Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Preklady jednorazoviek od Florence

Slabá útěcha

Preklady jednorazoviek od Florence
Vložené: tigy - 24.11. 2012 Téma: Preklady jednorazoviek od Florence
Florence nám napísal:

Slabá útěcha

AUTOR: Kyra4

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/4713017/1/Cold-Comfort

PŘEKLAD: Florence


Shrnutí: 
Angelicwitch mě požádala o trochu něčeho smutného s Dracem a Hermionou,
kteří na konci budou spolu  

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

BETA: Kaitlin

Přístupnost dle autorky: T

POČET KAPITOL: 3 (ale protože jsou krátký tak jsem to spojila dohromady)

POČET SLOV: 4 264

ŽÁNR: Angst/ Tragedy

PÁR: Draco a Hermiona

SHRNUTÍ: V lesích je dneska v noci zima. Smrtící zima. Najde ji včas?

PROHLÁŠENÍ: Nevlastním ani neprohlašuji, že vlastním Harryho Pottera a jeho svět.

POZNÁMKA PŘEKLADATELKY: Ahoj všem! Tahle povídka bude jen krátká. Je založená na 21. Sonnetu od Pabla Nerudy. Je psaná v ich formě a v přítomném času (snad na to u překladu nebudu zapomínat :) ).


_-_-_-_

Zdálo se mi o tomhle lese.

V té době jsem si to samozřejmě neuvědomil, ale snil jsem o tomhle lese.

Ty sny byly… abstraktní. Jako siluety. Viděl jsem světla a stíny – jenom stíny se pohybovaly a teď při zpětném pohledu si uvědomuji, že se silně podobaly holým větvím zmítaným větrem.

Něco jsem hledal. V těch snech. Hledal jsem něco nespecifického v lese, uprostřed noci. Tolik k přesnosti.

Tak moc jsem měl pravdu.

V těch snech jsem nikdy nenašel to, co jsem hledal. Probudil jsem se v prázdné posteli, rukama zoufale tápal ve tmě, aniž bych porozuměl, proč nebo koho jsem hledal.

Teď to vím.

Vím přesně, koho hledám a vím – má vzrůstající panika to dokazuje – že čas se neúprosně krátí. Brzy bude sněžit.

Můžu vidět svůj dech, když vydechnu. Taková je tady zima. A takové ticho. Neslyším žádné zvuky kromě těch, co dělám já. Suché větvičky a listí mi křupou pod nohama.

I tyhle zvuky jsou ale tlumené.

Je velmi jednoduché myslet si, že jsem jedinou bytostí na míle daleko… jednoduché, ale nepravdivé.

Protože ona je tady. Je tak blízko, že se jí skoro můžu dotknout. Modlím se snad ke každému svatému, který je mě ochotný vyslechnout hned.

Ta zima se stala mým nepřítelem.

Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, nad zimou. Když jsem vyrůstal, byla zima mým nejoblíbenějším ročním obdobím. Sníh – tichý, jemný, nesmiřitelný – zakryl všechny nedostatky krajiny. Sjednocení. Sníh je čistota. A já jsem se naučil hledat čistotu. Cenit si jí nadevše.

Ale teď se zimou závodím. Závodím se sněhem. Protože jestli tady je…

Ne, není žádné jestli. Je tady, možná zraněná nebo neschopná, a když ji rychle nenajdu, tahle zima jí ukradne život z těla. Stejně jako by to udělala neodpustitelná kletba.

Pokud ji ovšem už nějaká neodpustitelná nezasáhla.

Při téhle myšlence se mi kroutí vnitřnosti. Ale ne… myslím, že bych věděl, kdyby se to stalo. Myslím, že bych to nějak vycítil.

To jsem si alespoň říkal.

A narazil jsem.

_-_-_-_

Ať je v pořádku. Ať je v pořádku.

Ta jediná myšlenka mi neustále zněla v mysli, spolu s kroky a bušením srdce.

Ať je v pořádku.

Potřebuji, aby byla v pořádku. Je to celé o tom, opravdu. Není to tak moc o ní, spíš o mně.

Jsem sobec.

Sakra, mohl bych na to mít patent.

Jsem sobec, a jestli nebude v pořádku, tak mě to zničí.

Takže potřebuji, aby byla v pořádku. Je to tak jednoduché.

Pořád jsem přesvědčený, že je naživu, že bych věděl, že bych cítil, kdyby to bylo jinak. Ale být naživu není synonymum pro být v pořádku. Pokud nás pět let neustálého boje naučilo něco, tak to je zrovna tohle. Naučili jsme se to tak, že na to už nikdy nezapomeneme.

Naživu a v pořádku… to jsou dva odlišné oceány.

Jen se zeptejte mé matky, jestli mi nevěříte. Neodpoví vám ale ve větách. V poslední době totiž může jen zírat, škubat sebou a slintat.

Ale to je samo o sobě dostatečnou odpovědí, že?

Zažívám vlnu čerstvé paniky. Slyším, jak šíleně křičím její jméno. V impulzu dupu. Je to asi ta nejhorší věc, co můžu udělat.

Ona a já nemusíme být jediní, kdo je tady v lese. Pokud jsou tu i jiní, nechci, aby si mě všimli… nebo jí.

Předpokládám ale samozřejmě, že ji ještě neobjevili a- Přestaň.

 Přestaň, prostě přestaň, to nepomáhá. Panikaření NEPOMÁHÁ.

_-_-_-_

Tu zprávu zachytili, uvidíte.

Tu zprávu zachytili a zachytili ji u mě, a je to celé moje chyba. Takže jestli se jí něco stane, bude to…

Moje chyba… moje chyba… moje chyba.

A DO PRDELE, tady je zima!

Setkávali jsme se takhle, na opuštěných místech po celé Británii, už víc jak tři roky. Sháněl jsem jí informace o Smrtijedech. Začalo to po matčině… nehodě. Nebyl to jeden ze členů Řádů, který ji uvrhl do takového stavu, víte? Byl to jeden ze Smrtijedů.

Jeden z nás.

Byla to nehoda – připouštím, že to byla nehoda, protože jsem u toho koneckonců byl. Selhalo kouzlo uprostřed rvačky. Jen jedno kouzlo selhalo, ale její život v tu chvíli skončil – alespoň v tom pořádném smyslu skončil – a pro tu osobu to nemělo žádné následky.

Nikdy. Ta osoba byla jedním z nejcennějších bojovníků a moje matka se boje nikdy aktivně neúčastnila. Byla vždy na kraji a tiše ošetřovala raněné.

Nic. Ani facka, ani tvrdé slovo. A ani žádná ukázka lítosti, což mě šokovalo do morku kostí. To rozhoupalo celým mým světem. Vše kolem mě běželo jako obvykle… kromě mé matky, samozřejmě.

A kromě mě.

Ten den se pro mě změnilo všechno.

V pravém slova smyslu jsem v ten den ztratil oba rodiče. S otcem jsem si toho neměl moc co říct, když vyslal kouzlo, které mou matku připravilo o rozum. A co mohl říct on mně, jejímu jedinému synovi? Jenom nějaké banální blbosti na jeho obranu o tom, jak nějaký velký cíl vyžaduje velkou oběť.

Když jsem pochopil, že to je všechno, že se neomluví a to ani mně soukromě…

Tehdy jsem vyhledal Řád.

Byl to Snape, kdo mi pomohl dovnitř. Ale Grangerová…

Grangerová se stala mým kontaktem, protože byla jediná, kdo souhlasil pracovat se mnou.

Tak mi to řekli.

A tak začaly naše tajné schůzky.

Lesy, rašeliniště, opuštěná pobřeží, staré mudlovské zříceniny… viděli jsme už všechno.

Nemůžu říct, kdy jsem přesně začal žít pro tahle setkání… víc jak před dvěma roky. Nebylo to dlouho potom, co se objevovala v mé mysli, i když jsme neměli naplánované žádné setkání.

Pořád jsem se o ni bál. Co dělá Řád právě teď? Je v pořádku? Kde byla, co dělala, je v nebezpečí? Jsme v nebezpečí pořád, samozřejmě – je válka, koneckonců. Ale tehdy – a pořád ještě teď – mi Grangerová zaplnila většinu myšlenek na… docela dlouhý čas.

Ať je v pořádku. Bože… Merline… kdokoliv, kdo poslouchá… ať je v pořádku.

A pak začaly ty sny. Proč jsem si toho spojení nevšiml dřív? Samozřejmě, že jsem hledal ji. Vždycky jsem ji hledal.

Od mého prvního, poněkud trapného, uvedení k Řádu, kdy byla jediná – jediná – kdo se natáhl a podal mi ruku.

Další výkřik se ze mě snaží dostat. Nepouštím ho z hrdla.

Naše setkání probíhala takhle vždy, bez udání přesné polohy. Jen obecná oblast… řekněme plus mínus kilometr. Trvalo nám sice déle, než jsme našli toho druhého, ale dávalo nám to šanci bojovat, kdyby byla některá z našich zpráv zachycena.

Za každou cenu racionální.

Myslím, že dneska zjistím, jestli to funguje.

_-_-_-_

Její ruku vidím jako první.

Kupodivu jsem vždycky nejvíc miloval její ruce.

Všímal jsem si jich, i když jsme byli ještě ve škole… nejvíc, když mě ve třetím ročníku praštila.

Její ruce byly tak malé… ale silné. Ten den, kdy je na mě vztáhla, jsem se to dozvěděl.

Jsou taky rychlé, chytré, schopné a téměř vždy jsou špinavé od inkoustu.

A jsou laskavé. Ano, vím, že poprvé, když jsem s nimi přišel do kontaktu, tak jsem dostal facku, ale když se na to podívám zpátky, trochu jsem si to zasloužil. Trochu.

Ale tu facku mi tisíckrát nahradila tím, že natáhla svou ruku ten den v Řádu. Moje mysl se ještě pořád vzpamatovávala z toho, co se stalo mé matce, a z mého následného rozhodnutí a stál jsem tam, na zjevně jednoznačně nepřátelském území – byli ochotní si mě vyslechnout, to jistě, ale jen proto, že tak zoufale potřebovali informace – každý z nich si mě tak hrozně moc přál proklít. Měli to vepsáno ve tvářích.

Všichni kromě ní. Pozorně a bez předsudků naslouchala a pak ke mně natáhla ruku.

Miluju ty ruce.

A taky miluju její vlasy. Ty stejné vlasy, kvůli kterým jsem se jí vysmíval… Hádám, že to ukazuje, jak moc jsem se změnil, protože její vlasy se nezměnily vůbec.

Cože jsem to říkal o sněhu, který zakrývá všechny nedokonalosti krajiny? Dokonalost – to mě učili od útlého věku. To je důvod, proč jsem nemohl ve škole vystát její vlasy. Představovaly dokonalý opak toho, co mělo mít hodnotu, v co jsem věřil.

Nebyly to jenom ty vlasy – ona sama byla dokonalý opak toho, v co jsem věřil. Mudlorozená čarodějnice – mudlovská šmejdka – která nebyla hloupá, nudná ani zbytečná. Která ale byla geniální, temperamentní a neustále překonávala čistokrevné, a to včetně mě.

To byla velká pilulka na spolknutí pro tak malého kluka, jakým jsem byl.

A ty divoké tmavé vlasy to všechno ztělesňovaly.

Její vlasy jsou jejím poznávacím znamením. Zeptejte se kohokoli, aby vám ji popsal, kohokoli – ať je to její přítel nebo nepřítel – a spolehlivě vám jako první řekne o jejích vlasech.

Jak moc jsem je nenáviděl… tak moc je teď miluju.

A její oči taky. Jsou prostě okouzlující. Samozřejmě, nikdy jsem je neocenil ve škole. Říkal jsem si, že jsou hnědé, takové tuctové, taková obyčejná barva. Můj otec by řekl, že hnědá je pro šmejdku příhodná.

Můj otec, jak se ukázalo, se mýlil ve spoustě věcí. Přeju si, abych si toho býval všiml dřív. Ale bez ohledu na to se snažím dohnat ztracený čas. A snažím se tvrdě.

Nikdy předtím jsem si nevšiml, předtím než jsme začali s týdenními schůzkami, jak teplou barvu dokážou její oči mít. Dokážou se naplnit inteligencí, vtipem…

Životem.

Její oči překypovaly životem. Odjakživa. Jenom mně trvalo tak dlouho, než jsem si toho všiml.

A teď jsem se modlil, aby se ty oči na mě znovu podívaly a byly plné života.

Obvykle se nemodlím. Ale všichni děláme výjimky.

Vidět její oči jinak… by byla moje smrt.

Ale to jsem odbočil. Její ruku vidím jako první.

_-_-_-_

Svírá kmen stromu.

Hm. Drží se jako podpory… to není dobré. Zřejmě ale stojí na nohou místo toho, aby se válela po zemi – takže to není zas tak hrozné.

Pořád na ni nevolám. Zrychluji – vlastně už naplno běžím. Když stoupnu na větvičku, větší, silnější než ty ostatní, ozve se zvuk, jakoby se zlomila něčí kost.

Ten zvuk se ostře rozléhá po chladných lesích. Otočí se ke mně čelem. Je opřená o kmen, ruka, v které drží hůlku, se však ani nezachvěje. Míří přímo na mé srdce.

Zastavuju asi deset stop od ní, zvedám ruce nad hlavu, naznačuju, že jsem neozbrojený. „Grangerová,“ říkám. Vpíjím se do ní očima. Nemá žádné známky po zranění, kromě toho, že se opírá o kmen, samozřejmě.

Také těžce oddechuje – skoro lapá po dechu. Já na druhou stranu taky.

Zúží oči. „Malfoyi?“ zeptá se nedůvěřivě.

Sakra, zapomněl jsem, že na sobě mám tu zatracenou kapuci.

Pomalu jsem schoval hůlku do pouzdra a druhou rukou jsem si sundal kapuci. Jak jsem ji strhl, její tvář zalila úleva.

Teprve teď stáhla ruku s hůlkou.

„Malfoyi,“ řekla znovu, tentokrát s povzdechem. „Myslela jsem, že jsi… když jsi… když přišli… myslela jsem, že jsi…“

Vím přesně, co si myslela. Můžu to vyčíst v její tváři. Nemůže nahlas vyslovit ta slova… ta slova, o kterých jsem já nedokázal ani přemýšlet.

„Jsem v pořádku,“ říkám. „Odposlouchávali mě, ale jsem v pořádku.“ Vzdáleně si uvědomuji, že mi vlasy spadaly do očí. Zvedám ruku a zastrkuju je za ucho.

V tu chvíli ji selhávají nohy a ona sklouzává po kmeni stromu dolů.

„Grangerová!“

Ničím ten poslední kousek, co nás od sebe dělí, abych ji zachytil.

V mém náručí se teď nachází teplé, pevné tělo – miluju ten pocit. Bojím se, všechna moje úleva z toho, že ji vidím, zmizela.

„Grangerová, co se děje? Jsi zraněná?“

Rukama mě chytá kolem ramen. Mluví proti mé hrudi. „Jsem v pořádku,“ říká a já cítím, že se v mém náručí uklidňuje. Cítí se dobře, když je ke mně přitisknutá. „Jsem, vážně. Jsem jen… otřesená, to je všechno. Přišli tak rychle… byl to trochu šok.“

„Kdo, Grangerová? Kdo přišel?“

„Támhle,“ mává neurčitě někam vlevo. Dívám se za ni a vidím je. Avery a Nott leží v bezvědomí na zemi. Svázala jim ruce a strhla kapuci. Nemusím je kontrolovat, abych viděl, že jsou jenom znehybnění. Grangerová nezabijí.

Dva proti jedné, měli výhodu překvapení… a stejně je srazila k zemi, aniž by ji vůbec škrábnuli.

Merline, to je žena.

Znovu mluví. „…patrona se svými souřadnicemi k Řádu. Někdo by tady měl být každou chvíli. Měl by ses odsud dostat, Malfoyi. Kdyby se někdo z nich“ mává na ta dvě těla „probudil a viděl tě…“

Přerušuji ji.

„Na to je příliš pozdě, Grangerová. Jsem ohrožený už od doby, co chytili tu sovu. Nemůžu se vrátit. Skončil jsem s touhle blbostí dvojitého agenta – stejně je mi z toho už na zvracení. Odteď jsem s tebou.“

Její oči se rozšiřují, otevírá pusu, aby promluvila – ozývá se ale nezaměnitelné prasknutí, které značí něčí přemístění. O sekundu později zírám na dvě postavy skryté v kapuci.

Rozhodně nejsou z Řádu.

Ve skutečnosti, kapuce nebo ne, věděl jsem přesně, na koho koukám. Říkám jim většinu času rodina. Stojí tam můj otec a teta Bella.

Zřejmě nebyla Grangerová jediná, komu se podařilo vypálit SOS.

Do prdele.

Nad tím vším jsem stihl přemýšlet. Ale hned k nám míří proud jasného světla od mé drahé tetičky, známé také jako šílená mrcha.

Mám jen čas všimnout si, že jí můj otec odstrkuje stranou. „NE!“ vykřikuje… takže se mě snaží zachránit? To je rozhodně nečekaně šlechetné.

Nebo, jestli se na to podíváme z pohledu mé tety, je to rozhodně nesnesitelně slabošské.

Samozřejmě dost pochybuji, že se skutečně bál o mě. Spíš měl asi zájem v zachování rodu Malfoyů a naší krevní linie. Koneckonců jsem jediný dědic…

Vážně ale nemám čas řešit takové maličkosti. Jedno kouzlo k nám opět míří a já už se pohybuji. Strhávám sebe i Grangerovou k zemi, otáčím nás o sto osmdesát stupňů.

Kouzlo mě praští do zad a my oba padáme. Teta Bella má prostě talent na utočení zezadu.

Ta bolest mě ničí – nemůžu dýchat. Jen se to horší, když dopadám na zem. Nemám vůbec tušení, co křičí, trochu to zní jako ‚bastarde‘.

Sotva jsem spadl a už se snažím zvednout – Bože, pořád musím ochránit Grangerovou – ale je to těžké. Z části protože na mně leží, ale spíš za to může to, že nemůžu hýbat končetinami.

No, to je prostě skvělé.

Můj otec a má teta se teď potýkají mezi sebou navzájem. Grangerová se stejně jako já pokouší vyškrábat na nohy. Daří se mi vyškrábat se na lokty, ale pak vzduch protíná zvuk několika dalších přemístění, alespoň šesti.

Vše je rozmazané, ale s ničím bych si nemohl splést červenou hlavu Weasleyho a namyšlený hlas Pottera. Nastává čas na potyčku. Vypadá to, že můj otec a teta se zase spojili a teď lítají kouzla na všechny strany.

A já padám.

_-_-_-_

Neztrácím přesně vědomí. Je to nebezpečně blízko k mdlobám, ale Malfoyové neomdlívají.

Skřípu zuby. Neomdlím, neomdlím, neomdlím.

Ať se děje, co se děje…budu se držet vědomí do hořkého konce.

Zmatek z kouzelnického souboje pro mě slábne – na jednu minutu? Na pět, deset? Nejsem si jistý… a pak je zpátky Grangerová, která si zřejmě uvědomila, že jsem ji nenásledoval.

„Malfoyi? Malfoyi!“ vidím, jak její rty vyslovují moje jméno. Můžu ji i slyšet, ale jen velmi vzdáleně. V uších mi hučí. Otočí hlavu a křičí na své přátele. Něco o léčitelích.

Můj otec taky něco křičí – „Draco?! DRACO! Nechte mě vidět mého syna!“ předpokládám, že ho tedy přemohli. Ale to není důležité, už není.

Důležité je, že její vlasy zavadí o můj obličej, jsou tak jemné, tak jak jsem si je představoval. Také příjemně voní. A je-? Merline, ona… ona na mně sedí. Jedno koleno má na každé mé straně. Bože, o tomhle okamžiku jsem snil hrozně dlouho.

Jen jsem do toho nezahrnul tu část s umíráním.

Nepřeju si nic jiného, než se vytáhnout a políbit ji. Bohužel by to ale vyžadovalo, abych použil ruce.

O sekundu později její vlasy zmizí, protože se zase otočí ke mně. Skloní se tak blízko, že se naše nosy skoro dotýkají. Vidím vločky, které se jí zachytily na řasách. Věděl jsem, že závodím se sněhem. Ale je to v pořádku. Našel jsem ji jako první.

Vyhrál jsem.

„Malfoyi, zůstaň se mnou. Pomoc už je na cestě. Vydrž. Malfoyi, slyšíš mě?! Neopovažuj se zavřít oči. Musíš se mnou zůstat. Prosím!“

To je celkem divný. Já přece nezavírám oči, že?

Je tak blízko. Je mi zima a každou sekundu se to zhoršuje, ale když se na mě přitiskla, cítím trochu tepla.

Cítím život.

Cítím, jak jí srdce buší v hrudi, tak rychle a silně, jako by se snažilo bít za nás oba.

Ta myšlenka mi tvaruje rty do úsměvu.

Všechno teď bledne. Stále na mě křičí, ale já už ji nemůžu slyšet. Jako kdyby… mezi námi byla propast.

_-_-_-_

Zdálo se mi o tomhle lese.

A teď když o tom přemýšlím, tak jsem už někde slyšel, že opakující se sny jsou předzvěstí smrti.

Nevím, jestli je to pravda. Vlastně nevím, jestli umírám, tedy ne s jistotou. Svět kolem mě se mění, bezprostředně ztrácí energii. Je to skoro jakoby – jak to jen vysvětlit? – jako kdyby se realita protrhla v půli a všechny zvuky a barvy z ní vytekly. Což je… znepokojující.

Ale budu v pořádku tak dlouho, co bude Grangerová u mě. To je ono – jsme teď spolu. Skončil jsem s touhle blbostí dvojitého agenta, to jsem jí řekl.

Jsem přesně tam, kde jsem chtěl být.

Jsem s ní.

A tady je něco, co skutečně vím, barva jejích očí, jsou tak blízko? Ty se nemění. Jsou stále jako vždy hnědé a jsou stále teplé.

Její oči – to teplo v nich – nezáleží na tom, že kolem nás poletuje první sníh. Její oči vypadají jako jaro.

 A její ruce, jednu z nich má zamotanou v mých vlasech a druhou má položenou na mé tváři… jsou také tak spolehlivé. Jejich přítomnost nebledne.

Ještě ne.

Její ruce jsou… jsou jako…

Jako návrat domů-

Její ruku jsem viděl jako první.

Merline, jak já ty ruce miluju.

 _-_-_-_

END

 http://ic.pics.livejournal.com/ferretbush_post/8853254/339/339_original.jpg

http://dmhgficexchange.livejournal.com/277418.html

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
 0 komentárov
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Archivované komentáre (pôvodne v archíve)


Re: Slabá útěcha Od: teriisek - 26.11. 2012
Krásná pocitovka, i když strašně smutná... nemůžu si pomoct, ale mám z toho dojem, jako kdyby to skončilo špatně a Draco nakonec opravdu umřel:( Snad jsem jen zbytečný pesimista! Díky za překlad!
Re: Slabá útěcha Od: FlorenceMabel - 26.11. 2012
No, já se tedy taky řadím k pesimistům :) Je moc hezká, že? Já jsem se nad ní rozplývala. Děkuji ti!

Re: Slabá útěcha Od: tigy - 25.11. 2012
Ja sa prikláňam k tomu, že prežil, veď snáď nie nadarmo sú čarodejníci  A keďže bol aj po zásahu pri vedomí, tak to určite nebola Avadička. Vďaka Flo 
Re: Slabá útěcha Od: FlorenceMabel - 26.11. 2012
Avadička, to je hezký  (tyhle smajlíci jsou celkem děsivý, že? Kupříkladu tenhle vypadá, jako bych tě chtěla sníst, ale měl to být jen veselý úsměv). Díky!

Re: Slabá útěcha Od: denice - 25.11. 2012
Díky za krásnou povídku. Pevně věřím, že se z toho Draco dostal a zůstal s Hermionou.
Re: Slabá útěcha Od: FlorenceMabel - 26.11. 2012
Nemáš za co děkovat. Tuhle povídku přeložit mi bylo ctí :) Ale já ti děkuji za komentář!

Re: Slabá útěcha Od: Zuzana - 25.11. 2012
Je to krásna poviedka, taká pocitovka o Dracovom vnútri. A keďže nemám rada otvorené konce, pretože moja depkoidná povaha si vždy vytvorí katastrofický scenár, použijem toto:"Ale budu v pořádku tak dlouho, co bude Grangerová u mě. To je ono – jsme teď spolu."  A rozhodla som sa to brať ako fakt, že od neho neodišla a pomohli mu Ďakujem za preklad.
Re: Slabá útěcha Od: FlorenceMabel - 25.11. 2012
Jo, mě se taky hrozně líbí :) Já si taky myslím, že Hermi neodešla, ale kdo ví, jakou představu má autorka :). Děkuji ti!
Re: Slabá útěcha Od: FlorenceMabel - 25.11. 2012Re: Slabá útěcha Od: Jimmi - 26.11. 2012
Podmienkou pre túto poviedku bolo, že budú nakoniec spolu, takže to musel prežiť a má to happyend. A mám dojem, že tam ten záver dopísala dodatočne, ja som si to kedysi dávno vyložila nesprávne a dosť ma to rozhodilo. Má to happyend a táto poviedka je preto úžasná!
Re: Slabá útěcha Od: Zuzana - 26.11. 2012
Áno tiež si myslím, že to musí byť happy end, inak by mi z nej nebolo tak pekne :)

Re: Slabá útěcha Od: Gift - 25.11. 2012
O Pablovi jsem hodne slysela, ale nic jsem necetla, tudiz nemohu posoudit, jak moc se povidka jeho dilu podoba, ci ja se tobe podarilo jeho dilo zpracovat. Ale povidka byla hezka. Na prvni pohled trosku jinak napsana nez klasicke Dramione a rozhodne mela neco do sebe. Diky za preklad!
Re: Slabá útěcha Od: FlorenceMabel - 25.11. 2012
Já taky ne, ale považuji to za svůj nedostatek, který bych měla odstranit. Jen z něčeho uzmout čas a číst :). Děkuji ti za komentář!

Re: Slabá útěcha Od: JSark - 24.11. 2012
Heš, nemám rada nejasné konce. Tak prežil to? :S Ozaj, že by čistokrvný poznal muklovské výrazy ako SOS? 8o
Re: Slabá útěcha Od: FlorenceMabel - 24.11. 2012
Přežil? Nepřežil? To je otázka :D. Děkuji ti!

Re: Slabá útěcha Od: Jacomo - 24.11. 2012
Moc krásné. Děkuji za překlad!
Re: Slabá útěcha Od: FlorenceMabel - 24.11. 2012
Líbilo? To jsem ráda. Děkuji ti!

Re: Slabá útěcha Od: Morgana - 24.11. 2012
na začiatku som si myslela, že čítam niečo úplne iné. podobalo sa mi to na jednu... povedzme, že viac OOC poviedku :D každopádne, wow, ja tiež takéto veci milujem. a ten koniec! ulahodila si mi v každom smere. ja koniec vnímam tak, že vskutku zomrel, napriek tomu - chvála ti :)
Re: Slabá útěcha Od: FlorenceMabel - 24.11. 2012
Já si taky myslím, že umřel. Ale líbí se mi, jak je to otevřenější... že si to každý může domyslet. Děkuji ti!

Re: Slabá útěcha Od: Jimmi - 24.11. 2012
Túto poviedku poznám, jedna z najslávnejších jednorazoviek. Vďaka nej som sa dostala ku Kyre4. Doplnila som ti k tomu fanart a link na LJ. Dve výčitky: toho Nerudu si tam mohla dať aspoň v angličtine, určite by sa niekto našiel, kto ho má doma. A druhá: nepreložila si ten kúsok, v ktorom autorka píše o výzve, či podmienkach pre tento článok. Prvý raz som revala, hnevala sa, že som sa zase začítala do tragédie, pretože ten koniec sa dá pochopiť všelijako. Toto myslím: Summary: Angelicwitch asked for a hint of sadness, with Draco and Hermione together at the end. Takže to muselo dopadnúť dobre. Ale inak díky za preklad a za pripomenutie.
Re: Slabá útěcha Od: FlorenceMabel - 24.11. 2012
Děkuji za doplnění, ten obrázek je hezký. Já jsem od Kyra4 taky četla jako první tuhle povídku a hrozně se mi líbila. Tohle je přesně můj vkus, takový temný, otevřenej konec, já jsem si v tom tak libovala! A myslíš, že bys mi tam tedy mohla doplnit ten požadavek? V češtině to je: "Angelicwitch mě požádala o trochu něčeho smutného s Dracem a Hermionou, kteří spolu budou na konci." Děkuji ti za komentář, Jimmi

Prehľad článkov k tejto téme:

StephanieGranger: ( Florence )03.09. 2013AŤ JSEM PYŠNÝ
MiHnn: ( Florence )11.08. 2013Private & Confidential
Dayflow: ( Florence )02.05. 2013Na památku červené
Dayflow: ( Florence )26.04. 2013Nikdy neříkej nikdy
Dayflow: ( Florence )15.04. 2013VLASTNICTVÍ
embl: ( Florence )26.01. 2013Paměti na manželství bez lásky
Smile life awy: ( Florence )25.01. 2013Neber si ho
Imagined-experiences: ( Florence )24.01. 2013Škádlení
NikkoleNikky: ( Florence )14.01. 2013ZAŘAZENÍ BELLATRIX
Arielx: ( Florence )28.11. 2012Drahý Percy
SomethingBlue42: ( Florence )26.11. 2012Naděje
Kyra4: ( Florence )24.11. 2012Slabá útěcha
Arielx: ( Florence )28.10. 2012Předsudky
Marmalade Fever: ( Florence )19.10. 2012Za co ti děkuji
Arielx: ( Florence )17.10. 2012Pomalá sebevražda
Umber and Toadstools: ( Florence )08.10. 2012Rezavohnědá a jedovaté houby
Marmalade Fever: ( Florence )05.10. 2012Konjunktiv