Preklady fanfiction Harryho Pottera

2. Jeden krok tam a dva zpátky

Severus kráčel podél bloku domů a ignoroval ruku, která mu visela na předloktí. Hermionu napůl táhl za sebou. Přitom slyšel, jak se za jeho zády Weasley chechtá na celé kolo jako šílený.

Nakonec ruku z jeho sevření vysvobodila, a tak se k ní otočil. Zůstala stát uprostřed chodníku s umíněným výrazem ve tváři.

„Jak to, že jste naživu?“ zeptala se. „A kam mě to vedete?“

„Vedu vás do parku, kde vám budu moci odpovědět na tu první otázku. Ale pokud o tom opravdu chcete debatovat ve společnosti celého Londýna-“ pohledem obsáhl pouliční dopravní ruch i vrčení kolemjdoucích, kterým bránili v průchodu. Když se dál tvrdohlavě odmítala pohnout, po zralé úvaze svůj postoj zmírnil. „Podívejte, předtím jste se nacházela v ošemetné situaci, a tak jsem si myslel, že bych mohl pomoci. Ale pokud je moje asistence nevítaná…“

„Ne! Ne, vážím si toho, opravdu.“ Její neohrabané poděkování mu vyvolalo na tváři úsměv. Někdy byli nebelvíři tak předvídatelní. „Ale nechápu, kde jste se tam vzal. Nebo když na to přijde, kde jste se tady vůbec vzal.“

„Všechno se vyjasní, jakmile dojdeme na místo, kde si budeme moci v klidu promluvit.“ Prohrábl si rukou krátce ostříhané vlasy a snažil se ignorovat Weasleyho šeptané rady. „Co jste dělala na takovém místě? Kdyby se mě někdo před týdnem zeptal, kde bych mohl najít Hermionu Grangerovou, práce baristky v kavárně mudlovského Londýna by vůbec nebyla na seznamu.“

„Nechápu, proč se o to staráte,“ odpověděla stručně.

„Tak dobře. Moje přežití zase není vaše starost, pokud se nerozhodnu jinak. Takže se teď rozejdeme?“ Odmlčel se, protože mu Weasley vztekle zavrčel do ucha. Zatracený kluku. Nech mě s ní jednat po mém, sdělil mu v duchu Severus. „Nebo si koupíme tady u stánku hranolky a dopřejeme si piknik a civilizovaný rozhovor v parku?“ Zařadil se do fronty na hranolky a ani se nepodíval, jestli ho dívka následuje. Jenže k rozhodnutí ji přiměla právě jeho hraná lhostejnost a ona brzy stála ve frontě vedle něj.

Weasleyho hlas se ozval znovu. „Fajn… Proč jsem se nikdy nenaučil, jak se to dělá?“

* * * * *

Patnáct minut poté seděli v polostínu na lavičce v parku a dívali se do zeleně. Během konzumace oběda nastalo jakés takés příměří.

„Mmmm. Už je to dlouho, co jsem tohle měla,“ pronesla Grangerová a ne zrovna nenápadně si z prstu olízla kapku omastku.

„To jsem pochopil,“ poukázal Severus pichlavě na její prázdnou krabici. Očima jí naznačil, ať zůstane, kde je, sesbíral obaly od jejich jídla a odnesl je do koše. „Buďte milý, Snape,“ varoval ho Weasley. Když se vrátil, posadil se tak, aby se na ni mohl upřeně zadívat.

„Proč jste tady?“

„Přivedl jste mě sem, vzpomínáte? A mimochodem, neměla bych se na tohle ptát já vás?“ No, příměří bylo skutečně u konce.

„Vysvětlím vám svoje přežití a současnou situaci, ale pouze pod podmínkou, že vy uděláte totéž.“

Kývnutí byla jediná odpověď, kterou od ní obdržel.

„Přežil jsem chybou osudu.“ Pečlivě volil slova, protože věděl, že by Shivvy vyletěla, kdyby řekl celou pravdu. Za žádných okolností se nesměla dozvědět o existenci sudiček nebo Weasleyho přítomnosti. „Neměl jsem to v úmyslu… Nechtěl jsem to. Ale když jsem se probudil živý namísto mrtvý, přišlo mi, že se možná štěstí obrátilo a já budu schopen svobodně žít bez tíhy svých mladických chyb. Z tohoto důvodu jsem proměnil zvířecí kost v napodobeninu své mrtvoly a nechal ji tam, aby ji našli vítězové, ať už to bude kdokoli. Pak jsem se přemístil do mého domu v Manchesteru, vyléčil si zranění a přichystal si materiály, abych mohl začít žít nový život. Vytvořil jsem si novou identitu – Stephena Langa, výzkumného knihovníka – a vyrobil jsem si doporučení, která mi měla pomoct najít si práci v Londýně. Po třech letech jsem tedy tady.“

„Copak jste se nezajímal o bitvu? Bylo vám jedno, kdo vyhrál?“ Tváře i oči jí plály.

„Jistěže ano. Pádu Pána zla jsem věnoval víc než sedmnáct let svého života, a když na to přijde, věnoval jsem tomu i ten život. Nemůžu za to, že si mne smrt nevzala.“ Tváří v tvář jeho hněvu Hermionino rozhořčení opadlo.

„Pro-promiňte. Samozřejmě, že máte pravdu. Chovám se nevděčně.“

„Každopádně jsem byl schopen odvodit, že Temný pán byl poražen, už jen z toho, že se v mudlovském světě nic nestalo; ve skutečnosti se situace zklidnila. Ale měl jsem za to, že vaše vítězství vedlo k pranýřování mé osoby. Teprve nedávno jsem se dozvěděl, že moje jméno bylo očištěno.“

„Je to něco přes šest měsíců, co byly dotaženy do konce všechny formální náležitosti.“ Na chvíli sklonila hlavu a pak pokračovala: „Vrátila jsem se do mudlovského světa hned poté, co Starostolec vydal prohlášení.“

„V reakci na tuto skutečnost? Že by na protest?“

„Ne! Ne, byla to poslední věc, kterou jsem musela dokončit, než odejdu. Můj snoubenec zemřel a já už jsem tam nedokázala zůstat.“

„Weasley? Slyšel jsem, že byl zabit. Je mi líto vaší ztráty.“

„Stalo se to dva dny před svatbou… Starostolec zařadil váš případ do svého programu na poslední chvíli a předvolal mě a Harryho na druhý den k výpovědi. Ron chtěl, abych požádala o odklad, protože se Fleur nabídla, že se mi ten den bude věnovat, aby mě zkrášlila na svatbu. Ale trvalo tři měsíce, než to zařadili do programu, a my jsme věděli, že určitě využijí každou příležitost, aby o tom s námi nemuseli jednat, tak jsme se s Harrym rozhodli tam jít. Pohádali jsme se, Ron odešel a už se nikdy nevrátil. Místo svatby jsme strojili pohřeb.“ Její hlas zněl monotónně, jako kdyby recitovala stokrát omílaný příběh.

Zvedla k němu oči. Zabodly se mu do srdce směsí bolesti, viny a ztráty, kterou v nich viděl. Bylo to jako dívat se na sebe do zrcadla v těch prvních letech po smrti Lily.

„Je mi líto vaší ztráty a mrzí mě, že moje obhajoba vás donutila zaplatit tak strašnou daň.“

„Není to vaše chyba. Není to ve skutečnosti ničí chyba kromě těch dvou pitomců, kteří spolu bojovali přímo uprostřed Příčné ulice. Jen je to…“ Z ničeho nic se odmlčela a znovu začala studovat svoje ruce.

Dal jí čas na uklidnění, a pak se zeptal: „Kde bydlíte? Nevěděl jsem, že pocházíte z Londýna.“

„Ne, to ne. Po válce jsem prodala dům rodičů, a když jsem se přestěhovala do Londýna, koupila jsem si malý byt v Chelsea. Je celkem pohodlný a blízko práce.“ Ironicky se zasmála. „Nebo vlastně byl. Ve skutečnosti nemusím pracovat, ale měla jsem tak důvod ráno vstát. Vzhledem k tomu, jak to dopadlo, jsem ráda, že nejsem závislá na platu.“

Severus si ji chvíli tiše prohlížel. Weasley chtěl, aby se choval vlídně, ale ta její pasivita ho iritovala. Hlasité souhlasné broukání, které se mu ozývalo v hlavě, představovalo poslední kapku.

„Dovolte mi, abych to shrnul. Strávila jste deset let snahou, aby vás kouzelnický svět bral vážně. Dostalo se vám nejlepšího vzdělání, které může náš svět nabídnout. Tvrdě jste pracovala a vynikala jste. Většina učitelů vás považuje za nejnadanější osobu, kterou kdy učili… a někteří z nich učili mě. Po válce vás vynášeli do nebe… mohla byste si sestavit vlastní kandidátku. Díky svému talentu a poctivé tvrdé práci jste získala respekt všech, dokonce i čistokrevných. A pak jste se nepohodla s milencem, špatně to skončilo a vy jste všechno hodila za hlavu. Není to tak, slečno Grangerová? Utekla jste zemřít o samotě, protože všechno nedopadlo podle vašeho plánu.“

Zírala na něj a střídavě rudla a bledla.

„Weasley měl potenciál. Byl to dost dobrý kouzelník s ucházejícím rozumem. I když ho nikdy plně nerozvinul, protože vy a Potter jste ho zastiňovali. A vy… musela jste se krotit, že? Protože Weasleymu se nelíbilo být zastiňován.“ „To je rána pod pás, Snape!“ „Sklapněte, Weasley.“ „Takže nejbrilantnější čarodějka vaší generace – několika generací – se chystala schovávat své sny pod polštářem. Spokojila by se s průměrnou prací, aby nezastínila svého manžela. On by se s tím taky spokojil, protože by neměl nic, co by ho hnalo vpřed. A dvě třetiny Zlatého tria by vybledly v pouhou mosaz. Už žádné hrdinství, jen přežívání.“

Weasley na něj ječel. Grangerová ho sledovala ublíženýma očima.

„Není divu, že jste zlomila hůlku a odplazila se zemřít do pustiny. A tohle je pustina, že ano, slečno Grangerová? Mudlovský svět, místo vašeho největšího hříchu. Tady v Londýně jste zničila svoje rodiče, že ano?“

Nakonec našla svůj hlas.

„Jak se opovažujete? Jak se opovažujete? Já jsem svoje rodiče nezničila, já jsem je zachránila!“ vykřikla ostře.

„Vážně? A kde potom jsou, slečno Grangerová? Kde jsou?“

„Jsou v bezpečí v Austrálii! Jsou šťastní!“

„Co to děláte, Snape? Přísahám, že jestli jí budete dál ubližovat, nevyspíte se příštích sedmdesát let. Z toho, co zbylo z vašeho života, udělám peklo, a pak vás předhodím Shivvy.“ Weasleyho řečnění se mísilo s rozzlobeným protestem Grangerové.

„Jsou šťastní? Šťastní bez své dcery? Jak by mohli?“ zeptal se.

„Oni si mě nepamatují… je jim lépe beze mě.“ Hněv ji zřejmě opustil a ona se zhroutila zpátky na lavičku. „Je jim lépe beze mě.“

Jeho hněv se vypařil stejně rychle, jako vznikl. Weasley zmlknul. „Proč? Pokud si vzpomínám, byli hrdí na vás a na vaše úspěchy. Jsem si jistý, že by byli ještě pyšnější na ženu, kterou jste se stala.“

Zavrtěla hlavou. „Pan Moody mi předal kouzlo, které jsem na ně měla seslat, abych je ochránila před Voldemortem. Kompletně jim vymazalo vzpomínky a nahradilo je identitou a životními událostmi zcela jiných osob. Že je nevratné, mi řekl, až když je přesunul do Austrálie.“

„Čert ho vem.“ Severus cítil, jak za jeho zády Weasley přikyvuje na souhlas.

Povzdechla si. „Vím, že šlo o jejich ochranu. Ale přála bych si, aby byla jiná možnost… Máte pravdu. Věřili mi a já je zničila. Bylo to nutné; našli jsme jejich jména u Umbridgeové na seznamu. Ale nemůžu na tom zakládat všechny své omluvy, že? Pokud připustíme, že účel světí prostředky, jak to skončí? Co se z nás stane?“

„Neskončí to. A budete jako Brumbál. Nebo já.“ Odmlčel se, ani Weasley nic nedodal. „Poslouchejte, Grangerová, dobře mě poslouchejte. Vím, jak se cítíte. To, po čem toužíte, je zničené, ten, kterého jste milovala, je mrtvý. Když Brumbál viděl, jak se utápím ve své vině, bolesti a zášti, byl mnou znechucený. A bylo to tak… Opravdu jsem byl nechutný. Rozdíl mezi mnou a vámi je ten, že mě Brumbál donutil zůstat. Neutekl jsem od všeho, ale moc jsme to chtěl udělat.“

„Ne? A co potom děláte tady?“

„Přišel jsem sem něco vybudovat, Grangerová, nikoliv zemřít. Žiji svůj život. Ale o vás se myslím to samé říct nedá, že?“ ušklíbl se.

„Proboha, Snape!“ Weasley byl znovu naštvaný. Severus ho ignoroval.

„Ničí mě vidět čarodějku vašich schopností – ženu vašeho potencionálu – plížit se do ústraní.“ Tak. To znělo rozumně, ne?

„Nevím, co ode mne chcete.“ Zase si prohlížela svoje prsty, které měla bezmocně složené v klíně.

„Už příliš mnoho lidí zemřelo nebo svoje životy zahodilo.“ „Jako vy, Snape,“ ušklíbl se Weasley. Ano, přesně jako já, odpověděl v duchu Severus. „V tuhle chvíli vám chci najít důvod, proč je důležité ráno vstát.“

„Právě jsem přišla o práci a ve skutečnosti nemám žádnou kvalifikaci,“ sdělila Hermiona svým prstům.

„Pokud byste měla zájem pomáhat v knihovně, stále hledáme dobrovolníky, kteří by nám asistovali.“

Vzhlédla, do očí se jí vkradl záblesk zájmu. Severus, spokojený s výsledkem, s ní domluvil čas, kdy se pro ni v pondělí zastaví a vezme ji na oběd, a vyzískal její telefonní číslo výměnou za svoje. Díval se za ní, jak jde k východu z parku. Otočila se, aby zmizela v davu lidí směřujících ke stanici metra.

Když zamířil opačným směrem, polohlasně zavrčel: „Zdálo se vám to dostatečně vlídné, Weasley?“

Kolemjdoucí chůva se na něj překvapeně zadívala a rychlým krokem se vydala i s kočárkem nahoru po pěšině.

Weasley moudře mlčel.