Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola pátá:

NIKDY NEPROHRÁT

„Tvrdohlavý umíněný spratek… odporný, arogantní kretén… hnusná sebestředná malá fretka!“

Hermiona nejistě mířila tmavou chodbou a s rukama nataženýma před sebou si pro sebe temně mumlala.

Tušila, že už hledá hodiny, i když nebyla schopna přesně určit čas. Věděla jen, že pokaždé, když se vrátila vyčerpaná z tunelu, který prohledala, zpět na světlo – do toho Pekla, co sdílela s Dracem – slunce drasticky změnilo svoji pozici na obloze.

Také to poznala díky tomu, že ji bolel žaludek, jako by se ta prázdnota snažila dostat ven. A s každým tunelem a slepým koncem se bolest jenom zhoršovala.

Snad jen díky zázraku prozkoumávala už čtvrtý tunel – i když se cítila, jako by byl alespoň tisící. Zázrak se konal v tom smyslu, že si pomalu, ale jistě razila cestu nemožným a prohledávala nesčíslné podzemní chodby. A každá prohledaná zůstala za ní.

Jak se dostávala hluboko do útrob některého z tunelů, všechno až neskutečně ztmavlo. A bez hůlky nebylo možné, aby si byla na 100% jistá, že ta místa prohledala úplně. Snažila se vymyslet si nějaký systém. Ocitla se v něm ale nepřesnost a mohlo v něm být hodně chyb, ale bylo to to nejlepší, s čím přišla.

Její systém úplně spoléhal na paměť: měla pocit, že se v temnotě hlavní chodba větví do dalších. Když prsty její natažené ruky ucítily ve stěně mezeru, otočila se a upamatovávala se na kroky do hlavního tunelu – do tunelu, který ji přivedl do otevřené jeskyně, kterou nenáviděla.

Šla tak daleko, dokud se cítila bezpečně. Jen co ji zcela obklopila tma, její strach vystoupil na povrch – strach ze ztráty, strach z bolesti, strach z toho, že nikdy nenajde cestu zpátky. A tehdy se otočila a pomalu se vrátila zpátky tunelem, který vedl ke svobodě. No, ke svobodě zrovna ne… ale k něčemu v tom smyslu, k pohodlí.

Zpočátku bylo jednoduché si zapamatovat všechny zatáčky a rozvětvení – každý směr, kterým se její nohy otočily – takže pro ni bylo jednoduché se vrátit. Ale s každou uběhlou minutou se to stávalo obtížnější. Za prvé, některé z těch tunelů byly neuvěřitelně složité – s dalším a dalším větvením, temnými chodbami a ještě temnějšími zákoutími. Pohybovala se rozvážně a velmi se soustředila, ale pochybnosti se jí začaly navrtávat do podvědomí a ničily její sebemotivaci.

A za druhé, její paměť začala ochabovat. Hlava jí bušila a ona měla problémy si vzpomenout, zda naposledy zahnula do leva nebo zahnula doleva ještě před tím. Všechny její pohyby jí splynuly dohromady – skoro jako ve snu – a pro ni bylo stále těžší sebrat sílu a pohnout nohama vpřed.

V třetím tunelu došla tak daleko, jak se jen opovážila. Tma jí nakonec úplně pohltila a prsty nahmatala jen vzduch. Neodvážila se udělat další krok, a tak ustoupila pro uklidnění, které jí mohlo poskytnout slunce. 

Srdce jí uvnitř hrudi ostře tlouklo, jak se její představivost volně rozběhla. Iracionální myšlenky jí naplnily celou hlavu, noční můry se zjevily přímo před ní a ona neměla sílu je zatlačit zpět.

V dálce před sebou nakonec uviděla slabou záři a okamžitě ji omyla vlna klidu – zakryla ji jako teplá deka.

Náhle se jí v mysli vynořila představa Dracova obličeje a zastyděla se, když dovolila svému strachu, aby ovlivnil její rozhodnutí.

Zastavila se a s očima upřenýma na tom bledém paprsku světla se zhluboka nadechla, aby se uklidnila. S výdechem si povzdechla a její obavy začaly pomalu tát.

 Věděla, že se musí uklidnit. Jako třikrát předtím vystoupila a zamířila k dalšímu tunelu, zatímco ji Draco pozoroval ze svého sedu na zemi. Cítila, jak se jí jeho stříbrné oči zabodávají do zad, když ji soudil svým ledovým pohledem.

Raději by se propadla, než by si dovolila, aby ji viděl posedlou strachem.

Nakonec se cítila dostatečně silná natolik, aby se pomalu znovu vydala k otevřené jeskyni.

Byla unavená… unavenější než kdykoli předtím. Hlava ji bolela a přeplnila se spoustou nekonečných zatáček a směrů a jedinou věc, na kterou mohla myslet, byla skutečnost, že chtěla ten nemožný výkon zastavit a jen spát.

A tak se donutila k pohybu. Pomalu, ale jistě posouvala své nohy dopředu, a pomalu, ale jistě se konec tunelu i se světlem k ní přibližoval. A najednou byl přímo před ní… jen pár centimetrů.

Přelil se přes ni klid – jako kdyby jí zázrakem spadla z ramen všechna váha. Nadechla se a udělala ten poslední krok.

Krok do světla.

S mrkáním vstoupila do velké díry, ale jen co se její oči přizpůsobily, její nedávno nabytý pocit klidu ji znovu opustil a nahradil ho vztek.

Draco se ani nepohnul…

A navíc tvrdě spal.

Vůbec se o ni nezajímal… nezajímal se, že ona riskovala svoje bezpečí, svoje zdraví i svoji duševní příčetnost, a to jen proto, aby ho zachránila.

Vůbec nic neudělal… ani se nesnažil udělat něco ku prospěchu… nesnažil se najít jejich hůlky nebo vodu nebo jídlo… nesnažil se udělat nějaký přístřešek… vůbec se nesnažil pomoct. Prostě jen nechal celou váhu jejich přežití na jejích ramenou.

No, jestli to má být to, co chtěl…

Tvrdohlavé odhodlání ji naplnilo a ona najednou nebyla vůbec vyčerpaná. Zuřila.

Necítila se ani trochu unaveně. A taky se na něj už nemohla podívat, protože upřímně řečeno, z pohledu na něj se jí dělalo špatně.

No, ona mohla být stejně sobecká jako on.

Do prdele s ním. Mohl se o sebe postarat sám. Ona se o něj taky nebude zajímat. Najde si svoji vlastní cestu ven… i kdyby ji to mělo zabít. Bylo jí špatně z jeho ochraňování… špatně z toho, že si jí nevážil… špatně z toho, že za něj dělala práci.

Se zaťatou čelistí – její mysl se úplně zřekla logického uvažování – náhle změnila kurz, otočila se na patě a vstoupila do čtvrtého tunelu.

Takže tady byla, vztekle si pro sebe mumlala, když vstupovala do čtvrtého tunelu a hluboko do temnoty.

S rukama nataženými před sebou ucítila, jak se tunel poprvé větví doprava. Otočila se a zamířila do nové chodby. Ten úhel způsobil, že světlo zmizelo okamžitě.

Na chvíli se zastavila, jen proto, aby si její oči na to šero navykly. Rozum jí mezitím křičel v zadní části hlavy. Věděla, že se měla zastavit na delší dobu – nechat své oči se plně přizpůsobit… víc si věci promyslet – ale vytlačila ten neodbytný hlásek rozumu.

To hněv teď poháněl její pohyby. Vztek a nic jiného.

A byl to hněv, který ji nutil stále bloudit temnotou a nechávat světlo (a také Draca) daleko za sebou.

******************************************

Draco slyšel, když znovu vešla do jeskyně, jen se o to prostě nestaral.

Se stále zavřenýma očima si opřel hlavu o kámen, na kterém odpočíval. S pravidelnými výdechy poslouchal, jak se Hermioniny kroky přibližovaly a tak si pak také všiml když se zastavila.

Obklopilo ho tajuplné ticho, ale odmítal otevřít oči. Místo toho jen tiše seděl a napínal uši. Mohl slyšet, jak pár metrů od něho dýchá nosem, tiše ale přesto ostře – vztekle – a obraz její znechucené tváře se mu objevil v hlavě.

Koutek úst se mu zkřivil – vytáhl se do mírného úšklebku – a on se musel soustředit na to, aby svoji tvář udržel bez emocí.

Mohl cítit, jak na něj rozhořčeně zírá – jako kdyby se mu snažila do hlavy vypálit pohledem díru – ale nepohnul se. Nechystal se jí poskytnout to zadostiučinění.

Náhle proťal ticho zvuk – strohé zaškrábání botou o kámen – když Hermiona přesunula svoji váhu a otočila se na patě.

A pak se vydala pryč, její kroky se vzdalovaly.

Draco svraštěl obočí z její náhlé změny chování, ale trvalo jen několik vteřin, než si uvědomil, že mu to bylo šumák.

Uvolněně se pokusil zaměřit se jen na svůj dech, pokoušel se proklouznout do klidných hlubin nevědomí. Byl unavený – vyčerpaný – a chtěl jenom spát. Ale nemohl.

Nemohl se uvelebit. Zkoušel všechno, co ho jen napadlo: ležel, seděl, trochu se natáhl, pokrčil nohy, natáhl nohy, ale nic nefungovalo. Zažíval bolest – zad a krční páteře.

A kotník mu pulzoval.

Krátce potom, co ho Hermiona nechala samotného v otevřené jeskyni, potlačil bolest a ještě jednou vstal. Potřeboval najít jednu z jejich hůlek… nemohl prožít další noc bez ní.

Takže se s výrazným kulháním pomalu šoural po obvodu jeskyně a hledal jakoukoli známku leštěného dřeva.

Hledal, až mu prsty zdřevěněly – dokud necítil nic jiného než silnou pulzující bolest valící se jeho nohou.

Hledal, dokud mu vystřelující bolest nevehnala slzy do očí.

Hledal, dokud nebyl už víc schopný na nohu přenést i sebemenší špetku své váhy.

A tehdy – s těžkým srdcem a pocitem naprostého selhání – zatnul zuby a i přes bolest se dobelhal ke kamenu, na kterém ležel.

Trvalo mu docela dlouho přejít tu nevelkou vzdálenost. A když si konečně ztěžka sedl na chladnou zem, zalil ho pocit obrovské úlevy.

Trochu si ohnul kalhoty a pečlivě pozoroval odhalenou část těla. Nohu měl výrazně oteklou, nafouklou tak, že mu roztahovala koženou botu. Velká boule, která kdysi bývala jeho zdravou nohou, pokračovala do stejně nateklého kotníku, který dosáhl děsivého odstínu namodralé fialové. Opatrně prstům dovolil, aby se dotkli jeho kůže a okamžitě zasyčel bolestí.

Jednou už takovou bolest potkal. Jednou, když byl malý, si hrál improvizovaně famfrpál. Zlepšoval své chytačské schopnosti a vzlétl příliš vysoko a moc rychle a také se naklonil příliš dopředu ve snaze chytit zlatonku.

Když se jeho prsty sevřely kolem prázdna, gravitace se projevila a on najednou padal dolů – přes předek svého koštěte. Země se rychle přibližovala a on neměl jinou možnost, než natáhnout ruce před sebe, aby zmírnil dopad.

Dopadl tvrdě. A jak se jeho ruce setkaly se zemí, slyšel křupnutí následované bolestí, která se mu šířila rukama. Stačilo to, aby se mu zatmělo před očima a žluč mu narostla v krku a v agónii křičel.

Ruce si tehdy určitě zlomil a přesto (i když to byla muka) se to jevilo jen jako nic v porovnání s tímhle okamžikem – protože tenkrát to netrvalo tak dlouho.

Byl Malfoy. A Malfoyové cítili bolest jen tak dlouho, dokud se k nim nepřemístil rodinný léčitel a nevyléčil jejich zranění.

Ale tady nebyl žádný léčitel, aby ho pomocí magie uzdravil. Tady nenalezl žádné pohodlí, žádné uzdravení, nic…

Teď, když byl konečně schopný si odpočinout, bolest v kotníku začala pomalu ustupovat – mírně se snížila a navíc pulzovala ve stejném rytmu jako jeho srdce. Ale jen co tahle bolest upadávala, ozvala se další.

Při sedu na tvrdé zemi si postupně začal velmi dobře uvědomovat chlad, který pronikal jeho hábitem. Slunce se pohybovalo obloukem na obloze. A s jeho přesuny ubývalo teplo. Zavrtěl se, ale bez ohledu na to, jak moc se pohyboval, nezískal tepla dost.

Prsty ho brněly. Pevně je sevřel a přitáhl si je k ústům, aby si mohl do sevřených pěstí fouknout teplo. Spustil ruce a pevně si je přitáhl k hrudi.

Násilná vlna chvění mu projela tělem a způsobila, že se mu svaly na zádech ještě více propnuly. Zaťal zuby a obalil si kolem sebe plášť těsněji. Pak si ovinul kolem těla paže. Snažil se trochu tepla udržet.

Vyčerpaně si znovu lehl a opřel se o kámen. Myšlenky mu pomalu začaly bloudit myslí. Neúmyslně začal přemýšlet o teplu: o tropech, o teplém vánku rozfoukávajícím vlasy, o slunci, jehož paprsky dopadají na jeho kůži.

S povzdechem, ztracený ve svých myšlenkách, se pomalu nechal unášet do nevědomosti. V ospalosti přemýšlel o teplém jídle – o jeho vůních a chutích. Přemýšlel o zapařené sklenici máslového ležáku, a jak by tu tekutinu polykal – jak by se lok po loku rozehříval.

Žaludek mu zuřivě zavrčel a vytrhl ho tím ze snění. Nikdy nepocítil bolest z hladu… nikdy… a na chvíli mu to sebralo dech. S lapáním po dechu a s pevně zavřenýma očima se chytil za břicho a čekal, až křeče ustoupí.

Když se mu konečně uklidnil dech, byl schopný otevřít oči. Točila se mu hlava. Měl závrať a tak zamrkal, aby si pročistil hlavu. Žaludek na něj znovu zařval. Cítil se dutě, ale přesto měl žaludeční nevolnost. Bolest přecházela i do očí. Byl dehydratovaný, to už věděl, ale ta neuvěřitelná vyschlost v ústech mu to ještě připomněla.

Nemohl vyhrát. Nezáleželo na tom, jak moc se soustředil – jeho pravděpodobně zlomený kotník, hlad, žízeň, zima – nově nalezený způsob mučení. A tohle mučení se nerozložilo milosrdně do celého těla – jako tenká vrstva střední cesty kompromisů, kterou by snesl. Ne, každé mučení se projevilo na jednom místě, samo… nesnesitelné utrpení, které způsobilo vymetení jeho myšlenek a vědomí pouze toho, co jeho tělo zažívá v přesném okamžiku.

Se zahnutou hlavou dozadu se podíval na oblohu. Slunce se přesouvalo po obloze a zanechávalo za sebou jen roztržené husté mraky. Poledne se už přehouplo a mraky se začaly vkrádat a zakrývat modré nebe. Brzy bude znovu tma.

Tma a zima.

Mrazivá zima.

Zatímco pozoroval slunce a ztrácel se v beznaději z blížící se tmy a v záblescích zimy se nějak – zázračně – vyčerpal tak, že se mu konečně zavřely oči a on ztratil nepříjemná pouta reality a upadl do spánku.

********************************

Hermioniny roztažené prsty najednou narazily do zdi.

V temnotě pocítila, jak jí srdce kleslo až k nohám a jak se jí objevily slzy v koutcích očí. Tohle už byla čtvrtá slepá ulička, na kterou narazila. Vztek, který v ní Draco vyvolal – ten vztek, který ji iracionálně hnal vpřed – už úplně zmizel a nahradilo ho jen vyčerpání.

Cítila se hloupě – když nechala své rozhořčení, aby ji ovládlo. Kdyby jen pár minut počkala – dokud by se její emoce neuklidnily – uvědomila by si, jak absurdně se zachovala, když se rozhodla v pokračování hledání cesty ven. Ale protože to neudělala, stála teď znovu v další slepé uličce a třásla se zimou, únavou a bolestí. A také by se rozhodně neztratila.

Věděla, že už hledá dlouho – chodila nekonečnými chodbami, které se různě stáčely a proplétaly. Přesto se ale dobře nesoustředila a odbyla to – myšlenky měla zahalené svým rozpoložením – a teď si nemohla vzpomenout, kudy přesně šla.

Otočila se a opřela se zády o stěnu, se kterou před chvílí přišly její prsty do kontaktu. Cítila beznaděj a jak tam tak stála a snažila se dát smysl všemu, co jí prolétlo myslí, poznala, že se jí z očí hrnou slzy – horké a neodbytné.

Když se jí z koutku oka vykulila první kapka, pocítila, že jí nohy začínají vypovídat službu. Pomalu sklouzla po stěně. Slzy se jí z očí bez přestání hrnuly – nahromaděné díky dnům vyčerpání, frustrace a bolesti. Jak se jí kutálely po tvářích, vlhčily jí obličej. Vsedě na zemi si přitáhla kolena k hrudníku a zabořila obličej do klína.

Nemohla potlačit vzlyky, které jí otřásaly tělem, a najednou zasténala – z hrdla se jí vydralo zakvílení podobné raněnému zvířeti.

S houpavým pohybem těla ronila slzy.

Vděčná za tu svobodu, využila bolest a volně plakala. Plakala pro cokoli, co ji napadlo.

Nevěděla, jak dlouho na té tvrdé, chladné zemi seděla a hlasitě vzlykala. Ale brzy jí došly věci, pro které mohla brečet, a upřímně si ani nemohla vzpomenout, proč vlastně začala.

Nakonec jí slzy konečně přestaly stékat z očí, a tak si usušila obličej a stáhla obličejové svaly. Vzhlédla od svých nohou, zamrkala do temnoty a otřela si nos do rukávu.

Neměla v sobě žádnou sílu – byla jen naprosto vyčerpaná – a jasně si uvědomila, že už dál nemůže hledat. Potřebovala se dostat zpátky – potřebovala se dostat zpátky do bezpečné, otevřené jeskyně.

Potřebovala zpátky k Dracovi.

Věděla, že má obličej umazaný – od špíny, krve a teď i slz. Rukama prozkoumávala zem kolem sebe, dokud nenašla to, o čem věděla, že tu určitě je: mělkou louži.

Nabrala si trochu vody do dlaní a namočila si tvář. Když se chladná voda dotkla jejího těla, zalapala po dechu, ale také jí to pomohlo vyčistit si hlavu. Znovu si nabrala vodu a rychle jí stříkla na svůj obličej.

Voda jí skapávala z brady, ale Hermiona se cítila zvláštním způsobem povzbuzená – a čistší než předtím. Nadechla se, aby se uklidnila, přitiskla ruku na zem a vyhoupla se na nohy.

Z toho sezení byla ztuhlá, a tak její tělo protestovalo. Rozhodla se však ignorovat napětí ve svých svalech a bolest hlavy, která tak pulzovala, a pomalu se ve tmě začala přesouvat s rukama nataženýma před sebou.

Došla na první rozcestí tunelů. Rukou nahmatala jen vzduch a tak věděla, že se větví doprava a doleva. A přestože v té temnotě nemohla nic vidět, obě cesty vypadaly stejně.

Zase se ztratila.

V té tmě si nemohla vzpomenout, ze kterého směru přišla. A jak tam tak stála, slyšela (i když to bylo nemožné), že se za ní plíží stín.

Srdce jí začalo divoce bít v hrudi. Cítila, jak se k ní opět blíží vlna hysterie.

Pevně zavřela oči.

Mysli, Hermiono, mysli.

Předtím, než si vůbec stačila uspořádat myšlenky, něco za sebou uslyšela. Byl to zvuk škrabotu – děsivý zvuk – jako by něco škrábalo o skálu.

Hermioninu mysl zaplavily myšlenky na dravce a příšery. Rychle otevřela oči. Stála v temnotě a zatajovala svůj dech – srdce jí bušilo oproti žebrům.

Uslyšela to znovu – tentokrát blíže – a málem omdlela. Hlava jí bušila a z toho, co věděla, to mohl být jen výplod její fantazie. Ale rozhodně se nechystala to zjišťovat.

Strach ji donutil se pohnout. Bez přemýšlení zamířila rychle doprava s rukama nataženýma před sebou.

I s klopýtáním se pohybovala rychle. Pokud předtím nepracovala její fantazie, teď rozhodně ano. Nezáleželo na tom, jak rychle se pohybovala, vždy cítila, že je to neidentifikované monstrum za ní – rychle se blížilo, skoro jí dýchalo na krk.

Vybírala si cestu ve spěchu – i přes to, že v zadní části její mysli křičel malý hlásek, že by se mohla ještě víc ztratit. Ale o to se nestarala. Potřebovala se dostat z dosahu tmy – potřebovala se dostat z dosahu své představivosti.

Běžela, dokud nemohla popadnout dech. Když ucítila díky nataženým rukám další rozvětvení, zastavila se. S rukama na kolenou těžce dýchala. Bolela ji hlava, žaludek se jí svíjel a celé její tělo hořelo.

Polkla a naslouchala, zda za sebou něco uslyší. Jedinou odpovědí jí bylo ticho – a s tím tichem se také dostavila i její schopnost přemýšlet. Uvědomila si, že nemá ani představu o tom, kde je. Z toho, co věděla, mohla běžet do tunelů ještě hlouběji – pryč od bezpečí, po kterém toužila.

Bojovala s nutkáním křičet – ječet a řvát na Draca, ale zastavila se. Mohla to vyřešit. Musela to vyřešit.

Narovnala se a s očima zaměřenýma do tmy zkoumala nejdřív první tunel a pak ten druhý.

Vypadalo to beznadějně.

Ale najednou uviděla slabý paprsek světla tancující v tunelu po její pravici. Zamrkala a přinutila své oči se soustředit.

Srdce jí začalo divoce bít a ona pocítila po prvé od doby, co se dostali do tohohle vězení pekel, naději.

Našla cestu ven.

Zapomněla na veškeré nebezpečí a klopýtala ke světlu. Nohy jí nabíraly s každým krokem rychlost. Brzy už běžela.

Světlo rostlo a to jí jen přidávalo na optimismu. S posledním stupněm rychlosti, který byla schopna vyprodukovat, vběhla do světla.

Musela několikrát zamrkat, aby se její oči přizpůsobily, a když se to stalo, celá její dychtivost zmizela.

Nenašla cestu ven.

Místo toho se nějakým způsobem ocitla zpět v hlavním tunelu. Netušila, jak přesně se tam dostala, ale dostala se tam. Mohla vidět Draca, jak pořád leží na tom kameni a jak mu platinové vlasy v paprscích zapadajícího slunce září. Znovu v ní vzplanul plamínek hněvu.

Těžce dýchala. Nekončící únava ji nakonec přemohla a přidala na její podrážděnosti. Hlava se jí motala, a tak se jen pomalu pohnula dopředu.

Aniž by věděla proč, otočila hlavu ještě jednou Dracovým směrem. S ústy mírně dokořán usnul. Vypadal bledě – nemocně. V oblasti břicha se jí usídlil strach a ona od něj odvrátila pohled na oblohu, protože se na něj už nechtěla dívat.

Na západu už slunce začalo klesat. Ještě zbýval nějaký čas, než je temnota úplně obklopí, ale byla příliš unavená. Potřebovala si lehnout.

Logicky to byl ztracený případ. Už nemohla udělat nic víc. Musela si dopřát trochu spánku, odpočinout si a zítra začít na novo.

Sklopila oči, poodešla od Draca a opatrně si lehla na zem. S hlubokým nádechem si kolem sebe pevně obtočila zášť a – s myšlenkou na nepopíratelný chlad, který se blížil – se psychicky připravila na další noc plnou muk.