HLEDÁNÍ (klíče)
autorka: sarini – překlad: Elza – beta: ansus
originál: http://www.fanfiction.net/s/2579033/
Popis: Pokračování OSVOBOZENÍ (Harryho Pottera) – Severus Snape již není zvědem, oficiálně uznal Harryho Pottera za svého syna. Užuž se zná, že se Harryho život konečně bude ubírat směrem k lepším zítřkům...
Kánonu se dodrží v rozsahu prvních pěti knih, tedy nezahrnuje dění Prince dvojí krve a následující vývoj. Dokončeno. 53 kapitol. Pro čtenáře od 16 let (pro rozumně vyspělé dospívající a starší). Oceněno cenou ZLATÉHO BRKU pro rok 2006.
Postavy: Harry P./Charlie W., Severus S. a další. Stejně jako náš běžný svět obsahuje milostné vztahy bez ohledu na pohlaví aktérů.
Prohlášení: Autorce nepatří práva k postavám ani světu, které vytvořila J. K. Rowlingová. Překladatelka vychází při překladu z díla pánů Medků (ne dogmaticky) a celé skvělé bezejmenné HP komunity; autorka s přeložením svého díla souhlasila.
Kapitola šestnáctá
„Jednou zpomalíš, Pottere!“ křikl za ním Piers Polkiss s veselostí, jež nevěstila nic dobrého.
Harry mu neodpověděl. Nemínil plýtvat dechem, potřeboval ho k běhu. Byl rychlý, velice rychlý. Musel být. Neměl jinou šanci, jak se dostat ze spárů svého bratránka a jeho kumpánů... a ani tato nebyla stoprocentní, ne vždy mu útěk vyšel. Obával se, že tentokrát to bude zrovna tak.
Ten kluk vypadal, jak se jmenoval: Piers Polkiss. Tyčka se zažloutlou podlouhlou tváří s krysím předkusem. Do Kvikálkova se přistěhoval právě toho léta a Harrymu bylo od prvního pohledu jasné, že je to tyran... že se vyžívá v šikanování druhých. Nastoupil do první třídy spolu s Harrym a Dudleym a okamžitě zapadl do Dudleyho bandy. Většina Dudleyho kámošů byli zavalití hromotluci, sice ne tak obrovští jako Dudley, ale stále přitroublí pořízci, které nebylo obtížné utahat. Jenže Piers, pokud se mu chtělo, snadno dokázal s Harrym držet krok.
A Harry byl unavený. V noci se mu zase zdál ten sen plný zeleného světla, po němž ho vždy bolela hlava. Navíc se mu ráno nepodařilo nenápadně stáhnout z pánve ani jediný kousek slaniny, takže nesnídal.
Školní dvůr zaplněný žactvem už byl na dohled, ale mezi dětmi nebyl nikdo, ke komu by se mohl Harry utéci. Neměl žádné kamarády a nikdy je mít nebude. Ten jediný odvážlivec, který o jeho přátelství stál, byl záhy zbit Dudleym, což se rychle rozkřiklo. S Dudleym si to nikdo rozházet nechtěl.
Možná, ale vážně jen možná, by se mohl ztratit v davu. Byl malý, hádali mu běžně i o dva roky méně, mohl by se skrýt.
Jak tak Harry doufal schovat se mezi dětmi čekajícími, až se otevře vchod do školy, připletla se mu do cesty čísi noha. Nebylo v lidských možnostech zpomalit, nadskočit, přát si, aby tam nebyla. Načasování bylo přesné.
Skončil v kotrmelcích na asfaltové ploše, brýle mu odlétly z tváře a snad po milionté se rozlomily v půli. Zuby mu brněly, kolena i ruce měl dokrvava rozedřené. Pro jednou byl vděčný nadměrné velikosti svého šatstva, díky níž většina těla nepřišla k vážnější úhoně.
Dvůr explodoval smíchem, Harry snadno rozeznával Dudleyho řehot – mladší a výše posazenou ozvěnu strýce Vernona.
„Stále ty?“ zaznělo ostře a Harry byl vytažen do stoje. „Ty jsi ten největší poděs, jakého jsem kdy viděl. Zase přijdeš o část vyučování.“
Za límec byl dovlečen ke školní sestře, která ho jen přejela pohledem, povzdechla si a začala chystat dezinfekci a obvazy. „Znovu, Pottere?“
Harry se schoulil a snažil se stát neviditelným. Ve skutečnosti je nezajímal. Nikdy si nedali práci zjistit pravdu. Bezhlavý běh a následný pád byl mnohem lepší, než se nechat zbít a skopat. Jenže oni se nikdy nezeptali. Nepátrali, odkud pocházejí jeho jizvy. Proč má oblečení přinejmenším z třetí ruky, zatímco Dudley se nosí v novém.
A Harry jim stejně nehodlal nic vysvětlovat. Vernona by chytl rapl, kdyby moc mluvil. A Harry rozhodně nechtěl strýce rozčílit.
Vyučování uteklo jako nic. Harry nasál podávané informace a pečlivě je uložil do té části mozku, odkud se při písemkách zásadně nevynořovaly. Potřeboval, aby měl Dudley lepší známky, a jeho bratránek byl celkem trotl. Školní vrata je vypustila do odpoledního slunce a Harry se znovu rozeběhl, tentokrát do Zobí ulice, vstříc špinavému nádobí a zašlapaným podlahám. Cestou ze sebe strhal obvazy, pohled na ně by tetu Petúnii nepotěšil.
Zezadu ho popadly cizí ruce. Pro Harryho to nebyl nejšťastnější den.
„Mám tě, Pottere,“ zašeptal mu Piers potměšile do ucha. Určitě to nebude dlouho trvat a objeví se Dudley s ostatními a pak už bude pro Harryho příliš pozdě... zase. První ránu pěstí dostal do žaludku... Nikdy ho netloukli do obličeje... ani přes ruce... nenechávali podlitiny na viditelných místech.
Vzbudil se, ale nekřičel. Už před dlouhou dobou se naučil zadusit v sobě jakýkoliv zvuk vyvolaný noční můrou o příbuzných dříve, než mohl zaznít. Noční výkřiky přiváděly strýce k zuřivosti. V létě po čtvrťáku to bylo prvně snad od batolecího věku, kdy Harry mluvil či ječel ze spaní.
„Ne! Harry, ne!“
Nadskočil. Dech měl už tak vinou zlého snu zrychlený, kůže se mu v měsíčním svitu matně leskla potem. Vypadalo to, že není jediným, kdo nemá klidné spaní; ten hlas zněl vyděšeně.
V podstatě bezděčně rozhrnul špičkami prstů závěs a spustil nohy z lůžka. Okna byla otevřená, proudil jimi dovnitř chladný noční vzduch. Byla třetí noc po začátku školního roku. První noc spal jako špalek, na žádné sny si nepamatoval, i když sebou zřejmě v noci musel dost mlít – podle toho, jak měl kolem sebe ráno omotanou deku. Minulé noci si vzal lektvar, po něm vždy ležel jako zabitý.
„Prosím ne!“
Další výkřik. Ten hlas by Harry poznal i o půlnoci a poslepu. Přešel k sousední posteli a odsunul stranou závěs. Jeho nejlepší přítel sebou házel, tvář měl staženou a zpod víček se mu ronily slzy. Harry za sebou rychle spustil závěsy na původní místo a umístil na ně kouzlo proti vyrušení. Ron by nechtěl, aby ostatní věděli.
„Rone,“ uchopil ho za rameno a jemně jím zatřásl. „Vzbuď se, Rone.“
Ron vytřeštil oči jako někdo, kdo se připletl do cesty Záchrannému autobusu. Zacouval k pelesti a zběsile se rozhlížel. Vypadal ještě hůř, než když se Sirius vlámal do jejich ložnice a rozcupoval mu závěsy u postele.
„Byl to jen sen, Rone,“ utěšoval ho Harry a snažil se vzdor vlastnímu napětí vyzařovat klid. „Byl to jen sen.“
„Harry?“ zaprosil Ron tenkým hlasem. Harry přitakal a Ron se vrhl vpřed a pevně ho stiskl v náručí.
Harry se držel, aby neucukl. Toto nebylo Ronovi vůbec podobné, ten své kamarády nikdy takhle neobjímal. Harry polkl a dál vyzařoval klid a pocit bezpečí, pro svého přítele stejně jako pro sebe. „Všechno je v pořádku Rone.“
Ron se najednou vzpamatoval, pustil Harryho a zrudl. Harry prudce oddechoval, vděčný, že se už nedotýkají.
„Vzbudila mě noční můra,“ vysvětloval Ronovi, aby mu odlehčil. Ronovo zahanbení působilo na Harryho stejně silně, jako by bylo jeho vlastní. Polkl a zavřel oči. Pouze otci a Charliemu vyprávěl pár historek z dětství, ale Ron už určitě dávno tušil, co se zhruba dělo. „Byla o Dudleym, když jsme byli malí.“
Znovu zvedl víčka, Ronovy líce již nehořely a ani rozpaky se už z něho nevalily. Místo nich vyzařoval starostlivost, Ron už zase kladl Harryho zájmy před své. Harryho bodla vina, ale rychle ji potlačil, uvelebil se na posteli a seznámil Rona s každičkým detailem svého snu. Když skončil, viděl i cítil od Rona, co rozhodně nečekal... porozumění.
„Harry... víš...“ zrzek odvrátil tvář. Seděli proti sobě v přítmí Ronovy postele, Ron se opíral o její čelo a Harry se smotal do tureckého sedu v nohách lůžka. „Znám tu věštbu.“
„Jak to?“ vyhrkl Harry, Ronovo přiznání ho překvapilo snad víc, než když se dozvěděl, že Snape je jeho otec.
„Tobě ji prozradil Brumbál?“
Harry přitakal a Ron ulehčeně vydechl. Harrymu se v hlavě protáčela kolečka, horečně promýšlel možnosti, povětšinou nepříliš realistické, jak se mohl Ron dostat ke znění věštby. Jeho kamarád vypadal ustaraně a Harry mlčky čekal, věděl, že vyptáváním by vše jen zhoršil.
„Vzpomínáš si na ty mozky?“
"Vážně, Harry, jsou to mozky... jen se podívej... Accio mozek!"
Harry opět kývl hlavou, celý ten podnik na Odboru záhad se mu vynořil před očima. Fascinované a současně zděšené výrazy na tvářích studentů i smrtijedů, když se nádrž s mozky otevřela a Rona omotaly úponky myšlenek... Harry tehdy nevěděl, zda to Ron v pořádku ustojí, ale sám utíkal dál, smrtijedi se mu drželi v patách... pocit viny následovaný úlevou, když si po Siriusově pádu konečně zase vzpomněl na své kamarády a zjistil, že se nikomu z nich nestalo nic, co by zanechalo trvalé následky.
„Promiň, Rone,“ polkl na prázdno, „nechal jsem tě tam... a...“
„...udělal přesně to, cos musel,“ dodal Ron a bylo to jako úder do tváře. „Kdybys mi začal pomáhat, chytili by tě a my všichni bychom přišli vo kejhák.“
Harry se díval na Rona poněkud nevěřícně. Tohohle Rona neznal, mluvil tak... přesvědčeně a dospěle. Pak se Ron přestal tvářit odhodlaně a zadíval se kamsi za Harryho rameno.
„Většinu následujícího léta jsem strávil s jedním mlčenlivým,“ přiznal tlumeně. „Hlavu jsem měl stále přehlcenou myšlenkami... Madam Pomfreyová je zprvu čímsi umlčela, jenže časem se vrátily. Stále je vídávám ve snech... některé... někdy.“
„Jak ses dozvěděl znění té věštby?“ zašeptal Harry.
Ron se ostře zasmál. „Dělali jsme si z Trelawneyové léta šprťouchlata, Harry, jenže ty mozky... obsáhly vědomosti stovek jasnovidců. Spatřil jsem budoucnost, Harry.“
Harry vykulil oči a divil se, jak to přišlo, že Ron doteď důsledně držel jazyk za zuby.
„Ale nebylo to tak, jak jsme o tom žertovali. Neviděl jsem pouze jednu budoucnost, viděl jsem všechny budoucnosti.“
„Jak to myslíš?“ Harry se téměř bál zeptat.
Ron vypadal podobně uštvaně, jak se často stávalo Siriusovi. Harry vyzařoval samé vřelé, pozitivní pocity. Ron k němu překvapeně vzhlédl. „Tohle dělává Charlie.“
„Jo, já vím,“ usmál se Harry a Ron se znechuceně zaksichtil. „Vážně ti tak vadíme?“
„Mně nevadí, že jsi na kluky, Harry,“ ujišťoval ho Ron. „Myslím, že kdybys chodil s Ginny, bral bych to stejně špatně.“
Harry kývl na srozuměnou a Ron se na něho křečovitě usmál.
„No, koukni, kdybys mě nebyl probudil, možná bych ti nikdy nic neřekl a všechno, co se od této chvíle stane, by bylo jinak.“
Harry přitakal, to chápal. Víceméně. Připomínalo to zásah do reality pomocí obraceče času. Jediná drobná změna minulosti mohla mít dalekosáhlé následky.
„Těch budoucností jsou miliony, Harry, a všechny začaly v momentě, kdy mě omotala chapadla mozku.
Vítekdo získal věštbu a zabil tě, ale Brumbál ho dostal a válka skončila. Vítekdo získal věštbu, tys mu sice utekl, ale my všichni padli, ty jsi pak po něm šel a zabil ho, stal se novým temným pánem a smrtijedi tě uznali za svého vůdce.“
Harrymu poklesla sanice a Ron se na něho bolestně usmál:
„Zrovna o tom se mi právě zdálo.“
„Rone... Já...“ nevěděl, co si myslet. Ron to před ním tajil déle než rok a Harry až do dnešní noci netušil, že by se něco dělo. Co byl za kamaráda?
„Nech toho, Harry,“ potřásl Ron hlavou, až mu zcuchaný pramen vlasů spadl přes obličej. Rukou jej odstrčil a zadíval se kamarádovi do očí. „Měls toho už tak dost. Schválně jsem ti to neřekl. A kdybych ti to asi tak měl povídat? Když jsi nespal kvůli Vítekomu a nočním můrám? Když ses snažil udržet krok s vyučováním?“
Několik minut seděli v tichosti, pak Ron znovu promluvil:
„V dobré polovině možných budoucností ses znění věštby nedozvěděl.“ Usmál se. „Takže teď alespoň vím, že ty všechny se mýlí. Ty, ve kterých ses ho dozvěděl, si byly dost podobné... všechny... protože v nich se ta věštba vyplnila. Znám ji, protože jsem to tolikrát viděl.“
Harry zvolna přikývl. Bylo to podivné, ale dávalo to smysl. Jeho mozek už si od jeho jedenáctin musel zvyknout na tolik zprvu nemyslitelných skutečností, že jedna navíc sem nebo tam, to už bylo jedno.
Ron se najednou rozesmál: „Byla tam dokonce jedna, kde jsme skončili spolu. Ty a já, Harry!“
Harry vyprskl smíchy, nedokázal si pomoci. „My dva?“
Ron přitakal a oba se ještě chvíli svíjeli v záchvatu neutišitelného smíchu, jako kdyby byli slyšeli tu nejzábavnější anekdotu celé známé historie. Vážnost chvíle vyvanula a oni se smáli, jak dokážou jen lidé, kteří pohlédli smrti do tváře, a přežili. Když se konečně uklidnili, bylo Harrymu krásně lehce.
„Jsi mi jako brácha, Harry,“ potřásl Ron hlavou. „Vidět to bylo prostě...“ pokrčil rameny a Harry musel souhlasit. „Ty s Charliem jste byli v hodně z nich, takže jsem získal daleko přesnější obrázek, než jaký mi dokázala předložit má představivost.“
„Omlouvám se,“ usmál se Harry plaše.
Ron jen mávl rukou. „Za to nemůžeš... nakonec, já vás nešmíroval.“
„Dokážeš...“ Harry zaváhal. Nechtěl zneužívat nejlepšího přítele, ale jisté informace by byly pro Řád hotovým pokladem. „...vybrat nějakou dobrou budoucnost a říct nám, jak se k ní dobrat?“
„Ne,“ zavrtěl Ron hlavou a zatvářil se sklesle. „Mlčenlivý, co jsem k němu chodil... Taky jsme nejdřív doufali, že to půjde... ale je toho tolik... Zabralo by mi nejmíň deset let, Harry, než bych to všechno roztřídil do stovek myslánek, tolik jich ani neexistuje, a pak by to ještě delší dobu celý tým kouzelníků musel procházet, až by našli, co hledáme. Všechno je to přeházené, navrstvené bez ladu a skladu... prostě mišmaš. Vidím útržky a torza, ale jsou rozházený.“
„Kdo všechno to ví?“ zeptal se Harry zvědavě. Červíček strachu mu začínal hlodat myslí: pokud by Voldemort zjistil, co mozky Ronovi udělaly, nepřestal by, dokud by Rona nedostal a nerozporcoval mu mozek.
„Jen já, ten mlčenlivý a ty,“ řekl Ron tiše. „Naši vědí, že mívám zlé sny a občas se najednou zaseknu, jak mě zahltí všechno, co by se mohlo stát. Loni v létě...“ Ron se zarazil a Harry na něm viděl, jak horečně přemýšlí. Pak si Ron sundal kabátek od pyžama, objevily se jizvy od myšlenkových úponů. Harry se zděsil: ty jizvy byly poskládány do nepříjemně známého vzorku. Sám si ho před rokem vyřezal do paží a hrudi.
Natáhl se a špičkou prstu sklouzl po jizvě na Ronově pravém rameni. Byla skutečná: vyvýšená bledá linie, památka na zhojený šrám. „To je... to je...“
„Divné,“ prohlásil Ron pevně. „Když nám to mamka té noci na velitelství řekla, věděl jsem... a až se mi udělalo blbě, jak jsem se lek‘. Začal jsem hned přemýšlet, jestli jsem tě mohl nějak zarazit...“
„Nemohl, Rone,“ přerušil ho Harry, jakmile vycítil vzrůstající pocit viny. „Nemohl jsi dělat vůbec nic. Nečetl jsem poštu, ani písmenko, úplně jsem ji ignoroval. Brumbál by ti nikdy nedovolil jít mě navštívit a tys nemohl vědět, která z budoucností se vyplní.“
„Já vím,“ přitakal Ron, ale jaksi nepřesvědčivě, „jenže to mi ještě nezabrání rozebírat co by kdyby.“
„O Snapeovi jsi věděl?“ zeptal se Harry zvědavě.
Ron zavrtěl hlavou. „Ne. Stále musel být tvým otcem, protože to už byla pravda, jenže v takových asi osmdesáti procentech budoucností ses to nedozvěděl.“ Pokrčil rameny. „Věštba byla vážně to jediné, co jsem z toho všeho získal. Už dlouho jsem si hrál s myšlenkou ji s tebou probrat, jenže pokaždé, když jsem se užuž odhodlával, tak jsem začal přemýšlet, jestli bych tím nenasměroval budoucnost na nějakou horší kolej.“
Harry jen přikývl. „Takže ji znáš.“
„Jo,“ povzdechl si Ron. „Jediné, co všechny budoucnosti spojuje, je fakt, že se s Vítekým utkáš. Netuším kdy a kde, ale určitě se to stane.“
„Jasně,“ odtušil Harry a sklonil hlavu. Zase už se nad ním vznášel stín budoucnosti jako Damoklův meč, cítil tíhu povinnosti následovanou zoufalstvím. „A víš, Rone... jestli je nějaká možnost... že budu šťastný?“
Z Rona začal vyzařovat strašlivý smutek a Harry cítil, jak jeho vlastní zoufalství narůstá.
„Nevím, Harry. Občas se něco stane a jako by v tu chvíli cosi zapadlo na své místo, cítím déjà vu, jako bych to už zažil. Nebo se mi něco zdá, ale je to jen malinký střípek budoucnosti. Většina je rozmazaná a zmatená. K čertu, občas se ráno bojím vstát z postele, protože co kdyžs v noci vypadl, abys mu šel po krku, a svět je najednou úplně jiný?“
„Jak to snášíš?“ zeptal se Harry a zaměřil se na emoce spjaté s odpovědí. Zoufalství, bolest, strach... mysl otupující, srdce svazující strach. Ron se zatvářil bolestně. Harry se soustředil na vizi Ronovy magie, její víření a proudění. Zářila stejně jako Charlieova, měla i podobné zbarvení, ačkoliv její barva byla spíše oranžová než rudá, a koncentrovala se v oblasti Ronova čela. Charlie s Harrym měli centrum síly na hrudi, Snape na tom byl podobně.
Ron bude stejně silný jako Charlie, Harry to věděl s naprostou jistotou. Mělo to co do činění s jasem – čím silnější magií kouzelník vládl, tím více zářila. Jenže Ronova magie vypadala jaksi napjatě, proudila pomaleji, než by měla. Harry byl zvědavý, zda by se mu ji podařilo uzdravit: vztáhl dlaň, aniž by se Rona dotkl, a pokusil se donutit svou magii, aby tu Ronovu, jak se říká, nakopla. Náhle se vzedmula energetická vlna a ozvalo se hlasité lupnutí.
„Hrome, co to bylo?“ vyjekl Ron a vyskočil.
Harry potřásl hlavou, aby si ji pročistil, několikrát zamrkal a jeho bariéra proti viditelné složce magie začala znovu plnit svůj úkol. „To bylo... já totiž... vidím magii.“
„Cítím se zvláštně,“ pronesl Ron opatrně. Přeměřil si Harryho. „Jako kdyby mi najednou luplo ve všech kloubech a ty teď byly volnější. Cos udělal?“
„Nevím,“ přiznal Harry a Ron se zatvářil podezíravě. „Promiň, Rone, já jen...“ Harry začal couvat z postele, protože překročil hranici, narušil kamarádův osobní prostor.
„Stůj,“ přikázal mu Ron. „Ty vždycky čekáš to nejhorší, Harry.“
Harry z něho vycítil lehké pobavení.
„Jenom... příště mě varuj, pokud budeš zkoušet něco podobného.“
Harry se zazubil a přikývl. „Jasňačka.“
„Kolik je?“ Ron se protáhl a zívl. „Mám hlad.“
„Jako kdyby na to měla denní hodina nějaký vliv,“ odfrkl si Harry. Ron byl hladový pořád. Máchl rukou. Když zachytil Ronův vyjevený pohled, jednu si imaginárně vrazil. „Ehm... jo, umím kouzlit bez hůlky. Tedy, vlastně pro většinu kouzel hůlku používat nemůžu. Nikomu to neříkej. Většina Řádu to neví.“
Světélkující čísla začala mizet, ale Harry si je ještě stihl prohlédnout. Bylo sice trochu brzy, ale hrad se záhy začne probouzet do nového dne.
„Nemá smysl znovu usínat,“ rozhodl Ron a zakřenil se. „Kuchyně?“
Harry pokrčil rameny. „Jo. Vzbudíme Mionu?“
„Ne,“ zavrtěl Ron hlavou. „Tohle zvládneme i bez ní.“
„Skřítci nám budou vděční,“ souhlasil Harry. Zrušil zakletí Ronových nebes, oba kluci se oblékli do denního a opustili věž jakožto nejrannější nebelvírská ptáčata. Ron naškrábal krátký vzkaz Hermioně a Harry ho odeslal na její noční stolek, aby na ně marně nečekala, až půjde na snídani.
Vesele scházeli ke kuchyním, žertovali a dobírali se navzájem jako ve dnech před trojkouzelnickým turnajem, než se změnil celý svět a oni s ním. Ron snědl nemravné množství listového závinu a Harry pil kávu za kávou, občas mezi nimi uzobl něco menšího. Bavili se o famfrpálu a vyučování, o Hermioně a Charliem, jenže při těchto tématech se Ron začal tak strašně červenat, že Harry své vyprávění raději zkrátil na úplné minimum s nadějí, že to Ron uvítá.
Když začali skřítci posílat jídlo do síně o patro výš, rozhodli se oba nebelvíři připojit ke zbytku školy. Pomalu stoupali k Velké síni, jako kdyby se snažili polapit bezstarostnou atmosféru dnešního jitra.
Harry to vzdal jako první: „Ještě pořád tě to někdy zablokuje... ty myšlenky?“
„Jo,“ zašeptal Ron a rýpl palcem u nohy do podlahy. Harry cítil jeho zahanbení a obavy.
„Poradil ti mlčenlivý, jak je potlačit?“ zeptal se Harry zvědavě.
Ron zavrtěl hlavou. „Většinu času jsme jen mluvili o problému obecně. Zkusil pár lektvarů na jejich utlumení, jenže po jednom jsem byl celý ospalý a zpomalený a po dalším se to ještě zhoršilo.“ Ron se omotal pažemi. „Jeden způsobil, že jsem byl paranoidní a bál se i vlastního stínu. Říkal, že prý by mohlo pomoct paměťové kouzlo, jenže...“
„Lockhart,“ řekl Harry s pochopením a Ron přitakal. Harry pochyboval, že by on či Ron na sebe někdy v životě nechali seslat paměťové kouzlo. „Můžu se zeptat jednoho člověka?“
„Koho?“ pátral Ron podezřívavě.
„Táty,“ odpověděl Harry jednoduše. „Mohl by být schopný pomoct.“
Ron zaváhal – Harry z něho cítil opět zoufalství, tentokrát promíšené klasickým nebelvírským strachem ze Snapea – a pak kývl.
-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-