Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola šestá, část první:

ZAKRYJU TĚ

Hermiona snila.

V temnotě se její prsty potkaly s chladným, tvrdým a neživým povrchem tvořený kamenem. Stěnu před sebou neviděla, jen ji cítila, a modlila se za to, aby místo ní ucítila jen vzduch.

Ale žádný tam nebyl.

Opřela se o zeď. Temnota kolem ní vířila a snažila se ji úplně pohltit. Zhluboka se nadechla, pohlédla do té tmy a snažila se přinutit své oči si zvyknout. Nefungovalo to.

S hlavou opřenou o stěnu se snažila uklidnit své nervy, ale nemilosrdné stíny se kolem ní tlačily a dodávaly jí pocit, jako by se stěny kolem ní přibližovaly – a vytvořily tak nenasytný pocit klaustrofobie. Bylo těžké dýchat – vzduch zhoustl a také zdusněl.

Tma.

Zima.

Hlava se jí motala a způsobovala, že se po jejím těle rozlévala vlna nevolnosti. S tím pocitem těžce polkla – žluč se jí objevila v hrdle. Věděla, že se musí dál hýbat – potřebovala najít cestu ven z téhle zatracené noční můry – jinak ji vyčerpání převálcuje a ona nebude schopná se dostat ven z tunelů.

Zvolila se ke zdi a pomalu se začala šourat dopředu – od cesty z které přišla. Její kroky se odrážely na kameni a ten zvuk se pomalu stával hypnotizujícím. S prsty roztaženými na druhé straně chodby bojovala s těžkými víčky i touhou zastavit se a posadit se a pokračovala v plahočení se, zatímco se jí myšlenky začínaly motat dohromady. Cítila se, jako by chodila dokola – jako by se ocitla v nějakém chabém vtipu, v namáhavé temnotě… stále chodila, ale nikdy se nepohnula dopředu.

Rychle se unavila, ale neviděla ani sebemenší známku světla – světla, které by ji dovedlo do jejího útočiště.

Její myšlenky proťalo škrábání. Trhavě se zastavila. Srdce jí bilo – bušilo jí jako o závod. Ten zvuk klidně mohla udělat svým pohybem ona sama, ale nemohla být si jistá. S očima rozevřenýma do temnoty zatajila dech a napínala uši, aby zaslechla, kdyby se ten zvuk opakoval.

Sekundy ubíhaly.

Srdce se jí pomalu začalo uklidňovat, když jediný zvuk, který slyšela, bylo jen její dýchání – rychle, ale přesto ne mělce.

Nakonec připsala ten zvuk své paranoidní fantazii a  znovu se dala do pohybu, přičemž úplně ignorovala pocit hrůzy, který jí kroutil střeva.

Stačila udělat jenom dva kroky a to škrábání se ozvalo znovu, tentokrát však blíže.

To už Hermiona věděla, že není dílem její fantazie. Ústa jí vyschla, když se zastavila, a prsty se jí třásly u stěny. Polkla, ale dech se jí naprosto vytratil, když slyšela, jak se něco pomalu pohybuje tunelem. Mohla slyšet, jak se to posouvá po kamenech a blíží se to k ní.

A dýchalo to.

Hluboké nádechy s náznakem chrapotu, hrubý zvuk vycházející ze slizkého hrdla.

Strach ji pohltil. S rukou na stěně slepě běžela tunely. Mysl jí naplnily obrázky příšery se žlutýma očima sevřenýma do štěrbin a ostrými tesáky.

Dohánělo ji to. Pomalé zavrčení se ozvalo tunelem.

Začala utíkat.

Běžela, pelášila tunelem. Jak uháněla temnotou, srdce jí bušilo do žeber. Běžela tak rychle, jak jen mohla, ale v té nekonečné prázdnotě měla pocit, jako by se nikam nedostala. Brzo se jí nedostávalo dechu. Volnou rukou se držela za bok, ve kterém ji ostře píchalo. Lapala po dechu, ale její nohy se pohybovaly dál.

Najednou klopýtla a padla na zem. Bolest jí vystřelila do rukou a kolen – před očima se jí objevily skvrny.

Cítila, jak se příšera za ní přibližuje. Omyl ji náhlý pocit beznaděje.

Zavylo to – ten ohlušující řev se zaryl přímo do Hermioniny duše. Schoulila se a přitiskla si ruce na uši, dokud se zdi kolem ní nepřestaly třást.

To ji znovu uvedlo do pohybu… zoufalství překryl adrenalin. Zadusila vzlyk, vyhoupla se na nohy a dala se opět do běhu.

Zapotácela se a zaváhala, zakopla o nešťastně položený kámen, ale snad jen díky zázraku udržela rovnováhu.

Bylo to blízko.

Už to mohla i cítit. Páchlo to jako sračka a zatuchlina, jako síra a splašky, jako smrt a rozklad. A ten puch byl nesnesitelný.

Vzlykla a zakryla si ústa i nos rukou. Rychle se unavila. Nikam se ale nedostala.

Zavrčelo to – blížilo se to – a (díky zvukům, jež to vydávalo svými pohyby) věděla, že to má i velké ostré drápy.

Ale nechtěla se otočit.

Věděla, že není úniku, ale pokračovala v běhu. Nemohla si pomoct. Vzpomínky na její přátele – její nádherné přátele – se jí objevily před obličejem jako dokonalá prezentace. Přestože si nemohla vzpomenout, kdy se objevily, horké, mokré slzy jí vlhčily tváře.

Třásla se. Věděla, že už nezbývá mnoho času… konec se najednou vyjasnil jako křišťál.

Zavřela oči. Zhluboka se nadechla – tiše přijala svůj osud. A náhle ji zalil pocit klidu.

A tehdy to skočilo.

Vzduch se jí vyvalil z plic, jak na ní příšera přistála. Ten pocit klidu a to přijetí náhle zmizelo… nahradila ho čistá hrůza.

Svíjela se v bolestech, lapala po dechu, když jí příšera zaťala ostré zuby do zad. Tělo měla v jednom ohni, jak jí příšera začala trhat svaly – zaryla se do svalů a kostí, zanechávajíc za sebou hluboké šrámy.

Na krk se jí dostal horký, hnijící dech. Nízce zavrčel, ten hrozivý zvuk nepotřeboval žádný překlad.

Pak křičela – ten zvuk se odrážel od skalisek.

Křičela o milost – žadonila o slitování. Křičela o pomoc. Křičela k Dracovi – modlila se, aby se její hlas roznesl, i když věděla, že to bylo zbytečné.

A křičela, i když se zuby té příšery zakously do jejího krku.

Hermiona ucítila na své paži tlak. S prudkým nádechem otevřela oči a slepě zaútočila na svého útočníka.

Ten útok byl tak náhlý, že zastihl Draca nepřipraveného a Hermioně se tak podařilo spojit svojí pěst s jeho hrudí – tvrdě – předtím, než ji pevně chytil za zápětí. Dezorientovaná Hermiona se proti němu vzepřela a snažila se ho znovu udeřit.

Draco zaťal zuby a snažil se ji udržet na uzdě. „Ježiši Kriste, ženská! Co to sakra děláš?“

Hermiona nepřítomně a otřeseně pokračovala ve svém boji jako šílenec. Svíjela se a kopala a neustále se pohybovala v náhlém záchvatu síly, dokud se jí nepodařilo vytrhnout jednu ze svých rukou z jeho železného sevření.

Nabytá energií divoce spojila svoji ruku s Dracovou tváří. To plácnutí se ozvalo jeskyní jako výstřel.

Pustil jí zápěstí, klopýtl zpátky a v šoku si svíral tvář.

Ten zvuk vytáhl Hermionu z jejího deliria. Zběsile zamrkala a prostor kolem ní se začínal rozostřovat. Ležela na zemi v otevřené jeskyni. Draco byl jen pár kroků od ní, rukou si drhnul tvář. Otočila hlavu a podívala se na rozbitou zemi nad nimi. Slunce zapadalo a zanechávalo za sebou děsivý odstín červené.

Realita ji převálcovala jako náklaďák.

Byl to jen sen.

Už ji neobklopovala tma, ale ten sen byl tak živý, že stále měla pocit, jako by jí na plicích ležela váha příšery. Lapala po dechu. Na svém krku pořád mohla cítit ten dech…z něhož vyzařoval zápach smrti. Záda měla stále v jednom ohni, jako by její tělo bylo skutečně zničené.

Draco mluvil – vztekle křičel – ale nemohla mu rozumět.

Nemohla se pohnout… tělo se jí topilo v bolesti.  Mohla cítit, jak jí slzy stékají z očí, pokrývají tvář a vlhčí zem. Bojovala o dech – sípala, dokud se jí před očima nevytvořily skvrny a nezakalily jí tím zrak. Opatrně se schoulila, přitáhla si kolena k hrudi a snažila se uklidnit.

Draca ta tvář štípala. Spustil ruku dolů a podíval se na Hermionu s očima přivřenýma do štěrbin. Ale jakmile viděl, jak se choulí do klubíčka a lapá po dechu, všechen hněv se mu ze žil vypařil.

Lezl po čtyřech a tím zničil tu vzdálenost mezi nimi. Na záda jí položil ruku.

Hermiona cukla bolestí a tím se odtáhla. Narovnal se, ale pak se jí znovu dotkl. „Grangerová?“

Hermiona se k němu otočila tváří. Děs v jejích očích byl patrný. Ležela na zádech a snažila se ovládnout svůj dech místo toho, aby lapala jako ryba na suchu.

 Draca najednou naplnily obavy. Jemně se jí dotkl. „Hermiono?“

Oči se jí začaly nebezpečně točit.

„Hermiono?“ Vzal jí hlavu do rukou a otočil k sobě. „Podívej se na mě… potřebuješ dýchat. No tak… nadechni se!“

Hermiona ucítila na svém obličeji jeho ruku, a to bylo překvapivě uklidňující.

Draco se několikrát demonstrativně nadechl, aby jí dal příklad. S očima zaseknutýma do těch jeho stříbrných s ním vydechla a také bolestně natáhla vzduch do svých plic a s tím její hysterie pomalu upadala. Nakonec se její plíce úplně uvolnily. Zhluboka se nadechla a vydechla… a okamžitě se rozkašlala.

Obrátila svoji tvář k zemi a začala se dusit. Neschopna popadnout dech ucítila, jak přes její stísněný žaludek přejelo několik vln nevolnosti. Nebyla schopna to ovládat, její tělo ztuhlo. Říhla si, potom se jí žaludek zvedl – ale ven nic nepřišlo. Tělo se snažilo cokoli vyhnat z jejího žaludku. Když se znovu snažila popadnout dech, z očí se jí draly slzy a prsty zarývala do země.

Dracova uklidňující ruka se na ní znovu objevila. Pomalu jí začal třít kruhy na zádech a uklidňoval ji. „Ššš… bude to v pořádku. Bude to v pořádku… jen to vypusť ven.“

Říhání přestalo.

Kašlající Hermiona se zhroutila na podlahu. Zalilo ji úplné vyčerpání, svaly jí ochably… úplně vyhořela. Unaveně si otřela sliny z obličeje. S výdechem položila hlavu na zem a snažila se svůj dech zklidnit.

Draco nechal svou ruku z jejích zad spadnout a roztřeseně se nadechl. Přejel si rukou přes obličej. „Jsi v pořádku?“

Se zavřenýma očima pomalu přikývla.

„Co to všechno bylo?“

Než odpověděla, polkla. „Byl to sen.“

„Chceš o tom mluvit?“

Jen myšlenka na sen jí přivodila zpátky tu bolest. A i když tón Dracova hlasu byl jemný, ona okamžitě pocítila, jak její strach způsobil, že jí žaludek ztěžkl jako kámen.

Horké slzy se jí okamžitě začaly vylévat zpod zavřených víček.

Otočila se na svoji stranu a schoulila se tak, aby ukryla tvář před Dracovým železným pohledem. Zatímco bojovala s novou várkou slz, které se jí chtěly dostat z očí, stiskla rty a zavrtěla hlavou.

„Takže mi ani nehodláš vysvětlit, co za sen tě přinutil mě praštit do obličeje?“

Hermiona si obtočila ruce kolem hrudníku a roztřeseně zavrtěla hlavou.

Draco si povzdechl.

Nepříjemné ticho zaplnilo jeskyni. Vteřiny se proměnily v minuty, které se ale zdály jako dny… jako roky. Jelikož ležela na studené zemi, začala se Hermiona třást. Ale nebyla si celkem jistá, zda ten třes způsobila doopravdy zima… nebo jestli to byla vzpomínka na sen.

„Třeseš se.“

Nadskočila, když jeho hlas protnul to ticho, ale oči nechala zavřené. Pokrčila rameny.

„Je ti zima?“

Hermiona se suše zasmála – téměř beznadějně. „Ty tady nejsi ten v zatracené sukni.“

Uslyšela za sebou nějaký zvuk a pak už ucítila, jak se jí někdo tiskne k zádům. Prudce otevřela oči a otočila hlavu tak, aby zrovna viděla, jak se k ní posouvá Dracovo bledé tělo.

„Co to děláš?“

Draco se posunul tak, aby měl větší pohodlí. „Vyhlásili jsme příměří, ne?“

Hermiona otevřela pusu, aby protestovala, ale Draco pokračoval předtím, než mohla cokoli říct.

„Hele… nenechám tě tady zmrznout. Já taky zrovna nejsem monstrum. Možná tě to překvapí, ale byl jsem vychovaný jako gentleman… to je jedna z nevýhod, když vyrůstáš jako „privilegovaný“. Takže se klidně můžeš vrátit k nenávisti, až se dostaneme z téhle bohem zapomenuté díry.“

Hermiona ze sebe vydala přidušený smích, který jí okamžitě odumřel v krku, když se jí Dracovy paže začaly plazit po těle a usídlily se na jejím pase.

Bezděky zalapala po dechu a strnula – tělo se jí pod Dracovým dotykem napnulo.

Draco sebou překvapeně trhl a stáhl svou ruku zpátky. „Ježiši Kriste! Nemohla by ses zatraceně uvolnit?“

Hermioně okamžitě zčervenaly tváře. Tiše vydechla vzduch, co zadržovala. „Promiň.“

Draco na pár vteřin zaváhal, ne jí znovu položil ruku na tělo. Tentokrát se Hermiona uvolnila a Draco si ji k sobě přitáhl blíž.

Hermiona se cítila díky té náhlé blízkosti se svým největším nepřítelem nesvá, ale nebeský klid lidského dotyku to velmi brzy převážil. Přitulila se k němu a povzdechla si, když ucítila, jak se jeho tělesná teplota dostává přes její oblečení.

Se zavřenýma očima se Hermiona snažila soustředit na Dracův dech a váhu jeho rukou na jejím pase. A když slunce zapadlo za horizont, Hermiona zázračně vklouzla do nevědomí a usnula.

Poznámka překladatelky: Tohle je jen první polovina šesté kapitoly. Promiňte, že to dělím, ale zápasím s časem a navíc šestá kapitola je dost dlouhá.

Děkuji, Kaitlin!