Preklady fanfiction Harryho Pottera

The Potion Master's Snake - Had Mistra lektvarů

Autor: Winds of Water, Překladatelka: Patoložka; Beta-read: Lady Corten, Claire

http://www.fanfiction.net/s/4470157/1/The_Potion_Masters_Snake

Romance, Snarry, OOC

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Winds of Water, czech translation was created by Patolozka.

ooOoo

Kapitola 13

Když Severusovo tělo náhle opustila cukerná euforie, bylo to zcela zjevné. Harry znal všechny příznaky dobře. Díval se po nich. A zatímco to bylo v některých aspektech zábavné, zároveň mu to přišlo děsivé.

Harry doopravdy doufal, že se dožije zítřka.

Severus se zhroutil takovým způsobem, že vypadal téměř fyzicky menší. Jeho předtím rozjasněné oči byly netečné a prázdné. Všechny končetiny, dříve tak aktivní, se najednou jevily bez života. „Cítím se, jako by mě právě pošlapal dům.“

Harry potlačil úsměv a jemně odpověděl: „Dům nemůže nikoho pošlapat.“

„Ale může,“ odsekl Severus žalostně, nehledě na to jak dětinsky to znělo.

„Měli bychom tě dostat do postele. Potřebuješ načerpat energii šlofíkem,“ prohlásil Harry rozumně a postavil se.

„Šlofíkem.“ Severus vydal zvuk, kterým Harrymu přesně sdělil, co si o takových věcech myslel.

Harry se usmál. „V tomhle mi věř. Potřebuješ si jít lehnout,“ trval na svém a nabídl mu svou ruku. „Tak pojď. Ujistím se, že se tam dostaneš v pořádku. Třeba mě pak budeš mít menší chuť zabít.“

Severus popadl jeho ruku, ale jinak neučinil žádný pokus o to se postavit, ať už s Harryho pomocí nebo bez ní. „Nikdy bych nezabil někoho, koho mám rád,“ odpověděl a vzhlédl k Harrymu se zamyšleným, ale něžným pohledem. „I kdyby ses rozhodl, že mi nedáš šanci.“

Harry se na moment zarazil, vrávoral na hraně udělat a říct několik protichůdných věcí najednou, než si nakonec klekl, Severusovu ruku stále ve své. „Nepřipravuj se na to nejhorší, když ještě neznáš výsledek. Věř si trochu a věř trochu mě. Musíš přece vědět, že jsi měl vždycky šanci, když jsem se rozhodl o tom vůbec uvažovat. To já bych měl být ten, kdo je tady vystrašený, ne ty.“

Severus zamrkal, zatímco se pokoušel prodrat vatou ve svém mozku. „Vystrašený?“ zopakoval s něčím, co, jak doufal, vypadalo jako zamračení.

Harry mu věnoval takový ten váhavý poloúsměv, než se znovu odhodlaně postavil. „Čas jít spát. Žádné další odmlouvání.“

„Proč vystrašený?“ naléhal na něj Severus, ignoruje to, co Harry řekl. Věděl totiž, že mladší muž dříve přiznal, že byl vystrašený jen jednou v životě, a že v ten moment právě čelil velkému zlu. Takže co? Znělo to, jako by to mělo co dělat s něčím, co se mezi nimi právě odehrávalo. A pokud tomu tak bylo, pak o tom z mnoha vážných důvodů chtěl vědět.

Harry se nad starším mužem na chvilku zamyslel, věda, že třebaže právě trpí náhlým nedostatkem energie, Severusova mysl měla stále sklony zůstat bystrá. A proto zřejmě jeho předchozí poznámka vedla k mnoha závěrům, či snaze zjistit ten správný. „Až do nedávna jsem žil celý svůj život pro ostatní,“ prohlásil Harry, zatímco nad ním stál. „A třebaže jsem to nenáviděl, můj život mi byl předurčen. Teď mám šanci žít podle svého a tak, když jsem se poprvé ocitl venku, bylo to vzrušující, ale rovněž trochu děsivé. Nechci nic podělat, protože nemám zaručeno, že tě budu mít nablízku, abys mi zachránil zadek. A pokud sis toho ještě nevšiml, dosti se na tebe spoléhám, ať už si to v tu chvíli uvědomuju nebo ne. Nemám moc nadání chránit si svou vlastní kůži.“

„Bez ohledu na cokoliv budu vždy na blízku,“ odpověděl Severus jemně. „Některých návyků se člověk jen těžko zbavuje.“

Harry se na něj pousmál. „Děkuji, Severusi,“ řekl tiše, než ho neústupně zatahal za ruku. „A teď do postele s tebou.“

Severus zaskučel, ale zvedl se na nohy, s velkou pomocí, což by nikdy nepřiznal. Bylo příjemné, když se o něj mladší muž staral. „Dobře,“ vydechl a začal je vést směrem do široké chodby odbočující ze vzdálenějšího kouta obývacího pokoje.

Harry ho podpíral a ani nemuknul o tom, že to Severus mohl zvládnout sám. Nevadilo mu pomoci, a pokud by byl upřímný, byl zvědavý. A to ani nezmiňujeme ten zvláštní, ale příjemný pocit, který cítil ze vzájemné blízkosti - bok po boku, tak těsně u sebe v prostoru, který byl určen pro jednoho, s Harryho paží ovinutou kolem Severusova pasu a druhou, svírající zápěstí jeho levé ruky přehozené přes jeho ramena.

V určitých ohledech stálo ochomýtání se kolem za to.

Severus se natočil k jedněm ze tří dveří v této chodbě a mávl volnou rukou, aby se z nich ochrany zvedly a dveře se na jeho podnět otevřely. „Všimni si všech těch mučících zařízení,“ zavtipkoval, když klopýtnul o práh, stále s Harrym po boku. Šťastná náhoda, že byl mladší muž tak vychrtlý, jinak by se tam nikdy nedostali.

Harry vydal částečně chmurné, ale pobavené uchechtnutí. Obojí plynoucí ze skutečnosti, že Severus zmínil jisté představy, které o něm kolovaly, a zároveň ze skutečnosti, že vážně potřeboval přitáhnout otěže své, v poslední době přebujelé, představivosti. Zdálo se fér a správné tvrdit, že ho za to muž, kterého podpíral, obviňoval. „Budu se snažit.“

Tehdy ti dva konečně vrávoravě dorazili do ložnice Severuse Snapea. Třebaže nebyla zaplněná předměty, které by středověké podzemí jistě uvítalo, pro někoho, koho už profesor Lektvarů vážně ohromil, by mohla být i naprostá obyčejnost místnosti doopravdy děsivá.

Všechen nábytek byl standardní, nic honosného či kouzelnicky stylového. U pravé stěny stála prostá postel a dále se v místnosti nacházela masivní skříň, noční stolek, na kterém byla posazená charakteristická lampa, skřínka s šuplíky, na jejímž vrcholu sídlil starodávný přehrávač, a pohovka pro dva, na jejíž jedné části byl odložený objemný, starý svazek.

Harry Severusovi pomohl k jedné straně postele, ačkoliv mu to šlo pomalu vzhledem ke všemu tomu rozptylování kolem. Sám byl možná chodící pohromou, ale vykompenzoval to pružností a reflexy. Takže bylo relativně snadné - více než by mělo - zaměnit stranu, ze které Severuse podepíral, aby mu umožnil lepší ulehnutí. „Přikrývku?“ zeptal se, když uzpůsoboval svůj úchop.

„Těžko říct, když se tvé tělo proti mému stále hýbe,“ podotkl Severus suše, příliš unavený na to, aby se zamyslel nad cenzurováním svých slov.

Harry zčervenal a potlačil uchechtnutí. „Mrzí mě to.

„O tom pochybuji.“

Harry na něj dětinsky vyplázl jazyk. „Och, sklapni už, Severusi. Chceš teda přikrývku nebo ne? Soustřeď se.“

Severus zavrtěl hlavou. „Bylo by mi příliš velké horko. Tohle je dobré,“ vyslovil tak, že to nebylo srozumitelnější než znavené zívnutí. Dokonce ani ten pocit, když se o něj Harry otíral, třebaže ne se sexuálním úmyslem, ho zřejmě nedokázat vysvobodit z poklesu energetické hladiny cukru.

Zatraceně.

Harry peřinu přesto jednou rukou přisunul, neboť si říkal, že bude pak pro Severuse jednodušší přikrýt se, kdyby mu začala být zima. Narovnal se v zádech a pohlédl na muže, kterého napůl podepíral. Severus vypadal, že spí ve stoje. Harry se usmál. Něco takového vídával jen zřídka. „Tady,“ řekl a natáhl k němu ruku, kterou ho už nedržel za zápěstí.

Severus na něj kalně zazíral, téměř jako by netušil, o co jde. Očividně byl zcela zmatený a měl pro to dobrý důvod. Pomoc, jakkoliv zamaskovanou, nebyl zvyklý přijímat. „Co?“

„Věříš mi?“ zeptal se ho Harry tiše, dlaň, která zůstávala na místě, napřaženou.

Co to dneska s Harrym a jeho hloupými otázkami bylo? Dokonce ani jasnozřivému Severusovi nikdy nedávaly smysl. Takže k tomu, do háje, zcela jasně nemohlo dojít teď. „Samozřejmě,“ ohradil se otupěle, ale stále se nepohnul.

„Tak mě chytni za ruku,“ začal Harry, „a nech mě, ať tě položím,“ dokončil a čekal na nevyhnutelnou námitku.

Severus se na něj podíval, jako by se, dokonce i v tomto vyčerpaném stavu, rozumělo samo sebou, že zvažuje Harryho příčetnost. Nehledě na důvěru.

Harry rozhodnutí ale nezakolísalo. „Věř mi,“ žádal ho trpělivě, zatímco hleděl do těch nestřežených, pochybovačných očí.

Harry si vždy všiml, když byl Severus ochotný se otevřít, nehlídat se. Pokaždé to bylo jako poprvé – nikdy to nezevšednělo.

Severus váhal jen o okamžik déle. Natáhl rukou, která se právě nenacházela kolem Harryho pasu, a sevřel dlaň mladšího muže. Věřil mu, a kdyby to snad mělo skončit tak, že se kvůli Harryho další vylomeniny zraní, vždycky ho mohl později proklít.

Harry se usmál, jeho sevření se zpevnilo, když se muž otočil a nechal se spustit na záda – zcela se na něj spoléhaje, že mu nezlomí ruku. A Harry to neměl v plánu.

Namísto toho mladík o krok ustoupil a pravou rukou plynule vmanévroval skloněného Severuse do kontrolovaného a poměrně elegantního pádu šikmo na postel.

Všechno šlo hladce, až na jednu věc.

Harry se zapomněl zmínit, že by měl Severus v půli pohybu jeho ruku pustit…

Severusova paže se bezpáteřně zřítila a neočekávaně s sebou strhla i tu Harryho. Toho stejného Harryho, který tak často trpíval pobaveným nařčením, že je tím největším nemehlem na zemi.

Dnešek nebyl výjimkou.

Takže nakonec ten samý šokovaný a hlasu zbavený Harry skončil napůl rozvalený na Severusovi… který zcela ironicky upadl do hlubokého spánku v okamžiku, kdy se jeho hlava dotkla polštáře. Harry si nemohl pomoci, aby se tiše nerozesmál, když se odvaloval z postele. Třebaže jeho odvaze trvalo nějakou dobu, než se pohnula a zariskovala možné probuzení té nereagující hroudy na posteli. Ostatně jako s dalšími věcmi - bude o tom uvažovat později.

Harry se usmál, když pohlédl na spícího muže. Tohle nebylo poprvé, co ho viděl usnout vyčerpáním. Ale bylo to poprvé, co se k tomu Severus přiznal. Žmoulaje si spodní ret neschopností se rozhodnout, posadil se Harry na kraj postele, aby ho mohl sledovat.

Po chvíli ale vstal, přikryl ho peřinou, protože, třebaže muž předtím tvrdil, že by mu bylo moc horko, ze zkušenosti věděl, že Severus často během spánku prochladl. Když museli tehdy v Evropě a Kanadě na noc zůstávat v hotelích nebo úkrytech, Severus se vždy obklopoval kupou přikrývek. Takže mu vytáhl peřinu až na zvolna se zdvihající a klesající hruď.

Pak se otočil, mávnutím ruky zhasnul světla a po špičkách odešel z místnosti, tiše za sebou zavíraje dveře. Když se dostal zpět do obývacího pokoje, našel tam pro ně přichystaný oběd, stále nedotčený od té doby, co byl doručen.

Harry si přisunul svůj talíř a usadil se ke stolu. Eseje odložil stranou a uchopil vidličku. Mohl odejít, ale cítil, že by to nebylo správné. Severus, třebaže by to okamžitě popřel každému, kdo by se na to zeptal, by se nevzdálil, kdyby se Harry takto abnormálně unavil. Takže i Harry zůstane, koneckonců, starali se přece jeden o druhého.

Vždy to tak dělali, ať už si to uvědomovali nebo ne.

Když dojedl, odeslal talíř zpět do kuchyně. Vstal, a než zamířil k pohovce, přivolal si knihu, která ležela na poličce k němu nejblíže. Zdálo se, že to byla ta nejnovější, kterou Severus četl, neboť se nacházela na vrchu pečlivě srovnaných knížek na poličce. Pohled na obal mu prozradil, že se Severus zajímal o svůj chov hadů. Rozhodnutí pořídit Sorai partnera, aby jí dělal společnost, zřejmě myslel velmi vážně. Přesto ho Harry podezříval, že většina z vajec, ne-li všechna, přijdou do lektvarů.

Dumal nad tím, jak tohle Severus plánuje své kobří matce vysvětlovat.

Zasmál se, když mu taková myšlenka přišla na mysl, a pak se uvelebil na pohovce a otevřel knihu. Se vší tou schopností mluvit s hady o nich nebyl téměř vůbec informován. Takže neviděl důvod, aby se trochu nezačetl, když už tady zůstal. Nebyl si jistý, jak dlouho bude Severus spát, ale možná se zvládne prokousat několika kapitolami.

A přesto to nebyl Severus, kdo se v těch pokojích objevil jako první.

Z krbu vystoupil Brumbál a vypadal dosti potěšeně, že tam Harryho stále ještě vidí. „Požádal tě, abys zůstal?“

Harry vzhlédl a zasmál se té otázce. Knihu složil do klína a zavrtěl hlavou, upravuje svou polohu, aby zabíral jen polovinu pohovky. „Kdyby se to stalo mně, zůstal by, a já bych z toho měl divný pocit, kdybych ho tady nechal samotného poté, co jsem ho v takovém stavu odeslal do postele. Asi je to zvyk.“

Brumbál se posadil na gauč, do části, kterou pro něj Harry uvolnil. „Informoval jsem tvé přátele, že jsi až do odvolání indisponován, a aby neměli obavy. Takže se o tebe, přirozeně, bojí.“

Harry se zasmál. „Nic překvapivého.“

„Ano. Nemám tušení, proč mi prostě nevěří,“ bědoval s úšklebkem. „V každém případě máš ale volno, abys tu mohl zůstat tak dlouho, jak si jen budeš přát.“

„Měl jsem v plánu odejít, jakmile se ujistím, že je v pořádku,“ sdělil mu Harry, než se zadíval směrem k ložnici. „Tedy za předpokladu, že mě dřív nezabije, že jsem ho do takového stavu v první řadě dostal. Až totiž už nebude tak unavený, mohl by přehodnotit svůj názor na proklínání.“

„Jen ty bys tady zůstával tak dlouho, abys to zjistil,“ zasmál se Brumbál rozjařeně.

Harry se usmál: „S rozpoznáváním nebezpečí jsem měl vždycky problémy. Neřekl byste?“

„Severus by to jistě řekl.“

„Mmm.“

Brumbál se rozhlédl po pokoji. „Za všechny ty roky, co ho znám, jsem ho viděl v podnapilém stavu jen párkrát, ale nikdy hýřícího přemírou energie z cukru. Dokonce, ani když byl ještě student.“

„Jako hyperaktivního puberťáka by bylo nemožné ho zvládnout,“ zasmál se Harry, ušklíbaje se té myšlence. „Také jsem ho neviděl moc pít. Myslím, že naposledy, kdy jsem ho spatřil opilého, jsme se právě nacházeli v Rumunsku, tehdy v listopadu. A to jen proto, že mu tam jakási břišní tanečnice přiostřila pití.“

Brumbál trochu vykulil oči a ten výraz na jeho tváři byl neuvěřitelně zajímavý. „Ony tam byly břišní tanečnice? Nejsem si vědom, že by vám školní rozpočet proplácel návštěvu takového místa.“

Harry se zahihňal. „Šli jsme se najíst do indické restaurace. Netušili jsme, že tam bude i… představení. Byl to přece rodinný podnik!“ ujistil ho rychle. „Jen to pití bylo trochu silnější. Třebaže on očividně věděl, co se stalo, a myslím, že byl rád, že měl omluvu pro to se tak zřídit.“

„Huh.“ Brumbál na něj nevěřícně zíral. „Najednou mám pocit, že jsem vás dva měl lépe vyslechnout, kdy jste se z těch výprav vrátili.“

Harry se usmál. „Jako kdyby vám to snad řekl.“

Brumbál si nedokázal pomoci, aby s ním nesouhlasil. Měl pravdu. Pokud se totiž Severus nechtěl s něčím svěřit, bylo téměř nemožné přinutit ho tak učinit. „Tak tedy, musím se vrátit do ředitelny. Čekám profesorku McGonagallovou na čaj. Pokud bys něco potřeboval, ozvi se krbem, ale myslím, že bys měl být v pořádku.“

Harry se s ním rozloučil a počkal, dokud nezmizí v krbu, než se znovu chopil knihy a uložil se, aby mohl pokračovat ve čtení. Ta publikace byla překvapivě málo technická; zázračná výjimka v porovnání s knihami, kterými se Severus běžně obklopoval. Což naštěstí znamenalo, že si z ní Harry dokázal něco odnést, aniž by trpěl bolestmi hlavy.

„Mohl bys mi vysvětlit, jak to, že mám kocovinu?“

„Nemáš,“ zasmál se Harry, aniž by vzhlédl od čtení, třebaže ho ten hlas vylekal. „Prostě jen nejsi zvyklý na cukr.“ Odložil knihu na stranu a vzhlédl k místu, kde Severus postával, poblíž vstupu do chodby, a mnul si rukou čelo. „Pojď a něco si sněz. Dá tě to dohromady.“

Severus na něj pohlédl a nechal ruku spadnout k boku, zatímco sledoval, jak Harry zvedl talíř s jídlem a nabídl mu ho, mumlaje ohřívací kouzlo. „Proč jsi zůstal?“

Harryho pohled se letmo setkal se Severusovým, než se mladík usmál. „Protože jsi to chtěl.“

„Nikdy jsem neře-“

„Ani jsi nemusel,“ odvětil Harry prostě a pokynul k talíři, který držel. „Pojď se najíst.“

Severus na něj na moment zíral, než k němu přešel, aby si s úsměvem, který se zvolna a úspěšněji začínal prohlubovat na jeho tváři, převzal talíř. „Díky.“

Harry se nemohl ubránit vlastnímu úsměvu. Nemyslel si, že ho někdy omrzí vidět toho muže takhle se tvářit. Severus Snape nebyl člověk, kterému bylo dáno mnoho příležitostí k úsměvům, a Harryho to, jelikož byl příčinou těchto vzácností, vnitřně zahřálo. „Ovšem,“ odpověděl tiše a udělal mu místo na gauči.

Severus, který by se šel najíst ke stolu, se nad tím znovu zamyslel, když se Harry přesunul. Třeba by mohl pro jednou porušit své pravidlo a najíst se na pohovce. A tak se usadil.

„Klidně mě vykopni, kdykoliv budeš chtít,“ prohlásil Harry a znovu otevřel knihu, třebaže se mimovolně posunul blíž k tomu hřejivému tělu, sedícímu vedle něj. „Je mi jasné, že jsem tě dostal někam, kam jsi vůbec neměl v plánu zajít.“

„Ano, známkování. Vždy je tak zábavné.“

Harry se rozesmál.

„Mluvím vážně!“ oponoval Severus s protočením očí. „Vy studenti si totiž vymýšlíte ty nejnepochopitelnější hovadiny. A nejlepší na tom je, že si ve skutečnosti myslíte, že si toho ani nevšimnu.“

Harry mu věnoval uražený pohled. „Možná jsem jich pár sám vymyslel, ale nezacházel bych tak daleko, že bych je nazýval nepochopitelnými. A vím, že sis všiml, nemám totiž v hlavě jen pitomosti,“ ušklíbl se a otočil se zpět ke knize.

„Jen většinou.“

Harry po něm střelil postranním pohledem. „Sněz si svou zeleninu.“

Severus se ušklíbl, ale učinil, jak mu bylo řečeno. Byl až příliš vyškolený na to, aby se o téhle zeleninové věci handrkoval, a navíc ji měl rád. A mimoto, stejně věděl, že se ho Harry pokouší umlčet dřív, než by mohl mladšího muže dál trápit. Kdyby to jen bylo tak jednoduché. „Zdá se, že jsem si právě uvědomil, že jsi to byl ty, kdo mě do tohohle stavu dostal.“

Harry znal ten tón až příliš dobře, a tak se pokoušel nesmát. Vzhlédl a uviděl škádlivou jiskru v těch černých očích, zcela v protikladu k přísnému výrazu v Severusově tváři. „Dobře si vzpomínám, jak jsi sám tvrdil, že mě nemáš v úmyslu zabít…“

„Zabít tě ne. Ale mohl bych třeba…“

Zbytek Severusova prohlášení byl zahuhlaný do Harryho dlaně, která rychle přistála na jeho ústech. Harry se usmál, když na něj Severus se zjevným zamračením zazíral. „Nelaškuj se mnou,“ sdělil mu na rovinu. „Vím, že nejsi šílený. Takže ten svůj nápad laskavě přehodnoť.“

Severus obrátil oči v sloup, a pak se natáhl a jednou rukou uchopil Harryho zápěstí. Odtáhl tu pohoršenou ruku pryč a jeho úšklebek se vrátil. „Existuje spousta věcí, které bych ti rád udělal namísto toho, abych tě zabil. Ale ne tady, ani teď.“

Harry zamrkal a cítil, jak pod jeho upřeným pohledem rudne. A tak se odvrátil a sklonil hlavu, zacílil se na místo, kde ho Severus stále držel za zápěstí. Což byl pohled, díky kterému si vzpomněl na jejich schůzku-která-žádnou-schůzkou-nebyla, kdy nějakým způsobem skončili držící se za ruce, zatímco Harry předstíral, že si toho ani nevšiml. Při pohledu zpět se pokusil o úsměv. „Myslím, že vím.“

„Děkuji, že jsi zůstal,“ prohlásil Severus, když s lítostí uvolnil Harryho zápěstí.

Harry otupěle přikývl a ruku stáhl. „Bylo mi potěšením.“

Severus se na Harryho zadíval trochu melancholickým pohledem, jen aby zjistil, že chlapec zírá dolů na knihu v klíně, ale jeho oči se nehýbají. Namísto toho se zdálo, že jsou téměř přišpendlené na jeho rukách. Zapřemítal nad tím, dojedl a odeslal prázdný talíř pryč. Pak si spolu s brkem přivolal jednu z esejí, která si vynucovala jeho pozornost. „Opravdu bys byl schopen ta slova číst,“ prohlásil Severus, když se natáhl a jemně uchopil ruku, která překrývala stránky, „kdyby sis neblokoval výhled.“

A pak se, jako by právě vůbec nic neučinil, přesunul ke známkování eseje druhou rukou.

Harry sebou lehce překvapeně trhnul a vzhlédl od jejich spojených rukou na muže, než znovu sklonil hlavu ke knize. „Tuhle ti nechám,“ pronesl tiše, začínaje se usmívat. „Prošlo to celkem snadno.“

„Nemám tušení, o čem to tu plácáš,“ podotkl Severus nenuceně a připsal na esej další rudou poznámku.

„Samozřejmě že ne. Prostě další z těch nepochopitelných hovadin,“ odvětil Harry, zatímco ruku, která ho svírala, lehce stiskl. Tentokrát už na stránce, kterou četl, doopravdy viděl slova.

Ani jeden z nich neřekl nic, jeden příliš vystrašený z toho, že by roztříštil tu špetičku skutečné naděje, kterou cítil, druhý příliš vyděšený tím, že by na sebe upozornil ještě větší měrou. Takže pak jinak tichou atmosféru místnosti rušilo už jen škrábání pergamenu přes nekonečnou plejádu esejí a otáčení stránek v knize.

Ve stejnou chvíli ve své kanceláři Brumbál právě dopíjel čaj s Minervou.

„Takže jsi u nich tu špionáž už provedl?“ zeptala se ho vyčítavě.

Albus se na ni zcela nevinně usmál. „Jsem si jistý, že jsem se zmiňoval pouze o tom, že jsem se byl mrknout, jestli se nepozabíjeli.“

Minerva obrátila oči v sloup. „Jinými slovy ano?“

„Správně,“ usmál se a spokojeně se opřel v křesle. „Myslím, že se všechno vyvíjí v Severusův prospěch.“

„Ráda bych předtím ještě podotkla, že o tom, pokud mezi nimi k něčemu dojde, nechci vědět. Vrtání se v osobních životech je tvá zvrácená zábava. Ráda s gratulací počkám, až se k tomu přiznají sami.“

„To tedy znamená, že se se mnou nevsadíš?“

„Rozhodně ne.“

Brumbál si zasmušile povzdechl. „No dobře. Budu se muset zeptat Arguse.“

„Albusi!“

„Dělám si legraci, Minervo.“

Zafuněla a zavrtěla hlavou. „Asi jsi na stará kolena zešílel. Měl bys požádat Severuse, aby ti připravil nějaký lektvar, který ti od toho bláznění pomůže.“

„Vůbec se nedokážeš uvolnit,“ peskoval ji Albus zlehka. „Tohle je to nejzajímavější, co se mezi studentem a členem učitelského sboru odehrálo od té doby, co tu jsem. Všichni bychom se od nich měli učit, jak najít lásku i přesto, co si všichni okolo myslí.“

„Jenže Harry se ještě nezamiloval,“ podotkla Minerva.

Brumbál se usmál. „Pravda. Dobré věci chtějí čas. Teď záleží na Severusovi, aby to nezpackal. Takže, na Severuse a Harryho!“ zvolal, pozvedaje poloprázdný šálek čaje do vzduchu.

„Jsi blázen,“ usoudila Minerva s povzdechem.