, a ona sebou skutečně trhla dozadu na židli, když se vyřítil, aby se nad ní mohl tyčit a zírat na ni s rukama sevřenýma v pěst. Jeho magie naplnila malý prostor. „Co jste to, sakra, udělala?“ vyštěkl. „Bradavice? Navrhujete, abych se vrátil do Bradavic? Copak jste úplně přišla o rozum?“
„Ne,“ začala a musela se zastavit a zhluboka nadechnout, aby se jí nechvěl hlas. „Ne, nepřišla jsem o rozum,“ pokračovala silněji. „Je to logické. Budete mít vlastní laboratoř a všechny přísady, které byste mohl potřebovat. A je tam bezpečno. Kromě toho vám to zase dá místo v kouzelnickém světě. V čem je problém?“
„V čem je – copak jsem se ve vás zmýlil? Jste skutečně tak pitomá, jak vypadáte? Moji bývalí kolegové si už leští hůlky a připravují si na mě speciální kletby. Vy jste nějak zapomněla na nesčetné a oprávněné důvody, proč mnou všichni v Bradavicích naprosto pohrdají?“
Snape byl velmi přísně se kontrolující muž a obvykle byl nejnebezpečnější, když byl jeho hlas velmi tichý. Ale právě teď hulákal, ta zvýšená intenzita však bohužel zdůraznila poškození jeho krku; byl přinucen přestat a trhaně se rozkašlal, což zuřivost v jeho očích neoslabilo, když na ni zíral.
„Ne, nezapomněla,“ odpověděla slabě, vyděšená jeho násilnickou reakcí. „Ani nikdo jiný. Ale všichni teď znají skutečný příběh; vědí, proč jste udělal, co jste udělal. Neměl jste na výběr. Dokonce i Minerva to připouští. Když se vrátíte…“ Odmlčela se, jeho výraz jasně ukazoval, že kdyby dokázal zastavit kašel na dost dlouho, aby mohl zformulovat zaklínadlo, uřknul by ji, pokud by teď nepřestala mluvit. Měla být vděčná, že zatímco se dusil, nemohl se asi dostatečně soustředit na neverbální kouzla.
Jakmile popadl dech, beze slova vkráčel do kuchyně, naplnil si sklenici vodou a pomalu ji upíjel. Zíral oknem karavanu na okolí. Vstala; nechtěla být zahnaná do kouta, kdyby skutečně vybuchl, ale zůstala na svém místě, aby jej nechala si to promyslet.
Nakonec se zase pohnul, pomalu přešel, aby se postavil do dveří a opřel se o zárubeň. Zíral na ni, vztek v očích nepohasl, ale výraz měl teď chladnější, víc pod kontrolou. „Vysvětlete,“ nařídil stroze.
„Horacio Křiklan je pořád současným učitelem lektvarů a ředitelem Zmijozelu. Je už velmi starý a zoufale chce odejít. Minerva hledá náhradu již několik let. Žádný kvalifikovaný Zmijozel nemá zájem a ne-Zmijozelové nejsou ochotni převzít ředitelování koleje, i kdybychom si mysleli, že je to dobrý nápad.“
„My?“ vyštěkl. Jeho výraz se změnil. „Slečno Grangerová, prosím, řekněte mi, že nejste ve škole.“
„Jen na částečný úvazek; učím studium mudlů,“ přiznala tiše.
Něco si zamumlal; soudě podle výrazu tváře si byla jistá, že to nechce slyšet. Přejel si prsty vlasy, na chvíli zavřel oči, a pak se na ni znovu zamračil. „Pokračujte.“
„Není toho moc co říct. Místo je volné. Už jste to dřív dělal. Jste víc než kvalifikovaný. I ti nejvíc nesouhlasící museli přiznat, že jste dobrý učitel. Není zde nikdo jiný. A dá vám to vše, co potřebujete – vše, o co jste mě žádal,“ dodala významně.
Zatnul zuby; zřejmě ta jemná připomínka nebyla vítaná. Odvrátil se a zamračil, když se nad tím zamyslel. „Všichni souhlasí?“
„Minerva souhlasí jménem všech zaměstnanců. Kingsley souhlasí jménem zbytku Řádu a pomohl přesvědčit ministerstvo. Rada souhlasila… nakonec.“
„Je to špatný nápad,“ zamumlal.
„Nemyslím.“
„Vy jim všem nebudete muset čelit.“ Tón jeho hlasu ji zastavil; už nezněl rozzlobeně. Zakaboněně studovala jeho tvář, bez výrazu jako vždy, a udeřilo do ní uvědomění; bojí se. Nemyslela si, že někdy dřív viděla Severuse Snapea mít z něčeho strach.
„Čeho se bojíte?“ zeptala se tiše. Zase se na ni zamračil, ale ve výrazu chyběla skutečná zášť, alespoň ve srovnání s tím, který na ni směřoval před chvílí.
„Zabil jsem možná toho největšího ředitele, jakého kdy Bradavice viděly,“ tiše odpověděl. „V následujícím roce jsem nastoupil na jeho místo na příkaz nejďábelštějšího kouzelníka všech dob a v jeho službách jsem vědomě mučil a děsil studenty, které jsem měl chránit. A teď po mně chcete, abych se vrátil, když mám na rukou tolik krve…“
Hermiona cítila, jak se jí sevřelo hrdlo, srdce ji pro něj zabolelo, když opět čelila skutečnosti, co vše byl nucen spáchat pro dobro všech. „Vím, Severusi. Je mi to líto. Ale toto je to nejlepší, co pro vás mohu udělat. A… potřebujeme vás. Horacio je velmi starý muž. Začíná selhávat. Studenti potřebují…“
„Horacio Křiklan je arogantní, úzkoprsý kašpar,“ zamumlal, ačkoliv to nešlo od srdce. „Jako ředitel koleje je asi stejně efektivní jako strašák do zelí.“
„Pro vás o důvod víc to po něm převzít, ne?“ navrhla nadějně.
„Žalostný pokus, slečno Grangerová,“ odpověděl se stínem svého obvyklého úšklebku. „Vy, ze všech lidí, si jistě musíte uvědomovat, nakolik účinné je emocionální vydírání.“
„Ano, myslím, že ano,“ odpověděla pomalu a rozvážně, a střetla se s jeho pohledem. Snape se první odvrátil, nenápadně couvnul a celý jeho postoj se stal méně agresivním.
„Potřebuji čas na rozmyšlenou,“ pronesl nakonec, ale vyhýbal se jejím očím. Přikývla.
„Zkontaktujte mě, až se rozhodnete.“
XXX
Když se o pár dnů později Hermiona vrátila z nákupu ve večerce, našla v záznamníku velmi krátkou zprávu, dvě slova povědomým hlasem. „Vyhrála jste.“
Okamžitě za ním šla a nijak zvlášť ji nepřekvapilo, že je ještě vzhůru. Ani on nebyl její přítomností zaskočený. Toto bylo důležité a potřebovalo to dořešit co nejrychleji. Znovu se usadila do křesla a vděčně přijala šálek kávy. „Co se stane teď?“
Posunul se na pohovce, upravil úhel nemocné nohy a upil kávy, než odpověděl. „V nejbližších dnech se musím setkat s McGonagallovou. Ne tady; byl bych raději, kdyby se nikdo tuto adresu nedozvěděl. A ne v Bradavicích; nevkročím na pozemky, dokud se všechno nezařídí. Na neutrálním území.“ Zaváhal, zíral do hrnku obtočeného dlouhými prsty, jako by hledal odpovědi, než rozpačitě dodal: „Kdybyste mohla být na tom setkání, asi by to bylo vhodné.“
Chvilku jí trvalo, než si to přeložila a uvědomila si, že ji žádá, aby tam byla a pokusila se situaci udržet na slušné úrovni, že se bojí Minerviny reakce. Asi to nebyl špatný nápad. V posledním roce byla jednou z jeho nejsilnějších odpůrců, a pokud mohla říct, nikdy nebyli víc než zdráhaví spojenci. „Myslím, že to mohu zařídit,“ odvětila diplomaticky Hermiona. „O čem ta schůzka bude?“
„O mé smlouvě,“ odpověděl tiše. „Chci mít písemně, že se mě někdo nepokusí zabít na potkání; chci velmi jasné podmínky zaměstnání. A pokud to bude možné, chci určitou pružnost ve své úloze ředitele koleje. Pokud do toho půjdu, mohl bych to tentokrát vykonávat správně.“
„Nechápu.“
„Představte si mé překvapení,“ protáhl a potřásl hlavou. „Ani jsem to od vás nečekal. Nikdy jste nebyla ředitelkou koleje, ačkoliv nepochybně v určité době budete.“ Byl tohle kompliment? Pokračoval. „Přesněji řečeno, nikdy jste neřídila kolej, kterou všichni ostatní nenávidí. Zmijozel potřebuje víc než zbylé tři. Zvlášť, když měli Křiklana od doby, co… Brumbál zemřel.“
„Na Horaciovi není nic špatného…“
„Jeho chování k jeho koleji je stejné jako chování ke všem studentům. Pokud jste ze slavné, mocné a vlivné rodiny, nebo když máte potenciál stát se slavnou, mocnou a vlivnou, přinejmenším se pokusí pomoci. Ostatních si ani nevšimne.“
„Zníte… zahořkle,“ pronesla opatrně s podezřením, že má možná pravdu.
„Byl i mým ředitelem koleje.“
„Byla bych si myslela, že s vašimi lektvarovými schopnostmi budete mezi jeho oblíbenci,“ řekla překvapeně. Zavrtěl hlavou.
„Ne. Hádal jsem se s ním, v každé hodině jsem se odchyloval od jeho instrukcí a obvykle dosahoval lepších výsledků než on. Nazýval mě nezodpovědným a nebezpečným. Navíc mu mé neustálé konflikty s Nebelvíry způsobovaly mnoho obtíží a z toho mě vinil. Byl jsem součástí jeho stupidního klubu jen kvůli malé pravděpodobnosti, že bych něco mohl dokázat, ale nikdy mě neměl nijak zvlášť v oblibě.“ Zněl ještě víc zahořkle. Hermiona by jej ráda požádala o další podrobnosti, ale jakmile se nadechla, pohled se mu přiostřil. Změnila názor na to, co se chystala říct.
„Je nespravedlivé protěžování vlastní koleje výrazně lepší?“
„A kdo je teď zahořklý?“ zeptal se posměšně. „Každý ředitel koleje upřednostňuje tu svoji. Co se týká nespravedlivosti, kdo jiný by dával přednost Zmijozelu, zejména pod nebelvírským ředitelem nebo ředitelkou?“
„To není fér,“ protestovala rozhořčeně.
„Mluvíte o něčem, čemu nerozumíte,“ odsekl. „Nemáte ponětí, jak těžké to bylo pro moji kolej pod Brumbálem, zejména jakmile jste vy a vaši kamarádíčci začali studovat.“ Zhluboka se nadechl a promluvil dřív, než mohla na to obvinění zareagovat. „Jako například ve vašem prvním ročníku, když vám vaše akce týkající se Kamene mudrců získala školní pohár; vzpomínáte, jak vám přidělil ty body na konci hostiny?“
„Co s tím?“
„Velká síň byla vyzdobena zmijozelsky. Pro všechny Zmijozel vyhrál. Brumbál nikomu o svých plánech neřekl, rozhodně ne mně. Oznámil kolejní výsledky a já byl připravený slavit se svojí kolejí. A pak, na poslední chvíli, jim to sebral a nadělil Nebelvíru. Nevaroval mě. Beze slova omluvy nebo vysvětlení moji kolej ponížil. Kdyby mi to předem řekl, mohl jsem se pokusit tuto ránu zmírnit; jak to bylo…“ Zavrtěl hlavou a povzdechl si. „Bez pochyb jste strávili noc oslavami. Já ji strávil snahou vysvětlit Zmijozelu, že nenávist k nim ředitel necítí, aniž bych jim prozradil pravdu – která byla taková, že mu to je prostě jedno.“
Následující ticho narušované jen vždy přítomným rádiem bylo dusné, rozzlobené a napjaté. Popravdě řečeno, Hermiona se nad tím nikdy nepozastavila, nezvážila, jak se zmijozelští museli cítit. „Nebylo to tak, že by mu to bylo jedno…“ začala slabě a on si zlostně odfrknul.
„Ano, bylo. Nikdy jej ani nenapadlo, že jeho chování zraní moji kolej. Zmijozelské pocity nebyly natolik důležité, aby jejich existenci vůbec zaznamenal. Když jsem skončil se snahou – a selháním – utěšit některé velmi rozrušené a rozhněvané studenty, šel jsem si to s ním vyřídit. A on se zasmál. Zamrkal na mě a doporučil mi, abych nebyl tak citlivý, že Zmijozel vyhrál pohár několik posledních let a že je čas zase pro někoho jiného.“
Oči se mu leskly zlostí a odložil hrnek s kávou. Nedokázala vymyslet, co na to říct. Po dlouhé chvíli zavrtěl hlavou a povzdechl si, hněv zmizel a nechal jej zase unaveného a rezignovaného. „V tuto chvíli je zmijozelská kolej nejmenší z těch čtyř. Má největší počet případů, kdy studenti zanechají studia před dokončením sedmého ročníku. Mají nejvyšší statistiku nezdařených zkoušek, nemocnosti či návštěv ošetřovny. Také mají nejvyšší počet trestů a po znovuotevření Bradavic jsou neustále na posledním místě.“
Zírala na něj. „Jak to všechno víte?“ zeptala se a uviděla hořký triumf v jeho tváři; tedy to nevěděl a jen hádal. To potvrzení jej neobšťastnilo.
„Takže jsem měl pravdu. Nemusíte být genius, abyste na toto přišla, slečno Grangerová. Jinak se to nemohlo vyvinout. Odříznu si ruku a sním ji, jestli existuje jediný člověk ve sboru, nebo ve zbylých třech kolejích, který o Zmijozelech alespoň jednou automaticky nepřemýšlel jako o Smrtijedech.“
Nadechla se k protestu, že ona ne, ale ta slova zemřela nevyřčená a ona se provinile odvrátila. Věděla, že lepší bude mu nelhat. Byla to pravda. Přikývl, naprosto nepřekvapený. „A to, slečno Grangerová, je důvod, proč není žádný Zmijozel ochotný se vrátit učit do Bradavic. To proto jste nemohli najít nikoho jako náhradu za Křiklana. Od okamžiku, kdy studenti vstoupí do školy, je jim dáno na vědomí, že Zmijozel je podřadnější než ostatní koleje.“
„Nemyslím, že je to pravda…“ oponovala slabě, stále neschopná podívat se mu do očí. Začala se sama sebe ptát, jak dlouho jej to hryzalo; zjevně roky, ne-li desetiletí. Možná už od jeho školních let.
„Nemyslíte? Nevím, jak to funguje teď, ale vraťte se k době, kdy jste byla ve škole. První ročníky uvítala ředitelka Nebelvíru, ne nestranný člen sboru, a promluvila o čtyřech kolejích. Zmijozel byl vždy zmiňován jako poslední a nikdy v neutrálním duchu. Moudrý klobouk zpíval svoji pitomou písničku; zase byl Zmijozel zmíněný poslední a obvykle nelichotivým způsobem. Všichni tleskali většině zařazených studentů; Zmijozel jediný vítal nové členy vstupující do Zmijozelu. Zmijozelské komnaty leží pod zemí, prakticky ve sklepení; ujišťuji vás, že to není proto, že bychom si libovali v temnotě a vlhku. Samy o sobě jsou to maličkosti, ale v podvědomí zanechají dojem; zvažte Pottera, tak rozhodnutého nebýt zařazen do Zmijozelu, i když se o něm dozvěděl jen před půlhodinou – mimochodem něco, zač ho Brumbál pochválil. Všichni zmijozelští prváci zjistí do konce prvního dne, že je zbytek školy nemá rád; od této chvíle každý strávený den podtrhuje tuto lekci. Naše legendární arogance je jen pokus o kompenzaci, nic víc.“
Nic nemohla říct, protože to vše byla pravda. „Nikdy jsem o tom takto nepřemýšlela.“
„Přirozeně ne. Byla jste ve zlatém Nebelvíru; jediní Zmijozelové, kteří pro vás něco znamenali, byli Draco a jeho nohsledi. Pochybují, že byste ze svých školních let mohla jmenovat Zmijozela, který nebyl součástí této skupiny. Ale teď jste ve sboru a měla byste být nestranná; nemyslíte?“
Hermiona to pokárání přijala neochotně. „Máte v úmyslu něco z tohoto říct Minervě?“
„Nebudu plýtvat dechem. Ta má Zmijozel ráda méně než kdokoliv jiný. Hlavně kvůli mně, myslím; za mé školní docházky jsem byl neustálou osinou v zadku.“
„Tak o co ji budete žádat?“
„Pokud jsou zmijozelské komnaty pořád v podzemí, chci je přestěhovat. Každý rok jsem o to žádal Brumbála a pokaždé mě odmítl.“
„Byly přestěhovány. Každá kolej má vlastní věž v rohu hradu a Astronomická je uprostřed.“
„No, to je začátek. Byl bych raději, kdyby se přestavba uskutečnila z důvodu zajištění rovnosti a ne z estetických příčin, ale vezmu, co je.“ Se zamyšlenýma očima zabubnoval dlouhými prsty o stehno. „Budu potřebovat přístup ke všem těm ubohým záznamům, které se Křiklan obtěžoval v minulých letech pořídit. Budu potřebovat přístup ke zdravotní dokumentaci. Hlavně prostě potřebuji svobodu v řízení své koleje bez něčích zásahů a učit, jak uznám za vhodné. Jestli jen jednou zmíní zkušební období nebo inspekci, odejdu a ani vy mě nenajdete.“
„Jsem si jistá, že v rozumných mezích to takto mohu podat,“ odvětila opatrně. „Podrobnosti můžeme probrat s Minervou, až se setkáme, a zajistím pro vás Horaciovy papíry.“
Přikývl a zapraskal klouby. „Když mluvím o inspekci… Asi mě někdy navštíví ministerští úředníci?“ zeptal se opatrně.
„Ne. Z ničeho nebudete obviněn. Myslím, že co se týká vás, ministerstvo přijalo politiku ‚neptat se, nemluvit‘. Tuhle bednu plnou červů nechce nikdo otevřít – tím mám na mysli, že nikdo nechce zkoumat, co jste udělal pro naši stranu, protože to nikdo nechce vědět.“
„Rozumím mudlovskému slangu,“ odvětil mírně, zdál se lehce pobavený. „A máte pravdu. Nechcete vědět.“
„Každopádně členové Řádu vypověděli, že vše, co jste provedl jako Smrtijed, bylo v roli špióna podle Brumbálových pokynů, včetně jeho smrti. Že bez vás by Voldemort vyhrál.“
Viditelně sebou trhl, reflexivně se dotkl levé paže, a ona na něj zazírala. Odvrátil se od ní s celým tělem napjatým. „Byl bych raději, kdybyste nepoužívala to jméno,“ zamumlal.
„Po celé té době?“
„Není to kvůli fanatismu Smrtijedů, že jsme jeho jméno nepoužívali. Každopádně ne pro většinu. Bela a ostatní bláhovější příslušníci sami sebe přesvědčili, že je to rouhání; zbylí jsme byli upřímnější. Bolí to.“
„Co?“
„Bolí to,“ zopakoval rozhodně. „Má to co dělat se Znamením zla; slyšet to jméno bolí, a i teď nejsem schopen je vyslovit.“
„Neměla jsem tušení…“ zašeptala.
Pokrčil rameny. „Není důvod, abyste měla. Nikomu jsem to neřekl. Ale teď… jsem starší a unavený z bolesti a… dal bych přednost tomu přede mnou jméno Pána zla nepoužívat. Prosím.“
„Samozřejmě,“ ujistila ho spěšně. Přikývl, ale stále se vyhýbal jejímu pohledu, a jí se na okamžik hrdlo stáhlo lítostí. Tolik toho vytrpěl. Po chvíli tiše pokračovala: „Myslela bych si, že Znamení zmizí. Uzdraví se.“
„Ne. Proč by mělo? Je to prokletá jizva. Potterova jizva také nikdy zcela nevymizela, ne? Jen skutečnost, že je její původce mrtvý, automaticky neznamená, že se rána zhojí.“ Pomalu vyroloval rukáv až k lokti a natáhl ruku. Dovolil jí zcela jasně vidět lebku s hadem; už nebyla černá, ale téměř nafialověle šedá, a vypadala jako tetování, které vybledlo po letech pobytu na slunci, nebo by to mohla být velice zvláštně tvarovaná modřina.
Opakujíc své myšlenky, Hermiona tiše poznamenala: „Vypadá jako tetování.“
„Spíš jako značka na dobytku,“ odvětil tiše a zíral na Znamení s prstem pomalu sledujícím jeho obrys.
„Bolelo… bolí to?“ zeptala se nejistě. Nemyslela, že odpoví, a také pár minut nic neřekl.
„Poprvé, když jsem byl označen, to byla bolest horší, než cokoliv jsem do té doby cítil. Ta se vytratila během šesti měsíců. Po Halloweenu, když… zmizel, nebo padl, nebo jakkoliv to nazvete, Znamení samo bledlo, dokud nebylo téměř neviditelné a já na něj mohl zapomenout. Ve vašem čtvrtém ročníku začalo pálit a svědit a potemnělo. Když se vrátil, hodně to bolelo. Během války to bolelo hrozně jen tehdy, když mě svolával, nebo když si přál na dálku mě potrestat; drobné bolesti, jako je ta při zaslechnutí jeho jména, jsou zabudovány do samotného Znamení a nezmizely po jeho smrti. Jeho smrt bolela víc než jeho návrat, více než cokoliv s výjimkou obdržení Znamení. Od té doby, ne, nebolí.“
„No, to je aspoň něco,“ zamumlala. Prudce ruku stáhl a ona si uvědomila, že se Znamení bezmyšlenkovitě dotkla; omluvně se na něj podívala, když odrolovával rukáv.
„Je to jen kůže,“ řekl tiše, ale vyhýbal se jejím očím. Pokusil se o sarkazmus. „Neshoříte v plamenech, pokud se jej dotknete, nemůžete z něj cítit prosakující černou magii a nepáchne po síře. Je to jen kůže.“ Vzpomněla si, že se nikdy nezdálo, že by měl rád náhodné doteky.
Rozhlédla se kolem pro inspiraci, zachytila pohledem budík a zamrkala. „Bože, je po půlnoci. Měl jste něco říct; jsem tady už hodiny.“
Snape lhostejně pokrčil rameny. „Nedodržuji už pravidelný režim. Vždy jsem měl problém se spánkem; od první války zřídka spím déle než hodinu, dvě v kuse. Předpokládal jsem, že pokud byste byla unavená, omluvila byste se a odešla. Už bych měl vědět, že byste se raději vyptávala, než spala,“ dodal ironicky.
Nemohla si pomoci a usmála se, protože to byla pravda. Jeho hlas vyjadřoval sarkasmus velmi efektivně, se značnými nuancemi, a to se nezměnilo. Na její otázky skutečně nic nenamítal, jinak by jí neodpověděl. „Popravdě řečeno, ani já občas nespím dobře,“ přiznala tiše, „ačkoliv vaše noční můry musí být horší než ty mé.“
Čekala, že noční můry popře; když neodpovídal, vzhlédla a zjistila, že ji pozoruje se zamyšleným, pronikavým výrazem. Ten znamenal, že viděl mnohem víc, než plánovala vyjevit. Spěšně odvrátila zrak a on si po chvíli povzdechl.
„Kdybych na vás aplikoval nitrozpyt, poznala byste to. Nejsem natolik zdatný, abych jej použil nepozorovaně; mým talentem je nitrobrana. A neuchýlil bych se k němu bez souhlasu. V každém případě vyhnout se očnímu kontaktu vás nezachrání.“ Navzdory tomu, co jí sdělil o svých spacích návycích, zněl unaveně.
„Promiňte. To jen… vždy to vypadá, že víte, co si lidé myslí. Je to… znervózňující,“ připustila a vzhlédla právě včas, aby zachytila pousmání.
„Není to nitrozpytem. Byl jsem špión a dobrý. Jsem zdatný ve čtení tváře, řeči těla a ve slyšení nevysloveného. A vy, s těmi všemi pocity na povrchu, jste pořád velmi nebelvírská.“
„S tím bych pravděpodobně měla něco udělat, když spolu budeme pracovat,“ poznamenala pochmurně.
Odfrkl si. „Stěží budeme spolupracovat. Lektvary a studia mudlů jsou zcela samostatné disciplíny. A já nemám v úmyslu komunikovat se svými kolegy, pokud k tomu nebudu nucen.“
Proč mě to překvapuje? „Víte, co myslím.“
„Ano, ale víte to vy?“
„Rozhodně je pozdě na hádanky. Měla bych jít.“ Teď, když si všimla hodin, se cítila unavená. Vstal jako ona. „Co nejdříve sjednám schůzku s Minervou.“
Přikývl. „Pokud chcete, mohu vám vyrobit Bezesný spánek,“ nabídl rozpačitě; měla podezření, že ta nabídka nahrazovala poděkování.
„Vy žádný nemáte?“
„Při častém užívání je návykový. Nemohu ho víc brát.“
Tato krátká věta jí řekla víc, než chtěla vědět. Pevně zatlačila stopy lítosti a přikývla. „Chápu. Děkuji vám za nabídku, ale budu v pořádku. Pošlu vám zprávu s podrobnostmi o schůzce. Dobrou noc, Severusi, a děkuji za rozhovor.“
„Dobrou noc,“ odpověděl tiše. Cítila, že ji při odchodu pozoruje.