7. december 2012
Vánoční pudink
Překlad povídky Christmas Pudding od JunoMagic. Autorka souhlasila s publikováním překladu na stránkách hp.kizi.sk
Originál viz http://www.fanfiction.net/s/4751736/1/Christmas-Pudding
Shrnutí: Hermiona najde starou knihu s vánočními recepty. Přesvědčí Severuse, aby si je přečetli spolu. A pak nastane něco neočekávaného… Přehnaný AU. Čistá a neředěná vánoční slaďárna. Pozor na zkažení zubů.
Poznámka překladatelky: Varování je na místě. Je to fakt doslova sladký!
* * *
„Jak můžeš být z té plesnivé staré bichle s domácími kouzly tak rozradostněná,“ remcá Severus. „Nestačí ti, že musíme žít se šílenými nebelvíry v téhle předpotopní barabizně, ty ještě chceš, aby se ze mě stal domácí skřítek?“
Bydleli s Harrym a velkým množstvím dalších lidí (ne všichni byli nebelvíři, havraspárští nebo dokonce mrzimoři) na Grimmauldově náměstí coby „Ústředí“ spiknutí proti ministerstvu. A Hermiona a Severus měli štěstí; jakožto manželský pár měli pro sebe podkroví. Což bylo mnohem lepší než trčet v zahradním přístavku jako Bill a Fleur. Harry a Ginny měli jen jednu místnost a někdy ani to ne. A Hermiona věděla, že spolu nesdílejí jen tu místnost. Také měla podezření, že jim to uspořádání spíš vyhovuje. Aspoň, když k nim před pár týdny vešla, nepůsobili Draco, Harry a Ginny otráveně, ale spíš propleteně. Propletené končetiny, zamotané do prostěradel a přikrývek a bez známek pyžam nebo nočních košil.
„Ne,“ říká Hermiona nesměle, „ačkoliv domácí skřítek navíc by se hodil, když je tenhle dům takhle nacpaný. Krátura už není nejmladší a Winky je dost roztěkaná…“
Celou cestu dolů do metra se Hermiona na Severuse zářivě usmívá. „Ne, tohle je mnohem lepší. Nikdy bych nečekala, že najdu v mudlovském antikvariátu takovou věc!“ Tře si studený nos. Vážně bych to měla vědět líp, přemýšlí šťastně. Našli v mudlovském světě všechny magické věci. Kouzelnický svět má za sebou dlouhou historii, kdy tomu nevěnoval pozornost. Hermiona se kouše do rtu. Naneštěstí pro ně prochází právě teď ministerstvo proměnou.
„Vánoční pudink,“ prohlásí, protože příval nadšení zkrátka odsouvá temné myšlenky stranou. Jsou Vánoce, myslí si. Na nebezpečí, spiknutí a terorismus bude dost času v lednu. „O tom to je.“ Pevněji svírá knihu a nepřestává se usmívat. „Domácí rádce Goody Gostelowové. Je v ní ten nejcennější recept na vánoční pudink ze všech vánočních pudinků v mudlovském i v kouzelnickém světě.“
Severus je tak konsternovaný, že se na eskalátoru prudce otočí a téměř sletí po hlavě do tunelu. Ale Hermiona ho chytí za rameno a přinutí ho se obrátit.
„Bacha na díru,“ zahlaholí – je to jedna z jejich soukromých hlášek, něco, čemu se můžou smát jen oni. Jako vždycky musí žasnout nad světem, kde je vdaná za Severuse Snapea a sdílí s ním vtipy, což jasně říká „jsme pár a tohle je jenom naše historie“.
Pro vstup na Grimmauldovo náměstí používají tajný tunel. Náměstí je ve dne v noci sledováno. Ministerstvo i Smrtijedi přesně vědí, kde se ukrývají. Ovšem když je tajemství už napořád v bezpečí, je toho jen málo, co mohou dělat. Kromě sledování území ve snaze chytit rebely na cestě dovnitř nebo ven z brlohu. Takže se Hermiona a Severus přemísťují do sklepa na uhlí v jednom ze sousedních domů a plíží se tajným tunelem, který ten sklep spojuje s vinným sklepem na Grimmauldově náměstí.
Při vylézání z tunelu téměř povalí Freda a Blaise.
„Zatracenej barák,“ mumlá si Severus pod nos při stoupání po schodech do kuchyně přes další úroveň sklepa, kde mezi houbami, které tu pěstuje, a s Tesákem slintajícím mu na nohu chrápe Hagrid.
„Blaise se jen snaží Freda utěšit,“ uklidňuje ho Hermiona.
„To už dělá dvacet sedm měsíců, tři týdny a dva dny. Nemyslíš, že už je čas, aby vylezli ze skleníku? Nebo tedy z vinného sklepa, abych byl přesný,“ bručí Severus.
Hermiona si odfrkne: „Chtěl bys tu radostnou novinu sdělit Molly?“
„Hmm,“ předstírá Severus, že ji neslyší, a dál dupe nahoru po schodech.
Jak se dá čekat, když míjejí starou paní Blackovou, začne ječet. Ale její hlas už je tak ochraptělý, že k celkovému rámusu, který se po starobylém šlechtickém domě Blacků rozléhá, moc hluku nepřidává.
Přízemí – Molly křičí v kuchyni na Siriuse, první patro – Ron a Draco musí hrát v knihovně šachy, jinak by tu nebylo takové ticho, druhé patro – Ginny sténá, Harry lapá po dechu, takže není pochyb o tom, že oni dva jdou na to, třetí patro – Teddyho chichotání, cákání vody, Remusův hluboký vrčivý smích a chechtot Tonksové. Mít je zpátky je tak prima!
Hermiona se zastaví, protože před šplháním po strmých úzkých schodech, které vedou až do podkroví, musí chytit dech.
Severus už je napřed o celé schodiště.
Hlavní podkroví je poměrně tiché místo díky tomu, že tu pobývá profesorka McGonagallová a profesor Kratiknot. Kromě nich tu má pokoj Kingsley Pastorek, který ho v současné době sdílí s Levandulí Brownovou (a jestli o tom bude Ron ještě jednou žertovat, prokleje ho Hermiona tak, že nejméně tři týdny nebude moct vtipkovat o ničem; už je z jeho nemoci z lásky fakt nemocná). Lenka a Neville mají pokoj spolu, ale to je čistě platonický vztah. Ona je s Hannah Abbotovou, on s Rolfem Scamanderem. Stejně jako Harry, Draco a Ginny si občas prohodí partnery. A pak tu ve své vlastní malinkaté komůrce bydlí pan Ollivander.
Konečně žebřík, který vede do jejich podkrovního domova.
Hermiona za sebou zavře dveře, opře se o ně a ztěžka oddechuje. „Věděl jsi, že stoupání po schodech by mělo být zdravé?“ zeptá se. Vždycky v tomhle okamžiku opakuje tuhle otázku.
Severus už ze sebe shodil vlhký plášť a zabývá se rozděláváním ohně. Už měsíce to tu zkoušejí izolovat proti sebemenšímu zrádnému průvanu, ale oba pokoje přesto rychle vychládají.
„Ale, ale, vážně?“ protahuje Severus líně. „A předpokládám, že dennodenní úklid sovích hovínek a obskakování znuděného hipogryfa taky?“
S životem pod sovami a Klofanem jsou spojeny jisté nevýhody. Přestože péče o sovinec nebo Klofana není na oficiálním seznamu jejich povinností, většina téhle práce skončí na jejich bedrech. Jednoduše proto, že pod tlukotem kopyt nevrlého hipogryfa se nedá spát, a pokud se sovy rozhodnou dát najevo svou nespokojenost se službou, toho smradu je žádné kouzlo nezbaví.
„Ano,“ řekne Hermiona hlasitě. „Skvělé pro tvůj kardiovaskulární systém.“
„Hm?“ Stáhne jí z ramen plášť a dlouhými prsty jí přejede přes prsa.
Srdce se jí rozbuší ještě víc a žaludek se stáhne napětím. „To to stoupání po schodech,“ vysvětluje stále bez dechu, i když schody už za to zrovna nemůžou.
„To už jsi říkala.“ Ale políbí ji na krk. Navzdory reptání a brblání Severus Snape výrazně změkl. Říká, že za to může jeho poslední setkání se smrtí. A zamilování do Hermiony. Ale to neříká. Ukazuje jí to. Každodenně.
Jejich pseudovyhnanství z kouzelnického světa, chabé úsilí o vytvoření kouzelnického podsvětí a účinný odpor by měly být únavnou hrůzou, jako nikdy nekončící noční můra. A dost často také jsou. Když lidé mizejí uprostřed ulice, za bílého dne, když jsou přátelé zavíráni, mučeni a zabíjeni. Když se děsíte vlastního stínu, každého slova, které jste vyřkli, protože by to mohlo vyvolat to, co je tabu. Ale vždycky to není takové. Nemůžete se svíjet strachy celé dny. A teď jsou Vánoce a v tuhle chvíli je každý člen jejich sítě v bezpečí, ohlášený a považovaný za chráněného.
„Tak co ten tvůj pudink?“ ptá se Severus. „Co na něj potřebujeme?“
Vedle krbu v obývacím pokoji mají postavená kulatá železná kamínka, protože občas se cítí podivně nespolečensky a nechce se jim vážit cestu dolů do kuchyně. Ze stejného důvodu je v ložnici poblíž komína rozkošná vana a umyvadlo. A Hermiona je docela pyšná na rozplývaný klozet. Pracuje na stejném principu jako rozplývavá skříň v Bradavicích, přenáší obsah z jejich podlaží do toalety ve druhém patře, které má řádnou kanalizaci. Jediné, co na tom nefunguje pořádně, je kouzlo, které má ve druhém patře vyvolat splachování. Hermiona podezírá Severuse, že to sabotuje, jen aby potrápil Harryho.
„Ach ano! Pudink!“ Hermiona táhne Severuse k prosezené pohovce před krbem. Rozhodla se, že navzdory všemu budou mít Vánoce se vším všudy. V kbelíku stojí malinkatá jedlička a nad vchodem visí kouzelné jmelí. (A kouzlo, které ji upozorní, pokud venku bude Sirius Black, který si přišel ukrást polibek.) „Dobře, koukni se sem: sedm receptů na vánoční pudink. Přečteš mi je?“
Využívá každou příležitost, aby ho přiměla jí číst. Prostě miluje jeho hlas, hedvábný, ocelový a od útoku Nagini zastřený jako dobrá sladová whisky. Severus se ušklíbne, ale vtipkování si odpustí. Ostatně do Vánoc zbývá jediný den.
„Pudinky a cukroví,“ začne, „jakkoliv důvěrně známé a podle některých názorů nedůležité, jsou ale úzce spjaty s rozvojem vánočních zvyků a kouzel a to jak v milovském, tak v kouzelnickém světě…“
Hermiona se přitulí k manželovi. Křivonožka je stočený ve svém košíku na hromadě dřeva do ještě kulatější koule chlupů a drbe se za uchem. Taky má rád Severusův hlas.
Když Severus dojde k seznamu přísad, Hermioně se brzy začnou sbíhat sliny: sultánky, rozinky, sušený rybíz, kandovaná kůra a mandle, brandy, hnědý cukr, muškátový oříšek a skořice, nebo dokonce fíky a para ořechy!
Pak Severus otočí stránku a oba se zahledí na krásný barevný obrázek s tuctem pudinků seřazených vedle sebe v celé své kráse. A stránka je očarovaná – z knihy se line vůně vanilky, koření, čerstvě upečeného těsta a sladkého ovoce.
„Jééé…“ vzdychne Hermiona obdivně. Pak zdvihne hlavu a mrkne na svého manžela.
Severus pozvedne obočí: „To myslíš vážně?“
Kouše se do rtu a schová tvář v záplavě hnědých vlasů. „Miluju pudink. A tvůj hlas. Takhle můžu mít oboje a neztloustnout.“
Muž si odfrkne, ale ona ví, že se jen snaží nesmát. Jako kdyby měla vůbec nějakou šanci nabrat byť jen půl kila, při všem tom „zaměstnání“, které je zaneprázdňuje téměř čtyřiadvacet hodin sedm dní v týdnu, a všem to běhání po tolika schodech nahoru a dolů. Navíc na Grimmauldově náměstí nikdy není dost jídla, dokonce ani při používání magie a nezdravých mudlovských potravin. Vánoční večeře bude s největší pravděpodobností sestávat z toho, co dům dá, a zahrnovat Hagridovu obrovskou konvici a Mollyino dušené maso. Ne, linie je to poslední, s čím by si Hermiona měla dělat starosti.
Ale ji to nezajímá. Jsou naživu a v tuhle chvíli nezranění a ona zkrátka zbožňuje, jak mu koutky úst škubají potlačovaným veselím a ne tím zoufalým planým vztekem, na který se pamatuje ze školních let. Má krásná ústa, myslí si. Ale jeho rysy – černé, planoucí oči, hrdý orlí nos, křivé, zahnědlé zuby – jsou tak nepřehlédnutelné, že má člověk tendenci si jeho citlivých úst nevšimnout. Teď se mu trochu chvějí a ona rychle zvedá hlavu, aby si ukradla polibek.
Zvláštní, myslí si, jak, celkem vzato, i když všechno šlo spíš zadkem napřed, ve skutečnosti jsou některé věci lepší než dřív.
„No tak tedy dobře,“ připustí a předstírá dlouhý trpitelský vzdech. „Považuj to za předčasný vánoční dárek.“
Obrátí svou pozornost zpět ke stránce knihy, ale levou rukou ji vřele obejme kolem ramen.
„Mramorové želé.“
Hermiona šťastně vzdychne.
„Piškotový moučník.“ Z hlasu mu vyzařuje stále potlačovaný úsměv. „Šodó Blanc-mange. Mandlový pudink.“ Zakručí mu v břiše.
Hermiona polkne. Vůně vznášející se z knihy zesílí.
„Slepované řezy. Pudink s džemem.“ Hlas mu zjemní. Když vzhlédne, vidí, že má oči zamlžené vzpomínkami. Když si jí všimne, zvedne ruku, jemně jí odsune vlasy z tváře a zastrčí zatoulanou kadeř za ucho. „Máma ho dělávala na Vánoce. Na pořádný pudink jsme neměli dost peněz, ale na dvorku rostla stará třešeň, takže jsme měli džem. Vždycky byl trochu kyselý, ale byl to džem.“
Sáhne po jeho ruce, která jí spočívá na rameni, a vzpomíná na vánoční lahůdky svého dětství. Švýcarská čokoláda, italské panettone, skotský vánoční pudink politý whisky, německá štóla. A jako vždycky, když přemýšlí o rodičích, hrozí, že propukne v pláč.
Ale Severus ji zachrání a pokračuje: „Dortíky. Vanilkový krém.“
Vůně vanilky je teď už téměř hmatatelná. Hermiona ji hladově vdechuje.
„Sladké masové koláčky.“
„Nejsem správná Angličanka,“ přiznává zničehonic Hermiona.
„Proč?“
Zavrtá se mu hlavou do ramene a zamumlá odpověď.
„Co to bylo?“
„Říkala jsem, že masové koláčky nemám ráda!“
Otřásá se smíchem, který bublá hluboko v něm jako šampaňské. „Ani já ne,“ přiznává. „Jestli nechceš, tak to Molly neřeknu.“
Slavnostně si potřesou rukama. „Platí.“
„Dobře, kde jsem to byl?“ vrátí se Severus zpět ke knize. „Dort s jablečnou marmeládou. Ten jsem nikdy neměl,“ mračí se.
„Zní to dobře. Není moc sladký,“ podotkne Hermiona.
„Taštičky s hruškami a jablky. Třešňový dort. Dort Charlotta Russe. Myslím, že ten jsem nikdy nejedl. Sladké sušenky. Perníkový pudink.“
„Ach bože, ano,“ vzdychne Hermiona. Teď už téměř může to koření cítit v puse.
„Ovocný dort. Mléčný pudink. – To je to, kvůli čemu asi tak jednou týdně ječí Teddy, jako když ho na nože bere?“
Hermiona přikývne. „Remus trvá na tom, že je to pro Teddyho zdravé. Hlavně proto, že ho jako chlapec nikdy neměl.“
Severus na to nic neříká. Vzhledem k tomu, že po několik měsíců s Remusem sdílel nemocniční pokoj, od té doby ví, že Remusovo dětství bylo velmi podobné tomu jeho, ne-li horší – stalo se tak moc, ne, příliš moc věcí – a nepřátelství z mládí zmizelo.
„Jablka a rýže. Palačinky. Předpokládám, že se sirupem. Nebo s čokoládovou polevou.“ Severus se zhluboka nadechne, zaboří hlavu do Hermioniných kudrlin a zašeptá jí do ucha: „A… vánoční pudink.“
Políbí ji na ušní lalůček.
Začíná postupovat dolů k jejímu krku.
BUM!
Výbuch jim vytrhne z rukou knihu, odstrčí jejich starou vratkou pohovku dozadu a je odhodí směrem ke stolu. Končetiny jim naráží do židlí a na hlavy jim padají knížky.
Hermiona chvíli jen prostě leží, zvoní jí v uších a zírá do stropu. V omítce je nová puklina, uvědomuje si vzdáleně. Musím ji opravit.
„Co to ksakru bylo?“ vrčí Severus. „Jsi v pořádku, Hermiono? Řekni něco, zatraceně!“
Hermiona něco mumlá, sahá po hůlce a zvedá se do sedu z hnízda vystlaného popadanými knihami, zasypaná ořechy z misky, která stála na stole. „Jsem v pořádku. A ty?“
On už je na nohou, s napřaženou hůlkou a v pevném soubojovém postoji.
A pak zalapá po dechu, spadne mu brada a ruka s hůlkou poklesne.
„Ať se propadnu,“ zafuní.
Hermiona sleduje směr jeho pohledu. Oči se jí údivem rozšiřují a rty se formují do jediného slova údivu: „Páni.“
Na nic jiného není čas. Dveře se s bouchnutím otvírají. Do místnosti se vecpe Remus, Tonková, Kingsley, Levandule, Neville, Lenka a profesorka McGonagallová – tedy aspoň natolik, co to jde. Moc místa už nezbývá.
Tlumené kletby ze schodiště znějí, jako kdyby se Harry snažil proklestit si cestu davem a nedařilo se mu to.
Čarodějky a kouzelníci, kteří přiběhli zachránit Severuse a Hermionu, jen stojí a zírají.
Kolem se rozprostírá ohromené ticho.
Dole u paty schodiště vřeští Ron: „Co se stalo? Co se děje? Je někdo zraněný?“
„Co to je?“ zeptá se konečně Neville.
„Pudink,“ odpoví stručně a jednohlasně Minerva a Severus.
„Hodně pudinku,“ dodá Lenka ochotně.
„Severus musel spustit kouzlo ukryté v knize, kterou jsem dneska koupila,“ vysvětluje Hermiona pomalu, přičemž se snaží zjistit, co se přihodilo. Pak se plácne do čela. „Proto ta stránka tak krásně voněla! Ty pudinky jsou skutečné! Museli být přeměněné na obrázky!“
Nikdy dřív neviděla tak obrovský vánoční pudink. Dlouhý stůl, který se magicky objevil před krbem, zabírá celý jejich obývací pokoj, polovinu druhého podkroví, a vypadá to, že udělal zářez do jejích mudlovských knih. Díkybohu, že nemá na těch policích žádné grimoáry. Na odtlačování a otloukání magickým stolem by moc dobře nereagovaly!
„Co to bylo za knihu?“ ptá se Minerva.
„Domácí rádce – nejcennější doporučení a recepty Goody Gostelowové. Požádala jsem Severuse, aby mi z ní četl.“
„Jééé,“ povzdechne si Tonksová. „Severusovo předčítání by udělalo pudink i ze mě. Ten chlap má tak krásný hlas.“
Remus po jejím boku pozvedne obočí. Tvář Tonksové dostane jasně růžovou barvu, stejnou jako její vlasy, a žena zmlkne.
„Přesto má Tonksová pravdu,“ řekne Remus. „Je opravdu úžasný.“ Jestli má na mysli Severusův hlas nebo pudink, zůstane nejasné.
„Už mě sakra pustíte?“ křičí Harry a málem shodí Remuse do šodó. „Jsi v pohodě, Hermiono? Uhni mi z cesty, Tonksová! Musím vědět, že je ten mizera v pořádku!“
Pak se Harry vecpe dovnitř, mezi stůl, piškot, Remuse a Tonksovou, obklopené Lenkou a Minervou.
„Páni!“ putuje očima z jedné strany stolu na druhou a počítá misky a talíře. Pak se zahledí na Hermionu a Severuse, kteří jsou očividně nezranění, jen potupně uvěznění mezi převrženou pohovkou, popadanými židlemi, rozsypanými knihami a jídelním stolem.
„Tohle už znovu nedělejte!“ křičí Harry. „Málem jste mi způsobili infarkt. Bál jsem se, že je to útok! Že jsou v domě Smrtijedi, nebo ještě hůř lapkové z ministerstva.“
„Ne,“ odsekne Severus. Musí zvýšit hlas. V žaludku už nekručí jen jemu. Malá místnost voní jako obživlé Vánoce: vanilka, brandy, ovoce, ořechy, čokoláda. Klofan nad nimi musí také něco cítit, protože jeho dupání je každou vteřinou hlasitější. Puklina na stropě se zvětšuje.
„Žádní Smrtijedi, ani žádní ministerští lapkové.“ Severus se otočí, vezme Hermionu za ruku a vytáhne ji na nohy. Pak se otočí zpět k Harrymu. „Jenom nečekaný… pudinkový večírek.“
Přeleze přes pohovku a plácne Harryho přes ruku, kterou se natahuje po třešničce na vrcholku piškotu. „A jestli si myslíš, že si ukradneš první kousek vánočního pudinku, tak se znovu zamysli, kámo. To je pro moji ženu. Tohle všechno je koneckonců její chyba. To ona způsobila tenhle nepořádek. A teď si to taky sní.“
To je přesně to, co Hermiona dělá.
Ale ne všechno. A ani na to není sama.
(Harry je Harry, takže nakonec zvládne získat nejen třešničku z piškotu a první kousek vánočního pudinku. Ale Severus sní spolu s Hermionou ten poslední.)
Po kontrole magického stolu a pudinků, jestli neobsahují kletby, prokletí a jedy (nic tam není), se večírek přesune dolů. Všechny pudinky jsou naprosto vynikající. Dokonce i Molly souhlasí. A všechny misky a talíře jsou začarované tak, aby se třikrát znovu naplnily.
V době, kdy Hermiona a Severus unaveně šplhají zpět do svého podkroví, celý dům je plný pudinku a jeho vůně. Pudink je všude, ve vinném sklepě s Fredem a Blairem, v Hagridově kobce, v Tesákově misce. A samozřejmě v kuchyni. Někdo rozmazal po tváři staré paní Blackové šodó a ona si ani nestěžuje.
Cestou kolem Harryho a Ginniny ložnice slyší zvuky, které je přimějí zamyslet se, co se ještě dá dělat s pudinkem.
A když se dostanou do hlavního podkroví, Minervin pokoj je otevřený a oni zahlédnout Kratiknota, Ollivandera a Minervu, jak se spokojeně dělí o palačinky a slepované řezy.
V jejich obývacím pokoji zvedne Hermiona pár knih, které neodsunuli stranou, když dávali pokoj do pořádku, než se připojili k pudinkovému večírku dole.
Na vrchu hromady leží Domácí rádce – nejcennější doporučení a recepty Goody Gostelowové. Severus se přesune za Hermionu a obejme ji. Jeho dech, který ji lechtá na krku, voní po vánočním pudinku.
„Jsem tak šťastná, že jsem tu knihu našla,“ říká Hermiona. „Pudinkový večírek byla náramná švanda. A myslím, že ten vánoční pudink byl možná ta nejlepší věc, kterou jsem kdy v životě okusila. Co myslíš, Severusi? Který pudink ti chutnal-“
Otočí ji k sobě a umlčí ji polibkem.
Polibek je voňavý, sladký a vydatný, jako by tu všude byl znovu vánoční pudink.
Nakonec se od sebe odtáhnou, ale jen o kousek, palec nebo dva. V tlumeném světle uhlíků doutnajících v krbu se Severusovi třpytí oči.
„Ne,“ vydechne Hermiona. „To ty. Ty jsi ta nejlepší věc, kterou jsem kdy v životě okusila. Dokonce ještě lepší než vánoční pudink.“
* * * Finite Incantatem * * *
Poznámka autorky (s doplněním překladatelky): Všechny odkazy na postavu Goody Gostelowové od Mary Stewartové a knihu Mrs Beeton´s Book of Household Management (Domácí rádce paní Beetonové) jsou zcela záměrné. Příběh byl napsán jako dárek pro Iuliu Linnea a Tudorpot. Doufám, že jste si ho užili také.
Paní Isabela Mary Beetonová byla taková anglická Magdalena Dobromila Rettigová. Její výše zmíněná kniha vyšla v roce 1861, ale domnívám se, že do češtiny přeložená nebyla. Název jsem proto zformulovala v duchu knížek s touto tématikou z příslušné doby. I já doufám, že jste si příběh užili, a že se vám při něm sbíhaly sliny v puse úplně stejně jako mě :-D