Preklady fanfiction Harryho Pottera

The Potion Master's Snake - Had Mistra lektvarů

Autor: Winds of Water, Překladatelka: Patoložka; Beta-read: Lady Corten, Claire

http://www.fanfiction.net/s/4470157/1/The_Potion_Masters_Snake

Romance, Snarry, OOC

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Winds of Water, czech translation was created by Patolozka.

ooOoo

Kapitola 11

Severusova předpověď byla správná. V podstatě se trefil dokonce na vteřinu přesně do doby, kdy se ředitel objeví. Ten starý muž totiž z nějakého důvodu vždycky věděl, kdy je Severus uprostřed nějaké činnosti, a samozřejmě si vybral právě tu chvíli, aby se zastavil na návštěvu.

„Už zase jsem zapomněl zablokovat ten zpropadený krb,“ láteřil Severus s povzdechem, když na toho postaršího čaroděje vrhnul nazlobený pohled. Pak se ale vrátil k opravování svitků pergamenů, které měl před sebou.

„Jsou čtyři hodiny ráno. Co děláš v tuhle dobu vzhůru? V noci ses jistě až tak brzy nevrátil. Klidně bych odpřísáhl, že muselo být už dávno po půlnoci.“ Brumbál se usmál a přišoural se k Severusovi, aby se vedle něj usadil na pohovku.

„Proč jsi tady, pokud jsi neočekával, že budu vzhůru?“ zeptal se Severus podezřívavě.

„Bez důvodu…“ pronesl Brumbál ležérně a začal si nevinně prohlížet místnost.

Severus si odfrkl a připsal na svitek před sebou další rozkošnou rudou značku. „O tom pochybuji,“ zamumlal, než přesunul plnou pozornost zpět k opravám, z dosahu toho starého čmuchala.

„Jak to minulou noc šlo?“ pokusil se z něj vymámit Brumbál, neschopen se již déle ovládnout. Velice ho zajímalo, jak spolu dva z jeho nejoblíbenějších lidí vycházeli.

Ach, a bylo to tady – otázka, kterou očekával. A to se ani nepokusil číst Brumbálovy myšlenky. Buďto byl ten staroch tak předvídatelný nebo se Severus začal stávat vševědoucnějším. Rád by si myslel, že to bylo od obou možností trochu. „Z mého pohledu to šlo dobře. Třebaže ti do toho nic není.“

„Dobře, to jsem moc rád. Tak dál pokračuj v tom, co právě děláš,“ prohlásil Brumbál vážně, „vy dva se k sobě prostě hodíte. Dokonce i předtím, než ses do něj zamiloval.

„Je to na něm, ale snažím se,“ zareptal Severus, když vzhlédl. „Brzy se rozhodne, jestli se mnou chce nějaký vztah navázat nebo ne.“

„No, takže ta neoficiální schůzka dopadla dobře?“ popíchnul ho Brumbál.

Severus skryl svůj úsměv tím, že otočil tvář a namočil brk do inkoustu. „Řekl mi, že si půjde brzy ráno zalétat.“

Brumbál se nad těmi novinkami zvesela zasmál. „Půjdeš za ním?“

„Samozřejmě, že ne! Já…“ Severus zachytil jeho vyčítavý pohled, který se ho snažil odradit, a povzdechl si. „Pak mě nemůžeš obviňovat z toho, že se tě snažím zbavit. Ano, půjdu za ním.“

„Báječné!“ zvolal Brumbál a nadšeně tleskl rukama. „Tak to bys měl přestat s tím známkováním, a jít se raději osprchovat a udělat něco s těmi svými vlasy.“

„Existuje snad nějaký jazyk, který neovládáš, a ve kterém bych ti mohl beztrestně vynadat?“ zalamentoval Severus, když odložil brk na stranu, sepjal ruce a upřel zrak přímo na toho muže.

Brumbál se ušklíbl. Ta otázka mu ani zdaleka nevadila. „Hadí jazyk. Ale mohu tě odkázat na člověka, který jím hovoří.“

Severus na něj zazíral, a pak zamrkal nad svým neskonalým štěstím, protože Brumbál se omluvil a odešel s rozradostnělým: „Hodně štěstí,“ nesoucím se za ním ze dveří.

„Divné,“ zamračil se Severus; byl si jistý, že má ten staroch něco za lubem. Právě teď se ale nemohl zatěžovat hloubáním nad podivným chováním toho muže. Stejně by to bylo marné tažení. V současné době měl totiž pocit, že bude nejlepší, když si vezme jeho doporučení k srdci a slušně se upraví, než se vydá ven hledat jistého mladého muže.

Mezitím nahoře v nebelvírské věži Harry scházel ze schodů a v jedné ruce svíral své koště. Slabá bolest z kocoviny, kterou cítil, rychle zmizela poté, co vypil šálek silné kávy, donesený pomoci-chtivým domácím skřítkem, a dal si horkou sprchu. Oboje dělalo zázraky a Harry se teď cítil jasnozřivý a dokonale zbavený bolesti.

Vyrazil ze společenské místnosti, rozhodnut si jít zalétat.

„Dobré ráno, Harry.“

Mladík lehce překvapeně zamrkal, když zaregistroval Brumbála stojícího na konci chodby. „Dobré,“ odpověděl, a pak k němu došel. „Nestalo se něco, že ne?“

Brumbál zavrtěl hlavou. „Ne, jen jsem tě chtěl po včerejší noci zkontrolovat.“

„Tím myslíte, že jste přišel slídit po podrobnostech, že?“ přeformuloval to Harry s pozvednutým obočím a úšklebkem, kterým Brumbálovi připomněl Severuse.

Setřásl tu myšlenku a prostě se usmál. „No, pokud na tom trváš.“

Harry se zasmál. „Vadilo by vám, kdybychom se při tom mluvení prošli? Chtěl jsem tak nějak vypadnout ještě předtím, než vyjde slunce,“ vysvětlil a prakticky už dychtivě přešlapoval na místě, jak si toužil jít zalétat. To a všechna ta energie z kávy ho popohánělo.

Brumbál úslužně přikývl. „Přece se nebudu stavět mezi chytače a jeho trénink. Nepoužíváš sice tolik násilí jako jiní hráči, ale já si přesto cením svého pochroumaného těla.“

To mu od Harryho vyneslo smích. Chlapec si hodil koště přes rameno a začal kráčet spolu s ředitelem. „Doufám, že vás žádný hráč z mého družstva nikdy nepřinutil bát se něčeho takového. Jinak bych si s nimi o tom musel promluvit a nebylo by to nic příjemného.“

Ano, Severus rozhodně během těch let na Harryho něco přenesl. Nebylo toho tolik, ale občas se to projevilo. „Ne, řekl bych, že tvoje družstvo je jedním z těch nejlépe vychovaných. Ačkoliv na hřišti nejste ani vy svatí. Tímto titulem se až dosud honosí mrzimorští.“

„Nemůžeme si dovolit být svatí, když jsou našimi hlavními protivníky zmijozelové,“ podotkl Harry logicky. „Strávil jsem v nemocničním křídle dost času, aniž bych si tam zarezervoval další návštěvy, protože se snažím chovat jako chytač světec. Podle takového titulu jednat můžu, i když mi ho nikdo neudělí.“

V reakci na to se Brumbál musel usmát. Všiml si už předtím, že se Harry lépe vyrovnává s aspekty svého proslaveného života, který nikdy nechtěl vést. Dokonce o tom dokázal i žertovat. Dospívající chlapec, kterého znával, nějak dospěl v mladého muže. Mladého muže, který toho musel tolik prožít. To proto se Brumbál ničeho neobával, když se do něj Severus zamiloval – věděl, že si Harry bude se svým rozhodnutím vědět rady a dokáže se svou volbou žít. Kdyby to byl kterýkoliv jiný student, pak by nebyl až tak shovívavý… ale Harry byl vždycky výjimkou. A nebylo by fér pokoušet se ho vidět v jiném světle, všechno by se tím jen zkomplikovalo.

„Copak?“ zeptal se Harry s pousmáním, když pohlédl na zadumaného a tichého Brumbála. „Netvrďte mi, že jsem chytač světec, jinak budu rozčilený,“ zašklebil se vesele.

Brumbál na něj upřel svůj pohled, oči jiskřící a ústa prohnutá do úsměvu. „Jen jsem přemýšlel o tom, jak pyšný jsem na to, kým ses stal.“

Harry zamrkal. Něco takového neočekával. Jeho úšklebek zjemněl v laskavý úsměv „Za něco z toho vděčím i vám, však víte. Vám všem.“

„Včetně profesora Snapea?“ zeptal se Brumbál se zcela nevinným výrazem ve tváři.

Harry si odfrkl nad tím bezelstným pohledem, věda, že tomu tak ani zdaleka nebylo. „Dokonce i on. Naučil mě, jak přežít a bojovat za přežití. Myslím, že za to vám musím rovněž poděkovat,“ prohlásil zamyšleně a naklonil hlavu na stranu. „V každém případě byste měl raději kápnout božskou, na co jste se mě doopravdy přišel zeptat, než vyhodím všechny své šance na titul chytače světce nejbližším oknem ven, protože vás přetáhnu koštětem přes hlavu.“

Někde na cestě se zastavili a Brumbál se s úsměvem znovu ujal slova. „Musím říct, že jsi stejně tak děsivý jako on,“ podotkl dobromyslně. „No dobře. Chtěl jsem se tě optat, jak to včera v noci šlo.“

„Potřebuji si od něj nějaký čas odpočinout, abych si to řádně promyslel,“ odpověděl Harry, když se znovu rozešli. „Minulá noc byla… jiná. V dobrém smyslu slova. Nikdy jsem se v takové situaci s nikým nedokázal uvolnit. Vždycky jsem se těchto věcí obával, ale minulý večer tomu tak nebylo. Bavil jsem se. A i když jsem věděl, že to nebylo rande… nejdřív jsem byl nervózní. Ale když jsme se pak vrátili, už jsem ani za Boha žádnou nervozitu necítil. Bylo to… vážně příjemné.“

Brumbál se usmál. Věděl, že má Harry v jeho společnosti sklon být otevřenější než Severus. Ne, že by z toho měl škodolibou radost, protože oba muži, o které se tu jednalo, byli až příliš mocnými kouzelníky, aby se je proti sobě snažil poštvat. A až příliš si cenil jejich důvěry. „A chtěl bys někdy zažít takovou řádnou první schůzku?“

Harry se na něj ušklíbl. „To by vám dalo odpověď, kterou jsem ještě stále neposkytl jemu. Odpověď, ohledně které jsem se dosud zcela nerozhodl. Potřebuji s ním prostě strávit více času. Vím, že to zní hloupě a asi z toho dělám větší vědu, než to je, ale já prostě musím. Myslím tím… dokud za mnou Sorai nepřišla, nikdy jsem ani neuvažoval, že bych kdy chtěl být s mužem. Sotva jsem měl čas na to uvážit, že bych chtěl být s někým, bez ohledu na pohlaví. Celý ten boj o život mě dosti zaměstnával.“

„Je v pořádku, že si chceš dopřát čas,“ uklidnil ho Brumbál. „Dělej, co potřebuješ, aby ses cítil ohledně jakékoliv odpovědi, kterou mu dáš, jistě. Ať si Severus stěžuje, jak chce, že to oddaluješ, je rád, tím jsem si jist. Sníží se tím šance, že byste si v budoucnu ublížili.“

Harry zvolna přikývl. „Myslím, že mě chápe. V každém případě o tom s ním také musím mluvit. Je to jen fér, týká se ho to.“

„Jen mi prokaž tu laskavost a nezmiňuj se o mně,“ požádal ho Brumbál bezprostředně.

„Pokusím se vyjmout vaše jméno z té spleti mých myšlenek,“ zasmál se Harry.

A poté se od Brumbála oddělil, opustil hradní budovu, aby se dostal na otevřené nebe, a Brumbál sám odešel dělat cokoliv, co ředitelé pravděpodobně před pátou ráno dělávají.

Harry kráčel, jak byl zvyklý, až dosáhl známého prostoru famfrpálového hřiště. Sejmul koště z ramene a brzy už byl ve vzduchu.

Letěl stále výš a výš, lenivě kroužil kolem, zatímco se o něj otíral chladný vzduch a dělal z jeho vlasů ještě větší nepořádek. Ale o to se nestaral. Byl ztracený v klidu a tichu celé té výšky. Tam ho mohli doprovázet jen ptáci, a ti ještě stále spali. Měl celou oblohu jen pro sebe, a to byl úžasný pocit. Předtím, než zabil Voldemorta, bylo tohle jedno z mála míst, kde se cítil volný. A ten pocit svobody tam byl stále přítomný.

Nevypadl ze cviku, létal často. Takže poté, co v šílené rychlosti provedl několik obratů a prudkých výpadů, následovaných ostrými otočkami, se zklidnil a prostě se nechal unášet proudem vzduchu.

Tady nahoře ve vzduchu byl schopen celou situaci se Severusem zvážit. Posunul se, takže byl na koštěti usazen naplno obkročmo, a nechal jej letět s proudem. Jak Severus tak často jízlivě podotýkal, ve vzduchu měl styl, ale na zemi byl pohromou. Co na to mohl říct… zbožňoval ta křídla svobody, která mu obloha propůjčovala. Ano, Severus si ho ohledně toho běžně dobíral. Ale doba, kdy by ho to urazilo, byla už dávno ta tam.

Od okamžiku, co se poprvé setkali, se toho tolik změnilo. A tolik se toho ještě stále může změnit. To, čemu čelili nyní, bylo jednou z největších věcí. Rozhodne o tolika událostech, které se mohou stát… Jak si včera v noci uvědomil, existovala Severusova stránka, která se mu líbila. Ta, kterou tak dobře skrýval. A všechno, co musel udělat, bylo natáhnout se pro ni a vzít si ji, když bude chtít.

Ale – bude chtít?

Harry si jednou rukou bezmyšlenkovitě pročísl vlasy. Tohle byla otázka roku. Být se Severusem se zdálo tak… přirozené. Jiné slovo pro to snad ani neexistovalo. Bylo to správné. Ale byl schopný žít s jiným mužem? Bylo to víc, než jen uvědomění si, že spolu mohou vycházet lépe, než si předtím myslel? Tohle si v sobě musí vyřešit. A Severuse z toho vynechat. Což znělo jako rozpor, ale on věděl, že to bylo přesně to, co potřeboval.

Věřil tomu, že pokud řekne Severusovi o svém záměru nechat si čas do prázdnin a zjistit, jaký z toho bude mít pocit, muž s tím bude souhlasit. Ne, že by snad měl na výběr, ale Harry cítil, že bylo jen spravedlivé nenechávat ho v nevědomosti. Nechtěl, aby si Severus myslel, že si s ním jen pohrává.

Harry letěl déle, než zamýšlel, ale pak se usadil řádně a spustil se dolů vzduchem. Doufal, že za ním Severus přijde. Koneckonců, Harry pochyboval, že by muži ta narážka minulou noc ušla. Pokud by tomu tak bylo, Harry by se domníval, že byl opilejší, než dával najevo. A v takovém případě by mu opomenutí takového do očí bijícího náznaku mohl prominout.

Jak se ukázalo, měl pravdu, když dole na zemi objevil černě oděnou postavu, která si očividně myslela, že zůstane stojící pod těmi stromy dobře skrytá.

Harry se ušklíbl a provedl oblouk, takže se k němu pozvolna dostal zezadu. Přesunul váhu, aby donutil koště zastavit právě ve chvíli, kdy by se držadlo dostalo do mužova zorného pole. „Dobré ráno.“

Jen díky desetiletím tréninku Severus překvapeně nenadskočil do vzduchu. Avšak otočil se k ušklíbajícímu se Harrymu a zlostně na něj pohlédl. „To doposud bylo,“ zavrčel, zatímco se pokoušel dostat svou mysl opět pod kontrolu.

Harry protočil panenky, aniž by byl tím komentářem či tónem dotčený. „Nemůžu za to, že jste si zdřímnul.“

„Nic takového jsem neudělal,“ ohradil se Severus pohotově.

Harry se na něj usmál. „Samozřejmě, že ne,“ řekl, když seskakoval z koštěte. „Musím s vámi mluvit a nebuďte takový idiot, abyste začal hloubat nad tím, o čem asi.“ A předtím, než Snape mohl začít protestovat ohledně té idiotské poznámky, Harry znovu promluvil. „Až se vrátím z prázdnin, dám vám svou odpověď. Potřebuji trochu času, abych si byl ohledně svých pocitů jistý.“

Severus přikývl na znamení porozumění. Věděl, že toho má Harry hodně na zvážení, a dokázal to respektovat. „Pak budu tedy čekat na váš návrat,“ prohlásil, aniž by jeho hlas prozrazoval jeho úzkost.

„Jen bych vás chtěl ještě o něco požádat,“ sdělil mu Harry, jak si tak staršího muže prohlížel. „Než odejdu, chtěl bych pokračovat ve vzájemném poznávání…“

Severus slyšel jeho nevyslovenou otázku a přikývl. „Pokud nebudu mít něco naléhavého na práci, pak mě můžete kdykoliv vyhledat.“

Harry se na něj usmál. „Děkuji vám,“ pronesl prostě a na okamžik dovolil svým očím, aby si prohlédly šaty, pod kterými se muž opět ukrýval. Připomnělo mu to, jak byl oblečen včera večer, a došlo mu, že by ve skutečnosti dal přednost tomu prohlédnout si ho zcela bez šatů. „Vidím, že jste zase našel svůj obvyklý úbor,“ povzdechl si.

Severus se na to ušklíbl. „Myslíte, že vypadám lépe bez nich?“

Harry nedokázal potlačit lehké zčervenání, které se mu nad tím dvojsmyslem vytvořilo na tvářích. Zatracené mladistvé hormony. „To jsem naznačoval,“ odvětil kousavě a sám sobě se zasmál.

Severusův úšklebek nabral na síle. „To ano,“ dobíral si ho a prohlížel si toho zcela rozhodně zrozpačitělého muže. „Na co to jen vy, puberťáci, propánakrále hned nemyslíte?“

Harry se zahihňal a otočil se k němu tváří. „Och, přestaň, Severusi,“ usmál se a přinutil ruměnec ke zmizení.

„Ach,“ odvětil Severus s ďábelským úšklebkem. „Myslel jsem, Harry, že ses ještě nerozhodl,“ utahoval si z něj nemilosrdně.

Harry na něj nedospěle vyplázl jazyk. „Taky že ne.“

Severus se na toho mladého muže usmál a založil si paže na hrudi. Pak na něj pozvedl obočí. „Shledáváš mě přitažlivým, Harry?“

Harryho ústa se pootevřela. Pak se otevřela naplno a zavřela ještě několikrát, než na Severuse frustrovaně, zlostně pohlédl. „To od vás není fér,“ prohlásil Harry. „A pokud ano?“ zeptal po chvíli, náhle rozhodnut, že je teď na něm trochu se pobavit. Napodobil Snapeovu pózu a opřel si koště o bok.

Severus se na toho nestydatého fracka samolibě usmál. „Pak bych si ty šaty třeba mohl sundat.“

Harry pokus o udržení vážné tváře selhal a červeň se vrátila spolu se smíchem. „Dobře, vyhrál jste,“ rozhodl a znovu popadl své koště. „Sám jste říkal, že jsem spratek.“

„Však jsi spratek,“ odpověděl Severus prostě. Snažil se zdržet smíchu a zjistil, že je to vážně těžké. Ale byl odhodlaný vytrvat.

Harry protočil panenky, ale usmál se. Jeho pozornosti neuniklo, že kdykoliv ho Severus nazval spratkem, vždy to znělo tak nějak něžně. A rovněž mu neuniklo, že si to nadmíru užívá. Trávit se Severusem čas, mluvit s ním, tak trochu se navzájem trápit… Užíval si to a cítil se v pohodě. Dostatečně na to, aby spustil své štíty a nestaral se o to, aby vše držel pod pokličkou. To, co cítil nebo na co myslel, nebude muset udržovat v tajnosti až do konce zimních prázdnin. Bylo to jako minulé noci po večeři, kdy se hned nevrátili zpět. Jako by… zbytek světa mohl počkat, dokud se nenabaží přítomnosti toho druhého.

Sklonil zrak k zemi a pousmál se. Využije ten zbývající čas, který žádal, aby se rozhodl. Aby si byl jistější sám sebou. A zjistil, jestli je či není takový heterosexuál, jak se domníval. Ale nebyl žádný idiot, ani slepý, aby neviděl, že se mezi nimi něco dělo.

Severus se sám pro sebe usmál, jak tam tak před tím chlapcem stál. Nenechá ještě své naděje ohledně něj zdivočet, ale měl pocit, že jestli mělo minulých dvacet čtyři hodin nějaké důsledky, pak jeho šance u Harryho vzrostly. A to mu dodalo pocit klidu, spolu s úzkostí, která ale nemusela odpovídat situaci. Věděl, že dokud se Harry nevrátí, bude nervózní, ale věděl rovněž, že by byl hlupák, kdyby nic takového necítil.

Harry na něj znovu pohlédl, když k němu Severus přešel, a věnoval mu zamyšlený zelenooký pohled. „Měl byste si jít dát snídani,“ řekl nakonec.

Severus zlehka přikývl. „A něco teplého na zahřátí. Začíná tu být trochu chladno.“

„Doufám, že bude brzy sněžit,“ odvětil Harry, vzhlížeje na zamračenou oblohu, na které létal. „Myslím, že bude… vzduch je cítit sněhem.“

„Vzduch nemůže být cítit sněhem.“

„Ale může,“ oponoval Harry a sladil s ním krok, oba se začali vracet zpět do hradu. „Asi jste létal jen párkrát, takže mě nepřekvapuje, že v něm nedokážete číst. Je svým způsobem živý, víte?“

Severus obrátil oči v sloup. „No skvělé. Zamiloval jsem se do filozofa,“ prohlásil a navedl je zpět.

Harry se na něj ušklíbl a přehodil si koště přes rameno. „Jen do závisláka v létání.“

Ani jeden z nich si nevšiml Brumbála, přikrčeného v šatně jednoho z famfrpálových týmů, skrytého tak, aby ho náš pár nespatřil. Věděl, že má štěstí. Jediným důvodem, že ho nezaregistrovali, bylo, že byli tak zabraní do svého rozhovoru. Což bylo něco, co s potěšením shledal hned, jakmile se sem proplížil, aby zjistil, jak jim to spolu jde.

„Co děláš v havraspárské dívčí šatně?“ vynadala řediteli Minerva, když ho konečně našla. Hledala ho totiž už dobrou půlhodinu.

„Viděli tě?“ zeptal se poté, co překonal počáteční úlek.

Minerva pozvedla oči k nebi, usuzujíc, že věnovat se své předchozí otázce je vážně bezpředmětné. „Ne, to neviděli. Byli tak zaneprázdnění mluvením, že by si mě nevšimli, ani kdybych před nimi tančila celá nahá.“

„Minervo, to by nikdo vidět ani nechtěl. Nepokoušej se něco takové byť jen navrhovat,“ odpověděl Brumbál tiše. „Bylo by to jako smrtící kletba v lidské podobě.“

Čarodějka se do něj odměřeně zabodla pohledem. „Přesně díky tomuhle nedokážu uvěřit, jak mohou být někteří studenti přesvědčeni, že jsme manželé,“ pronesla se zamračením. „Proč je špehuješ, mimochodem?“

„Myslí si, že jsme manželé?“ zeptal se Brumbál nedůvěřivě. „Takové novinky… děsivé novinky…“

„Albusi!“ vyštěkla na něj Minerva přísně.

Brumbál na ni mrknul. „Jen tě škádlím, Minervo. A neříkej mi, že na ně nejsi taky zvědavá. Harry je jeden z tvých nejoblíbenějších studentů.“

„Mít oblíbence není profesionální. Ale mám ho ráda, je to charakterní člověk. Oba jsou. Ale nejsem si jistá, jestli by mi za takové vyzvědačství poděkoval,“ odvětila upjatě. „A teď už pojď, než se tady objeví děvčata z Havraspáru a toho bídáka z tebe vytlučou.“

Brumbál se zasmál a oba se rovněž odebrali zpět do hradní budovy.