Preklady fanfiction Harryho Pottera

Merry Christmas Mr Malfoy

Autor: Emerald-Kisses      

Preklad: tiberia

Beta: marci

Originál: http://www.fanfiction.net/s/4676920/11/Merry-Christmas-Mr-Malfoy

Rating: 16+ 

Postavy v tomto príbehu sú majetkom JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševné vlastníctvo prekladov rôznych mien, názvov a miest patrí pánovi Medkovi, ktorý túto ságu preložil do češtiny a p. Petrikovičovej a p. Kralovičovej, ktoré ju preložili do slovenčiny. Autorské práva k tejto poviedke vlastní Emerald-Kisses, ktorá napísala tuto fanfiction. Tento preklad je vytváraný len pre duševné obohatenie, nie pre obohatenie finančné. Napriek tomu je kopírovanie a prípadné porušovanie autorských práv ilegálne.  

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended.

Autorčina poznámka:  

Omlouvám se, že jsem v poslední době nebyla schopná přidávat. Byla jsem příšerně vytížená v práci (jsem zaměstnaná v obchodě s potravinami a v tomto ročním období je to peklo) a posledních pár dnů jsem strávila se svým klukem (naše vlastní malé Vánoce s jeho rodinou), takže jsem se nebyla schopná posadit na pár hodin za počítač a psát dál.

Plus přidejte všechny ty vánoční nákupy, pečení, zdobení a úklid.

Jéžiši.

Tolik práce.

Ale všecko to stojí za to.

Užijte si.

A opožděné veselé Vánoce -šťastné svátky všem!!!

A tady máte dáreček!

Upozornění: objeví se pár sprosťárniček, takže jestli vám sexuální obsah vadí, můžete klidně odejít. Není toho moc, ale je to tam.

Kapitola 10

Mrkve, smyslnost a rozpaky

„Myslím, že potřebujeme srovnat pár věcí.“

„Jo, taky si myslím, že ten strom není úplně rovně.“

Hermiona se vztekle zamračila na světlovlasého mladíka, který zíral na vánoční stromek, pomalu se rozevírající ve stojanu nalevo od krbu. Byl tam malý koutek, ve kterém původně stál psací stůl, teď přeměněný na podstavec pro stromeček – židle se stala koberečkem -  a byl právě tak akorát stranou, aby stromek nemohl chytit od ohně.

Blonďák si opřel bradu mezi palec a ukazovák, zkoumavě se zahleděl na jedli, a pak lenivě mávl hůlkou ve snaze trochu to rostlinstvo narovnat.

„Ty mě vůbec neposloucháš,“ vyjela Hermiona, která si přála mít už ten rozhovor konečně za sebou.

Zatímco cestou zpátky mezi nimi žádné napětí nebylo, druhý den, když se ocitli jen v omezeném prostoru věže, vzduch rázem zhoustnul a úroveň nervozity se vyšplhala do závratné výše. Byla z toho nesvá, náhle nejistá, co má říkat nebo dělat, když jsou spolu o samotě.

Bylo to tak... divné. V jednu chvíli se líbali a v příští strojili strom a snažili se chovat tak normálně, jak jen to šlo. Ponořit se do práce taky vždycky nepomáhá, jak si rychle všimla. Existovaly věci, které se takhle zakrýt nedaly; bláznivě uhánějící srdce, zúžený dech, nebo červenání, které ji přepadlo nejpozději do dvou vteřin po tom, co se na něj podívala.

Strašně se jí to nechtělo přiznat, vůbec se jí nechtělo, ale musela to říct – samozřejmě jen v duchu, nahlas by se neodvážila – ten polibek byl normální průměr.

'Hermiono Grangerová, lhaní ti teda vážně moc nejde.'

Fajn... možná o trochu víc, než jenom průměrná pusa.

'Přihořívá....'

No tak jo, jo, ten polibek mi málem rozložil mozek na atomy!

'Hoříííí!!! Zasloužíš si sladkou odměnu za upřímnost...'

'Sklapni už konečně, zatraceně!'

Schizofrenní okamžik pominul a Hermiona se znovu soustředila na to, že ten polibek v ní odpálil takový ohňostroj, že se málem neudržela na nohách.

Cítit jeho rty na svých bylo tak...milé. Jemnost, s kterou ji vtáhl do polibku, důvěrnost, kterou dokázal vytvořit pouhým dotykem na její tváři.... na takové objetí  není možné zapomenout. Její tělo jako věchet vzplanulo touhou, jakou nikdy v životě nezažila.

Bylo to…. promiňte, neumím to říct líp…. prostě bláznivě nádherné.

Ale jakmile se rozdělili a byla si nucená připustit, čí rty byly na jejích, jemné cupitání touhy se změnilo na burácení hrůzy a úzkosti. Úroveň pohody se exponenciálně zmenšila, ochranné hráze byly strženy a stoupla míra intimity mezi nimi dvěma. Kvůli téhle nové důvěrnosti, těmto novým pocitům, které zaplavovaly její tělo, se na něj nedokázala podívat, nebo s ním být v jedné místnosti, aniž by cítila strach a nervozitu.

Byla vyděšená, že by mohl objevit její tajemství, zděšená myšlenkou, že zatímco ji brněla všechna nervová zakončení, jemu by se mohl zdát jejich polibek podřadný, a kvůli tomu se s ním cítila neuvěřitelně nepříjemně.

Nedalo se nic dělat, to byla daň za nárůst důvěrnosti mezi nimi.

'Zatracenej, pitomej Protivo!'

Pořád dokola v duchu nadávala, chtělo se jí zhroutit se, rozplakat a skákat radostí, všechno najednou.

Její plány teď byly v troskách. Ona a Draco by nebyli schopni strávit spolu víc než pět minut bez toho, aby se mezi nimi neobjevilo napětí. Do jejich rodícího se vztahu se vkradla rozpačitost a bála se, že už nikdy nezmizí.

Netrápilo ji to ani tak proto, že mu chtěla dopřát nádherné Vánoce, ale uvědomila si, že se jí líbilo v jeho společnosti. Začala se těšit z jeho přítomnosti, cítila se s ním pohodlně a vychutnávala si jejich rozhovory – a jejich škádlení – a zvykla si i na jeho lenošení a jeho dopálené pohledy.

A teď tento polibek, ten přestupek, zničil tu úroveň pohody, kterou si mezi sebou vybudovali. Teď pro ni byla jeho přítomnost zničující, jeho vůně jí zatemňovala mysl a pohled na něj jí ničil nervy. Jejich konverzace už bude navždy obsahovat něco navíc, ten malý náznak, že oba vědí o intimitě, která se v jejich vztahu objevila. Způsob, jakým se na ni díval, nebo jak polehával, když lenošil, bude její mysl už napořád vnímat se sexuálním podtextem, jako něco motivovaného touhou a opojnými polibky.

Byl to jen jeden polibek, jedno líbnutí, ale někdy i tak málo stačilo vytvořit zdrcující napětí, které hrozilo člověka zadusit a pohltit.

Musela něco udělat.... musela najít způsob, jak obnovit původní stav jejich vztahu a to napětí vymazat z povrchu zemského.

„Já... domnívám se, že si musíme promluvit.“

Srovnal dokonale strom, vypucoval jehličí a pak k ní letmo vzhlédl.

„Co se děje, Grangerová?“

Mačkala si ruce a hryzala spodní ret v urputné snaze vydolovat nějaký nápad, nebo aspoň získat tušení, kudy na to jít.

Jak mu měla říct: 'Malfoyi, fakt jsem si ten polibek užila, ale raději bych se vrátila k tomu, co jsme měli předtím. Předstírej, že se to nikdy nestalo, jo?'

Zabývat se vztahy bylo tak obtížné!

„Jde o ten polibek,“ vyhrkla a cítila, jak rudne, když si uvědomila, co řekla.

Zvedl obočí, strčil hůlku do kapsy, úplně se obrátil k Hermioně, která se před ním nervózně vrtěla, a opřel se o opěradlo pohovky. Pomalu si zkřížil ruce na prsou, trpělivě čekal, až bude pokračovat a ignoroval varovné zvonění v hlavě a taky způsob, jak mu krev uháněla při vzpomínce na jejich polibek.

„Pokračuj,“ naléhal, zvědavý, co řekne.

„No …. tak tedy...“ na chvíli zavřela oči a zadržela dech, než se jí podařilo trochu se uklidnit a soustředit. „Než budu pokračovat, hodlám být upřímná: byl to celkem dobrý polibek.“

'Lháři, lháři, kalhotky ti hoří!'

'Sklapni, nic mi nehoří!'

Draco pomalu přikývl a potichu čekal.

„Fajn, a taky připouštím, že jsme, no.... prostě ten polibek nás posunul na poněkud důvěrnější úroveň.“ Snažila se ho nepustit ke slovu, i když vypadal, že by jí rád skočil do řeči. „Já... navrhuju, abychom se vyhnuli napětí, způsobené touhle … novou úrovní... my... tedy – předstírejme, že se to nikdy nestalo. Nerada to přiznávám, ale, no, cítím se teď trochu nepříjemně. Mám z toho pocit, jako bychom měli tendenci vyhýbat se jeden druhému a jsem si jistá, že by se to klidně mohlo stát.

Takže si myslím – místo toho, abychom se jeden druhému pokoušeli až do konce školy vyhýbat, což by stejně moc nešlo, vzhledem k tomu, že jsme spolubydlící, že bychom měli zapomenout na to, že někdy k nějakému polibku došlo a chovat se, jako by se nic nestalo. Myslím, že když se budeme tvářit, že k ničemu nedošlo, budeme se cítit víc… v pohodě a nebudeme si dělat starosti s polibkem a vším tím okolo.“

Zahryzla se do spodního rtu a povolila, až když ucítila prudkou bolest. „Chápeš... dává ti něco z toho smysl?“

Vypadalo to, jako by Dracovo obočí zůstalo už natrvalo vytažené vzhůru, nakrčené jen natolik, aby mohlo vyjádřit zvědavě nevěřícný pohled.

„Dovol mi, abych si to ujasnil.“ Mluvil pomalu, jako by si nebyl jistý slovy ani hlasem. „Ty chceš předstírat, že jsme se nikdy nepolíbili kvůli tomu, abychom se navzájem nemuseli vyhýbat a necítili se spolu nepříjemně?“

„Já… ehm… ano.“

Tiše si povzdechl a přesunul se, aby mohl rukama vklouznout do kapes. „Připouštím, že to dává smysl. Máš strach, že se spolu budeme cítit nepříjemně a nevydržíme spolu ve stejné místnosti. Takže se tomu vyhneme tím, že budeme předstírat, že jsme se nikdy nelíbali a budeme schopní vycházet v pohodě.“

Přikývla, vděčná, že pochopil, co měla na mysli.

Znovu vydechnul. „Mám jen jednu otázku. Proč?“

„Já… no… jak jsem řekla… eee... tak tedy, jak už jsem zmiňovala, není legrace vyhýbat se jeden druhému a napětí společný život taky neusnadňuje. Takhle se nebudeme muset navzájem skrývat a znervózňovat všechny ostatní. Kromě toho,“ dodala tichým hláskem, „docela si tvou přítomnost užívám.“

„Cože?“ zíral, neschopen pochopit, co právě vypustila z úst. Slyšel ji, ale nedokázal pochopit, proč by říkala něco takového.

„Cítím se... chápeš... ach, bože, fajn, je to takhle: ráda si s tebou povídám, jsem ráda, že s tebou můžu dělat úkoly, já… dokonce i naše spory mi připadají zábavné. Rozumím si s tebou a abych byla upřímná, za jiných okolností a v jiném životě bychom možná mohli být dobří přátelé. Líbí se mi náš vztah. Máme hodně společného a naše rozhovory jsou vždycky intelektuálně podnětné. A... tedy... je příjemné moci dělat úkoly s někým, kdo chápe, co říkám a nepokouší se papouškovat po mně slovo od slova.“

„Ty mě máš ráda?“

Tváře jí vzplanuly červení a bojovala s rozpaky, které ji zaplavily.

„Ne... počkej... ne... vůbec ne... ne v tomto smyslu.... myslím... Ježíšku na křížku...ach jo...“ zasténala a zabořila tvář do dlaní.

Tiše se zasmál a vychutnával si pohled, jak panikaří kvůli tak prostým slovům.

„Klídek, Grangerová, je mi jasné, jak to myslíš. Taky jsem rád ve tvé společnosti.“

„Cože? Ty... ty jsi?“ Štěstí, které jí rozzářilo oči, nedokázala skrýt. Sotva dokázala potlačit chuť radostně skákat a křičet: 'Má mě rád, má mě rád!'

„Samozřejmě,“ pokrčil rameny, jako by to byla ta nejzřejmější a nejjednodušší věc na světě. „Pochopitelně, nemám na výběr; žijeme spolu a když budu chtít dokončit tenhle ročník a zůstat přitom v jednom kuse, musím tě mít rád,“ dodal nenuceně. Když se jí začaly rozzlobeně blýskat oči, ušklíbl se a pokračoval: „Fajn, budu upřímný. Máš ucházející osobnost a máme do jisté míry podobné názory. Jak jsi řekla, naše rozhovory jsou intelektuálně podnětné a příležitostně mi nevadí nějaká ta diskuse nebo škádlení.“

„A to jako čestně? Nelžeš mi jen proto, abys mě vylákal na nějaké bezpečné místo a potom mě proklel, že?“

Odolal touze vypláznout na ni jazyk a místo toho pokrčil rameny. „Jaký smysl by mělo lhát? Akorát bychom se nakonec rozhádali."

„Znamená to, že právě teď jsi na mě milý?

Jeho samolibý úsměv se mírně rozšířil, změnil postoj, naklonil se dopředu a protáhl si záda.

„Nepochybně.“

„No, myslím, že tohle bychom měli zapsat, čistě jako důkaz, abys to nikdy nemohl zapřít.“

„Chystáš se zkazit moje vlídné rozpoložení, Grangerová,“ předstíral vyhrožování a teď už se doširoka usmíval.

„Ó ne, toho se zajisté nechceme dopustit a zničit tento jedinečný a vzácný okamžik,“ vydechla a vychutnávala si, jak si ho v klidu může dobírat, aniž by se urazil. Ani Harryho a Rona obvykle nemohla škádlit bez toho, aby to jeden z nich nebral vážně.

A mysleli si o ní, že je prudérní a neomalená.

Obrátil oči v sloup a posunul se, aby si mohl roztáhnout ruce na opěradle pohovky. „Takže si to pojďme všechno ujasnit. Nechceš, abychom o té puse přemýšleli, protože máš strach ze ztráty jakéhokoliv… vztahu... který máme?“

Přikývla, vděčná, že porozuměl, jaké mínění má o té situaci. Bála se, že by jí to mohl vmést do tváře nebo mít hrubé a jízlivé poznámky a překroutit to s tou pusou, aby to vypadalo, že se ona vrhla na něj. Avšak jeho reakce její obavy zmírnila, a donutila ji cítit se poněkud hloupě, že ji něco takového vůbec napadlo.

Byl mnohem laskavější, než si všichni mysleli.

„Tak jo.“

„Prosím?“

„Řekl jsem 'Tak jo'. Nevadí mi předstírat, že se ten po... ta věc... nikdy nestala. Nemít já tak blbou paměť, ještě bych z toho měl noční můry,“ zažertoval.

„Pitomče,“ vyjela, „já jsem aspoň neslintala.“

„Neslintal jsem!“

Odvrátila se, zamířila k nejbližšímu věšáku, aby si odložila sako a nějaké svršky. „Náhodou děsně! Potřebovala jsem stěrku, abych si dala obličej do pořádku!“

„Neslintám,“ zařval, udělal pár kroků od pohovky, zlostně zíral a ukázal na ni. „Já jsem se aspoň nepokoušel sníst jinému člověku obličej.“

„Nesnažila jsem se sníst tvůj obličej,“ obrátila oči v sloup, vděčná za náhlý přechod k pohodlnému žertování.

„To ses teda snažila a pořádně, myslím, že v jedné chvíli jsi měla v puse i můj nos.“

„Hele, Malfoyi,“ zatskala, „myslela jsem, že víš, že máš líbat pusou a ne nosem.“

„Ty trdlo, jediný důvod, proč se můj nos ocitl ve tvé puse byl ten, že ses mi pokusila nacpat jazyk do nosní dírky. Byl jsem bezbranný, ty jsi pusou znásilňovala můj nos.“

„Znásilnění nosu ústy?“ Zastavila se na půl cesty k pohovce, podívala se na blonďáka a povytáhla obočí. „Tak výmluvný argument jsem ještě neslyšela.“

„Však ty víš, co myslím,“ prsknul a zuřivě se na ni podíval.

„Připouštím, že vím,“ vzdychla a zabořila se do bílé lenošky, ve které seděla. „Hele... kdy chceš začít se zdobením?“

„Nesnaž se tak rychle změnit téma, Grangerová. Ty víš, že tvá ústa zneužila můj nos, já to vím taky a vsadím se, že kdybychom se koukli na fotky, viděli bychom právě tohle.“

Na ta slova dvojice zbledla a místnost se s nimi zatočila. 

Dennis Creevey...

A jeho foťák...

Fotil...

„DO PRDELE!“

„Ty brďo, Grangerová, pěkně mi tu kleješ!“

„A z žádného dětinského důvodu,“ zakřičela Hermiona a vyskočila na nohy. „Musíme najít způsob, jak ten foťák dostat a zbavit se těch snímků.“

„Souhlasím.“

Zvedla obočí. „To je všechno, co řekneš? 'Souhlasím?' Nemůžeš přijít s něčím... přínosnějším? Jako třeba s návrhem, jak získat ten foťák zpátky?“

„Já možná jsem mazaný Zmijozel, ale Creevey je debilvír, což znamená, že problém se nachází na tvém území.“

„Moje území? Jaké moje území!? A je to Nebelvír, ne debilvír.“

„Debilvír, Grangerová, debilvír,“ opravil ji a zubil se. „A je to tvoje zodpovědnost, protože je z tvojí koleje.“

„A to má co společného s odpovědností za něj?“

„Koukám, že na celkem chytrou debilvírku máš trochu delší vedení.,“ řekl s povzdechem a hodil sebou na gauč. „Ty je znáš, znáš tyhlety debilvíry, takže je mnohem pravděpodobnější, že ten foťák získáš ty, než já. Představte si, jak by malí debilvírci reagovali, kdybych vlítnul na jejich domácí půdu.“

V duchu mu dala za pravdu a povzdechla si. Nebyl by schopen dostat foťák zpět, aniž by použil hrubou sílu nebo toho ubožáčka nějak přelstil, ale ona by ho mohla získat nazpátek bez toho, aby Dennisovi ublížila.

Ten bastard.

„Někdy tě vážně nenávidím, věděl jsi to?“ zavrčela, praštila sebou zpátky do křesla a přiznala tak porážku.

„Ten pocit je vzájemný,“ zasmál se.

Na chvíli zůstali pohodlně opření a vychutnávali si mírumilovné ticho, které se mezi nimi rozhostilo. Žádné nesnesitelné rozpaky ani napětí. Jen pohroma a mlčení.

„Předpokládám,“ povzdechla si po chvíli, „že Dennisem se budu zabývat později. Právě teď,“ zrudla, když jí hlasitě zakručelo v žaludku, „umírám hlady.“

Při tom pomyšlení si roztržitě pohladil břicho, a když ucítil, jak pod jeho dlaní v žaludku zarachotilo, nemohl než souhlasit. „Takže zdobení odkládáme?“

„Rozhodně,“ odpověděla, neochotně vstala a zamířila do kuchyně. „Nějaké konkrétní přání?“

Zvedl hlavu, přes pohovku na ni zamžoural a povytáhl obě obočí. „Máme neobvykle zdvořilou chvilku, ne?“

Pokrčila rameny a otevřela lednici, aby vytáhla džbán ovocné šťávy – dýňového džusu už měla plné zuby. „Přesně tak. Možná nám brnká na city vánoční atmosféra...“

„Jo, jasně,“ vysmíval se, „já možná ani nejsem schopný nějakých citů, vzhledem k tomu, že polovina kouzelnictva věří, že nemám srdce.“

Zachvěly se jí rty a doslova mohl vidět, jak jí hlavou víří nesčíslné množství odpovědí, od osobních přes komické až k pošetilým. Položila džbán na pult a bylo vidět, jak jí nepatrně potemněly oči do jantarového odstínu letité whisky.

„Tedy,“ podotkla tiše, když jí v očích přestaly vířit emoce, „já myslím, že se mýlí.“

„Jak to?“ vyhrknul a překvapeně se napřímil.

„Samozřejmě, že musíš mít srdce, aby tvoje tělo fungovalo,“ poznamenala věcně. „Bez srdce by ti nemohla v žilách kolovat krev a veškeré orgány, včetně mozku, by nebyly schopny fungovat. Takže jestli nemáš srdce, měl bys být mrtvý.“

Nebyl si jistý, jestli se mu chce smát nebo ji za její intelektuální reakci praštit. Chtěl jí se vší vážností odseknout, že i když je fyzicky naživu, mnozí si myslí, že je mrtvý uvnitř a nemůže mít živé, tlukoucí srdce. V myslích tisíců kouzelníků a čarodějek nebyl ničím víc, než stvořením smrti, bytostí bez duše a svědomí, bezcitným parchantem, který touží po smrti každého člověka, který by se mu odvážil vzdorovat.

Nedala mu však šanci promyslet nějakou reakci; její oči spočinuly na jeho tváři se stínem bolesti, kterou se snažil zatlačit pryč ze svého rozbouřeného pohledu, a ona rychle změnila bolestivé téma rozhovoru.

„Co chceš jíst? Znovu se ptát nebudu.“

Na tváři se mu objevily vrásky, když se v rozpacích zamračil a ona zkřížila ruce na prsou a nahlas se rozčilovala v předstíraném rozzlobení. „Zase mě ignoruješ, Malfoyi?“

„Já... tedy,“ na tvářích mu trošku vyskákaly fleky, „myslím, že bych snesl sendvič.“

„Sendvič?“ zachraptěla. „Všecko, co chceš, je sendvič?“

Jeho samolibý úsměv získal nové grády a všechna melancholie z očí ustoupila. „Tak dělej! Nachystej mi sendvič!“

Rozpačitý hněv jí zbarvil tváře do jasně červena. „Neodvažuj se začít se chovat jako sexistické prase!“

„Malfoyovi nejsou prasata,“ opáčil.

„Ne, ty jsi špinavá fretka. A já ti odmítám dělat sendvič.“

„Jsi v kuchyni, zeptala ses mě, co chci a já chci, abys mi udělala sendvič.“

„Máš štěstí, že se mi tam nechce jít, jinak bych ti ten úsměv smázla,“ vyhrožovala.

Zmíněný úsměv byl tím širší, čím víc rostla její zuřivost. Zbožňoval, když ji mohl vytáčet a napínal strunu právě tolik, aby se na něj začala zlobit. Čas od času byla neobyčejně popudlivá a on z toho měl zdroj neutuchajícího pobavení.

„Prostě mi udělej sendvič,“ poručil a tvářil se, že zívá a zase si lehl a užíval si ten chvilkový návrat k normálnosti a zdravému rozumu.

„Ty... ty... ty... zatracenej blbečku! Chceš svinskej sendvič?“ Vrhla se ke dvířkám lednice, otevřela a v témže okamžiku se na policích jako mávnutím proutku objevily sklenice a balíčky. Popadla několik kousků, vytáhla ze skříňky chleba a napochodovala k němu.

„Na! Tady máš svoje maso, svou majonézu, svůj sýr, svůj chleba a hlávkovej salát a udělej si svůj vlastní zatracenej sendvič!“

S těmi slovy bez okolků všechno naházela blonďákovi do klína a otočila se zpátky do kuchyně.

Nálož v klíně překvapeně kvitoval trapným zapištěním, ale za dvě věci byl vděčný: a) že se nic nerozbilo, případně ho nepolilo od hlavy až k patě, b) nic nepřistálo v jeho rozkroku.

Pomalu se posadil, opatrně všechno sesbíral, položil stranou a pak vykouknul přes opěradlo pohovky. Hermiona pěnila u linky a příležitostně si dala doušek nalitého džusu.

Široce se usmál a potlačil smích. „Grangerová, ty jsi tak zábavná.“

Na ta slova na něj vycenila zuby a přimhouřila oči. „Jak to myslíš?“

„Necháváš se vytočit úplnými maličkostmi,“ prohlásil. „Blázníš kvůli ničemu. Proč si myslíš, že do tebe pořád ryju? Je to švanda.“

Odolala touze hodit mu na hlavu sklenici. „Jsi zmetek.“

„Já vím. A právě takového mě máš ráda, není-liž pravda?“

„Bohužel, vážně si užívám společnost jistého konkrétního fretkoidního pitomce,“ přiznala.

„Takže... hodláš mi udělat ten sendvič, nebo ne?“

„Odprejskni!“

                                                  *  *  *

„Harry! Mamka chce, abychom šli koledovat!“

Jistý zelenooký puberťák prolétl po schodech Doupěte, proběhnul domem a pátral po nejlepším možném úkrytu před zrzkou, která se hnala za ním.

„Ne! Odmítám jít koledovat!“zařval, schody teď bral po třech a právě se mu podařilo popáté se dívce vyhnout.

„Jestli náš vztah a tvůj život pro tebe něco znamenají, tak půjdeš koledovat!“

Ona dokonce ani nebyla zadýchaná. To nemohl pochopit. Potil se jako prase, rudý byl jako býval většinou Ron a lapal po dechu jako ještě nikdy v životě.

Ničemu nerozuměl.

A nejvíc nerozuměl tomu, jak může být v Doupěti milion různých pokojů a žádná pořádná skrýš.

„Harry Pottere! Hejbni svým chlupatým zadkem zpátky sem dolů a pojď s námi koledovat!“ zaječela Ginevra Weasleyová.

„Můj zadek není chlupatej a koledovat odmítám!“ zařval v odpověď, zapadl za roh a vyškubnul hůlku.

Když Ginny roh oběhla, našla už chodbu liduprázdnou. Po rozsáhlém pátrání zuřivě zavřískla a oddusala zpátky do přízemí.

Přesně ve stejném okamžiku se zmíněný zelenooký, hnědovlasý kouzelník objevil dole ve Vydrníku svatého Drába, v malé uličce, daleko od slídivých mudlovských očí. Třásl se v prosincovém větru, tak si přivolal kabát a liboval si v jeho teploučku.

Vyšel z uličky a vydal se cestou dolů do kavárny, kterou před rokem objevil. Byla malá a zastrčená a poskytovala dokonalé útočiště, kdykoliv Ginny chtěla dělat něco neuvěřitelně trapného a hloupého.

Jako třeba koledování.

Vstoupil do vyhřáté kavárny a pocítil bodnutí viny, když si vzpomněl, že Ron uvíznul s Weasleyovými a jejich koledovacím dobrodružstvím. Chudáka tříletého Teddyho Lupina s sebou vláčeli taky.

Objednal si obří kus tvarohového koláče a kávu – zjistil, že miluje černou – posadil se a vychutnával si svačinu.

Neužíval si dlouho, když jeho oči zachytily pár, sedící na pohovce blízko předního okna. Dívka měla dlouhé, vlnité hnědé vlasy a chlapec byl rusovlasý. Tulili se k sobě, šuškali si a chichotali se a přitom popíjeli svoje nápoje.

Žaludek se mu nepříjemně zkroutil, tak si dal obří hlt kávy a podařilo se mu spálit si jazyk.

Když bolest opadla, donutil se přestat na ně zírat a zaměřil se na tvarový koláč před sebou.

Co asi právě teď dělá Hermiona?

Naposled ji viděl ráno, zamávala mu na rozloučenou a spěchala nahoru po schodech ke své věži. Zhruba půl hodiny po tom narazil na zuřícího Rona a od té chvíle si začal dělat starosti.

Ron se utábořil v rohu kupé a odmítal s kýmkoliv mluvit a celou cestu domů strávil zíráním z okna. Na nádraží odstrčil ostatní studenty z cesty a přemístil se do Doupěte dřív, než měl kdokoliv šanci ho dohnat.

Když Harry dorazil, našel v obýváku zmatenou paní Weasleyovou zírající na schody, po kterých, jak předpokládal, chvíli před tím odpochodoval Ron. Dveře od ložnice byly doopravdy zamčené, takže byl Harry nucen sdílet ubikaci s Ginny, teda ne že by si stěžoval.

Hermionini rodiče ještě nedorazili a Harry se jejich příjezdu obával. Reakce paní Weasleyové na Hermionino rozhodnutí byla… překvapivě klidná, ale Harry dobře věděl, že spíš svůj vztek jen nedává najevo a snaží se, aby svátky proběhly v pohodě a veselí.

Nebo konečně vzala na vědomí, že jsou její děti a jejich přátelé dost staří na to, aby dělali svá vlastní rozhodnutí.

Ale Harry si vybavoval, že jí neřekl, s kým bude Hermiona pobývat...

Ron to beztak nejspíš jednou vykřičí nahlas....

Uhryznul si z koláče a přemýšlel, co by mohl udělat, aby vztah mezi Ronem a Hermionou spravil. Uvědomoval si, že ani jemu se nedařilo pochopit vztah mezi Hermionou a Dracem. Sakra, pořád měl problémy přijmout, že se Draco změnil a je válečným hrdinou.

Draco Malfoy patřil v jeho dětství mezi těch několik lidí, kteří mu působili největší bolest a utrpení. Byl krutý a agresivní, týral všechny, o kterých se domníval, že jsou pod jeho úrovní a ta náhlá změna názorů těsně před válkou se zdála být krapet moc dobrá, než aby to byla pravda.

Nebo... nebo možná to, co řekl, bylo pravdivé; možná se Draco začal měnit teprve vloni, když se nakonec stal svědkem skutečné Voldemortovy krutosti.

Harry téhle představě, té myšlence, stále nedokázal uvěřit. Bylo příliš těžké smýšlet o svém nepříteli z dětství jako o nejlepším kamarádovi nebo spolubojovníkovi.

To bylo příliš neuvěřitelné.

Nečinně seděl, popotahoval límec od košile a hleděl na malebnou vesnici za oknem.

Co asi zrovna dělá Hermiona?

Co by mohl udělat, aby ji pochopil...?

Musí... musí ji znovu vidět, uvědomil si. Před odjezdem si nestihli dostatečně promluvit a byly tu věci, které jí potřeboval říct ještě před koncem vánočních prázdnin. Věci, na které chtěl.... potřeboval... slyšet její názor.

Jak na to? Jak to provést tak, aby si toho ostatní nevšimli a nikdo, a obzvláště ne Ron, to nemohl jakýmkoliv způsobem zopakovat?

Nenápadně, aby si mudlové nevšimli, pečlivě přeměnil solničku s pepřenkou na pero a papír. Káva a koláč zůstaly zapomenuty, pustil se do psaní a jen doufal, že příjemce jeho dopisu porozumí závažnosti situace.

                                                                * * *

„Co to, k čertu, je?“

Hermiona si zhluboka povzdechla a unaveně promnula obličej. „Je to přesně to, jako co to vypadá. Zeleninový talíř a talíř mini-sendvičů.“

„A to je co za večeři?“

„Taková, jakous tak strašně chtěl, tak zavři tu svou zatracenou klapačku a koukej to jídlo sníst!“ vyštěkla a upřeně se zahleděla na zírajícího blonďáka.

„Ale proč máme zeleninový talíř? Zeleninový talíř jsem nechtěl,“ stěžoval si Draco a natáhl se, aby si nandal několik sendvičů na svůj talíř.

„Nejsi tady jediný, kdo hodlá jíst,“ povzdechla si znovu a naložila si na talíř zeleninu spolu s hromádkou dipu. „Zeleninový talíř jsem chtěla já.“

„To všecko hodláš sníst?“ zeptal se a zíral na obrovské množství nejrůznější zeleniny.

„No, nechtěla jsem obtěžovat domácí skřítky přípravou tak velké večeře jen pro mě, takže jo, pravděpodobně tohle všechno sním. Je to o dost lepší, než ty tvoje sendviče,“ odsekla a namočila celer do dipu.

„Ten chleba je celozrnný a v šunkovém sendviči je salát, jak jistě víš,“ naznačil gestem a namířil na ni zmíněným sendvičem.

„Jo, ale taky máš majonézu ve vajíčkovém sendviči a čedar v krocaním.“

„A co je na čedaru tak špatného?“

„Obsahuje nejvyšší množství tuku ze všech sýrů,“ prohlásila a zahryzla se do celeru.

„No a co?“

„No a to, že to pro tebe není tak přínosné, jak by sis možná rád myslel.“

„Takže si můžu dát nějakou tvoji zeleninku?“

„Odprejskni!“

„Dělej, Grangerová, buzerovat mě, že nejím zdravě, to jo, ale rozdělit se se mnou o svoji zdravou baštu, to ne? Kromě toho, viděl jsem tě, jak hypnotizuješ ty vaječný sendviče.“

„Otravuješ. Proč nemůžeš v klidu jíst?“

„Protože tebe to štve a já mám z toho potěšení,“ odpověděl, natáhl se a sebral jí pár kousků zeleniny.

„Blbečku, normálně bych ti nařídila, abys to vrátil, ale když jsem viděla, jak ses toho dotýkal holýma rukama, radši se té kontaminované potravy vzdám.“

„To bylo nemístné,“ předstíral trucování a nacpal si do pusy sendvič.

Zvedla kousek po délce nakrájené okurky a namočila do omáčky. „Nikoliv, bylo to zcela na místě.“ Zachytila okurku mezi rty, jemně ji olízla a kousla do ní.

Zvedl obočí a pozoroval, jak jí. Bylo to podivně vzrušující, ten způsob, jakým vkládala zeleninu mezi rty, lehce skousla a chvíli sála, aby si vychutnala chuť dipu předtím, než sousto rozžvýká a polkne.

Bylo to takřka… smyslné.

Veškerá konverzace byla zapomenuta, jen oždiboval svůj sendvič a sledoval, jak jí. Sledoval, jak jí zvlhly rty, když ukousla sousto, sledoval, jak její prsty obemkly mrkev, zakroužily zeleninou v omáčce a pak ji položily na její růžový jazyk.

Tep se mu zrychlil, když sledoval, jak otvírá pusu, jazyk, který se vydal olíznout šmouhu od omáčky na spodním rtu a cítil, jak se jeho tělo neočekávaně napnulo.

Její růžové rty, sevřené kolem zeleniny, zablýsknutí bílých zubů těsně před skousnutím, hlasité křupnutí.

Vzduch zhoustnul, náhle mu připadal zatuchlý a nedýchatelný, jeho tělo se koupalo v potu. Viděl, jak se viditelně napjala, jak jí ztmavly oči, když její nos naplnily vůně a zahltily její smysly. Sledoval, jak jí zrudly tváře, mrkev vypadla z prstů a zůstala zapomenutá ležet na jejím talíři.

Jedna... dvě… tři, vteřiny ubíhaly a oni zírali jeden na druhého, nehybní v dusivé atmosféře.

Židle s hlasitým prásknutím spadla na zem, vykoktaná omluva a jeho kroky dunící po schodech a pak prásknutí dveří, hlasitě se nesoucí v tichu, když se o ně opřel.

Co se to s ním děje?

Proč mu tak buší srdce? Proč se mu špatně dýchá? Proč cítí tlak a horko ve slabinách a obličej mu hoří?

Opíral se o pokrčená kolena a lapal po dechu, zíral na koberec a z čela mu tekl pot.

Proč se cítil tak, jako by se jeho tělo vymklo kontrole?

Byl...?

Ne... tohle bylo nemožné. To se s ním dít nemůže. Hermiona přece absolutně nemohla způsobit, aby se mu stala taková věc... nebo mohla? Ale ten žár v jeho těle, to horko naplňující jeho žíly, byly nezpochybnitelné. Ty příznaky znal, poznal je a podvědomě přijal a nemohl je ignorovat.

Hermioně Grangerové se podařilo vzrušit ho.

Vjel si rukama do vlasů a poraženě zasténal, neschopen pochopit, jak ho ta chundelatá Nebelvírka dokázala vzrušit takovým způsobem. Cítil se jako v horečce, zrudlé tělo pokryté husí kůží, srdce zlomyslně mlátilo do žeber.

Jak mohla způsobit tohle?

Dřív Draca vzrušovaly jen exotické krásky. Ženy s dlouhýma nohama, šikmýma očima a smyslnými rty. Ženy na správných místech správně vyvinuté a štíhlé tam, kde štíhlé měly být. A vždycky měly velká prsa, přinejmenším o číslo větší, než tahle Nebelvírka, a jejich pleť byla tak dokonalá, jako jejich vlasy hladké a rovné.

Hermiona byla holka od vedle... oči jako laň, rty jako malý, ale plný Kupidův luk, drobná postava bez ladných křivek postrádala dokonalost, kterou u žen hledal. Bledá pleť měla daleko k exotické snědosti a z toho, co mohl vidět, neměla větší prsa než 36B.

Byla to obyčejná tuctová nanynka a podařilo se jí vzrušit ho, jako ještě žádné ženě.

Možná... možná to bylo proto, že žili v tak těsné blízkosti. Nikdy takhle se ženou nežil, když nepočítá svou matku, a znali se spolu důvěrněji, než byli ochotni připustit. Kromě toho neměl ženu celou věčnost, už dobře rok, přinejmenším, a jeho tělo s konečnou platností křičelo po nějakém uvolnění.

Zcela jistě to musela být potlačovaná sexuální frustrace.

Už měsíce nebyl sexuálně uspokojený a soužití se ženou tomu nepomáhalo – bez ohledu na to, jaká ta žena byla – pokud by to tedy nebyla Pansy nebo Millicent. Přestože byla Millicent bystřejší, než vypadala, pořád byla neuvěřitelně neatraktivní.

Tohle... to muselo být ono... muselo být...

Bohové, tak proč, když vykonstruoval výše zmíněný důvod, vzrušení ho neopouštělo? A proč i jemu samému bylo zatěžko tomu uvěřit, když všecko dávalo tak dokonalý smysl?

Protože nic nedávalo smysl.

Zamkl dveře, zamířil ke své posteli, lehl si a snažil se přijít na něco, co by pročistilo jeho zamlženou mysl. Svaly měl tvrdě zaťaté a ve slabinách ho bolelo, jak toužil po uvolnění. Tělo měl v jednom ohni a kůže hořící touhou mu působila pocit, jako kdyby skrz něj procházela elektřina.

Bez ohledu na to, co dělal, bez ohledu na to, kolikrát si představil Millicent nahou, jeho mysl se neustále vracela k obrazu Hermiony, vkládající si tu mrkev mezi rty.

Nemohl... bohové... nemohl uvěřit tomu, co se chystal udělat...

Jeho kalhoty se ve vteřině ocitly na zemi v doprovodu boxerek a připravenou rukou obemknul naběhlý penis.

Sklouznul rukou nahoru a dolů, těžce dýchal a snažil se myslet na nahé exotické krásky s kilometr dlouhýma nohama. Představoval si je na pláži, vyhřívající se v teplé sluneční záři, s roztaženýma nohama, vlhké a dychtící, aby je pomiloval.

Pevně sevřel svůj penis, zalapal po dechu a když si představil, jak ho jedna z těch opálených žen bere mezi rty, krouží mu jazykem okolo špičky a pak si ho zasune hluboko do úst, musel potlačit zasténání.

Jeho mysl ani jednou nesklouzla k představě Hermiony a té zatracené mrkve; bylo nemožné, aby Hermiona byla skutečným zdrojem jeho vzrušení.

Jo, přesně tak.

Košili si vytáhl nahoru a odhalil potem zmáčený hrudník, zaťal pěst do přikrývky, zesílil sevření a začal rukou pohybovat rychleji. Přirážel boky nahoru, jeho penis klouzal dovnitř a ven z jeho sevření, zatímco si představoval, že je to klín jedné z těch plážových krásek.

Tělo měl splavené potem, krev mu bušila ve spáncích a cítil, jak se mu stahují varlata a blíží se vyvrcholení.

„Do prdele,“ zasyčel.

Celé tělo pracovalo ze všech sil, boky tvrdě přirážely, ruka kmitala rychleji a srdce mu málem vybuchlo v hrudi. Explodoval do své ruky a potlačil zasténání, protože naráz měl hlavu plnou představ o jisté hnědovlásce, zasouvající si mrkev do své sladké pusy. Vlivem toho obrazu se jeho orgasmus zdál nekonečný a stejně tak jeho obavy.

Nějakou dobu ležel bez pohnutí, popadal dech a jeho mysl bojovala o návrat na zem. Zhluboka vydechnul, oči stále zavřené, obočí perlící se potem. 

Co se to s ním dělo?

Co byla Hermiona Grangerová zač, že přiměla jeho tělo reagovat takovým způsobem?

                                                            * * *

Uslyšela, jak se s prásknutím zavřely dveře, zvuk se k ní ozvěnou vrátil a ona zírala do prázdné místnosti, na okamžik omámená a zmatená. Stěží postřehla, co se právě stalo, neschopná pochopit, proč Draco pádil pryč s takovou rychlostí a strachem, jako by měl v patách samotné pekelné psy.

Nedokázala pochopit, proč byl vzduch naráz cítit pižmem a proč jí srdce zběsile uhánělo, když se mu dívala do očí.

Upřeně hleděla do talíře na odhozenou mrkev a zhluboka se nadechla sladké pižmové vůně ve vzduchu. Nikdy nic takového necítila, nebyla to skutečná vůně, spíš pocit... lákal ji, ponoukal a nutil dělat věci, k jejichž podstatě nikdy předtím nepronikla. Byla to žádostivá smyslnost, která jí sevřela břicho a rozpálila tělo potřebou.

Upila z džusu a ani si nevšimla, jak se jí třese ruka, soustředila se výhradně na zmírnění pocitu všestravujícího horka.

Tohle... to se jí nikdy předtím nestalo.

Co se děje?

Zhluboka se nadechla a přinutila se otevřít oči a rozhlédnout se po místnosti. Nevšímala si intenzivního kručení v žaludku a snažila se odhalit tajemství podivné reakce svého těla. Bylo tak horké, sevřené a potřebné a místy, o jejichž existenci neměla ani ponětí, protékal tekutý oheň.

Promnula si tvář a zasténala do dlaní, odhodlaná zjistit, proč se její tělo chová tak podivně.

Vlastně... uvědomila si... spíš potřebuje myslet na něco jiného, na něco jiného než je bouřlivý, pronikavý pohled Draca Malfoye.

Cokoliv jiného, než obraz jeho nevypočitatelných očí, schopných spálit její nitro jediným pohledem.

Škola... úkoly,  to by ji mohlo rozptýlit... studium, eseje... prostě staré dobré čtení. Školní práce jí toho světlovlasého mladíka nikdy nepřipomínala, nenutila ji myslet na jeho tmavé oči.

Vstala, nohy roztřesené tím úsilím a vykročila ke knihovně vedle dveří, aby popadla první knihu, kterou našla. Zhroutila se do křesla, otevřela knihu a začala horlivě číst, snažila se utopit svou mysl v jasných slovech a intelektuálním textu, bránila se horečnatým vlnám, ve kterých nerozpoznávala touhu.

Cokoliv... cokoliv, co by odvedlo její pozornost od jeho spalujícího pohledu...

                                                        * * *

Autorčina poznámka:  

Co naplat. 10. kapitola definitivně skončila. V polovině mě postihl spisovatelský blok, ale po jednodenním zpoždění jsem to vyřešila.

Je mi líto, že jsem tuhle povídku nestihla dokončit do Vánoc. Původně jsem to zamýšlela, ale samozřejmě se mi to nepodařilo.

Doufám, že budete číst dál, i když vánoční období už končí a  přichází Nový rok.

Děkuji vám všem za trpělivost.

Recept psát nebudu, nechce se mi běhat a nějaký shánět. Radši přidám jednu užitečnou další kapitolku: mám tenhle krásný recept na Sucre ala creme, o který se chci podělit.

Komentáře:

Konstruktivní = velmi vítané, obzvláště v této kapitole, protože jsem se ještě nedostala k tomu, abych ji upravila. Pokud si všimnete nějakých chyb, napište mi o nich a já je opravím, jakmile budu mít příležitost.

Plamenné = používají se k rozdmýchání touhy mezi našimi hrdličkami.

Klanění = slouží k nafukování mého už tak nabubřelého ega.

Miluju vás, lidičky!

Nazdar u příští kapitoly!

Mimochodem, tu část, která začíná Hermioniným jedením mrkve a končí, když je Draco.... hotovej, jsem psala v rytmu Bright Morningstar a Elements of Life od Tiesta.

Kéž bych 1. ledna mohla jít na jeho koncert.

Čau