Preklady fanfiction Harryho Pottera

11 VĚCÍ

Kapitola třetí: Historie Bradavic, druhé vydání

9. Chci, aby mi vyšla kniha

„Dobré ráno, sluníčko!“ oznámil Draco svůj příchod hlasitým zvoláním, jen co se přemístil do Hermionina obýváku. Myslel si, že se bude dívat na film a u toho chroupat popkorn. V duchu si už dřív poznamenal, že by měl dávat pozor, aby moc popkorn nejedla, protože nebyl zdravý a jí teď přece o zdraví šlo. Na druhou stranu, kdo by jí to mohl vyčítat? On měl popkorn taky rád.

Zamračil se, protože brunetku nikde neviděl. Svižně přešel do její kuchyně, čekal, že ho přivítá nějaká příjemná vůně, ale nic necítil. A ani Hermionu nikde neviděl. Takže zamířil do její ložnice.

Vydal se po schodech. Uvažoval, jestli ještě spí. Nevadilo by mu to. Vlastně ji chtěl vidět, jak spí. Párkrát usnula, když se dívali na film. Několikrát usnula v jeho domě a on ji přenesl do své ložnice (i když měl v domě i místnost pro hosty). V tu dobu, kdy byla tuhá, mohl ukázat, jak to doopravdy cítí. Mohl na ni zírat celou dobu. Proboha, skrývat své pravé pocity pro něj bylo těžší, než si myslel, i když svoji masku, která propouštěla jenom nenávist nebo znechucení, si nasazoval už od dětství.

Otevřel dveře do její ložnice (naštěstí se nezamykala). Jen co vešel, ocitl se mu na čele zmuchlaný papír. „Au,“ prohlásil a mnul si to čelo. Zamračil se na zmačkaný papír, který spadl na podlahu.

„Ou, ahoj, Draco.“

„Co takhle: ‚Omlouvám se‘?“ zeptal se.

„Jo, jasně. Omlouvám se,“ prohlásila roztržitě.

Když si pořádně prohlídl její ložnici, zamračil se ještě o něco víc. Vypadalo to tam jako po katastrofě. Stovky zmačkaných papírů roztroušených okolo brunetky, která seděla uprostřed toho všeho. Svůj stůl zakouzlila tak, že byl nižší než normálně. Psala na něm, zatímco seděla na podlaze v tureckém sedu. Pobavilo ho, když viděl, že má na klíně plyšovou fretku. Bradu měla skoro na zmenšenině stolu a usilovně něco čmárala. Jeden papír zmačkala a odhodila ho. Draco uhnul před zmuchlanou kuličkou, protože zase letěla jeho směrem.

„Grangerová, měla by ses stydět,“ řekl blonďák. „V současnosti ubývá deštných pralesů, a pak jsi tu ty a plácáš tady papírem. Jen se styď, bobře. Mohla bys alespoň projevit trochu soucitu s Matkou přírodou.“

„Sklapni,“ zavrčela a hodila po něm další zmačkaný papír. Nepřipraveného Draca zasáhla přímo do hrudi.

„Hej!“ vykřikl. Brunetka převrátila očima a stoupla si. Draco zvedl obočí, měla totiž na sobě pořád ještě pyžamo. Vlasy si sepnula do drdolu. Výraz frustrace zdobil její tvář.

Hermiona se protáhla a pak se vydala zpátky k posteli, do které napůl skočila. Celou dobu svírala plyšovou hračku.

„Co se děje?“ zeptal se pobaveně. Přešel k její posteli, přičemž šlápl na pár papírů. „Hermiono, co děláš? A proč máš všude po podlaze papíry?“

Brunetka zasténala a prokřupala si krk. Draco se začervenal, vážně tyhle zvuky nepotřeboval slyšet. „Celou noc jsem dokončovala svoji knihu,“ informovala ho. Blonďák na ni shlédnul. Měla pod očima tmavé kruhy.

Věděl, že už dva roky píše knihu. Měla „překvapivý“ název – Historie Bradavic, druhé vydání. Když mu o tom poprvé řekla, přišlo mu to vtipné. Hermiona mu vysvětlila, že v Bradavicích se změnila už spousta věcí, a tak se rozhodla napsat druhé vydání Historie Bradavic.

„Když jsem byla v polovině závěrečné kapitoly, rozbil se mi ten zatracený notebook,“ zamračeně se znovu postavila. Došla ke své hrací skřínce a otevřela ji. Draco už před lety zjistil, že ta hudba ji uklidňuje. Otevírá svoji skříňku jen, když se cítila zklamaně nebo smutně. „Je dobře, že jsem si všechny kapitoly tiskla.“ Povzdechla si a potřásla hlavou. „Skoro jsem dopsala svoji knihu! Blbej notebook! Teď si nemůžu vzpomenout, co všechno jsem napsala!“

„Dobře, dobře, uklidni se,“ řekl blonďák a potlačil svůj smích. Ale šlo mu to dost těžko, protože vypadala tak vtipně a tak… roztomile? Hermiona otráveně zafuněla a Draco ji chytil za ruce. „Pomůžu ti, Hermiono, ano?“

Bylo úžasné, jak jí ta slova změnila náladu. Začalo to v jejích očích. Rozzářily se, jejich karamelová barva se zdála světlejší než obvykle. Pak to sestoupilo do jejích tváří. Nahrnula se jí do nich krev a změnily tudíž barvu na světle růžovou. A pak konečně její rty. Roztáhly se do širokého úsměvu. To vše ho fascinovalo.

„Děkuji ti!“ vykřikla. „Doufala jsem, že to řekneš.“ Oddechla si. „Copak bych si bez tebe počala, Draco Malfoyi?“

Ušklíbl se, oči mu také zářily. „No, já…“

Hermiona se najednou rozkašlala, jeho úšklebek pohasl. Naopak panika mu stoupla, oči se mu ostražitě rozšířily. Okamžitě jí jemně položil ruku na záda.

Tohle byl ten okamžik, kterého se děsil.

Na mudlovském internetu četl, že jedním ze symptomů rakoviny plic je přetrvávající kašel. A Hermiona se právě teď držela za břicho a stále kašlala a kašlala a kašlala a kašlala a kašlala…

Těch posledních pár dnů zapomněl, že Hermiona, že jeho nejlepší kamarádka Hermiona, má tu hroznou nemoc. Úmyslně na to zapomněl. Brunetka byla docela šťastná, hlavně kvůli němu a kvůli tomu, co udělal. Vypadala tak naživu… plná energie natolik, že Draco zapomněl, že měla rakovinu plic. Dělal proto přece taky spoustu věcí. Ale teď se mu ta myšlenka připlížila zpátky. ‚Umře. Umře. Umře,‘ znělo mu stále dokola v uších.

Hermiona mu dala ruku na tvář a mezi dvěma záchvaty kašle se zasmála. Draco na ni zíral. Jak se mohla smát! Kašel se jí zklidnil. „Fretko, spolkla jsem sliny,“ řekla mu a naplno se rozesmála. „Vím, že to zní hloupě, ale je to pravda.“

Blonďák snížil hlas. „Nebylo to vůbec vtipné, Grangerová.“

Brunetka se uklidnila a omluvně se usmála. „Bál ses o mě, že?“ zeptala se ho a spustila dolů ruku. Obtočila mu ruce kolem krku a přitáhla se k němu blíž. „Je mi to líto, vážně je.“

„Neomlouvej se,“ povzdechl si unaveně, zavadil nosem o její vlasy. „Není to tvoje vina.“

„Přiznej to,“ škádlila ho. „Vyděsila jsem tě tak, že ses podělal strachy.“

Ušklíbl se. „Bobře, to bylo sprosté slovo, to bych od tebe nečekal!“ uklidnil se. Chtěl věřit, že se neozvala rakovina plic, ale jenom její špatně spolknutá slina. A tak tomu věřil.

Brunetka si povzdechla. „Pamatuj, že doktor Nobleman řekl, že se mi příznaky objeví až za dva měsíce.“

„Já vím.“

„Jak můžeš mluvit o… o své rakovině, jako kdybys mluvila o počasí?“ zeptal se blonďák zamračeně.

Pokrčila rameny a položila mu hlavu na rameno. „Nevím. Už jsem to přijmula.“

„To docela rychle,“ poukázal. „Normální člověk by byl z toho zoufalý.“

„No, já nejsem moc normální,“ řekla polohlasem.

„Věděl jsem to!“ ozval se a jemně ji od sebe odtáhl, čímž rozbil jejich objetí. „Nepochopím, že ti doktor Nobleman nezjistil mentální poruchu.“

Brunetka ho praštila do ruky a zamračila se. „Vidím, že jsi už zase normální,“ poznamenala.

Vytáhl obočí. „Co to znamená?“ zeptal se zmateně.

Velmi zmijozelsky se usmála. „Měl ses před chvílí vidět.“ Brunetka zkřivila obličej do něčeho, co se podobalo výrazu strachu. Široce rozevřela oči a čelist jí klesla dolů. Zdálo se, že napodobuje jeho obličej a podle něho se celkem trefila.

Místo toho, aby se zamračil, vybuchl smíchy. „Merline, Grangerová, tohle bys měla dělat častěji. Sekne ti to,“ zavtipkoval.

Brunetka převrátila oči a úplně se od něj odtáhla. Došla ke svému zmenšenému stolu a popadla stohy papírů. „Tak pojďme pracovat.“

„E-e, Hermiono,“ nesouhlasil. „Ty“ – ukázal na podlahu – „si tady teď uklidíš. Já budu dole a udělám nám něco k jídlu, protože ty jsi takovou drobnost určitě zanedbala.“ Hermiona otevřela oči, ale Draco jí nedovolil protestovat. „Já vím, já vím. Vím, že když vařím, skončí to vždy jako nepoživatelná šlichta.“ Brunetka se zasmála. „Udělám sendvič a kávu, dobře?“

„To zní báječně,“ usmála se.

„A pracovat budeme dole,“ řekl jí ještě. „A běž se osprchovat, Grangerová. Vypadáš na šrot.“

Hermiona se zamračila a převrátila oči. „Jo, jo.“

Draco se ušklíbl a vyšel z její ložnice.

„Ó, ta nádherná vůně kávy,“ řekla brunetka.

Draco vystrčil hlavu z kuchyně a ušklíbl se. Brunetka na sobě měla kalhoty těsně pod kolena a jednoduchou bílou košili. „Jen pokračuj, Hermiono. Za chvíli u tebe budu.“

Hermiona ho poslechla. Po stole si rozložila stohy papírů, vytáhla z kapsy kuličkové pero a začala pracovat. Dřív sice používala brko, ale nakonec se ho vzdala. Bylo to moc komplikované, inkoust se rozmazával. Tak se rozhodla, že bude psát raději mudlovským vynálezem.

Po pár minutách Draco pořád nevyšel z kuchyně.

Hermionin gauč se rychle naplnil dalšími zmačkanými papíry. Draco zřejmě s tou Matkou přírodou nepřeháněl. Brunetka se zasmála. On vlastně pořád plýtval dech a tím ubíral rostlinám kyslík. ‚Ale alespoň, že myslí na stromy‘, pomyslela si s úšklebkem na tváři. Úsměv jí zmizel, když si uvědomila, že udělala další chybu, zmačkala papír a kamsi ho odhodila. Zamračila se. Nikdy tu knihu před svou smrtí nevydá.

„Draco, už to máš? Mám hlad jako vlk!“ zakřičela a popadla čistý papír.

Draco se přemístil z kuchyně s malým úšklebkem na své dokonalé tváři. „Nejsem tvůj zatracený skřítek, bobře,“ řekl jí a podal jí sendvič s kávou. „O – ou, počkej. Zapomněl jsem něco v kuchyni. Hned budu zpět.“ A vrátil se zpátky, trochu se u toho usmíval.

Hermiona vzhlédla od své práce a popadla svůj oblíbený hrnek. Překvapilo ji, že na něm byl přilepený malý kus papírku. Podezřívavě se podívala ke kuchyni, popadla papírek a přečetla si ho:

Víš, bobře, přestaň jen tak nesmyslně zírat na ten papír. Jsi zatraceně skvělá, holka. Předtím, než si to uvědomíš, napíšeš úžasné a smysluplné věty. A pamatuj, ZACHRAŇ MATKU PŘÍRODU!

Brunetčina tvář v údivu poklesla. Podívala se na svůj sendvič a zjistila, že marmeláda a burákové máslo tvoří dohromady slova.

Do toho, Grangerová, do toho!

Z posledního  óčka udělal malého smajlíka. Nemohla potlačit smích. Draco Malfoy ji vážně pořád překvapoval. A po pravdě byl trochu… sladký. Podporoval ji.

Hermiona se podívala na kuchyňské dveře a usmála se. Draco najednou vystrčil hlavu a široce se ušklíbl. Držel svůj oblíbený hrníček a popíjel kávu.

„Děkuji!“ zavolala na něho se smíchem.

„Za nic, Hermiono!“ zavolal a mrkl na ni. A pak jeho hlava zase zmizela.

Brunetka si povzdechla a otevřela si pero. ‚Draco Malfoyi, co bych si bez tebe jenom počala?’ pomyslela si.

PLÁC!

Draco máchl rukou po mouše, jen co kolem něho proletěla. K jeho nevýslovné frustraci to pořád žilo. Už ho chvíli štvala, posmívala se mu a ten bzučivý zvuk se mu odrážel v uších. Prostě ho to nemohlo nechat samotného.

Naštvaně vytáhl hůlku a ten otravný hmyz omráčil. S úsměvem sledoval, jak moucha klesá v bezvědomí na podlahu.

Blonďák se podíval na pracující brunetku, která seděla v tureckém sedu na koberci. Už byl v jejím domě hodně dlouho. Dopřál si pohledu z okna a překvapeně zjistil, že už je odpoledne. Fajn, takže seděl v jejím domě, aniž by dělal něco jiného, než ji pozoroval, celé hodiny.

Byl rád, když Hermiona udělala to, co jí na vzkazu poradil. Sedla si k papírům a po celé minuty, po celé hodiny psala, zatímco zamyšlení zdobilo její hezkou tvář. Brunetka si neustále hrála s perem, kousala si spodní ret a nakláněla hlavu na jednu stranu.

A teď zuřivě psala. A to už docela dlouho. Oči měla přilepené skoro na papíře a perem hlasitě škrábala. K Dracově překvapení už nic nezmačkala.

Byl na ni doopravdy pyšný.

Ale jak čas plynul a plynul a plynul, tak se stával znuděnějším a znuděnějším. Začal si pohrávat se zásnubním prstenem, co nosil na krku. Za celou tu dobu na něj nepromluvila ani jediné slovo. Nesnědla si svůj oběd, a to i když ní hučel, že nejíst je nezdravé. Prostě ho jen ignorovala a psala dál.

Zamračil se, když omračující kouzlo selhalo a moucha se znovu rozletěla, jen aby ho zase otravovala. „Grangerová, proboha, kdy už konečně dokončíš tu svou zatracenou knihu?“

Odpověděla mu jenom tichem.

„Ou, takže teď mě budeš ignorovat?“ zeptal se naštvaně. „Grangerová! Země volá Grangerovou! Haló?“

Znovu naprosto nečekaně zůstala zticha.

Draco převrátil očima a opřel si hlavu o gauč.  Zakryl si pravou rukou oči. Rozhodl se pro krátký šlofík, když plýtvání vzduchem na mluvení bylo tak zbytečné.

„HOTOVO!“

Nadskočil centimetr nebo dva kvůli brunetčině očividnému nadšení. Bleskově schoval prsten zpátky pod košili, aby ho nemohla vidět.

„MÁM HOTOVO! MÁM HOTOVO! MÁM HOTOVO!“ opakovala a skákala nahoru a dolů jako naivní malá holčička, která dostala svoji vysněnou panenku. „MÁM – DRACO, ty jsi ještě tady! Ani jsem si tě nevšimla!“

Draco na ni zíral, oči mu málem vypadly z důlku. „Bože, ženská. Sedím tady celý den a mojí jedinou zábavou je tě pozorovat, jak jako šílená cosi čmáráš. Skoro jsem si začal povídat sám se sebou. Naštěstí jsem Draco Malfoy.“

Převrátila oči. „Nebuď tak melodramatický, Draco,“ řekla mu a přitiskla si svoji knihu k hrudníku. „Copak ze mě nemáš vůbec radost? Dokončila jsem přece svoji knihu!“

V ten okamžik převrátil očima i on, vstal a políbil ji na čelo. „Gratuluju ti, bobře. Mohla bys teď sníst svůj oběd? Hned? Takhle se zabiješ dřív, než stihnu říct ‚rakovina plic‘.“

Brunetka se na něj shovívavě usmála a zavrtěla hlavou. „Promiň, že jsem tě celý den ignorovala, fretko,“ řekla a pohladila mu ruku. „Mohla bych ti to vynahradit zmrzlinou?“

„To bys měla!“ vykřikl. „Obětoval jsem svůj čas… když jsem na tebe čekal. Já…“

Hermiona mu zakryla pusou ruku a podívala se na něj s hraným rozhořčením. „Draco, měl bys držet hubu nebo ten oběd nesním. Nikdy.“ Cítila, jak stiskl rty pevně k sobě, a to jí vehnalo do tváře úsměv. „To je moje fretka.“

Převrátil očima a chytl ji za ruku. Když mu spustila ruku z pusy, zeptal se: „Tak kam půjdeme?“

„Asi do Příčné ulice,“ odpověděla.

„Tak tedy do Příčné ulice,“ řekl a s jemným ‚prásk‘ je oba přemístil.

Hermiona široce zívla a posadila se na gauč.  Hlavu si položila na opěradlo a nohy vytáhla nahoru. „Jsem moc unavená,“ zamumlala a schoulila se do klubíčka.

Draco potřásl hlavou a klekl si na zem. Strčil do brunetčiny hlavy, aby ji udržel vzhůru. „Grangerová, jdi nahoru do své ložnice. Já tě tam totiž odmítám nést.“

„Tak mě tam nenos,“ zamumlala. „Přespím tady.“

„Neměl jsem tě brát ven,“ zabručel a opatrně ji vzal do náručí. Přitulila se k němu a jemně se u toho usmívala. Aby byla ve větším bezpečí, obtočila si ruku kolem jeho krku.

„Myslela jsem, že mě nechceš odnést,“ zamumlala, ospalost se jí odrážela v hlase. Dala mu na tvář rychlou pusu a pak si položila hlavu na jeho rameno, už napůl spala.

Snažil se ji neprobudit. „Jsi tak těžká, Hermiono,“ poznamenal rozmrzele. Ale bylo to právě naopak. Hermiona moc nevážila… byla až příliš lehká. Cítil se, jako kdyby zvedal vzduch.

S Hermionou v náručí se vlekl po schodech. Dveře od její ložnice otevřel mávnutím hůlky. Opatrně ji položil na postel. Pohnula se a otevřela oči. Když ho uviděla, ospale se usmála.

Sklonil se a políbil ji na čelo. „Grangerová, spi dobře,“ řekl a jemně jí projel vlasy svojí rukou.

„Ať tě blechy štípou,“ – široce zívla – „celou noc,“ a po těch slovech usnula jako špalek.

Se smíchem jí vytáhl přikrývku k hrudi. Schoulila se pod ni a spokojeně vydechla. Předtím, než odešel, se znovu sklonil a políbil ji na čelo.

Blonďák se chystal přemístit, když koutkem oka zahlédl Hermioninu knihu. Byla hotová, to ano. A Hermiona z toho měla takovou radost. Ale ona přeci chtěla, aby jí ta knihu vyšla. S tou myšlenkou se ušklíbl a popadl knihu.

Byl tak rád, že se narodil do Malfoyovské rodiny.

Ťuk. Ťuk. Ťuk.

Hermiona se pohnula a zasténala. Aby ztlumila ten zvuk, zakryla si hlavu plyšákem.

Ťuk. Ťuk. Ťuk.

„Zatracený zvuky… ta netrpělivost… pořád spím… přestaňte mě obtěžovat,“ zasténala polohlasem a vstala. Podívala se směrem, odkud zvuk vycházel – k oknu. Okamžitě poznala Dracovu sovu, Vandera, a zamračila se.

„Zatracený Malfoy… je pořád brzy… chci ještě spát!“

Brunetka vztekle dodupala k oknu a pustila sovu dovnitř. Nejdřív kolem ní jenom kroužila a hlasitě u toho houkala, což Hermionu ještě víc naštvalo. Zle na sovu koukala. „Co tady chceš, Vandere?“

Sova znovu zahoukala ještě jednou, sletěla trochu dolů a klovla ji do čela.

„Zatracená sovo!“ vykřikla, ránu na čele si třela. Vander si jí sedl na rameno a tahal ji za huňaté vlasy, díky čemuž Hermiona zuřila. Dokázala si představit, jak by se Draco poškleboval, kdyby viděl svoji milovanou sovu, jak jí ničí vlasy.

„Ha! Vidíš? I ptáci si myslí, že tvoje vlasy vypadají jako hnízdo.“

Převrátila oči a odvázala balíček od soví nohy. Byl docela těžký, štěstí, že Vander byl zdravý pták… i když podle Hermiony mohl být míň aktivní. Teď ta sova doletěla na její stůl a hodovala na sušenkách, které si tam Hermiona nechala.

Vytáhla z balíčku hnědou knihu. Jakmile ji otevřela, vypadl na zem dopis. Zvedla ho a zvědavě se na něj podívala.

Otevřela Dracův dopis a četla:

Hermiono,

gratuluji ti k splnění tvé deváté položky na seznamu. Jsi překvapená, že píšu? Vzal jsem tvoji hotovou knihu k jednomu nakladateli a on se rozhodl, že ji urychleně vydá. Samozřejmě, že jsem ho podplatil. Nejsi ráda, že jsi nejlepší kamarádka syna toho nejvlivnějšího muže v kouzelnickém světě?

Dlužíš mi zmrzlinu. Kávová zní dobře, nemyslíš?

Draco

Brunetce spadla čelist. Ruce se jí začaly třást, když se podívala na knihu, kterou držela v ruce. S polknutím si ji přitáhla blíž. Historie Bradavic, druhé vydání. To je jméno mojí knihy. To je jméno mojí knihy. To je jméno mojí knihy‘ opakovala si v duchu. Snažila se uklidnit, nicméně se jí přes tvář roztáhl nekontrolovatelný úsměv.

Oči jí cestovaly po obalu knihy. Napsala: Hermiona Grangerová. ‚To je moje jméno. To je moje jméno. To je moje jméno‘ snažila se to všechno vstřebat najednou. „Ó MŮJ BOŽE!“ vykřikla a objala svoji dokončenou knihu, svoji vydanou knihu, svoji dokončenou vydanou knihu. Překvapený Vander vydal podivný zvuk a hnal se k oknu.

„Moje kniha je vydaná. Bože, moje kniha je vydaná!“ Úsměv jí neopouštěl tvář.

Musela vidět Draca. Musela.

Hermiona se přemístila. Myslela na to, jak bude s jedním mladým blonďákem jíst zmrzlinu. Ano, kávová vůbec nezněla špatně.

Poznámka autorky: Takže kapitola je u konce. Komentáře?

Mimochodem myslím, že Draco a Hermiona začínají být trochu OOC… ale pro tenhle příběh jim to padne. Koneckonců jsou nejlepšími přáteli. A tohle není kánon, takže jsem si nemohla pomoct a musela jsem svoje postavy trochu upravit od kánonu. Ale stále se hašteří, i když teď jenom hravě.