Autor: Loten Překlad: Lupina Beta: marci Banner: solace
Originál: http://www.fanfiction.net/s/6578435/3/Post-Tenebras-Lux
Rating: 16+
„Doubt grows with knowledge.“
„Pochybnost roste s věděním.“
von Goethe
XXX
Když se Hermiona o týden později vrátila, našla jej stát vedle karavanu a kouřit cigaretu. Nezdál se nijak zvlášť překvapený, že ji vidí; jedinou reakcí bylo lehké přimhouření očí při jejím přibližování. „Nevěděla jsem, že kouříte,“ poznamenala v nedostatku jiného tématu k hovoru.
„Začal jsem ve čtrnácti,“ odvětil. „Pak jsem si uvědomil, jaký záchvat melodramatické dospívající stupidity to je, a nechal toho. Znovu jsem začal v posledním roce války; koneckonců jsem byl pod velkým stresem,“ dodal suše. „Předpokládám, že jste přišla položit další otázky?“
„Obávám se, že ano. Ačkoliv zatím jsem o vás nikomu dalšímu nic neřekla. Je vhodný čas?“
„V tyto dny nemám nic než volno,“ zamumlal. „Budete muset počkat, až skončím s tímto. Vevnitř nekouřím, a moji sousedé jsou všechno mudlovští turisté, kteří by neměli vyslechnout tento druh rozhovoru.“ Přikývla a opřela se o bok karavanu, sledujíc jej koutkem oka; vypadal lépe než při jejich posledním setkání, mnohem čilejší. S výdechem tenkého oblaku kouře střelil pohledem k ní a oči mu trochu ztvrdly. Odvrátila se; zdálo se, že je v méně spolupracující náladě.
Za pár minut zamáčkl cigaretu o bok karavanu a hodil nedopalek do čehosi, co leželo vedle schůdků a vypadalo jako láhev od vína do poloviny plná vody. Otočil se, a aniž by na ni pohlédl, vešel dovnitř; potlačila povzdech a následovala jej. Zavřela za sebou dveře a říkala si, zda za posledních deset let zapomněl základy slušného chování, či zda je vůbec někdy měl.
„Co dalšího si přejete vědět?“ zeptal se. Při jejím vstupu vždy přítomné rádio hrálo; hlasitost mírně upravil, než se uvelebil do pohovky jako předtím. Hermiona při sedání na židli pohlédla na přístroj.
„Musíme to nechat puštěné?“
„Ano,“ stroze odvětil a s nechutí ztlumil hlasitost o další stupeň. Pak se na ni netrpělivě podíval. Dnes zřejmě neměl v úmyslu se tak snadno zpovídat. „Jaké další otázky máte, slečno Grangerová? Sice mohu mít neomezeně volného času, ale jistě jej nechci trávit rozhovorem s vámi.“
„S kým byste tedy rád mluvil?“ vyzvala ho. „Kdo jste si myslel, že vás najde?“
Rty se mu stočily. „Myslím, že ode mne bylo nedbalé očekávat, že mě ta nesnesitelná vševědka nebude i nadále trápit,“ odpověděl trpce. V odpověď obrátila oči v sloup a nenechala se zastrašit, když se chladně zeptal. „Proč ten náhlý zájem o můj život?“
„Není tak náhlý,“ opravila jej tiše, cítíc, že toto je důležitá otázka. „Dlouho jsme vás hledali. Když jsme nenašli žádnou stopu, pátrání bylo ukončeno, dokud jsem vás neviděla v Londýně a nezjistila, že jste živý a mělo by být snazší vás nalézt. Ačkoliv nevím, proč… Proč teď, po tolika letech?“
Pokrčil jedním ramenem, ale nepodíval se na ni. „Mám své důvody.“
„Proč jste za námi nepřišel už dřív?“ zeptala se tiše.
Snape protočil očima. „Dokonce i já vám přisuzuji inteligenci, slečno Grangerová, i když zdráhavě. Použijte ji. Jaká by podle vás byla reakce, kdybych se vrátil? I se známostí mých skutečných pohnutek? Pokud bych nebyl popraven hned při prvním objevení, v krátké době bych se ocitl v Azkabanu. Od té doby, co mě tam drželi po první válce, absolutně netoužím si tuto zkušenost zopakovat.“
„Dobrá,“ připustila. „Ale později?“
„Reakce by byla stejná. A nepochybně bude, jakmile se rozhodnete, že máte všechny své odpovědi a informujete celý zbytek světa.“
„To nemůžete vědět.“
„Ne?“ zeptal se s pronikavě se třpytícíma očima. „A přesto byl můj dům do základů vypálen.“ Nedokázala potlačit ucuknutí a on se ušklíbl. „Ano, vím to. Pokusil jsem se vrátit pro zásoby a našel jsem trosky.“
„Omlouvám se.“
„Za co?“ zeptal se. „Vy jste to nespáchala. To místo stejně bylo ohyzdné.“ V sarkasmu však chybělo srdce; muselo jej to bolet. „V každém případě nebyl žádný důvod zničit dům kvůli totožnosti jeho majitele. Vzal jsem to jako varování všeobecného světového mínění ke mně a odebral se schovat.“
„To chápu,“ zdráhavě přiznala. „Ale jestli věříte, že vás tak nepřátelsky přijmou, proč jste vyšel z úkrytu? Jakkoli jste unavený ze své vlastní společnosti, jistě byste si nemyslel, že to stojí za risk.“
„A, samozřejmě, vy jste expert na způsob mého myšlení,“ protáhl s hněvem zářícíma očima. „Vy, jedna z těch, kdo nejvíc pracovali proti mně; jedna z těch, kdo mi život jen ztěžovali; jedna z těch, kdo byli připraveni uvěřit tomu nejhoršímu o mně.“
No, tak to je Snape, kterého jsem čekala. „Máte pravdu,“ přiznala tiše. „Ale vy jste si věci ztěžoval sám, pane. Způsobil jste, že pro nás bylo velice snadné o vás špatně smýšlet.“
Na moment zuřivost v jeho očích hrozila přerůst v násilí, když po ní střelil pohledem téměř čiré nenávisti; pak jej ale napětí náhle opustilo a skutečně se zasmál drsným, ostrým, tvrdým zvukem plným hořké ironie. „Ano, myslím, že to jsem udělal, že? Chytil se do vlastní pasti, tak se to říká, že?“
Ujištěná, že na ni není tolik naštvaný, jak se zdálo, sebrala znovu rozum do hrsti; jeho rtuťovité změny nálad byly přinejmenším znepokojující a ona se potřebovala soustředit. „Neodpověděl jste na moji otázku, pane.“
„Ne, neodpověděl,“ souhlasil. „Vzpomínám, že jsem vás při vaší poslední návštěvě žádal, abyste mi přestala říkat ‚pane‘. Nejsem vaším učitelem už hodně dlouho.“
„Mám vám tedy říkat Tobiasi?“ popíchla jej.
Zatvářil se. „Rozhodně ne,“ odvětil, ale nic víc k mimořádně zjevné volbě přezdívky nepoznamenal.
Hermiona zaváhala. „Pak tedy, Severusi?“ navrhla opatrně, nejistá důvěrností, kterou to nepřímo vyjadřovalo, ale věděla, že jej nemůže oslovovat pane Snape, aniž by se cítila přihlouple.
Černýma očima mu cosi bliklo, ačkoliv neuměla říct, co to je. Lhostejně pokrčil rameny a odvrátil se, jako by to bylo naprosto nedůležité. „Pořád to je mé jméno.“
Mírně kývla a přemýšlela, jakou otázku položit. Zjevně jí neřekne, proč se rozhodl vyjít z úkrytu. „Víte, co se stalo na konci války?“ zeptala se.
„Částečně. Probral jsem se asi minutu před smrtí Pána zla, takže toho jsem si byl vědom. Bylo by náročné si to nechat ujít,“ dodal zamyšleně a znovu si třel levou ruku – přemítala, zda si je vědom toho, že to dělá.
„Cítil jste to?“
Ponuře přikývl. „Ano, cítil.“ Po chvíli změnil téma a vrátil se k její dřívější otázce. „Ukradl jsem výtisk Denního věštce krátce po tom, co se to všechno stalo, možná tak asi o týden, dva později. Vím, kdo zemřel a koho uvěznili, a jen něco málo víc než to. Od návratu do Británie jsem odebíral noviny, takže o současném dění jsem informován lépe.“
„Chtěl byste vědět něco o tom, co se stalo po… ukončení vašeho zapojení?“ zeptala se nejistě.
„Jaký to má teď význam?“ odpověděl tiše, zjevně ponořený do studia svého rukávu. Po dlouhé chvíli zvedl oči k jejím a ona viděla, že to chce vědět, ale nikdy se nezeptá. Zhluboka se nadechla a začala vyprávět, začínajíc od jejich odchodu z Chroptící chýše.
Během příběhu Snape nijak nereagoval. Zdálo se, že sotva poslouchá, ale byla si jistá, že se soustředí na každé slovo. Když zmlkla, nějakou dobu zíral zamyšleně do zdi a po chvíli se mu rty stočily do úsměvu, který nezasáhl oči. „Přál bych si vidět Belinu tvář, když si uvědomila, že ji zabila krvezrádkyně,“ pronesl tiše.
Navzdory sobě se Hermiona tiše zasmála. „Musím přiznat, že to byla docela podívaná,“ souhlasila. Pokývl a stále zíral do zdi.
„A přál bych si vidět jeho tvář, když se dozvěděl, že jsem ho zradil,“ dodal s náhlou divokostí v hlase a planoucíma očima; nebylo třeba se ptát, koho myslí. „Jestli něčeho lituji, pak že jsem se mu nemohl postavit a říct mu do očí, co si o něm skutečně myslím.“ Frustrace a nenávist se jasně značily v hlase, který klesl téměř do zabručení. Ani si neuměla představit, jaké to muselo být sloužit někomu, ke komu cítíte tak intenzivní strach i nenávist.
„Harry zajistil, aby se dozvěděl,“ pronesla tiše, připomínajíc si kamarádovo vrčení: „Severus Snape nebyl tvůj člověk.“
Neodpověděl, ten hrozný, planoucí hněv odezněl – nebo byl potlačen – a zanechal jeho tvář stejnou jako předtím. „Děkuji, že jste mi to povyprávěla,“ pronesl nakonec trochu škrobeně.
„Zasloužil jste si to vědět,“ odvětila velmi tiše. „Nebýt vás, nikdy by se to nestalo.“
Oči se mu mírně rozšířily, něco nepojmenovaného se mísilo v těch temných hlubinách, než se ušklíbl: „Jak dojemné. Neplýtvejte na mě sentimentem, slečno Grangerová; téměř jsem dokázal zapomenout, že jste Nebelvírka.“
S podezřením, že potřebuje čas na zpracování toho, co mu řekla, vstala. „Měla bych jít. Mohu vás znovu navštívit?“
„Stále další otázky?“ zeptal se ponuře.
„Ano, jednu či dvě.“ Odmlčela se. „Řekla bych, že si s vámi v určité fázi bude chtít promluvit Harry,“ pronesla opatrně. Pod okem mu zacukal nerv, když se téměř neznatelně napjal. Aniž by musel říct, že to ještě není možné, pochopila. „I když ještě nějakou dobu ne,“ pokračovala. „Také si potřebuje zvyknout. Vrátím se příští týden, pokud je to tak v pořádku.“
„Dělejte, jak je libo,“ odpověděl kousavě. „Stejně přijdete.“ Rozhodla se na to neodpovědět, protože kdyby byl skutečně proti tomu, velmi snadno by ji zastavil.
„Pak tedy na shledanou… Severusi.“
XXX
„Tak jak to šlo tentokrát?“
„Byl víc jako své staré já,“ odpověděla Hermiona s protočením očí a pousmáním při té vzpomínce. „Méně hovorný a mnohem sarkastičtější. Bylo to skoro jako ve třídě.“
„Takže už není nemocný?“
„Ne, pokud to byl ten problém. Mohla bych se ho zeptat příště. Chtěla jsem už dnes, ale neměla jsem na to úplně odvahu.“
„Příště?“ zopakoval Harry.
„Ano. Většinu dneška jsem mu vyprávěla o tom, co se stalo po našem odchodu z Chroptící chýše. Poznal, když padl Voldemort, a zjistil, kdo zemřel. Ale to bylo vše, co o konci války věděl, tak jsem mu pomohla vyplnit mezery.“ Zopakovala detaily rozhovoru.
„A vrátíš se tam?“ zajímala se Ginny.
„Ano. Zjistila jsem, co celou tu dobu dělal a proč se nevrátil – teda částečně, ačkoliv rozhodně není nijak ochotný to sdílet. Pořád chci zjistit, co se s ním stalo. Jak moc kvůli nám trpěl.“
Nastalo nepříjemné ticho, než Harry pomalu přikývl. „To je v pořádku. I když myslím, že potom to už budeme muset začít říkat ostatním.“
„Vím. Budu se snažit zjistit, co chce, proč se vrátil zrovna teď. Ne, že bych čekala, že mi to řekne, ale mohla bych na něco přijít.“
„Ty si to užíváš, viď?“ zeptala se s úsměvem Ginny. Hermiona se zazubila.
„Vlastně ano. Teď, když mi nemůže dát trest, je s ním dohadování mnohem zábavnější.“ Na to se všichni rozesmáli a Harry vztáhl ruku, aby se dotkl její paže.
„Jsem rád, že jsi jej našla. Máš pravdu, že mu za vše dlužíme. Možná teď můžeme začít ten dluh splácet.“
„Pokud nás nechá.“
XXX
Když se příštího týdne zase objevila, byl opět venku a vrtal se v jednom kole otlučeného džípu. Při jejím příchodu vzhlédl a trhl hlavou směrem ke karavanu; pochopila a vešla dovnitř. Využila příležitosti, aby vypnula rádio a sledovala z okna jeho práci, kdy dřepěl celou vahou na levé noze a pravou, téměř nepohyblivou, měl nataženou nešikovně na stranu.
Po několika minutách pomalu vstal, protáhl si záda a zahýbal rameny, než se kulhavě vydal za ní. Podrážděně se na ni podíval, zapnul zase rádio a ona povzdechla. „Nemůžete ho nechat tak?“
„Ne,“ odpověděl krátce. Po chvilce stroze dodal: „Je to… nutné.“
„Nutné?“ zeptala se zmateně. „Ani to dobře neslyšíte.“
Přikývl a po dlouhé chvíli neochotně vysvětlil. „V těchto dnech nemám rád ticho. Zvuk na pozadí mě… pomáhá rozptýlit. Zabrání… mi to vracet se k věcem, nad kterými nechci přemýšlet.“ Hermiona to zpracovávala. Rozpačitě dodal: „Jestli máte námitky k hudbě, mohu změnit stanici.“
„Ne. Je to v pořádku. Jen nejsem zvyklá na hluk v pozadí, to je vše.“
Znovu přikývl a odvrátil se, přešel ke dřezu, aby si umyl ruce. Po chvíli se zeptal se zábleskem svého obvyklého sarkasmu: „Takže co je předmětem dnešní várky otázek?“
Zhluboka se nadechla a položila otázku, která mohla vše zničit. „Co s vámi bylo při mé první návštěvě?“
Zamračil se. „Nevím, co máte na mysli.“
„Myslím, že víte,“ přitlačila. „A myslím, že jste doufal, že si nevšimnu.“
„Nechci o tom mluvit,“ odpověděl Snape krátce. Jeho vynucující tón podtrhl ta slova; bylo to nebezpečné téma.
Po celá léta – spolu s ostatními bradavickými studenty – musela poslechnout ten tón a naprosto okamžitě zmlknout; i teď to chtělo veškerou odvahu, aby statečně odvětila: „No, zopakuje se to dříve či později, pokud to nebyl ojedinělý incident, takže to někomu budete muset říct.“
„A tím někým byste měla být vy?“ ušklíbl se.
„Teď se ptám já,“ podotkla.
Během dlouhého ticha, které následovalo, vycházel jediný zvuk z rádia v rohu. Po tom, co se zdálo jako věčnost, jim mlčky nalil pití a šel do obývacího pokoje; následovala jej, tak jako on se usadila do křesla a čekala.
„Nebyl to ojedinělý případ,“ nakonec přiznal a se vzdáleným výrazem zíral na zeď za ní. „S rizikem, že to bude znít jako klišé, zastihla jste mě ve špatný den. Ačkoliv přesnější by bylo, že jste mě zastihla v následcích několika špatných dní.“ Nezdálo se, že věnuje pozornost tomu, co říká; měla dojem, že se zahloubal nad čímsi jiným. „Mám předpokládat, že dnešní otázky budou všechny o mém zdraví?“ zeptal se odměřeně.
„Ano,“ přiznala.
Povzdechl si, zavřel oči a sevřel si kořen nosu. „Proč musím být vždycky zahnaný do kouta?“ zamumlal. Ta otázka zjevně nebyla namířena na ni, takže Hermiona mlčela a čekala, až si probere to, co jej znepokojuje. Aniž by otevřel oči, promluvil na ni hlasem tvrdým a úsečným. „Budu k vám upřímný, jelikož nevidím jinou možnost. Než začnu, chci vaše slovo, že nebudete opakovat, co vám řeknu.“
„Mé slovo?“ zopakovala nejistě.
„Ano. Nepožaduji přísahu, pouze váš slib, že to nikomu nebudete opakovat. Ať už mám o vás mínění jakékoliv, jste alespoň upřímná,“ dodal ve slabém pokusu o své obvyklé opovržení.
„Nemohu nic slibovat, když nevím, co mi řeknete,“ protestovala.
„Ujišťuji vás, že se to týká jen mého zdraví a důvodů, proč jsem vyšel z úkrytu, nic víc. Vaše slovo, slečno Grangerová, jinak je konec rozhovoru.“
Bez ohledu na jeho dřívější poznámku o nemožnosti jiné volby, i když pokud by to byla pravda, pak by nebyl v pozici klást si podmínky, pár minut o tom přemýšlela. Spíše než zlost ze zdržování, lesk v jeho očích značil schválení její opatrnosti. Cokoliv musel říct, jednoznačně to pro něj bylo důležité a zjevně o tom s nikým jiným mluvit nechtěl. Proč já? To proto, že jsem zde? To může vyřešit později. „Máte je mít,“ řekla mu nakonec.
Snape jen přikývl. „Dobře. Nepřerušujte mě, dokud neskončím, pokud mohu prosit.“ Zhluboka se nadechl a vypadal, jako by zvažoval, co říct; očividně tento rozhovor ještě neplánoval, pokud vůbec někdy. „Když jste mě poprvé uviděla,“ pomalu začal, „právě jsem ukončil kůru velmi silného léku pro léčení epizod skrytého onemocnění. Léčba je můj vlastní vynález a má mnoho nešťastných nežádoucích účinků; jak jste viděla, ovlivňuje mi nálady a řeč. Svým způsobem právě tyto nežádoucí účinky jsou důvodem, proč se již neskrývám; léčba již není efektivní. Bez obalu, potřebuji zdroje pro vývoj něčeho lepšího.“
Krátce na ni pohlédl, než vrátil zrak ke stěně. „Bezpochyby vás zajímá, co je zač ta nemoc. Nemohu vám to říct, protože to nevím. Ovlivňuje to můj nervový systém a případně i jisté části mého mozku. Většinu času jsem na tom stejně jako dřív. Příležitostně se mi dějí, nazývám to, epizody; mírné epizody nejsou víc než slabé svalové křeče v levé paži a dlani a určitá ztuhlost prstů. Těžké epizody jako ta, ze které jsem se zotavoval při vaší návštěvě, mohou obsahovat výpadek vědomí, dočasné lokální ochrnutí, těžké svalové křeče, které se mohou vyvinout do záchvatů, úplnou ztrátu koncentrace a řeči, zlé migrény, nebo kombinaci všech těchto příznaků.“
Nastalo další ticho, ale nezdálo se, že domluvil. Po čase pokračoval: „Epizody teď nejsou častěji, než tomu bylo po válce, ale ty lektvary, které jsem k léčbě užíval, již nefungují, jak by měly. Vytvořil jsem si odolnost. Snažím se vyvinout alternativu, ale potřebuji přístup k pořádné laboratoři a širokou škálu surovin a ne být limitován tím, co mohu sám vypěstovat. To proto jsem vyšel z úkrytu, slečno Grangerová; nemám na vybranou.“
Nebyla si jistá, co je horší; co jí právě řekl, ten tón hlasu naprosto bez emocí, či ten bezútěšný pohled v jeho očích, když teď zíral do zdi. S chvěním se snažila vymyslet něco inteligentního. „Ten… třes,“ pronesla opatrně. „Zní to podobně jako následky kletby Cruciatus. Mohla by tím být… tato nemoc způsobena? Pravděpodobně jste jí byl vystaven vícekrát než kdokoliv jiný.“
„Pravděpodobně,“ souhlasil s přikývnutím. „Dovedu si představit, že kořeny tkví v tom, spolu s ostatními kumulativními následky jiných kleteb a zranění. A Longbottomovi jsou důkazem, že Cruciatus ovlivňuje mozek.“
„Frank a Alice zemřeli před sedmi lety,“ řekla mu tiše, „po sobě během pár týdnů.“
„Dobře,“ po chvíli stroze odvětil. „Nikdo by tak neměl žít.“
Znělo to necitlivě a bezcitně, ale soukromě s ním Hermiona souhlasila, alespoň trochu. Napadla jí možnost jeho účasti při Belatrixině a Skrkově mučení dvou bystrozorů až do jejich zešílení. Zachvěla se a odtlačila tu myšlenku stranou. Než ji napadla další otázka, přesunul pohled ze zdi na ni, oči najednou plné úmyslu.
„Víte o následcích Cruciatu. Ty jsou vzácné, slečno Grangerová…“ Oči se mu zúžily, když si prohlížel její tvář. „Potter ne, pokud by někdo dokázal projít nepromíjitelnou bez úhony, byl by to on…“ Zostra se nadechl. „Kdy jste byla mučená?“
No, tohle bylo nepříjemné. Bude trapné, pokud před ním nedokáže udržet žádné tajemství. Nemyslela, že použil nitrozpyt; prostě byl dobrý ve čtení lidí. „V posledním roce,“ dodala tiše. „Když nás drželi na Malfoy manor. Bylo to jen jednou, ale zřejmě to stačilo.“
„Postihuje to lidi různě,“ zamumlal nepřítomně s očima stále zvědavýma. „Kdo to byl?“
Záleží na tom? „Belatrix Lestrangeová.“
V černých očích mu zajiskřil hněv a odvrátil se. „Lituji mnoha věcí z mé minulosti,“ pronesl nakonec. „Ale jedné želím nejvíc. Že jsem ji nezabil, když se mi naskytla příležitost.“ Dýchal pomalu, hněv vybledl do jeho obvyklé bezcitné masky. „Zdá se, že Beliny oběti jsou náchylnější na následné efekty, pokud přežijí.“
„Proklela vás?“ zeptala se překvapeně Hermiona.
„Často,“ odvětil suše. „Byla vykonavatelem Pána zla, pokud se toho nechtěl osobně zhostit.“ Ten nebezpečný tón hlasu byl zpět. Tentokrát Hermiona poslechla; toto nebylo předmětem jejich hovoru a ona chtěla pokračovat. „Jak závažné jsou vaše záchvaty?“ otázal se.
„Po tom, co jste popsal, ne moc. Svalové křeče, občas mírná bolest hlavy. Nikdy netrvají dlouho a nestává se to často. Jsou…“
„Nepříjemné,“ suše navrhl. Pochmurně přikývla, oceňujíc to ironické podcenění při volbě slova. Neklidně se zavrtěl, než vstal a přešel do kuchyně, aby se probral skříní. Přinesl malou lahvičku naplněnou mléčně modrým lektvarem a podal jí ji. „Toto pomůže. Jestliže jsou záchvaty mírné, pravděpodobně je to zastaví úplně.“ Na okamžik k ní střelil hodnotícíma očima; říkala si zmateně, co to dělá, ale dozvěděla se to po chvilce, jakmile znovu promluvil. „Pro někoho vaší výšky a váhy bych řekl, že tři kapky denně, dokud nebude lahvička prázdná. Pokud by záchvaty pokračovaly, mohu poskytnout víc. V tyto dny mi trochu pomohl.“
„Děkuji,“ odpověděla tiše a opatrně si vzala flakonek z jeho ruky. Měl chladivé prsty. Opatrně lahvičku otevřela, přičichla a pak zvedla kapátko ke rtům; chutnalo to divně a zvláštně to připomínalo antiseptikum.
Správně si vyložil její výraz a ironicky poznamenal: „Chuť je další politováníhodnou vlastností, kterou jsem neměl šanci změnit.“
„I tak děkuji,“ zopakovala, pečlivě utěsnila lahvičku a vložila si ji do kapsy. „Vaše záchvaty…“ začala váhavě. „Jsou… progresivní?“
„Myslíte, jestli mě bez lepší léčby nakonec zabijí?“ zeptal se bez obalu. „Nevím. Možná. Proto má přítomnost v místě, kde bych mohl být nalezen.“
Měl by požádat o pomoc. Ale věděla, proč tak neučinil; pohled v jeho očích to vše prozradil. Nevěřil, že by mu někdo pomohl, a dokonce i teď byl tak hrdý, že odmítal přiznat slabost. Pokud jej znepokojovala vyhlídka na umírání, nedal to najevo. „Co potřebujete?“ zeptala se stejně bez obalu.
Proběhlo jím viditelné zachvění a na chvíli získal zvláštní výraz; téměř udivený, jako by nečekal její pomoc, s nádechem čehosi jako lítost. „Laboratoř. Přístup ke všem ingrediencím, které potřebuji. Ochranu, zatímco budu pracovat.“
„Ochranu?“
„Většina lidí při zaslechnutí informace, že jsem naživu, nezareaguje mírně iritující zvědavostí, slečno Grangerová,“ odvětil suše. „Budou mnohem spíš naklonění k běžnému nepřátelství; nejdříve uřknou, pak se zeptají. Ujišťuji vás, že boj proti pokusům o vraždu velmi rychle ztrácí na svém půvabu.“
„Kde…“
„Nevím. Proto jsem se přestal skrývat. Zariskoval jsem, že mě najde spíš Řád než ministerstvo – které, jak předpokládám, je stále kolektivně neschopné najít své zadky i s oběma rukama a mapou.“
„Pár členů Řádu je teď na ministerstvu,“ odpověděla mírně se snahou se jeho komentáři nehihňat.
„A hleďme, jaký je to rozdíl,“ opáčil se sarkastickým úsměvem.
Což připustila a pokrčila rameny. „Co potřebujete, abych udělala?“
„Nevím. Přepokládal jsem, že jestli mě najde člen Řádu, bude mít dostatečný vliv a nalezne řešení, pokud nebudu při prvním pohledu zabit – což by, samozřejmě, záležitost zjednodušilo.“
„Samozřejmě,“ zopakovala s takovým množstvím sarkasmu, o jaký se odvážila; slabým zábleskem v jeho očích mohlo být pobavení. Přemítala nad jeho požadavky a nádherný, hrozivý nápad se jí začal rodit v koutku mysli. Bude to téměř nemožné, ale pokud by to dokázala…
„Něco vás napadlo,“ konstatoval při jejím zkoumavém sledování.
„Myslím, že ano,“ odvětila zvolna. „Nemusí to být proveditelné. Ve skutečnosti asi nebude. Vyvstanou… námitky. Uvidím, co se dá dělat.“
„Uvědomujete si, doufám, že kdokoliv jiný na vašem místě by prostě odkráčel.“
„Ne kdokoliv jiný, pane – Severusi,“ rozpačitě se opravila pod jeho kárajícím pohledem. „Alespoň ne z Řádu. Příliš vám dlužíme. Pokusím se najít způsob. Je to – mám na mysli, kolik mám času?“
„Nejsem v bezprostředním nebezpečí zhroucení,“ odpověděl suše. „Dovedu si představit, že mám rok, než lektvar přestane úplně účinkovat, a ani poté mě záchvaty nemusí nutně zabít.“
„Nebude mi to trvat tak dlouho. Ale musím informovat jisté lidi o vašem přežití a to nebude hned.“
„Způsobí to spoustu dohadování,“ trpce přisvědčil. „A obvinění z prolhanosti nebo šílenství, následované požadavky o důkazy, a nekonečné debaty o tom, co s touto novou informací dělat, a všeobecně kolektivní napodobení hejna splašených kuřat.“
Opět tvrdě potlačila nutkání se smát. „Bez pochyby něco takového,“ odvětila diplomaticky se škubajícími rty, jak se snažila neusmívat. „No, myslím, že bych měla jít. Bude toho hodně k řešení.“ Vstala a podívala se na něj. „Děkuji vám za lektvar. A děkuji, že jste se mi svěřil.“
„Neměl jsem na výběr,“ podotkl, sundal ztuhlou nohu z pohovky a postavil se. „Nicméně myslím, že existují horší možnosti než vy,“ dodal téměř s nechutí.
„Děkuji vám,“ odvětila sarkasticky a slabě se na něj usmála, což naprosto ignoroval. „Nevím, kdy se vrátím. Jsem si jistá, že do té doby přežijete.“
„S hrdinským úsilím bych pár dnů mohl zvládnout,“ souhlasil a v hlase mu zase zazníval jeho posměšný tón. „V každém případě mám mobil.“
„Opravdu?“
„Opravdu,“ zopakoval v lehkém pobavení. Zalovil v kapse pro kousek papíru, našel tužku a načmáral na něj číslo. Pak jí ho podal. „Na shledanou. A… děkuji,“ dodal rozpačitě, evidentně nebyl zvyklý ta slova říkat.
„Na shledanou.“
XXX
Než by šla rovnou za Harrym a Ginny podat hlášení, Hermiona se vrátila do svého bytu a emocionálně vyčerpaná se zhroutila do postele. Slzy ji pálily v očích, když pomyslela na to, co se dozvěděla; bylo příliš hrozné o tom jen přemýšlet, natož tak žít. Vše, co protrpěl, vše, co snášel pro ně, pro všechny, a nechalo ho to tak strašlivě zraněného, možná umírajícího. Po nějaké chvíli hloubání se rozhodla, že ta pochmurnost v jeho tváři byla nejhorší; ty otupené, rezignované oči ji budou pronásledovat sny mnoha nocí, které přijdou. Zdálo se, že přijal neutuchající utrpení a fakt, že nikdo nebude ochotný mu pomoci, jako by to bylo v jeho životě běžné.
A není to tak? A trvá to tak dlouho! Bože… Bylo jí špatně a po chvíli zabořila tvář do polštáře. Nebude to poprvé, kdy zapláče pro Severuse Snapea, a měla pocit, že ani naposledy.